Holzer, J., & Šmíd, T. (2001). Dezorintace z nostalgie. Stalinismus a současná ruská stranicko-politická scéna. Středoevropské politické studie, 3(4). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3880/5398
Stalinismus

1

 

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK  IV, PODZIM 2001, ISSN 1212-7817 - PART 4, VOLUME IV, FALL 2001, ISSN 1212-7817

 

dezorintace z nostalgie

stalinismus a současná ruská stranicko-politická scéna

 

Jan Holzer a Tomáš Šmíd

 

 

Cílem tohoto především pracovního textu je jednak naznačit zdroje dějinné vitality (a jejích ekonomických, politických a sociologických konsekvencí) specifické sociálně-politické doktríny tzv. stalinismu v současném stranicko-politickém spektru Ruské federace (RF), jednak postihnout praktické projevy této strategie, to vše v časovém rámci let 1989-2000. Jakkoli při tomto zadání nelze odhlédnout od skutečnosti, že zastánce stalinismu (včetně organizovaných) je možno identifikovat i v některých mimo-postsovětských stranicko-politických spektrech, zůstává skutečností, že aktuálně se procesy profilování ke stalinismu se hlásících (a potenciálem nadaných) uskupení týkají v podstatě pouze postkomunistického Ruska. V tomto smyslu tedy bude odhlédnuto od výrazných, ba tragických historických “vstupů” stalinismu do “politik” jiných zemí, a to nejen těch, které ve čtyřech poválečných desetiletích přináležely do komunistického (sovětského) tábora.

 

Termín “stalinismus” označuje politickou teorii a praxi, které se cele vztahují k osobnosti Josefa Vissarionoviče Stalina, vůdce ruského bolševismu po úmrtí Vladimíra Iljiče Lenina-Uljanova (1924).1 Je přitom nutno hned na počátku razantně odmítnout názory, že stalinismus představuje vykolejení z původní a “pravé” leninské cesty, jakýsi tragický, asystémový a proti zakladatelskému duchu bolševismu jdoucí historický exces. Pokud totiž identifikujeme základní Leninovu ideovou sumu (diktatura proletariátu, vytvoření avantgardní, hierarchicky členěné, na demokratickém centralismu fungující a profesionálními revolucionáři2 vedené politické strany, teorie o imperialismu jako posledním stadiu kapitalismu, o Rusku jako jeho nejslabším článku, o odumírání státu a o revoluční morálce, pro niž je dobré vše, co slouží revoluci; Pipes 1998), pak je naopak stalinismus zcela logickým a přímým nástupcem leninismu.3

V tomto smyslu nelze stalinismus, jakkoli představuje svébytný a v jisté (aplikační) rovině originální politický úkaz, analyzovat bez úzké (ba nejužší) korelace s leninským modelem marxismu. Naznačená “pokračovatelská” role se přitom týká především politické teorie, kterou stalinismus nepřetvářel, ale spíše “domýšlel”. To, co je na stalinismu “pravé”, je pak tudíž především politická praxe, v níž stalinismus dovedl leninskou metodologii do téměř absolutní podoby.

Praktické kořeny stalinismu lze hledat v letech občanské války (1918-1920), která odhalila některé rozpory mezi teorií leninismu a každodenní praxí udržování moci. Soudobé peripetie stabilizace bolševické moci v sovětském Rusku se odrazily jednak v pokračování aplikace celospolečenského teroru jako “poznávacího znamení” bolševické praxe, jednak ve strategickém specifiku “krystalického” stalinismu, totiž rezignaci na uskutečnění projektu okamžitého exportu revolučních myšlenek (v duchu proletářského internacionalismu) a naopak obohacení komunistické ideologie o doktrínu socialismu v jedné zemi. Ta “odložila” celosvětovou revoluci a vyhlásila, že SSSR se soustředí na úspěšné vybudování socialismu ve vlastní zemi.4 Výraznější novinky pak stalinismus přinesl v ekonomické sféře, kdy (jakkoli nikoli explicitně) odmítl “reformismus” nové ekonomické politiky (NEP, 1921-1927), zlikvidoval soukromé vlastnictví a podnikání a nastartoval jednak industrializaci země, jednak kolektivizaci zemědělství. Ekonomický stalinismus tedy dal definitivní podobu státně-kolektivistickému, centrálně-plánovacímu, direktivně-administrativnímu monopolistickému socialismu, který naprosto vytěsnil peněžní vztahy a tím i jakoukoli svobodnou iniciativu jedince. Snaze o brzké vybudování socialismu, nadaného schopností absolutní autoprodukce (v souladu s koncepcí socialismu v jedné zemi)5 byl podřízen veškerý potenciál státu.

 

Tuto tzv. druhou revoluci, tedy nástup Stalina (Tucker 1995: 79), ovšem doprovázely i jisté politické změny, především na úrovni  řídících struktur komunistické strany a státu. Stalinismus zcela zrušil dosavadní systém voleb funkcionářů “zdola” a nahradil jej jmenováním shora. Důraz na stranický aparát, tzv. nomenklaturu, vrstvu spolehlivou a loajální, nadanou v podstatě neomezenou mocí, byl pro stalinismus mimořádně typický, ostatně získáním této sociální kategorie se Stalin dostal k moci. Anonymita jejích rozhodnutí, obava z potenciální represe, obyčejný strach a kontrast s výhodami plynoucími z poslušnosti, to vše představovalo bazální předpoklady podřízenosti nejširších mas. Stres uvnitř této vrstvy pak byl garantován periodickými čistkami a prověrkami, znamenajícími permanentní existenciální ohrožení. Výsledkem celého systému byla jednak naprostá konformita všech vrstev, jednak monopol shora řízené nekontrolovatelné bolševické strany, která soustředila ve svých rukou veškerou moc a identifikovala se s komunistickým státem.

