Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 1, ROČNÍK V, JARO 2003, ISSN 1212-7817 - PART 1, VOLUME V, SPRING 2003, ISSN 1212-7817

Parlamentní volby v Rakousku 2002

Vít Hloušek

Abstract:

The article deals with the last Austrian parliamentary election held in November 2002. It presents basic data of the elections outcomes both on the federal and the regional levels. The article presents analysis of election campaign and voters' behaviour, including analysis of voters' shifts. There are also discussed reasons for the convincing victory of ÖVP and the decline of FPÖ. The last aim of the article is to survey difficulties and obstacles of coalition government formation after the elections.

Keywords:

Austria, Political Parties, Parliamentary Elections; ÖVP; SPÖ; FPÖ

Rok 2002 byl v Rakousku nejen ve znamení prohlubující se vládní krize, která vyústila až v pád Schüsselova kabinetu (srov. Hloušek 2002b), ale také ve znamení předčasných parlamentních voleb do rakouské Národní rady. Rakouská stranická scéna je již od poloviny 80. let 20. století nesmírně zajímavou arénou, na níž je možno pozorovat procesy rozrušování tradičních a do té doby velmi silných kulturně-politických milieu a mizení tradičních vazeb strana-skupiny elektorátu podle jednotlivých společenských a politických táborů (Lager). Tyto společensko-politické procesy narušily ve svém důsledku také tradiční a etablované mechanismy v podstatě bipartistické stranické soutěže tak, jak se v Rakousku utvořila již na sklonku 40. let minulého století. (Srov. např. Hloušek 2001; Hloušek 2002a) Lze navíc říci, že doposud nedošlo k takové míře konsolidace zejména stranických interakcí a voličských opcí (stabilizoval se v podstatě pouze počet čtyř relevantních aktérů), aby bylo možno s definitivní platností tvrdit, jakým způsobem se bude vyvíjet mechanismus a logika fungování rakouského stranického systému v dlouhodobějším horizontu.

Následující příspěvek si neklade za cíl zasáhnout ambiciózním způsobem do výše naznačených diskusí. Pokusí se pouze "zmapovat terén" výsledků loňských rakouských parlamentních voleb a popsat základní momenty velmi obtížných koaličních jednání. Představuje tedy určitý komentář k aktuální vývojové fázi velmi zajímavého transformujícího se stranického systému ve střední Evropě.

Výsledky voleb - spolková a zemská rovina

Volební účast ve volbách, které se konaly 24. 11. 2002, byla tradičně vysoká, z 5 912 509 oprávněných voličů hlasovalo 4 982 253 voličů, což představuje 84,27 %. Ani Rakousko se nevyhnulo v nedávné minulosti vlně určitého znechucení politikou (Politikverdrossenheit), která se projevila nejen určitým odklonem od etablovaných politických stran, ale také odklonem od klasických forem politické participace vůbec (pro data srov. např. SORA 2002a). Přesto Rakousko patří stále k zemím, které vykazují relativně vysokou volební účast a rovněž relativně vysokou míru členství v politických stranách. Komplikovaná politická situace vedoucí k předčasným volbám se projevila nejen na účasti samotné, ale také na nebývalé míře pozornosti, již Rakušané věnovali volební kampani. Před volbami 1999 považovalo podle průzkumů pouze 26 % voličů kampaň za zajímavou. V říjnu 2002 bylo toto číslo velmi podobné (24 %), pak však začal zájem o kampaň narůstat a vyvrcholil týden před volbami, kdy velký zájem o volební kampaň projevilo 41 % dotázaných. (Plasser-Ulram 2002: 2)

Volby 2002 potvrdily jednoznačně tendence k čtyřstranickému formátu rakouského stranického systému. Vedle dlouhodobě etablovaných stran ÖVP, SPÖ a FPÖ potvrdili rakouští Zelení, že představují z hlediska parlamentní relevance dlouhodobě perspektivní formaci. Nepodařilo se jim sice na spolkové rovině předstihnout FPÖ, ale i tak zvýšili svůj volební zisk oproti roku 1999 o více než 2 %. Navíc ukázaly průzkumy voličů Zelených, že tato strana získává podporu zejména mezi mladými středoškolsky a vysokoškolsky vzdělanými lidmi. Zelené volí spíše ženy než muži. (Plasser, Ulram 2002: 9)

