Radikálně levicové koncepce menšinové politiky

 

Martin Bastl

 

Článek byl zpracován v rámci výzkumného záměru “Etnika, minority a marginalizované skupiny v ČR”, identifikační kód MSM142300001.

 

Radikální levice v České republice je dnes výrazně zastoupena pouze dvěma ideovými proudy. Jedním z nich je revolučně marxistický proud reprezentovaný několika trockistickými uskupeními, druhým, v současné době významnějším proudem, je anarchistické hnutí. Také anarchismus je v ČR zastoupen několika organizacemi, které se liší nejen programy, ale důrazem kladeným na jednotlivé aspekty anarchistických doktrín. Přes všechny otázky, které se v souvislosti se zkoumáním politického spektra nabízejí, je zřejmé, že organizace a politické strany, které vznikly v návaznosti na předlistopadovou KSČ a jsou jejími dědici personálně, či programově, za radikální levici bez výhrad označit nelze.

 

V 90. letech došlo k strukturaci radikálně levicové scény a z frakčních a ideových sporů charakterizujících zejména první polovinu a přelom 90. let vyšly anarchistické a trockistické skupiny s jasnou koncepcí politické práce, čitelnou politickou a politicko-filosofickou orientací a dlouhodobou, strategickou programovou výbavou. Mezi vyspělé anarchistické organizace lze v současné době zařadit Organizaci revolučních anarchistů Solidarita (ORAS) a Federaci sociálních anarchistů (FSA). Klíčovou roli pak má právě ORAS jako nejdynamičtější anarchistická organizace, která pevně zakotvila v dělnickém prostředí. Z trockistických formací lze uvést tři, které jsou na podobné úrovni vyspělosti, a to: Dělnický vzdělávací spolek (Budoucnost), Socialistickou solidaritu a Socialistickou organizaci pracujících (SOP). Z těchto uskupení v současnosti nejvýznamnější roli hraje SOP, orientující se na KSČM.

 

Součástí programové výbavy všech relevantních radikálně levicových organizací je i otázka menšin, potažmo explicitně: otázky postavení žen ve společnosti, homosexuálních menšin a problematika etnických, národnostních a rasových menšin a přistěhovalců. Do tohoto textu byla jako reprezentativní vybrána právě stanoviska ORAS a SOP.

 

Radikálně levicové skupiny dosud nehrají významnější roli v politickém životě České republiky. Pokud sledujeme vývoj radikální levice jakožto opozice oproti reálně existujícímu, etablovanému režimu v 90. letech, najdeme několik etap, v nichž její význam rostl a opětovně klesal. Od roku 1997 a 1998 se její význam zvyšuje, a proto není bez zajímavosti sledovat, jak je problematika role a postavení menšin mezi těmito organizacemi a v jejich politice v současnosti reflektována.

 

Mezi jednotlivými organizacemi existují rozdíly v chápání menšin, které vyplývají jednak z jejich konkrétního profilu (charakteru členské základny, praktické politické činnosti, velikosti) a jednak z doktrín, z nichž vycházejí při konstrukci programů. Markantní rozdíly pak najdeme mezi organizacemi anarchistické provenience a trockisty.

 

1.   Organizace revolučních anarchistů Solidarita a její koncepce konstituování rovného postavení menšin jako snaha o odstranění diskriminace

 

Jak je zřejmé, cílem anarchistických organizací je maximální individuální svoboda. Boj proti kapitalismu je součástí širších emancipačních snah. V tomto kontextu je třídní boj chápán jako jedna ze složek emancipačního boje. Z pohledu anarchistů současný hospodářský systém brání skutečně svobodnému rozvoji jednotlivce. Kapitalismus neuspokojuje materiální potřeby, které jsou podmínkou svobodného a důstojného života, vytěsňuje společenskou solidaritu a vede k odcizení.

 

V materiální rovině je vedlejším produktem kapitalistické organizace ekonomiky  vytlačení některých skupin obyvatelstva na okraj společnosti. Mezi postižené patří podle ORAS zejména mládež, Rómové, ženy, zdravotně postižení a lidé v předdůchodovém věku.