Dalším charakteristickým znakem stalinismu je systémotvorná role fyzického násilí pro “fungování” sovětské společnosti. Tento klíčový, pro celou éru symptomatický rys přitom má kořeny již v politické praxi leninismu, nicméně určitá “originalita” tkví jednak v postupech, jednak rozsahu stalinských reálií. Proklamace formování “sovětského člověka” jako cílové vize totiž znamenala aplikaci totální praxe politického násilí a masového organizovaného teroru jako nástrojů každodenního boje (tedy nikoli pouze zastrašování, vynucované loajality či pacifikace) proti jakémukoliv náznaku odporu, proti skutečným i domnělým nepřátelům režimu, a to včetně členů strany, ba i jejích špičkových funkcionářů. Toto binární vidění světa, pro stalinismus nanejvýš typické, vedlo k naprosté atomizaci mas a umožnilo jednak centralizovat a absolutizovat moc, jednak uskutečnit takřka dokonalou totalitarizaci a unifikaci veškerých forem života, a to v podobě permanentní mobilizace, konkrétně aktivní a veřejně opakovaně deklarované angažovanosti všech obyvatel (Alan 1990).

Systémovou součástí stalinismu byla též národnostní politická praxe, zcela odpovídající maximám vlastní globální (internacionální) strategie, která se v určitých momentech opírala o (velko)ruský šovinismus a v pozdní éře následně také o antisemitismus. Cynicky vzato, právě brutální úspěch etnické nivelizace (jakkoli umělé) v sovětském prostředí umožnil v období po druhé světové válce návrat k aplikaci doktríny mimořádně agresivního imperialismu (revolučního “exportismu”) v zahraniční politice.

Popsané systémové aspekty sovětské stalinské éry se nicméně koncentrovaly v samotné postavě vůdce - J. V. Stalina. Kult jeho osobnosti, s nikoli zanedbatelnými kořeny již v  tradici carské Rusi, byl ovšem intenzivně “živen” a měl systematický formalizovaný ráz, dotýkající se nejen stranického aparátu či NKVD, nýbrž i života obyčejných lidí, a to i (často) těch, kteří byli postiženi represemi. Stalinova nadřazenost stanovám Všesvazové komunistické strany - bolševiků (Vsesojuznaja kommunističeskaja partija - bolševiki, VKS(b) či Ústřední kontrolní komisi (která měla být ve straně jakousi “pojistkou” proti zneužití moci) v tomto smyslu představuje nikoli exces, nýbrž nutnou esenci daného systému. Proto, jakkoli nelze mnohé aspekty stalinismu jakožto doktríny empiricky postihnout, poněvadž se odvíjí přímo od složité Stalinovy osobnosti, je nutno fenomén adorace Stalina, dosahující skutečně absurdních rozměrů,6 brát jako neoddělitelnou a charakteristickou součást stalinismu.

Do dějinné defenzívy se tak stalinismus dostal až po smrti svého iniciátora a realizátora (1953). “Liberální” éra let 1956-1964, kterou otevřel svým projevem O kultu osobnosti a jeho důsledcích N. S. Chruščov (únor 1956 na 2. tajném zasedání XX. sjezdu KPSS), v němž “odhalil” kult osobnosti J. V. Stalina, sice přinesla na sovětské poměry nikoli zanedbatelné změny, avšak mnohé metody stalinismu nebyly opuštěny. Po odstranění Chruščova z postu generálního tajemníka KPSS a nástupu L. I. Brežněva pak došlo v podstatě k rehabilitaci Stalina a nástupu éry neostalinismu. V tomto smyslu není nutno absenci krystalické stalinistické praxe v 70. letech vnímat jako důkaz a projev výjimečnosti, či dokonce rodové nepříbuznosti stalinismu z hlediska bolševické doktríny. Vice versa - základní momenty stalinské doktríny jako nedílné součásti sovětského komunismu charakterizovaly politiku Sovětského svazu až do jeho pádu (Solženicyn 1990).

 

Co ovšem, s oporou ve výše uvedených bodech a postřezích, tedy lze identifikovat jako klasické znaky stalinismu, navíc použitelné pro klasifikaci určitého stranického subjektu v nových - postsovětských podmínkách? Opakovaně zdůrazňované pojetí stalinismu jako logického (“dialekticko-historicky” takřka nutného) orgasmického bodu komunistické ideologie nás totiž staví před nutnost pojmenování oněch specifických a jedinečných charakteristik, kterými stalinismus “vystupuje” jak ze základního (obecného) rámce komunismu, tak i z jeho parciálních doktrinálních matric: především při komparaci s (pra)původním leninismem.

V tomto smyslu je namístě (třebaže s vědomím proměnlivosti míry praktické aplikace) takové znaky jako mocenský centralismus, ztotožnění státního a stranického aparátu, direktivní jmenování funkcionářů, absolutizaci státu, byrokratismus, požadavek politické aktivizace mas, paralelní atomizaci a kolektivizaci mas, totální zestátnění ekonomiky a absenci soukromého vlastnictví, imperialismus v zahraniční politice a agresivní sovětizaci či uplatnění kategorie nepřítel lidu označit za nutné a základní charakteristiky komunismu jako “zastřešujícího” ideologického rámce levicového totalitarismu. I v těchto limitech se pak jako specifické momenty, typické pro leninskou a stalinskou periodu, z hlediska vlastní politické praxe jeví masový teror a absolutizace viny a trestu při prosazování vlastních cílů sovětské moci.

V tomto smyslu tudíž může mít určitá strana rysy leninsko-stalinistické, což v podstatě znamená, že Stalina akceptuje jako plnohodnotného Leninova nástupce. Strana ovšem též může nést pouze leninské rysy, což odráží fakt, že takovýto subjekt neuznává plnohodnotnost Stalinova nástupnictví, či dokonce Stalina považuje za zrádce Leninových ideálů. Specifickým znakem stalinismu se pak jeví velmi obtížně zřetelný, nicméně systémově rozlišovací prvek, totiž kult osobnosti vůdce a jeho adorace ze strany zkoumaného stranického subjektu, respektive jeho členů a sympatizantů.

