Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 1, ROČNÍK V, JARO 2003, ISSN 1212-7817 - PART 1, VOLUME V, SPRING 2003, ISSN 1212-7817

 

 

TEORIE STEINA ROKKANA A JEJí POUŽITÍ V POSTSOCIALISTICKÝCH ZEMÍCH JIHOVÝCHODNÍ eVROPY

CASE STUDY- aLBÁNIE

 

Věra Stýskalíková

 

Abstract This article tries to apply the theory of Stein Rokkan in post-communistic Albania. The author firstly identifies the critical junctures of political history in Albania and then attempts to describe the resulting cleavages in Albanian state in the beginning of the last century. The next step is to analyze the present cleavages which are relevant for albanian party system. The conclusion is that Albania as a country in transition still maintains the most important post-communistic cleavage: old regime vs. the challenge of transformation.

Key words Albania, cleavages, Stein Rokkan, post-communist systems

 

 

 

Tento text se primárně zaměřuje na aplikovatelnost teorie cleavages Steina Rokkana a Martina Lipseta v albánském prostředí po skončení studené války. Konec bipolárního systému a konstituování demokratických států v postkomunistickém areálu přinesl celou řadu studií, které se zaobírají využitím teorie cleavages na vytváření stranických systémů v tomto prostoru. Setkáváme se jak s naprostým odmítnutím Rokkanovy teorie, tak s jejím přijetím jako rudimentálního podkladu v dalším zkoumání. Toto přijetí předpokládá určitou afinitu s Rokkanovou teorií a klade důraz na nemožnost jejího mechanického přebírání v prostoru východní a jihovýchodní Evropy. Práce Klause von Beyma nám poslouží jako podklad pro další rozvíjení Rokkana v postkomunistické  prostoru.

Základní presumpcí je odlišnost konstituování stranického systému ve státech, které zažily relevantní období demokracie a nacházely se na určitém vyspělejším stupni vývoje mezi dvěma válkami, a státy, které tuto zkušenost nemají. Státy střední Evropy procházely v určitém smyslu podobným vývojem jako západní Evropa, kterou Rokkan použil pro svoji teorii. Lze tedy předpokládat, že v tomto prostoru bude možno s určitými deviacemi přebírat Rokkana. Jihovýchodní Evropa se  nachází v odlišném geopolitickém prostoru, a některé státy nezažily ani elementární stupeň industrializace, urbanizace a demokratizace. Historický vývoj jihovýchodní Evropy je natolik odlišný, že je nutno vystopovat relevantní kritické body v jejich dějinách, na jejich základě určit štěpení společnosti a zjistit, zda toto štěpení odpovídá vzniku politických stran.

Hypotéza této práce je, že existuje junktim mezi vznikem politických stran v západní Evropě a vznikem politických stran ve východní Evropě tj. politické strany jsou nositeli společenských cleavages. První část je věnována klasickým štěpením v albánské společnosti; ve druhé části se pokusíme identifikovat současné relevantní cleavages a nalézt jejich odraz v albánských politických stranách.

Vývoj albánského státu je natolik specifický, že si zasluhuje samostatnou studii. Tento text se snaží  vytvořit solidní case study, která by sloužila jako podklad k vytváření teoretických rámců pro oblast jihovýchodní Evropy.  Základní otázkou je tedy, zda je teorie cleavages aplikovatelná i na případ albánského státu; tj. na jakém základě vznikly albánské politické strany. Tento text si neklade za cíl porovnání s ostatními zeměmi či načrtnutí teoretického rámce pro celý balkánský prostor; spíše se snaží  zamyslet nad teorií Steina Rokkana a Klause von Beyma na případu země procházející tranzicí, Albánie.

1.    Teorie cleavages Steina Rokkana

Teorie cleavages norského politologa Steina Rokkana tvoří páteř moderní politické vědy a svého významu nabyla obzvláště s třetí vlnou demokratizace a pádem autoritativních režimů v jižní Evropě. Konec studené války a kolaps východního bloku přinesl otázky, zda je možno tuto teorii aplikovat i na nově konstituující se státy. Sám Rokkan  teorii omezil na západní Evropu a přenechal státy východního bloku jako výzvu pro další bádání. Jak již bylo uvedeno, striktní přebírání teorie není možné; její jádro však může sloužit jako solidní základ pro vytváření teoretických rámců v postkomunistickém prostoru.

Rokkan vnímá cleavages ( konfliktní linie) jako fundamentální opozice uvnitř populace určitého území, které vychází z multiplicity konfliktů zakořeněných v sociální struktuře. Tyto mnohdy latentní diference se vynoří na povrch v kritickém zlomovém bodě a berou na sebe podobu manifestních organizací a institucionálních forem v procesu budování politického systému (Flora 1999: 7). Konfliktní linie tedy mají svůj základ v rozdělení společnosti a odlišné cíle sociálních skupin jsou transformovány do programů politických stran v demokratických společenstvech. Rokkan uvádí čtyři základní kritické body determinující vznik štěpných linií (Flora 1999:305):

1. Reformace, protireformace, 16.-17.st. → cleavage centrum vs. periferie, → cleavage odmítnutí moralisticko/náboženské centrální kultury;
2. Národní revoluce 1789 a dále → cleavage stát vs. církev.
3. Průmyslová revoluce  → cleavage město vs. vesnice, → cleavage zaměstnavatel vs. dělník (kapitál vs. práce).
4. Mezinárodní revoluce 1917 a dále → cleavage komunismus vs. socialismus, → cleavage pacifismus/neutralita vs. závazek národu/větší alianci.

