Mareš, M. (2002). Spolkové volby v Německu v roce 2002. Středoevropské politické studie, 4(4). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3923/5362
ÈÍSLO 2, ROÈNÍK II

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK IV, PODZIM 2002, ISSN 1212-7817 - PART 4, VOLUME IV, AUTUMN, ISSN 1212-7817

 

 

SPOLKOVÉ VOLBy V NĚMECKU V ROCE 2002

 

Miroslav Mareš

 

 

Abstract

German Elections in September 2002 have not changed the composition of the government coalition (Social Democrats and Greens), but has influenced the situation in Bundestag. Christian Democrats are stronger than before. The process of deconcentration of the traditional German party system („two and half party“), which began in 1983, ended. It is likely that in the future governments composed of Social Democrats (SPD) with Greens (maybe with the Party of Democratic Socialism) on the one hand will alternate with Christian Democrats (CDU/CSU) with Free Democrats (FDP) on the other hand.   

Key words

German elections 2002, German party system, deconcentration, end of „two-and-a-half party system“

 

 

 

Úvod

 

Volby do Spolkového sněmu v SRN, které se konaly 22. září 2002, nepřinesly změnu ve složení německé vládní koalice. Tvoří ji i nadále sociální demokraté a zelení. Německá vládní politika pravděpodobně nedozná výraznějších změn, možné je však výraznější akceptování „zelených“ prvků (což se potvrdilo i v koaliční smlouvě, podepsané 16. října 2002). Avšak poměr sil mezi jednotlivými parlamentními stranami je oproti předchozímu volebnímu období zřetelně odlišný a vládní většina je velmi těsná. V evropském kontextu mohly německé volby předznamenat konec vlny úspěchů pravicových a pravicově populistických stran, která zasáhla na přelomu tisíciletí oblast západní Evropy a projevila se i ve složení vlád zemí Evropské unie.

 

Volební kampaň

 

Ve volební kampani měla podle prognóz dominovat  sociální a ekonomická témata, a to především nastartování hospodářské konjunktury a související řešení problému vysoké nezaměstnanosti. Úvod  volebního klání skutečně ovládla kritika opozičních stran vůči vládě, zaměřená na nesplnění volebních požadavků v socioekonomické oblasti. Jako poměrně důležitý faktor, který donutil volební štáby změnit strategii, se projevily letní povodně. Umožnily vládním sociálním demokratům ukázat mediálně sledovanou razanci při řešení vyvstalých potíží. Zeleným pomohly upřít pozornost veřejnosti na ekologickou problematiku. Závěr kampaně byl charakteristický přítomností mezinárodněpolitických otázek v souvislosti s bojem proti terorismu a plánovaným zásahem USA proti Iráku. Antiamerická vyjádření představitelů německé levice však měla dopad spíše na pozici Německa na mezinárodním poli, zatímco ve získávání voličů se zřejmě výrazněji neprojevila. Podobně lze hodnotit i  vliv antiizraelských až antisemitských vyjádření místopředsedy svobodných demokratů Jürgena Möllemanna. Byly sice médii označeny za jeden z důvodu volebního neúspěchu strany, avšak ze zatím zveřejněných výzkumů není ovlivnění potencionálních voličů jednoznačně doloženo.    

Volební rozhodování německých občanů určuje především dlouhodobá vazba na některou ze stran.  Pro získávání nerozhodnutých se jako nejvýznamnější ukázal osobní kontakt kandidátů s voliči, přesvědčování na mítincích v jednotlivých lokalitách a seznámení voliče se stranickými materiály v jeho bezprostředním okolí (Hategan 2002: 8). Nezanedbatelná je i celková personifikace politiky, která se projevila v hodnocení kandidátů na kancléře – sociální demokrat Gerhard Schröder byl většinou vnímán jako sympatičtější než unionista Edmund Stoiber, který však byl označován častěji za kompetentnějšího (Hategan 2002: 8). Nejednoznačné je rovněž hodnocení přímých televizních duelů mezi Schröderem a Stoiberem, které v německém prostředí představovaly novum (Graf, Neu 2002: 2-3).   