Pohlížet na určitou stranu jako na stalinistickou tak lze v případě, že se k odkazu Stalina explicitně hlásí a požaduje striktní obranu sovětských zájmů proti zájmům jiných států, opětovné absolutní zestátnění ekonomiky a znárodnění soukromého vlastnictví, respektive že hlásá nekompromisní a nesmiřitelný boj proti vnějším i vnitřním nepřátelům v intencích stalinistických metod. Pro stalinistickou stranu je tak příznačné černobílé nahlížení na sociopolitické problémy a politický radikalismus. Abychom přitom mohli charakterizovat stranu jako stalinistickou, není nutné, aby splňovala všechna kritéria uvedená v doktrinální charakteristice stalinismu.

Tyto právě naznačené, jakkoli až nuanční odlišnosti by měly z metodologického hlediska (na základě analýzy programových tezí příslušných subjektů) umožnit klasifikaci stran na leninské, leninsko-stalinistické a stalinistické. Zůstává ovšem prozatím hypotézou (kterou hodlá tento text verifikovat), zda má toto členění pro levou část ruské stranické scény v současnosti adekvátní relevanci a váhu.

 

Stejně jako v jiných postkomunistických stranicko-politických spektrech i v případě Ruské federace, respektive zanikajícího Sovětského svazu, měly na formování jeho levé části zásadní, ba určující vliv otázky gradace procesů a podob rozložení mocenských instrumentů uvnitř příslušné hegemonické komunistické (dělnicko-rolnické, sjednocené dělnické, socialistické atd.) strany (Gill 1994; Ishiyama 1996a). Rejstřík nabízejících se “řešení” z hlediska adaptace na nové podmínky postkomunistického světa lze přitom s jistou mírou zjednodušení zúžit do tří základních doktrinálních opcí, poeticky označených jako srp, pavučina a růže (Holzer 2000a: 31-34). Skutečnost, že ruská cesta je v literatuře označována za “pavučinovou”, tedy fungující na bázi (1) programového propojení klasické komunistické rétoriky s patriotickým nacionalismem do strategické doktríny národního bolševismu, a (2) modelem formování kol KPRF institucionální struktury (sítě) stran, hnutí a organizací, umožňující “dělbu” úkolů při oslovování rozmanitých částí k levici tíhnoucího ruského elektorátu, nicméně ještě neznamená, že v rámci ruské stranické scény není možné identifikovat subjekty, které svou ideologickou identitu staví na přihlášení se ke klasickému (ex)komunismu, respektive k jeho parciálním (dobovým) podobám (leninismu, stalinismu, ale také k oběma zároveň či kupříkladu k Brežněvově či Andropovově éře). Vzhledem k tomu, že cílem tohoto textu je pokusit se především určit, pojmenovat a popsat ty subjekty, které svou totožnost spojily s termínem stalinismus, není přitom nutné detailně analyzovat způsob a peripetie rozkladného procesu samotné KPSS (srovnej např. Ishiyama 1996b a 1999).

Proto ve stručnosti: Komunistická strana Ruské federace (Kommunističeskaja partija Rossijskoj federacii, KPRF), v současnosti nejsilnější strana ruského stranického spektra, byla jako přímý nástupce KP RSFSR založena v září 1990 a následně zakázána po pokusu o puč v srpnu 1991. Na jejím znovuobnovení během února a března 1992 na II. mimořádném sjednotitelsko-zakladatelském sjezdu (po rozhodnutí Ústavního soudu RF o neplatnosti zákazu), koordinovaném organizačním výborem, utvořeným (listopad 1992) na zasedání Politického konzultativně-koordinačního sovětu KP RSFSR, participovaly mj. Komunistická strana Ruské sovětské federativní socialistické republiky (Kommunističeskaja partija Rossijskoj sovetskoj federativnoj socialističeskoj respubliki, KPRSFSR), Ruská komunistická dělnická strana (Rossijskaja kommunističeskaja rabočaja partija, RKRP), Svaz patriotických sil (Sojuz patriotičeskich sil, SPS),7 Ruská strana komunistů (Rossijskaja partija kommunistov, RPK), Svaz komunistů (Sojuz kommunistov) a řada dalších organizací (Stepien 1999: 33). V čele strany stál V. Kupcov, ve vedení dále figurovali A. Krjučkov či I. Rybkin. Na tomto zasedání ovšem obvinili představitelé RKRP a Všesvazové komunistické strany bolševiků (Vsesojuznaja kommunističeskaja partija bolševikov, VKPB) organizátory sjezdu ze sociálně-demokratické úchylky a odmítli do utvářející se KPRF vstoupit. Předsedou v současnosti přibližně půlmilionové KPRF se stal G. Zjuganov (a je jím dodnes; srovnej např. Barygin 1999: 86-96).

Z hlediska našeho tématu stalinistických stranických identit je KPRF interesantní především jako struktura, jež přirozeně (a vědomě, ba cíleně) sdružuje pestrá názorová křídla, mezi nimi i ortodoxně komunistický proud (vedle národně-patriotického a sociálně-reformního), který reprezentují poslanec V. Kosolapov či předseda branně-bezpečnostního výboru Dumy V. Iljuchin. Obtížná ideová identifikace KPRF, propojující sociálnědemokratickou (v ekonomické oblasti) s radikálně komunistickou a státně-patriotickou až sovětsky šovinistickou (např. v bezpečnostní oblasti) rétorikou, je demaskovatelná upozorněním na strategické okolnosti působení KPRF v současné ruské politice a soudobý příklon k pragmatické, nikoli dogmatické interpretaci a prezentaci marxismu-leninismu (Holzer 2000a: 20-21). Aktuální opuštění revolučního typu změn a upřednostnění evoluční varianty však nevylučuje obnovení (návrat) k razantnější metodice, což lze dokumentovat stávajícími agresivnějšími posuny např. v předvolebním období. KPRF ostatně nikdy stalinismus oficiálně neodmítla (toto období má tendenci spíše kritizovat za “odklon od pracujícího lidu i za represe a útlak”; Pašencev 1998: 32-33, nebo www.kprf.ru) a její přihlášení se k odkazu Andropova (v jehož éře let 1982-1984 údajně proběhly změny ve prospěch pracujícího lidu a pro jeho blaho, byla nastolena svoboda slova a demokratické volby), respektive Brežněva a Lenina, je svým způsobem velmi flexibilní.