 

V rovině odcizení pak lze vnímat vznik rasismu a xenofobie jako symptom frustrace z nefunkční společnosti. Podle analýzy přijímané ORAS kapitalismus odcizení vítá a dále eskaluje, neboť jde o jednu z fundamentálních tendencí, která umožňuje  vládnoucím elitám k upevnění moci. Rasismus a xenofobie a z nich  vyplývající nepřátelství, útoky, či diskriminace etnických, národnostních menšin, či přistěhovalců, je projevem eskapistického vnímání reality  zakládajícího se na fiktivních rozdílech mezi skupinami lidí. Negativním následkem růstu rasismu a xenofobie je potlačení životních a tvůrčích schopností jedinců.

 

Také růst různých církví a sekt je obdobným produktem odcizení a beznaděje. Tím, že církve a sekty nabízejí naději, získávají důvěru a víru jedinců a následně reprodukují nové odcizení a diskriminaci. Jedním z charakteristických znaků církví a sekt je omezení svobody svých členů  vytyčení systému pravidel a jejich reálnou nebo předpokládanou sankcionizací. Náboženskými dogmaty a předsudky je krom jiného podle ORAS  do značné míry dána diskriminace homosexuálů. ORAS se staví proti homofobnímu chování, za plné uznání rovnocennosti homosexuality včetně uznání legislativního (zrovnoprávnění homosexuálních partnerských svazků s heterosexuální rodinou).

 

Další společenskou skupinou, které ORAS věnuje pozornost, je mládež. Nebezpečí odcizení a eskapismu je podmíněno nedostatečným uspokojením materiálních, sociálních a kulturních potřeb mladých lidí. Ohrožení plynoucí z drog, násilí gangového typu a rasismu se lze vyhnout zajištěním materiální nezávislosti a zapojením mládeže do procesu rozhodování  a správy (spolurozhodováním o chodu škol, kulturních a sportovních zařízení, jejichž služeb mládež využívá, počínaje).  

 

Specifickou kapitolu tvoří problematika diskriminace Rómů a přistěhovalců. Postavení Rómů v české společnosti je důsledkem historického vývoje, během kterého byli Rómové vždy považováni za cizorodý a rušivý element. Problémem, na který ORAS poukazuje, je vysoká nezaměstnanost Rómů, která je - podle ORAS - ve většině případů důsledkem nedostatečného vzdělání. Kriminalita romské populace je zapříčiněna nezaměstnaností, chudobou a občanskou diskriminací. ORAS však neuvažuje o formě pozitivní diskriminace. Jako řešení je požadováno narovnání rozdílů v sociální oblasti - dostatečné platy a kvalitní byty pro všechny bez rozdílů rasy, bezplatné školství a zvýšenou podporu vzdělání mezi Rómy. Úhelným předpokladem ORAS v tomto ohledu je, že sociální potřeby a problémy Rómů jsou do značné míry shodné s problémy a potřebami bílých pracujících. V otázce přistěhovalectví se ORAS jednoznačně staví za sociální a odborová práva přistěhovalců a odmítá dělení přistěhovalců na politické a sociální.

 

Poslední významnou kapitolou je boj za emancipaci a rovnost žen, který je podle programu ORAS jedním z hlavních rysů kapitalismu, neoddělitelný od boje proti kapitalismu a státní kontrole. Za základní problémy charakterizující diskriminaci žen ORAS vyjmenovává platové rozdíly mezi muži a ženami v neprospěch žen, přetrvávající sexuální obtěžování, či sexuální vykořisťování (prostituci). Některé výdobytky, jako zaměstnanost žen podmiňující nezávislost žen, školky, školy, školní družiny, školní a tovární jídelny, jejichž existence alespoň částečně zmenšovala břemeno domácích prací, či volný přístup k antikoncepci a možnosti potratů, jsou ohroženy, či přímo likvidovány během kapitalistické rekonstrukce společenské struktury. V materiálech ORAS je zmiňováno zvýšené propuštění žen, z finančních důvodů zhoršený přístup k antikoncepci a potratům, či rušení, či finanční nedostupnost školek, školních družin a hromadného stravování. Programem ORAS je obrana a rozšiřování pozitivních výdobytků (včetně výše zmiňovaných), boj za rovnost ve mzdách, za rovnost na pracovištích i v rodině a odstranění sexuálního obtěžování.

