Kopeček, L. (2002). Liga polských rodin a Sebeobrana – proč nevstupovat do Evropské unie?!. Středoevropské politické studie, 4(1). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3891/5392
Antiintegraèní polské politické strany

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 1, ROČNÍK IV, JARO 2002, ISSN 1212-7817 – PART 1, VOLUME IV, SPRING 2002, ISSN 1212-7817

 

 

LIGA POlských rodin a sebeobrana -

ProČ nevstupovat do Evropské unie?!

 

Lubomír Kopeček

 

 

Abstract

The article examines electoral results of two radical political subjects - ultra-catholic League of Polish Families (LRP) and Andrzej Lepper´s agrarian Samooobrona (Self-Defense) – in the parliamentary election of 2001. Samoobrona won the third place with 10.2% of the votes and 53 seats. LPR (with results 7,9% of votes) occupies 38 seats in the Sejm. The success of both anti-European parties demonstrates great resistance of part of Poles to enter EU.

Key words

Poland, party, election, League of Polish Families, Samooobrona (Self-Defense).

 

 

 

Otázka integrace Polska do Evropské unie (EU) hraje v polské politice podobně významnou roli jako u jeho visegrádských sousedů. Až do roku 2001 existoval mezi relevantními polskými politickými stranami obecný konsensus v otázce vstupu země do unie. Panovaly sice výrazné odlišnosti v pojímání žádoucí podoby unie, do níž má Polsko vstupovat, ale žádná z relevantních stran vstup jako takový zásadně nezpochybňovala. Výraznou změnu přinesly parlamentní volby v září 2001, které vedly k výrazné restrukturaci stranického spektra. Z pohledu postoje k integraci přitom došlo k důležité změně. Do parlamentu pronikly dvě nové politické formace: Sebeobrana Polské republiky a Liga polských rodin (LPR), které se ke vstupu Polska do unie staví ostře odmítavě. Tento text se snaží detailněji přiblížit jak jejich politická východiska (nejenom) ve vztahu k EU, tak stanoviska jejich elektorátů.(1)

 

Sebeobrana Polské republiky

 

Politická strana “Sebeobrana” Polské republiky (Samoobrona Rzeczypospolitej Polskiej) vznikla na začátku 90. let, přičemž působila jako politický satelit  Odborového svazu rolníků “Sebeobrana” (ZZR “Samoobrona”). (Původní název strany do roku 2000 byl Dohoda “Sebeobrana” Polska.) Odborový svaz Sebeobrana se vytvořil v době masových protestů nespokojených rolníků na podzim roku 1991, přičemž jeho nezpochybnitelným vůdcem byl od počátku Andrzej Lepper. Ten byl vícekrát trestně stíhán za znevažování ústavních orgánů Polska, užívání násilí a organizování blokád (silnic, městských úřadů a  hraničních přechodů). To ovšem Lepperovu autoritu spíše posilovalo. Ze známějších Lepperových akcí je možné vzpomenout okupaci budovy ministerstva zemědělství v dubnu 1992. Skupina několika set rolníků (členů odborové Sebeobrany), kteří nebyli schopni splácet úvěry, jež si v posledních letech vzali, obsadila budovu a žádala jejich umoření. Vláda neúspěšně s Lepperem dva týdny vyjednávala, čehož využil tehdejší prezident Lech Wałęsa. Přestože k tomu neměl žádné právní oprávnění, uzavřel s ním dohodu, na jejímž základě nejenom že neměli být rolníci trestně stíháni za okupační akci, ale měli získat další (v danou dobu už levné) úvěry. Lepper následně okupaci ukončil, což ovšem glosoval prohlášením: “Nechceme boj, ale máme stát bezpráví, a proto budeme se státními úřady (...) bojovat se zbraní v ruce” (Dudek, A. 1997: 202 – 203).

