Mareš, M. (2004). Politický rozměr požadavků německé menšiny v České republice. Středoevropské politické studie, 6(2–3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/4038/5276
Politický rozměr požadavků německé menšiny v České republice

Politický rozměr požadavků německé menšiny v České republice

 

Miroslav Mareš

 

Abstract: Political Dimension of the Demands of the German Minority in the Czech Republic

 

The German minority organization Assembly of Germans in Bohemia, Moravia and Silesia formulated in 2001 its demands. It requires from the Czech state compensation for the post-war wrongdoing of the Czechoslovakian state against Sudeten German antifascists and their families. These demands were transformed into a governmental proposal by Petr Mareš (Vice-prime minister from the years 2002-2004 from the Union of Freedom – Democratic Union). Major Czech political subjects reacted differently. Some liberal, christian democratic, civic democratic and communist (!) politicians supported these demands, but they are not acceptable for a large part of the Czech political spectrum. Many politicians consider this activity to be the first step to the recognition of the demands of all Sudeten Germans living in Germany and Austria.

 

Key words: German Minority, Czech Republic, Assembly of Germans in Bohemia, Moravia and Silesia

 

V české vnitřní politice hrají relativně významnou roli otázky, které jsou spojeny s problematikou česko-německých vztahů. Již od listopadu 1989 se jim věnují i významné politické strany. V posledních letech přitom zesílila politická angažovanost reprezentantů německé menšiny v České republice, na jejichž požadavky reagovala část českých politiků. I když spor o tyto požadavky nenabyl dimenzi výraznější „dělící“ linie či jednoho z rozhodujícího „politických témat“, dostalo se mu v kontextu celkového zájmu o česko-německé vztahy nezanedbatelné mediální pozornosti. Není přitom vyloučeno, že v budoucnosti bude tento problém reflektován českou stranickou politikou ve větší míře než doposud. 

 

Reprezentace německé menšiny v České republice a její požadavky

 

Po druhé světové válce byl realizován odsun převážné části německého obyvatelstva z českého území. V Československu podle výsledků sčítání lidu v roce 1930 žilo 3 149 820 Němců. V březnu 1947 bylo v českých zemích registrováno 192 259 tisíc Němců, což byli převážné části neodsunutí antifašisté a jejich rodiny. Při sčítání lidu v roce 1991 se k německé národnosti přihlásilo 48 556 občanů České republiky, v roce 2001 to již bylo pouze 39 238 lidí (0,4 % občanů ČR). Přes úbytek německého obyvatelstva je však v polistopadovém období relativně aktivní jeho politická reprezentace. (Staněk 1998)

První poválečnou organizací Němců v České republice bylo Kulturní sdružení občanů německé národnosti ČSSR (Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität der ČSSR). Existovalo od roku 1969. Po roce 1989 se část českých Němců domnívala, že se toto sdružení zdiskreditovalo spoluprací s komunisty, účastí v Národní frontě a je příliš zaměřeno na kulturní oblast (Kulturverband se v říjnu 1990 přejmenoval na Svaz Němců – Kulturní svaz v ČSFR). Na počátku roku 1990 proto vznikl Svaz Němců v ČSFR (Verband der Deutschen in der ČSFR). V letech 1990-1991 začaly vznikat i autonomní regionální organizace německé menšiny z osob i celých organizací, které opustily Kulturverband. Obvykle navázaly spolupráci s vyhnanými Němci z příslušných regionů, žijícími v SRN (ti jsou seskupení především v Sudetoněmeckém krajanském sdružení - Sudetendeutsche Landsmannschaft). Výsledkem snah o vytvoření jednotné německé organizace v českých zemích  bylo vytvoření Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren and Schlesien), jehož ustavující shromáždění se konalo 7. 11. 1992. Kvůli různým sporům se jej však nezúčastnili zástupci Kulturverbandu, což vedlo k rozštěpení reprezentace Němců v ČR, která trvá doposud. SNČMS bylo zaregistrováno ministerstvem vnitra 19. 1. 1993 jako občanské sdružení. V jeho čele se vystřídali Erwin Schulz, Walter Piverka, Hans Korbel a od roku 2001 je prezidentkou Irene Kunc. Svazy začleněné do Shromáždění mají dohromady asi 7000 členů. Konkurenční Kulturní svaz občanů německé národnosti ČR (Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität der ČR e.V.), jak zní jeho současný název, má asi 5000 členů. Existují i některé menší lokální organizace.

