Dočkal, V., & Müller, D. (2003). Marek Čejka: Judaismus, politika a stát Izrael. Středoevropské politické studie, 5(1). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3937/5335
Èejka, M:

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 1, ROČNÍK V., JARO 2003, ISSN 1212-7817 - PART 1, VOLUME V., SPRING 2003, ISSN 1212-7817

 

 

Marek Čejka: Judaismus, politika  a stát Izrael

 

Vít Dočkal, David Müller

 

 

 

 

Knihu  “Judaismus, politika a stát Izrael” lze v českém prostředí z mnoha důvodů označit za průkopnické dílo. Autor Marek Čejka sám získal díky roční výzkumné stáži na katedře politologie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě přímé informace o objektu svého výzkumu. Výsledkem je pak práce, jež se osobitým způsobem snaží nastínit problematiku křehké izraelské demokracie, a to v jejích nejhlubších konsekvencích. Přínos Čejkova díla spočívá v důsledné analýze politického systému Izraele, která zachází mnohem dál než na úroveň simplifikovaného zobecnění Židé versus Palestinci. Tímto se “Judaismus, politika a stát Izrael” odlišuje od ostatních, četných příspěvků k blízkovýchodní problematice.

“Judaismus, politika a stát Izrael” je dílo politologické či právně politologické (zejména s důrazem na ústavní a mezinárodní právo), s mnoha přesahy do historie, státovědy i filozofie. Významný prostor je pak věnován i židovskému náboženskému právu, zejména těch oblastí, které nejvíce souvisí se světskou státoprávní koncepcí Státu Izraele. Necelých 200 stran autorského textu je doplněno informativními poznámkami a odkazy na domácí i zahraniční prameny (denní tisk) a literaturu či internetové stránky relevantních institucí. Dílo je dále obohaceno názornými grafy a tabulkami, předností práce jsou pak i zajímavé obrazové vstupy v podobě výmluvných fotografií.

Struktura práce je tvořena čtyřmi hlavními kapitolami: “Demokracie, judaismus a demokracie v Izraeli”, “Společnost, izraelští Židé a religiozita”, “Politické strany, náboženské strany v izraelském stranickopolitickém systému” a “Náboženský radikalismus, judaismus a radikální pravice”.

V kapitole “Demokracie, judaismus a demokracie v Izraeli” autor

podrobuje ostré kritice představu, která vnímá Izrael jako jedinou “baštu” demokracie v jinak nepříliš demokratickém blízkovýchodním regionu. Jak ukazují silné zásahy židovského náboženského práva do chodu izraelské společnosti (mnohdy v rozporu se základními lidskými právy), lze izraelský politický systém charakterizovat spíše jako konflikt demokratických a teokratických hodnot.

Autor na základě aplikace Lijphartovy typologie přiřazuje Izrael do skupiny konsensuálních demokracií, nicméně prvky jako “federalismus a decentralizace, silný bikameralismus, psané a rigidní ústavy” Izrael nesplňuje. Je tedy diskutabilní, zda-li aplikace Lijphartovy typologie je v případě Izraele relevantní. Autor však připouští, že “specifické židovské prvky” činí izraelskou demokracii osobitou a jednoznačná aplikace nějaké typologie je obtížná, ne-li vůbec nemožná.

V této kapitole je dále věnován prostor významným státním a náboženským institucím (Nejvyšší soud, armáda, Vrchní rabinát aj.). Autor nejenže charakterizoval jejich kompetence a institucionální zakotvení, ale názorně nastínil i roli, kterou tyto instituce hrají v izraelské společnosti.

Kapitola “Společnost, izraelští Židé a religiozita” předkládá otázku konfliktních linií (cleavages) v izraelské společnosti. Autor nejenže vyjmenoval tradičně uváděné cleavages jako: Židé vs. Arabové, levice vs. pravice, sekulární vs. religiózní a Sefardé vs. Aškenázové, ale doplnil tuto problematiku o další dvě, a to sionisté vs. nesionisté, noví přistěhovalci vs. “starousedlíci”. Autor dále názorně analyzoval roli těchto cleavages  a jejich dopad na izraelskou společnost. Poukázal i na vývoj intenzity jednotlivých konfliktních linií, čímž zachytil i určitou dynamiku, resp. trendy izraelské společnosti.

V kapitole “Společnost, izraelští Židé a religiozita” je analyzováno rozdělení religiózních Židů. Toto členění je důležité, jelikož odhaluje rozdílný přístup jednotlivých náboženských proudů k Státu Izrael, arabskému obyvatelstvu či mírovým jednáním. Tímto dělením se odhalují hlubší dimenze izraelské problematiky, spíše než konflikt Arabů a Židů je tato otázka postavena na úroveň konfliktu jednotlivých proudů judaismu. Autor poukazuje, že arabská otázka je pro Židy spíše vedlejší.  Hlavní nebezpečí spatřují Židé ve vnitrožidovském sporu (sekulárně-religiózním, i religiózně-ultrareligiózním), který nabývá povahy sporu o vlastní identitu.

