Rok od roku se pro mne čas podzimní stává srdečnější záležitostí. Podzim mě stále neodbytněji svádí svou poetičností, a to i přes to, že nepatří mezi nejčastěji opěvovaná roční údobí. Miluji podzim a obdivuji jej navzdory mlhám a dešťům, neustále promáčené a věčně hladovějící, černou zvěří rozrýpané hlíně. Obdivuji jej pro jeho mnohobarevnost a pestrobarevnost, ale především pro jeho pyšné a marnivé hýření barevnou krásou. Mou duši opanoval svou zralou vyrovnaností zvláště zářivý říjen – věčně zahalený steskem a omámený vínem a láskou k matičce zemi. Když sluneční paprsky odkrývají obřadní tance podzimu a fanfáry prozářených okrů v největším tutti quanti a v nejsilnějším fortissimu troubí každému listu chválu na rozloučenou a odhalují tak všechny tóny jeho slunečního spektra, slyším zdáli, jakoby z jiného světa, Beethovena s jeho Ódou na radost.