Strmiska, M. (2002). Paolo Rumiz: La Secessione Leggera. Dove Nasce La Rabbia Del Profondo Nord. Středoevropské politické studie, 4(1). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3894/5395
Støedoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 1, ROČNÍK IV, JARO 2002, ISSN 1212-7817 – PART 1, VOLUME IV, SPRING 2002, ISSN 1212-7817

 

PAOLO RUMIZ: LA SECESSIONE LEGGERA. DOVE NASCE LA RABBIA DEL PROFONDO NORD, FELTRINELLI, MILANO 2001, 198 STRAN 

 

Maxmilián Strmiska

 

Tato recenze byla zpracována v rámci grantového projektu GA 407/02/1491 – Evropské regionální strany a stranické systémy.

 

 

Kniha italského publicisty Paola Rumize  (resp. její druhé vydání; poprvé byla tato práce vydána v roce 1997 nakladatelstvím Editori Riuniti), představuje zajímavý příspěvek k deskripci fenoménu severoitalského secesionismu, ztělesňovaného na italské stranicko–politické scéně především Ligou Severu (LN). Nejde o odbornou monografii; Rumizova práce spadá do kategorie politické esejistiky. Tomu odpovídá i jejím autorem upřednostněné pojetí a způsob pojednání daného tématu. Rumizova kniha nezahrnuje  ucelený přehled vývoje severoitalských lig ani  systematické vysvětlení příčin expanze fenoménu zvaného leghismo.  S jistou nadsázkou ji lze označit za “volebně–politický cestopis”.

 

Rumizova kniha je rozdělena do dvou částí, lišících se  rozsahem a zaměřením. V první, úvodní části, zahrnující dvacet stran, se Paolo Rumiz pokusil o zařazení severoitalského secesionismu do širších historicko–politických souvislostí. Tato jeho snaha byla částečně úspěšná. Rumiz zdůraznil protestní charakter Ligy Severu, spojující “extrémismus středu” s vyhraněnou xenofobií, podmíněnou narůstající “existenciální panikou” a strachem z “vykořenění” (Rumiz 2001: 18–22).  Nejzajímavější moment v rámci této úvodní části představuje ovšem Rumizova kritika neochoty italské levice (nejen levicových stran, nýbrž celého levicového kulturně–politického establishmentu) “pochopit” a dát náležitý politický výraz “touze po kořenech”. Italská levice v současnosti podle Rumize sklízí na severu Itálie plody své ideologické fobie a dlouhodobého přehlížení problematiky etnicko–teritoriálních identitárních mobilizací. Italskou levice tak postihla posmrtná pomsta Pierpaola Pasoliniho, jenž se kvůli svému – v italských levicových kruzích převážně chladně přijímanému –  “stesku po kořenech” a instinktivnímu odporu k povrchně universalistickému “kulturnímu imperialismu”  rozešel s tehdejší (poválečnou) italskou levicí (Rumiz 2001: 7; srv. 133).   

 

Jádrem Rumizovy knihy je její druhá část (jejíž název reprodukuje název knihy – Secessione leggera), jež je členěna do šesti oddílů zahrnujících Rumizovy komentáře z putování po severní Itálii. Rumiz začal svou pouť v Benátsku, pak se přesunul do jižních “padánských” oblastí, poté do Piemontu, Lombardie, Jižního Tyrolska a tento okruh ukončil ve Friulsku–Julském Benátsku.  Druhou část Rumizovy knihy lze nejlépe charakterizovat jako   kaleidoskopicky pojatý komentář k volební geografii soudobé severní Itálie, přičemž  zvláštní pozornost je věnována období vymezenému lety 1996–1997.  Rumiz přitom vycházel z prací Ilva Diamantiho (srv. zvl. Diamanti 1996; sporadicky i z prací dalších politologů, historiků a publicistů – např. Sergia Romana, Mina Monicelliho atp.), ovšem v největší míře čerpal informace z řady osobních rozhovorů uskutečněných během zmíněného putování po severní Itálii: aktéry těchto rozhovorů byli jednak aktivisté, voliči a/nebo sympatizanti Ligy Severu, jednak akademičtí badatelé (jako kupříkladu Gianni Riccamboni z Padovy), předáci místní samosprávy,  představitelé severoitalských podnikatelských kruhů (včetně proslulého deratizátora–krysaře Massima Donadona z Carbonary) etc.   

