Šedo, J. (2002). Postavení Moravy dle Rokkanova modelu centrum - periferie. Středoevropské politické studie, 4(2–3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3898/5373
Støedoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2–3, ROČNÍK IV., JARO–LÉTO 2002, ISSN 1212–7817 – PART 2–3, VOLUME 4, SPRING & SUMMER 2002, ISSN 1212–7817

 

 

Postavení Moravy dle Rokkanova modelu centrum - periferie

 

Jakub Šedo

 

 

Abstract

The article is an attempt to apply Stein Rokkans model of centres and peripheries to position of Moravia from protohitorical era to 19th century. First attempts to establish a centre in Moravia or tendencies to subordinate this territory to some external centre are described. We analyse the history of Moravia at time, when this country had position of a centre (The Great Moravia in 9th century) and then the evolution from 10th to 19th century, when Moravia was a periphery of Bohemian kingdom or Habsburgian empire. We describe the changes in position of Moravia and try to classify them according to Rokkans figure of possible values for peripheral regions.

Key words

Moravia; Rokkans model; centres and peripheries

 

 

 

 

 

Úvod

 

Cílem práce je pokusit se o využití myšlenek z Rokkanových studií, především z textu  Centres and Peripheries (Flora ed. 1999: 108 - 121), na stručný popis vývoje postavení moravského regionu vůči okolí od prvních pokusů o přetvoření primordiálních komunit ve výrazněji diferencované společnosti, až do fáze masové politiky, která razantně změnila fungování politického systému i celé společnosti. Vývoj postavení bude pokud možno sledován ve všech třech základních sférách, tj. kulturní, administrativně - vojenské a ekonomické. Popsány budou první více či méně úspěšné pokusy o konstituování určitého jádra (centra) v moravském teritoriu a přiléhajících územích, situace ve velkomoravském období, ve kterém bude sledováno, zda a v jakých sférách lze Velké Moravě přisoudit charakter centra, a vývoj v následujících stoletích, kdy byla Morava součástí (s předpokládaným postavením periferie) větších územních celků. V obdobích, kdy měla Morava postavení periferie, se pokusíme je blíže klasifikovat podle Rokkanovy stupnice uvedené v jeho studii Centres and Peripheries (Flora ed. 1999: 119):

 

Tabulka 1: Rokkanova klasifikace periferie:

 

Proměnná

Stupeň

Možné hodnoty pro periferní regiony

Administrativně – vojenská penetrace

0

Odlehlé teritorium: žádná penetrace administrativními agenturami

 

1

Dobyté území: spravováno z centra

 

2

Federované/připojené uvnitř nějaké zastřešující struktury teritoriální vlády

 

3

Teritoriálně nezávislé: subjekt vlády z jiného centra

Ekonomická závislost

0

Primární subsistence ekonomiky: minimální vazby k centrálnímu regionu, nízká monetarizace

 

1

Primární tržní ekonomika: závislá na trzích uvnitř nebo vně politického teritoria

 

2

Sekundárně – terciární ekonomika: více závislá na trzích uvnitř politického teritoria

 

3

Sekundárně – terciární ekonomika: orientovaná na vnější trhy

Kulturní podřízenost

0

Předliterární, izolovaná kultura: neexistuje odlišný kulturní standard, ale ani přímá podřízenost vnějšímu standardu

 

1

Kompletní podřízení centru: jazykovou i rituální identitou

 

2

Částečná podřízenost: tzn. odlišný jazykový a/nebo náboženský standard, ale ne úplná segmentace

 

3

Odlišná kultura a odlišné vlastní instituce

 

 

 

Definovatelné pokusy o vznik jádra (centra) teritoria - protohistorické období

 

