Když mi z redakce univerzitní revue byla doručena publikace K. Brücknerové se žádostí o recenzi, byl jsem mile překvapen a potěšen, že se v dnešní uspěchané, „odestetizované“ a hodnotově zvrácené době našel ještě někdo, kdo je aisthetikos (řec.) – vnímavý ke kráse. A hlavně, že ho tato oblast oslovuje a poutá natolik, že je ochoten věnovat kráse a potažmo výchově krásou a ke kráse mnoho hodin usilovné práce. Moje euforie vyvolaná novým titulem ze sféry, která je již minimálně dvacet let trestuhodně zanedbávaná a prakticky leží úhorem, začala však slábnout úměrně tomu, jak jsem pročítal rozvržení pojednávaných otázek v obsahu knihy. Postupně jsem poznal, že její gros se týká převážně problematiky výtvarné výchovy, přičemž výchova estetická slouží autorce jen pro uvedení a zarámování současného výtvarněvýchovného dění na českých školách.