Rozdělení religiózních židů na ortodoxní a utraortodoxní pak nabízí jednoduchý vzorec, jímž lze zachytit heterogenitu židovské religiózní společnosti. Určitým nedostatkem díla je skutečnost, že autor navržené dělení dodržuje neúplně. Převážně v úvodní části publikace je s termíny ortodoxní, utraortodoxní libovolně zacházeno: “Tyto strany (ortodoxní Národní náboženská strana a ultraortodoxní strana Šás – pozn. recenzentů) tak mají značný vliv na výběr osob (…) hlavně pak do Vrchního rabinátu (…) Vrchní rabinát je další důležitou náboženskou institucí v Izraeli. V jeho čele stojí dva rabíni – sefardský a aškenázský a oba dva jsou zásadně představiteli ortodoxního směru judaismu (…)” (str. 45). Vzhledem k tomu, že na výběr sefardského vrchního rabína má vliv ultraortodoxní strana Šás, je charakteristika sefardského rabína jako představitele ortodoxního směru zkreslená. Na straně 51 se uvádí: “(…) ministerstvo pro náboženské záležitosti vyplácelo navíc ortodoxním studentům podporu (…)”, “(…) tisíce utraortodoxních studentů opravdu nepracovalo (…)” Vzhledem k tomu, že se jednalo o tytéž studenty ultraortodoxních ješiv, je terminologická neshoda zavádějící. Má-li autorovo dělení religiózní a ultrareligiózní (str. 40) odpovídat vzorci ortodoxní a ultraortodoxní, dopouští se další nesrovnalosti, když stranu Šás označuje jako religiózní (nikoliv jako ultrareligiózní, str. 43). Diskutabilní je i ztotožnění nesionistů a antisionistů, což nevypovídá o rozdílnostech mezi těmito dvěma proudy.

Tyto terminologické nesrovnalosti autor sice zmírňuje pozdějším dělením náboženských stran: “V rámci ortodoxních stran lze pak rozlišovat strany ortodoxní a ultraortodoxní…” (str.93). Nicméně vhodnost podobného členění je diskutabilní o to více, že by poté původní vzorec ortodoxní – neortodoxní nebylo možno srozumitelně uplatnit.

Kapitola “Politické strany, náboženské strany v izraelském stranickopolitickém systému” předkládá klasifikaci náboženských stran. Autor klasifikuje náboženské strany na základě tří základních kritérií: 1. “postoj k sionismu”, 2. “míra zastoupení Sefardů”, 3. “postoj vůči Arabům”. Přestože klasifikace umožňuje lepší orientaci v izraelském stranickopolitickém systému, mnohé výjimky naznačují, že se jedná o problematiku příliš komplikovanou, než aby ji bylo možno zachytit v nějakém obecném rámci. Zajímavé jsou též informace o historii jednotlivých stran, popsání jejich struktur a interních procesů.

Velkým přínosem této části práce kapitoly je pak doplnění textu bohatým faktografickým a ilustrativním materiálem (tabulky výsledků voleb či “přelétavosti” religiózních voličů, grafické vyobrazení stranických symbolik apod.).

Kapitolou “Náboženský radikalismus, judaismus a radikální pravice” se autor dostává do samotného jádra problému, s kterým se potýká izraelská demokracie. Historickými exkurzy se autor snaží odhalit kořeny současného násilí a vymezit tak hlavní proměnné dnešního konfliktu. Popisem nejdůležitějších radikálních hnutí a stran jsou přehledným způsobem vymezeny ideové zdroje nepokojů. Jak autor odhaluje, proměny radikalismu v dějinách Izraele (jeho povahy a charakteru) pak  tvoří dynamiku konfliktu. Analýza je doplněna i o rozbor příčin radikalizace společnosti či o zajímavou klasifikaci židovských osad, jakožto hlavních problémových oblastí.

Podnětné je též i posouzení celé záležitosti dle mezinárodního práva, čímž autor odhaluje nové souvislosti, z právního hlediska bezesporu pozoruhodné.

Byť je hlavním motivem poslední kapitoly konflikt radikálních Židů a Arabů, autor poukazuje i na četné teroristické akce Židů proti “Židům zrádcům”. Zajímavé jsou i úvahy o prolínání nacionalismu a náboženství. Právě spojení těchto dvou fenoménů (judaismu a sionismu) vnímá autor jako hlavní příčiny nenávisti a násilí, nicméně podotýká, že nejde o problém zásadně odlišný od jiných nábožensky orientovaných nacionalistických hnutí (severoirští radikálové, muslimští fundamentalisté aj.)

I když je kapitola “Náboženský radikalismus…” šokujícím svědectvím brutality a násilí, jež plodí obě strany konfliktu, celkový postoj autora je smířlivý a je zřejmé, že se snaží objektivně porozumět pohnutkám, jež vedou k tomuto koloběhu nehumánních teroristických akcí.

V závěru autor předkládá různé možnosti budoucího vývoje v Izraeli. Mírovou variantu nebude možno uskutečnit bez nalezení “vzájemného konsensu” mezi Židy a Palestinci a bez dosažení “rovnováhy mezi demokratickými hodnotami a hodnotami judaismu”. Podstatu celého problému vystihuje poslední věta: “Zatímco klíč k blízkovýchodnímu konfliktu třímají ve svých rukou jak Izraelci, tak Palestinci, klíč k rozřešení palčivých otázek vztahu demokracie a náboženství mají v rukou pouze izraelští Židé.”

Kniha Marka Čejky Judaismus, politika a Stát Izrael je celistvým a podnětným dílem, které vyváženě a objektivně nastiňuje problematiku Izraele. Lze ji tak doporučit čtenáři jako inspirativní zdroj informací o této zajímavé zemi.

 

 

Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2002, 240 s.

 



Copyright (c) 2003 Vít Dočkal, David Müller

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.