 

Pro ORAS je koncepce menšin zejména koncepcí emancipační a v programu organizace zaujímá klíčové místo boj proti diskriminaci menšin. Cílem je odstranění diskriminace a eliminace odcizení, což má podle ORAS  vést k vytvoření beztřídní a multikulturní socialistické společnosti založené na samosprávě zdola. Tomuto cíli slouží i spojení boje proti diskriminaci s bojem třídním, protože třídní charakter společnosti podmiňuje a násobí odcizení a diskriminační praktiky.

 

2. Socialistická organizace pracujících a její koncepce integrace menšin do revolučního hnutí jako součást boje proti sociálnímu útlaku

 

Základním cílem trockistických skupin je odstranění vykořisťování a třídní společnosti. Ekonomické vztahy tvoří podle revolučních marxistů základní strukturu společnosti a na ně se upírá jejich pohled jakožto na bezprostřední příčinu sociálního útlaku, který je v jejich interpretaci charakteristickým rysem každé třídní společnosti. SOP odmítá koncepci menšin jako takovou, místo o menšinách hovoří o více znevýhodněných skupinách a specifických formách sociálního útlaku. Sociální struktury, na kterých je sociální útlak založen, identifikuje jako nepostradatelné pro kapitalismus a jejich funkce vidí neodlučně spojeny s procesem vykořisťování.

 

Projevy ekonomické, sociální, právní a politické nerovnosti postihují podle SOP zejména ženy, mládež, různé rasové a národnostní skupiny a homosexuály. Jako další skupiny, které jsou diskriminovány a vyřazovány z kapitalistické společnosti pro svoji neschopnost dostát požadavkům námezdní práce, identifikuje SOP starší lidi, tělesně postižené a nemocné. Strategií, která je v tomto případě vládnoucí třídou sledována, je podle SOP vnucení buržoazních konceptů normality dělnické třídě a oddělení dělnické třídy od dalších segmentů společnosti, které jsou utlačovány a které bychom mohli označit za menšiny.

 

Největší pozornost SOP věnuje postavení žen v současné společnosti Při své analýze používá dvojnásobné dělení - na ženy z třídy pracujících a ženy z vládnoucích tříd, na ženy žijící ve vyspělých státech světa a ženy v polokoloniích (tzn. méně vyspělých státech). Základní tezí je, že všechny ženy jsou utlačovány, přičemž těžištěm útlaku je role žen v rodině (to se týká např. břemene domácích prací, role ženy jako matky). SOP a priori vylučuje ze spektra svého zájmu ženy z vládnoucích tříd, neboť - přestože se domnívá, že jsou také utlačovány - jsou tyto ženy závislé na etablovaném systému a nelze je integrovat do revolučního hnutí. Útlak žen navrhuje SOP odstranit zapojením žen plně a rovnoprávně do výroby, organizací domácích prací kolektivně podle socialistického plánu a zespolečenštěním výchovy dětí. Minimálním požadavkem je boj za právo žen na placenou práci, jistotu pracovního místa (na částečný úvazek), zespolečenštění výchovy dětí a péče o ostatní osoby, které se o sebe nemohou postarat, aby ženám byla umožněna stejná účast na společenské výrobě jako mužům. Dalším problémem, který SOP popisuje, je nižší mzda žen než mužů za práci stejné hodnoty a ztížený přístup ke vzdělání a přeškolení. Tyto rozdíly chce SOP vyrovnat. Dalšími návrhy SOP ke změně postavení žen jsou ochranná legislativa, která má zamezit ohrožení zdraví žen či zdraví jejich dětí, a bezplatná antikoncepce a interrupce na požádání, plná zákonná práva a sociální dávky. K ženské emancipaci podle SOP může dojít pouze tehdy, pokud budou požadavky vyjadřující bezprostřední zájmy žen součástí programu proletářského uchopení moci. S tím souvisí i odmítnutí autonomního ženského hnutí.