A tak přítomnost některých stalinistických rysů v KPRF (bezpečnostní politika, organizační metodika, propagace sovětského modelu řízení státu), jakkoli nejsou pro KPRF aktuálně určující, a též fixace kontaktů se skupinami ortodoxně komunistického zaměření či členství ve Svazu komunistických stran - Komunistické straně Sovětského svazu (Sojuz kommunističeskich partij - Kommunističeskaja partija Sovetskogo Sojuza, SKP-KPSS), sdružujícího téměř všechny komunistické strany bývalých sovětských republik a orientovaného na bolševický model komunismu,8 to vše signalizuje, že obezřetnost z hlediska klasifikace ideového směřování KPRF jako výrazného aktéra ruské stranicko-politické scény je zcela namístě.

 

Specifickou skupinu subjektů se stalinistickými programovými elementy představují tzv. komunopatrioti, či též národní bolševici (Ganuck 1997; Bratkiewicz 1998; Holzer 1999b). Tyto skupiny primárně nacionální orientace, pro něž stalinistické elementy představují pouze jeden ze střípků vlastní programové identity, se částečně sjednotily již v roce 1989, přičemž většina z nich (s výjimkou Národně patriotické fronty Pamjať, pohybující se na pravoslavně-monarchistických pozicích) původně slíbila loajalitu KPSS. Z mnoha nacionálně-bolševických skupin, vesměs efemérních, nabyly politického významu (1) Sdružení duchovního obrození vlasti (SDVO) v čele s publicistou M. Antonovem, (2) leningradské patriotické hnutí Vlast (Rodina) v čele se sociologem V. Rjabovem a (3) stejnojmenný spolek v Moskvě vedený historikem A. Kuzminem, jehož zástupcem byl vojenský pilot plk. A. Ruckoj, jenž se později stal ruským viceprezidentem.

Tyto nikoli početné (vždy kolem 500 členů) národně-bolševické skupiny, propojující stalinistické zásady (zejména v zahraničně-politické programové rovině) s národně-liberální, pravoslavně monarchistickou, ba dokonce v některých případech i neonacistickou rétorikou (Barygin 1999: 125-127), se v roce 1990 staly kolektivními členy Spojeného frontu pracujících (Ob´jedinennyj front trudjaščichsja, OFT), aby následně vytvořily Sjednocený sovět Ruska (Ob´jedinennyj sovet Rossii, OSR). Na počátku 90. let se počet příznivců OSR pohyboval mezi 4 a 5 tisíci osob. Ani jisté úspěchy ve  volbách v červnu 1990 (do Sjezdu lidových poslanců RSFSR se dostali A. Ruckoj a N. Pavlov), respektive na komunální úrovni (zástupci zvoleni do městských sovětů Moskvy, Leningradu, Ťumeně, Irkutska, Novosibirska, Sverdlovska ad.) však nezabránily následnému rozkladu: mnozí členové rezignovali na komunistickou ideologii a přešli buď na stranu tzv. demokratů (např. A. Ruckoj), nebo na ultrapravicové pozice. Definitivní úpadek této “rodiny” nastal po prezidentských volbách 1991, ve kterých propadl komunopatriotický kandidát gen. A. Makašov.9

V současné době představuje jedinou viditelnější sílu v národně-bolševickém hnutí Národně bolševická strana (Nacionalnaja bolševickaja partija, NBP), která vznikla sloučením levého křídla Národně radikální strany (v čele s E. Limonovem, nyní lídrem celého uskupení), Národně revolučního hnutí Ruský průlom (lídr J. Letov)10 a anarchokomunistické skupiny Fialový internacionál (lídr A. Cvetkov). Spolu s KPSS (Lenina-Stalina) a Svazem důstojníků (Sojuz oficerov S. Terechova) utvořila NBP v listopadu 1997 koalici Fronta pracujícího lidu, armády a mládeže za znovuzrození SSSR (Front trudjaščegosja narodu, FTN; srovnej Barygin 1999: 128), jednoho z budoucích iniciátorů založení volební koalice Stalinský blok za SSSR (Stalinskij blok za SSSR) pro parlamentní volby 1999 (viz níže).

 

A tak skutečně profilovým znakem je stalinismus především pro ortodoxně komunistické skupiny. K základním rysům, společným těmto stranám, patří především požadavek na znovuobnovení SSSR v jeho hranicích z 80. let XX. století, svržení stávajícího demokratického režimu, obnovení sovětského systému vlády, centrálního plánování v ekonomice a zrušení soukromého vlastnictví. Akcentace parciálních aspektů ekonomického doktríny, v jejímž rámci se názory jednotlivých ortodoxně komunistických stran různí, a to především co se týče tempa a formy navrhovaných opatření, pak nabízejí jisté možnosti další, vnitřní klasifikace.