Sebeobrana využívala během 90. let dvojí taktiku politické prezentace. Na jedné straně využívala metody typické pro politickou stranu (kandidatury v parlamentních a prezidentských volbách) a na druhé straně vystupovala s metodami v mnoha ohledech blízkými nátlakové skupině (manifestace, blokády, účast na dialogu s vládou jako odborový svaz). Zatímco druhý způsob přitáhl Sebeobraně značnou pozornost, pokusy prosadit se prvním způsobem až do roku 2001 nebyly úspěšné. Lepper dvakrát kandidoval na post prezidenta, vždy ovšem získal zanedbatelné procento hlasů (v roce 1995 1,32% hlasů a v roce 2000 3,05%). Podobně dopadly parlamentní kandidatury Sebeobrany (v roce 1993 obdržela 2,78% hlasů, v roce 1997 nekandidovala). Zlom přišel až v roce 2001, kdy Sebeobrana získala ve volbách do dolní komory polského parlamentu - Sejmu - 10,2% hlasů (53 mandátů) a skončila třetí za vítěznou koalicí Svazu demokratické levice a Unie práce (SLD – UP) a Občanskou platformou (PO). Ve volbách do Senátu (uplatňuje se v nich na rozdíl od Sejmu většinový volební systém) získala 2 mandáty (ze 100). Úspěch strany byl poměrně překvapivý, protože teprve poslední předvolební průzkumy signalizovaly výrazný nárůst její podpory. Strana posbírala hlasy nespokojených protestních voličů, přičemž průzkumy jejích voličů vyvrátily jednostrannou podporu pouze od rolníků (naopak zjistily výraznou koncentraci jejích voličů především v malých městech).

Hodnotové vymezení Sebeobrany je v mnoha ohledech zajímavé a v podstatě vyvrací tvrzení, že Sebeobrana je jednoznačně zařaditelná do rodiny agrárních stran Skladba programu strany je výrazně pestřejší. Sebeobrana se označuje za společensko-profesní hnutí, proekologicky a prosociálně orientované, s lidově-národním profilem, které usiluje o morální a ekonomickou obrodu Polska. Prosazuje nový “styl” ekonomicko-sociálního rozvoje, vycházejícího z priority uspokojení základních životních potřeb lidí, návrat k “zatracovaným” křesťansko-humanitním hodnotám a odklon od hodnot “satanských” (honby za maximálními zisky, obohacování se, totální komercionalizace, zvrácený konsum atd.). Chce vytvořit řád a harmonii ve vztazích člověka s přírodou, prosadit v životě společnosti ekologické zásady (mimo jiné i lidské ekologie, což podle strany znamená harmonii spolužití lidské komunity a její očištění od patologických znečištění). V ekonomice chce zavést etické zásady a odvrhnout “divoký kapitalismus a divoký volný trh” (srov. Kopeček 2001:416 - 417).(2) Lze tak na základě tohoto poměrně širokého programatického zakotvení konstatovat, že Sebeobrana je v evropských podmínkách poměrně unikátním případem relevantní radikálně levicové strany, jež silně akcentuje ekologické a agrární postuláty.

 

Vztah Sebeobrany k EU

 

Ohledně vztahu k EU nevystupovala Sebeobrana původně jednoznačně odmítavě. Byť Lepper opakovaně obviňoval EU, že škodí polskému hospodářství a odmítal vstup Polska do unie, oficiální prezentace strany směrem k unii zůstávala po určitý čas nevyhraněná. Určitou dobu se strana vyslovovala pro Evropu vlastí, přičemž odmítala ideu euroregionů, které podle ní vedou ke stírání národních hranic (Paszkiewicz, K. 2000: 54). To ovšem doplňovala důrazem na obranu ekonomické a politické suverenity země, která mizí pod “ochranným dýmem” integrace z EU a NATO.(3) Možné pochybnosti strana odstranila stanoviskem přijatém v souvislosti s volbami 2001. V něm se na úvod konstatuje, že v současném světě jednotlivé státy a národy nemohou zůstat v politické a hospodářské izolaci a musí spolu spolupracovat na mezinárodní úrovni. “To ovšem nesmí znamenat nastolení vztahu podřízenosti a dominance, jak si to představují nejrozvinutější státy světa”, píše se v něm. Stanovisko dále kritizuje negativní vliv, který má údajně unie na polskou zemědělskou a průmyslovou produkci. “Musíme bojovat o produkční limity, protože v EU je všechno limitované, každý má produkční kvóty. V této situaci (...), kdy musíme každý rok snižovat produkci, je naše negativní stanovisko k integraci s EU zcela jednoznačné.” (4) Sebeobrana trvá na referendu o vstupu. V celkovém hodnocení se tak dá Sebeobrana označit za subjekt stavějící se rozhodně proti vstupu země do EU. 