Přestože volební účast oproti roku 1998 poklesla o 3,1% (z 82,2% na 79,1%), není tento pokles nikterak dramatický (ve východních spolkových zemích však byl propad větší - o 7,1%) a dokazuje zájem Němců o politické dění a schopnost stran přesvědčit o své volitelnosti. Definitivně se nepotvrdily úvahy o katastrofálním vlivu údajného „znechucení z politiky“ („Politikverdossenheit“) na ochotu přijít k volbám, které byly charakteristické pro mediální a akademické debaty v SRN v devadesátých letech minulého století.

 

Výsledky voleb

 

Tabulka 1: Výsledky voleb do Spolkového sněmu v roce 2002 (předběžný výsledek, uvedeny jsou pouze strany, které získaly poslanecké mandáty):

 

 

První hlasy

Druhé hlasy

Mandáty

 

absolutně

V %

Absolutně

V %

 

Oprávnění voličů

61 388 671

 

61 388 671

 

 

Volební účast

48 574 607

79,1

48 574 607

79,1

 

Platné hlasy

47 827 992

 

47 980 304

 

 

 

 

 

 

 

 

SPD

20 056 007

41,9

18 484 560

38,5

251

CDU

15 333 403

32,1

14 164 183

29,5

190

CSU

4 308 479

9,0

4 311 513

9,0

58

B 90/Zelení

2 694 027

5,6

4 108 314

8,6

55

FDP

2 750 646

5,8

3 537 466

7,4

47

PDS

2 078 055

4,3

1 915 797

4,0

2

 

Sociálně demokratická strana Německa (SPD) ve volbách zvítězila velmi těsným rozdílem (asi o 9000 hlasů) nad oběma křesťanskými stranami. Získala 38,5% hlasů, což je o 2,4% (asi 1,7 milionu voličů) méně než v předchozích volbách v roce 1998. Staronový kancléř Gerhard Schröder následně vyjednal pro sociální demokraty stejný počet ministrů jako v předchozí vládě, i když těsná většina 4 mandátů  ve Spolkovém sněmu mohla být dosažena především díky nárůstu počtu hlasů pro Zelené. Přesto je výsledek SPD potvrzením správnosti příklonu k Schröderově „blairovskému stylu“ sociálně demokratické politiky, na rozdíl od důrazu na tradiční socialistické hodnoty, který byl intenzivně prosazován částí strany kolem Oskara Lafontaina do jeho odstoupení z funkce předsedy v březnu 1999.

Křesťanskodemokratická unie (CDU) a Křesťanskosociální unie (CSU) v součtu získaly o 3,4% hlasů více než ve volbách v roce 1998 (nárůst z 35,1% na 38,5%), což je největší přírůstek ze všech stran v roce 2002. Cíl vytvořit nejsilnější frakci ve Spolkovém sněmu se však dosáhnout nepodařilo. Unionisté slibují být důslednou opozicí. V průběhu volebního období se zřejmě zaměří i na hledání charismatického lídra (německé křesťanské demokraty by mohly postihnout podobné personální problémy s novým vůdcem jako britské konzervativce po odchodu Margaret Thatcherové). Volbu Edmunda Stoibera za kancléřského kandidáta však nelze označit za jednoznačný omyl, o čemž svědčí i vysoký zisk CSU v jeho domovském Bavorsku. Křesťanští sociálové zde získali 58,6% hlasů, což je o 10,9% více než v roce 1998. Je však zajímavé, že voličky křesťanských stran by si více přály kandidátku – ženu, tj. předsedkyni CDU Angelu Merkelovou.