 

Jihovýchodní Evropa prošla odlišným historickým vývojem.. Současné státy na Balkáně jsou determinovány střetem východního a západního světa, střetem východní církve, západní církve a islámu. Historické resentimenty se navrátily v podobě balkánských válek. Příslušnost k etniku určuje v multietnických státech příslušnost k politické straně. Jelikož většina etnik byla potlačována za komunistického režimu, idea nacionalismu per-se byla považována jako nejvíce antikomunistická (Beyme 1996:161). Albánie je v podstatě homogenní stát, nacionalismus však nemůžeme odmítnout z důvodu nadměrné albánské diaspory v okolních státech, která významnou měrou ovlivňuje vnitropolitické dění.

Albánie v průběhu historie byla v područí mnoha sousedních hegemonů: součástí Srbského impéria, krátké období si udržela nezávislost a poté přešla pod nadvládu Osmanské říše. Její hranice byly určeny mocnostmi po balkánských válkách na počátku minulého století.   Jako kritické body ve formování albánského politického systému lze označit tyto:

1)      1054  Církevní schizma

2)      1468   Nadvláda Osmanské říše

3)      1878 - 1912- 1945  State-building,  Nation – building

4)      1945- 1992  Komunistická Albánie

5)      1992-97 Albánie v tranzici, autoritativní vláda Saliho Berishy

6)      1997 Coup d´etat, Socialisté u moci

Pro označení současných relevantních štěpení, které formují albánskou společnost a jsou přeneseny do dnešního stranického systému Albánie,  je nutno nejprve označit relevantní cleavages, které formovaly albánskou společnost v dějinách albánského státu. Je nutno tedy nalézt cleavages, které formovaly Albánský stát v jeho počátcích, dále které se vyvinuly po roce 1945 a rozvíjely se za komunistického režimu.

1.1. Formování cleavages v albánské společnosti

Ačkoliv nezávislost Albánie byla uznána velmocemi již na Londýnské konferenci v roce 1912, semifeudální albánská společnost vykazovala autoritativní tendence a většinu území ovládaly místní klany. Albánská populace byla rozdělena do tří náboženských skupin a dále na majitele půdy a bezzemky. Semifeudálové zastávaly důležité funkce ve střední a jižní Albánii a většina z nich se hlásila k islámu. Severní regiony byly ovládány rodovými klany a římskokatolická církev sloužila jako prostředník mezi nimi a vládou.

Za nejvýznamnější štěpení albánské společnosti lze označit regionálně-etnické rozdělení Albánců na Gegy a Tosky. Gegové, žijící na severu Albánie, v Kosovu, Makedonii a Černé Hoře žili v kmenových klanech, jejichž život určovalo zvykové právo Kanun.. Toskové osídlili jih albánského státu, sever Řecka, a v průběhu historie vyvíjeli větší kontakty s okolním světem. Tyto dvě skupiny alternovaly albánské politice : Gegové během vlády krále Zogu a Toskové za komunistického režimu. Komunistické hnutí mělo své základny na jihu a většinu stranických a vládních postů zastávali Toskové. Hoxha perzekuoval severní Albánce, popíral jejich ekonomický a kulturní rozvoj, jeho vláda zvětšila rozdíl mezi bohatým jihem a chudým severem a oživovala tak cleavage z počátků albánského státu.

Etnické štěpení na sever, obývaný Gegy, a jih, osídlený Tosky, ve své podstatě odpovídá Rokkanovu štěpení centrum vs. periferie, deviace nastává v okamžiku kdy se centrum mění v periferii a vice versa. V procesu state-building se Toskové snažili, aby se jih Albánie stal centrem státu s hlavním městem Shkodër. Neuspěli a jih Albánie byl odsunut na periferii. V roce 1945 se cleavage centrum vs. periferie překrývá jak se štěpením město vs. venkov tak s ideologickou cleavage. Díky silnému komunistickému hnutí na jihu se z této oblasti opět stává centrum Albánie.

Rokkan uvádí tři podmínky pro vznik štěpení centrum vs. periferie (Flora 1999:322):

1)      Silná koncentrace kontrakultury uvnitř určitého teritoria

Gegové a Toskové se odlišují vzezřením, odlišným stylem života, dialektem[1] a jako přirozenou hranicí slouží řeka Shkumbin. Jejich rivalita přetrvávala i za časů komunistického režimu. Gegové se přirovnávají k bojovným Kosovcům a odmítají podléhání a submisi externím vlivům. Tato podmínka je tedy zcela naplněna.

2)      Nízké vztahy k centru a podléhání ekonomickému a kulturnímu vlivu mimo území státu

Gegové vyzdvihují svou etnickou příbuznost s kosovskými Albánci, se kterými si udržují ekonomické a kulturní vztahy.  Toskové svou geopolitickou polohou tíhly podléhání externím vlivům zejm. z Řecka. 

3)      minimální ekonomická závislost na metropoli

Nízká úroveň infrastruktury v Albánii mezi dvěma válkami v podstatě znemožnila větší ekonomické vztahy mezi těmito dvěma entitami. Jak Gegové usídlení v horách, tak rurální Toskové byli nuceni k soběstačnosti.