První komunistické skupiny stojící mimo dosud monopolní Komunistickou stranu Sovětského svazu (Kommunističeskaja partija Sovetskogo Sojuza, KPSS), respektive její “ruskou” odnož (KP RSFSR), a “levou” argumentací se kriticky vymezující vůči perestrojkovým změnám, vznikly po lednovém plénu CK KPSS v roce 1987. Tyto legální “opoziční” skupiny se snažily proniknout do řídících struktur KPSS a spojením s ideově blízkými částmi stranické nomenklatury ovlivňovat další vývoj ve smyslu zabránění dalším reformám či ústupkům. Během roku 1991 se v rámci těchto snah zformovaly tři vnitrostranické platformy, bolševická, marxistická a Hnutí komunistické iniciativy, z nichž později vzešlo několik komunistických stran. K těmto uskupením, která své představitele prosadila i do řídících orgánů KPSS a KP RSFSR, se sice hlásilo asi 30.000 příznivců, jejich koncentrace především na vnitrostranickou (zákulisní) politiku však zabránila, aby oslovila širší veřejnost. Proto, navzdory krátkodobému růstu jejich vlivu, způsobenému konfrontací ruského obyvatelstva s narůstajícími socioekonomickými těžkostmi, se záhy ideová, rétorická i organizační rigidita a neschopnost inovace (popř. zmatenost, viz pokusy o etablaci směsi ideologií, sestávající nejen z leninismu a stalinismu, nýbrž i z maoismu, eurokomunismu či Nové levice) komunistické opozice odrazila v její kapacitní marginalitě. K ní navíc přispěl v podstatě komplexní úspěch adaptačního procesu KPRF jako nástupnického subjektu KPSS (resp. KPRSFSR) v ruské stranicko-politické soustavě. Další vývoj ortodoxně komunistických subjektů se tak již odehrával mimo rámec KPRF.

 

Ruská komunistická dělnická strana (Rossijskaja kommunističeskaja rabočaja partija, RKRP)

 

RKRP vznikla 23. listopadu 1991 (zaregistrována 9. 1. 1992) ustavujícím sjezdem v Jekatěrinburgu na základě Hnutí komunistické iniciativy (Dviženije kommunističeskoj iniciativy, DKI), jedné z nejrigidnějších částí KPRSFSR. Bezprostředně poté se ustavily základní organizace v St. Petěrburku, Volgogradu, Novosibirsku a Moskvě. Na sjezdu byly schváleny stanovy, základní programové cíle a zřízeny řídící orgány (s deklarovaným úmyslem majoritního zastoupení dělníků a rolníků): 85-ti členný Ústřední výbor, šestičlenná Organizační rada a Ústřední výkonný výbor. Během roku 1992 (leden - červen) se RKRP jevila jako nejsilnější komunistická strana v Rusku, a to díky organizaci častých protestních shromáždění.

Dne 13. února 1993 při příležitosti II. mimořádného sjezdu KPRSFSR konala RKRP sjezd, na němž byli za “likvidační činnost” ze strany vyloučeni dosavadní předseda CK V. Kupcov, G. Zjuganov, N. Staljarov a několik dalších osob (Pašencev 1998: 112). Přijetím upravených stanov a programu pak sjezd prohlásil RKRP za pravého následovníka KPRSFSR. Účast na podzimních událostech roku 1993 znamenala pro RKRP dočasný zákaz a nemožnost zúčastnit se parlamentních voleb. O dva roky později (1995) již ovšem kandidovala jako páteř volebního bloku Komunisté - Pracující Rusko - Za SSSR (Kommunisty - Trudjaščajasja Rossija - Za SSSR), kam kromě ní patřily Ruská strana komunistů (Rossijskaja partija kommunistov, RPK), Ruská komunistická strana - Komunistická strana Sovětského svazu (Rossijskaja kommunističeskaja partija - Kommunističeskaja partija Sovetskogo Sojuza, RKP-KPSS) a hnutí Pracující Rusko (Trudjaščajasja Rossija, TR).

V letech 1992-1997 došlo v RKRP k řadě rozkolů; nejvážnější nastal roku 1995 vyvrcholením sporu mezi lídrem moskevské organizace V. Anpilovem a jeho petěrburským protějškem V. Tjulkinem o míru podpory prezidentské kandidatury G. Zjuganova. Zatímco Anpilov ji podpořil, Tjulkin trval na splnění řady podmínek. Prosazení Tjulkinova křídla znamenalo vyloučení Anpilova z RKRP a též rozpuštění moskevské organizace (Pašencev 1998: 112; Stepien 1999: 88-89). Tento rozkol měl později analogický obraz v TR.

V roce 1998 RKRP podepsala Prohlášení o vzájemné spolupráci KPRF a RKRP, deklarující snahu o sjednocení levicových sil, byvší “jedinou cestou k záchraně Ruska z politické a ekonomické krize” (Pašencev 1998: 113-114). RKRP navázala a dodnes udržuje styky s dalšími komunistickými organizacemi, a to i vně Ruska. Řídícím orgánem strany je Ústřední výbor, jehož první sekretář V. Tjulkin je zároveň hlavou strany. RKRP má přibližně 30.000 členů, sdružených v 70 regionálních organizacích.

Hlavními cíli strany jsou zabezpečení všeobecného blahobytu, vymýcení vykořisťování, uznání práce pro společné blaho za jediný zdroj bohatství a osobních příjmů, likvidace národní a osobnostní nerovnosti, zachování jednoty státu, znovuobnovení vlády sovětů a propagace vědeckého komunismu (Stepien 1999: 88). Strana dále prosazuje diktaturu proletariátu, proletářský internacionalismus a tzv. sovětský patriotismus, požaduje znovuobnovení SSSR, sovětského systému správy, principů Ústavy SSSR, organizace bezpečnostních sil i sovětské státní symboliky. V souladu se stalinismem brojí proti sionismu a “četnickému světovému imperialismu” (Pašencev 1998: 119) a “stalinsky” hlásá boj proti oportunistům, revizionistům a likvidátorům parazitujícím na lidu (Pašencev 1998: 121). Zajímavé je, že RKRP (takticky?) nepožaduje od svých členů ateismus.

