Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 1, ROČNÍK V., JARO 2003, ISSN 1212-7817 - PART 1, VOLUME V., SPRING 2003, ISSN 1212-7817
Knihu “Judaismus, politika a stát Izrael” lze v českém prostředí z mnoha důvodů označit za průkopnické dílo. Autor Marek Čejka sám získal díky roční výzkumné stáži na katedře politologie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě přímé informace o objektu svého výzkumu. Výsledkem je pak práce, jež se osobitým způsobem snaží nastínit problematiku křehké izraelské demokracie, a to v jejích nejhlubších konsekvencích. Přínos Čejkova díla spočívá v důsledné analýze politického systému Izraele, která zachází mnohem dál než na úroveň simplifikovaného zobecnění Židé versus Palestinci. Tímto se “Judaismus, politika a stát Izrael” odlišuje od ostatních, četných příspěvků k blízkovýchodní problematice.
Struktura práce je tvořena čtyřmi hlavními kapitolami: “Demokracie, judaismus a demokracie v Izraeli”, “Společnost, izraelští Židé a religiozita”, “Politické strany, náboženské strany v izraelském stranickopolitickém systému” a “Náboženský radikalismus, judaismus a radikální pravice”.
V kapitole “Demokracie, judaismus a demokracie v Izraeli” autor
podrobuje ostré kritice představu, která vnímá Izrael jako jedinou “baštu” demokracie v jinak nepříliš demokratickém blízkovýchodním regionu. Jak ukazují silné zásahy židovského náboženského práva do chodu izraelské společnosti (mnohdy v rozporu se základními lidskými právy), lze izraelský politický systém charakterizovat spíše jako konflikt demokratických a teokratických hodnot.
Autor na základě aplikace Lijphartovy typologie přiřazuje Izrael do skupiny konsensuálních demokracií, nicméně prvky jako “federalismus a decentralizace, silný bikameralismus, psané a rigidní ústavy” Izrael nesplňuje. Je tedy diskutabilní, zda-li aplikace Lijphartovy typologie je v případě Izraele relevantní. Autor však připouští, že “specifické židovské prvky” činí izraelskou demokracii osobitou a jednoznačná aplikace nějaké typologie je obtížná, ne-li vůbec nemožná.
V této kapitole je dále věnován prostor významným státním a náboženským institucím (Nejvyšší soud, armáda, Vrchní rabinát aj.). Autor nejenže charakterizoval jejich kompetence a institucionální zakotvení, ale názorně nastínil i roli, kterou tyto instituce hrají v izraelské společnosti.
Kapitola “Společnost, izraelští Židé a religiozita” předkládá otázku konfliktních linií (cleavages) v izraelské společnosti. Autor nejenže vyjmenoval tradičně uváděné cleavages jako: Židé vs. Arabové, levice vs. pravice, sekulární vs. religiózní a Sefardé vs. Aškenázové, ale doplnil tuto problematiku o další dvě, a to sionisté vs. nesionisté, noví přistěhovalci vs. “starousedlíci”. Autor dále názorně analyzoval roli těchto cleavages a jejich dopad na izraelskou společnost. Poukázal i na vývoj intenzity jednotlivých konfliktních linií, čímž zachytil i určitou dynamiku, resp. trendy izraelské společnosti.
V kapitole “Společnost, izraelští Židé a religiozita” je analyzováno rozdělení religiózních Židů. Toto členění je důležité, jelikož odhaluje rozdílný přístup jednotlivých náboženských proudů k Státu Izrael, arabskému obyvatelstvu či mírovým jednáním. Tímto dělením se odhalují hlubší dimenze izraelské problematiky, spíše než konflikt Arabů a Židů je tato otázka postavena na úroveň konfliktu jednotlivých proudů judaismu. Autor poukazuje, že arabská otázka je pro Židy spíše vedlejší. Hlavní nebezpečí spatřují Židé ve vnitrožidovském sporu (sekulárně-religiózním, i religiózně-ultrareligiózním), který nabývá povahy sporu o vlastní identitu.
