Miškovský, J. (2008). Referenda o vstupu pobaltských států do EU: vliv etnického složení na výsledky hlasování. Středoevropské politické studie, 10(2–3), 161-185. Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/4422/6118
Litva, Lotyšsko a Estonsko patří v důsledku historického vývoje, zejména během 20

Referenda o vstupu pobaltských států do EU: vliv etnického složení na výsledky hlasování

The EU Referendum in the Baltic countries: Impact of Ethnic Composition on the Voting Results

 

Autor: Mgr. Josef Miškovský, student postgraduálního programu Sociální geografie a regionální rozvoj, Přírodovědecká fakulta UK v Praze, kombinovaná forma studia

Kontakt: Lyžařská 895/2, 102 00 Praha 10, e-mail: josmis@seznam.cz

Abstract

The article is focused on the course and results of EU referendum in the Baltic countries (Lithuania, Latvia, Estonia). The ethnic composition of these countries is strongly influenced by the Soviet era, when many members of Russian-speaking nationalities were moving to the Baltic countries. Now tensions and gaps between Russian-speaking nationalities and Lithuanians, Latvians and Estonians can be observed. The results of EU referendum in the Baltic countries provide an example of differencies in the political opinions in relation to the European Union, which are significantly influenced just by the ethnic composition.

Key words: Lithuania, Latvia, Estonia, Baltic countries, referendum, national minorities, national composition, European Union

Úvod - etnická skladba pobaltských států

Litva, Lotyšsko a Estonsko patří v důsledku historického vývoje, zejména během 20. století, k nemnoha evropským zemím, jejichž regionální vývoj je do značné míry spojen se změnami v národnostní struktuře. V roce 1918 získaly pobaltské státy nezávislost na carském Rusku[1], kterou však bylo nutné potvrdit diplomaticky i vojensky v následujících letech. Období po získání nezávislosti se obvykle dělí do tří základních etap:

  • meziválečné období nezávislosti (1918-40),
  • období nacistické a sovětské okupace (1940-91),
  • období obnovené nezávislosti (po roce 1991).

Tyto etapy se vyznačují dynamickými změnami v politickém a geopolitickém kurzu (blíže viz např. Vaitekūnas 1992), s nimiž souvisí i dopady na ekonomickou, národnostní, demografickou či regionální strukturu Litvy, Lotyšska a Estonska (viz např. příslušné pasáže ve Švec, Macura, Štoll 1996). Druhá etapa je ovlivněna především sovětskou okupací a s ní spojenou socialistickou industrializací, pokračující urbanizací (na příkladě Estonska viz Tammaru 2001, Tammaru 2002), rusifikací a značným nárůstem etnické diferenciace (viz např. v Litvě Vildziunienė 1999, v Lotyšsku Krišjāne, Bauls, Vilciņš 2004, v Estonsku pak Kulu, Billari 2004), stíráním rozdílů mezi regiony (jak z hlediska jejich vyspělosti, tak i jejich ekonomické či demografické struktury), úpadkem nejmenších sídel a vznikem většího počtu růstových center (viz Stanaitis 1992). Třetí etapa se vyznačuje sociálně-ekonomickou transformací, kterou lze částečně vnímat jako návrat od „zděděné“ sovětské struktury k „původní“ struktuře meziválečné a která je provázena návratem do euroatlantských struktur (viz např. Berg, Oras 2000), transformací ekonomiky a částečnou deindustrializací (blíže viz Korhonen 2001, Kultalahti, Karppi, Rantala 1997), zbrzděním urbanizace, nástupem suburbanizace, pozvolným poklesem etnické diferenciace při existenci jistého napětí mezi domácími národnostmi a ruskojazyčnými menšinami (detailněji viz např. Cepulkauskaitė 1999, Kovács 1998, Rauscherová 2007[2]), růstem rozdílů mezi regiony vč. výrazného nárůstu hierarchické diferenciace mezi nimi.

Je zřejmé, že změny v ekonomickém, demografickém či politickém vývoji v pobaltských státech od 1. světové války doprovázely značné proměny v etnické struktuře těchto států. Relativně nejméně zasáhly Litvu (viz tabulka 1). Podíl Litevců, který mezi válkami dosahoval 84 %, se za sovětského režimu snížil jen o několik procentních bodů a nyní již dosahuje opět původní hodnoty. Podíl polské a ruské menšiny se během sovětské okupace zvýšil a nyní mírně klesá.[3] Relativně nízký růst podílu Rusů v Litvě během sovětského období (ve srovnání s Lotyšskem a Estonskem) měl několik příčin (blíže viz Beresnevičiūtė-Nosálová 2006: 153-157). Obdobný časový průběh jako podíl Rusů vykazuje zastoupení Bělorusů a Ukrajinců, naopak v důsledku masového vraždění za 2. světové války se výrazně snížil podíl Židů, dříve druhé nejsilnější národnosti Litvy.

Tabulka 1:Vývoj národnostního složení Litvy

Rok

1923

1989

2001

Národnost

počet

%

počet

%

počet

%

Litevci

1 701 863

83,88

2 924 251

79,58

2 907 293

83,45

Poláci

65 599

3,23

257 994

7,02

234 989

6,74

Rusové

50 460

2,49

344 455

9,37

219 789

6,31

Bělorusové

4 421

0,22

63 169

1,72

42 866

1,23

Ukrajinci

43

0,00

44 789

1,22

22 488

0,65

Židé

153 743

7,58

12 392

0,34

4 007

0,12

ostatní

52 842

2,60

40 144

1,09

56 547

1,62

Celkem

2 028 971

100,00

3 674 802

100,00

3 483 972

100,00

Zdroj:Litevský statistický úřad

 

Národnostní složení Lotyšska na rozdíl od Litvy prodělalo mnohem výraznější změny v absolutním i relativním vyjádření. Meziválečné Lotyšsko bylo státem s relativně silnou pozicí menšin, avšak Lotyši dosahovali 77 % podílu na celkovém počtu obyvatel. Po druhé světové válce v důsledku rusifikační politiky dramaticky stoupl podíl Rusů, Bělorusů a Ukrajinců, zatímco Lotyši byli v roce 1989 jen krůček od toho, aby jejich podíl klesl pod 50 % (viz tabulka 2). V současné době lze opět sledovat trend poklesu podílu ruskojazyčných národností a růstu podílu národnosti domácí, v tomto případě lotyšské.

Tabulka 2: Vývoj národnostního složení Lotyšska

Rok

1935

1989

2000

Národnost

počet

%

počet

%

počet

%

Lotyši

1 467 035

76,97

1 387 757

52,04

1 370 703

57,66

Rusové

168 266

8,83

905 515

33,96

703 243

29,58

Bělorusové

26 803

1,41

119 702

4,49

97 150

4,09

Ukrajinci

1 844

0,10

92 101

3,45

63 644

2,68

Poláci

48 637

2,55

60 416

2,27

59 505

2,5

Litevci

22 843

1,20

34 630

1,3

33 430

1,41

ostatní

170 508

8,95

66 446

2,49

49 708

2,09

Celkem

1 905 936

100,00

2 666 567

100,00

2 377 383

100,00

Zdroj:Lotyšský statistický úřad

 

Vývoj etnického složení Estonska se podobá vývoji v Lotyšsku s tím, že mezi válkami tvořili Estonci výraznější většinu (88 %) a také díky tomu jejich podíl na konci 80. let stále přesahoval 60 %. Podíl Rusů během sovětského období výrazně vzrostl (viz tabulka 3). Běloruská a ukrajinská národnost, zastoupené mezi válkami zcela okrajově, se staly rovněž relativně významnými etnickými menšinami. Také v Estonsku se nyní projevuje pokles podílu ruskojazyčných národností a nárůst podílu národnosti domácí, tedy estonské.