Přestože většina aktivit SNČMS je zaměřena do kulturní oblasti (Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1998), v posledním období sílí i požadavek, který obsahuje silný politický náboj. Jedná se o odškodnění českých občanů německé národnosti (tedy především antifašistů a pro stát potřebných odborníků a jejich rodin), kteří byli poškozeni aplikací dekretů prezidenta republiky (tzv. Benešových dekretů) po druhé světové válce. Zatím nejvýznamnějším počinem SNČMS v tomto směru byl „Návrh na odškodnění občanů České republiky německé národnosti“, který formou petice tehdejší prezident SNČMS Hans Korbel předal petičnímu výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v srpnu 2001. Obsahoval  požadavky, aby byl osobám německé národnosti vydán majetek zabavený na základě prezidentských dekretů č. 12/1945 a 108/1945 Sb., případně za něj poskytnuta finanční náhrada, dále požadoval odškodnění pro osoby, které byly nuceny k pracovní povinnosti podle dekretu č. 71/1945 Sb. (100 Kč za každý den ve sběrném, internačním nebo pracovním táboře a příplatek 15 Kč k důchodu za každý odpracovaný měsíc v takovém táboře), vrácení vázaných kont v odpovídající kupní síle k 1. lednu 2001, odškodnění za násilné přesídlování, zavírání německých škol, násilné změny jmen, kriminalizování německé menšiny ze strany státu a navrácení akademických titulů, které byly získány na německých, maďarských nebo slovenských vysokých školách po 17. listopadu 1939 (neuznány byly Nařízením Ministerstva školství a lidové kultury z 12. června 1945) a vyplacení náhrady ve výši 10 000 Kč za nemožnost vykonávat práci podle dosaženého vzdělání. Majetkové nároky ze všech požadavků by přecházely v případě smrti oběti na žijící manžele a děti, pokud nejsou, tak na sourozence a oprávněné dědice. (Mareš 2002)

Návrh projednal petiční výbor 10. 1. 2002 a neschválil jej. Konstatoval, že podání není způsobilé dalšího projednávání, pokud v něm nedojde k rozdělení požadavků na revizi právního řádu poválečného vývoje a nápravy individuálních křivd jednotlivců v rámci československého právního řádu. Zástupci německé národnostní menšiny prostřednictvím nové předsedkyně SNČMS Irene Kuncové následně 28. 6. 2002 podali vlastní materiál Koordinační radě česko-německého diskusního fóra, v němž informovali o novém návrhu pro další petici Poslanecké sněmovně. S ním chtěli opět uspět ve zmírnění údajných majetkových křivd v důsledku konfiskace majetku, řešit otázky ztížení přístupu ke vzdělání v poválečných letech, zajistit výuku němčiny jako mateřského jazyka apod.