Potvrdila se také skutečnost, že kromě těchto čtyř formací již nemá žádná další strana šanci stát se v současné době relevantní formací. KPÖ od roku 1983 nepřekročila nikdy svým volebním ziskem 1 % odevzdaných hlasů. Ani LIF, které se pokoušelo v polovině 90. let hrát roli sociálně liberální formace bojující o přízeň některých nenacionalisticky naladěných skupin někdejších voličů tzv. "třetího tábora", respektive se snažilo svými apely na postmateriální hodnoty atakovat voliče směřující k Zeleným, se v roli parlamentní formace z voleb 1994 a 1995 neudrželo. Jestliže ještě ve volbách 1999 mělo ziskem 3,65 % určitou naději, zisk pod jedno procento znamená pro tuto stranu krach pokusů o opětovné dosažení parlamentní relevance. Navíc neexistuje ani reálná perspektiva, že by se LIF podařilo etablovat jako relevantní formace na zemské úrovni, alespoň výsledky loňských parlamentních tomu nenasvědčují: nejlepšího výsledku dosáhlo LIF ve druhé nejmenší spolkové zemi Vorarlbergu, ale i tento výsledek představoval pouhých 1,62 % odevzdaných hlasů.

Jednoznačným vítězem voleb se stala ÖVP, která se svým ziskem 42,3 % hlasů vrátila ke svým výsledkům z poloviny 80. let minulého století. Zdali se jedná pouze o konjunkturální jev nebo zdali se formuje obnovený elektorát inovované catch-all party není možné na základě výsledků jedněch parlamentních voleb jednoznačně stanovit. Spíše se však zdá, že zde působily konjunkturální faktory, které na momentálně málo strukturovaném a fluidním rakouském volebním trhu umožnily tak přesvědčivé volební vítězství. ÖVP byla jednak voliči vnímána jako nejkompetentnější strana co se týče řešení problémů rakouské ekonomiky a souvisejících otázek (reforma penzijního systému), jednak zapůsobila velmi obratně vedená volební kampaň. Úspěšnost této kampaně se projevila i ve skutečnosti, že podle průzkumů veřejného mínění došlo k masivnímu nárůstu podpory ÖVP (o cca 11 %) až v závěrečných čtyřech týdnech volební kampaně, přičemž startovacím momentem tohoto posunu byla další vnitrostranická krize uvnitř FPÖ, když byl Mathias Reichhold kvůli zdravotním důvodům v čele této strany vystřídán Herbertem Hauptem. (Ogris et all. 2002: 13-14; Die Presse online 30. 10. 2002) Jako další velmi podstatný důvod razantního volebního vítězství je možno uvést, že ÖVP zvládla prezentovat proces destabilizace a rozpadu Schüselova kabinetu jako jednoznačnou vinu koaliční FPÖ a dokázala vyjít z obtížné situace posílena.

ÖVP "bodovala" ve volbách 2002 zejména u voličů-mužů a dokázala předstihnout SPÖ jak v kategorii voličů v produktivním věku, tak v kategorii starobních důchodců. 95 % osob pracujících v zemědělství volilo ÖVP podobně jako 60 % samostatně výdělečně činných osob a 55 % voličů pracujících ve svobodných povoláních. V kategorii úředníků a zaměstnanců byly volební zisky obou velkých stran v podstatě vyrovnané. Jako naprosté novum je možno vnímat skutečnost, že téměř 39 % kvalifikovaných dělníků dalo svůj hlas ÖVP namísto SPÖ. (Plasser-Ulram 2002: 9)

Ani druhá tradiční formace SPÖ však nedosáhla špatného volebního výsledku, když konsolidovala svoji voličskou podporu na úrovni 33,15 %. Ukazuje se, že tato strana disponuje největším pevným jádrem voličů (a že byla tedy zasažena rozpadem tradiční sloupové politické kultury nejméně), ale zároveň je také zřejmé, že její akční rádius mezi nerozhodnutými voliči a předchozími voliči jiných stran je ve srovnání s ÖVP omezený. SPÖ získala více hlasů než ÖVP v rámci socioprofesních skupin pouze ve skupině nekvalifikovaných dělníků (cca 50 % jejich hlasů). (Plasser-Ulram 2002: 9) SPÖ tak poprvé od počátku 70. let minulého století nebyla počtem obdržených hlasů nejsilnější stranou. Tradicionalistická sociálnědemokratická rétorika vedení volební kampaně SPÖ nicméně účinně blokovala potenciální rozdrolení zmíněného pevného voličského jádra a zároveň přitáhla značnou skupinu bývalých nevoličů.