Strana Spojenectví 90/Zelení obdržela 8,6% hlasů, zatímco v roce 1998 to bylo 6,7%. Poprvé v historii získala i přímý mandát v jednom z berlínských volebních obvodů. Zeleným výrazně pomohla popularita ministra zahraničí a faktického lídra strany Joschky Fischera. Jejich zisk umožnil obnovení vládní koalice, ve vládě však zůstali i nadále zastoupeni pouze třemi ministry. Situace ve straně se zřejmě po úspěšných volbách stabilizuje. K obnovení sporů mezi „fundamentalisty“ („Fundis“) a „realisty“ („Realos“), které byly charakteristické pro dosavadní vývoj strany, by však mohlo dojít v případě angažovanosti Německa v některých kontroverzních vojenských operacích, s nimiž by zelení zástupci ve vládě vyslovili souhlas.

Svobodná demokratická strana (FDP) měla na rozdíl od předchozích voleb v roce 1998, kdy se nacházela v krizovém období a stěží se dostala do Spolkového sněmu, poměrně smělé ambice na zisk až 18% hlasů. Vnitrostranické spory (způsobené mj. již zmíněné antisemitské výroky místopředsedy Möllemanna) a určité lavírování při stanovení vhodného povolebního koaličního partnera ji však pro mnoho potencionálních voličů učinily nedůvěryhodnou. Přesto dokázala oproti roku 1998 zvýšit zisk o 1,2% a obdržela 7,4% hlasů, což však zůstalo za očekáváním. Téměř dvojnásobně více hlasů než v roce 1998 však získala ve východních spolkových zemích. Výsledek voleb zřejmě oslabil křídlo, které by chtělo stranu více přiblížit politice Svobodomyslné strany Rakouska (FPÖ).

Pro postkomunistickou Stranu demokratického socialismu (PDS) znamenaly volby výrazný neúspěch. Obdržela o 1,1% hlasů méně než v roce 1998 a se 4% hlasů nepřekročila pětiprocentní klausuli. Získala pouze dva přímé mandáty. Relevantních zisků dosahuje jen ve východních spolkových zemích, zatímco na západě se jí etablovat nepodařilo. Volební  propad oslabil reformní křídlo strany, které určovalo politiku strany v posledních letech, a posílil dogmatičtěji orientované marxisty. 

Po hamburských volbách v roce 2001, v nichž získala 19,4% hlasů pravicově populistická Strana státoprávní ofenzívy (PRO) pod vedením R. Schilla, se spekulovalo i o možnosti jejího úspěchu ve spolkových volbách. S pouhými 0,8 procenty však strana propadla, stejně jako krajně pravicoví Republikáni s 0,6% hlasů a neonacistická Národnědemokratická strana Německa (NPD) s 0,4% hlasů. Další krajně pravicová strana – Německá lidová unie (DVU) v tomto roce nekandidovala. Volební zisky stran „napravo od CSU“ tedy i v součtu zdaleka nedosahují hranice 5%.

 

Důsledky voleb pro německý systém politických stran

 

Specifickým způsobem spolkové volby v roce 2002 ovlivnily faktické rozdělení německého stranickopolitického systému na „západní“ a „východní“ část. Po sjednocení Německa  se v nových spolkových zemích na rozdíl od starých spolkových zemí vytvořila zřetelně odlišná „stranická krajina“ („Parteienlandschaft“), jejíž vzhled byl determinován jednak složením zemských sněmů a jednak  výsledky voleb do Spolkového sněmu i do Evropského parlamentu. Z hlediska strukturálních aspektů analyticky vytvořeného „východního stranického systému“ (nebudou tudíž zohledňovány takové prvky, jako je mnohem menší počet členů stran v nových spolkových zemích a související nižší intenzita vnitrostranické činnosti) bylo při určité míře zobecnění ještě koncem devadesátých let možné konstatovat, že na západě se vytvořil systém dvou velkých (CDU/CSU a SPD)  a dvou malých stran (B 90/Zelení a FDP), zatímco na východě existoval systém tří stran, které byly svojí velikostí relativně srovnatelné. (CDU, SPD, PDS) (Sontheimer, Bleek 1997: 209).  Výsledky voleb ve starých a v nových spolkových zemích v roce 2002 ukazuje následující tabulka.