Dne 6. 11. 2002 se SNČMS obrátilo dopisem na tehdejšího místopředsedu vlády a předsedu Rady vlády pro národnostní menšiny Petra Mareše z Unie svobody – Demokratické unie. S perspektivou projednání nového podání v Petičním výboru jej vyzvalo k hledání cesty k humanitárnímu gestu vůči příslušníkům německé menšiny a zopakovalo některé předchozí požadavky. (Rada vlády pro národnostní menšiny 2002a)

 

Politizace požadavků německé menšiny v ČR

 

Petr Mareš se rozhodl vyjít jádru požadavků německé menšiny vstříc a začal od dubna 2003 připravovat  konkrétní návrh tohoto humanitárního gesta. V srpnu 2003 k tomu byl pověřen i vládou. Odškodnění se mělo projevit mj. v oblastech neuznání kvalifikace a nucených prací po válce. Podle odhadů se mělo týkat asi 1500 českých Němců, pro něž mělo být vyčleněno 1,5 miliónu EUR pravděpodobně z česko-německého fondu budoucnosti. (Novotný 2003) Marešův „Návrh na odškodnění pro těžce poškozené lidi z poválečného období“ však do doby psaní tohoto textu nebyl vládou projednán, přičemž předsedkyně SNČMS soudila, že příznivější doba by mohla nastat po evropských volbách. (Kunc 2004) Po pádu Špidlovy vlády je osud návrhu nejistý, představitelé SNČMS však doufají, že bude schválen. (Mareš 2004)

V českém politickém prostředí se přitom návrh setkal jak s kladnými ohlasy, tak i s velmi ostrým odsouzením. Sám Mareš dokonce považoval svoji angažovanost v otázce německé menšiny za jeden z důvodů své nízké popularity, protože toto téma podle něj není populární mezi většinovou společností. (Bek, Cihlářová 2004) Okruhy stoupenců i odpůrců soudobých požadavků německé menšiny je obtížné jednoznačně vymezit, protože dosavadní politizace a medializace tohoto problému spočívala spíše ve vyjádřeních vybraných politických osobností k problematice na dotazy novinářů, než v konkrétních hlasováních v zastupitelských orgánech anebo v přijetých obecně známých a schválených postojích politických stran a dalších subjektů.

Stanovisko Petra Mareše podpořili někteří další politici z Unie svobody. Za pravděpodobné označil v srpnu 2003 nalezení shody ve vládní koalici na gestu i tehdejší předseda KDU-ČSL a ministr zahraničí Cyril Svoboda. (Kopecký 2003) V zásadě v souladu s cíli návrhu se vyjádřili i někteří sociální demokraté. Např. poslanec Zdeněk Koudelka označil za možné odškodnění Němců, kteří byli věrni Československu, nespadali pod Benešovy dekrety a přesto byli po válce majetkově poškozeni. (Koudelka 2004) Humanitární odškodnění antifašistů nevyloučil ani předseda vlády a ČSSD Vladimír Špidla a dokonce ani komunista Miloslav Randsdorf (Kopecký 2003), nešlo však rozhodně o stanovisko celé strany. Gesto vůči německé menšině podporovala i více či méně formální seskupení české politicko-kulturní sféry, která dlouhodobě tematizují otázky česko-německého usmíření.

Proti návrhům na odškodnění českých Němců se již od prvního podání návrhu SNČMS Petičnímu výboru PS PČR vyslovovali zahraničně-političtí experti ODS, především Jan Zahradil. Ten se domníval, že požadavky menšiny mohou zhoršit česko-německé vztahy. (Spengler, Müller 2001) Negativně většinou reagovali i komunisté, případně jim blízké organizace a osoby. Např. Vladimír Novák z Křesťanskosociálního hnutí (Fiala, Holzer, Mareš, Pšeja 1999: 217-218) ve vztahu k původním požadavkům SNČMS napsal: „Již pouhý letmý pohled na tyto požadavky prozrazuje, že se jedná o nehoráznost, jaká v dosavadní téměř desetileté existenci Shromáždění Němců nemá obdoby. Je proto otázkou, zda ti, kteří tento dokument zpracovali a schválili, si nejsou vědomi jeho neodpovědnosti a nesmyslnosti, nebo zda tím sledují vědomou provokaci proti českému státu, proti naprosté většině jejího lidu. (Novák 2001: 6)

