Poslat tento článek e-mailem Modely integrace imigrantů a jejich projevy v české politice
Věra Stýskalíková
Abstract: Models of immigrants integration and their statements in Czech policy
The article deals with the phenomenon of state approaches towards the
immigration and integration issue. The first part gives us a brief overview
about the different policies towards new-comers applied in different countries
in the world. The assimilation approach, the contemporary differentiated
incorporation as well as the model of assimilation is discussed. The
second chapter is dedicated to the immigration policy of the Czech state. The
last part tries to apply the theoretical models discussed in the first chapter
on the case of the Czech republic. The author concludes that there has been a
slight move from the assimilationist model towards the multicultural one.
However, for the Czech republic to reach the multiculturalism model the stronger
effort is still needed.
Key words: multiculturalism, assimilation, incorporation, immigration, refugees, Czech, immigration and integration policy
V poslední dekádě dvacátého století se Česká republika setkala s do té doby neznámým fenoménem – s přílivem uprchlíků a velmi rychle se tak ze země původu stala zemí tranzitní a následně i cílovou. Stát byl nucen adekvátním způsobem reagovat na příliv přistěhovalců, přijmout mezinárodní úmluvy upravující status a ochranu uprchlíků, zavést azylovou proceduru a následně přijmout opatření, která by vedla k integraci uznaných azylantů a ostatních cizinců dlouhodobě pobývajících či usazených na území ČR. Pád režimu jako průvodní jev přinesl příliv pracovních sil, výměnné pobyty a stáže studentů a v neposlední řadě ilegální migraci. Boj s nelegálními přistěhovalci stál u zrodu české koncepce aktivní migrační politiky. Následující stať shrnuje v první části dosavadní přístupy k imigraci a integraci cizinců a poté popisuje situaci v ČR a pokouší se zodpovědět na otázku, zda je česká imigrační a integrační politika v souladu s evropskými trendy.
1. Imigrační a integrační modely
S narůstající migrací jsou státy nuceny reagovat na změny etnického složení obyvatelstva odpovídajícími vládními programy. Modely imigrační a národnostně menšinové politiky cílových zemí sdílí shodný cíl – zabránění etnickým konfliktům a destabilizaci země. Liší se svými přístupy k etnickým menšinám a jejich vztahu s majoritní společností či integračními postupy. Rozmanitost programů je dána odlišnou historickou zkušeností s imigrací (cílové státy USA, Kanada, Austrálie vs. zdrojové země na evropském kontinentu), rozdílným přístupem k původním domorodým obyvatelům (USA, Austrálie, Kanada) a inkongruentními postoji k pojmům národnost, občanství, národ, stát. Tyto rozdílné imigrační a národnostně menšinové politiky variují mezi třemi ideálními modely. (Barša 2003: 218-220; Inglis 1995: 22; MOST 1995, Kymlicka 2001)
Na jedné straně integrační škály stojí koncept asimilace, který předpokládá naprosté začlenění etnické minority do majoritní společnosti státu oproštěním se od jazykových, kulturních a sociálních odlišností menšinové skupiny a přijetím atributů většiny. Tento přístup předpokládá odstranění konfliktu založeného na etnickém základě ztrátou etnické identity skupiny a začlenění se do většinového proudu společnosti. Tato změna je pojímána jako osobní zodpovědnost jednotlivce; od státu není vyžadována žádná intervence v právní, vzdělávací, sociální či zdravotní sféře.
Druhý extrém představuje přechodnou diferencovanou inkorporaci, která předpokládá eliminaci konfliktu minimalizací styku mezi etnickými skupinami. Krajní verze tohoto konceptu zahrnuje etnické čistky či vyhnání a vypuzení etnických menšin. Umírněnější varianta diferencovaného modelu je v praxi běžnější a zahrnuje restrikci participace etnických minorit ve většinové společnosti. Stát může povolit popř. financovat rozvoj paralelních vzdělávacích, kulturních, zdravotnických institucí etnických menšin.