Tabulka 3: Vývoj národnostního složení Estonska

Rok

1934

1989

2000

Národnost

počet

%

počet

%

počet

%

Estonci

992 520

88,11

963 281

61,53

930 219

67,90

Rusové

92 656

8,23

474 834

30,33

351 178

25,63

Ukrajinci

92

0,01

48 271

3,08

29 012

2,12

Bělorusové

0

0,00

27 711

1,77

17 241

1,26

Finové

1 088

0,10

16 622

1,06

12 195

0,89

ostatní

40 057

3,56

34 943

2,23

30 207

2,20

Celkem

1 126 413

100,00

1 565 662

100,00

1 370 052

100,00

Zdroj:Estonský statistický úřad

 

Uvedené změny a trendy se v současné době odrážejí také ve volebních výsledcích a politických preferencích obyvatel Litvy, Lotyšska a Estonska. Například ve výsledcích voleb či referend podle regionů se v těchto zemích uplatňují nejen aspekty ekonomické vyspělosti a struktury nebo kulturní aspekty, ale také právě národnostní struktura jednotlivých zemí a regionů, přičemž v některých případech je etnické složení dokonce hlavním faktorem ovlivňujícím výsledky voleb či referend. V pobaltských státech, zvláště v Lotyšsku a Estonsku se tak neuplatňuje teritoriální homogenita volebního chování elektorátu, jíž se zabývají např. Chytílek a Šedo (2004), a to zejména proto, že zde není splněna jedna za základních podmínek, kterou je výrazná dominance jediné (domácí) národnosti.

Z tohoto důvodu jsou výsledky referend o vstupu do EU v pobaltských státech zajímavým a poměrně průřezovým zdrojem informací, který ukazuje na diferenciaci volebního rozhodování a zprostředkovaně i politického smýšlení v litevské, lotyšské a estonské společnosti. Umožňuje nejen vnitrostátní srovnání, ale také porovnání tří pobaltských států mezi sebou, které je u výsledků voleb vzhledem k odlišnosti politického spektra obtížnější. Cílem tohoto článku je především analyzovat výsledky referend o vstupu do EU ve třech úrovních:

  • do jaké míry obyvatelstvo Litvy, Lotyšska a Estonska podporuje členství svých zemí v EU,
  • zda a jak je tato podpora mezi těmito zeměmi i uvnitř nich diferencovaná,
  • jaké jsou příčiny této diferenciace.

Vzhledem k výše popsaným trendům lze v rámci těchto cílů, resp. výzkumných otázek formulovat následující hypotézy:

  • Litva, Lotyšsko a Estonsko hlasovaly v souladu se snahou o odpoutání od postsovětského prostoru v referendu o vstupu do EU výrazně proevropsky.
  • Nejvíce pro vstup do EU v důsledku vysokého podílu domácí národnosti hlasovali obyvatelé Litvy, v případě Lotyšska a Estonska lze předpokládat znatelnější (ale stále výrazně menšinový) podíl hlasujících proti vstupu do EU.
  • Podpora vstupu do EU ve všech třech pobaltských zemích souvisí s národností. Zatímco Litevci, Lotyši a Estonci hlasovali především pro vstup, mezi ruskojazyčnými menšinami je signifikantně vyšší podíl hlasujících proti vstupu. Proto také regionální diferenciace podpory vstupu do EU ve všech třech zemích souvisí především s etnických složením jednotlivých regionů.

Referenda v pobaltských státech

V EU lze v zásadě rozlišit 5 typů referend souvisejících s evropskými otázkami, přičemž některá jsou relativně obvyklá a byla použita v řadě států, jiná proběhla jen jednorázově nebo v několika málo případech (viz Fiala a Pitrová 2005: 8-11). V postkomunistických nových členských zemích „východní vlny“ rozšíření EU, která proběhla v roce 2004 a pokračovala vstupem Rumunska a Bulharska v roce 2007, mělo dosud přirozeně význam pouze referendum o vstupu do EU.

Referendum má v těchto zemích relativně podobnou pozici, přestože jisté rozdíly zde pochopitelně existují. Zatímco například v Česku, Polsku nebo Estonsku má referendum relativně slabou roli a je užívané minimálně (např. v Česku bylo referendum o vstupu do EU jediným referendem od vzniku státu v roce 1993 a byl kvůli němu přijat ad hoc ústavní zákon), na Slovensku nebo v Litvě je referendum poměrně často používaným instrumentem.

Litva

Litva má z pobaltských zemí v období obnovené nezávislosti relativně silnou pozici referenda v ústavním systému. Požádat o vypsání referenda mohou v Litvě buď občané pomocí petice s podpisy minimálně 300 tisíc právoplatných voličů, nebo parlament, pokud o něj požádá alespoň ¼ jeho členů (podrobněji viz Kuchyňková 2005b: 202-204). Referendum následně vyhlašuje parlament. Referendum je mandatorní v případě změn některých článků ústavy a otázek vstupu Litvy do mezinárodních organizací předpokládajícího přesun části pravomocí litevské vlády na tuto organizaci (Dančák et al. 1999: 97, Kuchyňková 2005b: 202-204). Přestože toto opatření bylo do ústavy začleněno ihned po obnovení nezávislosti jako reakce na skončenou sovětskou okupaci ve snaze snížit pravděpodobnost jejího opakování, bylo referendum o vstupu do EU paradoxně prvním, které bylo tímto článkem vyvoláno.

Před referendem o vstupu do EU se v Litvě konalo 8 referend, což potvrzuje význam referenda v litevském politickém systému. Současně je však třeba upozornit, že se všechna konala v krátkém období let 1991–1996 a většina jich souvisela s odpoutáváním od sovětského režimu. Litevská referenda z období 1991–1996 lze rozdělit do 4 skupin (Dančák et al. 1999: 97): referendum o nezávislosti a o odchodu sovětských vojsk, ústavní referenda, systémová referenda (o změnách státní moci) a referendum o privatizaci. Podrobné výsledky všech litevských referend přibližuje Kuchyňková (2005b).

Lotyšsko

Lotyšsko má pro referendum v ústavním systému zakotveno rovněž relativně silné postavení, byť ve srovnání s Litvou je slabším a také méně využívaným nástrojem. Většina textu lotyšské ústavy je pouze s drobnými úpravami převzata z meziválečné ústavy lotyšského státu a týká se to i ustanovení ohledně referenda (blíže viz Kuchyňková 2005c: 251-255). V tom se Lotyšsko odlišuje od Estonska i Litvy. Povinnost vypsat referendum o vstupu Lotyšska do EU byla do ústavy na rozdíl od Litvy výslovně a účelově zařazena až před jeho předpokládaným vyhlášením.

Před rokem 2003 se referendum konalo v období obnovené nezávislosti Lotyšska na rozdíl od Litvy pouze třikrát: v březnu 1991 o lotyšské nezávislosti, v říjnu 1998 o odvolání novely zákona o lotyšském občanství a v listopadu 1999 o odvolání novely zákona o státních penzích (k výsledkům podrobněji viz Kuchyňková 2005c: 255-257).

Estonsko

Institut referenda má v Estonsku ve srovnání s Lotyšskem a zejména Litvou slabou pozici, přestože ústava meziválečného Estonska zmiňovala referendum a lidovou iniciativu jako vyjádření suverenity estonského lidu nadřazenou rozhodnutí parlamentu (blíže viz Kuchyňková 2005a: 224-225) a referendum bylo v tomto období několikrát použito. Po obnovení nezávislosti bylo referendum v Estonsku dlouho mandatorní pouze v případě změn některých článků ústavy. Předmětem referenda nesměly být záležitosti týkající se mj. ratifikace mezinárodních smluv (viz např. Dančák et al. 1999: 97), přičemž například Kubát (2001) uvádí, že ve společnosti výrazně převažoval názor, že o vstupu do EU má rozhodnout právě referendum. Byla tedy nutná speciální novelizace ústavy parlamentem (blíže Kuchyňková 2005a: 225-227).

Před lidovým hlasováním o vstupu do EU se v období obnovené nezávislosti konalo v Estonsku referendum pouze dvakrát. První v roce 1991 se opět týkalo nezávislosti Estonska na Sovětském svazu, druhé o rok později pak otázky schválení estonské ústavy s dodatečnou otázkou, zda se žadatelé o estonské občanství, kteří o něj požádali před 5. 6. 1992, mohou zúčastnit prvních parlamentních a prezidentských voleb. Blíže o výsledcích referend v Estonsku informuje např. Kuchyňková (2005a: 227-229).

Průběh a výsledky referenda o vstupu do EU

Vstup do Evropské unie chápou reformně smýšlející občané a představitelé pobaltských zemí obvykle jako vyvrcholení návratu do Evropy. Ve srovnání s Českem a zeměmi Visegrádu bylo ještě před vstupem možné pozorovat tendenci považovat vstup do EU nejen za nástroj pro ekonomický a společenský rozvoj, ale také za cíl transformace společnosti a zahraniční politiky[4]. Pro Pobaltí navíc měl totiž vstup do EU jak ekonomický, tak i politický a bezpečnostní rozměr a představoval v jistém smyslu alternativu členství v NATO (koncept tzv. soft-security), s nímž nesouhlasilo Rusko, přičemž proti členství Pobaltí v EU naopak příliš nevystupovalo.