 

S jistým zjednodušením lze konstatovat, že Rumizovi se podařilo výstižně ilustrovat dva momenty, jež jsou mimořádně důležité z hlediska postižení charakteru volební expanze Ligy Severu a jejího operačního prostoru.  Za prvé; Rumiz na řadě příkladů jasně ukázal, že italský  “Sever”  jako homogenní politická (historicko–politická) entita neexistoval, neexistuje a že – navzdory projektu Padánie – s největší pravděpodobností ani nemůže být vytvořen. Exaltace řeky Pádu jakožto sjednocujícího symbolu a politicky efektivní uplatnění konceptu Padánie bylo umožněno identitárním vakuem a slabostí italského národního vědomí. Pád a Padánie – jako efektivní metafora –  nepředstavují nic více, než  jedinou možnou syntézu subalpských partikularismů (Rumiz 2001: 82, 87).

Vůdce Ligy Severu Umberta Bossi v této souvislosti Paolo Rumiz s nadsázkou označil za “pána metafor” (Rumiz 2001: 94–95, 134), sloužících k e zviditelňování nekonvenčních projektů–snů (k této problematice viz rovněž  Biorcio 1997). Za druhé; Liga Severu zaznamenala největší volebně–politickou expanzi právě v tradičně katolických “bílých” regionech, které v éře tzv. První republiky poskytovaly masovou podporu Křesťanské demokracii (DC). Podle Rumize mohla Liga využít katolického subkulturního subtrátu například v Benátsku zejména proto, že tento substrát zahrnoval jen vlažný vztah k unifikaci Itálie a obecně pohrdavý vztah k politice jakožto “špinavé záležitosti” (což bylo podmíněno, mimo jiné, problematickým vztahem státu a katolické církve dlouho přetrvávajícího po sjednocení Itálie). V oblastech, kde byla unifikace Itálie a sféra “národní politiky” tradičně vnímána pozitivně (ba dokonce jako vysoce žádoucí emancipace – jako například v Emílii), Liga nemohla uspět. Podle Rumize platí, že v případě Ligy (podobně jako tomu bylo předtím s Křesťanskou demokracií) nepředstavovala hromadná voličská podpora zaznamenaná v řadě menších měst a obcí produkt nějaké znovuobjevené sdílené regionální identity, nýbrž spíše souhrnu různých centrifugálních mikrotendencí (Rumiz 2001: zvl. 153). Nezbytnou podmínkou úspěchu Ligy bylo ovšem to, že jiné stranicko–politické formace, resp. k nim příslušející místní elity nebyly s to – ať již z těch či oněch příčin – využívat příslušných lokalismů a/nebo  specifických místních teritoriálně–ekonomických a sociokulturních podmínek (včetně dispozic pro volební chování a reprodukci stranicko–politické loajality) ve svůj prospěch; tuto situaci Rumiz výstižně ilustroval na příkladech “rudé” Imoly a piemontské Bielly; v těchto městech prostě nevznikly pro expanzi Ligy Severu potřebné předpoklady  (Rumiz 2001: 95–100, 128–131)

 

 

Rumizova kniha, jak bylo již naznačeno, nepředkládá žádné ambiciózní schéma vysvětlující vývoj volebně–politického potenciálu Ligy Severu – a ani o to neusiluje.  Z Rumizova výkladu lze však vytěžit řadu inspirativních postřehů a užitečných podnětů pro studium evoluce fenoménu leghismo a s ním spjatého, více či méně identitárně podmíněného protestního volebního chování.  Rumizova kniha představuje také – byť spíše nepřímou – výzvu k rozvíjení  “politologie prostoru” (pokud lze v této souvislosti – podle příkladu  antropologie prostoru  a sociologie prostoru – použít  takového označení).

 

 


     Vybrané prameny a literatura

Biorcio, Roberto  (1997): La Padania promessa, Il Saggiatore, Milano.

Diamanti, Ilvo (1982): Il male del Nord. Lega, localismo, secessione, Donzelli, Roma.

Rumiz, Paolo (2001):  La secessione leggera. Dove nasce la rabbia del profondo Nord, Feltrinelli, Milano.

 

 

 

 

 



Copyright (c) 2002 Maxmilián Strmiska

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.