Třetí přístup uznává legitimitu kulturní a sociální různorodosti etnických minorit. Model multikulturalismu předpokládá inkorporaci jednotlivců a skupin přiznáním participace bez ztráty socio-kulturní etnické identity. Aktivní účast na společenském dění je základem absence etnického konfliktu. Multikulturalismus uznává legitimitu a rovnost etnických skupin při vyjádření odlišných kultur. Narozdíl od předcházejících dvou modelů stát aktivně vstupuje do integračního procesu a zaštiťuje restrukturalizaci státního aparátu popřípadě ustavení paralelních institucí, které jsou integrální součástí společnosti. Státní instituce jsou modifikovány takovým způsobem, aby reflektovaly odlišný kulturní a sociální původ všech participantů.
Se třemi ideálními modely se protíná pojetí státu a národní identity, které se stává základem pro přiznání státního občanství a je určující pro zařazení do výše uvedených skupin resp. tyto modely jsou jako ideální odvozeny od francouzského, německého[1] a kanadského přístupu.[2]
Francouzský asimilacionistický model vychází z „práva země“ (ius solis), což v praxi znamená, že každý imigrant si po pěti letech legálního pobytu může zažádat o udělení státního občanství. Ve své podstatě můžeme hovořit o smlouvě mezi jednotlivcem a státem. Tato občansko-politická integrace je ovšem pochopena současně jako kulturní asimilace. (Barša 2003: 219) Menšinové skupiny využívají zákona z roku 1901, který umožňuje vytváření organizací s cílem rozvoje kultury a jazyka. Pro účely zavedení do praxe však chybí potřebné ošetření zákonem. Tento model striktně odděluje privátní sféru od veřejné. Francouzská ústava se vyhýbá uznání národnostních menšin na svém území. Občané státu požívají stejná kulturní, občanská a jazyková práva bez ohledu na původ. Tento přístup se jevil jako úspěšný v odstranění etnických konfliktů až do poslední dekády 20. století, kdy Francie stejně jako ostatní evropské země byla nucena čelit imigrantským vlnám. S narůstajícím počtem přistěhovalců se na politickou scénu Francie stále častěji navrací „aféry šátků“, či žádosti židovských žáků o zvláštní přístup o sabatu.
V protikladu „práva země“ v konceptech národnosti a státního občanství stojí „právo krve“ (ius sanguinis), uplatňované v německém přístupu přechodně diferencované inkorporace. Členové etnické minority, například Turci v Německu (nebo Korejci v Japonsku) nemají reálnou možnost stát se občany a jsou odsouzeni do věčné role cizinců ve státě. Dle německých zákonů je nabytí státního občanství pro trvale usazené cizince a jejich potomky možné, leč prakticky vzhledem k procedurálním podmínkám nedosažitelné. Upření státního občanství je v Německu doprovázeno výukou tureckých dětí v rodném jazyce, přičemž stát počítá s jejich návratem do země původu. (Kymlicka 2001:171)
Model multikulturalismu je nejmladší a intenzivně se vyvíjí v posledních čtyřech dekádách v Kanadě, Austrálii, Švédsku a Nizozemí. První dva jmenované státy svou imigrantskou povahou spojují národnost s právem země a dají se označit za průkopníky v multikulturalismu. Švédsko a Nizozemí se řadí k nejtolerantnějším evropským zemím a míra udělených občanství imigrantům patří všeobecně k nejvyšším na kontinentě.[3]
Tři výše uvedené modely jsou jako ideální typy ukázkou variace přístupu k integraci národnostních menšin. Nelze opomenout fakt, že imigrační a národnostně menšinové politiky se ve zmíněných státech vyvíjí a nezůstávají konstantními. Na jedné straně lze spatřit opouštění asimilačního modelu a přechodně diferencovanou inkorporaci Francií resp. Německem, na straně druhé sílí v Nizozemí či Austrálii hlasy volající po omezení imigrace a tolerantního přístupu k národnostním menšinám.