 

Naplnění podmínek v obou směrech umožnilo alternaci centra a periferie a lze konstatovat, že etnická cleavage se překrývá ve své podstatě s Rokkanovým prvním štěpením na centrum vs. periferie. Základní podmínky pro přenos tohoto rozporu na albánskou politickou scénu mezi dvěma válkami nebyly naplněny, což vysvětluje absenci politických stran, založených na afinitě k regionu.

Štěpení společnosti na tři náboženské skupiny nehrálo větší roli ve formování politického a stranického systému Albánie. Albánci nevykazují silné náboženské preference a pokud se jejich společenské a ekonomické postavení zlepší, jsou náchylní konvertovat k odlišné církvi (Vickers 1999:96). (Pozice kosovských Albánců je odlišná: blízkost dominantních ortodoxních Srbů je předurčuje k silnější vazbě na islám a determinuje jejich odlišnost od sousedního hegemona.) Albánie byla prohlášena za sekularizovaný stát, ve kterém byla zaručena svoboda vyznání.

Florentským protokolem z roku 1913 získala Albánie území, na kterém se v té době nacházelo dle albánských zdrojů 35 000 Řeků. Etnická konfliktní linie nabývala významu v boji Řecka o toto území. Ačkoliv se mnoho z nich účastnilo partizánského hnutí v boji proti Němcům po boku Albánců, vyvinula se mezi oběma entitami animozita. Odsun etnických Albánců z řeckého regionu Çameria a konfiskace jejich majetku je příčinou sporu, který trvá až dodnes. Cleavage je do určité míry i znásobena příslušností Řeků k pravoslavné církvi. Tato etnická komunita byla za komunistického režimu silně pronásledována a perzekuována.

Ideologická cleavage jako předpoklad pro vznik komunistické strany se v albánském státě neprokázala. Komunistická strana Albánie vznikla až v roce 1941 jako resistence proti fašistické okupaci. Ideologická příslušnost nebyla určující pro její členy, což dokládá spojenectví s Národní frontou a monarchistickou Legalitou v Národní osvobozovací hnutí. Albánští komunističtí vůdci byli patriotičtí a ambiciózní, ale měli velmi limitovanou znalost a vztah k mezinárodnímu komunistickému hnutí (Pano: 1997:289-90).

Klasická teorie cleavages již z výše uvedených důvodů není aplikovatelná na případ Albánie v počátcích své státnosti. Země neoplývala základními předpoklady pro vznik Rokkanových cleavages: industrializace, urbanizace a demokracie se nacházely na elementárním bodě. Ve společnosti sice figurovaly čtyři hlavní cleavages: regionální (Sever vs. Jih), náboženská( Islám vs. Římskokatolická církev vs. Ortodoxní církev), nacionalistická (přičlenění území obývaných Albánci k Albánii), a třídní (velkostatkáři vs. rolníci) jejich existence však nebyla determinující pro vznik politických stran v konstituujícím se albánském státu. Strany byly zakládány na základě afinit k vůdčím osobnostem. Krátké trvání demokracie neumožnilo přenesení štěpení společnosti na politickou scénu a neodrazilo se v programech politických stran.[2]

Jak již mnoho vědců poukázalo, nedošlo ve východní Evropě za socialistického panství ke zmrazení cleavages. Některá štěpení byla narušena, některá zanikla či vznikla nová. Z výše uvedeného vyplývá, že, regionální cleavage nabyla za Hoxhova režimu významu.

Datculescu ve své studii rumunského stranického systému dochází k závěru, že komunistický režim vyprodukoval dvě základní cleavages: konflikt mezi politickou elitou a pracující třídou a mezi politickou elitou a technokraty. Jak pracující třída tak technokraté byli privilegováni v ranné fázi komunistického režimu a stejně tak ztratili iluze, když byli zasaženi ekonomickým poklesem (Lawson 1999:30). Existují silné paralely mezi komunistickým režimem v Rumunsku a v Albánii. Oba režimy byla považovány za nejrepresivnější a jejich stav ekonomiky spadl na nejnižší úroveň ze zemí východní Evropy. Albánský stát na počátku devadesátých let nebyl schopen zabezpečit pro své občany  základní lidské potřeby a stal se totálně závislý na humanitární pomoci ze Západu. V Albánii se vyvinula cleavage paralelní s rumunskou: lid vs. vládnoucí elita.

2. Rozvinutí Rokkanovy teorie;  Klaus von Beyme

Klaus von Beyme rozpracoval teorii cleavages v areálu bývalého východního bloku a identifikoval tyto cleavages (Beyme 1996: 129):

 

Práce (soc.dem strany)	Kapitál (liberální a křesťansko dem.) strany)
Byrokracie (levicové strany)	Libertarianismus (ekologické, nové levicové strany)
Centralismus (reformovaní komunisté)	Decentralizace (ekologické strany, regionální a etnické skupiny)
Materialismus (stará levice, nové strany střední třídy)	Postmaterialismus (ekologické strany, strany typu hnutí)
Periferie (regionální a etnické strany)	Centrum (levicové a buržoazní strany)
Nacionalismus (etnické, nacionalistické, antizápadní strany)	Západní (soc. dem., liberální)
Církev (klerikální strany)	Sekularizace (levicové, buržoazní strany)
Město (většina stran)	Vesnice (agrární strany)