Rozdělení religiózních židů na ortodoxní a utraortodoxní pak nabízí jednoduchý vzorec, jímž lze zachytit heterogenitu židovské religiózní společnosti. Určitým nedostatkem díla je skutečnost, že autor navržené dělení dodržuje neúplně. Převážně v úvodní části publikace je s termíny ortodoxní, utraortodoxní libovolně zacházeno: “Tyto strany (ortodoxní Národní náboženská strana a ultraortodoxní strana Šás – pozn. recenzentů) tak mají značný vliv na výběr osob (…) hlavně pak do Vrchního rabinátu (…) Vrchní rabinát je další důležitou náboženskou institucí v Izraeli. V jeho čele stojí dva rabíni – sefardský a aškenázský a oba dva jsou zásadně představiteli ortodoxního směru judaismu (…)” (str. 45). Vzhledem k tomu, že na výběr sefardského vrchního rabína má vliv ultraortodoxní strana Šás, je charakteristika sefardského rabína jako představitele ortodoxního směru zkreslená. Na straně 51 se uvádí: “(…) ministerstvo pro náboženské záležitosti vyplácelo navíc ortodoxním studentům podporu (…)”, “(…) tisíce utraortodoxních studentů opravdu nepracovalo (…)” Vzhledem k tomu, že se jednalo o tytéž studenty ultraortodoxních ješiv, je terminologická neshoda zavádějící. Má-li autorovo dělení religiózní a ultrareligiózní (str. 40) odpovídat vzorci ortodoxní a ultraortodoxní, dopouští se další nesrovnalosti, když stranu Šás označuje jako religiózní (nikoliv jako ultrareligiózní, str. 43). Diskutabilní je i ztotožnění nesionistů a antisionistů, což nevypovídá o rozdílnostech mezi těmito dvěma proudy.
Tyto terminologické nesrovnalosti autor sice zmírňuje pozdějším dělením náboženských stran: “V rámci ortodoxních stran lze pak rozlišovat strany ortodoxní a ultraortodoxní…” (str.93). Nicméně vhodnost podobného členění je diskutabilní o to více, že by poté původní vzorec ortodoxní – neortodoxní nebylo možno srozumitelně uplatnit.
Kapitola “Politické strany, náboženské strany v izraelském stranickopolitickém systému” předkládá klasifikaci náboženských stran. Autor klasifikuje náboženské strany na základě tří základních kritérií: 1. “postoj k sionismu”, 2. “míra zastoupení Sefardů”, 3. “postoj vůči Arabům”. Přestože klasifikace umožňuje lepší orientaci v izraelském stranickopolitickém systému, mnohé výjimky naznačují, že se jedná o problematiku příliš komplikovanou, než aby ji bylo možno zachytit v nějakém obecném rámci. Zajímavé jsou též informace o historii jednotlivých stran, popsání jejich struktur a interních procesů.
Velkým přínosem této části práce kapitoly je pak doplnění textu bohatým faktografickým a ilustrativním materiálem (tabulky výsledků voleb či “přelétavosti” religiózních voličů, grafické vyobrazení stranických symbolik apod.).
Kapitolou “Náboženský radikalismus, judaismus a radikální pravice” se autor dostává do samotného jádra problému, s kterým se potýká izraelská demokracie. Historickými exkurzy se autor snaží odhalit kořeny současného násilí a vymezit tak hlavní proměnné dnešního konfliktu. Popisem nejdůležitějších radikálních hnutí a stran jsou přehledným způsobem vymezeny ideové zdroje nepokojů. Jak autor odhaluje, proměny radikalismu v dějinách Izraele (jeho povahy a charakteru) pak tvoří dynamiku konfliktu. Analýza je doplněna i o rozbor příčin radikalizace společnosti či o zajímavou klasifikaci židovských osad, jakožto hlavních problémových oblastí.
Podnětné je též i posouzení celé záležitosti dle mezinárodního práva, čímž autor odhaluje nové souvislosti, z právního hlediska bezesporu pozoruhodné.
Byť je hlavním motivem poslední kapitoly konflikt radikálních Židů a Arabů, autor poukazuje i na četné teroristické akce Židů proti “Židům zrádcům”. Zajímavé jsou i úvahy o prolínání nacionalismu a náboženství. Právě spojení těchto dvou fenoménů (judaismu a sionismu) vnímá autor jako hlavní příčiny nenávisti a násilí, nicméně podotýká, že nejde o problém zásadně odlišný od jiných nábožensky orientovaných nacionalistických hnutí (severoirští radikálové, muslimští fundamentalisté aj.)
I když je kapitola “Náboženský radikalismus…” šokujícím svědectvím brutality a násilí, jež plodí obě strany konfliktu, celkový postoj autora je smířlivý a je zřejmé, že se snaží objektivně porozumět pohnutkám, jež vedou k tomuto koloběhu nehumánních teroristických akcí.
V závěru autor předkládá různé možnosti budoucího vývoje v Izraeli. Mírovou variantu nebude možno uskutečnit bez nalezení “vzájemného konsensu” mezi Židy a Palestinci a bez dosažení “rovnováhy mezi demokratickými hodnotami a hodnotami judaismu”. Podstatu celého problému vystihuje poslední věta: “Zatímco klíč k blízkovýchodnímu konfliktu třímají ve svých rukou jak Izraelci, tak Palestinci, klíč k rozřešení palčivých otázek vztahu demokracie a náboženství mají v rukou pouze izraelští Židé.”
Kniha Marka Čejky Judaismus, politika a Stát Izrael je celistvým a podnětným dílem, které vyváženě a objektivně nastiňuje problematiku Izraele. Lze ji tak doporučit čtenáři jako inspirativní zdroj informací o této zajímavé zemi.
Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2002, 240 s.