Podpora vstupu do EU se v pobaltských státech vyvíjela relativně dynamicky. Zatímco např. v Česku byla podle průzkumů podpora vstupu do EU dlouhodobě stabilní (viz např. Dostál 2002: 121) a teprve v posledních měsících před vstupem zaznamenala růst, v pobaltských zemích byla podpora v čase mnohem více rozkolísaná a v posledních letech před samotným referendem nabrala dřívější a jednoznačnější trend směrem k podpoře vstupu. To lze přičíst především větší rozkolísanosti politické scény (časté změny vlád a parlamentních frakcí zejména v případě Litvy a Lotyšska), roli ruskojazyčné menšiny[5] i politické iniciativě samotného Ruska. Vývoj podpory vstupu do EU byl ve srovnání s Českem ovlivněn také výraznějšími (převážně pozitivními) změnami v ekonomickém vývoji, větší angažovaností různých skupin mimo hlavní politické dění (médií, církví, firem apod.) pro vstup do EU a také silnou podporou východního rozšíření EU především ve skandinávských zemích, které hrály roli „advokáta“ ve prospěch všech uchazečů, ale pochopitelně především těch pobaltských[6], což se projevilo i na smýšlení obyvatel pobaltských zemí.

Referenda o vstupu do EU se v devíti zemích „východní vlny“ rozšíření odehrála během roku 2003. Ve všech referendech se obyvatelé vyslovili pro vstup, na Kypru rozhodl o vstupu do EU parlament. Základní informace o referendech a jejich výsledky přibližuje následující tabulka 4.

Tabulka 4: Srovnání průzkumu veřejného mínění a výsledků

Stát

Datum referenda (2003)

Volební účast (%)

Výsledek referenda

Veřejné mínění (říjen 2001)

pro (%)

proti (%)

pro (%)

proti (%)

ost. (%)

Malta

8.3.

91,0

53,65

46,35

40

36

24

Slovinsko

23.3.

60,3

89,61

10,39

56

22

22

Maďarsko

12.4.

45,6

83,76

16,24

70

10

20

Litva

10.-11.5.

63,4

91,07

8,93

50

20

30

Slovensko

16.-17.5.

52,2

93,72

6,28

66

11

23

Polsko

7.-8.6.

58,9

77,45

22,55

54

26

20

Česko

13.-14.6.

55,2

77,33

22,67

54

18

28

Estonsko

14.9.

64,0

66,83

33,17

38

27

35

Lotyšsko

20.9.

72,5

67,47

32,53

46

32

22

Kypr

62

25

13

Zdroj: Upraveno podle dat ČSÚ a podle Dostála (2002).

Pozn.:Sloupec „ost.“ ve výsledcích průzkumu veřejného mínění uvádí podíl nerozhodnutých a těch, kteří se referenda nehodlali zúčastnit. Na Kypru (resp. jeho řecké části) se referendum nekonalo, o vstupu rozhodl parlament.

 

Následující podkapitoly charakterizují kampaně, průběh a výsledky referend v jednotlivých pobaltských zemích.

Litva

Evropské referendum v Litvě, resp. samotný proces vstupu Litvy do EU byl komplikovaný kaliningradskou otázkou. Na Kaliningradskou oblast bylo počátkem 90. let z ruské strany nahlíženo jako na potenciální otevřenou obchodní zónu, která by se stala ruským „oknem do Evropy“ a svým působem by tak nahradila roli pobaltských států v SSSR. S rostoucími nadějemi Litvy a Polska na vstup do EU a NATO však začalo Rusko upřednostňovat především vojensko-strategickou roli Kaliningradské oblasti. Podle Kuchyňkové (2005b) se zájem Ruska o ekonomický růst Kaliningradské oblasti zvýšil až s nástupem Vladimira Putina do funkce prezidenta, a to z důvodu pragmatické úvahy využití jednoznačného potenciálu daného geografickou polohou při současném přiblížení se Evropské unii právě na základě rostoucích ekonomických vazeb.

Litva do roku 2003 umožňovala volný pohyb osob a také bezcelní obchod mezi Kaliningradem a svým územím. Teprve měsíc před konáním evropského referenda v Litvě byl s Ruskem dohodnut režim pohybu mezi Ruskem a jeho kaliningradskou exklávou při současném zrušení volného pohybu osob mezi Kaliningradskou oblastí a Litvou.

Referendum o vstupu Litvy do EU se konalo jako první v pořadí mezi pobaltskými zeměmi. Vstup do EU měl podporu všech významných politických stran vč. tehdejšího premiéra Brazauskase a prezidenta Paksase (viz např. Švec 2003 nebo Kuchyňková 2005b: 213-215). Švec (2003) uvádí, že určité obavy panovaly pouze o konkurenceschopnost litevského zemědělství, odstavení jaderné elektrárny u Ignaliny[7] a vyřešení zmíněné kaliningradské otázky. Euroskeptiků bylo minimum, jednalo se buď o nacionálně smýšlející jednotlivce, občanská sdružení nebo o okrajové populistické strany. Své vystupování proti vstupu do EU založili na kritice jednostranně a obecně pojaté vládní kampaně, která občanům vnucuje vstup do EU jako jedinou alternativu (blíže viz Kuchyňková 2005b: 213-214).

Kampaň ke vstupu Litvy do EU proto byla pojata výrazně proevropsky a i na nejvyšší politické úrovni měla neobvykle populární formu. V kampani se angažovaly také subjekty mimo politickou scénu – Švec (2003) např. uvádí, že největší litevský pivovar se do kampaně zapojil prodejem nového piva Euroalus („Europivo“), které prodával o 30 % levněji než jiné značky. Důležitou roli sehrálo proevropské působení litevské katolické církve, která je společensky velmi vlivná (Kuchyňková 2005b: 212-215). Oficiální vládní kampaň byla založena na pozitivech ekonomické transformace a růstu životní úrovně, kladnou roli sehrála také návštěva evropského komisaře pro rozšíření Güntera Verheugena dva týdny před konáním referenda (viz Švec 2003, Kuchyňková 2005b: 212-214).

Průzkumy z konce roku 2002 a počátku roku 2003 ukazovaly jasně proevropský postoj litevských občanů, a to ještě před zahájením zmíněné vládní kampaně. Švec (2003) uvádí, že na konci roku 2002 bylo podle průzkumu veřejného mínění 68 % respondentů pro vstup a pouze 18 % proti vstupu do EU, a současně upozorňuje, že hlavním potenciálním problémem referenda se stala nutnost splnit 50% účast voličů v referendu. Referendum se konalo 10.-11.5.2003 (sobota a neděle), po oba dny od 6.00 do 22.00. Hlasovat směli občané Litevské republiky, kteří k datu konání referenda dosáhli 18 let věku kromě občanů uznaných za nesvéprávné.

První den referenda skončil v Litvě rozpaky nad nízkou účastí – hlasovalo jen 23,01 % voličů z důvodu nepříliš velkého zájmu a pravděpodobně i odjezdu některých obyvatel za rekreací na víkend mimo bydliště. Švec (2003) uvádí, že nejnižší byla účast v regionu Šalčininkai a také ve Vilniusu, z čehož lze usuzovat, že nezájem o referendum panoval především v regionech, kde žijí národnostní menšiny, zejména polská. Následně proto intervenovali v médiích litevští politici vč. premiéra Brazausakase a prezidenta Paksase, a také duchovní, přičemž apelovali v souladu se zákazem kampaně „pro“ nebo „proti“ v průběhu konání referenda pouze na to, aby voliči přišli hlasovat (Kuchyňková 2005b: 215). Také na nedělních mších vyzývali duchovní k účasti v referendu. Kuchyňková (2005b) dokonce uvádí, že síť supermarketů TV Market nabízela v neděli zákazníkům, kteří se prokázali volebním lístkem, pivo, čokoládu a prací prášky za symbolický 1 litevský cent. Tyto aktivity v neděli opravdu stimulovaly účast voličů až na 63,4 %, z nichž se drtivá většina 91 % vyjádřila pro vstup Litvy do EU (druhý nejvyšší podíl po Slovensku z 9 zemí, kde se v roce 2003 konalo evropské referendum). 16. září 2003 bylo litevské referendum ratifikováno parlamentem.