Naproti tomu FPÖ je možno chápat jako jednoznačného poraženého. Volební podpora strany poklesla drasticky z téměř 27 % na cca 10 %. Komplikovaná (a místy dosti polovičatá) snaha části vedení strany soustředěné kolem Susanne Riess-Passer představit stranu v jiném světle, než ji prezentuje Jörg Haider, prakticky neuspěla. Vnitrostranická krize, která se přenesla i do koaliční vlády, ukázala, že strana není vnitřně jednotná a že vliv Haiderova křídla je příliš vysoký na to, aby se FPÖ dokázala účinně transformovat před médii i rakouskými voliči z podoby protestní strany do podoby důvěryhodného koaličního partnera. Svou roli sehrála také skutečnost, že image ÖVP se pod Schüsselovým vedením vychýlilo lehce doprava a začala tak opět konkurovat FPÖ v příslušném voličském segmentu.

Potvrdila se pouze některá očekávání ohledně profilu elektorátu FPÖ: stranu volili spíše muži než ženy a spíše příslušníci mladší generace. Strana byla co do profesní struktury svých voličů úspěšná zejména mezi nevyučenými nebo pouze vyučenými dělníky. Když odhlédneme od této skupiny, získala FPÖ pouze 16 % dělnických hlasů a tak se úvahy z roku 1999 o tom, že by se tato strana mohla stát jakousi novou "dělnickou stranou" nepotvrdily (v roce 1999 získala FPÖ plných 47 % dělnických hlasů). (Plasser, Ulram 2002: 9 a 12) Rovněž tak nelze na základě výsledků voleb 2002 tvrdit, že by FPÖ jednoznačně dominovala mezi voliči pod 30 let věku. Jestliže v roce 1999 získal v této věkové skupině největší podíl ze všech stran (35 %), skončila v loňských volbách až čtvrtá (14 %). I v této věkové skupině totiž získala největší podporu ÖVP (33 %) a potvrdila tak své celkové vítězství bez ohledu na věkové voličské skupiny. (Plasser, Ulram 2002: 12) Paradoxně byla FPÖ úspěšnější mezi voliči nad 60 let, když získala mezi 16-17 % hlasů této věkové kategorie. (Ogris et all. 2002: 15) Celkem 44 % voličů FPÖ se rekrutovalo v roce 2002 z voličů starších než 60 let a tak se strana mladých stala spíše stranou důchodců. (SORA 2002b) Obecně lze říci, že líbivý a atraktivní populistický styl politiky [1], který napomohl k volebním triumfům FPÖ ve druhé polovině uplynulé dekády (srov. např. Johnson 2000: 4-15), se stal nevěrohodným díky vládní performanci strany a v kombinaci s ostrým vnitrostranickým rozštěpením vedl k desilusi řady někdejších voličů FPÖ, kteří se poohlédli po jiném politickém řešení.

Tabulka 1: Výsledky voleb 2002 a 1999 na spolkové úrovni:

Kandidující subjekt	Počet obdržených hlasů 2002	% obdržených hlasů 2002	% hlasů obdržených 1999	Rozdíl 1999-2002 (%)
ÖVP	2 076 831	42,30	26,91	+15,39
SPÖ	1 792 499	36,51	33,15	+3,36
FPÖ	491 328	10,01	26,91	-16,90
Zelení	465 021	9,47	7,40	+2,07
LIF	48 085	0,98	3,65	-2,67
KPÖ	27 567	0,56	0,48	+0,08
Ostatní	8 354	0,17	-	-

Zdroj: Nationalratswahl 2002 Ergebnisse (http://kurier.at/wahl/ergebnisse/0.html); ověřeno k 5. 12. 2002

Co se týče rozdělení mandátů v Národní radě, získala ÖVP 79 křesel, SPÖ 69, FPÖ 18 a Zelení 17 křesel z celkového počtu 183. Presidentem Národní rady se stal Andreas Khol (ÖVP), druhým presidentem Heinz Fischer (SPÖ) a třetím presidentem byl zvolen Thomas Prinzhorn (FPÖ).

Výsledky voleb na zemské úrovni potvrzují přetrvávání některých dlouhodobějších trendů voličského chování. Zejména se potvrzuje určitá diskrepance mezi voličskými preferencemi obyvatel hlavního města Vídně a alpských zemí. Zatímco ve Vídni již tradičně přesvědčivě zvítězila SPÖ a velmi dobrý volební výsledek udělali v této spolkové zemi i Zelení (15,14 %), byla v zemích jako Vorarlberg, Tyrolsko a Solnohradsko ÖVP zřetelně nejsilnější stranou, přičemž zisky SPÖ se pohybovaly pouze v rozpětí 20-30 % obdržených hlasů.

