Bastl, M. (2000). Radikálně levicové koncepce menšinové politiky. Středoevropské politické studie, 2(3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3827/5449
Radikálnì levicové koncepce menšinové politiky

Radikálně levicové koncepce menšinové politiky

 

Martin Bastl

 

Článek byl zpracován v rámci výzkumného záměru “Etnika, minority a marginalizované skupiny v ČR”, identifikační kód MSM142300001.

 

Radikální levice v České republice je dnes výrazně zastoupena pouze dvěma ideovými proudy. Jedním z nich je revolučně marxistický proud reprezentovaný několika trockistickými uskupeními, druhým, v současné době významnějším proudem, je anarchistické hnutí. Také anarchismus je v ČR zastoupen několika organizacemi, které se liší nejen programy, ale důrazem kladeným na jednotlivé aspekty anarchistických doktrín. Přes všechny otázky, které se v souvislosti se zkoumáním politického spektra nabízejí, je zřejmé, že organizace a politické strany, které vznikly v návaznosti na předlistopadovou KSČ a jsou jejími dědici personálně, či programově, za radikální levici bez výhrad označit nelze.

 

V 90. letech došlo k strukturaci radikálně levicové scény a z frakčních a ideových sporů charakterizujících zejména první polovinu a přelom 90. let vyšly anarchistické a trockistické skupiny s jasnou koncepcí politické práce, čitelnou politickou a politicko-filosofickou orientací a dlouhodobou, strategickou programovou výbavou. Mezi vyspělé anarchistické organizace lze v současné době zařadit Organizaci revolučních anarchistů Solidarita (ORAS) a Federaci sociálních anarchistů (FSA). Klíčovou roli pak má právě ORAS jako nejdynamičtější anarchistická organizace, která pevně zakotvila v dělnickém prostředí. Z trockistických formací lze uvést tři, které jsou na podobné úrovni vyspělosti, a to: Dělnický vzdělávací spolek (Budoucnost), Socialistickou solidaritu a Socialistickou organizaci pracujících (SOP). Z těchto uskupení v současnosti nejvýznamnější roli hraje SOP, orientující se na KSČM.

 

Součástí programové výbavy všech relevantních radikálně levicových organizací je i otázka menšin, potažmo explicitně: otázky postavení žen ve společnosti, homosexuálních menšin a problematika etnických, národnostních a rasových menšin a přistěhovalců. Do tohoto textu byla jako reprezentativní vybrána právě stanoviska ORAS a SOP.

 

Radikálně levicové skupiny dosud nehrají významnější roli v politickém životě České republiky. Pokud sledujeme vývoj radikální levice jakožto opozice oproti reálně existujícímu, etablovanému režimu v 90. letech, najdeme několik etap, v nichž její význam rostl a opětovně klesal. Od roku 1997 a 1998 se její význam zvyšuje, a proto není bez zajímavosti sledovat, jak je problematika role a postavení menšin mezi těmito organizacemi a v jejich politice v současnosti reflektována.

 

Mezi jednotlivými organizacemi existují rozdíly v chápání menšin, které vyplývají jednak z jejich konkrétního profilu (charakteru členské základny, praktické politické činnosti, velikosti) a jednak z doktrín, z nichž vycházejí při konstrukci programů. Markantní rozdíly pak najdeme mezi organizacemi anarchistické provenience a trockisty.

 

1.   Organizace revolučních anarchistů Solidarita a její koncepce konstituování rovného postavení menšin jako snaha o odstranění diskriminace

 

Jak je zřejmé, cílem anarchistických organizací je maximální individuální svoboda. Boj proti kapitalismu je součástí širších emancipačních snah. V tomto kontextu je třídní boj chápán jako jedna ze složek emancipačního boje. Z pohledu anarchistů současný hospodářský systém brání skutečně svobodnému rozvoji jednotlivce. Kapitalismus neuspokojuje materiální potřeby, které jsou podmínkou svobodného a důstojného života, vytěsňuje společenskou solidaritu a vede k odcizení.

 

V materiální rovině je vedlejším produktem kapitalistické organizace ekonomiky  vytlačení některých skupin obyvatelstva na okraj společnosti. Mezi postižené patří podle ORAS zejména mládež, Rómové, ženy, zdravotně postižení a lidé v předdůchodovém věku.