První rozpoznatelný pokus (i když dlouhodobě neúspěšný) o reorganizaci primordiální komunity v moravském regionu můžeme sledovat na konci 2. století př. n. l., v době, kdy jsme schopni pojmenovat  tehdejší obyvatele Moravy a sledovat jejich jednání na pozadí historických událostí v rámci středoevropského a evropského prostoru. Tehdy vytvořili Keltové obývající moravský region značně strukturovanou společnost, ve které bezpečně zaznamenáváme administrativně - vojenskou a ekonomickou diferenciaci, která ale velmi pravděpodobně nebyla provázena větší kulturní diferenciací (neexistence písma jako jedné z podmínek pro dlouhodobější správu rozsáhlejšího území - srov. Flora ed. 1999: 97 - 98). Keltská společnost vytvořila výrazné jednoznačné monocefalické centrum velmi dobře odpovídající Rokkanově definici centra (Flora ed. 1999: 111). V oppidu na Starém Hradisku u Olomouce sídlili představitelé vyšší sociální vrstvy, byla na něm soustředěna specializovaná výroba (železo, keramika, honosné předměty, ražba mincí) a distribuce (Podborský a kol. 1993: 406, 417). Vedle centra existovala síť neopevněných sídlišť se zvláštním postavením ve vesnickém osídlení, v nichž probíhala specializovaná výroba. Ekonomicky byla keltská společnost autarkní (Podborský a kol. 1993: 410). Z kulturního hlediska lze uvažovat o tom, že centrum mělo také určitou funkci kultovního střediska.

Celý systém se ale v 1. století př. n. l. hroutí a moravský region se dostává do průsečíku vlivu Norického království, Germánů a Dáků (Podborský a kol. 1993: 423 - 425, 427 - 429). Germáni byli na úrovni primordiální komunity, dácké království v tomto období usilovalo o vojensko - administrativní penetraci do okolních zemí, Norické království se pak mohlo stát univerzálnějším centrem (nebo přesněji jakýmsi mezistupněm mezi Římem, který jej nejprve ovlivňoval a posléze ovládl),  a okolními teritorii. Po přerušení Tiberiova tažení proti Marobudovi r. 6 po Kr. převládl na Moravě vliv Germánů a kromě občasných pokusů o přímé ovládnutí regionu Římany můžeme sledovat úspěšnou rezistenci primordiální komunity proti pokusům o vojenské, kulturní i ekonomické podřízení (Podrobněji viz Šedo 2000: 183 - 205). V rámci teritoria se neprojevuje centrum, které by odpovídalo Rokkanově definici (Flora ed. 1999: 111), v mezích definice možných postavení periferií byla Morava na úrovni stupně 0 ve všech třech sférách. Podobně v období stěhování národů se nedá identifikovat v oblasti žádné výraznější jádro, které by alespoň potenciálně mohlo hrát roli centra, i když přítomnost vůdčích osobností v moravském prostoru lze identifikovat (pohřebiště - Žuráň a další). Po příchodu Slovanů lze sledovat pokusy o vojenskou kontrolu teritoria Avary, které nebyly dlouhodoběji úspěšné.


Morava jako centrum - velkomoravské období

 

Přibližně ve třetině 9. století byl v moravském teritoriu dovršen proces podřizování jednotlivých jader novému administrativně - vojenskému centru, ležícímu na hradišti v Mikulčicích (v pozdějším období ve Starém Městě). Tímto centrem byla postupně ovládnuta řada teritorií, která do té doby ležela na okraji moravské sídelní krajiny a také mimo ni (Válka 1991: 18, 20). V 2. polovině 9. století se postavení moravského území jako jádra Velké Moravy posiluje, když se k její roli ve sféře administrativně - vojenské připojuje i úloha kulturního centra. Zřízení arcibiskupství a jemu podřízených tří biskupství potvrdilo administrativně - vojenskou nezávislost moravského centra na ostatních tehdejších dominantních centrech evropské politiky. Církevní struktura také posílila kontrolu podřízených teritorií.

Administrativně - vojenská struktura Velké Moravy se na počátku 10. století hroutí pod náporem Maďarů, který prakticky vrátil teritorium na úroveň primordiální společnosti, církevní struktury pravděpodobně pád Velké Moravy určitou dobu přežily (zmínka o moravském biskupovi z 2. poloviny 10. stol. - viz Válka 1991: 35).

 

Morava jako periferie (za vlády Přemyslovců)

 

V období trvajícím více než 100 let mezi zánikem Velkomoravské říše a ovládnutím moravského teritoria knížetem Oldřichem a jeho synem Břetislavem I. představovala Morava jakési nárazníkové pásmo, o jehož ovládnutí se střídavými úspěchy usilovala tři administrativně - vojenská centra - Čechy, Polsko a Uhersko.