 

První čtyři cleavages, které Beymes rozeznává v postkomunistickém prostoru, jsou překryty štěpením starý režim vs. možnost transformace. Spor o povahu režimu dominuje celá devadesátá léta. Socialistická strana se nedokázala vyvinout v sociálně demokratickou stranu západního typu a v jejím vedení dominují skalní komunisté z minulého režimu. Reformované křídlo si nikdy nezískalo dostatečnou stranickou podporu a většina pokusů končí vyloučením ze strany a založením nového politického subjektu, který si není schopen dostatečnou voličskou podporu. Štěpení starý režim vs. transformace dominuje ve voličské obci až do roku 1997. Krach pyramidových firem a jako důsledek Albánie v Hobbesově stavu anarchie, umožnily Socialistické straně, jako jedinému relevantnímu subjektu, nastoupit druhý pokus o tranzici systému pod jejím vedením. Socialistické straně byl dán mandát ke stabilizaci systému a šance k přeměně strany na stranu sociálně demokratického typu.

Nový pokus o tranzici přináší komplikaci v hledání transformačních cleavages. Albánci ztratili za Berishova režimu všechny své životní úspory a dosáhli na dno společnosti. Dochází tak k novému štěpení společnosti: Berishův starý režim vs. šance na transformaci v podobě Socialistů.

2.1. Cleavages v albánské společnosti devadesátých let

V albánské společnosti devadesátých let lze rozeznat tyto štěpící linie:

2.1.1. Regionální cleavage

Ekonomické změny s sebou přinesly další prohloubení cleavage sever jih. Většina firem se soustředila do velkých měst ve středu a na jihu Albánie, zatímco privátní sektor v horských severních oblastech zůstává zanedbatelný. Velkým přínosem pro albánskou ekonomiku jsou též Albánci pracující v Řecku, Itálii a ostatních zemí; většina z nich pochází z jižní a střední Albánie Někteří Albánci ze severu prohlašovali, že komunistický režim je vnitřně kolonizoval a požadovali distribuci zdrojů ve prospěch severu. Mezi intelektuály se vedla debata o revizi spisovné albánštiny, která vychází z dialektu Tosků. Regionální rozdělení Albánie se odrazilo v rozdělení voličské obce na seveřany volící Berishovu Demokraty a tradiční baštu Socialistů jih. V referendu o Ústavě v roce 1994 se ukázala vzrůstající nespokojenost voličů s Berishovou vládou a přetrvávání regionální cleavage: téměř 90% voličů na jihu odmítlo Ústavu, zatímco na severu byl tento poměr opačný.

Vedle krachu pyramidových firem hrál v roce 1997 významnou roli i regionální faktor. Berishovy reformy vyústily ve spojení několika tisíců bývalých velitelů armády a tajné policie, pocházejících především z jihu. Opozice záměrně vyostřovala konfliktní linii sever- jih obviňováním Berishy z přidělování významných postů v armádě seveřanům. S výjimkou policie koncentrující velké procento obyvatel severu, největší špičky vlády a Demokratické strany byly ovládány jižany. Nespokojení komunisté, bývalí generálové armády a bývalí členové Sigurimi hrály nejvýznamnější roli v organizování protivládních protestů. Dalším faktorem byla účast kriminálních gangů (zejm. Vlorë), ze kterých se za Hoxhova režimu rekrutovali členové Sigurimi, a které si vyvinuly silné vztahy s mezinárodní mafií.

Ačkoliv volby v roce 1997 nelze označit jako regulérní a demokratické, přesto v nich poprvé byla překonána cleavage sever -jih. Demokraté zažili nejenom drtivou porážku na jihu, ale ztratili většinu svých tradičních základen na severu. Voliči hlasovali spíše než pro Socialisty tak proti Demokratům.

2.1.2. Město vs. vesnice

. Nedostatek ekonomických příležitostí zapříčinil nadměrnou migraci z venkova do měst, jejímž důsledkem je vznik slumů v okolí velkých center. V polovině devadesátých let se větší rozdíly v politických preferencích ukazují v štěpení město – vesnice. Městská populace, ve které se tradičně koncentruje inteligence a obyvatelstvo s vyšším vzděláním tíhla k Demokratické straně; vesnice tradičně konzervativnější a s nižším vzděláním volí Socialistickou stranu. Ve volbách v roce 1997 ztratili Demokraté podporu ve velkých městech, o jejichž voličskou podporu se vždy opírali: Tiranë, Shkodër, Kavajë, Elbasan. Agrární strana, kterou bychom očekávali ve štěpení město- vesnice existuje; její podpora je však minimální. Po turbulentních změnách v Albánii  v roce 1997 její podpora narůstá a s dalším vývojem lze očekávat její stabilní umístění v politickém spektru.

2.1.3.Náboženská cleavage

Pád komunistického režimu přinesl obnovu tradičních náboženství v Albánii. Dlouhé období sekularizovaného státu a tradiční tolerantní přístup Albánců k odlišnému náboženství přispěly k modelu mírové náboženské koexistence. Náboženská identifikace nehraje v životě Albánců větší roli a neodrazila se tak ani ve stranickém systému. Ve volbách v roce 1997 nalezneme několik exemplárních příkladů popření náboženské cleavage, kdy příslušníci určité církve byli zvoleni v okrsku s majoritou odlišného náboženství (Rama 1997: 33-40).