Ve Francii je otázka restrikce imigrace spojená se vzestupem radikální pravice na konci osmdesátých let dvacátého století. Volební úspěchy Jean-Marie Le Pena a jeho Národní fronty přiměly konzervativní pravici, aby přijala do své agendy některé krajně pravicové prvky. V roce 1993 byly přijaty zákony spojené se jménem ministra vnitra Charlese Pasqua, které si daly za cíl nulovou ilegální imigraci. Tyto zákony mj. prodloužily čekací lhůtu potřebnou ke sloučení rodin na dva roky a rušily ius soli. Na jedné straně výrazným způsobem omezily imigraci, na straně druhé vyvolaly řadu protestů z řad přistěhovalců. Následující levicová vláda přehodnotila stávající imigrační politiku, navrátila se k ius soli a zahájila program řízené migrace, který se cíleně orientuje na vzdělané odborníky.
V roce 2000 dosáhl počet legálně usazených cizinců v Německu 7,3 milionu (8,9 % celkové populace). Vláda přijala zákon, který mění dosavadní praxi v získávání občanství. Děti narozené cizincům na území Německa získají automaticky německé státní občanství, pokud alespoň jeden rodič pobývá na území státu legálně minimálně 8 let. Německé zákony se tímto odklonily od ius sanguinis a přiklonily k ius soli. V srpnu 2000 byl zaveden systém „zelených karet“, který měl řízenou migrací saturovat poptávku zejména po specialistech z oborů informačních technologií. Německá verze řízené migrace omezuje pracovní povolení pouze na 5 let.
Vzestup radikální pravice v Nizozemí je spojován s narůstajícím počtem obyvatel, který je přímo úměrný liberálnímu přístupu země k přistěhovalcům. Politika státu směřuje v poslední dekádě zejména k omezení ilegální migrace a azylové turistiky. Současné trendy vypovídají o tom, že budoucí restrikce v imigrační politice se nevyhnou ani ostatním kategoriím přistěhovalců. Zpřísněná pravidla se týkají zejména principu sloučení rodiny, který je imigranty nejvíce zneužíván. Nizozemská imigrační politika se v mnohém shoduje se současným britským přístupem k přistěhovalectví a i na nadnárodní úrovni v rámci EU postupují tyto dva státy velmi často společně.
Z výše uvedeného vyplývá, že integrace může mít mnoho forem a variovat v několika podobách. V poslední době se však čím dál víc setkáváme s překrýváním termínů integrace a multikulturalismu, resp. multikulturalismus představuje v současné době ideální model integrace. Stejným způsobem vnímá proces integrace i ECRE (European Council on Refugees & Exiles) a definuje ji jako proces změny, která je: (ECRE 2001: 15)
a) dynamická a obousměrná: pokládá nároky jak na přijímající společnost, tak na imigranta (jednotlivce či skupiny). Z perspektivy uprchlíka představuje proces integrace připravenost přizpůsobit svůj životní styl přijímací společnosti bez toho, že by ztratil svou kulturní identitu. Od majoritní společnosti se vyžaduje, aby přizpůsobila veřejné instituce demografickým změnám ve společnosti, přijala uprchlíky jako součást národního společenství a přijala opatření, které usnadní přístup ke zdrojům a rozhodovacím procesům.
b) dlouhodobá: začíná příjezdem do cílové země a je završena, když se uprchlík stane aktivním členem společnosti z právního, sociálního, ekonomického, vzdělávacího a kulturního hlediska.
c) multidimensionální: vztahuje se k podmínkám pro vlastní participaci na všech aspektech ekonomického, sociálního, kulturního, občanského a politického života země trvalého azylu jakož i k uprchlíkově vlastní percepci akceptace hostitelskou společností.
