Hloušek, V. (2003). Parlamentní volby v Rakousku 2002. Středoevropské politické studie, 5(1). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3931/5328
Volební účast byla vysoká, 5 912 509 oprávněných voličů hlasovalo 4 982 253 voličů, což je 84,27 %

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 1, ROČNÍK V, JARO 2003, ISSN 1212-7817 - PART 1, VOLUME V, SPRING 2003, ISSN 1212-7817

 

Parlamentní volby v Rakousku 2002

 

Vít Hloušek

 

Abstract:

The article deals with the last Austrian parliamentary election held in November 2002. It presents basic data of the elections outcomes both on the federal and the regional levels. The article presents analysis of election campaign and voters' behaviour, including analysis of voters' shifts. There are also discussed reasons for the convincing victory of ÖVP and the decline of FPÖ. The last aim of the article is to survey difficulties and obstacles of coalition government formation after the elections.

Keywords:

Austria, Political Parties, Parliamentary Elections; ÖVP; SPÖ; FPÖ

 

 

 

Rok 2002 byl v Rakousku nejen ve znamení prohlubující se vládní krize, která vyústila až v pád Schüsselova kabinetu (srov. Hloušek 2002b), ale také ve znamení předčasných parlamentních voleb do rakouské Národní rady. Rakouská stranická scéna je již od poloviny 80. let 20. století nesmírně zajímavou arénou, na níž je možno pozorovat procesy rozrušování tradičních a do té doby velmi silných kulturně-politických milieu a mizení tradičních vazeb strana-skupiny elektorátu podle jednotlivých společenských a politických táborů (Lager). Tyto společensko-politické procesy narušily ve svém důsledku také tradiční a etablované mechanismy v podstatě bipartistické stranické soutěže tak, jak se v Rakousku utvořila již na sklonku 40. let minulého století. (Srov. např. Hloušek 2001; Hloušek 2002a) Lze navíc říci, že doposud nedošlo k takové míře konsolidace zejména stranických interakcí a voličských opcí (stabilizoval se v podstatě pouze počet čtyř relevantních aktérů), aby bylo možno s definitivní platností tvrdit, jakým způsobem se bude vyvíjet mechanismus a logika fungování rakouského stranického systému v dlouhodobějším horizontu.

 

Následující příspěvek si neklade za cíl zasáhnout ambiciózním způsobem do výše naznačených diskusí. Pokusí se pouze "zmapovat terén" výsledků loňských rakouských parlamentních voleb a popsat základní momenty velmi obtížných koaličních jednání. Představuje tedy určitý komentář k aktuální vývojové fázi velmi zajímavého transformujícího se stranického systému ve střední Evropě.

 

Výsledky voleb - spolková a zemská rovina

 

Volební účast ve volbách, které se konaly 24. 11. 2002, byla tradičně vysoká, z 5 912 509 oprávněných voličů hlasovalo 4 982 253 voličů, což představuje 84,27 %. Ani Rakousko se nevyhnulo v nedávné minulosti vlně určitého znechucení politikou (Politikverdrossenheit), která se projevila nejen určitým odklonem od etablovaných politických stran, ale také odklonem od klasických forem politické participace vůbec (pro data srov. např. SORA 2002a). Přesto Rakousko patří stále k zemím, které vykazují relativně vysokou volební účast a rovněž relativně vysokou míru členství v politických stranách. Komplikovaná politická situace vedoucí k předčasným volbám se projevila nejen na účasti samotné, ale také na nebývalé míře pozornosti, již Rakušané věnovali volební kampani. Před volbami 1999 považovalo podle průzkumů pouze 26 % voličů kampaň za zajímavou. V říjnu 2002 bylo toto číslo velmi podobné (24 %), pak však začal zájem o kampaň narůstat a vyvrcholil týden před volbami, kdy velký zájem o volební kampaň projevilo 41 % dotázaných. (Plasser-Ulram 2002: 2)

Volby 2002 potvrdily jednoznačně tendence k čtyřstranickému formátu rakouského stranického systému. Vedle dlouhodobě etablovaných stran ÖVP, SPÖ a FPÖ potvrdili rakouští Zelení, že představují z hlediska parlamentní relevance dlouhodobě perspektivní formaci. Nepodařilo se jim sice na spolkové rovině předstihnout FPÖ, ale i tak zvýšili svůj volební zisk oproti roku 1999 o více než 2 %. Navíc ukázaly průzkumy voličů Zelených, že tato strana získává podporu zejména mezi mladými středoškolsky a vysokoškolsky vzdělanými lidmi. Zelené volí spíše ženy než muži. (Plasser, Ulram 2002: 9)

 

Potvrdila se také skutečnost, že kromě těchto čtyř formací již nemá žádná další strana šanci stát se v současné době relevantní formací. KPÖ od roku 1983 nepřekročila nikdy svým volebním ziskem 1 % odevzdaných hlasů. Ani LIF, které se pokoušelo v polovině 90. let hrát roli sociálně liberální formace bojující o přízeň některých nenacionalisticky naladěných skupin někdejších voličů tzv. "třetího tábora", respektive se snažilo svými apely na postmateriální hodnoty atakovat voliče směřující k Zeleným, se v roli parlamentní formace z voleb 1994 a 1995 neudrželo. Jestliže ještě ve volbách 1999 mělo ziskem 3,65 % určitou naději, zisk pod jedno procento znamená pro tuto stranu krach pokusů o opětovné dosažení parlamentní relevance. Navíc neexistuje ani reálná perspektiva, že by se LIF podařilo etablovat jako relevantní formace na zemské úrovni, alespoň výsledky loňských parlamentních tomu nenasvědčují: nejlepšího výsledku dosáhlo LIF ve druhé nejmenší spolkové zemi Vorarlbergu, ale i tento výsledek představoval pouhých 1,62 % odevzdaných hlasů.