 

Liga polských rodin

 

Liga polských rodin (Liga Polskich Rodzin – LPR) má na rozdíl od Sebeobrany historii mnohem novější. Vznikla teprve krátce před volbami v červnu 2001 a význam získala díky spolupráci řady malých až marginálních formací (některé významnější: Polská dohoda, která vznikla odštěpením od Křesťansko-národního sjednocení, Národní strana, jež je  formací navazující na předválečné národní demokraty, Příměří pro Polsko, Katolicko-národní hnutí, Liga rodin, Celopolská mládež, Sdružení katolických železničářů, klub Polského myšlení atd.). Tyto subjekty, ideově si blízké svou vyhraněnou katolicko-národní orientací, se dohodly, že své kandidáty do parlamentu postaví na jedné volební listině formace nazvané Liga polských rodin. LPR získalo díky úzké vazbě na vlivné katolické rádio Maryja silnou mediální podporu. Vztahy LPR k šéfovi rádia otci Tadeuszi Rydzykovi jsou veřejně známé. Maryja ve volbách 1997 podporovala vítěze voleb pravostředovou koalici Volební akce Solidarita (AWS), která ovšem nenaplnila očekávání rádia na společenské změny v konzervativně křesťansko-národním směru. Proto v parlamentních volbách 2001 zvolila jiný postup a spoluiniciovala založení LPR. Zisk 7,9 % hlasů (38 mandátů) ve volbách do Sejmu sice LPR řadí až na poslední místo ze stran, které překonaly 5% uzavírací klauzuli, nicméně přesto jde o velmi slušný výsledek (podobně jako u Sebeobrany šlo o překvapení voleb). Mimo to získala dva senátorské mandáty. Stejně jako u Sebeobrany hlasoval pro LPR protestní elektorát, ovšem poněkud jiného druhu. Zatímco Sebeobranu podpořila spíše sekularizovanější část voličů, LPR nalezla oporu u elektorátu se silným vztahem k církvi. 

Program LPR se dá označit za směs radikálních křesťanských cílů, kombinovaných s velkým důrazem na národní solidarismus a s výrazně antizápadní rétorikou. K některým bodům programu LPR: strana chce hlubokou ústavní reformu (za pozornost např. stojí cíl změny preambule ústavy tak, aby se odvolávala k Bohu), posílení ochrany domácí výroby, obchodu a služeb, zavedení antidumpingových cel k posílení ochrany domácí zemědělské produkce, zastavení výprodeje národního majetku do zahraničí atd. (Kopeček 2001: 418 – 419)(1) LPR představuje případ katolické strany, která v mnoha směrech vybočuje z klasického modelu křesťanskodemokratické strany typického pro západní Evropu (jako je třeba německá Křesťanskodemokratická unie, rakouští lidovci či nizozemská Křesťanskodemokratická aliance). Přesto v rámci zavedeného rozdělení politických stran do stranických rodin má ke křesťanskodemokratickým stranám nejblíže.

 

Vztah LPR k EU

 

Prvotním a nejvýznamnějším motivem k vytvoření LPR byla právě otázka integrace Polska do EU. Postoj strany dobře dokumentují dva výroky uvedené v zakladatelské proklamaci LPR, které zároveň zcela jasně demonstrují vztah k unii. Witold Hatka (Liga rodin) v něm uvádí: “Řekněme ne!, jednání dalších vlád vedoucích ke zničení hospodářského výsledku polských rolníků a základů výživy země, jen proto, aby jsme se přiblížili Evropské unii. Nasycení Národa je pilíř hospodářství a polské národní existence. Dbejme o své!” Jiný politik Jan Łopuszański (Polská dohoda) se vyjádřil následovně: “Celá pokolení Poláci přinášeli velké oběti, aby si Národ ve vlastním státě mohl sám vládnout. Bylo by pozoruhodným výsměchem historie, kdyby dnešní pokolení jen proto získalo nezávislost, aby z majestátu práva rezignovalo ze suverenity svého státu ve prospěch Evropské unie. Věřím, že k tomu nikdy nedojde. Ubráníme suverenitu Polska!”.(2)