V ekonomice strana vidí jako nejlepší řešení návrat k centrálnímu řízení, privatizaci považuje za okrádání pracujících a odmítá soukromé vlastnictví. Navrhuje předání podniků do rukou kolektivů pracujících a upevnění družstevního sektoru. Prosazuje též zavedení ekvivalentní výměny mezi městy a venkovem.

RKRP lze označit za ortodoxně komunistickou, asystémovou stranu usilující o svržení současného režimu. Organizuje pravidelně stávky a demonstrace, čímž se liší od levicových skupin typu KPRF, kterým vytýká oportunismus a sklon k sociáldemokratizaci. Její intenzívní agitace za sjednocení komunistických sil tak v praxi naráží jednak na její programové animozity, jednak na její vlastní (a opakující se) vnitrostranické stresy; v tomto smyslu lze její rozhodnutí z jara 1993 odmítnout spojení s KPRF za signifikantní.

Vzhledem k akcentům programu RKRP a přihlášení se k odkazu obou prvních vůdců ruské bolševické strany lze hovořit o její leninsko-stalinistické identitě. Sama sebe považuje za stranu leninského typu, za avantgardu bojující proti sociální a třídní nerovnosti, přičemž organizace a řízení strany plně odpovídá stalinskému modelu stranické discipliny.

 

Ruská strana komunistů (Rossijskaja partija kommunistov, RPK)

 

Vznikla v městečku Železnodarožno v moskevské oblasti na základě Marxistické platformy v KPSS ustavující konferencí (14.-15. 12. 1991), na níž byly přijaty stanovy, program a základní dokumenty (Pašencev 1998: 123; Stepien 1999: 89-90).11 Řídícím orgánem RPK je 37-ti členný Ústřední výkonný výbor12 a devítičlenná Politická rada. Od založení strany je předsedou A. Krjučkov (znovu potvrzen r. 1996), jeho zástupcem je od roku 1997 N. Glagolev. RPK má necelé tři tisíce členů.13

Od svého založení je aktivním organizátorem opozičních politických akcí celoruského i lokálního významu. Na podzim 1993 se aktivně účastnila obrany Sjezdu lidových poslanců, v tomtéž roce iniciovala bojkot referenda i voleb do Státní dumy. Parlamentních voleb 1995 se účastnila jako člen bloku Komunisté - Pracující Rusko - Za SSSR. V prezidentských volbách 1996 podpořila hlasováním i dohledem na volební účast svých členů G. Zjuganova.

Také RPK pracovala na sjednocení komunistického hnutí, na rozdíl od RKRP ovšem nikoli pouze deklarativně. Podílela se na konstituování hnutí Pracující Rusko, oživila ideu svolání Všeruského sjezdu komunistů a aktivně podporovala obnovení činnosti Ruského komunistického sovětu, z něhož se následně utvořil tzv. Roskomsojuz (první sjezd 17. 6. 1994). V souladu s ideou jednoty komunistů udržuje kontakty (především informační) se zahraničními komunistickými stranami. V listopadu 1997 se účastnila mezinárodní konference komunistických stran v St. Petěrburku.

Za své hlavní cíle strana považuje znovuobnovení SSSR a vlády sovětů, potrestání “protistátních” převratů, vymýcení vykořisťování, kdy bohatství neužívají ti, kteří ho vyprodukovali, likvidaci buržoazní dělby moci a parlamentarismu, ale také posílení úlohy politických stran ve volbách a přímou demokracii (Pašencev 1998: 126). Značný důraz klade na národnostní politiku, jejímž fundamentem má být rovnost národů a proletářský internacionalismus. Strana dále požaduje návrat k plánované ekonomice s regulovaným trhem a zabezpečením sociálních jistot, revizi privatizace, kontrolu cen a tvrdý postup proti ekonomické kriminalitě, přičemž zdánlivou liberálnost některých částí svého ekonomického programu reviduje explicitním upozorněním, že jejím cílem je (po přechodné fázi) plná komunizace (Pašencev 1998: 127-130). Celý ekonomický program je tedy koncipován jako přechod k “plnohodnotnému” komunismu leninsko-stalinistického typu. Důkladně má RKP zpracovánu vojenskou politiku, v níž prosazuje koncepci tzv. adekvátní reakce,14 politiku kolektivní bezpečnosti se státy bývalého SSSR a obnovení společné sovětské armády. Naopak spolupráci s NATO si představuje maximálně jako rozdělení sfér vlivu. V mezinárodní politice klade důraz na boj proti dominanci a imperialismu USA, vykořisťování zemí třetího světa, nadnárodnímu finančnímu kapitálu a za sjednocení socialistických států proti kapitalistickým vojenským blokům.

V ruském komunistickém hnutí nicméně RPK zaujímá poněkud izolovanou pozici, což je zapříčiněno (1) jejím nárokem na ideologické vedení komunistického hnutí, (2) upřednostněním ideologie aktuálním politickým potřebám a (3) tvrzením, že Sovětský svaz se nacházel “pouze” ve fázi přechodu od kapitalismu k socialismu, tedy že nebyl ještě socialistickým státem. Vzhledem k těmto limitám se RPK nachází v komunistických blocích v izolaci, což mj. redukuje úsilím o spolupráci se silovými strukturami, především armádou.

RPK má výrazné stalinistické rysy především v mezinárodní a vojenské politice. Krystalickou stalinistickou stranou však není, převažují u ní spíše leninské rysy, a to převážně v ekonomické a sociální politice. Na Lenina se RPK výslovně odvolává, kdežto Stalinovo jméno v jejích dokumentech nefiguruje.