 

Jednoznačným vítězem voleb se stala ÖVP, která se svým ziskem 42,3 % hlasů vrátila ke svým výsledkům z poloviny 80. let minulého století. Zdali se jedná pouze o konjunkturální jev nebo zdali se formuje obnovený elektorát inovované catch-all party není možné na základě výsledků jedněch parlamentních voleb jednoznačně stanovit. Spíše se však zdá, že zde působily konjunkturální faktory, které na momentálně málo strukturovaném a fluidním rakouském volebním trhu umožnily tak přesvědčivé volební vítězství. ÖVP byla jednak voliči vnímána jako nejkompetentnější strana co se týče řešení problémů rakouské ekonomiky a souvisejících otázek (reforma penzijního systému), jednak zapůsobila velmi obratně vedená volební kampaň. Úspěšnost této kampaně se projevila i ve skutečnosti, že podle průzkumů veřejného mínění došlo k masivnímu nárůstu podpory ÖVP (o cca 11 %) až v závěrečných čtyřech týdnech volební kampaně, přičemž startovacím momentem tohoto posunu byla další vnitrostranická krize uvnitř FPÖ, když byl Mathias Reichhold kvůli zdravotním důvodům v čele této strany vystřídán Herbertem Hauptem. (Ogris et all. 2002: 13-14; Die Presse online 30. 10. 2002) Jako další velmi podstatný důvod razantního volebního vítězství je možno uvést, že ÖVP zvládla prezentovat proces destabilizace a rozpadu Schüselova kabinetu jako jednoznačnou vinu koaliční FPÖ a dokázala vyjít z obtížné situace posílena.

 

ÖVP "bodovala" ve volbách 2002 zejména u voličů-mužů a dokázala předstihnout SPÖ jak v kategorii voličů v produktivním věku, tak v kategorii starobních důchodců. 95 % osob pracujících v zemědělství volilo ÖVP podobně jako 60 % samostatně výdělečně činných osob a 55 % voličů pracujících ve svobodných povoláních. V kategorii úředníků a zaměstnanců byly volební zisky obou velkých stran v podstatě vyrovnané. Jako naprosté novum je možno vnímat skutečnost, že téměř 39 % kvalifikovaných dělníků dalo svůj hlas ÖVP namísto SPÖ. (Plasser-Ulram 2002: 9)

 

Ani druhá tradiční formace SPÖ však nedosáhla špatného volebního výsledku, když konsolidovala svoji voličskou podporu na úrovni 33,15 %. Ukazuje se, že tato strana disponuje největším pevným jádrem voličů (a že byla tedy zasažena rozpadem tradiční sloupové politické kultury nejméně), ale zároveň je také zřejmé, že její akční rádius mezi nerozhodnutými voliči a předchozími voliči jiných stran je ve srovnání s ÖVP omezený. SPÖ získala více hlasů než ÖVP v rámci socioprofesních skupin pouze ve skupině nekvalifikovaných dělníků (cca 50 % jejich hlasů). (Plasser-Ulram 2002: 9) SPÖ tak poprvé od počátku 70. let minulého století nebyla počtem obdržených hlasů nejsilnější stranou. Tradicionalistická sociálnědemokratická rétorika vedení volební kampaně SPÖ nicméně účinně blokovala potenciální rozdrolení zmíněného pevného voličského jádra a zároveň přitáhla značnou skupinu bývalých nevoličů.

 

Naproti tomu FPÖ je možno chápat jako jednoznačného poraženého. Volební podpora strany poklesla drasticky z téměř 27 % na cca 10 %. Komplikovaná (a místy dosti polovičatá) snaha části vedení strany soustředěné kolem Susanne Riess-Passer představit stranu v jiném světle, než ji prezentuje Jörg Haider, prakticky neuspěla. Vnitrostranická krize, která se přenesla i do koaliční vlády, ukázala, že strana není vnitřně jednotná a že vliv Haiderova křídla je příliš vysoký na to, aby se FPÖ dokázala účinně transformovat před médii i rakouskými voliči z podoby protestní strany do podoby důvěryhodného koaličního partnera. Svou roli sehrála také skutečnost, že image ÖVP se pod Schüsselovým vedením vychýlilo lehce doprava a začala tak opět konkurovat FPÖ v příslušném voličském segmentu.