2.1.4. Etnická cleavage

V devadesátých letech došlo k mnoha kolizím mezi řeckou komunitou a vládou v Tiraně. Již v roce 1990 byla založena organizace chránící práva etnické minority Řeků – Omonia. V neutěšené ekonomické situaci devadesátých let byli Albánci nuceni ilegálně emigrovat do západní Evropy, zatímco řecká komunita měla větší šanci na získání víza do Řecka. Dva první velké konflikty nastaly když patriarcha pravoslavné církve jmenoval etnického Řeka Yannulatose do čela albánské církve a etničtí Řekové založily politickou stranu Omonia. V Berishově návrhu Ústavy v roce 1994 se objevily dva kontroverzní články: Článek 6(3) zakazoval zakládání politických stran na základě náboženské či etnické příslušnosti. Článek 7(4) stanovil, že hlavy náboženských institucí, musí být albánští občané, kteří se v Albánii narodili a trvale zde žili posledních dvacet let. Návrh Ústavy byl zamítnut v referendu.(Toto referendum bylo spíše vnímáno Albánci jako referendum o vládě Berishy, než jako hlasování o Ústavě.)

Spory mezi Tiranou a Aténami o vyhnání etnických Albánců-gastarbeiterů z Řecka, zabití dvou albánských vojáků na řecko-albánské hranici řeckými paramilitaristickými silami (případ Omonia), žádost Çamů u Mezinárodního soudního tribunálu o navrácení jejich majetku zhoršily jak bilaterální vztahy Řecka a Albánie tak cleavage mezi oběma komunitami na albánské půdě. V současné době je řecká komunita reprezentována  Unií za lidská práva.

Druhá cleavage, která se odrazila v programech politických stran je albánská národní otázka. Kosovci se cítili za časů komunistického režimu Tiranou zrazeni a očekávali změnu politiky Tirany. Sjednocení kosovských Albánců v jednom státě, je spíše mýt, který je vyživován nacionalistickými politiky a albánskou emigrací (zejm. v USA). Kosovský faktor je jedním z hlavních požadavků stran Národní fronty (1997 - 3 mandáty) a monarchistické Legality (1997 - 2 mandáty). Strana demokratické aliance (1997 - 2 mandáty) se naopak stala stranou, která propagovala ustálení vztahů se Srbskem a nebrala ohled na požadavky kosovských Albánců. Lze očekávat, že do doby, než se vyjasní statut Kosova a dojde ke stabilizaci regionu, bude albánská národní otázka figurovat i nadále v programech nacionalistických stran.

2.1.5. Ideologická cleavage

Štěpení společnosti na komunisty a antikomunisty (dle Beymovy terminologie cleavage starý režim vs. možnost transformace) můžeme označit jako cleavage, která měla nejsignifikantnější vliv na voličskou obec. Demokratická strana personifikovaná osobou Saliho Berishi byla až do roku 1997 vnímána jako jediná strana, která dokáže čelit návratu komunistického režimu. Socialistická strana se nedokázala odpoutat od ustálených cliché a přetransformovat se v klasickou levicovou stranu západního typu. Lze předpokládat, že určitou roli ve formulování programu, hrál zákaz komunistické strany. Skalní komunisté zůstali v Socialistické straně, zatímco reformistické křídlo založilo Sociálně demokratickou stranu, která však neoplývá potřebnými stranickými základnami a podporou voličstva. Ideologická cleavage v podstatě splývá s konfliktními liniemi město- vesnice a sever -jih.

Anarchie v Albánii v roce 1997, nespokojenost albánských voličů s Berishovou vládou, částečně i apatie k politice (volební účast- 72,96%), byly příčinou vítězství Socialistů v následujících volbách. Jelikož na albánské politické scéně nebyla třetí relevantní síla, Socialistické straně byl dán mandát k nastolení stability, který byl ve volbách 2001 potvrzen. Cleavage komunismus vs. antikomunismus byla v Albánii překlenuta Berishovou autokratickou vládou a krachem pyramidových her. Na přelomu let 2001-2002 docházelo v Socialistické straně k vnitrostranickým bojům a vytváření frakcí. Reformistické křídlo ve straně však nedokázalo uhájit svou pozici a zvolení Fatose Nana předsedou strany [3] potvrdilo stávající kurs Socialistické strany.

2.1.6. Monarchie vs. Republika

Tato konfliktní linie se projevila s návratem Leka Zogu, který si činí nároky na albánský trůn a propaguje restauraci monarchie. Problém monarchie vs. republika byl záměrně vytvořen Berishou, který Leka Zogu pozval do Albánie v naději na získání hlasů skalních royalistů ze severu. Berisha tuto konfliktní linii přetransformoval do volební kampaně : Demokraté podporující monarchii vs. Socialisté stojící za republikou.

V případě stabilizace situace v Albánii a její úspěšné tranzice nelze předpokládat, že by tato konfliktní linie měla signifikantní vliv. Historická strana Legalita, propagující restauraci království, si podporu voličstva získává zejména propagací restituce majetku u bývalých statkářů.