Z těchto výroků jasně plyne ostře negativní vztah ligy k Evropské unii a případné integraci Polska do ní. Za naivní program LPR označuje očekávání, že EU pomůže polskému zemědělství. Podle programu považuje unie polské zemědělství za nebezpečnou konkurenci a proto rozhodně nemá zájem na jeho podpoře. Dále program LPR odmítá demontáž polského státu v souvislosti s připravovaným vstupem do unie. Nechce, aby se Polsko ocitlo v politické a ekonomické závislosti na EU, jak přímo program říká pod “diktátem Bruselu a Berlína”,  ale naopak bylo silné a suverénní. Chce zrušit asociační smlouvu s EU. Žádá vypsání referenda o vstupu do EU.(3) Antiunijní postoj LPR zcela odpovídá programovým východiskům zakladatelských subjektů. Podíváme-li se např. na prohlášení klubu Polského myšlení, vydaného krátce před volbami 2001 na podporu ligy (nazvaného příznačně “Polsko, vrať se z té cesty!”), nalezneme tu podobný postoj ke vstupu země do unie. Způsob včleňování do struktur unie charakterizuje prohlášení jako proměnu Polska v prostor obývaný “lidskou zásobárnou budoucích konzumentů a levné pracovní síly”. Politické síly, které do takové organizace Polsko směřují - od postkomunistického Svazu demokratické levice až po pravicovou Volební akci Solidarity (AWS) a Občanskou platformu (PO) – označuje za tábor národní zrady.(4)

 

Postoj elektorátů Sebeobrany a LPR k EU

 

Velmi zajímavou otázkou je, zda negativní postoj Sebeobrany a LPR sdílejí i voliči těchto stran. Agentura CBOS prováděla těsně před volbami (13-16. září 2001) výzkum, jenž se zabýval i touto otázkou (téma “Poglądy elektoratów partii politycznych”). Zjistila, že podle názoru 46% Sebeobrany a 55% voličů LPR přinese integrace Polska do unie víc ztrát než užitku. Opačný názor zastávalo jen 15% voličů Sebeobrany a 28% voličů LPR (zbytek do 100% tvořili voliči s ambivalentním postojem nebo nedokázali odpovědět). Tak výrazně pesimističtí byli už jen voliči agrární Polské lidové strany (PSL) (42 % bylo pesimisticky naladěných ohledně škod, 17% optimisticky, zbytek byl ambivalentní nebo nedokázal odpovědět). Polský průměr optimistického očekávání přitom agentura zjistila na mnohem vyšších hodnotách (31% Poláků počítalo s převahou užitku nad ztrátami, jen 26% s opakem, zbytek byl ambivalentní nebo nedokázal odpovědět). Elektoráty SLD, strany Právo a spravedlnost (PiS) a ve volbách neúspěšného nástupce AWS - Volební akce Solidarita pravice (AWSP) se naopak projevily jako výrazně optimistické. Jen asi čtvrtina jejich voličů se domnívala, že škody v důsledku vstupu budou větší než užitek. V případě PO pak dokonce procento pesimistů bylo mizivě nízké (5%). Názory elektorátů Sebeobrany a LPR tak skutečně odpovídají postojům politické elity obou formací.

