Všichni, kdož se až dosud setkali s dílem Bohdana Laciny, aby o něm vyslovili hodnotící soud, se shodli v názoru, že jeho umění nese stigma vážnosti. To poznamenalo dokonce i práce, jejichž pohnutkou byla hravost; o to více pak ty, jimiž autor usiloval proniknout pod slupku jevů, aby se dobral jejich až archetypální podstaty. Proto jej lákalo malovat prakrajiny či pratváře, což nebylo vlastně nic jiného než pokus pozastavit čas. Vnímal jeho devastující účin, jenž poznamenává nejen lidskou bytost, ale vše živé i neživé. Věděl, že jde o boj marný, přesto si nechtěl připustit, že základní, povýtce filozofické otázky, které si kladl, jsou stěží zodpověditelné a tvrdošíjně se svými obrazy domáhal odpovědí. Lacinovo neustálé tázání se ukázalo jako vlastní smysl jeho umění, neboť se rovnalo hledání řádu, kterého se mu v životě nedostávalo.