Od středověku byla posláním univerzit výchova profesních odborníků a vědecký
výzkum. Zhruba v polovině 20. století k těmto úkolům přibyl úkol třetí,
a to služba veřejnosti. Působení univerzit již nebylo zaměřeno pouze na mladé
lidi ve věku kolem dvaceti let, ale pojímalo mnohem více věkových kategorií.
Jednou z možností se staly i různé formy seniorského vzdělávání, které si vytyčily
dva hlavní cíle, a to zlepšení kvality života seniorů a jejich vzdělání. Důvody,
proč se západoevropské země v sedmdesátých letech 20. století začaly
zabývat problematikou seniorů, byly různé. Mj. bylo cílem získat nové teoretické
poznatky o procesu stárnutí, což vedlo k objevu, že v preventivní gerontologii
hraje faktor vzdělávání pozitivní úlohu při zachovávání a prohlubování
vědomostí u seniorů, zlepšuje jejich pocit sebevědomí a reakci na okolí.