Nejvyšší účast vykázaly i v konečných výsledcích regiony s velkou dominancí Litevců podporujících konzervativní pravicové strany v čele s Vlasteneckou unií. Nejnižší účast měly naopak regiony s menšinami a regiony volící převážně levicové strany (viz příloha 1). Národnostní rozdíly v litevském elektorátu se tak projevily nejen ve výsledcích referenda, ale výrazně také v účasti voličů, což Litvu výrazně odlišuje od Lotyšska i Estonska. Jednoznačně nejvyšší účast vykazovaly „litevské“ regiony, naopak občané z „polských“, případně „ruských“ regionů se referenda účastnili méně (viz tabulka 5). Výrazně nejnižší účast vykázal region Visaginas (město postavené za sovětského režimu pro zaměstnance jaderné elektrárny, kteří jsou převážně ruské národnosti) a dále regiony Šalčininkai a Vilnius-venkov s nadpoloviční většinou Poláků. Korelaci mezi účastí v referendu a podílem méně početných národností v jednotlivých litevských regionech již nelze jednoznačně interpretovat tak, že tyto národnosti hlasovaly převážně pro, nebo proti, ale spíše že příslušníci těchto národností žijí v regionech, které hlasovaly pro, nebo proti (ať již z důvodů etnických, nebo jiných). V případě litevských Ukrajinců a Bělorusů je však pravděpodobné, že vykazovali ve shodě s litevskými Rusy relativně nižší účast a nižší podíl hlasů pro vstup do EU.

V případě referenda o vstupu Litvy do EU platilo takřka bezvýhradně, že regiony (a pravděpodobně tedy i národnosti) s nízkou účastí měly také nejnižší podíl hlasujících pro vstup (viz příloha 1 a tabulka). Výrazně proevropsky tedy hlasovali Litevci, naopak nejméně hlasů pro vstup odevzdávali Rusové, pravděpodobně i Ukrajinci a Bělorusové[8]. „Polské“ regiony vykazovaly sice signifikantně podprůměrný podíl hlasujících pro vstup, ale v menší míře než regiony „ruské“, potažmo „běloruské“ či „ukrajinské“.

Tabulka 5: Závislost výsledků referenda a národnostní struktury litevských regionů

národnost

Litevci

Poláci

Rusové

Bělorusové

Ukrajinci

Židé

Němci

Tataři

Lotyši

korelace s podílem hlasů pro vstup do EU

0,785

-0,664

-0,568

-0,708

-0,457

-0,098

0,099

-0,479

0,004

korelace s podílem zúčastněných voličů

0,658

-0,438

-0,619

-0,678

-0,599

-0,102

-0,174

-0,561

0,053

Zdroj:Výpočet na základě údajů Litevské centrální volební komise.

Pozn.:Údaje představují korelační koeficient mezi podílem hlasů pro vstup do EU, resp. podílem zúčastněných voličů a podílem dané národnosti v jednotlivých litevských regionech (60 samosprávných územních jednotek, tzv. „savivaldybė“, dříve „rajonas“). Údaje o podílu národností jsou ze sčítání lidu v roce 2001 (http://db.stat.gov.lt/sips/Database/cen_en/databasetree.asp). Korelační koeficient nabývá hodnot od -1 (absolutní negativní závislost, tzn. „čím více, tím méně“), přes 0 (nezávislost) do +1 (absolutní pozitivní závislost, tzn. „čím více, tím více“).

Lotyšsko

Lotyšsko se v období před konáním referenda o vstupu do EU vyznačovalo výrazně diverzifikovanější politickou scénou a s tím související názorovou různorodostí ohledně členství v EU. Koncem 90. let, kdy začalo úsilí Lotyšska o vstup do EU nabírat přesnějších obrysů, dosahovala podpora vstupu mezi lotyšskými občany podle průzkumů jen asi 1/3 (např. v roce 1997 to bylo 34 %, viz Dančák et al. 1999: 200), což bylo výrazně méně než na počátku 90. let. Švec (2003) hovoří dokonce o lotyšské skepsi vůči EU, která trvala i v období několika měsíců před konáním referenda, kdy bylo podle průzkumů příznivců vstupu jen o málo více než odpůrců. Mezi pravděpodobnými příčinami byl logický pokles podpory společenským změnám vč. integrace do Evropy během prvních let transformace a polovičatost reforem v této fázi. Švec (2003) uvádí také problém konkurenceschopnosti lotyšského zemědělství po vstupu do EU a zejména pak otázku (ne)integrace ruské menšiny, která má i sociální a ekonomický rozměr. Je třeba zmínit, že v této souvislosti měla EU dlouho řadu výhrad vůči Lotyšsku, což mohlo mít zpětný dopad v podobě euroskeptických nálad mezi lotyšskými obyvateli. Někteří autoři poukazují i na počáteční důraz lotyšské zahraniční politiky na pobaltskou spolupráci a na zanedbanou mediální kampaň v Lotyšsku ((Dančák et al. 1999: 199-201, Švec 2003) i jeho mediální obraz v zahraničí. Kuchyňková (2005c) podrobně rozebírá vnitropolitické problémy včetně hrozby pádu vlády na počátku roku 2003 navzdory tomu, že na potřebnosti vstupu do EU se všechny tehdejší vládní strany jednoznačně shodovaly[9].

Těmito vládními stranami byly První lotyšská strana, Nová doba tehdejšího premiéra Repšeho a koalice strany „Za vlast a svobodu“ a  Lotyšského hnutí za národní nezávislost. Argumentace pro vstup většinou vycházela z upevnění pozice Lotyšska na mezinárodní politické scéně, definitivního oddělení od sovětského dědictví, ekonomického rozvoje, růstu životní úrovně a možného získání finančních prostředků ze strukturálních fondů (blíže viz Kuchyňková 2005c: 262-265).

Euroskeptické názory vycházely především od sociálně slabších skupin obyvatel (důchodců, zemědělců) a starších příslušníků ruskojazyčných menšin[10] s vědomím, že vstup do EU znesnadní cestování do Ruska, avšak přejímaly je i další skupiny obyvatel (viz Švec 2003) a také některé politické strany. Ty kromě argumentace ohledně osudu lotyšského zemědělství po vstupu do EU sázely také na nacionalistickou rétoriku a hledaly „paralely“ mezi EU a SSSR. Je tedy zřejmé, že pod společným zájmem zamezit vstupu Lotyšska do EU se sešly zcela odlišné politické skupiny hájící jinak často opačné zájmy. Blok euroskeptiků tedy měl na lotyšské politické scéně nepřehlédnutelné místo, čímž se Lotyšsko výrazně lišilo od Litvy, kde významnější protievropská opozice vůbec neexistovala, i od Estonska, kde se objevila až těsně před samotným referendem a souvisela spíše s vnitrostranickým bojem (viz Kuchyňková 2005c: 262-263).

Referendum o vstupu Lotyšska do EU bylo ze zmíněného důvodu rozpačité podpory vstupu do EU v lotyšské veřejnosti záměrně posunuto na konec pořadí hlasujících zemí. Bylo totiž možné očekávat dopad pozitivních výsledků referend v dalších zemích (někteří autoři tento jev charakterizují jako „dominový efekt“, viz např. Kuchyňková 2005c: 265), po nichž Lotyšsku vlastně nezbude jiná volba než vstup do EU, pokud nechce zůstat „ostrovem“ mimo ni.

Průzkumy v průběhu roku 2003 ukazovaly na růst podílu obyvatel, kteří vstup do EU podporují. Výsledek referenda však byl do poslední chvíle velmi nejistý a vládní proevropská kampaň, která přes svou rozpačitost zřejmě část voličů přiměla hlasovat pro vstup, naplno probíhala ještě několik dnů před konáním referenda. Referendum o vstupu Lotyšska do EU se konalo 20. 9. 2003 od 7.00 do 22.00 hodin. Hlasovat směli občané Lotyšské republiky, kteří k datu referenda dosáhli 18 let věku. Hlasovat tedy nesměli „neobčané“[11] a dále občané ve výkonu trestu odnětí svobody a občané uznaní za nasvéprávné. Účast i výsledky referenda byly vzhledem k dlouho rozpačitému postoji lotyšského obyvatelstva ke vstupu do EU překvapivé. Referenda se zúčastnilo 72,5 % voličů (po Maltě druhá nejvyšší účast ze všech 9 zemí, kde v daném roce evropské referendum probíhalo). Pro vstup do EU se vyslovilo přes 67 % hlasujících.