Přístup k národnostním menšinám a přistěhovalcům nejlépe vykresluje praktický přístup státu k výuce jazyků etnických minorit potažmo možnost vzdělání v rodném jazyce či používání jazyka v úředním styku. Stejně tak je znalost majoritního jazyka jedním z hlavních pilířů úspěšné integrace imigrantů do většinové společnosti.
První a nejmenší skupinu tvoří čistě národní státy uplatňující politiku monolingvního vzdělávání, což je umožněno právě absencí národnostních a etnických menšin.
Francie uplatňuje celostátní vzdělávací přístup s výukou ve francouzštině a s omezeným uznáním jazyků národnostních menšin. Od Francouzské revoluce byla tato politika viděna jako ústřední v procesu výstavby státu a stala se podkladem centralizovaného přístupu ke vzdělávání. Výuka v jazyce národnostních a etnických menšin je v omezené míře možná a odvíjí se od uzavřených smluv se zeměmi původu, které toto „nadstandardní“ vzdělání financují. Vyučovací hodiny probíhají výhradně po ukončení klasického školního vyučování; na středních školách se podobné případy řeší většinou ad hoc a záleží na vstřícnosti vzdělávacího zařízení.
Ve třetí skupině států je jazyk většiny dominantní, nemá však žádné speciální zakotvení v ústavě. Příkladem tohoto typu jsou Spojené státy americké, ve kterých je bilingvní vzdělávání určeno pro přechodné srovnávací či přípravné ročníky, přičemž prioritou dalšího vzdělávání je výuka v angličtině.
Do čtvrté kategorie států spadají země, které ústavně uznávají multilingvní charakter země, v praxi rozmanitost nepodporují, daný jazyk je vymezen teritoriálními hranicemi etnik, od kterých není vyžadováno, aby se naučily jazyku druhé entity. Belgie a Švýcarsko jsou typickými představiteli této kategorie.
Kanada reprezentuje šestou kategorii zemí, která má nejen dva ústavně zakotvené jazyky, ale uznává i možnost výuky v jazycích národnostních menšin. Poslední skupinu tvoří státy, které se snaží prosadit jazykovou rozmanitost paralelně s povýšením jednoho jazyka pro širší vzájemnou komunikaci. Jako typický příklad této kategorie lze uvést bývalý SSSR či SFRJ.
2. Imigrační a integrační politika České republiky
Pokud hovoříme o imigrantech v České republice, je nutné do této skupiny zařadit žadatele o azyl, azylanty, občany jiných států pobývajících na území ČR na základě dlouhodobého či krátkodobého víza, trvalého pobytu a nelze opomenout ani přistěhovalce, kteří za dobu pobytu získali české státní občanství. Ministerstvo vnitra jako deus ex machina praktikovalo v celém průběhu devadesátých let spíše restriktivní politiku, která měla zamezit usazování cizinců na území České republiky. V roce 2003 přechází česká imigrační politika od pasivity k aktivní migrační politice a snaží se podpořit příliv vysoce kvalifikovaných zahraničních pracovníků a zabránit tak nežádoucí ilegální imigraci. Českou imigrační politiku nelze klasifikovat bez pohledu do statistik a proto se v následujících řádcích budeme zabývat právě výčtem přistěhovalců na území ČR.
V období 1990-2002 požádalo v České republice o azyl 60 462 osob, přičemž bylo uděleno celkem 2217 azylů. Průměrný počet udělených azylů za uvedené období představuje 3,7 % žádostí, současný meziroční přírůstek udělených azylů se pohybuje okolo 1 % všech žádostí. Česká republika se počtem uznaných azylantů dle Ženevské konvence řadí do druhé poloviny evropského žebříčku.
