Některé věci neumím přijatelně vysvětlit dodnes, i když se mě bezprostředně dotýkají, a nezbývá, než je prostě konstatovat. Po zřetelném úspěchu Hamleta IV., pro mě značně nečekaném, jsem přijal nabídku Večerního Brna stát se v něm dramaturgem. Rozhodl jsem se bez váhání, aniž bych věci střízlivě zvážil: vzhledem ke vzdělání, které ta profese naléhavě vyžaduje a které mi z 90 procent chybělo, musím tento svůj krok označit za svrchovaný optimismus, ba přímo hazard. Byl jsem jenom průměrný výbušinář s vojenským inženýrským diplomem a v životě jsem žádné divadlo nesepsal, ba ani neupravil, takže můj rozhled v tomto oboru byl středoškolský, jakkoliv jsem divadlo jako takové měl rád a v rodné Ostravě jsem nějakou dobu (dokud to škola nezakázala) byl v činohře statistou. (Jenom jednou jsem spoluvytvářel představení operní a stal se tudíž spoluúčinkujícím s paní Marií Podvalovou: ona zpívala Libuši a já jsem jako jeden z klubka tatarské hordy dostával nařezáno pod Hostýnem v rámci živého obrazu v jejím Proroctví.)