 

Potvrdila se pouze některá očekávání ohledně profilu elektorátu FPÖ: stranu volili spíše muži než ženy a spíše příslušníci mladší generace. Strana byla co do profesní struktury svých voličů úspěšná zejména mezi nevyučenými nebo pouze vyučenými dělníky. Když odhlédneme od této skupiny, získala FPÖ pouze 16 % dělnických hlasů a tak se úvahy z roku 1999 o tom, že by se tato strana mohla stát jakousi novou "dělnickou stranou" nepotvrdily (v roce 1999 získala FPÖ plných 47 % dělnických hlasů). (Plasser, Ulram 2002: 9 a 12) Rovněž tak nelze na základě výsledků voleb 2002 tvrdit, že by FPÖ jednoznačně dominovala mezi voliči pod 30 let věku. Jestliže v roce 1999 získal v této věkové skupině největší podíl ze všech stran (35 %), skončila v loňských volbách až čtvrtá (14 %). I v této věkové skupině totiž získala největší podporu ÖVP (33 %) a potvrdila tak své celkové vítězství bez ohledu na věkové voličské skupiny. (Plasser, Ulram 2002: 12) Paradoxně byla FPÖ úspěšnější mezi voliči nad 60 let, když získala mezi 16-17 % hlasů této věkové kategorie. (Ogris et all. 2002: 15) Celkem 44 % voličů FPÖ se rekrutovalo v roce 2002 z voličů starších než 60 let a tak se strana mladých stala spíše stranou důchodců. (SORA 2002b) Obecně lze říci, že líbivý a atraktivní populistický styl politiky[1], který napomohl k volebním triumfům FPÖ ve druhé polovině uplynulé dekády (srov. např. Johnson 2000: 4-15), se stal nevěrohodným díky vládní performanci strany a v kombinaci s ostrým vnitrostranickým rozštěpením vedl k desilusi řady někdejších voličů FPÖ, kteří se poohlédli po jiném politickém řešení.

 

Tabulka 1: Výsledky voleb 2002 a 1999 na spolkové úrovni:

 

Kandidující subjekt

Počet obdržených hlasů 2002

% obdržených hlasů 2002

% hlasů obdržených 1999

Rozdíl 1999-2002  (%)

ÖVP

2 076 831

42,30

26,91

+15,39

SPÖ

1 792 499

36,51

33,15

+3,36

FPÖ

491 328

10,01

26,91

-16,90

Zelení

465 021

9,47

7,40

+2,07

LIF

48 085

0,98

3,65

-2,67

KPÖ

27 567

0,56

0,48

+0,08

Ostatní

8 354

0,17

-

-

 

Zdroj: Nationalratswahl 2002 Ergebnisse (http://kurier.at/wahl/ergebnisse/0.html); ověřeno k 5. 12. 2002

 

Co se týče rozdělení mandátů v Národní radě, získala ÖVP 79 křesel, SPÖ 69, FPÖ 18 a Zelení 17 křesel z celkového počtu 183. Presidentem Národní rady se stal Andreas Khol (ÖVP), druhým presidentem Heinz Fischer (SPÖ) a třetím presidentem byl zvolen Thomas Prinzhorn (FPÖ).

 

Výsledky voleb na zemské úrovni potvrzují přetrvávání některých dlouhodobějších trendů voličského chování. Zejména se potvrzuje určitá diskrepance mezi voličskými preferencemi obyvatel hlavního města Vídně a alpských zemí. Zatímco ve Vídni již tradičně přesvědčivě zvítězila SPÖ a velmi dobrý volební výsledek udělali v této spolkové zemi i Zelení (15,14 %), byla v zemích jako Vorarlberg, Tyrolsko a Solnohradsko ÖVP zřetelně nejsilnější stranou, přičemž zisky SPÖ se pohybovaly pouze v rozpětí 20-30 % obdržených hlasů.

 

Podle volebních výsledků se lišilo voličské chování v závislosti na velikosti obce. Platí, že čím menší obec, tím více příznivců získala ÖVP a naopak ve větších obcích a městech jednoznačně vedla SPÖ před ÖVP. Míra volební podpory FPÖ přitom byla velikostí obce dotčena nejméně, zatímco v případě Zelených se jednoznačně ukázalo, že jejich voličskou banku představují zejména větší obce a města.

 

Tabulka 2: Volební chování v závislosti na velikosti obce

 

Velikost obce

ÖVP

SPÖ

FPÖ

Zelení

Méně než 700 (podle počtu oprávněných voličů)

59

27

9

4

700-1100 (podle počtu oprávněných voličů)

55

30

9

5

1100-1900 (podle počtu oprávněných voličů)

50

33

10

6

Nad 1900 (podle počtu oprávněných voličů)

38

39

10

11

Všechny obce do 50 000 (podle počtu obyvatel)

46

35

10

7

Všechny obce nad 50 000 (podle počtu obyvatel)

32

42

10

14

Zdroj: Ogris et all. 2002: 18-19.

 

Určitou anomálii představuje dlouhodobě spolková země Korutany, kde je velmi silná podpora FPÖ. I přes značný pokles i ve volbách 2002 obdržela FPÖ v Korutanech 23,61 % hlasů a tím se takřka řádově vymyká výsledku v ostatních zemích (druhou nejúspěšnější zemí pro FPÖ bylo právě malé Vorarlbersko s 12,99 % hlasů).

 

Spolkové země Dolní Rakousy, Horní Rakousy, Burgenland a Štýrsko pak představují případy, kdy došlo oproti roku 1999 k renesanci dobrých volebních výsledků nad 40 % u ÖVP (jednoznačně na úkor FPÖ), přičemž ovšem odstup mezi ÖVP a SPÖ není příliš vysoký a tyto země se tak de facto vrátily k bipolární konfiguraci stranické soutěže mezi ÖVP a SPÖ, v níž FPÖ a Zelení soupeří nanejvýš o postavení třetí strany. V případě Horních Rakous, Burgenlandu, Štýrska, Korutan a Solnohradska je v této soutěži stále úspěšnější FPÖ, ovšem Zelení zaznamenali oproti roku 1999 velmi rovnoměrný růst voličské podpory ve všech zemích a představují tedy přinejmenším krátkodobě formaci s větší perspektivou dalšího růstu voličské podpory.