Účast při referendu byla obecně vyšší ve městech, resp. metropolitních územích než na venkově a také v etnicky „lotyšských“ než v „ruských“ regionech[12]. Vysledovat lze i souvislost mezi účastí a výsledkem referenda – vyšší účast zaznamenávaly spíše regiony, v nichž se voliči častěji vyjadřovali pro vstup do EU, a naopak. Ve srovnání s Litvou však nelze vyvodit jednoznačný závěr, že účast v referendu souvisí s etnickou strukturou (viz tabulka 6).

U výsledků referenda o vstupu do EU v Lotyšsku je naopak souvislost s etnickou strukturou velmi výrazná. Nejvíce pro vstup byli hlasující v centrálních, převážně venkovských oblastech Kurzeme a Vidzeme (zejména Valmiera, Valka, Cēsis, Kuldīga, Limbaži – všude přes 80 % hlasů pro vstup), což lze jednoznačně přičíst nízkému podílu národnostních menšin. Ze 7 největších (tzv. republikových) měst pak hlasovali nejčastěji pro vstup do EU obyvazelé Liepāji a Ventspilsu – zde hrála roli relativní převaha lotyšské národnosti a jistě také ekonomická vyspělost těchto dvou významných přístavů. Na opačném pólu se ocitly regiony s převahou ruskojazyčného obyvatelstva, přičemž na rozdíl od Litvy se v Lotyšsku vyskytly i takové, kde obyvatelé dominantně hlasovali proti vstupu do EU (viz příloha 2). Patří mezi ně Daugavpils-město, Rēzekne-město, Krāslava a Daugavpils-venkov, jen těsně pro vstup do EU byli hlasující v regionu Ludza. Uvedených 5 regionů se územně prakticky překrývá s oblastí Latgale, která je v rámci Lotyšska kromě pestrého etnického složení s dominancí ruskojazyčného obyvatelstva také regionem se specifickým informačním prostředím (regionální deníky, školy apod.) a rovněž nejvíce problémovým regionem z hlediska ekonomického (blíže viz Smagars 2003, který v této souvislosti hovoří přímo o předělech a bariérách uvnitř Lotyšska).

Jednoznačné souvislosti mezi etnickou strukturou a výsledkem hlasování o vstupu Lotyšska do EU si všímá také Eglājs (2003). Výraznou pozitivní korelaci mezi podílem lotyšské národnosti a podílem hlasů pro vstup do EU dokládá mapkami s vyznačením obou proměnných za jednotlivé obce a města v Lotyšsku, kde se hodnoty těchto proměnných v jednotlivých obcích téměř dokonale překrývají. Jak ukazuje tabulka, je tato pozitivní závislost zjevná i v případě, že tyto proměnné posuzujeme v hranicích lotyšských regionů (rajonsů), a stejně signifikantní je i opačná (negativní) závislost mezi podílem Rusů a podílem hlasů pro vstup do EU. „Ne“ Evropské unii vyslané voliči z Latgale dokládá také negativní závislost podílu hlasů pro vstup do EU a podílu běloruské a polské národnosti.

Tabulka 6: Závislost výsledků referenda a národnostní struktury lotyšských regionů

národnost

Lotyši

Rusové

Bělorusové

Ukrajinci

Poláci

Litevci

Židé

Romové

Němci

korelace s podílem hlasů pro vstup do EU

0,869

-0,872

-0,547

-0,073

-0,729

0,292

-0,475

0,054

0,130

korelace s podílem zúčastněných voličů

0,207

-0,159

-0,303

0,390

-0,454

-0,020

0,175

0,170

0,558

Zdroj:Výpočet na základě údajů Lotyšské centrální volební komise.

Pozn.:Údaje představují korelační koeficient mezi podílem hlasů pro vstup do EU, resp. podílem zúčastněných voličů a podílem dané národnosti v jednotlivých lotyšských regionech (33 okresů, tzv. „rajons“, z toho 7 samostatných republikových měst). Údaje o podílu národností jsou ze sčítání lidu v roce 2000 (http://www.cvk.lv/cgi-bin/wdbcgiw/base/sae8dev.aktiv03era.vis). Korelační koeficient nabývá hodnot od -1 (absolutní negativní závislost, tzn. „čím více, tím méně“), přes 0 (nezávislost) do +1 (absolutní pozitivní závislost, tzn. „čím více, tím více“).

Estonsko

Vstup Estonska do EU stejně jako v Litvě dlouhodobě podporovaly všechny významné strany estonského politického spektra kromě konzervativní, nacionalistické a dlouhodobě euroskeptické Estonské lidové strany, s jejímž stanoviskem spíše latentně souhlasilo několik nacionálně orientovaných někdejších disidentů (Dančák et al. 1999: 52-54). Mezi jejich argumenty se opět objevovaly paralely mezi EU a SSSR, „diktát“ ze strany EU vůči menším členským zemím, ale také vcelku logická obava z konce liberální a úspěšné transformační cesty, kterou Estonsko prošlo v 90. letech, a nástupu evropské sociální politiky plné regulací, přičemž naopak aspekt zemědělství a jeho konkurenceschopnosti v argumentech euroskeptiků příliš nezazněl  (blíže viz Kuchyňková 2005a: 231). Švec (2003) uvádí, že euroskeptici argumentovali také obavami z přílivu imigrantů po vstupu do EU.

Všechny ostatní významné strany (zejména Vlastenecká unie, Umírnění, Estonská reformní strana) podporovaly vstup Estonska do EU za předpokladu, že bude schválen v referendu. V kampani za přistoupení Estonska k EU, která byla podle Švece (2003) cílena především na podnikatele, studenty a důchodce, figurovali všichni nejvyšší političtí představitelé v čele s prezidentem Arnoldem Rüütelem a premiérem Juhanem Partsem. Za vstup do EU se však již během kampaně postavila také největší estonská církev, evangelická luteránská[13]. Argumentace zastánců přistoupení k EU sahala od emocionálních pocitů přes geopolitické souvislosti až po pragmatické a ekonomické aspekty. Důležitý byl také argument pozitivního dopadu samotného přístupového procesu a hrozba ukončení přilivu peněz z evropských fondů (Kuchyňková 2005a: 232-233).

Nevládní Estonská strana středu (ve skutečnosti spíše levicová v čele s několika reformními komunisty konce 80. let, která se mj. staví vstřícně vůči ruské menšině) původně prosazovala vstup bez nutnosti vypisovat referendum, přičemž tak činila z pragmatických důvodů, tzn. jakési „nevyhnutelné“ mezinárodně-politické reality a garance ochrany zájmů národnostních menšin v Estonsku (Dančák et al. 1999: 52-54). Během svého vládního působení v roce 2002 se dokonce podílela na přípravě estonského členství v EU. Pouhý měsíc před konáním referenda se však členové strany na sjezdu rozdělili na 3 části: největší část se vyjádřila proti vstupu a dvě přibližně stejně velké skupiny se vyslovily pro vstup, resp. pouze občanům doporučily účast v referendu (blíže viz Švec 2003, Kuchyňková 2005a: 238-239).

Z průzkumů na konci 90. let vyplývalo, že vstup do EU má větší podporu ve městech a v severních částech země než na venkově a v jižních oblastech[14]. Euroskepticismus v jižních částech Estonska nevyplýval z apriori protievropského postoje, ale spíše z obav o ztrátu obtížně obnovované národní identity, o osud zemědělství a sociálního zabezpečení, zatímco ruská menšina (koncentrovaná spíše v průmyslových oblastech a městech na severu, zejména v severovýchodní oblasti Ida-Virumaa i v Tallinnu) smýšlela v této době spíše proevropsky s poukazem na potenciál zlepšení životní úrovně a garanci svých národních práv a zájmů (Dančák et al. 1999: 52-54). Diferenciace podle věku se spíše než vlastní podpory vstupu týkala účasti v případném referendu (zájem o účast byla nejvyšší mezi staršími obyvateli, nejnižší mezi mladšími; Dančák et al. 1999: 48-54). Na konci roku 2002 dosahovala podpora vstupu Estonska do EU podle průzkumů jen asi 45 % (listopad), resp. 57 % (prosinec). Švec (2003) tudíž shrnuje společenské klima před referendem o vstupu do EU v Estonsku ve srovnání s ostatními kandidátskými zeměmi jako relativně euroskeptické, což bylo vzhledem k úzkému propojení estonské ekonomiky a společnosti s Finskem a Švédskem (tedy EU) překvapivé.