2.1.7. Stát vs. lid

Tato konfliktní linie byla vytvořena v albánské společnosti za komunistické diktatury. Mezi většinou populace převládá názor: Stát nás okrádal 45 let, teď je řada na nás, abychom si to ukradli zpět. V albánské společnosti je stát synonymem cizovlády, který pouze uvaluje na společnost povinnosti, a ruší svobodu vlastních organizací, které našly svůj prostor v stínové ekonomice nebo strukturách mafie (Schubert 2001: 465). Politické strany jsou v Albánii známy svými korupčními praktikami a spojení s mafií, ačkoliv prioritou každé vlády byl boj právě proti těmto dvěma neduhům demokracie. Tento fakt ještě více posiluje konfliktní linii, kterou jsme pracovně nazvali stát vs. lid.

3.  Závěr

Hledání cleavages, relevantních pro politické strany nám významně ztěžuje fakt, že Albánie nastoupila druhý pokus o tranzici systému. Albánský stát se neustále nachází v prvním stadiu transformace. Pokud vezmeme v úvahu výchozí podmínky tranzice, jejichž paralely se dají nalézt v minimální míře pouze v Rumunsku, je zdlouhavý proces pochopitelný.

V albánské společnosti devadesátých let lze nalézt jak historické cleavages (regionální, etnická) tak typicky postkomunistické konfliktní linie(spor o povahu režimu: demokracie vs. možnost transformace, monarchie vs. republika). Štěpící linie stát vs. lid, která přetrvává v albánské společnosti dodnes, je reliktem komunistického režimu. S postupnou demokratizací a vzrůstající politickou kulturou se dá očekávat její vymizení. Z klasických Rokkanovských cleavages najdeme v albánské společnosti štěpící linii centrum vs. periferie (splývající s regionální cleavage) a město vs. vesnice. Turbulentní vývoj v Albánii v devadesátých letech zpozdil vývoj nejdůležitější konfliktní linie práce vs. kapitál, která tvoří páteř stranických systémů západní Evropy.

V roce 1996 počet zaregistrovaných stran v Albánii přesáhl třicítku. Většina z nich však nemá jednoduše definovanou ideologii či alespoň elementární podporu voličstva. Stranám chybí solidní sociální báze a jejich vedení využívá pozici moci ke svým vlastním zájmům (Schubert 2001: 466). Albánie zažila proces fragmentace politických stran a stranický systém ještě není ustálený.  Politická scéna je dominována dvěma hlavními aktéry: Demokratickou stranou a Socialistickou stranou.

Albánské politické strany se zakládaly na potenciálu získání moci. Žádná ze stran neměla v podstatě až do roku 1997 jasně definovaný program a cíle, kterých chce dosáhnout. Většinou byly založeny kolem charismatického vůdce, který si osvojil autoritativní styl vlády. Demokratická strana, jako klasická catch- all party stavěla na konfliktní linii komunismus vs. antikomunismus. Její představy o demokracii či tržním hospodářství byly velmi vágní a neurčité. Politická cleavage implantovala své představy na společnosti a snažila se tak překlenout sociální konfliktní linie. Cleavage starý režim vs. možnost transformace tak splývá s tradičními konfliktními liniemi ve společnosti.: regionální, etnická, město vs. vesnice.

Důvodem vnucování politické cleavage pod vědomí voličů je zásadní fakt: v zemích procházejících tranzicí dochází k iniciačnímu procesu sociální stratifikace a nelze tedy nalézt klasické Rokkanovské cleavages, které jsou reflektovány v politických stranách západního typu. Sociální cleavages tak neformují politické strany, nýbrž politické strany formují sociální cleavages. Nedochází  k přetržení vazeb mezi politickou elitou a společností, jak se domnívá Andrea Römmele, jelikož proces vytváření společnosti se nachází na zelené louce a nejdůležitější sociální cleavage je starý režim vs. možnost nového režimu. Na této konfliktní linii jsou vystavěny politické strany, které pak zpětnou vazbou založenou na udržení moci, vnucují tuto cleavage voličům a zpomalují tak proces formování společnosti. Rychlost demokratizace, modernizace, urbanizace, zavedení tržního hospodářství je kritickým faktorem ve vytváření konfliktních linií západního typu, zejm. práce vs. kapitál. S dalším vývojem lze očekávat jejich přenos do programů politických stran a potvrzením Rokkanovy teorie.

Kolaps režimu přináší pouze jednu relevantní cleavage: starý režim vs. možnost transformace, což dokazuje i případ Albánie jak v roce 1992, tak v roce 1997. Rychlost transformace Albánie byla podmíněna výchozími podmínkami a k formování tradičních Rokkanovských cleavages mohlo dojít až v roce 2001 s větší stabilizací systému. K jejich přenosu je však nutná naprostá demokratizace systému a oproštění se elit od autoritativního stylu vládnutí.

Albánii se nabízí tři scénáře budoucího vývoje. První scénář počítá s výměnou elit ve dvou hlavních stranách, tj.j Fatose Nana v Socialistické straně a Saliho Berishy v Demokratické straně. Druhá varianta vývoje se nabízí se vznikem nových stran či zesílení vlivu stávajících a jejich přenos na politickou scénu. Třetí scénář ponechává demagogické vůdce dvou hlavních stran u moci. Pokud se Albánie rozhodne pro první či druhou cestu, lze doufat v urychlení procesu demokratizace a přenesení sociálních konfliktních linií na politickou scénu. V případě, že dojde ke třetí variantě budoucího vývoje, lze očekávat pozdržení demokratického procesu, pokračování autoritativního a demagogického stylu vlády, který bude výrazně posilovat postkomunistickou konfliktní linii stát vs. lid. Ten bude ukončen až v bodě, kdy si voliči uvědomí konfliktní linii mezi sociálními cleavages a politickými cleavages, tj. že politická scéna nereflektuje voličskou obec.