Podle volebních výsledků se lišilo voličské chování v závislosti na velikosti obce. Platí, že čím menší obec, tím více příznivců získala ÖVP a naopak ve větších obcích a městech jednoznačně vedla SPÖ před ÖVP. Míra volební podpory FPÖ přitom byla velikostí obce dotčena nejméně, zatímco v případě Zelených se jednoznačně ukázalo, že jejich voličskou banku představují zejména větší obce a města.

Tabulka 2: Volební chování v závislosti na velikosti obce

Velikost obce	ÖVP	SPÖ	FPÖ	Zelení
Méně než 700 (podle počtu oprávněných voličů)	59	27	9	4
700-1100 (podle počtu oprávněných voličů)	55	30	9	5
1100-1900 (podle počtu oprávněných voličů)	50	33	10	6
Nad 1900 (podle počtu oprávněných voličů)	38	39	10	11
Všechny obce do 50 000 (podle počtu obyvatel)	46	35	10	7
Všechny obce nad 50 000 (podle počtu obyvatel)	32	42	10	14

Zdroj: Ogris et all. 2002: 18-19.

Určitou anomálii představuje dlouhodobě spolková země Korutany, kde je velmi silná podpora FPÖ. I přes značný pokles i ve volbách 2002 obdržela FPÖ v Korutanech 23,61 % hlasů a tím se takřka řádově vymyká výsledku v ostatních zemích (druhou nejúspěšnější zemí pro FPÖ bylo právě malé Vorarlbersko s 12,99 % hlasů).

Spolkové země Dolní Rakousy, Horní Rakousy, Burgenland a Štýrsko pak představují případy, kdy došlo oproti roku 1999 k renesanci dobrých volebních výsledků nad 40 % u ÖVP (jednoznačně na úkor FPÖ), přičemž ovšem odstup mezi ÖVP a SPÖ není příliš vysoký a tyto země se tak de facto vrátily k bipolární konfiguraci stranické soutěže mezi ÖVP a SPÖ, v níž FPÖ a Zelení soupeří nanejvýš o postavení třetí strany. V případě Horních Rakous, Burgenlandu, Štýrska, Korutan a Solnohradska je v této soutěži stále úspěšnější FPÖ, ovšem Zelení zaznamenali oproti roku 1999 velmi rovnoměrný růst voličské podpory ve všech zemích a představují tedy přinejmenším krátkodobě formaci s větší perspektivou dalšího růstu voličské podpory.

Tabulka 3: Výsledky voleb 2002 na úrovni jednotlivých spolkových zemí (v % obdržených hlasů)

Kandidující subjekt	Vídeň	Dolní Rakousy	Horní Rakousy	Burgenland	Štýrsko	Korutany	Solnohradsko	Tyrolsko	Vorarlbersko
ÖVP	30,65	47,83	42,59	42,41	44,61	30,49	46,65	51,87	49,22
SPÖ	43,77	36,78	37,02	45,83	36,97	38,33	30,78	24,46	20,06
FPÖ	7,97	6,92	10,40	6,36	9,64	23,61	10,73	9,97	12,99
Zelení	15,14	7,21	8,67	4,71	6,96	6,19	10,36	11,63	14,53
LIF	1,18	0,80	0,85	0,45	0,87	0,85	1,06	1,50	1,62
KPÖ	0,61	0,46	0,47	0,25	0,95	0,53	0,42	0,56	0,36

Zdroj: Nationalratswahl 2002 Ergebnisse (http://kurier.at/wahl/ergebnisse) ; ověřeno k 5. 12. 2002

Tabulka 4: Výsledky voleb 1999 na úrovni jednotlivých spolkových zemí (v % obdržených hlasů)

Kandidující subjekt	Vídeň	Dolní Rakousy	Horní Rakousy	Burgenland	Štýrsko	Korutany	Solnohradsko	Tyrolsko	Vorarlbersko
ÖVP	16,99	32,90	28,63	30,57	26,80	16,25	27,84	32,87	35,21
SPÖ	37,85	33,83	33,06	41,91	33,80	35,72	28,95	23,09	18,16
FPÖ	24,77	22,46	26,80	21,04	29,20	38,62	29,35	28,01	30,17
Zelení	10,33	5,95	7,36	3,73	5,82	5,47	8,39	9,71	10,04
LIF	6,96	2,87	2,67	1,84	2,63	2,61	3,83	3,73	4,82
KPÖ	0,88	0,39	0,33	0,25	0,65	0,33	0,30	0,29	0,21