V administrativně - vojenské sféře byla Morava v podřízeném vztahu k Čechám, podřízení ale nebylo neomezené. S většími či menšími úspěchy si přemyslovská údělná knížata a místní elity vydobývaly určitou autonomii. Vliv Moravy (jejích elit) na celostátní rozhodování byl menší než vliv českých elit, vzhledem k tomu, že moravské elity disponovaly menšími zdroji. K oslabení pozice Moravy v knížecím období také přispívalo rozdělení teritoria do tří údělných knížectví (Válka 1991: 37). Po vzniku markrabství moravského se postavení teritoria vůči Čechám výrazněji nezměnilo, tj. Morava včetně markraběte byla nadále podřízena českému panovníkovi (Žemlička 1997: 357), kromě toho funkci českého knížete (krále) a markraběte moravského často vykonávala jedna osoba, která sídlila v Čechách. V období přemyslovského českého státu ještě nedošlo k přesnému ohraničení moravské stavovské obce, z hlediska jejího formování je nutné upozornit na to, že silné pozice na Moravě v tomto období získávají vlivné české rody. Vzhledem k uvedenému popisu lze konstatovat, že z hlediska administrativně - vojenského představovala přemyslovská Morava periferii Čech, dle Rokkanovy klasifikace někde na pomezí typu 1 a 2. Moravská údělná knížata i minimálně část vznikající moravské elity pocházela z českého teritoria, české centrum ale většinou neovládalo Moravu přímo, ale přes mezistupeň tvořený dosazenými či loajálními místními či „zdomácnělými“ elitami. Kromě několika kritických momentů (např. vzestup Konráda II. Oty) měly elity spojené s moravským regionem výrazně slabší pozici na celostátní úrovni, která plynula z větší distance od centra rozhodování a ze slabšího zázemí.

V českých zemích dominovaly kulturní vzorce přijímané ze západu a náležející k tehdejší supranacionální kultuře, jejímž nositelem byla katolická církev. Tato kultura se vyznačovala dominancí latiny nad písemnictvím v jednotlivých národních jazycích. Z hlediska Rokkanova popisu kulturních center (Flora ed. 1999: 111) lze české země vzhledem k neexistenci arcibiskupství nebo celoevropsky důležitých klášterů zařadit mezi periferie na úrovni stupně 1 Rokkanovy klasifikace. Morava před vznikem olomouckého biskupství představovala jakousi periferii periferie.

V dálkovém obchodu lze Čechy i Moravu označit za vnější oblasti (srov. definici Flora ed. 1999: 120) tehdejší Evropy. Hranice obou teritorií navzájem byly otevřeny, přičemž nelze jednoznačně generalizovat převahu jednoho teritoria nad druhým, pouze pokud budeme sledovat vývoj mincovnictví, jednoznačnou převahu v této oblasti získaly Čechy po úpravách provedených Václavem II., který soustředil ražbu mincí do Kutné Hory (Vykoupil 2000: 350).

 

Morava vrcholného středověku a raného novověku

 

V období vlády lucemburské dynastie se dotváří institucionální rámec Koruny české. Postavení Moravy v jejím rámci získává přesnější a tedy i lépe popsatelné obrysy. Především je dokončeno konstituování stavovské obce a institucí, jak panovnických, tak stavovských, s přesněji definovanými kompetencemi. Konsolidovaný institucionální rámec posléze přežívá s určitými úpravami několik dalších století, k jeho významnějším změnám dochází až po porážce stavů na Bílé hoře, která umožnila zvýraznit postavení centrálních (panovnických) institucí na úkor stavů, radikálně změnila náboženský charakter českých zemí a vedla rovněž k velkým přesunům mezi zemskými elitami.

Morava během vlády Lucemburků zůstala vůči českému centru v podřízeném postavení, které ale doznalo určitých významných úprav. Především došlo k ohraničení zemských elit a tím i přístupu k zemským úřadům. Pro jejich získání se stává nezbytnou podmínkou, aby uchazeč byl „obyvatelem“ země, přičemž trend směřuje spíše ke snahám stavovské obce bránit razantnějším zásahům panovníka.([1]) Moravské elity tedy nadále měly na celostátní (Koruny české i větších celků, jejichž součástí se české země stávaly) dění menší vliv než elity české, což lze pravděpodobně nejlépe dokumentovat na okolnostech volby Ferdinanda I. českým králem, na kterou moravští stavové vliv neměli (Válka 1995: 9), ale na zemské úrovni dosáhly a posléze udržely značně posílenou hranici bránící pronikání cizích elit. Z hlediska Rokkanovy klasifikace se tak přibližují až k bodu 3. Při podrobnějším zkoumání by bylo nutno také důkladněji popsat změny v pozici Moravy vzhledem k různým centrům, ke kterým došlo po zapojení českých zemí do Jagellonského a Habsburského soustátí. Trend směřoval k oslabování vazeb v rámci Koruny české a zpočátku neúspěšným pokusům o centralizaci v rámci celého soustátí (např. Válka 1995: 19).