Výzkum CBOS-u zároveň demonstroval ještě jeden důležitý fenomén, související se silně negativním postojem voličů PSL k integraci. Tím jsou velmi blízcí elektorátům Sebeobrany i LPR. PSL se přitom dlouhodobě vyslovuje pro členství v EU (které by ovšem bylo podmíněno zachováním suverenity Polska). Ocitá se tak v dost nepříjemné pozici, která vzhledem k přibližování se termínu vstupu Polska do unie bude pro ni čím dál nebezpečnější. Rozpor mezi očekáváním voličů a oficiálním názorem strany v tak důležité otázce, která je přímo provázána s budoucností polského zemědělství a venkova obecně, představuje pro existenci strany v dohledné perspektivě velké riziko.  Parlamentní volby 2001 lidovcům jasně demonstrovaly hrozbu spojenou s volební expanzí antiintegračně zaměřeného a zároveň na podobný segment elektorátu orientovaného politického subjektu (tj. Sebeobrany).

 

Závěr

 

Volební úspěch LPR a Sebeobrany má širší společenské konsekvence, související s konfliktem centrum – periferie (jenž je v polských podmínkách do značné míry propojený s konfliktem město-venkov). Rozsáhlé strukturální ekonomické a společenské změny, kterými prošlo Polsko v 90. letech, přinesly sociální vzestup především velkým městům (Varšava, Vratislav, Gdaňsk, Poznaň atd.) a hospodářsky už předtím relativně rozvinutým oblastem. Polský venkov (ve smyslu nejen malých sídel, ale i řady menších a středních měst) modernizační tendence téměř minuly, čímž ho odsunuly do pozice zaostávající periferie. Velký civilizační a kulturní rozdíl existující mezi městem a venkovem už před rokem 1989 se tak dále prohloubil. Strach ze sociálních důsledků integračního směřování Polska tyto obavy dále posílil (důležitá je přitom především otázka, co se stane s neefektivním polským zemědělstvím, zaměstnávajícím téměř čtvrtinu obyvatel země). Hlasy voličů, kteří se obávají negativních důsledků vstupu, dokázaly ještě v parlamentních volbách 1997 posbírat jiné strany – především AWS. Ve volbách 2001 se ale situace vyvíjela jinak. AWS v mnoha ohledech nesplnila naděje do ní vkládané. Reformní program realizovaný vládou, v níž byla hlavní silou, působil spíše opačně. Levicová SLD je svým jednoznačně prointegračním programem a zaměřením na odlišný segment voličů rovněž nemohla oslovit, stejně jako PO či Unie svobody (UW), které díky svému tržně liberálnímu pojímání problémů polského zemědělství, byly brány spíše jako velké nebezpečí. S PSL se zřejmě pojilo vědomí nesplněných plánů z éry jejího vládního působení z let 1993 – 1997. Východiskem se tak ukázalo hlasování pro nové “nezkompromitované” subjekty, nabízející snadné řešení situace.

Výše provedená charakteristika platí především pro Sebeobranu, ale v menší míře i pro LPR. U ní se projevilo jako hlavní faktor jejího úspěchu obecně silně vnímané ohrožení odlišného druhu. Hrozba průniku “západních” a “sekulárních” hodnot do konzervativně vnímané vize křesťanské společnosti tu působila silně mobilizačním způsobem. Není od věci připomenout už výše zmíněnou souvislost s volbami v roce 1997, kdy rádio Maryja výrazně podporovalo AWS, čímž k ní nesporně přitáhla ortodoxně katolické voliče. Ovšem takto “vypůjčený” elektorát se ve volbách 2001 “vrátil” a hlasoval pro subjekt, který mnohem více odpovídal jeho představám. Co se týká odporu LPR a Sebeobrany k EU, existují mezi oběma subjekty výrazné rozdíly. Zatímco u Sebeobrany je na “běžné” úrovni srovnatelné s jinými antiintegračními stranami ve středoevropském regionu (viz např. Strana maďarské spravedlnosti a života, Komunistická strana Čech a Moravy nebo Slovenská národní strana), LPR představuje případ strany u níž se stal odpor ke vstupu do EU klíčovým momentem jejího vzniku, což se odráží i v extrémně vysokém stupni averze k unii.  