Zdroj: Nationalratswahl 2002 Ergebnisse (http://kurier.at/wahl/ergebnisse) ; ověřeno k 5. 12. 2002

Témata a charakter volební kampaně

Podle rakouských politologů Plassera a Ulrama (Plasser, Ulram 2002: 3) se v průběhu volební kampaně stále více dostávala do popředí otázka osoby kancléře, která začala být pro voliče důležitější, než otázka které strany sestaví volební koalici. Tato personalisace volebního boje nahrála zejména volební strategii ÖVP, která se od začátku soustředila kolem osoby Wolfganga Schüssela.[2] Volební průzkumy také prokázali již naznačený rys, podle něhož se neustále zmenšuje skupina kmenových voličů jednotlivých stran. Pouze čtvrtina dotázaných voličů se označila za kmenové voliče příslušné strany (tvrdé jádro). Celých 23 % voličů se přitom pro "svoji" stranu rozhodlo až v závěrečné fázi volební kampaně (Plasser, Ulram 2002: 7-8), což představuje opět zřetelný signál svědčící o definitivním rozrušení tradičních stranických a voličských táborů. V tomto nestabilním prostředí, kde voličské preference nejsou utvářeny tradičními vazbami a skupinově vypěstovanými a determinovanými postoji, se jeví určitá personalizace volebního boje spjatá s rostoucí rolí televizních prostředků vedení volební kampaně (zejména duely mezi špičkovými kandidáty v živých televizních přenosech) jako v podstatě nezbytná.

22 % rakouských voličů volilo v roce 2002 jinak než v roce 1999 a tento obecný přesun hlasů je největší v historii rakouských parlamentních voleb. Poslední volby jednoznačně potvrdily trend ke vzrůstu mobility voličů napříč stranickým spektrem. Ukazuje se, že nestálí voliči již neoptují pouze pro FPÖ či Zelené, ale představují rezervoár, který je velmi důležitý pro jakoukoliv stranu (a v roce 2002 napomohl k volebnímu vítězství ÖVP). (Plasser-Ulram 2002: 8) Postupný vývoj podílu voličů, kteří mění mezi volbami svoje stranické preference, ukazuje následující tabulka:

Tabulka 5: Stálí voliči a voliči měnící své preference ve volbách 1983-2002

	1979-1983	1983-1986	1986-1990	1990-1994	1994-1995	1995-1999	1999-2002
Voliči, kteří změnili volenou stranu	7	13	14	16	12	14	20
Nově mobilizovaní voliči, kteří předtím nevolili	3	1	2	6	7	1	7
Demobilizovaní voliči, z nichž se stali nevoliči	2	3	7	10	3	8	4
Celkový součet voličů, kteří změnili své preference	12	17	23	31	22	24	30
Konstantní nevoliči	6	7	9	14	16	17	18
Stálí voliči určité strany	82	76	68	55	62	59	53
Občané s konstantním postojem celkem	88	83	77	69	78	76	71
Občané oprávnění volit	100	100	100	100	100	100	100

Zdroj: Ogris et all. 2002: 6

Vedle personifikované otázky ideální osobnosti budoucího kancléře patřily k nejdůležitějším tématům volební kampaně pro volby do Národní rady 2002 otázky vzdělávacích možností pro mládež a otázky s tím související (způsob přijímání na vysoké školy, otázka školného), problematika boje s nezaměstnaností mladistvých, vytváření pracovních příležitostí a dlouhodobé zajištění úrovně starobních důchodů. Jen o něco méně intenzivněji vnímali rakouští voliči témata spojená s nastartováním hospodářského oživení, ochranou přírody a zrovnoprávňováním mužů a žen. O něco méně pozornosti věnovali Rakušané otázce daňové reformy ve prospěch malých a středních firem, vyrovnání rozpočtového deficitu, problematice přípravy země na východní rozšíření EU a problematice azylového práva (respektive volání po jeho zpřísnění) a integrace cizinců do rakouské společnosti. (Ogris et all. 2002: 23-24)