 

Tabulka 3: Výsledky voleb 2002 na úrovni jednotlivých spolkových zemí (v % obdržených hlasů)

 

Kandidující subjekt

Vídeň

Dolní Rakousy

Horní Rakousy

Burgenland

Štýrsko

Korutany

Solnohradsko

Tyrolsko

Vorarlbersko

ÖVP

30,65

47,83

42,59

42,41

44,61

30,49

46,65

51,87

49,22

SPÖ

43,77

36,78

37,02

45,83

36,97

38,33

30,78

24,46

20,06

FPÖ

7,97

6,92

10,40

6,36

9,64

23,61

10,73

9,97

12,99

Zelení

15,14

7,21

8,67

4,71

6,96

6,19

10,36

11,63

14,53

LIF

1,18

0,80

0,85

0,45

0,87

0,85

1,06

1,50

1,62

KPÖ

0,61

0,46

0,47

0,25

0,95

0,53

0,42

0,56

0,36

 

Zdroj: Nationalratswahl 2002 Ergebnisse (http://kurier.at/wahl/ergebnisse) ; ověřeno k 5. 12. 2002

 

Tabulka 4: Výsledky voleb 1999 na úrovni jednotlivých spolkových zemí (v % obdržených hlasů)

 

Kandidující subjekt

Vídeň

Dolní Rakousy

Horní Rakousy

Burgenland

Štýrsko

Korutany

Solnohradsko

Tyrolsko

Vorarlbersko

ÖVP

16,99

32,90

28,63

30,57

26,80

16,25

27,84

32,87

35,21

SPÖ

37,85

33,83

33,06

41,91

33,80

35,72

28,95

23,09

18,16

FPÖ

24,77

22,46

26,80

21,04

29,20

38,62

29,35

28,01

30,17

Zelení

10,33

5,95

7,36

3,73

5,82

5,47

8,39

9,71

10,04

LIF

6,96

2,87

2,67

1,84

2,63

2,61

3,83

3,73

4,82

KPÖ

0,88

0,39

0,33

0,25

0,65

0,33

0,30

0,29

0,21

 

Zdroj: Nationalratswahl 2002 Ergebnisse (http://kurier.at/wahl/ergebnisse) ; ověřeno k 5. 12. 2002

 

Témata a charakter volební kampaně

 

Podle rakouských politologů Plassera a Ulrama (Plasser, Ulram 2002: 3) se v průběhu volební kampaně stále více dostávala do popředí otázka osoby kancléře, která začala být pro voliče důležitější, než otázka které strany sestaví volební koalici. Tato personalisace volebního boje nahrála zejména volební strategii ÖVP, která se od začátku soustředila kolem osoby Wolfganga Schüssela.[2] Volební průzkumy také prokázali již naznačený rys, podle něhož se neustále zmenšuje skupina kmenových voličů jednotlivých stran. Pouze čtvrtina dotázaných voličů se označila za kmenové voliče příslušné strany (tvrdé jádro). Celých 23 % voličů se přitom pro "svoji" stranu rozhodlo až v závěrečné fázi volební kampaně (Plasser, Ulram 2002: 7-8), což představuje opět zřetelný signál svědčící o definitivním rozrušení tradičních stranických a voličských táborů. V tomto nestabilním prostředí, kde voličské preference nejsou utvářeny tradičními vazbami a skupinově vypěstovanými a determinovanými postoji, se jeví určitá personalizace volebního boje spjatá s rostoucí rolí televizních prostředků vedení volební kampaně (zejména duely mezi špičkovými kandidáty v živých televizních přenosech) jako v podstatě nezbytná.

 

22 % rakouských voličů volilo v roce 2002 jinak než v roce 1999 a tento obecný přesun hlasů je největší v historii rakouských parlamentních voleb. Poslední volby jednoznačně potvrdily trend ke vzrůstu mobility voličů napříč stranickým spektrem. Ukazuje se, že nestálí voliči již neoptují pouze pro FPÖ či Zelené, ale představují rezervoár, který je velmi důležitý pro jakoukoliv stranu (a v roce 2002 napomohl k volebnímu vítězství ÖVP). (Plasser-Ulram 2002: 8) Postupný vývoj podílu voličů, kteří mění mezi volbami svoje stranické preference, ukazuje následující tabulka:

 

Tabulka 5: Stálí voliči a voliči měnící své preference ve volbách 1983-2002

 

 

1979-1983

1983-1986

1986-1990

1990-1994

1994-1995

1995-1999

1999-2002

Voliči, kteří změnili volenou stranu

7

13

14

16

12

14

20

Nově mobilizovaní voliči, kteří předtím nevolili

3

1

2

6

7

1

7

Demobilizovaní voliči, z nichž se stali nevoliči

2

3

7

10

3

8

4

Celkový součet voličů, kteří změnili své preference

12

17

23

31

22

24

30

Konstantní nevoliči

6

7

9

14

16

17

18

Stálí voliči určité strany

82

76

68

55

62

59

53

Občané s konstantním postojem celkem

88

83

77

69

78

76

71

Občané oprávnění volit

100

100

100

100

100

100

100

 

Zdroj: Ogris et all. 2002: 6

 