 

Všesvazová komunistická strana bolševiků (Vsesojuznaja kommunističeskaja partija bolševikov, VKPB a VKP(b)

 

Obě části se ustavily jako jednotná strana na základě Bolševické platformy KPSS (Bolševickaja platforma KPSS, BP) a sdružení Jednota - za leninismus a komunistické ideály (Jedinstvo - za leninizm i kommunističeskije idealy), které se sjednotily na všesvazové konferenci (13.-14. 7. 1991) v běloruském Minsku. Již na podzim 1991 ovšem došlo k první secesi: v listopadu založila část pod vedením N. Andrejevové Všesvazovou komunistickou stranu bolševiků (Vsesojuznaja kommunističeskaja partija bolševikov, VKPB). Menší část pod vedením T. Chabarovové naopak prodloužila svou činnost pod názvem Bolševická platforma KPSS (Pašencev 1998: 19-20).

Činnost VKPB pak byla vážně narušena rozkolem v květnu 1996, kdy ze strany odešla moskevská a několik dalších regionálních organizací v čele s tajemníkem CK A. Lapinem. Na konci května 1996 tato skupina zorganizovala tzv. XX. sjezd,15 na němž utvořila novou strukturu, stejně nazvanou (pouze s pozměněnou zkratkou - VKP(b). Nyní tedy existují dvě strany s totožným názvem a, až na jedinou výjimku, se stejným programem.

Za hlavní cíle považují obě skupiny obranu proletariátu, vykořisťovaného lidu bojujícího za komunismus, aktivní odpor vůči oportunismu a revizionismu, navrácení leninsko-stalinských norem do života strany, demokratický centralismus a kolektivní řízení. Zakládají si na stranické kolegialitě a disciplině a na tvůrčím rozvoji marxismu-leninismu. Obě části jsou bezvýhradně opoziční, a to i vůči KPRF, již považují za “oportunistu” uvnitř komunistického hnutí. Pro VKPB i VKP(b) je charakteristická krajní ideologizace programových hesel a politických činů. Za základ označuje jednotu Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Oba subjekty usilují o tzv. druhou socialistickou revoluci, jejíž počáteční etapou bude všeobecná politická stávka a svržení stávajícího režimu.

Jediný zásadní programový rozpor mezi VKPB a VKP(b) se týká “cesty” ke komunismu: VKP(b) je kompromisnější v tom, že za jednu z podmínek k přechodu k socialismu považuje i buržoazní revoluci, v tomto smyslu je příznivkyní postupnější cesty. Oproti tomu VKPB prosazuje urychlenou radikální cestu bez “mezietap” (Stepien 1999: 93-94).

Obě části mají dohromady asi 10.000 členů ve 30 subjektech Ruska. Předsedkyní VKPB je nadále N. Andrejevová, předsedou VKP(b) A. Lapin. Sdružují se v hnutí Pracující Rusko a v dalších blocích. Neuznávají ruskou ústavu a bojkotují nejen volby, ale i jakékoliv styky s “buržoazními” orgány moci; odmítly dokonce i registraci. Od 29. 7. 1992 existuje také mládežnická odnož - Všesvazová mladá garda bolševiků (Vsesojuznaja molodaja gvardija bolševikov, VMG(b).

VKPB i VKP(b) stojí na téměř totožných ideových pozicích jako Bolševická platforma KPSS, ze které zbylo již jen torzo. Obě části představují nejkrystaličtější stalinistické skupiny Ruska: výslovně požadují stalinský ekonomický model, který považují za jediný správný; napadají dokonce i hospodářskou reformu let 1965-1967 Brežněvova neostalinistického režimu. Realizace stalinského programu přijde na řadu bezprostředně po osvobození se od transnacionálního kapitalistického imperialismu (Pašencev 1998: 21). Zde nastává jediný dříve již popsaný rozpor mezi VKPB a VKP(b). Obě shodně trvají na obnově SSSR, sovětského systému, a to i za pomoci ozbrojeného boje proti domnělé okupaci Západem, a na sjednocení sovětského lidu a dělnické třídy pod patronací obnovené leninsko-stalinské KPSS.

 

Bolševická platforma KPSS (Bolševickaja platforma KPSS, BP)

 

Na základě této organizace vznikla VKPB a později tedy i VKP(b). Zbylá část pod vedením T. Chabarovové pokračuje v činnosti dodnes, avšak její aktivity mají marginální váhu. BP se snažila o obnovu KPSS, účastnila se obnovy moskevské městské stranické organizace na počátku roku 1992 a spoluvytvářela tzv. Informbyro moskevských komunistů. V říjnu 1992 svolala II. meziregionální konferenci, na níž přijala programové stanovy a zvolila výkonný orgán - Organizační výbor. Svá ideově teoretická stanoviska rozvinula na konferencích v letech 1994 a 1996, šířila je v informačním bulletinu, který se později vyvinul ve stranické noviny Pochodeň. V SKP-KPSS představovala BP nesmiřitelně “unitární” křídlo: požadovala urychlené sjednocení komunistických stran, vzhledem k čemuž se rozešla s vedením SKP a od roku 1995 v něm nepůsobí. V říjnu 1995 se podílela na svolání Sjezdu občanů SSSR, který přijal Deklaraci o jednotě sovětského národa, jeho právech na sebeurčení a na plnost vlády a státní suverenity na teritoriu SSSR (Pašencev 1998: 20). Zde hrála BP spolu s VKPB ústřední roli, propagovala koncepci o dočasném rozpadu SSSR zapříčiněném světovými imperialisty, kteří proti němu vedou uchvatitelskou informačně-psychologickou třetí světovou válku. Podle této koncepce SSSR de iure stále existuje, jeho Ústava drží všechnu právní sílu a je pouze dočasně okupován geopolitickým protivníkem - transnacionálním kapitálem. Jako cestu k “zastavení katastrofy” nabízí “konsolidaci sovětského národa, zvýšení sovětské většiny zdola, rozvíjení národně osvobozeneckého boje sovětského národa proti americko-fašistickým okupantům a jim poskakujícím kolaborantům” (Pašencev 1998: 21). BP uskutečnila řadu demonstrací v Moskvě – např. mítink k 60. výročí tzv. stalinské ústavy (5. 12. 1996), “My chceme žít v SSSR” (30. 12. 1996), “Sovětský lid a světové společenství s Provoláním sovětských občanů” (17. 3. 1997), “Den navrácení dobrého jména roku 1937” (18. 9. 1997) či mítink k 20. výročí Ústavy SSSR 1977 (7. 10. 1997). Všechny konané akce měly charakter apologie sovětské éry a především stalinismu. BP představovala pravděpodobně stalinismem nejvíce ovlivněnou politickou skupinu po rozpadu SSSR, na jejích základech vyrostly VKPB a VKP(b), v současnosti se však o ní neobjevují téměř žádné informace.