Analýza voličských přesunů elektorátu jednotlivých formací

Nejvýraznější výsledky voleb co do přesunu hlasů mezi jednotlivými stranami oproti volbám v roce 1999 spočívaly v přesunu cca 630 000 voličů od FPÖ ve prospěch ÖVP, přičemž nejvíce osob z tohoto počtu bylo ve Štýrsku. Druhým nejvýraznějším pohybem byl přesun 130 000 bývalých nevoličů k SPÖ, který se teritoriálně projevil zejména v Dolních Rakousích. Rovněž ÖVP se podařilo mobilizovat cca 100 000 předchozích nevoličů a to převážně v Tyrolsku, Vorarlbersku a ve Vídni. Pouze ve Vídni se projevil fenomén, kdy původní voliči FPÖ volili v roce 2002 SPÖ a to v počtu cca 70 000. Bývalí voliči LIF přešli zejména k Zeleným, což potvrzuje hypotézu o primárně postmateriální orientaci někdejšího elektorátu LIF. Zajímavým rysem nesporně byly ztráty, které utrpěli Zelení ve prospěch ÖVP a částečně SPÖ, které ovšem byly vykompenzovány jednak výše naznačeným pohybem od LIF, ale také schopností přitáhnout v omezené míře dřívější nevoliče. (Neuwirth 2002: 2)

Mírně odlišná čísla poskytuje analýza voličských proudů, kterou vypracoval Institut pro společenský výzkum a analýzu (viz SORA 2002c). Hlavní trendy však zůstávají stejné:

Tabulka 6: Změny voličských preferencí ve volbách do Národní rady 2002 (v tisících hlasů)

	SPÖ 02	FPÖ 02	ÖVP 02	Zelení 02	LIF 02	Ostatní 02	Nevoliči 02	Suma 99
SPÖ 99	1 382	13	21	23	5	4	19	1 467
FPÖ 99	135	357	602	19	6	3	85	1 208
ÖVP 99	12	12	1 134	13	4	3	14	1 189
Zelení 99	25	9	38	220	4	2	17	314
LIF 99	21	7	43	50	12	1	15	149
Ostatní 99	21	7	13	10	5	16	18	89
Nevoliči 99	116	74	122	81	9	5	1 038	1 445
Suma 02	1 712	479	1 973	416	45	33	1 205	5 862

Zdroj: SORA 2002c.

Tabulka 7: Změny voličských preferencí ve volbách do Národní rady 2002 (v %)

	SPÖ 02	FPÖ 02	ÖVP 02	Zelení 02	LIF 02	Ostatní 02	Nevoliči 02	Suma 99
SPÖ 99	94	1	1	2	0	0	1	100
FPÖ 99	11	30	50	2	1	0	7	100
ÖVP 99	1	1	95	1	0	0	7	100
Zelení 99	8	3	12	70	1	1	5	100
LIF 99	14	5	29	33	8	1	10	100
Ostatní 99	23	8	14	12	6	18	20	100
Nevoliči 99	8	5	8	6	1	0	72	100

Zdroj: SORA 2002c.

Na základě těchto výzkumů je potvrzen odliv cca 135 000 voličů FPÖ z roku 1999 k SPÖ a zejména masivní přesun voličů od FPÖ k ÖVP v počtu cca 602 000. Výsledky rovněž ukazují na velmi nízkou fluktuaci voličů SPÖ, neboť 94 % těch, kteří volili tuto stranu již v roce 1999, ji volilo i v loňských parlamentních volbách. Zajímavou informaci o heterogenitě elektorátu LIF v roce 1999 podává údaj, podle něhož 14 % dřívějších voličů LIF volilo v roce 2002 SPÖ, plných 29 % ÖVP, 33 % Zelené a pouze 8 % (cca 12 000) zůstalo kmenovými voliči LIF. Rovněž se potvrdilo, že obě velké strany (ÖVP a SPÖ) jsou nejúspěšnější v mobilizaci bývalých nevoličů.

Formování vládní koalice na rakouský způsob

Politická tradice rakouské druhé republiky zná případy velmi komplikovaných vyjednávání o vládní koalici. Dokonce i v době trvání "zlaté éry" proporčního vládnutí velké koalice ÖVP-SPÖ v průběhu 50. let minulého století nebylo výjimkou, že koaliční rozhovory byly velmi tvrdé a vyjednávání poměrně zdlouhavé. Ve velmi podobné situaci se ocitla rakouská politická špička také nyní.