 

V rovině odcizení pak lze vnímat vznik rasismu a xenofobie jako symptom frustrace z nefunkční společnosti. Podle analýzy přijímané ORAS kapitalismus odcizení vítá a dále eskaluje, neboť jde o jednu z fundamentálních tendencí, která umožňuje  vládnoucím elitám k upevnění moci. Rasismus a xenofobie a z nich  vyplývající nepřátelství, útoky, či diskriminace etnických, národnostních menšin, či přistěhovalců, je projevem eskapistického vnímání reality  zakládajícího se na fiktivních rozdílech mezi skupinami lidí. Negativním následkem růstu rasismu a xenofobie je potlačení životních a tvůrčích schopností jedinců.

 

Také růst různých církví a sekt je obdobným produktem odcizení a beznaděje. Tím, že církve a sekty nabízejí naději, získávají důvěru a víru jedinců a následně reprodukují nové odcizení a diskriminaci. Jedním z charakteristických znaků církví a sekt je omezení svobody svých členů  vytyčení systému pravidel a jejich reálnou nebo předpokládanou sankcionizací. Náboženskými dogmaty a předsudky je krom jiného podle ORAS  do značné míry dána diskriminace homosexuálů. ORAS se staví proti homofobnímu chování, za plné uznání rovnocennosti homosexuality včetně uznání legislativního (zrovnoprávnění homosexuálních partnerských svazků s heterosexuální rodinou).

 

Další společenskou skupinou, které ORAS věnuje pozornost, je mládež. Nebezpečí odcizení a eskapismu je podmíněno nedostatečným uspokojením materiálních, sociálních a kulturních potřeb mladých lidí. Ohrožení plynoucí z drog, násilí gangového typu a rasismu se lze vyhnout zajištěním materiální nezávislosti a zapojením mládeže do procesu rozhodování  a správy (spolurozhodováním o chodu škol, kulturních a sportovních zařízení, jejichž služeb mládež využívá, počínaje).  

 

Specifickou kapitolu tvoří problematika diskriminace Rómů a přistěhovalců. Postavení Rómů v české společnosti je důsledkem historického vývoje, během kterého byli Rómové vždy považováni za cizorodý a rušivý element. Problémem, na který ORAS poukazuje, je vysoká nezaměstnanost Rómů, která je - podle ORAS - ve většině případů důsledkem nedostatečného vzdělání. Kriminalita romské populace je zapříčiněna nezaměstnaností, chudobou a občanskou diskriminací. ORAS však neuvažuje o formě pozitivní diskriminace. Jako řešení je požadováno narovnání rozdílů v sociální oblasti - dostatečné platy a kvalitní byty pro všechny bez rozdílů rasy, bezplatné školství a zvýšenou podporu vzdělání mezi Rómy. Úhelným předpokladem ORAS v tomto ohledu je, že sociální potřeby a problémy Rómů jsou do značné míry shodné s problémy a potřebami bílých pracujících. V otázce přistěhovalectví se ORAS jednoznačně staví za sociální a odborová práva přistěhovalců a odmítá dělení přistěhovalců na politické a sociální.

 

Poslední významnou kapitolou je boj za emancipaci a rovnost žen, který je podle programu ORAS jedním z hlavních rysů kapitalismu, neoddělitelný od boje proti kapitalismu a státní kontrole. Za základní problémy charakterizující diskriminaci žen ORAS vyjmenovává platové rozdíly mezi muži a ženami v neprospěch žen, přetrvávající sexuální obtěžování, či sexuální vykořisťování (prostituci). Některé výdobytky, jako zaměstnanost žen podmiňující nezávislost žen, školky, školy, školní družiny, školní a tovární jídelny, jejichž existence alespoň částečně zmenšovala břemeno domácích prací, či volný přístup k antikoncepci a možnosti potratů, jsou ohroženy, či přímo likvidovány během kapitalistické rekonstrukce společenské struktury. V materiálech ORAS je zmiňováno zvýšené propuštění žen, z finančních důvodů zhoršený přístup k antikoncepci a potratům, či rušení, či finanční nedostupnost školek, školních družin a hromadného stravování. Programem ORAS je obrana a rozšiřování pozitivních výdobytků (včetně výše zmiňovaných), boj za rovnost ve mzdách, za rovnost na pracovištích i v rodině a odstranění sexuálního obtěžování.