 

Další skupinou, jejímž postavením se SOP zabývá, je mládež. Mládeži jsou podle SOP  odpírána nejzákladnější práva a svobody: možnost disponovat mzdou, nezávislý přístup ke státním podporám, právo zvolit si, kde a jak žít svůj život. Základní strukturou, která vytváří a udržuje útlak prostřednictví procesu socializace do třídní společnosti, je rodina. Fundamentální příčinou útlaku mládeže je hospodářská a právní závislost, zejména na rodičích, která se nejostřeji projevuje u dělnické mládeže. Tato má ve školách a ostatních vzdělávacích zařízeních malé nebo nulové příjmy, vzdělávání špatné kvality a výchovu, která slouží zájmům buržoazie. Nemalou pozornost SOP  věnuje potlačení sexuálního života mládeže a mezi požadavky je i zrušení zákonné (sexuální) plnoletosti a vybudování sociálních center přístupných pro zvolené sociální a sexuální aktivity. SOP požaduje zajištění hospodářské nezávislosti mládeže (plnou ekonomickou podporu), přiměřené vzdělání a ustavení hranice maximálně 16 let pro volební právo. Pozornost je věnována také studentským organizacím, které mohou napomoci emancipaci mládeže. Zájem projevuje SOP o získání těchto organizací pro revoluční hnutí.

 

Problematika postavení homosexuálů je uvedena jako součást sexuálního útlaku, který je charakteristickým rysem všech třídních společností. Útlak homosexuálů spatřuje SOP jednak ve ztíženém přístupu k zaměstnání, pak psychické újmě způsobené životem v antihomosexuální společnosti a sexuálním strádání. Základním konceptem, se kterým SOP operuje v této souvislosti, je tvrzení, že útlak homosexuální je podmíněn potřebou buržoazní společnosti opírat se o model heterosexuální monogamní rodiny a jako řešení útlaku homosexuálů je nabízena destrukce takovéhoto modelu rodiny.

 

Poslední otázkou, kterou se SOP zabývá, je rasistický útlak. Původ rasistického útlaku SOP spatřuje v budování základny pro původní akumulaci kapitálu otrokářstvím v merkantilistickém období raného kapitalismu. Obětem rasistického útlaku jsou podle SOP systematicky odpírána demokratická práva a dochází k diskriminaci v oblasti vzdělávání i sociální péče. Pokud rasové menšiny nejsou utlačovány, ocitají se alespoň v pozici potenciální oběti finančního kapitálu v době krize. Také problematika těchto menšin je v pojetí SOP úzce propojena s kapitalistickým uspořádáním společnosti a lze ji odstranit pouze rozsáhlou společenskou změnou. Navrhuje ustavení obranných oddílů proti rasistickým útokům, plnou platovou i legislativní rovnost a zrušení přistěhovaleckých kontrol, s výjimkou kontrol přistěhovalectví bělochů do nebělošských zemí.  Zároveň odmítá, aby hnutí rasově utlačovaných čekalo, dokud nebudou bílí pracující získáni pro antirasistickou perspektivu. Požaduje okamžitou akci proti útlaku a nevylučuje ani vytváření jednotných front se samostatnými organizacemi rasově utlačovaných, při striktním oddělení programů. Obdobně jako u žen ovšem odmítá SOP ustavení separátního hnutí za zájmy rasových skupin a usiluje o jeho integraci do revolučního hnutí.

 

Pro SOP je koncepce menšin zejména koncepcí mobilizační. Otázka menšin je nazírána z perspektivy získání nových posil pro revoluční hnutí a menšiny jsou chápany jako rezervoár sil, které lze mobilizovat kolem konkrétních problémů a následně je zapojit do hnutí za celospolečenskou revoluční změnu. Cílem je pro SOP ustavení kolektivistické socialistické společnosti, což má vést k emancipaci utlačovaných. Útlak (menšin) je podle SOP charakteristickou vlastností (a funkcí)  kapitalistické a třídní společnosti a nelze jej odstranit bez současného odstranění třídní společnosti.

 

3. Různé aspekty  koncepcí menšin a menšinové politiky anarchistů a trockistů

 

Sledujeme-li problematiku menšin v ideových konceptech, programech, či politické činnosti radikální levice, musíme mít na mysli fakt, že radikální levice se neustále vyvíjí a v průběhu uplynulých deseti let, kdy mohla vystoupit z ilegality, začít veřejně pracovat a etablovat se v českém politickém prostoru, se její postoje proměnily a mění se i nadále.