Z tohoto důvodu se estonské referendum o vstupu do EU konalo poměrně pozdě – Estonsko bylo z 9 zemí osmé v pořadí a za ním již následovalo pouze dle průběžných průzkumů ještě více euroskeptické Lotyšsko. Referendum se uskutečnilo 14. 9. 2003 od 9.00 do 20.00[15]. Hlasovat směli občané Estonska, kteří k datu referenda dosáhli 18 let věku.

Účast v referendu, která v Estonsku nepodmiňuje jeho platnost, dosáhla 64,06 %, což  bylo více než v parlamentních volbách konaných krátce před tím (Švec 2003). Nejvyšší účast mezi estonskými regiony vykázal Tallinn a přilehlá oblast Harjumaa, nejnižší pak severovýchodní Ida-Virumaa a také jižní části Estonska, tedy vesměs regiony s horší hospodářskou situací a částečně také s podílem národnostních menšin, zejména ruské, přičemž ve srovnání s Litvou a Lotyšskem není závislost účasti na etnické struktuře příliš zjevná. Účast v jednotlivých regionech se celkově příliš nelišila a kolísala od 56 do 69 % oprávněných voličů.

Pro vstup Estonska do EU se vyslovilo téměř 67 % hlasujících, což je prakticky stejně jako v Lotyšsku. Také výsledky referenda nevykazují ve srovnání s Lotyšskem, ale ani Litvou přiliš velkou regionální diferenciaci. Pro vstup se vyslovily (nepočítáme-li hlasy ze zahraničí) zejména město Tartu a přilehlá oblast Tartumaa, Tallinn a přilehlá oblast Harjumaa a dále centrální oblasti Järvamaa a Viljandimaa. Naopak nejvíce proti hlasovali voliči v Ida-Virumaaa a regionech na jihu a jihovýchodě země. Přestože jednotlivé zdroje (např. Švec 2003 nebo Kuchyňková 2005a: 240) dávají výsledky referenda v Estonsku do souvislosti s národnostní strukturou podobně jako v Lotyšsku, podrobnější analýza ukazuje, že se jedná o vliv sekundární a méně významný. Zatímco v Lotyšsku lze jednoznačně tvrdit, že regiony s národnostními menšinami hlasovaly proti vstupu do EU a „lotyšské“ regiony pro vstup, v Estonsku takový závěr vyvodit nelze (viz také korelační koeficienty uvedené v tabulce 7). Obyvatelé Tallinnu, okolní oblasti Harjumaa a města Tartu patřili k největším zastáncům připojení k EU, přestože značnou část z nich tvoří Rusové. Naopak relativně „protievropské“ regiony na jihu a jihovýchodě země vykazují výrazně podprůměrné zastoupení ruské menšiny. Souvislost mezi euroskepticismem a přítomností ruské menšiny tak jednoznačně potvrzuje pouze Ida-Virumaa s nejvyšší koncentrací Rusů a současně nejnižší podporou vstupu do EU. Hlavní důvody regionální diferenciace výsledků referenda jsou proto především ekonomické. Proti vstupu do EU hlasovaly zejména regiony, které se potýkají s ekonomickými problémy, ať už se jedná o regiony hospodářsky zaostávající (jihovýchod Estonska), nebo o regiony strukturálně postižené (Ida-Virumaa), pro vstup hlasovaly hlavně vyspělé metropolitní regiony. To, že v některých hospodářsky problémových regionech (opět zejména Ida-Virumaa) žijí Rusové, může s hospodářskými problémy souviset, ale přímá souvislost mezi ruskou menšinou a protievropským postojem je slabá.

Tabulka 7: Závislost výsledků referenda a národnostní struktury estonských regionů

národnost

Estonci

Rusové

Ukrajinci

Bělorusové

Finové

Tataři

Lotyši

korelace s podílem hlasů pro vstup do EU

0,258

-0,290

0,086

-0,223

0,144

-0,046

-0,237

korelace s podílem zúčastněných voličů

0,133

-0,173

0,315

0,007

-0,229

0,194

-0,136

Zdroj:Výpočet na základě údajů Estonské národní volební komise.

Pozn.:Údaje představují korelační koeficient mezi podílem hlasů pro vstup do EU, resp. podílem zúčastněných voličů a podílem dané národnosti v jednotlivých estonských regionech (15 okresů, tzv. „maakond“, z nichž jsou zvlášť vyčleněna 2 největší města Tallinn a Tartu). Údaje o podílu národností jsou ze sčítání lidu v roce 2000 (http://www.vvk.ee/rh03/tulemus/enghaaletus.html). Korelační koeficient nabývá hodnot od -1 (absolutní negativní závislost, tzn. „čím více, tím méně“), přes 0 (nezávislost) do +1 (absolutní pozitivní závislost, tzn. „čím více, tím více“).

Závěr

Před konáním referenda o vstupu do EU bylo možné v pobaltských zemích pozorovat různé názorové proudy a různou míru názorových rozdílů. Litva patřila k nejvíce „eurooptimistickým“ zemím, a to jak podle průzkumů veřejného mínění, tak podle postoje politické reprezentace a významných politických stran. Lotyšsko i Estonsko naopak podle průzkumů veřejného mínění dlouho vykazovaly značně rezervovaný postoj vůči EU.

Předpoklad, že pobaltské státy patří k nejvíce proevropsky naladěným zemím mezi těmi, které do EU vstupovaly v roce 2004, se spíše nepotvrzuje. Pouze Litva v referendu řekla vstupu do EU „ano“ drtivou většinou hlasů. V případě Lotyšska a Estonska sice referenda rovněž skončila jednoznačně kladným výsledkem, ale v kontextu výsledků referend v ostatních zemích byl výsledek nepříliš výrazný.

S tím souvisí také diferenciace výsledků referenda u trojice pobaltských zemí. Potvrzuje se předpoklad, že Litva hlasovala výrazněji více proevropsky, což lze připisovat vlivu klíčových institucí (politických stran, církví i privátních subjektů) i relativně bezproblémovému soužití mezi národnostmi v Litvě. Naopak v Lotyšsku i Estonsku dosáhli euroskeptici znatelně výraznějšího průběhu kampaně před konáním referenda i v jeho samotných výsledcích. Připisovat to lze výraznějšímu postavení euroskeptických politických stran a dalších subjektů ve společnosti, výraznou roli sehrává i vysoký podíl převážně euroskeptických ruskojazyčných menšin na populaci obou zemí.

Ve všech třech zemích se ve výsledcích referenda projevilo zejména etnické složení a hospodářská situace regionů. Etnické složení bylo jednoznačně nejdůležitějším faktorem v Lotyšsku, kde etničtí Lotyši hlasovali výrazně pro vstup do EU, zatímco příslušníci menšin byli spíše proti vstupu. V Litvě se projevil podobný vzorec, byť v poněkud menší míře, a etnická struktura ovlivnila jak výsledky referenda, tak i účast voličů (regiony s národnostními menšinami vykazovaly vyšší podíl hlasujících proti přistoupení k EU a také nižší účast v referendu). V Estonsku naopak výsledky referenda souvisejí zejména s ekonomickou situací, zatímco etnické složení je překvapivě až druhořadým faktorem. Pro vstup do EU hlasovali zejména obyvatelé bohatších, metropolitních regionů, proti se naopak vyslovili obyvatelé regionů potýkajících se s hospodářskými problémy.

Použitá literatura a odkazy

Beresnevičiūtė-Nosálová, H. (2006): Stručná historie států – Litva. Praha, Nakladatelství Libri.

Berg, E., Oras, S. (2000): Writing Post-Soviet Estonia onto the World Map. Political Geography 19, str. 601-625.

Cepulkauskaitė, I. (1999): Majority-minority: Ethnic Relations in the Contemporary States. <www.sociumas.lt/Eng/Nr3/mazumos.asp>

DANČÁK, B. et al. (1999): Pobaltí v transformaci. Brno, Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav.

Dostál, P. (2002): EU Enlargement an the Public Opinion on the Czech Republic: An Explanatory Analysis. Geografie – sborník České geografické společnosti 107, č. 2, str. 121–138.

