Hudební vývoj ve 20. století je přirozeným pokračováním novátorského usilování skladatelů tvořících na jeho počátku. Ze skladatelů, kteří se díky své genialitě s výrazným úspěchem postavili proti hudebnímu myšlení svých předchůdců, stojí v jejich předvoji Leoš Janáček (1854-1928) a Bohuslav Martinů (1890-1959). Jestliže průbojný a houževnatý Janáček zasáhl do vývoje české moderny teprve v době jejího nástupu a činil tak spíše intuitivně svým jedinečným a neopakovatelným způsobem, Martinů vystoupil proti romantickému proudu po první světové válce uvědoměle a stal se vedoucí osobností celé poválečné generace. Jako žák Josefa Suka (1874-1935) hledal za svého pobytu ve Francii v letech 1923-1941 příležitost k rozvoji a obohacení své skladebné techniky v blízkosti svého druhého, pařížského učitele, impresionisticky orientovaného Alberta Roussela (1869-1937), který ve svém neuvěřitelně obsáhlém díle experimentoval s rozmanitými metodami i formami obsazení počínaje konstruktivismem přes jazz až k virtuóznímu neoklasicismu.