 

Pro ORAS je koncepce menšin zejména koncepcí emancipační a v programu organizace zaujímá klíčové místo boj proti diskriminaci menšin. Cílem je odstranění diskriminace a eliminace odcizení, což má podle ORAS  vést k vytvoření beztřídní a multikulturní socialistické společnosti založené na samosprávě zdola. Tomuto cíli slouží i spojení boje proti diskriminaci s bojem třídním, protože třídní charakter společnosti podmiňuje a násobí odcizení a diskriminační praktiky.

 

2. Socialistická organizace pracujících a její koncepce integrace menšin do revolučního hnutí jako součást boje proti sociálnímu útlaku

 

Základním cílem trockistických skupin je odstranění vykořisťování a třídní společnosti. Ekonomické vztahy tvoří podle revolučních marxistů základní strukturu společnosti a na ně se upírá jejich pohled jakožto na bezprostřední příčinu sociálního útlaku, který je v jejich interpretaci charakteristickým rysem každé třídní společnosti. SOP odmítá koncepci menšin jako takovou, místo o menšinách hovoří o více znevýhodněných skupinách a specifických formách sociálního útlaku. Sociální struktury, na kterých je sociální útlak založen, identifikuje jako nepostradatelné pro kapitalismus a jejich funkce vidí neodlučně spojeny s procesem vykořisťování.

 

Projevy ekonomické, sociální, právní a politické nerovnosti postihují podle SOP zejména ženy, mládež, různé rasové a národnostní skupiny a homosexuály. Jako další skupiny, které jsou diskriminovány a vyřazovány z kapitalistické společnosti pro svoji neschopnost dostát požadavkům námezdní práce, identifikuje SOP starší lidi, tělesně postižené a nemocné. Strategií, která je v tomto případě vládnoucí třídou sledována, je podle SOP vnucení buržoazních konceptů normality dělnické třídě a oddělení dělnické třídy od dalších segmentů společnosti, které jsou utlačovány a které bychom mohli označit za menšiny.

 

Největší pozornost SOP věnuje postavení žen v současné společnosti Při své analýze používá dvojnásobné dělení - na ženy z třídy pracujících a ženy z vládnoucích tříd, na ženy žijící ve vyspělých státech světa a ženy v polokoloniích (tzn. méně vyspělých státech). Základní tezí je, že všechny ženy jsou utlačovány, přičemž těžištěm útlaku je role žen v rodině (to se týká např. břemene domácích prací, role ženy jako matky). SOP a priori vylučuje ze spektra svého zájmu ženy z vládnoucích tříd, neboť - přestože se domnívá, že jsou také utlačovány - jsou tyto ženy závislé na etablovaném systému a nelze je integrovat do revolučního hnutí. Útlak žen navrhuje SOP odstranit zapojením žen plně a rovnoprávně do výroby, organizací domácích prací kolektivně podle socialistického plánu a zespolečenštěním výchovy dětí. Minimálním požadavkem je boj za právo žen na placenou práci, jistotu pracovního místa (na částečný úvazek), zespolečenštění výchovy dětí a péče o ostatní osoby, které se o sebe nemohou postarat, aby ženám byla umožněna stejná účast na společenské výrobě jako mužům. Dalším problémem, který SOP popisuje, je nižší mzda žen než mužů za práci stejné hodnoty a ztížený přístup ke vzdělání a přeškolení. Tyto rozdíly chce SOP vyrovnat. Dalšími návrhy SOP ke změně postavení žen jsou ochranná legislativa, která má zamezit ohrožení zdraví žen či zdraví jejich dětí, a bezplatná antikoncepce a interrupce na požádání, plná zákonná práva a sociální dávky. K ženské emancipaci podle SOP může dojít pouze tehdy, pokud budou požadavky vyjadřující bezprostřední zájmy žen součástí programu proletářského uchopení moci. S tím souvisí i odmítnutí autonomního ženského hnutí.