Proti požadavkům SNČMS i návrhu „Marešovu návrhu“ se staví i vedení organizací antifašistických bojovníků, především Českého svazu bojovníků za svobodu. Jeho předsedkyně Anděla Dvořáková ve vztahu k Marešovi (kterému svaz odmítl jeho projev na pietním aktu na Kobyliské střelnici v květnu 2004) uvedla: „Pana Mareše jsem upozornila, že by se měl spíše zastávat obětí vyhnaných českých občanů z pohraničí  v roce 1938 a nevidět jenom důsledky války, ale hlavně jejich příčinu. (Jelínek 2004)

 

Širší kontext aktivit německé menšiny v ČR

 

Pro pochopení postojů jednotlivých aktérů k otázce požadavků SNČMS, které do podoby konsistentního návrhu zpracoval místopředseda vlády Petr Mareš, je třeba zohlednit širší kontext česko-německých vztahů. Ty tvoří velmi rozsáhlé politické pole, v jejímž rámci existuje heterogenní spektrum aktérů s rozličnými zájmy. Německá menšina je pouze jedním z nich a její požadavky se dotýkají (ať již jsou s nimi v souladu či v rozporu) zájmových sfér různých dalších aktérů. 

Česko-německé vztahy jsou primárně záležitostí vztahů mezi dvěma národy, jejichž převážná část žije ve dvou národních státech – České republice a Německu. Primárně jsou tedy většinou vnímány prizmatem mezinárodně-politických vztahů mezi ČR a SRN (přičemž mezinárodní politika je podoblastí mezinárodních vztahů, které zahrnují i nepolitické vazby).  Provázání národa a státu však může být v současnosti v řadě ohledů sporné (např. je otázkou, zda vztahy mezi občany ze SRN a ČR vietnamské národnosti vnímat jako česko-německé vztahy) a česko-německé vztahy mají i vnitropolitickou dimenzi (silněji se projevuje v ČR než v SRN), která je však s mezinárodní dimenzí velmi úzce provázána.

Jednotlivé aktéry česko-německých vztahů lze rozčlenit podle různých kritérií. Zřejmě nejmarkantnějším je příslušnost k české či německé straně, pojaté z národního hlediska. Německými aktéry jsou tak jak německé subjekty v SRN, tak i organizace německé menšiny v ČR či jiné (ekonomické, politické, kulturní) německé organizace působící v ČR. Specifickou podskupinu pak tvoří např. sudetoněmecké organizace v jiných zemích než v ČR a v SRN, např. v Rakousku. To ovlivňuje i vymezení států jako aktérů česko-německých vztahů za něž je kromě ČR a SRN možné z určitého hlediska považovat i Rakousko, případně i další země, které do nich vstupují, mj. ve vazbě na jejich historickou dimenzi (v poslední době lze v tomto směru zmínit především Lichtenštejnsko). Dále se jedná např. i o velmoci, které reagovaly v roce 1995 na dotaz české vlády na platnost Postupimské dohody. Česko-německé vztahy byly řešeny i na úrovni Evropské unie, přinejmenším nepřímo se jich týká i část agendy Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organizace spojených národů apod. Jejich aktéry tak mohou být i mezinárodní organizace.

Dalším kritériem může být to, zda se jedná o státní či nestátní subjekt, ať již na české či německé straně. Rozčlenění aktérů se může vázat i na určení skutečnosti, zda se jedná o subjekty s obecněji zaměřenými zájmy, pro které představují česko-německé vztahy pouze dílčí část politické agendy  (typicky relevantní politické strany v SRN i v ČR) anebo jde o „single-issue“ organizace primárně zaměřené na česko-německé vztahy (např. Česko-německý fond budoucnosti, Německo-českou obchodní a hospodářskou komoru apod.).