Přes úspěch ve volbách 2001 je nutné se dívat na budoucnost LPR a Sebeobrany se značnou dávkou skepse. Poslanecká reprezentace Sebeobrany představuje v mnoha ohledech nejen seskupení lidí, kteří jsou ve vrcholné politice amatéry, ale navíc jejich politická profilace až do volebního úspěchu vlastně nebyla příliš rozvinutá. V zásadě se omezovala jen na úzký obzor daný momentálními nátlakovými požadavky vůči státní moci. Volby v tomto ohledu provedly kardinální změnu. Velmi pravděpodobné tak je, že Sebeobrana v blízké budoucnosti projde hlubokou vnitřní diferenciací, která může vést až k jejímu rozštěpení. Do jisté míry odlišný je případ LPR, v níž má celá řada jejích představitelů značné zkušenosti z vrcholné politiky. Nicméně způsob vzniku ligy ji dovoluje kategorizovat jako fakticky “skrytou” koalici. Dezintegrační tendence v jejím nitru dále nesporně posílí přehnané ambice některých jejích politiků. Lze tak učinit závět o vysoké pravděpodobnosti toho, že na konci volebního období nebudou oba subjekty ve stejném personálním složení v jakém jej začínaly. Stejně tak lze mít oprávněné pochybnosti o možnosti jejich dlouhodobého přetrvání jako relevantních politických formací. To ovšem neznamená, že voličský potenciál, který nashromáždily, nepřevezme nějaká podobná politická strana.           

Poznámky

 

1)

Tento text volně vychází z příspěvku předneseného na konferenci “Medzinárodné vzťahy 2001. Ekonomická a politická integrácia v Európe”, která se konala 4. – 5. 12. 2001 v Bratislave. Pokud jsou v textu citovány stranické materiály Sebeobrany a LPR, byly převzaty z internetových stránek obou formací (viz seznam literatury a pramenů).

2)

Viz “Ogólne postulaty ideowo-programowe Samoobrony”.

3)

Tamtéž.

4)

Viz “Stanowisko w sprawie przystąpienia Polski do Unii Europejskiej”

5)

Viz “Program solidaryzmu narodowego LPR” a “Założenia programowe LPR”

6)

Viz “Oświadczenie z 22 czerwca 2001”.

7)

Viz “Program solidaryzmu narodowego LPR” a “Założenia programowe. V jiných programových dokumentech strany se u asociační smlouvy s unií mluví o její radikální změně (viz “Tezy programowe Ligi Polskich Rodzin”).

8)

Viz “Wybory 2001 – wezwanie do Narodu Polskiego czlonków i sympatików Klubu Myśl dla Polski, Polsko! Zawróć z tej drogi!”.

 

 

 


     Použité prameny a literatura

Dančák, B., Mareš, M. (eds., 2000): Zahraniční politika politických stran v České republice, Maďarsku, Polsku a na Slovensku, MPU, Brno.

Dudek, A. (1997): Pierwsze lata III. Rzeczypospolitej 1989 – 1995, Znak, Kraków.

Herbut, R. (1999): Partie polityczne i system partyjny, In: Antoszewski, A., Herbut, R. (red.) Polityka w Polsce w latach 90, Wrocław, Wydawnictwo Uniwersitetu Wrocławskiego, s. 115 – 139.

Kopeček, L. (2001): Polské parlamentní volby 2001 a proměny stranického systému, Politologický časopis, roč. 8, č. 4, s. 410 – 424.

Kubát, M. (2000): Politika v Polsku po roce 1989. Volby, volební systémy a jejich politické konsekvence, Karolinum, Praha.

Liga Polskich Rodzin.

(http://www.lpr.pl/). Ověřeno k 14.2.2002.

Paszkiewicz, K.(red., 2000): Partie i koalicje polityczne III Rzeczypospolitej, Wydawnictwo Uniwersitetu Wrocławskiego, Wrocław.

Państwowa Komisja Wyborcza.

(http://www.pkw.gow.pl). Ověřeno k 14.2.2002.

Samoobrona Rzeczypospolitej Polskiej.

(http://www.samoobrona.or.pl/). Ověřeno k 14.2.2002.

Výzkumy agentury CBOS.

(http://www.cbos.pl). Ověřeno k 14.2.2002

 



Copyright (c) 2002 Lubomír Kopeček

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.