Vedle personifikované otázky ideální osobnosti budoucího kancléře patřily k nejdůležitějším tématům volební kampaně pro volby do Národní rady 2002 otázky vzdělávacích možností pro mládež a otázky s tím související (způsob přijímání na vysoké školy, otázka školného), problematika boje s nezaměstnaností mladistvých, vytváření pracovních příležitostí a dlouhodobé zajištění úrovně starobních důchodů. Jen o něco méně intenzivněji vnímali rakouští voliči témata spojená s nastartováním hospodářského oživení, ochranou přírody a zrovnoprávňováním mužů a žen. O něco méně pozornosti věnovali Rakušané otázce daňové reformy ve prospěch malých a středních firem, vyrovnání rozpočtového deficitu, problematice přípravy země na východní rozšíření EU a problematice azylového práva (respektive volání po jeho zpřísnění) a integrace cizinců do rakouské společnosti. (Ogris et all. 2002: 23-24)

 

Analýza voličských přesunů elektorátu jednotlivých formací

 

Nejvýraznější výsledky voleb co do přesunu hlasů mezi jednotlivými stranami oproti volbám v roce 1999 spočívaly v přesunu cca 630 000 voličů od FPÖ ve prospěch ÖVP, přičemž nejvíce osob z tohoto počtu bylo ve Štýrsku. Druhým nejvýraznějším pohybem byl přesun 130 000 bývalých nevoličů k SPÖ, který se teritoriálně projevil zejména v Dolních Rakousích. Rovněž ÖVP se podařilo mobilizovat cca 100 000 předchozích nevoličů a to převážně v Tyrolsku, Vorarlbersku a ve Vídni. Pouze ve Vídni se projevil fenomén, kdy původní voliči FPÖ volili v roce 2002 SPÖ a to v počtu cca 70 000. Bývalí voliči LIF přešli zejména k Zeleným, což potvrzuje hypotézu o primárně postmateriální orientaci někdejšího elektorátu LIF. Zajímavým rysem nesporně byly ztráty, které utrpěli Zelení ve prospěch ÖVP a částečně SPÖ, které ovšem byly vykompenzovány jednak výše naznačeným pohybem od LIF, ale také schopností přitáhnout v omezené míře dřívější nevoliče. (Neuwirth 2002: 2)

 

Mírně odlišná čísla poskytuje analýza voličských proudů, kterou vypracoval Institut pro společenský výzkum a analýzu (viz SORA 2002c). Hlavní trendy však zůstávají stejné:

 

Tabulka 6: Změny voličských preferencí ve volbách do Národní rady 2002 (v tisících hlasů)

 

 

SPÖ 02

FPÖ 02

ÖVP 02

Zelení 02

LIF 02

Ostatní 02

Nevoliči 02

Suma 99

SPÖ 99

1 382

13

21

23

5

4

19

1 467

FPÖ 99

135

357

602

19

6

3

85

1 208

ÖVP 99

12

12

1 134

13

4

3

14

1 189

Zelení 99

25

9

38

220

4

2

17

314

LIF 99

21

7

43

50

12

1

15

149

Ostatní 99

21

7

13

10

5

16

18

89

Nevoliči 99

116

74

122

81

9

5

1 038

1 445

Suma 02

1 712

479

1 973

416

45

33

1 205

5 862

 

Zdroj: SORA 2002c.

 

Tabulka 7: Změny voličských preferencí ve volbách do Národní rady 2002 (v %)

 

 

SPÖ 02

FPÖ 02

ÖVP 02

Zelení 02

LIF 02

Ostatní 02

Nevoliči 02

Suma 99

SPÖ 99

94

1

1

2

0

0

1

100

FPÖ 99

11

30

50

2

1

0

7

100

ÖVP 99

1

1

95

1

0

0

7

100

Zelení 99

8

3

12

70

1

1

5

100

LIF 99

14

5

29

33

8

1

10

100

Ostatní 99

23

8

14

12

6

18

20

100

Nevoliči 99

8

5

8

6

1

0

72

100

 

Zdroj: SORA 2002c.

 

Na základě těchto výzkumů je potvrzen odliv cca 135 000 voličů FPÖ z roku 1999 k SPÖ a zejména masivní přesun voličů od FPÖ k ÖVP v počtu cca 602 000. Výsledky rovněž ukazují na velmi nízkou fluktuaci voličů SPÖ, neboť 94 % těch, kteří volili tuto stranu již v roce 1999, ji volilo i v loňských parlamentních volbách. Zajímavou informaci o heterogenitě elektorátu LIF v roce 1999 podává údaj, podle něhož 14 % dřívějších voličů LIF volilo v roce 2002 SPÖ, plných 29 % ÖVP, 33 % Zelené a pouze 8 % (cca 12 000) zůstalo kmenovými voliči LIF. Rovněž se potvrdilo, že obě velké strany (ÖVP a SPÖ) jsou nejúspěšnější v mobilizaci bývalých nevoličů.

 

Formování vládní koalice na rakouský způsob

 

Politická tradice rakouské druhé republiky zná případy velmi komplikovaných vyjednávání o vládní koalici. Dokonce i v době trvání "zlaté éry" proporčního vládnutí velké koalice ÖVP-SPÖ v průběhu 50. let minulého století nebylo výjimkou, že koaliční rozhovory byly velmi tvrdé a vyjednávání poměrně zdlouhavé. Ve velmi podobné situaci se ocitla rakouská politická špička také nyní.