Zřejmě nejproblematičtější jsou normativní kritéria, tj. především to, zda určití aktéři prosazují zájmy přispívající ke zlepšení či ke zhoršení česko-německých vztahů či zda v jejich rámci vystupují konfrontačně či smířlivě. V tomto ohledu se často hovoří o nacionalistických subjektech na obou stranách, kteří jsou v opozici vůči těm, kteří jsou ochotni se „smiřovat“. Uvedená optika je však sporná, protože pokud je např. za protiněmecky nacionalistickou označována KSČM, není to zcela v souladu s její deklarovanou spoluprací s německými postkomunistickými  a levicově antifašistickými organizacemi. Skutečností ovšem zůstává, že určití čeští i němečtí aktéři se poměrně razantně (s poukazem na obhajobu národních zájmů, které jsou ovšem ze strany jejich obhájců pojímány značně subjektivně) vymezují jak vůči zájmům konkurentů z druhého národa, tak i vůči subjektům usilujícím o větší kompromisy v rámci nejzásadnějších sporů v rámci česko-německých vztahů (oprávněnost odsunu, platnost tzv. Benešových dekretů apod.). (Tomáš 2003: 203-207)

Nejvýznamnější reprezentant německé menšiny v ČR, SNČMS, je z hlediska výše uvedené typologie subjektem německé strany, který ovšem působí v ČR. Jedná se o nestátní subjekt, i když participuje na činnosti státních orgánů v ČR (jeho zástupce je v Radě vlády pro národnostní menšiny) a dostává se mu rovněž podpory od německých státních institucí (např. Goethe Institutu). Z hlediska česko-německých vztahů se jedná o „single-issue“ (monotematický) subjekt (přestože jeho zájmy pokrývají širší spektrum kulturních i politických činností, jsou jeho aktivity vázány na německou menšinu). Požadavky SNČMS jsou vnímány částí politického spektra (především českého, ale např. i některými lidmi v Kulturním svazu občanů německé národnosti v ČR) jako konfrontační, jiní v nich však spatřují prostředek k realizaci výraznějšího usmíření a zlepšení česko-německých vztahů.

 

Závěr: příčiny a perspektivy politického zájmu o požadavky německé menšiny

 

Lze pochopit angažovanost jednotlivých aktérů ve vztahu k předkládaným požadavkům SNČMS a k návrhu místopředsedy Špidlovy vlády Mareše. Unie svobody – Demokratická unie v rámci vnitropolitického boje považovala vždy za důležité vymezovat se proti (z jejího pohledu) nacionalistické a „protievropské“ politice ODS. (Mareš 2000: 28-29) Návrh jejího předsedy se jeví jako potvrzení uvedeného trendu, protože umožnil učinit gesto vůči Němcům bez zpochybnění platnosti tzv. Benešových dekretů (pro což ostatně před volbami v roce 2002 hlasovala celá Poslanecká sněmovna).

Podporu pak návrh mohl či může najít i u těch sociálních demokratů, lidovců a snad i některých komunistů a občanských demokratů, kteří uznávají legitimitu požadavků německé menšiny a buď nepovažují ostentativní zdůrazňování národních zájmů za prioritu své politické činnosti anebo určitým způsobem směřují k větší revizi dosavadního oficiálního odmítavého postoje k cílům (sudeto)německé reprezentace. Obdobné postoje zastávají i formální či neformální česká či česko-německá seskupení (např. okruh redakce časopisu Střední Evropa, signatáři petic jako Smíření 95 apod.).

Odmítavý postoj k návrhům SNČMS i Petra Mareše je zpravidla odůvodňován obavou, že se jedná o snahu prosadit první krok k prolomení restituční hranice roku 1948 (přičemž je mj. upozorňováno na spolupráci SNČMS a Sudetoněmeckého krajanského sdružení) anebo alespoň o gesto bez odpovídající protiodezvy (např. z německé strany vůči Čechům vyhnaným z pohraničí po roce 1938). Takovéto názory hlásají většinou subjekty, pro jejichž politiku je důležitá tematizace národních zájmů (většina vedení ODS, většina KSČM, národovecké antifašistické organizace apod.).

