V prvních deseti až patnácti letech 20. století zaznamenáváme ve světovém sochařství, podobně jako ostatně i v malířství, směřování k abstrakci, jak se to projevilo naprosto přesvědčivě u Constantina Brancusiho, který sotvaže ukončil akademickou dráhu, toužil po návratu k přísné, jasné, silné formě, jež by směřovala k architektonickému řádu a v něm dospěla k novému trvanlivějšímu výrazu. V souvislostech s rozvojem nových vědeckých poznatků, např. se vznikem nových geometrií v 19. století, to bylo především úsilí o geometrismus, které vedlo brzy k rezignaci na figurální nebo předmětné zobrazení. V umění jde v této době stále výhradněji o ryzí tvarové kompozice nebo o tvarové konstrukce.