Za vlády Karla IV. došlo k výraznému posunu v postavení Koruny české z hlediska kultury vrcholného středověku. Vytvoření pražského arcibiskupství a založení university postavilo Čechy do pozice jednoho z kulturních center Evropy (i když ve srovnání např. s italskými či porýnskými městy menšího významu). Tím byly rovněž posíleny vazby moravské periferie k Čechám. Výraznou změnu přineslo husitství. V Čechách a v menší míře i na Moravě se oslabuje vazba ke katolické církvi, mnohem větší význam pro kulturu získává domácí jazyk. Dosavadní celkem snadno sledovatelná síť vazeb k jednoznačným kulturním centrům se značně rozmělňuje. Katolíci se začínají orientovat na kulturní centra ležící mimo teritorium zemí Koruny české, rozpad české reformace na řadu proudů zase omezil možnost identifikace jednoznačného kulturního centra ležícího uvnitř teritoria, protože nevznikla státní reformační církev s vlastní církevní strukturou, která by byla akceptována všemi reformovanými. Silnější pozici si udržela Praha, ovšem jednotlivá města či panství, ve kterých se nacházely protestantské školy, tiskárny apod. představovaly spíše autonomní síť jader nepodléhajících žádnému centru. Identifikovat jednoznačnou přináležitost Moravy k některému z typů kulturního podřízení je z těchto důvodů nemožné.

Na Moravě byl dovršen trend typický pro ekonomiku zemí ležících na východ od city-belt, tj. převaha agrární produkce a její koncentrace do hospodaření velkostatků (Flora ed. 1999: 143). Po zapojení do širšího středoevropského soustátí se pak stávají české země včetně Moravy z ekonomického hlediska silnější částí, mající sice pozici periferie, která však svoji výrobou a daněmi představuje důležitý zdroj výrobků a financí pro administrativně - vojenské centrum.

 

Pobělohorská Morava

 

Výrazný zlom přichází po bitvě na Bílé hoře, která umožnila zřízení či posílení úřadů podřízených panovníkovi na úkor zemských orgánů a vedla k značné obměně zemských elit. Na Moravě zesílil po bitvě na Bílé hoře vliv vídeňského centra na úkor pražského i autonomie periferie. Morava se posouvá ve sféře administrativně - vojenské spíše k typu 2, tj. panovník se při prosazování své vůle mohl opřít o loajalitu elit a upravovat strukturu a kompetence zemských úřadů tak, aby se proti minulému období výrazně zvýšil jeho přímý vliv v zemi (viz např. Vykoupil 2000: 371). Snahy některých panovníků o omezení zemské autonomie ale narazily na úspěšný odpor (např. nezdar některých reformních pokusů Josefa II.). Morava se v pobělohorské době zařadila do protireformačního teritoria. Na vývoj kultury na Moravě měly vliv trendy v tehdejší katolické Evropě, centralizační snahy Habsburků (posilování role německého jazyka v úředním styku) a blízkost vídeňského centra. Jako kulturní centrum by dle Rokkanova popisu (Flora ed. 1999: 111) bylo možné označit Olomouc (universita, do roku 1777 biskupství, pak arcibiskupství). Morava byla nadále typickou zemí východoevropské oblasti, tj. s převahou zemědělské výroby. V 18. století pak lze sledovat první pokusy o zavádění jiných forem masové výroby, které vedly v 19. století k přeměně Moravy na jednu z nejprůmyslovějších částí monarchie.

 

Morava na počátku fáze masové politiky

 

V posledních sto letech, kdy byla Morava zapojena do mnohonárodnostní habsburské monarchie, došlo k velké změně poměrů v zemi, ve které se zformovaly dvě národní obce stojící často proti sobě na poli politickém, kulturním i ekonomickém. Výrazně se změnil také způsob fungování politického systému, Morava vstoupila do fáze masové politiky. V 19. století zůstala Morava nadále jednou z významnějších periferií habsburského soustátí. V rozšiřujícím se okruhu zemských elit je možné pozorovat dva trendy, elity hlásící se k německému národu se orientují na centrum, na druhé straně vznikají zárodky strany územní obrany, orientované na obhajobu zájmů většinového neprivilegovaného etnika. Komplikované byly vztahy k Čechám, česká politická reprezentace na Moravě se sice do jisté míry na své české partnery orientovala, ale vztah Čech a Moravy v rámci politiky a jednotlivých institucí monarchie je vztahem dvou periferií, které jsou si svým charakterem velmi blízké, vůči společnému centru.

