Zázračná samovolná činnost srdce, a to nejen u člověka, patřila odedávna k největším tajemstvím přírody. Nevíme, kdy si člověk začal uvědomovat, že mu v hrudníku cosi buší a s jeho koncem bít přestává. Bylo to zřejmě v samých začátcích lidské existence. Ve starověkých civilizacích sumerské, egyptské, čínské či indické a nakonec řecké a římské bylo srdce považováno za centrum lásky, intelektu a odvahy, protože lidé pozorovali v hrudi při fyzické nebo emoční zátěži tlukot nebo dokonce rychlé bušení. Avšak již staří Egypťané znali tvar srdce při mumifikacích, ale považovali jej za nádobu s krví a měli představu, že cévami proudí vzduch. Teprve Hippokrates z řeckého ostrova Kos asi v letech 460-370 před Kristem již považoval srdce za důležitý orgán pro život člověka a Galénos v letech 129 až 200 po Kristu jako první studoval pulz a tvrdil, že v cévách proudí krev. Až hodně později Belgičan Vesallius opravil některé nesprávné názory Galénovy a položil svou knihou De humani corporis fabrica z roku 1543 základy anatomie jako vědy. Za zakladatele moderní fyziologie a experimentálních metod v kardiologii je považován Angličan Harvey, který popsal srdce a krevní oběh v knize De motu cordis et sanguinis v roce 1628.