 

Další skupinou, jejímž postavením se SOP zabývá, je mládež. Mládeži jsou podle SOP  odpírána nejzákladnější práva a svobody: možnost disponovat mzdou, nezávislý přístup ke státním podporám, právo zvolit si, kde a jak žít svůj život. Základní strukturou, která vytváří a udržuje útlak prostřednictví procesu socializace do třídní společnosti, je rodina. Fundamentální příčinou útlaku mládeže je hospodářská a právní závislost, zejména na rodičích, která se nejostřeji projevuje u dělnické mládeže. Tato má ve školách a ostatních vzdělávacích zařízeních malé nebo nulové příjmy, vzdělávání špatné kvality a výchovu, která slouží zájmům buržoazie. Nemalou pozornost SOP  věnuje potlačení sexuálního života mládeže a mezi požadavky je i zrušení zákonné (sexuální) plnoletosti a vybudování sociálních center přístupných pro zvolené sociální a sexuální aktivity. SOP požaduje zajištění hospodářské nezávislosti mládeže (plnou ekonomickou podporu), přiměřené vzdělání a ustavení hranice maximálně 16 let pro volební právo. Pozornost je věnována také studentským organizacím, které mohou napomoci emancipaci mládeže. Zájem projevuje SOP o získání těchto organizací pro revoluční hnutí.

 

Problematika postavení homosexuálů je uvedena jako součást sexuálního útlaku, který je charakteristickým rysem všech třídních společností. Útlak homosexuálů spatřuje SOP jednak ve ztíženém přístupu k zaměstnání, pak psychické újmě způsobené životem v antihomosexuální společnosti a sexuálním strádání. Základním konceptem, se kterým SOP operuje v této souvislosti, je tvrzení, že útlak homosexuální je podmíněn potřebou buržoazní společnosti opírat se o model heterosexuální monogamní rodiny a jako řešení útlaku homosexuálů je nabízena destrukce takovéhoto modelu rodiny.

 

Poslední otázkou, kterou se SOP zabývá, je rasistický útlak. Původ rasistického útlaku SOP spatřuje v budování základny pro původní akumulaci kapitálu otrokářstvím v merkantilistickém období raného kapitalismu. Obětem rasistického útlaku jsou podle SOP systematicky odpírána demokratická práva a dochází k diskriminaci v oblasti vzdělávání i sociální péče. Pokud rasové menšiny nejsou utlačovány, ocitají se alespoň v pozici potenciální oběti finančního kapitálu v době krize. Také problematika těchto menšin je v pojetí SOP úzce propojena s kapitalistickým uspořádáním společnosti a lze ji odstranit pouze rozsáhlou společenskou změnou. Navrhuje ustavení obranných oddílů proti rasistickým útokům, plnou platovou i legislativní rovnost a zrušení přistěhovaleckých kontrol, s výjimkou kontrol přistěhovalectví bělochů do nebělošských zemí.  Zároveň odmítá, aby hnutí rasově utlačovaných čekalo, dokud nebudou bílí pracující získáni pro antirasistickou perspektivu. Požaduje okamžitou akci proti útlaku a nevylučuje ani vytváření jednotných front se samostatnými organizacemi rasově utlačovaných, při striktním oddělení programů. Obdobně jako u žen ovšem odmítá SOP ustavení separátního hnutí za zájmy rasových skupin a usiluje o jeho integraci do revolučního hnutí.

 

Pro SOP je koncepce menšin zejména koncepcí mobilizační. Otázka menšin je nazírána z perspektivy získání nových posil pro revoluční hnutí a menšiny jsou chápany jako rezervoár sil, které lze mobilizovat kolem konkrétních problémů a následně je zapojit do hnutí za celospolečenskou revoluční změnu. Cílem je pro SOP ustavení kolektivistické socialistické společnosti, což má vést k emancipaci utlačovaných. Útlak (menšin) je podle SOP charakteristickou vlastností (a funkcí)  kapitalistické a třídní společnosti a nelze jej odstranit bez současného odstranění třídní společnosti.

 

3. Různé aspekty  koncepcí menšin a menšinové politiky anarchistů a trockistů

 

Sledujeme-li problematiku menšin v ideových konceptech, programech, či politické činnosti radikální levice, musíme mít na mysli fakt, že radikální levice se neustále vyvíjí a v průběhu uplynulých deseti let, kdy mohla vystoupit z ilegality, začít veřejně pracovat a etablovat se v českém politickém prostoru, se její postoje proměnily a mění se i nadále.