Problémy spojené s vytvářením moderních národů v habsburské monarchii dominují kulturní sféře v období postupného nástupu masové politiky. Probíhá souboj mezi dominantní kulturou německé menšiny, která se může opřít o silné zázemí vlastního pevně konstituovaného exteritoriálního kulturního centra a síť větších měst v zemi, s českou kontrakulturou. Česká kontrakultura je do jisté míry také orientována na exteritoriální centrum, na Prahu (Národní divadlo, od 80. let 19. století česká universita). České snahy o posílení pozic v zemském hlavním městě Brně a jeho přeměnu v kulturní centrum české kontrakultury v rámci moravského teritoria dosáhly postupně několika  úspěchů, skutečným teritoriálním centrem české kultury se Brno stalo až po vzniku republiky.

V rámci celé monarchie pak byla Morava jednou z průmyslově nejvyspělejších zemí, pohybovala se z hlediska Rokkanovy typologie na úrovni stupně 3, pozici ekonomického centra ale nezískala, většina nejdůležitějších ekonomických institucí měla své centrály mimo moravské teritorium.

 

Závěr

 

S výjimkou velkomoravského období měla Morava a její lokální centra periferní postavení vůči centrům ležícím mimo teritorium, Praze nebo Vídni. Poměr moravské periferie k nim se různě měnil, ve stavovském období můžeme sledovat značnou autonomii, kterou získala Morava ve sféře vojensko - administrativní, od 19. století hraje pravděpodobně klíčovou roli sféra kultury - střety mezi centrální německou kulturou a českou kontrakulturou, které se promítly i v ostatních sférách. Přestože lokální administrativní, kulturní i ekonomická centra Moravy nedosáhla od 10. století takové síly, aby bylo možné mluvit o pozici Moravy jako centra pro jiná teritoria, avšak vždy představovala moravská periferie velmi důležitou oblast a zázemí pro své exteritoriálně položené centrum.

Aplikace Rokkanova modelu centrum – periferie na vývoj postavení moravského regionu je možná, i když jednoznačné a přesné přiřazení moravského teritoria k některé z variant periferního postavení určitého teritoria je v řadě případů přinejmenším sporné a Morava se často pohybuje na rozmezí dvou hodnot. Přesto lze považovat využití Rokkanova modelu za možné, teoreticky by mohlo být použitelné především při srovnávání Moravy s jinými regiony v Evropě. Kvalitní a podrobná analyticky či komparativně zaměřená práce na toto téma by pak samozřejmě také vyžadovala mnohem důkladnější analýzu jednotlivých období ve vývoji Moravy, která nemohla být a ani nebyla předmětem tohoto krátkého exkurzu.

 


[1]Poznámky:

. V 16. století bylo nutné pro obsazení zemského úřadu, aby „obyvatel“ země patřil k některému ze starožitných rodů - tj. těch, které měly statut „obyvatele“ minimálně po tři generace. Podrobněji viz Válka, J.: Morava reformace, renesance a baroka, s. 45.

 

 


     Použité prameny a literatura

Flora, P. (ed., 1999): State Formation, Nation-building and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan, Oxford, New York, Oxford University Press.

Podborský a kol. (1993): Pravěké dějiny Moravy, Brno, Muzejní a vlastivědná společnost.

 

Šedo, O. (2000): Archeologie a stopy pobytu římských vojsk v prostoru Mušova, In: Mušov 1276 - 2000, Pasohlávky 2000, s. 183 - 205.

Válka, J. (1992): Středověká Morava, Brno, Muzejní a vlastivědná společnost.

 

Válka, J. (1995): Morava reformace, renesance a baroka, Brno, Muzejní a vlastivědná společnost.

 

Vykoupil, L. (2000): Slovník českých dějin, Brno, Julius Zirkus.

 

Žemlička, J. (1997): Čechy v době knížecí, Praha, Nakladatelství Lidové noviny.

 

 



Copyright (c) 2002 Jakub Šedo

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.