V případě, že bude česká politická reprezentace nucena zaujmout k dosavadním (či alespoň jim obdobným) návrhům na odškodnění neoprávněně poškozených německých antifašistů jednoznačné stanovisko (např. formou vládního či parlamentního hlasování), nevytvoří se zřejmě tábory podle vyhraněných stranických linií, ale spíše se alespoň v určitých stranách (ODS, ČSSD, snad i KSČM) vyskytnou na celou věc rozdílné názory. Ochota podpořit tyto návrhy pak bude v řadě případů odvislá i od možnosti využít toto gesto ke zlepšení pozice české majoritní reprezentace při oficiálních jednáních s německou stranou v jiných politických oblastech.

 

Literatura:

Fiala, P., Holzer, J., Mareš, M., Pšeja, P. (1999): Komunismus v České republice. Vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. Brno: Masarykova univerzita v Brně.

Mareš, M. (2000): Česká republika. In Dančák, B., Mareš, M. (eds.): Zahraniční politika politických stran v České republice, Maďarsku, Polsku a na Slovensku. Brno: Masarykova univerzita v Brně, pp. 12-39.

Mareš, M. (2002): Assembly of Germans in Bohemia, Moravia ans Silesia. Středoevropské politické studie, 2002, roč. IV., č. 4. Dostupné z http://www.iips.cz/seps.html.

Spengler, F., Müller, A.: Deutsche Minderheit reichte Dokument zur Entschädigung ein. Prag: Konrad Adenauer Stiftung in Tschechien. Dostupné z http://www.kas.de/publikationen/2001/laenderberichte/tschechien01 -08 III.html.

Staněk, T. (1998): K současnému postavení německé menšiny v České republice. In Sborník z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 13. a 14. října 1998 ve Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě. Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Dokumentační a informační středisko Rady Evropy v Praze, s. 88-101.

Tomáš, P. (2003). Národní témata v rétorice českých politických stran. In Szaló, C., Nosál, I. (eds.): Mozaika v re-konstrukci. Formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s. 185-213.

 

Prameny:

Bek, L., Cihlářová, I. (2004): Slibovaných 12 procent pro naši stranu čekám v létě. Místopředseda vlády a šéf Unie svobody-DEU Petr Mareš. Právo, 26. l. 2004, s. 1.

Jelínek, J. (2004): Vyhnaní čeští občané žádnou náhradu nedostali! Rozhovor s Andělou Dvořákovou, předsedkyní Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). Haló noviny 7. 5. 2004. Dostupné z http://www.halonoviny.cz/index.php?id=46385.

Kopecký, J. (2003): Mareš chce pro české Němce zhruba 1,5 miliónu eur. Hospodářské noviny 1. 8. 2003, s. 2.

Koudelka, Z. (2004): Re: Prosba o návrhy o německé menšině a moravské národnosti. Message to Miroslav Mares 5. května 2004. Osobní komunikace.

Kunc, I. (2004): Editorial. Landeszeitung, Jg. 6, Nr. 12, s. 2.

Mareš, M. (2004): Telefonický  rozhovor s předsedkyní Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Irene Kuncovou 29. 4. 2004.

Novák, Vladimír (2001): K problematice německé menšiny v ČR. B.m., Křesťanskosociální hnutí.

Novotný, L. (2003): Die Regierung will die deutsche Minderheit mit 1,5 Millionen Euro entschädigen. Landeszeitung, Jg. 5, Nr. 17, s. 1-2.

Rada vlády pro národnostní menšiny (2002a): Informace o aktuální situaci německé národnostní menšiny a o vybraných otázkách chorvatské a polské národnostní menšiny v České republice. Dostupné z http://wtd.vlada.cz/scripts/detail.php?id=3778.

Rada vlády pro národnostní menšiny (2002b): Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice.

Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1998): Stanovy shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.



Copyright (c) 2004 Miroslav Mareš

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.