Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 1, ROČNÍK IV, JARO 2002, ISSN 1212-7817 – PART 1, VOLUME IV, SPRING 2002, ISSN 1212-7817
PAOLO RUMIZ: LA SECESSIONE LEGGERA. DOVE NASCE LA RABBIA DEL PROFONDO NORD, FELTRINELLI, MILANO 2001, 198 STRAN
Tato recenze byla zpracována v rámci grantového projektu GA 407/02/1491 – Evropské regionální strany a stranické systémy.
Kniha italského publicisty Paola Rumize (resp. její druhé vydání; poprvé byla tato práce vydána v roce 1997 nakladatelstvím Editori Riuniti), představuje zajímavý příspěvek k deskripci fenoménu severoitalského secesionismu, ztělesňovaného na italské stranicko–politické scéně především Ligou Severu (LN). Nejde o odbornou monografii; Rumizova práce spadá do kategorie politické esejistiky. Tomu odpovídá i jejím autorem upřednostněné pojetí a způsob pojednání daného tématu. Rumizova kniha nezahrnuje ucelený přehled vývoje severoitalských lig ani systematické vysvětlení příčin expanze fenoménu zvaného leghismo. S jistou nadsázkou ji lze označit za “volebně–politický cestopis”.
Rumizova kniha je rozdělena do dvou částí, lišících se rozsahem a zaměřením. V první, úvodní části, zahrnující dvacet stran, se Paolo Rumiz pokusil o zařazení severoitalského secesionismu do širších historicko–politických souvislostí. Tato jeho snaha byla částečně úspěšná. Rumiz zdůraznil protestní charakter Ligy Severu, spojující “extrémismus středu” s vyhraněnou xenofobií, podmíněnou narůstající “existenciální panikou” a strachem z “vykořenění” (Rumiz 2001: 18–22). Nejzajímavější moment v rámci této úvodní části představuje ovšem Rumizova kritika neochoty italské levice (nejen levicových stran, nýbrž celého levicového kulturně–politického establishmentu) “pochopit” a dát náležitý politický výraz “touze po kořenech”. Italská levice v současnosti podle Rumize sklízí na severu Itálie plody své ideologické fobie a dlouhodobého přehlížení problematiky etnicko–teritoriálních identitárních mobilizací. Italskou levice tak postihla posmrtná pomsta Pierpaola Pasoliniho, jenž se kvůli svému – v italských levicových kruzích převážně chladně přijímanému – “stesku po kořenech” a instinktivnímu odporu k povrchně universalistickému “kulturnímu imperialismu” rozešel s tehdejší (poválečnou) italskou levicí (Rumiz 2001: 7; srv. 133).
Jádrem Rumizovy knihy je její druhá část (jejíž název reprodukuje název knihy – Secessione leggera), jež je členěna do šesti oddílů zahrnujících Rumizovy komentáře z putování po severní Itálii. Rumiz začal svou pouť v Benátsku, pak se přesunul do jižních “padánských” oblastí, poté do Piemontu, Lombardie, Jižního Tyrolska a tento okruh ukončil ve Friulsku–Julském Benátsku. Druhou část Rumizovy knihy lze nejlépe charakterizovat jako kaleidoskopicky pojatý komentář k volební geografii soudobé severní Itálie, přičemž zvláštní pozornost je věnována období vymezenému lety 1996–1997. Rumiz přitom vycházel z prací Ilva Diamantiho (srv. zvl. Diamanti 1996; sporadicky i z prací dalších politologů, historiků a publicistů – např. Sergia Romana, Mina Monicelliho atp.), ovšem v největší míře čerpal informace z řady osobních rozhovorů uskutečněných během zmíněného putování po severní Itálii: aktéry těchto rozhovorů byli jednak aktivisté, voliči a/nebo sympatizanti Ligy Severu, jednak akademičtí badatelé (jako kupříkladu Gianni Riccamboni z Padovy), předáci místní samosprávy, představitelé severoitalských podnikatelských kruhů (včetně proslulého deratizátora–krysaře Massima Donadona z Carbonary) etc.
