Za svůj život jsem poznal mnohé filharmonie nebo jim na úrovni postavené symfonické orchestry jinak nazývané. Od té naší - brněnské - přes proslulou českou až po berlínskou, ale i některé orchestry zámořské. Kromě toho, že šlo vždy o orchestry znamenité, interpertující bez mrknutí oka ty nejsložitější soudobé partitury, našel jsem mnohé typické znaky, které se týkají spíše povahových rysů členů orchestrů, než vlastního interpretačního umu. Takže co mají společné? Nejsou to totiž žádní sólisté, kteří si svá díla sami vybírají. Tito pánové a dámy musí pracovat na skladbách, které jsou jim přiděleny na pult. Pochopitelně si nikdo nebere předem party domů, a protože jsou to všichni "listaři", nechají se překvapit až na první zkoušce. Někdo sice než naladí je zhusta rozladěn, věc se mu třeba nelíbí, navíc si myslí, že je i špatně pro nástroj napsána, leč je profík, zahraje vše bez protestu.