 

Tabulka 2: Srovnání výsledků spolkových voleb v roce 2002 ve starých a v nových spolkových zemích:

 

 

 

Staré spolkové země (%)

Nové spolkové země (%)

Volební účast

80,7

72,9

SPD

38,3

39,7

CDU/CSU

40,8

28,3

B 90 /Zelení

9,4

4,7

FDP

7,6

6,4

PDS

1,1

16,9

Ostatní

2,8

4,0

 

Volby v roce 2002 sice ukázaly, že i FDP na východě překročila pětiprocentní hranici, což kontinuálně navazuje na její zisk v zemských volbách v Berlíně v říjnu 2001 (9,9%) a v Sasku-Anhaltsku v dubnu 2002 (13,3%), avšak poměr zisků jednotlivých stran v obou částech vykazuje nadále vykazuje zřetelné odlišnosti (kromě pozice PDS jde především o velmi nízký zisk CDU v nových spolkových zemích). Na fungování celoněmeckého  stranickopolitického systému vázaného na poměry ve Spolkovém sněmu rozdíly mezi stranickým uspořádáním na východě a na západě Německa příliš velký vliv nemají.

Z hlediska celoněmeckého systému politických stran volby v roce 2002 potvrdily ukončení procesu dekoncentrace. Jestliže poválečný vývoj systému politických stran v SRN rozdělíme do roku 1983 na období:

1)                1945-1949: vzniku a obnovování politických stran,

2)                1950-1961: koncentrace systému,

3)                1961-1983: systému dvou a půl strany, resp. „kartelu etablovaných stran“ (CDU/CSU, FDP a SPD),

je v naznačeném kontextu možné označit období:

4)                1983-1994 za dekoncentraci systému (byť vstup B 90 a PDS do Spolkového sněmu v roce 1990 byl umožněn specifickou výjimkou ve volebním zákoně pro první celoněmecké volby),

a volby v roce 1994 za:

5)                počátek nového systému etablovaných stran (tj. tradičních - CDU/CSU, SPD a FDP  a  „nově etablovaných“ - B 90/Zelení a PDS).

Volby v roce 2002 nezměnily počet stran ve Spolkovém sněmu (pozice PDS coby parlamentní strany je však velmi problematická). Vytváření vládních koalic v německém systému se již tradiční logikou systému dvou a půl strany neřídí. Ostatně již volby v roce 1998 potvrdily, že nový systém umožňuje výměnu vlády bez „zrady“ některého z dosavadních členů koalice (Jesse 2001: 88) a že pozice FDP coby „jazýčku na vahách“ patří minulosti (v této roli svobodné nenahradili ani zelení). Jako poměrně reálné se do budoucna jeví fungování německého systému na bázi alternování vlád SPD a B 90/Zelených (případně doplněných o PDS, podaří-li se jí získat ztracenou sílu) na jedné straně a CDU/CSU a FDP na druhé straně, tedy vždy velké „lidové strany“ (Volkspartei) s menším, avšak stabilním koaličním partnerem. 

 

 

Použité prameny a literatura

BEYME, K. von (1996): Das Politische System der Bundesrepublik Deutschland. 8. Auflage. München: Piper.

JESSE, E. (2001): Regierungs- und Oppositionsparteien nach der Bundestagwahl 1998 und vor der Bundestagwahl 2002. Politische Studien, 52.Jahrgang, Mai/Juni, Nr. 377, s. 84-102. Dostupné z http://www.hss.de/Publikationen.asp

GRAF, J., NEU, V. (2002): PolitikKompass. Analyse der Bundestagwahl vom 22. September 2002. Sankt Augustin: Konrad Adenauer Stiftung. http://www.kas.de

HATEGAN, CH. (2002): Der Wahlkampf und der Kampf um die Macht. Das Parlament, 52. Jahrgang, Nr. 39-40, s. 8. Dostupné z http://www.bpb.de

SONTHEIMER, K., BLEEK, W. (1997): Grundzüge des politischen Systems der Bundesrepublik Deutschland. 9. Aufgabe, München: Piper Verlag.



Copyright (c) 2002 Miroslav Mareš

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.