 

Přílohy:

Tabulka č. 1 Parlamentní volby 1992

	Počet hlasů(1. kolo voleb)	% hlasů	Počet mandátů	% mandátů
Demokratická strana	1 046 193	62,08	92	65,71
Socialistická strana	433 602	25,70	38	27,14
Sociálně demokratická strana	73 820	4,30	7	5,00
Unie za lidská práva	48 923	2,90	2	1,43
Republikánská strana	52 477	3,11	1	0,71
Ostatní strany	30 022	1,80	-	-
Celkem	1 685 037	99,89	140	99,99
Volební účast				90,35
Zdroj: Biberaj, Elez: Albania in Transition. The Rocky Road to Democracy, Oxford Westwiew Press 1999, s. 137.

Tabulka č.2 Parlamentní volby 1996

	Počet hlasů(1. kolo voleb)	% hlasů	Počet mandátů	% mandátů
Demokratická strana	914 218	55,50	122	87,00
Socialistická strana	335 400	20,40	10	7,00
Republikánská strana	94 567	5,70	3	2,00
Národní fronta	81 822	5,00	2	1,50
Unie za lidská práva	66 529	4,00	3	2,00
Ostatní	153 943	10,30	-	-
Celkem	1 344 619	99,90	140	99,5
Volební účast				89,00
Zdroj: Biberaj, Elez: Albania in Transition. The Rocky Road to Democracy, Oxford Westwiew Press 1999, s. 297.

Tabulka č. 3 Parlamentní volby 1997

	Počet hlasů(1. kolo voleb)	% hlasů	Počet mandátů	% mandátů
Socialistická strana	690 003	52,71	101	65,1
Demokratická strana	336 167	25,82	24*	15,5
Soc.-dem. strana	32 537	2,49	9	5,8
Unie za lidská práva	37 191	2,71	4	2,5
Národní fronta	30 693	2,34	3	1,9
Legalita	42 567	3,28	2	1,3
Demokratická Aliance	35 598	2,73	2	1,3
Republikánská strana	31 573	2,41	1	0,6
Soc.dem.unie	10 457	0,80	1	0,6
Křesťansko-dem. Strana	12 728	0,98	1	0,6
Strana demokratické unie	10 997	0,84	1	0,6
Strana národní jednoty	3 784	0,29	1	0,6
Agreární strana	10 421	0,80	1	0,6
Koalice spojené pravice	-	-	1	0,6
Nezávislí	-	-	3	1,9
Ostatní	23 307	1,79	-	-
Celkem	1 308 023	100, 00	155	99,5
Volební účast				72,96%
* Demokratická strana získala 27 mandátů, tři přenechala lídrům Sociálně demokratické unie, Křesťanských demokratů, Strany demokratické unie Zdroj: Biberaj, Elez: Albania in Transition. The Rocky Road to Democracy, Oxford Westwiew Press 1999, s. 337.

 

 

Tabulka č. 4 Parlamentní volby 2001

	Počet hlasů(1. kolo voleb)	% hlasů	Počet mandátů	%mandátů
Socialistická strana		41,5	73	52,1
Demokratická strana a její koalice		36,8	46	32,9
Nová demokratická strana		5,1	6	4,3
Sociální demokraté		3,6	4	2,9
Unie za lidská práva		2,6	3	2,1
Agreární strana		2,6	3	2,1
Demokratická Aliance		2,6	3	2,1
Nezávislí		-	2	1,4
Celkem		94,8	140	99,9
Volební účast				54,95
Zdroj: Schmidt-Neke, M.: Die Normalität als Ereignis: Die Parlamentswahlen in Albanien 2001. Südosteuropa, 50. Jg., 7-9/2001, S.338.

 

 

 

Seznam názvů a zkratek hlavních politických stran:

Demokratická strana (Partia Demokratike e Shipërisë- PDSH)

Strana Demokratická Aliance (Partia Aleanca Demokratike-PAD)

Republikánská strana (Partia Republikane Shqiptare -PRSH)

Sociálně-demokratická strana (Partia Socialdemokrate e Shipërisë -PSDSH)

Socialistická strana (Partia Socialiste e Shipërisë -PSSH)

Komunistická strana Albánie (Partia Kommuniste e Shipërisë - PKSHR)

Ekologická strana (Partia Ekologjike-PE)

Agreární strana (Partia Agrare Shqiptare-PASH)

Liberální strana (Partia Liberale-PL)

Křesťansko-demokratická strana (Partia Demokristiane- PDK)

Strana národní jednoty (Partia e Unitetit Kombëtar Shqiptar – PUKSH)

Unie za lidská práva ( Partia Bashkimi për të Drejtat e Njeriut - PBDNJ)

Národní fronta (Balli Kombëtar – BK)

Legalita (Lëvizha e Legalitetit –PLL)

 

Poznámky:

 

[1] Kodifikace albánštiny proběhla za Hoxhova režimu a Gegové byli nuceni přijmout dialect Tosků jako spisovný jazyk.