S jistým zjednodušením lze konstatovat, že Rumizovi se podařilo výstižně ilustrovat dva momenty, jež jsou mimořádně důležité z hlediska postižení charakteru volební expanze Ligy Severu a jejího operačního prostoru. Za prvé; Rumiz na řadě příkladů jasně ukázal, že italský “Sever” jako homogenní politická (historicko–politická) entita neexistoval, neexistuje a že – navzdory projektu Padánie – s největší pravděpodobností ani nemůže být vytvořen. Exaltace řeky Pádu jakožto sjednocujícího symbolu a politicky efektivní uplatnění konceptu Padánie bylo umožněno identitárním vakuem a slabostí italského národního vědomí. Pád a Padánie – jako efektivní metafora – nepředstavují nic více, než jedinou možnou syntézu subalpských partikularismů (Rumiz 2001: 82, 87).
Vůdce Ligy Severu Umberta Bossi v této souvislosti Paolo Rumiz s nadsázkou označil za “pána metafor” (Rumiz 2001: 94–95, 134), sloužících k e zviditelňování nekonvenčních projektů–snů (k této problematice viz rovněž Biorcio 1997). Za druhé; Liga Severu zaznamenala největší volebně–politickou expanzi právě v tradičně katolických “bílých” regionech, které v éře tzv. První republiky poskytovaly masovou podporu Křesťanské demokracii (DC). Podle Rumize mohla Liga využít katolického subkulturního subtrátu například v Benátsku zejména proto, že tento substrát zahrnoval jen vlažný vztah k unifikaci Itálie a obecně pohrdavý vztah k politice jakožto “špinavé záležitosti” (což bylo podmíněno, mimo jiné, problematickým vztahem státu a katolické církve dlouho přetrvávajícího po sjednocení Itálie). V oblastech, kde byla unifikace Itálie a sféra “národní politiky” tradičně vnímána pozitivně (ba dokonce jako vysoce žádoucí emancipace – jako například v Emílii), Liga nemohla uspět. Podle Rumize platí, že v případě Ligy (podobně jako tomu bylo předtím s Křesťanskou demokracií) nepředstavovala hromadná voličská podpora zaznamenaná v řadě menších měst a obcí produkt nějaké znovuobjevené sdílené regionální identity, nýbrž spíše souhrnu různých centrifugálních mikrotendencí (Rumiz 2001: zvl. 153). Nezbytnou podmínkou úspěchu Ligy bylo ovšem to, že jiné stranicko–politické formace, resp. k nim příslušející místní elity nebyly s to – ať již z těch či oněch příčin – využívat příslušných lokalismů a/nebo specifických místních teritoriálně–ekonomických a sociokulturních podmínek (včetně dispozic pro volební chování a reprodukci stranicko–politické loajality) ve svůj prospěch; tuto situaci Rumiz výstižně ilustroval na příkladech “rudé” Imoly a piemontské Bielly; v těchto městech prostě nevznikly pro expanzi Ligy Severu potřebné předpoklady (Rumiz 2001: 95–100, 128–131)
Rumizova kniha, jak bylo již naznačeno, nepředkládá žádné ambiciózní schéma vysvětlující vývoj volebně–politického potenciálu Ligy Severu – a ani o to neusiluje. Z Rumizova výkladu lze však vytěžit řadu inspirativních postřehů a užitečných podnětů pro studium evoluce fenoménu leghismo a s ním spjatého, více či méně identitárně podmíněného protestního volebního chování. Rumizova kniha představuje také – byť spíše nepřímou – výzvu k rozvíjení “politologie prostoru” (pokud lze v této souvislosti – podle příkladu antropologie prostoru a sociologie prostoru – použít takového označení).
|
|
|
Biorcio, Roberto (1997): La Padania promessa, Il Saggiatore, Milano. |
|
Diamanti, Ilvo (1982): Il male del Nord. Lega, localismo, secessione, Donzelli, Roma. |
|
Rumiz, Paolo (2001): La secessione leggera. Dove nasce la rabbia del profondo Nord, Feltrinelli, Milano. |