Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2–3, ROČNÍK IV., JARO–LÉTO 2002, ISSN 1212–7817 – PART 2–3, VOLUME 4, SPRING & SUMMER 2002, ISSN 1212–7817

Jan Holzer: Politický systém Ruska: Hledání státu. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2001, 224 stran

Pavel Uhl

Koncem roku 2001 vydalo brněnské nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury ve své politologické řadě dílo Jana Holzera nesoucí název Politický systém Ruska a podtitul Hledání státu. Tento politologický počin usiluje o komplexní analýzu vývoje ruského politického systému od počátku existence Ruské federace, přičemž autor v rozumné míře zahrnuje mezi relevantní politické reálie i některé dějinné procesy v celém dvacátém století.

Systematicky vzato spadá Politický systém Ruska do kategorie tranzitologické literatury, dílo vyplňuje doposud nezaplněnou mezeru v české politologické literatuře, je velmi cennou zásobárnou údajů, dat, jmen a analytických postřehů.... Tato nedokončená litanie svědčí o tom, že vydané dílo splňuje obvyklé nároky na monografii věnovanou politické transformaci jedné země. V tomto ohledu vybočuje Holzerovo dílo jen svou důkladností, a snahou o proniknutí do hloubky, která je poněkud nadstandardní v kontextu obdobných děl. Ovšem, vzhledem k tomu, že jednotlivé země jsou svým politologickým významem stěží srovnatelné, nebylo by také moudré srovnávat díla jim věnovaná. Na první pohled se tedy zdá, že Politický systém Ruska jen rutině zaplní místo vedle dalších podobných děl věnovaných jiným zemím v našich knihovnách.

V jistém ohledu je ovšem takové "standardní" hodnocení poněkud povrchní a zavádějící. Autorovi se totiž podařilo jistým způsobem vykročit doposud neprobádaným směrem a načít některá doposud nezmíněná témata. Sám Holzer se v úvodu knihy, ale i později, zmiňuje o použité metodologii. Autor nastiňuje již dříve známý metodologický rozpor, který obecně provází tranzitologii jako takovou, po té, co se do ohniska jejího zájmu dostaly po pádu železné opony země bývalého sovětského bloku. Existují otazníky nad problémem, zda výzkum transformací postsovětských zemí mají činit reálií neznalí tranzitologové či naopak tranzitologie neznalí odborníci na jednotlivé země. Výsledkem úvah nad vědeckým postupem je pro Jana Holzera specifická metodologie, kterou on sám nazývá metodologickým váháním (str. 7). V praxi je takový přístup spíše přínosný a nepůsobí zhoubně jako kontaminace postupy přejímanými z jiných vědních oborů (kupříkladu právní vědy). Autor zvolil jako základní osnovu svého díla klasickou empiricko-analytickou metodu. Pokud se čtenář nespokojí s pouhým přečtením obsahu, zjistí ovšem, že autor klasický empiricko-analytický postup velmi hutně doplňuje o historizující prvky, kulturní postřehy, sociologizující úvahy a nekonvenční analytické postupy, což vytváří v konečném výsledku kontextuální přístup, který sám o sobě zpochybňuje způsobilost ryze empiricko-analytické metody. Ač to autor sám neuvádí, zdá se na některých místech, že se zvolená metodika nechala inspirovat kriticko-dialektickými postupy. Vzhledem k absolutní absenci kriticko-dialektické literatury v českém politologickém prostoru, je takové dílo v jistém ohledu průkopnické. Důraz na kvalitativní analýzu na úkor kvantitativních metod je v případě zvoleného předmětu zkoumání dokonce do jisté místy exemplární.

Tento inovativní aspekt díla Jana Holzera má ovšem i své limity. Čtenář si po přečtení díla poněkud rozpačitě uvědomí, že po stránce empiricko-analytické je Politický systém Ruska text, vůči kterému nelze vznášet příliš mnoho formálních výtek. Z hlediska nové kvalitativně laděné metodologie je ovšem poněkud nedotažený. Tato skutečnost je zvlášť markantní, uvědomíme-li si, že autor si zvolil pro své dílo podtitul Hledání státu. Otázka hledání povahy státu a jeho hledání mohla být v monografii rozpracována mnohem lépe. Ačkoliv se autor vydal metodologicky na novou cestu, zalekl se některých normativně laděných úvah, které striktně považuje pouze za předmět zkoumání a nikoliv jako nástroj vědeckých postupů. Tento deficit je postřehnutelný ve vyznění díla jako celku, ale v i v některých dílčích  momentech. Metodologický přínos Jana Holzera není dosud natolik rozpracovaný, aby přinesl nějaké nové komplexní vědecké paradigma. Vzhledem k tomu, že každá idea musí nějakým způsobem zrát a vyvíjet se, tak je možné, že se nějakého propracovanějšího paradigmatu dočká čtenář v budoucnu.

Z výše uvedených důvodů je dílo přínosné a to jak pro běžné účely studia politických reálií, tak jako podklad pro šířeji a dlouhodoběji vedené úvahy. Mezi jeho záporné stránky, které ovšem neumenšují jeho přínos, patří některé aspekty jazykového projevu. Čtenář se po celou dobu potýká s poměrně hutným vědeckým textem, který je někdy obtížně stravitelný i pro politologa. Toto vyznění negativně doplňují ještě některé drobné chyby v použitých latinských sentencích a slovech, z nichž jedna pronikla i do obsahu. Čtenáři bude také delší dobu trvat než si zvykne na způsob jakým autor používal pojem "geneze", který se poněkud liší od výkladu Slovníku cizích slov. Největším formálním nedostatkem díla je absence rejstříku, která spadá spíše na vrub vydavatele. Váhavému kupci ovšem doporučuji si toto dílo opatřit, neboť jeho užitek pravděpodobně přesáhne pouhé jedno přečtení.