Díky razantnímu volebnímu vítězství ÖVP nebyly (na rozdíl od roku 1999) žádné pochybnosti o tom, kdo bude udávat hlavní tón při sestavování vlády. Hlavní vyjednávač ÖVP Wolfgang Schüssel měl úlohu zjednodušenou v tom smyslu, že si v podstatě stačilo vybrat koaličního partnera, přičemž žádná z parlamentních stran nebyla apriori vyloučena z možných koaličních vyjednávání. ÖVP představila na počátku vyjednávací kampaně poměrně ambiciózní program politických a ekonomických reforem, který v oblasti zahraniční politiky počítal s tím, že by Rakousko sehrálo daleko aktivnější úlohu v procesu rozšiřování EU o země střední a jihovýchodní Evropy s tím, že by Rakousko mohlo hrát novou roli v rozšířené EU jako určité "kompetentní centrum" pro středoevropské země. Nejvýznamnější body programu se však týkaly vnitropolitických reforem. Jako klíčový bod k ozdravení rakouských veřejných financí stanovil program ÖVP omezení předčasných odchodů do důchodu a nastavení takové politiky, která by napomohla vytváření pracovních míst i pro starší populaci, aby mohl práh důchodového věku zůstat v dosavadní věkové hranici a systém byl zároveň dále financovatelný. Navíc bylo stanoveno jako střednědobý cíl důchodové politiky ÖVP zavedení individuálního penzijního připojištění. Podobně předvídá program ÖVP určité úspory v přebujelém veřejném zdravotnictví, které by se měly týkat zejména omezení nadměrné spotřeby léků a zefektivnění (zlevnění) administrativy pojištění. Program také počítá s tím, že zůstanou zachovány studijní poplatky na univerzitách Vedle toho navrhuje ÖVP ve svém programu také pokračování privatizace státních podniků a vytváření liberálního ekonomického prostředí. Jako makroekonomický rámec dalšího rozvoje rakouské ekonomiky určuje program ÖVP prostředí s konsolidovaným státním rozpočtem, v němž by postupně klesala výše výdajů a došlo by ke zjednodušení daňové struktury.[3]

Vyjednávací tým ÖVP [4] započal bezprostředně po volbách sondáže ohledně možné podoby koaliční vlády se všemi třemi potenciálními partnery, ale ve všech případech se záhy ukázalo, že proces formování koaliční vlády nebude jednoduchý a bude vyžadovat čas. Přes značnou snahu vedení FPÖ v čele s Herbertem Hauptem o obnovení "černomodré" koalice (Der Standard online 4. 12. 2002) se záhy začalo ukazovat, že největší potenciál pro jednání spatřovalo vedení ÖVP ve snaze o vytvoření nové velké koalice s SPÖ a tímto směrem byl také napřen nejvýraznější vyjednávací potenciál. Záhy se však ukázalo, že právě ony hlavní programové body ÖVP budou představovat největší překážku pro utváření velké vládní koalice. Rozhovory mezi Schüsselem a Gusenbauerem začaly oficiálně 29. 11. 2002. Na počátku prosince ovšem začaly paralelně sondážní rozhovory jak s SPÖ tak s FPÖ a dokonce Zelení přehodnotili své původně zcela zamítavé stanovisko. Rozhovory však byly nejintenzivněji vedeny mezi vyjednávacími týmy obou velkých stran.

Desetibodový Schüsselův scénář základu vládního programu, který odpovídal volebnímu programu ÖVP, však obsahoval některé momenty, které byly od počátku pro SPÖ jen velmi obtížně akceptovatelné. Nevinná věta, která požadovala zajištění "celkové obrany státu na zemi i ve vzduchu" dávala vcelku nedvojsmyslně najevo, že ÖVP hodlá pokračovat v projektu nákupu nových nadzvukových stíhacích bitevníků. Poněkud skrytěji formulovaný cíl integrace Rakouska do mezinárodních bezpečnostních struktur (NATO) je pak v přímém rozporu s důrazem, který SPÖ klade na zachování rakouské neutrality. Obdobně projekt pensijní reformy tak, jak je předpovídal Schüsselův tým, vyvolával u SPÖ přinejmenším značné kontroverze. Podobně nepřijatelná byla od počátku pro SPÖ i další privatizace státního sektoru, již jen proto, že velmi silnou skupinu uvnitř SPÖ představují odborové svazy působící v tomto sektoru (zejména velmi silné sociálnědemokraticky orientované železniční odbory, které by okamžitě začaly protestovat, kdyby došlo k předpokládané rekonstrukci Rakouských spolkových drah - ÖBB). Velmi kontroverzní otázkou mezi ÖVP a SPÖ byly také poplatky za vysokoškolské studium, které si ÖVP přeje zachovat a naopak SPÖ učinila z požadavku jejich odstranění jeden z ústředních bodů v rámci své předvolební kampaně.[5] (Srov. Der Standard online 14. 1. 2003)