 

Díky razantnímu volebnímu vítězství ÖVP nebyly (na rozdíl od roku 1999) žádné pochybnosti o tom, kdo bude udávat hlavní tón při sestavování vlády. Hlavní vyjednávač ÖVP Wolfgang Schüssel měl úlohu zjednodušenou v tom smyslu, že si v podstatě stačilo vybrat koaličního partnera, přičemž žádná z parlamentních stran nebyla apriori vyloučena z možných koaličních vyjednávání. ÖVP představila na počátku vyjednávací kampaně poměrně ambiciózní program politických a ekonomických reforem, který v oblasti zahraniční politiky počítal s tím, že by Rakousko sehrálo daleko aktivnější úlohu v procesu rozšiřování EU o země střední a jihovýchodní Evropy s tím, že by Rakousko mohlo hrát novou roli v rozšířené EU jako určité "kompetentní centrum" pro středoevropské země. Nejvýznamnější body programu se však týkaly vnitropolitických reforem. Jako klíčový bod k ozdravení rakouských veřejných financí stanovil program ÖVP omezení předčasných odchodů do důchodu a nastavení takové politiky, která by napomohla vytváření pracovních míst i pro starší populaci, aby mohl práh důchodového věku zůstat v dosavadní věkové hranici a systém byl zároveň dále financovatelný. Navíc bylo stanoveno jako střednědobý cíl důchodové politiky ÖVP zavedení individuálního penzijního připojištění. Podobně předvídá program ÖVP určité úspory v přebujelém veřejném zdravotnictví, které by se měly týkat zejména omezení nadměrné spotřeby léků a zefektivnění (zlevnění) administrativy pojištění. Program také počítá s tím, že zůstanou zachovány studijní poplatky na univerzitách Vedle toho navrhuje ÖVP ve svém programu také pokračování privatizace státních podniků a vytváření liberálního ekonomického prostředí. Jako makroekonomický rámec dalšího rozvoje rakouské ekonomiky určuje program ÖVP prostředí s konsolidovaným státním rozpočtem, v němž by postupně klesala výše výdajů a došlo by ke zjednodušení daňové struktury.[3]

 

Vyjednávací tým ÖVP[4] započal bezprostředně po volbách sondáže ohledně možné podoby koaliční vlády se všemi třemi potenciálními partnery, ale ve všech případech se záhy ukázalo, že proces formování koaliční vlády nebude jednoduchý a bude vyžadovat čas. Přes značnou snahu vedení FPÖ v čele s Herbertem Hauptem o obnovení "černomodré" koalice (Der Standard online 4. 12. 2002) se záhy začalo ukazovat, že největší potenciál pro jednání spatřovalo vedení ÖVP ve snaze o vytvoření nové velké koalice s SPÖ a tímto směrem byl také napřen nejvýraznější vyjednávací potenciál. Záhy se však ukázalo, že právě ony hlavní programové body ÖVP budou představovat největší překážku pro utváření velké vládní koalice. Rozhovory mezi Schüsselem a Gusenbauerem začaly oficiálně 29. 11. 2002. Na počátku prosince ovšem začaly paralelně sondážní rozhovory jak s SPÖ tak s FPÖ a dokonce Zelení přehodnotili své původně zcela zamítavé stanovisko. Rozhovory však byly nejintenzivněji vedeny mezi vyjednávacími týmy obou velkých stran.

 

Desetibodový Schüsselův scénář základu vládního programu, který odpovídal volebnímu programu ÖVP, však obsahoval některé momenty, které byly od počátku pro SPÖ jen velmi obtížně akceptovatelné. Nevinná věta, která požadovala zajištění "celkové obrany státu na zemi i ve vzduchu" dávala vcelku nedvojsmyslně najevo, že ÖVP hodlá pokračovat v projektu nákupu nových nadzvukových stíhacích bitevníků. Poněkud skrytěji formulovaný cíl integrace Rakouska do mezinárodních bezpečnostních struktur (NATO) je pak v přímém rozporu s důrazem, který SPÖ klade na zachování rakouské neutrality. Obdobně projekt pensijní reformy tak, jak je předpovídal Schüsselův tým, vyvolával u SPÖ přinejmenším značné kontroverze. Podobně nepřijatelná byla od počátku pro SPÖ i další privatizace státního sektoru, již jen proto, že velmi silnou skupinu uvnitř SPÖ představují odborové svazy působící v tomto sektoru (zejména velmi silné sociálnědemokraticky orientované železniční odbory, které by okamžitě začaly protestovat, kdyby došlo k předpokládané rekonstrukci Rakouských spolkových drah - ÖBB). Velmi kontroverzní otázkou mezi ÖVP a SPÖ byly také poplatky za vysokoškolské studium, které si ÖVP přeje zachovat a naopak SPÖ učinila z požadavku jejich odstranění jeden z ústředních bodů v rámci své předvolební kampaně.[5] (Srov. Der Standard online 14. 1. 2003)

 

Na počátku ledna skončily přesto sondáže ÖVP-FPÖ a naopak rozhovory se sociálními demokraty pokračovaly v pracovních skupinách. Tyto sondážní rozhovory byly ukončeny 20. 1. 2003 a předsednictvo SPÖ rozhodlo, že by vyjednávání o vytvoření vládní koalice s ÖVP měla pokračovat. V této situaci ovšem Schüssel 22. 1. 2002 překvapivě oznámil, že ponechává stále otevřené všechny možnosti. (Der Standard online 17. 2. 2003) Tímto vyjádřením se ovšem možnost utvoření velké koalice fakticky uzavřela.