[2] Ke vzniku prvních politických stran v Albánii došlo na počátku dvacátých let minulého století.  Tyto strany byly většinou založeny prominentní osobou, která stranu využívala pouze k uskutečnění osobních cílů. Největší konzevativní strana, Strana pokroku, seskupovala vůdce severních klanů a muslimské statkáře z jihu a v jejím čele stál největší albánský velkostatkář Shefqet Bey Verlaci. Hlavním programem strany bylo zamezit agreární reformě, která by rozdělila půdu mezi rolníky. Lidová strana byla zformována okolo proreformního ortodoxního biskupa Fan S. Noli a Ahmeda Zogu, syna vůdce Mati, hlavního muslimského kmenu, který brzy konvertoval k opoziční straně.

Na albánské politické scéně brzy vykrystalizovaly dvě silné politické osobnosti: Noli, který založil Opoziční stranu Demokratů a Zogu se Stranou vlády. Demokraté zahrnovali široké hnutí od konzervativních islamistů až po proreformisty západního typu v čele s Fan Nolim, jehož snem bylo zrušení feudalismu, transformace Albánie na demokracii západního typu, posílení místního zastupitelstva. Strana vlády zastávala pozici obránců práv velkostatkářů a stála v opozici agreární reformě

[3] Na kongresu socialistické strany bylo usneseno, že lídr strany musí být současně premiérem. Pandeli Majko neuspěl ve své kandidatuře a tak se 25. 6. 2002  stal premiérem Fatos Nano.

 

Použité prameny a literatura:

von BEYME, Klaus (1996):  Transition to Democracy in Eastern Europe, London, Macmillan Press ltd,,s.122-169.

BIBERAJ, Elez (1999): Albania in Transition. The Rocky Road to Democracy, Oxford, Westwiew Press .

 

HOPPE, Hans-Joachim (1993): Das Profil der neuen politischen Elite Albaniens, Köln, Bundesinstitut für ostwissenschaftliche und internationale Studien, Bericht des BIOst Nr. 5/1993.

 

INTERNATIONAL CRISIS GROUP (2001): Albania`s parliamentary elections 2001, on-line verze (www.crisisweb.org)

 

KASAPOVIÇ, Mirjana; NOHLEN, Dieter (1996): Wahlsysteme und Systemwechsel in Osteuropa. In: Merkel, E; Sandschneider, E.; Segert, D.(eds. 1996): Systemwechsel 2. Die Institutionalisierung der Demokratie, Opladen, Leske+Budrich, s. 213-250.

 

Lawson, K; Römmele, A; Karasimeonov, G. (eds. 1999): Cleavages, Parties and Voters: Studies from Bulgaria, the Czech republic, Hungary, Poland, and Romania. Westport, Praeger.

 

LIPSIUS, Stephan (1998): Kommunistische Parteien in Albania und Kosovo – Vorbild Enver Hoxha?, Südosteuropa. 47. Jg., 10-11/1998, S. 536-545.

 

MERKEL, Wolfgang (1999): System-Transformation, Opladen, Lesle+Budrich, s. 375-443.

 

PANO, Nicholas (1997): The process of Democratization in Albania. In: Dawisha, K; Parrot, B.(eds. 1997): Politics, power and the struggle for democracy in South-East Europe, Cambridge, Cambridge University Press, s. 285-351.

 

PETTIFER, James (2001a): The Albanian Election 2001: Legitimacy, Stability and the OSCE, Camberley,The Conflict Studies Research Centre, OB N 83, September 2001, on-line verze (http://www.csrc.ac.uk)

 

PETTIFER, James (2001b): The Greek Minority in Albania In the Aftermath of Communism, Camberley,The Conflict Studies Research Centre, G97, July 2001, on-line verze (http://www.csrc.ac.uk)

 

RAMA, Shinasi, A. (1997): Failed Transition, Elite Fragmentation and the ParliamentaryElections of June 29, 1997, International Journal of Albanian Studies, Vol, Issue, on-line verze (http://www.albanian.com/IJAS/voll/is1/art4.html)

 

ROKKAN, Stein (1999a): Mass Politics. In: Flora, P.; Kuhnle, S.; Irwin, D.(eds.): State Formation, Nation-Building, nd Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford, Oxford University Press, 1999, s.225-382.

 

SCHMIDT, Fabian (2000): Generationskonflikte in Albaniens großen Parteien, Südosteuropa, 49. Jg., 1-2, S.32-50.

 

SCHMIDT- NEKE, Michael (2001): Die Normalität als Ereignis: die Parlamentswahlen in Albanien 2001, Südosteuropa, 50. Jg., 7-9, S.324-345.

 

SCHMIDT- NEKE, Michael (1998): Regierungswechsel in Albanien: die Rückkehr der Krise, Südosteuropa, 47. Jg., 10-11, S.516-534.

 

SCHUBERT, Peter (2001): Reflexionen zur politischen Kultur in Albanien, Südosteuropa, 50. Jg., 10-12/2001, S.461-472.

 

VICKERS, Miranda; PETTIFER, James (1999): Albania. From Anarchy to a Balkan Identity, London, Hurst and Company.