Jedním z hlavních důvodů nízkého počtu udělených azylů je stanovení stropu pro maximální počet azylantů zařazených do státního integračního programu.[4] Tímto ustanovením tak vláda České republiky určí sensu stricto horní hranici uznaných azylů (sic!). Česká vláda tak nejedná v souladu s Ženevskou konvencí z roku 1951, které je signatářem, a v níž je zakotvena povinnost poskytnout útočiště všem osobám, kterým v zemi původu hrozí z etnických, náboženských či politických důvodů pronásledování. Typickým příkladem této restriktivní politiky kvót je odmítání žadatelů o azyl z Čečenska, kteří v případě ilegálního přechodu přes hranice do Německa či Rakouska získávají azyl v těchto státech.[5] Čečenci mohou na území ČR zažádat o udělení principu dočasné ochrany, který se používá při velkých přílivech uprchlíků z válečných oblastí. Princip dočasné ochrany však znamená de facto stejný status jakého požívají účastníci řízení o udělení azylu resp. je jim upřeno právo na práci a tím i možnost obživy. V praxi se tedy této možnosti pobytu nevyužívá; odmítnutí žadatelé odcházejí do okolních států a zvyšují tak ilegální migraci.
V letech 1995-2001 probíhal vládní program přesídlování krajanů ze vzdálených, nebo ohrožených teritorií. Česká republika vystupuje v tomto projektu s aktivní imigrační politikou, přičemž osoby s prokázaným českým původem (krajané) mají nárok na trvalý pobyt a mohou si zažádat o státní příspěvek na zajištění odpovídajícího bydlení. Ačkoliv tyto osoby nespadají ani do kategorie národnostních menšin, ani do kategorie cizinců, přesto je nutné počítat s jejich případnou neznalostí jazyka a problémy při reintegraci do české majoritní společnosti.
V České republice bylo k 29. 2. 2004 vydáno 248 813 povolení k pobytu cizince, z toho ve 167 083 případech se jednalo o vízum nad 90 dnů pobytu a v 81 730 případech o pobyty trvalé. Největší skupinu cizinců, jejichž délka pobytu byla delší než rok tvoří občané Ukrajiny, Vietnamu, Slovenska, Polska, Ruské federace, Německa, Bulharska, Srbska a Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, Číny, USA, Francie, Běloruska, Rumunska a Kazachstánu.[6]
K výše uvedeným výčtům je nutno přičíst osoby pohybující se na území České republiky bez víza, zejména rozsáhlou ukrajinskou a běloruskou komunitu, jejíž členové jsou českou majoritní společností často zaměstnáváni bez pracovního povolení.
Základní dokument a východisko pro budování koncepce imigrační politiky České republiky vychází z usnesení vlády č. 55/2003 Zásady politiky vlády v oblasti migrace cizinců. Znění jednotlivých zásad vyjadřuje vůli ČR aktivně se zabývat migrační politikou při respektování závazků plynoucích z mezinárodních úmluv, smluv a doporučení mezinárodních organizací pro oblast migrace. Podstata tohoto usnesení spočívá zejména v prosazování řídící role státu v oblasti migrace, potírání nelegální migrace a podpora imigrace[7], která je pro stát a společnost v dlouhodobé perspektivě přínosná. (MVČR 2003 : 6)