Na počátku ledna skončily přesto sondáže ÖVP-FPÖ a naopak rozhovory se sociálními demokraty pokračovaly v pracovních skupinách. Tyto sondážní rozhovory byly ukončeny 20. 1. 2003 a předsednictvo SPÖ rozhodlo, že by vyjednávání o vytvoření vládní koalice s ÖVP měla pokračovat. V této situaci ovšem Schüssel 22. 1. 2002 překvapivě oznámil, že ponechává stále otevřené všechny možnosti. (Der Standard online 17. 2. 2003) Tímto vyjádřením se ovšem možnost utvoření velké koalice fakticky uzavřela.

Původně nejméně pravděpodobným partnerem ÖVP byli Zelení, jejichž předseda Van der Bellen krátce po volbách prohlásil, že strana nepovede s ÖVP žádné rozhovory. Zelení však byli v této otázce od začátku nejednotní a tak záhy začaly alespoň polooficiální opatrné sondáže mezi vyjednávacími týmy Zelených a ÖVP. Jednání, která začala 6. 12. 2003, byla ovšem již 17. 12. 2003 přerušena, neboť Zelení odmítli vést rozhovory, pokud bude ÖVP nadále paralelně vyjednávat i s FPÖ. Situace se změnila po Schüsselově vyjádření 22. 1. O pět dní později Schüssel veřejně pozval Van der Bellena k jednáním a Van der Bellen pozvání přijal. 5. 2. 2003 se předsednictvo Zelených vyslovilo v poměru 21:8 pro započetí oficiálních jednání s ÖVP o možnosti vytvoření "černozelené" koaliční vlády [6]. Jednací maratón ovšem nebyl úspěšný. V noci z 15. na 16. 2. 2003 po 16hodinovém jednání oznámil Van der Bellen, že jednání mezi ÖVP a Zelenými byla neúspěšná. (Der Standard online 17. 2. 2003)

Po tomto neúspěchu se potenciálně vrátily do hry jak SPÖ, tak FPÖ. Spolkový president Thomas Klestil otevřeně zatlačil na Schüssela, aby co nejrychleji přijal definitivní rozhodnutí ohledně koaličního partnera a deklaroval vůli projednat otázku sestavení nové spolkové vlády s předsedy všech stran zastoupených v Národní radě. Nebylo přitom tajemstvím, že osobní Klestilova preference směřovala spíše k vytvoření velké koalice ÖVP-SPÖ. (Der Standard online 17. 2. 2003) Definitivní rozhodnutí padlo večer 20. 2. 2003, kdy se předsednictvo ÖVP rozhodlo, že o vládní koalici budou jednat s FPÖ.[7] FPÖ zareagovala velmi vstřícně, když se pro zahájení koaličních vyjednávání s ÖVP vyslovili jednohlasně poslanci FPÖ z Národní rady, Spolkové rady i Evropského parlamentu. (Die Presse online 21. 2. 2003)

Závěr

24. 2. 2003 v ranních hodinách začaly oficiální rozhovory o vytvoření vládní koalice mezi vyjednávacími týmy ÖVP a FPÖ. Podle vyjádření špiček ÖVP by měla vyjednávání trvat zhruba týden, Andreas Kohl určil jako termín vzniku nové vlády 6. 3. 2003. Prognóza na sestavení koaliční vlády ve staronovém složení je poměrně dobrá, neboť obě strany mají relativně nejméně vzájemných sporných programových požadavků.

Pokud by se podařilo obnovit vládu pravo-středové koalice, znamenalo by to potenciální stabilizaci koaličních preferencí hlavních rakouských stran (neboť by se koalice SPÖ-Zelení objevila jako již téměř definitivní alternativa) a mohlo by to potenciálně znamenat počátek konsolidace rakouského stranického systému, respektive jeho logiky fungování. Na konkrétní výsledky však bude nutno ještě počkat, přinejmenším do té doby, než se skutečně podaří sestavit vládní většinu.[8]

Seznam zkratek:

FPÖ - Svobodomyslná strana Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs)

KPÖ - Komunistická strana Rakouska (Kommunistische Partei Österreichs)

LIF - Liberální fórum (Liberales Forum)

ÖVP - Rakouská lidová strana (Österreichische Volkspartei)

SPÖ - Sociálnědemokratická strana Rakouska (Sozialdemokratische Partei Österreichs)

Poznámky: