Kopeček, L. (2001). Reflexe parlamentních voleb v Polsku (2001). Středoevropské politické studie, 3(4). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3882/5400
ÈÍSLO 2, ROÈNÍK II

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK 3, ZIMA 2001, ISSN 1212-7817 - PART 4, VOLUME 3, WINTER 2001, ISSN 1212-7817

 

REflexe parlamentních voleb v Polsku (2001)

 

Lubomír Kopeček

 

 

 

Parlamentní volby 90. let a výměny vládních elit

 

Od pádu komunismu do současnosti se v Polsku uskutečnily pětkrát parlamentní volby (1989, 1991, 1993, 1997, 2001). Pomineme-li první polodemokratické, které svým plebiscitním charakterem ukončily éru lidového Polska a odstartovaly období nazývané III. polskou republikou1, všechny následující přinesly kompletní výměnu vládní politické elity. Klíčové z hlediska významu přitom byly výsledky voleb do Sejmu (dolní komory polského parlamentu). Volby 1991 přinesly vítězství politickým stranám, které vznikly na bázi širokého antikomunistického hnutí Solidarita. Poměrný volební systém bez uzavírací klauzule ovšem umožnil takové rozdrobení Sejmu, že se ukázalo téměř nemožné sestavit stabilní vládu s většinovou podporou v parlamentu. Počet subjektů s parlamentním zastoupením se přiblížil třiceti, přičemž u řady z nich šlo navíc o koalice. Do parlamentu se tak dostala i řada poměrně zvláštních politických formací (jako např. Polská strana přátel piva, která se ovšem časem rozštěpila, podobně jako řada jiných stran). Zcela výstižně proto uvádí český politolog Michal Klíma polský stranický systém mezi lety 1991 – 1993 jako dobrý příklad sartoriánského atomizovaného pluralismu (Klíma 1998: 168).

Vládní nestabilita (rychlý pád několika kabinetů) vedla k vypsání předčasných parlamentních voleb v roce 1993. V nich uplatněný volební systém využil několik většinotvorných prvků (především uzavírací klauzuli – 5% pro strany a 8% pro koalice, d´Hondtovu metodu pro součet a přerozdělování hlasů, celostátní kandidátní listinu). Výsledkem byl prudký pokles relevantních subjektů zastoupených v Sejmu (na šest). V vítězem voleb se stala postkomunistická aliance Svaz demokratické levice (SLD). Tu tvořila řada levických subjektů, z nichž nejsilnější byla Sociální demokracie Polské republiky (SdRP), která vznikla jako nástupnická formace komunistické strany (Polské sjednocené dělnické strany – PZPR) a Celopolská dohoda odborových svazů (OPZZ). Vládním koaličním partnerem SLD se stala v pořadí druhá  nejsilnější parlamentní strana – agrární Polská lidová strana (PSL). Hlavní předchůdce lidovců Sjednocená lidová strana (ZSL), fungovala v éře komunistického režimu jako satelitní subjekt vládnoucí komunistické strany. Proto je podobně jako SdRP brána jako postkomunistický subjekt. SLD a PSL měly pohodlnou nadpoloviční většinu v Sejmu, což jim umožnilo setrvat u vládní moci (byť byly nuceny ke třem vládním změnám) až do parlamentních voleb 1997. Další čtyři strany zastoupené v Sejmu (vesměs s větší či menší vazbou k dávné Solidaritě) na tom nedokázaly nic změnit. Dominance poskomunistů v politickém systému se ještě zvýraznila poté co předseda SdRP Alexander Kwaśniewski zvítězil v prezidentských volbách 1995 (místo něj se stal předsedou SdRP Józef Oleksy, kterého po parlamentních volbách 1997 vystřídal Leszek Miller)     

Výraznou změnu ve stranickém systému vyvolalo spojení většiny postsolidaritních stran (jež se v roce 1993 nedostaly do parlamentu) do společné koalice. Iniciátorem a současně nejvýznamnějším prvkem nového pravicového bloku se stal Nezávislý samosprávný odborový svaz Solidarita (NSZZ „S“), v jehož čele stál Marian Krzaklewski. Nové postsolidaritní seskupení s názvem Volební akce Solidarita (AWS) sdružilo více jak 40 subjektů, přičemž post předsedy obsadil právě Krzaklewski. Došlo tak v evropských poměrech k unikátní situaci, kdy na obou stranách stranického spektra hrál roli politického hráče vlivný odborový svaz. Ve volbách 1997, před nimiž nedošlo k větším změnám volebního systému oproti roku  roku 1993, AWS předstihla SLD  (33,8% : 27,1% hlasů) a utvořila vládní koalici s rovněž postsolidaritní Unií svobody (UW) (ta se dá označit za centristický liberální subjekt). Vládní koalice AWS – UW rozběhla realizaci řady ambiciózních reforem (územní samosprávy, školství, zdravotnictví, penzí a daní).

 

Předehra k volbám 2001 – fragmentace na pravici versus integrace na levici

 

Relativně razantní a v rychlém sledu následující reformy ovšem časem vyvolaly u velké části společnosti výrazný pocit únavy. Popularita vládní koalice zaznamenala silný pokles. Spolu s tím sílily rozpory mezi oběma koaličními partnery, stupňované ještě krizí uvnitř AWS. V létě 2000 odešla UW z vlády, nicméně menšinový kabinet AWS vydržel až do parlamentních voleb 2001. V podzimních prezidentských volbách 2001 Kwaśniewski drtivě porazil už v prvním kole Krzaklewského (54%: 15,5%), což akcelerovalo krizi v AWS. Úplný rozklad akce se dal do pohybu v lednu 2001, kdy tři populární polští politici - Andrzej Olechowski (relativně úspěšný nezávislý kandidát v prezidentských volbách 2000, získal přes 17% hlasů), Maciej Płażyński (předseda parlamentu za AWS) a Donald Tusk (čelný politik UW) - oznámili založení nové liberálně-konzervativní strany s názvem Občanská platforma (PO). Nová strana získala podle prvních průzkumů podporu 15 - 20% voličů, čímž výrazně předstihla jak AWS, tak UW, které naopak prodělaly hluboký preferenční propad. Během prvních měsíců roku 2001 došlo k masovému přesunu značné části stranické elity i členstva z AWS a UW do PO. Situaci dovršilo rozhodnutí odborového svazu Solidarita neangažovat se nadále v rámci AWS a stáhnout se z vrcholné politiky. Během jara 2001 se potom zformoval ještě jeden konkurenční subjekt založený populárním ministrem spravedlnosti Lechem Kaczyńskim a jeho bratrem Jarosławem. Dal si příznačný název symbolizující současně hlavní cíle strany – Právo a spravedlnost (PiS). Fragmentaci na pravici dovršil vznik nové katolicko-národní formace s vyhraněně nepřátelským programem k integraci Polska do Evropské unie – Ligy polských rodin (LPR). Její geneze začíná už záhy po volbách 1997, kdy několik bývalých poslanců AWS založilo stranu s vyhraněně ortodoxně katolickým profilem. Ta se krátce před volbami dohodla s několika analogicky orientovanými menšími subjekty na založení LPR. Volebnímu úspěchu nové strany významně napomohla podpora katolického rádia Maryja.   

Časově fragmentace na pravici probíhala zhruba ve stejné době jako integrace na levici. V roce 1999 přišlo vedení SdRP s iniciativou na vytvoření jednotné levicové strany na bázi SdRP. Většina subjektů dosavadní koalice SLD s tím souhlasila, takže v dubnu 1999 vznikla politická strana SLD. Z důležitých subjektů původní SLD zůstal mimo odborový svaz OPZZ, jehož vedení vyjádřilo názor, že členství k politické straně se neslučuje s příslušností k odborovému svazu. Šéfem nové SLD se stal Leszek Miller, přičemž kádry SdRP v ní dominovaly. Mimo to utvořil SLD před volbami 2001 předvolební koalici s Unií práce (UP). Tato postsolidaritní strana s levicovou orientací (čímž je mezi nástupnickými subjekty dávné Solidarity výjimečná) až do voleb v roce 1997 spolupráci s postkomunisty odmítala. Volební neúspěch 1997 (těsně nepřekročila 5% uzavírací klauzuli)  ji donutil přehodnotit dosavadní strategii, a byť se to neobešlo bez potíží (odchod části členské základny včetně bývalého předsedy Ryszarda Bugaje), dokázala se dohodnout s SLD na spolupráci.2

 

Volební výsledky a jejich politické konsekvence

 

Volbám přecházela změna volebního zákona. Byly posíleny proporcionální prvky ve volebním systému (především nahrazení d´Hondtovy metody upravenou metodou Sainte-Laguë), což snížilo mandátní zisky velkých stran a naopak posílilo malé a střední strany. Očekávaným vítězem voleb se stala s velkým náskokem koalice SLD-UP. Její volební výsledek přitom nabízí zajímavé srovnání s předchozími volbami. Zatímco  společný volební výsledek SLD a UP v roce 1993 dosáhl asi 27% (20,41 + 7,28) a v roce 1997 necelých 32% (27,13 + 4,74), v roce 2001 stoupl na 41% hlasů. Lví měrou se na tom podílela SLD, která ke svému stabilnímu elektorátu dokázala přitáhnout další nerozhodnuté skupiny voličů, nespokojené s vládou pravice. Přesto byl tento výsledek brán jako neúspěch, protože mandátní zisk neumožnil SLD-UP vytvořit vládu s většinovou podporou v parlamentu bez participace dalšího koaličního partnera. Stalo se tak navzdory tomu, že krátce před volbami prezident Kwaśniewski ve veřejném vystoupení v televizním vysílání apeloval na Poláky, aby podpořili „formaci, která má šanci sestavit většinovou vládu“. Tento projev se setkal s ostrou kritikou ze strany pravice, která ne zcela bezdůvodně obvinila prezidenta z podpory SLD-UP.

Vláda, kterou šéf SLD Miller nakonec sestavil, se tak neobešla bez „tradičního“ agrárního spojence – PSL. Ta ovšem do této vládní koalice vstupovala bez velkého nadšení. Důvodem byl nejenom nevalný volební výsledek (necelých 9%), ale především nečekaný triumf konkurenční rolnické formace kontroverzního polského politika Andrzeje Leppera. Jeho Sebeobrana Polské republiky překvapila svou dobře organizovanou volební kampaní. V minulosti totiž vynikala především uplatňováním mimoparlamentních metod politického boje pohybujícími se na hranici legality a někdy i za ní. Přestože v polské politice působí Sebeobrana už od počátku 90. let (větší význam než politická strana má přitom odborový svaz Sebeobrana) je to její první politický úspěch ve vrcholné politice. Politická expanze Sebeobrany představuje pro PSL vážné nebezpečí, což se patrně odrazí na stabilitě vládní koalice. PSL totiž bude muset v nadcházejícím závěrečném období přistupování Polska k EU obtížně balancovat mezi zájmy svých rolnických voličů a cílem Polska vstoupit do unie.

Volby dále znamenaly katastrofu pro polskou pravici jako celek. AWS (lépe řečeno to co z ní zbylo), která do nich šla pod novým názvem Volební akce Solidarita pravice (AWSP), utrpěla pokořující porážku (získala jen 5,6% hlasů) a do Sejmu se vůbec nedostala. Stejně dopadla UW s 3,1% hlasů. Pro AWS znamenal výsledek voleb politický konec, UW sáhla k výměně vedení strany, nicméně i nad její další (samostatnou) politickou existencí se vznáší velký otazník. PO nedokázala naplnit původní velká očekávání a obdržela nakonec pouze 12,7% hlasů. S menším odstupem za ní skončily PiS  a LPR (výsledky viz tabulka 1).

Celkově se tak dá konstatovat, že parlamentní volby 2001 vedly - stejně jako volby v roce 1993 a 1997 -  ke kompletní výměně vládní elity. Zajímavých závěrů, které se z nich dají vyvozovat je ovšem více. Především potvrdily v dnešní  Evropě poměrně ojedinělou značnou politickou relevanci agrárně orientovaných stran (i když u Sebeobrany není tato charakteristika zdaleka vyčerpávající). Mimo to přivedly do parlamentu vyhraněně antievropský (tj. proti vstupu Polska do EU zaměřený) politický subjekt – Ligu polských rodin. Nejde přitom o formaci s euroskeptickým programem prosazující volnější svazek mezi státy unie, která nicméně akcentuje nevyhnutelnost nějaké spolupráce na evropské úrovni, ale o stranu jejímž primárním cílem (a vlastně i klíčovým motivem vzniku) je zabránit vstupu Polska do EU. Stupeň odporu vůči unii a vůbec celé „zkažené“ západní civilizaci, je ve srovnávací perspektivě států Visegrádu u této politické strany patrně unikátní (výrazně v tomto ohledu předstihuje i Sebeobranu, která je rovněž silně antiunijní, přičemž ovšem její důvody a názorová východiska se významně liší).  

Volby dále potvrdily trend nestability pravicově a pravostředově orientovaných politických stran v polském stranickém systému. Žádná relevantní křesťanskodemokratická, konzervativní či liberální strana nedokázala zůstat relevantní (tj. zastoupená v Sejmu) po celé období 1991 – 2001. Fragmentovanost postsolidaritní pravice se pak stala jedním z klíčových důvodů úspěchu polské levice. Ta dokázala hlavní levicový pól – SLD – během 90. let nejenom elektorátně posilovat, ale i organizačně stabilizovat (viz transformace SLD z koalice na politickou stranu). Naopak pravice zánikem AWS přišla nejen o hlavní pravicový pól, ale i o protihráče schopného SLD konkurovat. PO svým volebním výsledkem demonstrovala neschopnost toto uvolněné místo zaujmout. Spíše se o ní dá hovořit jako o jisté „náhradě“ UW, čemuž by odpovídala i její primárně liberální politická orientace, která se s UW v řadě bodů stýká. Nepříliš perspektivním vyhlídkám PO jako případného integračního prvku polské pravice navíc nasvědčuje celková organizační koncepce tohoto subjektu. Ta (prozatím) nepředpokládá budování klasické politické strany s masovou členskou základnou, ale spíše čehosi na způsob strany kádrů. PiS, která vznikla do značné míry jako konjunkturální akce, využívající (patrně přechodného) nárůstu popularity Lecha Kaczyńského nebo LPR se svou radikálně ortodoxní orientací, ovšem tuto roli mohou hrát ještě méně. Vyhlídky na přeměnu v hlavní pól polské pravice tak mají ještě menší než PO. Budoucí směr vývoje polského stranického systému je tak nejasný. Dominantní pozici SLD v systému patrně nemůže v krátkodobé perspektivě významněji ohrozit žádný ze stávajících parlamentních subjektů. Jistou šancí pro polskou pravici tak je zřejmě jen zopakování integračního procesu ve stylu AWS z poloviny 90. let. Problémy, které s tím byly spojeny, ovšem nutí k opatrnosti a k úvahám o trvalosti podobného subjektu.               

 

 

Tabulka 1: Volby do Sejmu 2001 (jen strany s více jak 2% hlasů):

 

strana/koalice

SLD-UP

PO

„Samoobrona“

PiS

PSL

LPR

MN*

AWSP

UW

hlasy (%)

41

12,68

10,2

9,5

8,9

7,8

0,36

5,6

3,1

mandáty

216

65

53

44

42

38

2

0

0

Zdroj: Obwieszczenie Państwowej Komisji Wyborzej z dnia 26. września 1997 r. o wynikach wyborów do Sejmu Rzeczypospolitej Polskiej przeprowadzonych w dniu 23. września 1997 r. (Převzato: Państwowa Komisja Wyborcza – http://www.pkw.gow.pl)