Eglājs, R. (2003): The Referendum and Ethnicity or Measuring Integration. <http://www.policy.lv/index.php?id=102756&lang=en>

Fiala, P., Pitrová, M. (2005): Význam a funkce evropských referend. In: Fiala, P., Pitrová, M., Evropská referenda. Brno, Centrum pro studium demokracie.

CHYTÍLEK, R., ŠEDO, J. (2004): Politické strany, teritoriální homogenita a postkomunistické země; teoreticko-metodologická poznámka. Středoevropské politické studie 6, č. 1. <http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=187>

Korhonen, I. (2001): Progress in the Economic Transition in the Baltic Countries. Post-Soviet Geography and Economics 42, č. 6, str. 440–463.

Kovács, P. (1998): A Comparative Typology of Ethnic Relations in Central and Eastern Europe. Budapest, CEU/OSI Publications Office.

Krišjāne, Z., Bauls, A., Vilciņš, A. (2004): Changing Patterns of Population Mobility in Latvia. Ģeogrāfiski raksti 12, s. 65–73.

Kruusvall, J. (2002): Integration Inhibiting Attitudes nd Development Options for Ethnic Relations. Tallinn, Estonian Migration Foundation. <www.meis.ee/pictures/KRUUSVALL.pdf>

KUBÁT, M. a kol. (2001): Východní rozšíření Evropské unie. Východiska – stav – perspektivy. Brno, Mezinárodní politologický ústav.

KUCHYŇKOVÁ, P. (2005a): Evropská referenda – Estonsko. In: Fiala, P., Pitrová, M., Evropská referenda. Brno, Centrum pro studium demokracie.

KUCHYŇKOVÁ, P. (2005b): Evropská referenda – Litva. In: Fiala, P., Pitrová, M., Evropská referenda. Brno, Centrum pro studium demokracie.

KUCHYŇKOVÁ, P. (2005c): Evropská referenda – Lotyšsko. In: Fiala, P., Pitrová, M., Evropská referenda. Brno, Centrum pro studium demokracie.

Kultalahti, O., Karppi, J.I., Rantala, H. (1997): Baltic Countries and the Baltic Region. European Spatial Research and Policy 4, č. 1, str. 63–84.

Pabriks, A. (2002): Occupational representation and ethnic discrimination in Latvia. Riga, Latvian Centre for Human Rights and Ethnic Studies, Soros Foundation. <www.policy.lv>

PEČINKA, B. (2003): Zvláštní průběh referend. Reflex 2003, č. 26. <http://www.reflex.cz/Clanek13363.html>

Pettai, I. (2002): Estonians and Non-Estonians: A Typology of Tolerance. Tallinn, Estonian Migration Foundation. <www.meis.ee/pictures/PETTEXT.pdf>

PITROVÁ, M. (2003): Pátá vlna rozšiřování EU – standardní postup, či nová metodika? Středoevropské politické studie 5, č. 4. <http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=177>

Rauscherová, K. (2007): Soužití ruské menšiny s domácími národnostmi v pobaltských státech. Diplomová práce. Praha, Pedagogická fakulta UK.

Smagars, A. (2003): Latgale´s "No" to the European Union - the Reasons behind the Divide. < http://www.policy.lv/index.php?id=102753&lang=en>

Stanaitis, S. (1992): Development of Lithuanian Rural Settlement System in the 20th Century. In: Geography in Lithuania/Geografija Lietuvoje, Vilnius, s. 131-138.

SYCHRA, Z. (2002): Evropská unie a rozšíření na východ. Středoevropské politické studie 4, č. 2-3. <http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=42>

ŠVEC, L. (2003): Konec cesty? Referenda o vstupu pobaltských států do Evropské unie. <http://www.euractiv.cz/evropa-dnes0/clanek/konec-cesty-referenda-o-vstupu-pobaltskch-republik-do-evrops>

ŠVEC, L., MACURA, V., ŠTOLL, P. (1996): Dějiny pobaltských zemí. Praha, Nakladatelství Lidové noviny.

TAMMARU, T. (2001): Urbanization in Estonia in the 1990s: Soviet Legacy and the Logic of Transition. Post-Soviet Geography 42, č. 7, str. 504–518.

Tammaru, T. (2002): Universal and Specific Features of Urbanization in Estonia under Socialism: The Empirical Evidence of the Sources of Urban and Rural Population Growth. The Professional Geographer 54, č. 4, str. 544–556.

Vaitekūnas, S. (1992): Geopolitics in Lithuania. In: Geography in Lithuania/Geografija Lietuvoje, Vilnius, s. 4-19.

Vildziunienė, A. (1999): Outlines of Migration Policy in Lithuania, Latvia and Estonia. <www.sociumas.lt/Eng/Nr9/migrac.asp>

Statistické zdroje

Litevská centrální volební komise (výsledky referenda o vstupu do EU 2003) <http://www3.lrs.lt/pls/rink/w3_paieska.forma_e?p_kom=1>

Lotyšská centrální volební komise (výsledky referenda o vstupu do EU 2003) <http://web.cvk.lv/pub/public/28333.html>

Estonská národní volební komise (výsledky referenda o vstupu do EU 2003) <http://www.vvk.ee/engindex.html>

Litevský statistický úřad (výsledky sčítání lidu 2001) <http://db.stat.gov.lt/sips/Database/cen_en/p71en/demography/demography.asp>

Lotyšský statistický úřad (výsledky sčítání lidu 2000) <http://data.csb.gov.lv/DATABASEEN/tautassk/databasetree.asp?lang=1>

Estonský statistický úřad (výsledky sčítání lidu 2000) <http://pub.stat.ee/px-web.2001/I_Databas/Population_Census/Population_Census.asp>


Přílohy

Příloha 1: Výsledky referenda o vstupu do EU a národnostní struktura v regionech Litvy

region (savivaldybė)

výsledky referenda o vstupu do EU (2003)

podíl jednotlivých národností na celkovém počtu obyvatel (%, 2001)

počet voličů

počet okrsků

počet hlasů

účast (%)