 

Původně nejméně pravděpodobným partnerem ÖVP byli Zelení, jejichž předseda Van der Bellen krátce po volbách prohlásil, že strana nepovede s ÖVP žádné rozhovory. Zelení však byli v této otázce od začátku nejednotní a tak záhy začaly alespoň polooficiální opatrné sondáže mezi vyjednávacími týmy Zelených a ÖVP. Jednání, která začala 6. 12. 2003, byla ovšem již 17. 12. 2003 přerušena, neboť Zelení odmítli vést rozhovory, pokud bude ÖVP nadále paralelně vyjednávat i s FPÖ. Situace se změnila po Schüsselově vyjádření 22. 1. O pět dní později Schüssel veřejně pozval Van der Bellena k jednáním a Van der Bellen pozvání přijal. 5. 2. 2003 se předsednictvo Zelených vyslovilo v poměru 21:8 pro započetí oficiálních jednání s ÖVP o možnosti vytvoření "černozelené" koaliční vlády[6]. Jednací maratón ovšem nebyl úspěšný. V noci z 15. na 16. 2. 2003 po 16hodinovém jednání oznámil Van der Bellen, že jednání mezi ÖVP a Zelenými byla neúspěšná. (Der Standard online 17. 2. 2003)

 

Po tomto neúspěchu se potenciálně vrátily do hry jak SPÖ, tak FPÖ. Spolkový president Thomas Klestil otevřeně zatlačil na Schüssela, aby co nejrychleji přijal definitivní rozhodnutí ohledně koaličního partnera a deklaroval vůli projednat otázku sestavení nové spolkové vlády s předsedy všech stran zastoupených v Národní radě. Nebylo přitom tajemstvím, že osobní Klestilova preference směřovala spíše k vytvoření velké koalice ÖVP-SPÖ. (Der Standard online 17. 2. 2003) Definitivní rozhodnutí padlo večer 20. 2. 2003, kdy se předsednictvo ÖVP rozhodlo, že o vládní koalici budou jednat s FPÖ.[7] FPÖ zareagovala velmi vstřícně, když se pro zahájení koaličních vyjednávání s ÖVP vyslovili jednohlasně poslanci FPÖ z Národní rady, Spolkové rady i Evropského parlamentu. (Die Presse online 21. 2. 2003)

 

Závěr

 

24. 2. 2003 v ranních hodinách začaly oficiální rozhovory o vytvoření vládní koalice mezi vyjednávacími týmy ÖVP a FPÖ. Podle vyjádření špiček ÖVP by měla vyjednávání trvat zhruba týden, Andreas Kohl určil jako termín vzniku nové vlády 6. 3. 2003. Prognóza na sestavení koaliční vlády ve staronovém složení je poměrně dobrá, neboť obě strany mají relativně nejméně vzájemných sporných programových požadavků.

 

Pokud by se podařilo obnovit vládu pravo-středové koalice, znamenalo by to potenciální stabilizaci koaličních preferencí hlavních rakouských stran (neboť by se koalice SPÖ-Zelení objevila jako již téměř definitivní alternativa) a mohlo by to potenciálně znamenat počátek konsolidace rakouského stranického systému, respektive jeho logiky fungování. Na konkrétní výsledky však bude nutno ještě počkat, přinejmenším do té doby, než se skutečně podaří sestavit vládní většinu.[8]

 

 

 

 

Seznam zkratek:

 

FPÖ - Svobodomyslná strana Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs)

KPÖ - Komunistická strana Rakouska (Kommunistische Partei Österreichs)

LIF - Liberální fórum (Liberales Forum)

ÖVP - Rakouská lidová strana (Österreichische Volkspartei)

SPÖ - Sociálnědemokratická strana Rakouska (Sozialdemokratische Partei Österreichs)

 

 

 

Poznámky:


[1] 

 

1. K této strategii v evropském kontextu srov. např. Betz 2002, byť s jeho paušalizujícím zařazením FPÖ mezi heterogenní skupinu pravicově populistických stran lze souhlasit pouze s určitými výhradami - viz Hloušek 2002a.

[2]2. Podle hypotetických předvolebních průzkumů, které se ptaly na to, koho by volili Rakušané kancléřem, kdyby se kancléřská volba uskutečňovala přímo, zvítězil Wolfgang Schüssel (53 %) před Alfredem Gusenbauerem (41 %). Pro Schüssela se přitom vyslovilo i 5 % voličů SPÖ a 19 % voličů Zelených, přičemž vedení Zelených se zcela jednoznačně před volbami vyslovilo pro "rudo-zelenou" koalici. (Plasser, Ulram 2002: 13)

[3]3. Viz Reformprogramm für Österreich - Wortlaut (http://www.oevp.at).