Nový přístup k imigraci odstartoval v roce 2003 pilotní projekt Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků, který vychází z politiky řízené migrace v Quebecu a ve Spolkové republice Německo. Tímto programem si stát určil za cíl snížení ilegální migrace a zlepšení demografické situace. Do první fáze projektu byly začleněny tři zdrojové země: Chorvatsko, Bulharsko a Kazachstán, přičemž celkový počet cizinců omezují kvóty. Rozhodujícím kritériem je vysoká kvalifikace uchazeče a schopnost integrace. Od 1. 10. 2004 se projekt rozšíří o občany Běloruska, Moldávie, čerstvé absolventy českých vysokých škol ze všech států světa a postupně se celá procedura otevře všem cizincům. Kvalifikovaní odborníci zařazení do projektu mají možnost požádat ve zkrácené lhůtě 2,5 roku o povolení k trvalému pobytu (zákonná lhůta je 10 let) a mohou se na území ČR usadit i se svými rodinami. Ke dni 30. 4. 2004 bylo do programu vybráno celkem 167 zahraničních odborníků (140 Bulharů, 22 Kazachů, 5 Chorvatů).[8]
České pojetí občanství vychází stejně tak jako francouzský model z „práva země“. Státní občanství ČR je upraveno zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky ve znění pozdějších úprav a zákonem č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů a nabývá se narozením[9], osvojením[10], určením otcovství, nalezením na území ČR, prohlášením[11] a udělením[12]. Imigrant může v praktické rovině dosáhnout státního občanství ČR po 10 letech nepřetržitého pobytu na území ČR (které je předpokladem k získání trvalého pobytu[13]), a 5 letech následného trvalého pobytu.[14] Z výše uvedeného je patrné, že proces získávání státního občanství ČR je dlouhodobá a nesnadná záležitost. V roce 2000 bylo uděleno celkem 1 059 občanství ČR; nejvíce úspěšných žadatelů pocházelo z Ukrajiny[15], Vietnamu, Bulharska, Ruské federace, Rumunska, Arménie, Kuby, Řecka, Bosny a Hercegoviny a Makedonie. (ČSÚ 2001: 32)
Důležitým vodítkem pro klasifikaci imigrační a integrační politiky je vedle principu udělování občanství i přístup státu ke vzdělávání cizinců. Ačkoliv české právní předpisy upravující vzdělávání cizinců nejsou diskriminační, přesto se nezabývají specifickými potřebami imigrantů v této oblasti. Školský zákon č. 29/1984 Sb. uvádí, že občané mají nárok na bezplatné vzdělání a že výuka probíhá v českém jazyce, přičemž ministerstvo může udělit výjimku. Cizincům se věnují dva pokyny Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy[16], které přikazují školám přijímat cizince a to dokonce i ilegálně zde pobývající. Dále stanoví, že školy nemají povinnost zajišťovat pro žáky-cizince mimořádné doučování českého jazyka (jedinými výjimkami jsou žadatelé o azyl a azylanti). V oblasti vzdělávání je znatelná legislativní mezera a české zákony nepočítají s přípravnými kurzy pro děti cizinců, popřípadě dospělých přistěhovalců do ČR.
Nová legislativní úprava týkající se oblasti vzdělávání je obsažena v návrhu školského zákona, který by měl dle časového harmonogramu legislativního procesu vstoupit v účinnost od 1. 9. 2004. Předchozí koncepty ministra Eduarda Zemana neuspěly a i současný návrh, který Poslanecká sněmovna nechala dne 1. 4. 2004 v prvním čtení projít do parlamentních výborů, má celou řadu kritiků mezi zástupci občanské společnosti.
Návrh zákona obsahuje právo na vzdělávání v jazyce národnostní menšiny[17], speciální ustanovení týkající se výuky náboženství či články ke vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a mimořádně nadaných žáků. Návrh dává všem cizincům pobývajícím legálně na území ČR právo na přístup k základnímu, střednímu a vyššímu odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státním občanům České republiky. Pro žáky, kteří jsou dětmi osoby se státní příslušností jiného členského státu EU, počítá návrh zákona se zajištěním výuky českého jazyka a podle možností ve spolupráci se zeměmi původu podporu výuky mateřského jazyka a kultury.