Poznámky: Volební účast dosáhla 46, 29%

* MN - Německá menšina (na národnostní menšiny se volební klauzule nevztahuje)

 

Tabulka 2: Volby do Senátu 2001 (horní komory polského parlamentu):

 

strana/koalice

SLD-UP

Blok Senat 2001*

PSL

LPR

„Samoobrona“

nezávislí**

mandáty

75

15

4

2

2

2

Zdroj: Obwieszczenie Państwowej Komisji Wyborzej z dnia 26. września 1997 r. o wynikach wyborów do Senatu Rzeczypospolitej Polskiej przeprowadzonych w dniu 23. września 1997 r. (Převzato: Państwowa Komisja Wyborcza – http://www.pkw.gow.pl)

Poznámky: Volební účast dosáhla 46, 28%

* Blok Senat 2001 – společná volební koalice pouze pro volby do Senátu AWS, ROP, PO, PiS a UW

** jedením ze dvou senátorů, kteří samostatně kandidovali a uspěli byl Lech Kaczyński (viz podrobně PiS)

 

 

 

Poznámky

 

1)

I. republika je označení pro polský stát z  18. století, II. republika potom označení země v éře mezi 1. a 2. světovou válkou.

2)

Ke koalici formou dohod o volební spolupráci přistoupily i další malé formace: Zemská strana důchodců (KPEiR), Lidově-demokratická strana (PLD) a Demokratická strana (SD). Výměnou za místa na kandidátce získala SLD-UP ne zcela zanedbatelnou voličskou podporu.

 

 

 


     Použité prameny a literatura

HERBUT, R. (1999): Partie polityczne i system partyjny, In: Antoszewski, A., Herbut, R. (red.) Polityka w Polsce w latach 90, Wydawnictwo Uniweritetu Wrocławskiego, Wrocław, s. 115 – 139.

KOPEČEK, L. (2001): Transformace středoevropských komunistických stran – polský a maďarský příklad, In: Středoevropské politické studie č. 2/2001 (http://www.iips.cz/seps.html).

KLÍMA, M. (1998): Volby a politické strany v moderních demokraciích, Radix, Praha

KUBÁT, M. (2000): Politika v Polsku po roce 1989. Volby, volební systémy a jejich politické konsekvence, Karolinum, Praha.

PAŃSTWOWA KOMISJA WYBORCZA (Státní volební komise).

(http://www.pkw.gow.pl)

PASZKIEWICZ, K.(red.) (2000): Partie i koalicje polityczne III Rzeczypospolitej, Wydawnictwo Uniweritetu Wrocławskiego, Wrocław.

POLITYKA  (roč. 1999 – 2001).

(http://polityka.onet.pl)

RZECZPOSPOLITA (roč. 1998 – 2001).

(http://www.rzeczpospolita.pl)

STRMISKA, M. (2001): Challenges  of Consolidation and the Post-Communist Party Systems. Collection of Essays, Mezinárodní politologický ústav, Brno.

Politické strany (internetové adresy):

AKCJA WYBORCZA SOLIDARNOŚĆ PRAWICY – AWSP (Volební akce Solidarita pravice).

(http://www.awsp.pl)

LIGA POLSKICH RODZIN – LPR (Liga polských rodin).

(http://www.lpr.pl)

PRAWO I SPRAWIEDLIWOŚĆ – PiS (Právo a spravedlnost).

(http://www.pis.org.pl)

PLATFORMA OBYWATELSKA  - PO (Občanská platforma).

(http://www.platforma.org

SAMOOBRONA RZECZYPOSPOLITEJ POLSKIEJ (Sebeobrana Polské republiky).

(http://www.samoobrona.or.pl/partia/postul.htm)

SOJUSZ  LEWICY DEMOKRATYCZNEJ-UNIA PRACY – SLD-UP (Svaz demokratické levice – Unie práce).

(http://www.sld-up.pl)

UNIA WOLNOŚCI - UW (Unie svobody).

(http://www.uw.org.pl)

 

 



Copyright (c) 2001 Lubomír Kopeček

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.