[4]4. Vedle Schüssela se na vyjednáváních za ÖVP účastnil předseda poslanecké frakce Andreas Khol, úřadující ministryně vyučování Elisabeth Gehrer, místopředsedkyně strany Elisabeth Zanon zur Nedden, ministr zemědělství Wilhelm Molterer, tajemnice strany Maria Rauch-Kallat a Waltraud Klasnic. Za SPÖ utvořili vyjednávací tým předseda Alfred Gusenbauer, vídeňský starosta Michael Häupl, zemští vedoucí strany Hans Niessl (Burgenland) a Gabi Burgstaller (Solnohradsko), president Národní rady Heinz Fischer, výkonný předseda poslanecké frakce Josef Cap a Barbara Prammer. Za FPÖ utvořili tým vedle Haupta druhý president Národní rady Thomas Prinzhorn, místopředsedkyně strany Magda Bleckmann, Hubert Gorbach, Jörg Freunschlag, Dieter Böhmdorfer, hlavní tajemník strany a předseda poslanecké frakce Karl Schweitzer a Herbert Scheibner. Zelení postavili do čela vyjednávání vedle Alexandra Van der Bellena místopředsedkyni strany Evu Glawischnig a místopředsedu strany Karla Öllingera a dále Madeleine Petrovic, Danielu Graf a Franze Flosse.

[5]5. Další kontroverzi vyvolal návrh presidenta Národní rady za ÖVP Andrease Kohla, aby byl přidán do preambule předpokládané reformované spolkové ústavy "na základě našeho náboženského dědictví jako jeden z pramenů , které jsou vyjádřeny v naší ústavě jako základní hodnoty" pojem Boha. Podle Kohla "hodnoty Rakouské republiky obsahují hodnotové představy těch, kteří věří v Boha jako v pramen pravdy, spravedlnosti, dobra a krásy…" Podle vyjádření předsedy poslaneckého klubu SPÖ Josefa Capa s tímto pojetím SPÖ nemůže souhlasit, neboť "existuje striktní oddělení církve a státu."  (Die Presse online 4. 2. 2003)

[6]6. V oficiálním stanovisku rozšířeného předsednictva Zelených, které pověřilo Van der Bellena zahájit oficiální rozhovory o vytvoření vládní koalice, bylo výslovně stanoveno, že "ÖVP povede jednání jako strana středu na základech křesťanskodemokratického a sociálního programu a nikoliv na bázi ´černomodrého´ projektu změny". Stanovisko vyslovilo také poměrně ostrou kritiku dosavadní politiky vlády v čele s ÖVP. (Srov. Die Presse online 6. 2. 2003) Proti započetí jednání se přesto velmi ostře vyslovili představitelé vídeňské městské organizace Zelených. Vídeňská městská radní a členka rozšířeného předsednictva Monika Vana vyjádřila názor vídeňské městské organizace, který byl velmi skeptický k možnosti, že by se ÖVP vzdala pravicově zaměřených částí svého volebního programu a vyslovila přesvědčení, že v otázkách jako rozpočet, bezpečnost, doprava či "ženská politika" nebude možno dosáhnout politické shody. (Kurier online 6. 2. 2002)

[7]7. Proti tomuto rozhodnutí přitom hlasovali pouze zemští hejtmani Dolních a Horních Rakous Erwin Pröll a Josef Pühringer, zdržel se tyrolský zemský hejtman Herwig Van Staa a president Hospodářské komory Christoph Leitl.

[8]8. Text byl dokončen 24. 2. 2002.

 

 

 

Použitá literatura a prameny:

 

POZN: Pokud není uvedeno jinak, jsou všechny online odkazy ověřeny k 24. 2. 2003.

 

Betz, Hans-Georg (2002): Rechtspopulismus in Westeuropa: Aktuelle Entwicklungen und politische Bedeutung. Österreichische Zeitschrift für Politikwissenschaft, roč. 31, č. 4, s. 251-264.

Der Standard online (http://derstandard.at).

Die Presse online (http://www.diepresse.at).

Hloušek, Vít (2002a): Strany občanské pravice v rakouském stranickém systému po roce 1986. Politologický časopis, roč. IX., č. 1, s. 29-49.

Hloušek, Vít (2001): ÖVP a proměny katolického tábora. Politologický časopis, roč. VIII., č. 4, s. 348-367.

Hloušek, Vít (2002b): The Governmental Crisis in Austria and the Austrian Party System. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 4 (http://www.iips.cz/seps.html).

Johnson, Lonnie R. (2000): On the Inside Looking Out: An Essay on Austria's New ÖVP-FPÖ Government, Jörg Haider, and Europe. Vienna: Austrian Fulbright Commission, Working Paper 00-1.

Kurier online (http://www.kurier.at).

Neuwirth, Erich (2002): Wählerstromanalyse Nationalratswahl 2002. Wien (http://sunsite.univie.ac.at/Austria/elections/nrw02/).

Ogris, Günther; Hofinger, Christoph; Picker, Ruth; Ortner, Georg; Thalhammer, Eva (2002): Nationalratswahl 2002. Analyse des Wahlergebnisses und des Wahlkampfes. Wien: SORA (http://www.sora.at).

Plasser, Fritz; Ulram, Peter A. (2002): Analyse der Nationalratswahl 2002. Muster, Trends und Entscheidungsmotive. Wien: Fessel-GfK & Ludwig Boltzman Institut (http://www.gfk.at).

SORA (2002a): Trends im Wahlverhalten 1990 bis 1999. Wien: Institute for Social Research and Analysis (http://www.sora.at/wahlen/wahlanalysen/wahlverhalten/).

SORA (2002b): Wahlanalyse zur Nationalratswahl 2002. Wien: Institute for Social Research and Analysis (http://www.sora.at/wahlen/wahlanalysen/analyse_nrw02/).

SORA (2002c): Wählerstromanalyse Nationalratswahl 2002. Wien: Institute for Social Research and Analysis (http://www.sora.at/wahlen/wsa/nrw02/).

 

 



Copyright (c) 2003 Vít Hloušek

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.