 

Od počátku 90. let měly revolučně marxistické formace ujasněné koncepce menšinové politiky a patřily k prvním, které ve svých programech zohlednily otázky postavení žen ve společnosti, homosexuální problematiku či problém postavení a případné diskriminace etnických a rasových menšin. Jedním z podstatných rozdílů mezi trockistickými koncepcemi a koncepcemi anarchistickými je skutečnost, že trockistické organizace jsou mnohem silněji napojeny na politiku mezinárodních organizací. Všechny relevantní trockistické skupiny v ČR jsou pouze národními sekcemi mateřských organizací. To je čitelné i na případu SOP a její koncepce menšin. Tato koncepce vychází z globálního programu mezinárodní Ligy za revoluční komunistickou internacionálu (LRKI) a není přímo odvozena od analýzy problematiky menšin v ČR. Naopak, postoje SOP k problémům menšin u nás se v prvním plánu zakládají na světovém programu LRKI a jsou podle potřeby upravovány, aby odpovídaly specifickým podmínkám. Takovýto postup utváření národních koncepcí menšinové politiky na základě programu mateřských mezinárodních organizací je u trockistických skupin pravidlem a napomohl tomu, že trockistická uskupení byla v počátcích mnohem lépe připravena na realizaci konkrétní menšinové politiky.

 

České anarchistické hnutí se vymezovalo k problematice postavení menšin mnohem obtížněji a déle. Koncepce menšinové politiky reflektují dobové problémy a performativně reagují na společenský vývoj. Tyto koncepce jsou sice spojeny s jednotným vnímáním společnosti a emancipačním projektem, ale v konkrétní podobě se u jednotlivých formací liší. Obecně je nejsilnější důraz kladen na problematiku etnické diskriminace a zrovnoprávnění žen. Z charakteru anarchistické ideologie vyplývá, že je odmítána diskriminace (včetně pozitivní), zdůrazňována je rovnost a rovnocennost lidí i kultur a také, na rozdíl od trockistických formací, schopnost lidí řešit vyskytující se problémy samosprávně. V doktrínách anarchistických skupin je vyloučena možnost existence avantgardy přebírající vedení diskriminovaných menšin, na které se zakládají postoje trockistických skupin. Také ORAS věnuje převážnou část snahy osvětlování problematiky postavení menšin a upozorňování na případné nedostatky. V oblasti praktické politiky se krom vzdělávání zabývá spíše podporou jednotlivých projektů umenšujících nebo odstraňujících diskriminační projevy, než-li mobilizací menšin pro anarchistické hnutí.

 

Na rozdíl od anarchistů, kteří se jednotlivých problémům menšin věnují samostatně a navrhují jejich řešení s ohledem na samosprávné rozhodování, je u trockistů otázka menšin začleněna do ideologického komplexu a je s ní nakládáno z perspektivy rekonstrukce společnosti v předem vytyčeném směru.

 

Na závěr je třeba upozornit, že přestože jsou ORAS a SOP dostatečně reprezentativními zástupci anarchistického a trockistického hnutí v České republice, nejedná se o jediné organizace svého druhu. Mezi dalšími organizacemi se mohou objevovat a objevují se i odlišné postoje ke konkrétním problémům a odlišné názory na jejich řešení.

 

4. Použité prameny a literatura

 

Barák, V. (1999): Není pravda, že nám cizinci berou práci, Solidarita č. 7, s.3.

 

Bláha, L. (1999): Fašismus a antifašismus v Česku, Socialistická avantgarda č. 4 (http://www.geocities.com/CapitolHill/Lobby/5205/sa4_.html).

 

Jsou ženy stále utlačovány? (přednáška a následná diskuse na konferenci Socialismus zdola 2000): Socialistická solidarita, Socialistická organizace pracujících.

 

Samospráva a socialismus - Manifest Organizace revolučních anarchistů  Solidarita, Solidarita, Brno 2000

 

Solidarita, roč. 2000.

 

Trockij, L. D. (1998): Smrtelná agonie kapitalismu a úkoly Čtvrté internacionály, Socialistická organizace pracujících, Praha.

 

Trockistický manifest - Nový přechodný program pro socialistickou revoluci, Socialistická organizace pracujících, Praha 2000.