Integrace cizinců do českého prostředí, resp. možnost jejich dlouhodobého usazení, je ztížena faktickým vyloučením cizinců-zaměstnanců ze služeb podpory zaměstnanosti. Cizinci resp. jejich zaměstnavatelé platí v rámci pojistného na sociální zabezpečení i příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, jejíž stěžejní součástí je bezplatné zprostředkování zaměstnání a vyplácení hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti. Ačkoliv cizinci mají dle zákona o zaměstnanosti nárok na výplatu hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, praxe jim to neumožňuje. V případě ukončení pracovního poměru ztrácí automaticky i povolení k pobytu za účelem zaměstnání, které je vázáno na konkrétní pracovní místo u konkrétního zaměstnavatele. V konečném důsledku je jim ukončen účel pobytu a jsou nuceni během krátké lhůty vycestovat z České republiky.
Právo zakládat občanská sdružení s právní subjektivitou patří mezi základní politická práva a je upraveno zákonem o sdružování občanů, který používá pojem občan ve smyslu fyzická osoba[18] a nevztahuje se tedy na sdružení, která zakládají výlučně cizinci. Pro tyto případy je užíván zákon č. 116/1985 o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem, který je založen na povolovacím principu. Zakládání sdružení cizinců je tak odvislé od vůle ministerstva, které je v mnohých případech nepovoluje. Jednání ministerstva vnitra je diskriminační a porušuje tak občanská práva cizinců.
3. Místo závěru: multikulturalismus v českém prostředí?
Literatura:
Barša, P. (2003): Politická teorie multikulturalismu, Centrum pro studium demokracie a kultury Brno.
Cizinci v české republice (2001): Český statistický úřad, Scientia, Praha.
Kymlicka, W. (2001): Politics in the vernacular. Nationalism, Multiculturalism, and Citizenship. Oxford University Press.
Sirovátka, T. (ed.) (2002) : Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. MU FSS, Nakladatelství Georgetown Brno.
Šišková, Tatjana (ed.) (2001): Menšiny a migranti v České republice. My a oni v multikulturní společnosti 21. století. Portál Praha.
Internetové zdroje (všechny stránky citovány k 20. 5. 2004):
Canadian Multiculturalism Act.
(http://www.solon.org/Statutes/Canada/English/C/CMA.html)
Migration Information Source data
(http://www.migrationinformation.com)
MOST (1995): Management of Social Transformation: Multiculturalism: A policy response to diversity. UNESCO.
(http://www.unesco.org/most/sydpaper.htm)
MPSV ČR.
(http://mpsv.cz)
MPSV ČR o integraci cizinců pro státní úředníky.
(http://www.cizinci.cz)
MPSV ČR o legální migraci
MV ČR
(http://www.mv.cz)
Multiculturalism in Canada.
(http://www.geocities.com/s_sonia415/multi2.html)
Návrh zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
(http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=602&CT1=0)
Rekai, P. (2002): US and Canadian Imigration Policies. Marching together to Different Tunes. In: C.D.Howe Institute Commentary, No. 171, November 2002.
(http://www.cdhowe.org)
Ulysse, P.J. : Social Justice, Exlusion and Citizenship: The Ethnic Minorities in Canada – a Review of the Literature.
Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2002.
[1]Poznámky:
Imigrační a integrační politika jak Francie tak Německa prošla v devadesátých letech zásadním vývojem. Tyto ideální modely jsou odvozeny od předchozího období.
[2] Pro Baršu je determinující členění na země imigrantské (Amerika, Austrálie) a emigrantské (Evropa). Ideální modely zasazuje do evropského (původně emigrantského) prostředí a jako třetí ideální model staví britský přístup, který do určité míry koreluje s kanadským, australským, švédským resp. nizozemským přístupem. Jelikož Kanada představuje „kolébku multikulturalismu“, je pro účely této stati uveden jako třetí model kanadský přístup.
[3] V roce 2000 získalo 7,7 % cizinců v Nizozemí a 8,9 % cizinců ve Švédsku státní občanství oproti 2,5 % v Německu. V údaji jsou zahrnuty všechny formy získání státního občanství. (http://www.oecd.org/dataoecd/24/5/2956518.xls).