hlasů pro

%

hlasů proti

%

neplat. hlasů

%

Litevci

Poláci

Rusové

Bělorusové

Ukrajinci

Židé

Němci

Tataři

Lotyši

Akmenė

22395

18

14684

65,57

13313

91,63

1216

8,37

155

1,06

94,67

0,31

2,71

0,29

0,43

0,01

0,10

0,03

0,94

Alytus

25981

45

16331

62,86

14615

91,21

1409

8,79

307

1,88

97,45

0,91

0,51

0,08

0,14

0,00

0,04

0,71

0,01

Alytus město

54113

24

35223

65,09

33180

95,24

1660

4,76

383

1,09

97,06

0,66

1,17

0,17

0,19

0,01

0,05

0,27

0,03

Anykščiai

28011

37

18630

66,51

16702

90,95

1662

9,05

266

1,43

96,42

0,35

2,62

0,11

0,16

0,01

0,03

0,01

0,03

Birštonas

4225

3

2865

67,81

2619

93,17

192

6,83

54

1,88

98,46

0,39

0,68

0,09

0,20

0,00

0,06

0,04

0,02

Biržai

27902

32

19015

68,15

17000

90,96

1689

9,04

326

1,71

98,22

0,14

0,86

0,13

0,18

0,00

0,02

0,01

0,23

Druskininkai

19412

14

13062

67,29

12020

92,87

923

7,13

119

0,91

90,22

3,91

3,09

1,46

0,48

0,04

0,05

0,04

0,02

Elektrėnai

21757

15

12919

59,38

11704

91,77

1049

8,23

166

1,28

82,08

7,52

6,59

1,27

0,95

0,03

0,11

0,16

0,06

Ignalina

18894

27

12227

64,71

10196

84,99

1800

15,01

231

1,89

79,13

8,29

9,15

1,98

0,51

0,02

0,07

0,15

0,12

Jonava

37610

27

23395

62,20

21487

92,82

1663

7,18

245

1,05

86,24

1,36

9,45

0,67

0,82

0,02

0,12

0,06

0,07

Joniškis

24180

26

15077

62,35

13202

88,96

1638

11,04

237

1,57

97,40

0,15

1,15

0,19

0,19

0,01

0,05

0,01

0,39

Jurbarkas

28998

31

18925

65,26

17058

91,68

1549

8,32

318

1,68

98,68

0,10

0,49

0,05

0,14

0,02

0,19

0,01

0,03

Kaišiadorys

29443

29

18412

62,53

16603

91,40

1562

8,60

247

1,34

95,25

0,99

2,73

0,27

0,28

0,01

0,02

0,06

0,02

Kalvarija

10433

17

6116

58,62

5388

89,52

631

10,48

97

1,59

98,61

0,19

0,67

0,10

0,12

0,01

0,08

0,01

0,01

Kaunas město

283930

116

195397

68,82

183954

94,98

9714

5,02

1729

0,88

92,90

0,42

4,39

0,30

0,50

0,11

0,10

0,05

0,06

Kaunas

62176

42

41911

67,41

39352

94,66

2220

5,34

339

0,81

96,44

0,56

2,02

0,12

0,27

0,01

0,07

0,03

0,02

Kazlų Rūda

11504

14

7206

62,64

6476

91,74

583

8,26

147

2,04

98,08

0,13

0,83

0,27

0,24

0,00

0,16

0,01

0,05

Kėdainiai

49332

54

33954

68,83

30761

92,00

2675

8,00

518

1,53

95,46

0,77

2,33

0,29

0,36

0,01

0,06

0,02

0,04

Kelmė

31653

41

19041

60,16

16941

90,20

1841

9,80

259

1,36

97,97

0,05

1,53

0,03

0,05

0,01

0,05

0,00

0,01

Klaipėda

35146

31

21558

61,34

19836

93,24

1439

6,76

283

1,31

96,99

0,11

1,74

0,19

0,20

0,01

0,32

0,02

0,04

Klaipėda město

139309

55

79067

56,76

70366

89,97

7846

10,03

855

1,08

71,29

0,39

21,31

1,87

2,41

0,17

0,21

0,12

0,12

Kretinga

34432

38

21347

62,00

19616

93,13

1446

6,87

285

1,34

98,64

0,06

0,71

0,09

0,13

0,01

0,07

0,01

0,08

Kupiškis

19123

24

12230

63,95

10761

89,40

1276

10,60

193

1,58

97,31

0,26

1,75

0,15

0,20

0,00

0,03

0,00

0,06

Lazdijai

21738

30

14060

64,68

12328

88,91

1538

11,09

194

1,38

98,31

0,39

0,86

0,05

0,09

0,00

0,07

0,01

0,00

Marijampolė

53588

41

33809

63,09

31318

93,53

2165

6,47

326

0,96

98,15

0,20

0,77

0,12

0,16

0,01

0,16

0,02

0,02

Mažeikiai

48939

38

30623

62,57

28086

92,71

2209

7,29

328

1,07

95,89

0,14

2,36

0,36

0,28

0,02

0,09

0,04

0,25

Molėtai

20019

24

12057

60,23

10585

89,18

1284

10,82

188

1,56

88,29

8,09

2,82

0,23

0,13

0,00

0,04

0,01

0,03

Neringa

2199

3

1754

79,76

1623

93,65

110

6,35

21

1,20

92,46

0,25

5,20

0,59

0,71

0,13

0,21

0,08

0,04

Pagėgiai

9336

11

5509

59,01

4976

91,00

492

9,00

41

0,74

97,32

0,20

1,45

0,26

0,14

0,01

0,26

0,02

0,05

Pakruojis

22429

38

13960

62,24

11907

86,56

1849

13,44

204

1,46

98,45

0,11

0,64

0,05

0,24

0,01

0,02

0,00

0,22

Palanga město

13494

7

9681

71,74

9066

94,28

550

5,72

65

0,67

94,05

0,24

2,72

0,30

0,59

0,06

0,11

0,04

1,25

Panevėžys

33659

43

22350

66,40

19898

90,57

2072

9,43

380

1,70

97,60

0,27

1,31

0,14

0,23

0,00

0,05

0,01

0,04

Panevėžys město

89229

29

63530

71,20

59117

93,73

3957

6,27

456

0,72

95,69

0,19

2,88

0,20

0,36

0,02

0,02

0,02

0,05

Pasvalys

26616

35

17141

64,40

14894

88,52

1932

11,48

315

1,84

98,78

0,06

0,57

0,09

0,17

0,00

0,01

0,01

0,11

Plungė

32300

28

20778

64,33

18859

91,96

1649

8,04

270

1,30

98,78

0,05

0,63

0,06

0,18

0,00

0,02

0,01

0,03

Prienai

27212

32

16989

62,43

15384

91,71

1390

8,29

215

1,27

98,31

0,29

0,70

0,08

0,15

0,01

0,06

0,03

0,01

Radviliškis

39707

44

25923

65,29

22854

89,23

2759

10,77

310

1,20

95,73

0,22

2,95

0,30

0,31

0,01

0,05

0,02

0,05

Raseiniai

34174

46

22678

66,36

20071

89,80

2281

10,20

326

1,44

98,90

0,10

0,55

0,08

0,10

0,01

0,04

0,00

0,01

Rietavas

7955

9

5126

64,44

4541

90,73

464

9,27

121

2,36

99,02

0,08

0,45

0,03

0,08

0,00

0,07

0,00

0,02

Rokiškis

33254

42

22230

66,85

19201

87,98

2623

12,02

406

1,83

92,40

0,37

6,22

0,20

0,28

0,01

0,03

0,01

0,14

Skuodas

19518

24

11914

61,04

10440

89,29

1252

10,71

222

1,86

98,79

0,05

0,63

0,04

0,05

0,00

0,02

0,00

0,29

Šakiai

29948

36

20151

67,29

17712

89,61

2054

10,39

385

1,91

99,02

0,13

0,34

0,10

0,09

0,01

0,08

0,01

0,02

Šalčininkai

30277

36

16995

56,13

13291

79,40

3449

20,60

255

1,50

10,40

79,48

4,96

2,90

0,64

0,02

0,02

0,08

0,03

Šiauliai

39169

40

24113

61,56

22045

92,46

1798

7,54

270

1,12

97,01

0,12

1,93

0,11

0,22

0,02

0,06

0,02

0,10

Šiauliai město

97652

34

65459

67,03

60276

93,28

4345

6,72

838

1,28

92,81

0,18

4,77

0,37

0,65

0,10

0,08

0,04

0,10

Šilalė

23283

27

14131

60,69

12365

88,88

1547

11,12

219

1,55

99,56

0,02

0,24

0,02

0,03

0,00

0,03

0,00

0,01

Šilutė

41024

37

26309

64,13

24245

93,33

1732

6,67

332

1,26

96,34

0,16

1,95

0,13

0,16

0,01

0,71

0,02

0,02

Širvintos

15865

24

9721

61,27

8566

88,93

1066

11,07

89

0,92

86,64

9,99

1,92

0,46

0,36

0,03

0,03

0,03

0,02

Švenčionys

26293

29

16004

60,87

12986

82,33

2787

17,67

231

1,44

51,00

27,43

13,25

4,39

0,69

0,07

0,04

0,29

0,04

Tauragė

39990

33

25421

63,57

23540

93,77

1563

6,23

318

1,25

98,42

0,06

0,79

0,09

0,20

0,01

0,18

0,01

0,02

Telšiai

42703

33

26500

62,06

24452

93,26

1768

6,74

280

1,06

97,86

0,04

1,51

0,11

0,13

0,01

0,03

0,01

0,05

Trakai

29019

26

14130

48,69

12373

88,60

1592

11,40

165

1,17

52,97

33,18

8,53

2,35

0,68

0,05

0,03

0,17

0,03

Ukmergė

37934

40

24452

64,46

21820

90,64

2254

9,36

378

1,55

94,35

0,69

3,78

0,28

0,39

0,02

0,05

0,02

0,02

Utena

38885

29

26052

67,00

23868

92,63

1900

7,37

284

1,09

96,12

0,57

2,45

0,12

0,21

0,00

0,04

0,03

0,05

Varėna

25150

34

17479

69,50

15770

91,49

1467

8,51

242

1,38

90,45

6,64

1,09

0,97

0,20

0,00

0,05

0,07

0,01

Vilkaviškis

38748

43

23964

61,85

21431

90,70

2198

9,30

335

1,40

98,66

0,15

0,51

0,09

0,09

0,00

0,18

0,01

0,01

Vilnius město

422705

162

258872

61,24

228057

89,08

27953

10,92

2862

1,11

57,50

18,86

14,03

4,07

1,29

0,50

0,07