 

Od počátku 90. let měly revolučně marxistické formace ujasněné koncepce menšinové politiky a patřily k prvním, které ve svých programech zohlednily otázky postavení žen ve společnosti, homosexuální problematiku či problém postavení a případné diskriminace etnických a rasových menšin. Jedním z podstatných rozdílů mezi trockistickými koncepcemi a koncepcemi anarchistickými je skutečnost, že trockistické organizace jsou mnohem silněji napojeny na politiku mezinárodních organizací. Všechny relevantní trockistické skupiny v ČR jsou pouze národními sekcemi mateřských organizací. To je čitelné i na případu SOP a její koncepce menšin. Tato koncepce vychází z globálního programu mezinárodní Ligy za revoluční komunistickou internacionálu (LRKI) a není přímo odvozena od analýzy problematiky menšin v ČR. Naopak, postoje SOP k problémům menšin u nás se v prvním plánu zakládají na světovém programu LRKI a jsou podle potřeby upravovány, aby odpovídaly specifickým podmínkám. Takovýto postup utváření národních koncepcí menšinové politiky na základě programu mateřských mezinárodních organizací je u trockistických skupin pravidlem a napomohl tomu, že trockistická uskupení byla v počátcích mnohem lépe připravena na realizaci konkrétní menšinové politiky.

 

České anarchistické hnutí se vymezovalo k problematice postavení menšin mnohem obtížněji a déle. Koncepce menšinové politiky reflektují dobové problémy a performativně reagují na společenský vývoj. Tyto koncepce jsou sice spojeny s jednotným vnímáním společnosti a emancipačním projektem, ale v konkrétní podobě se u jednotlivých formací liší. Obecně je nejsilnější důraz kladen na problematiku etnické diskriminace a zrovnoprávnění žen. Z charakteru anarchistické ideologie vyplývá, že je odmítána diskriminace (včetně pozitivní), zdůrazňována je rovnost a rovnocennost lidí i kultur a také, na rozdíl od trockistických formací, schopnost lidí řešit vyskytující se problémy samosprávně. V doktrínách anarchistických skupin je vyloučena možnost existence avantgardy přebírající vedení diskriminovaných menšin, na které se zakládají postoje trockistických skupin. Také ORAS věnuje převážnou část snahy osvětlování problematiky postavení menšin a upozorňování na případné nedostatky. V oblasti praktické politiky se krom vzdělávání zabývá spíše podporou jednotlivých projektů umenšujících nebo odstraňujících diskriminační projevy, než-li mobilizací menšin pro anarchistické hnutí.

 

Na rozdíl od anarchistů, kteří se jednotlivých problémům menšin věnují samostatně a navrhují jejich řešení s ohledem na samosprávné rozhodování, je u trockistů otázka menšin začleněna do ideologického komplexu a je s ní nakládáno z perspektivy rekonstrukce společnosti v předem vytyčeném směru.

 

Na závěr je třeba upozornit, že přestože jsou ORAS a SOP dostatečně reprezentativními zástupci anarchistického a trockistického hnutí v České republice, nejedná se o jediné organizace svého druhu. Mezi dalšími organizacemi se mohou objevovat a objevují se i odlišné postoje ke konkrétním problémům a odlišné názory na jejich řešení.

 

4. Použité prameny a literatura

 

Barák, V. (1999): Není pravda, že nám cizinci berou práci, Solidarita č. 7, s.3.

 

Bláha, L. (1999): Fašismus a antifašismus v Česku, Socialistická avantgarda č. 4 (http://www.geocities.com/CapitolHill/Lobby/5205/sa4_.html).

 

Jsou ženy stále utlačovány? (přednáška a následná diskuse na konferenci Socialismus zdola 2000): Socialistická solidarita, Socialistická organizace pracujících.

 

Samospráva a socialismus - Manifest Organizace revolučních anarchistů  Solidarita, Solidarita, Brno 2000

 

Solidarita, roč. 2000.

 

Trockij, L. D. (1998): Smrtelná agonie kapitalismu a úkoly Čtvrté internacionály, Socialistická organizace pracujících, Praha.

 

Trockistický manifest - Nový přechodný program pro socialistickou revoluci, Socialistická organizace pracujících, Praha 2000.

 

 

 



Copyright (c) 2000 Martin Bastl

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.