[4] Např. na základě Usnesení vlády ČR o zabezpečení integrace azylantů v roce 2003 bylo schváleno uvolnění rozpočtových prostředků v roce 2003 do výše 15 000 tis. Kč, pro zabezpečení integrace maximálního počtu 100 azylantů.
[5] S implementací principů z Dublinu ztrácí uprchlíci možnost požádat o status azylanta ve více zemích Evropské unie.
[6] Počet cizinců s povoleným trvalým pobytem a pobytem na základě víza nad 90 dnů. K dosažení na http://www.mzv.cz/statistiky/cpp2004/unor/vtstat.html.
[7] Součástí je např. i provoz internetových stránek Doma v ČR, které jsou v češtině, angličtině, ruštině, ukrajinštině, vietnamštině a arménštině. Jejich cílem je usnadnění života imigrantům a jejich lepší integrace (viz http://domavcr.cz).
[8] http://imigrace.mpsv.cz.
[9] Je-li alespoň jeden rodič státním občanem ČR nebo má trvalý pobyt na území ČR a dítě se na jejím území narodí, jsou-li rodiče osobami bez státního občanství.
[10] Alespoň jeden osvojitel dítěte musí být občanem ČR.
[11] Fyzická osoba, která byla k 31. 12. 1992 státním občanem České a Slovenské federativní republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky, ani státní občanství Slovenské republiky si může zvolit státní občanství ČR prohlášením.
[12] Osoba žádající o občanství ČR musí splňovat současně tyto podmínky: (Zákon č. 40/1993 Sb.)
a) má na území ČR ke dni podání žádosti nejméně po dobu pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje,
b) prokáže, že nabytím státního občanství ČR pozbude dosavadní státní občanství nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území ČR,
c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin,
d) prokáže znalost českého jazyka.
[13] Trvalý pobyt lze získat i za účelem sloučením rodiny, z humanitárních důvodů a důvodu zahraničně politického zájmu České republiky.
[14] Desetiletá podmínka trvalého pobytu se nevztahuje na azylanty tzn. osoba, co získá azyl si může požádat po 5 letech o státní občanství ČR.
[15] Jedná se zejména o osoby přesídlené do České republiky v rámci pomoci poskytnuté krajanům z oblasti Černobylu.
[16] Pokyn MŠMT č. 21836/2000- 11ke vzdělávání cizinců v základních školách, středních školách a vyšších odborných školách, včetně speciálních škol, v České republice a pokyn MŠMT č. 35471/99-22 pro zajištění povinné školní docházky žadatelů o azyl z azylových zařízení.
[17] Minimum žáků ve třídě je stanoveno 8 žáky pro mateřské školy, 10 žáky pro základní školy a 12 žáky střední školy. Mateřskou nebo základní školu lze zřídit za předpokladu, že všechny třídy budou v průměru naplněny nejméně 12 dětmi nebo žáky s příslušností k národnostní menšině v jedné třídě; pro střední školu činí tento průměr 15 žáků. Nejsou-li tyto podmínky splněny, může na základě rozhodnutí ředitele školy probíhat dvojjazyčná výuka vybraných předmětů.
[18] Ačkoliv Listina základních práv a svobod přikazuje číst v případech zákonů o lidských právech pojem občan jako každý člověk.
[19] S výjimkou těch co získají trvalý pobyt jiným způsobem.
[20] Doba po kterou je účastník v azylovém řízení není započítávána.
[21] Pokud je žena cizinkou nebo je občankou ČR a je jiné než české národnosti, nebo je-li českou státní občankou a její manžel je cizinec a nebo je-li českou státní občankou, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině. Dále na žádost rodičů při narození dítěte ženského pohlaví, pokud je dítě cizincem a pokud je českým občanem, má-li jinou národnost než českou a má-li nebo bude mít trvalý pobyt v cizině nebo je-li jeden z jeho rodičů cizincem.
Copyright (c) 2004 Věra Stýskalíková
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.