 

Společensko-politické hnutí Pracující Rusko (Obščestvenno-političeskoje dviženije Trudjaščajasja Rossija, TR)

 

Vzniklo jako řada jiných komunistických stran na podzim 1991 z iniciativy továrních sovětů, pracovních rad a některých neukotvených komunistických skupin. Zakladatelský sjezd se konal o rok později, registrace hnutí proběhla až roku 1999. Hnutí bylo základním stavebním kamenem a iniciátorem vzniku volebního bloku Komunisté - Pracující Rusko - Za Sovětský svaz, který v parlamentních volbách 1995 získal v poměrně volené části Dumy 4,53% hlasů a ve většinově volené části Dumy 1 mandát (V. Grigorjev v St. Petěrburku).

V roce 1996 nicméně došlo v TR k rozkolu, který vedl ke vzniku dvou stejnojmenných skupin, z nichž jednu vedl V. Anpilov a druhou V. Grigorjev.16 Do parlamentních voleb v roce 1999 šel blok pod změněným názvem Komunisté, pracující Ruska - Za Sovětský svaz, v němž přijaly účast Grigorjevova skupina, Všeruské politicko-společenské hnutí Sovětská vlast, RPK a RKRP. Blok získal v poměrně volené části Dumy 2,22% hlasů.17 Hnutí, stojící na strukturách RKRP, je poměrně početné, hlásí se k němu zhruba 60.000 osob (Stepien 1999: 123-124).

Programové zásady má TR obdobné jako ostatní krajně komunistické skupiny: organizační a ideová jednota komunistů dle leninských zásad, upevnění pozic komunistů v dělnickém hnutí; práce pro veřejné blaho jako jediný zdroj příjmů, likvidace vykořisťování, garance plného blahobytu všem bez rozdílu, obnova sovětského systému a propagace vědeckého komunismu. Hnutí stojí na ortodoxně komunistických pozicích, usiluje o svržení současného režimu pomocí všeobecné stávky a sjednocení celé ortodoxně komunistické opozice. Obviňuje KPRF z oportunismu a tvrdí, že socialismus může být zaveden jedině ve formě diktatury proletariátu. Žádá návrat k plánovanému hospodářství a znárodnění. TR stojí na podobných ideových pozicích jako RKRP, je tedy leninsko-stalinistickou skupinou ve smyslu nositele stalinských ideálů.

 

Ruská komunistická strana - Komunistická strana Sovětského svazu (Rossijskaja kommunističeskaja partija - Kommunističeskaja partija Sovetskogo Sojuza, RKP-KPSS)

 

Organizačním základem RKP-KPSS se stalo jedno z křídel Svazu komunistů (jehož hlavní část funguje dodnes jako RPK). Na organizaci Všeruské znovuzakládající konference RKP-KPSS (22. 4. 1995) se podílela také v dubnu 1994 obnovená moskevská organizace KPSS. První sjezd RKP-KPSS následně proběhl 20. dubna 1996 (přijaty stanovy, program a usnesení O strategii a taktice strany v současné etapě). Odmítnutí registrace strany ministerstvem spravedlnosti (podpořené soudními orgány) znamenalo, že byla zaregistrována až roku 1996 jako meziregionální organizace Spolek boje za znovuobnovení KPSS (Pašencev 1998: 105-106; Stepien 1999: 91). Již v prosinci 1995 se RKP účastnila parlamentních voleb v rámci bloku Komunisté - Pracující Rusko - Za Sovětský svaz. V prezidentských volbách 1996 podpořila G. Zjuganova. Na jaře 1997 iniciovala sestavení organizačního výboru všeobecné strany sovětských komunistů.

RKP-KPSS funguje na principu tzv. podvojného členství, tedy využívá struktury jiných komunistických stran včetně KPRF. Přímých členů RKP je tudíž pouze přibližně 1500 v 15 ruských regionech, dle principu podvojného členství ovšem činí počet členů až 80.000 (Stepien 1999: 92). Vrcholným orgánem je Ústřední výbor, s předsedou A. Prigarinem v čele.

RKP-KPSS prosazuje reprezentaci a obranu zájmů proletariátu, obnovu SSSR a sovětského systému a jednoty komunistů v obnovené KPSS. Chce odstranit všechny formy oportunismu, revizionismu a sociálního demokratismu z komunistického hnutí, propagovat vědecký komunismus a bojovat za dominanci komunistické ideologie v dělnickém hnutí. Je zásadně opoziční, nesmiřitelná vůči současnému režimu. Klíčovým rysem RKP je teorie sledu tří krizí: ekonomické, sociální a politické, přičemž současné Rusko se má nacházet ve stadiu přechodu od sociální k politické (Stepien 1999: 91-92).

RKP zdůrazňuje svou avantgardní roli strany leninského typu, budoucnost Ruska ovšem spojuje s tzv. národním socialismem, jenž je profilovým znakem jejího programu (Pašencev 1998: 108-109). Obsah tohoto termínu v ruském kontextu ovšem nelze přesněji z programových dokumentů RKP vyčíst. Požadavek klasického sovětského uspořádání leninského typu s přímou stranickou demokracií a podporou představitelů zdola nicméně ukazuje na leninismus jako profilovou komunistickou doktrínu, která nepostrádá ani stalinistické rysy, především v ekonomice, kde požaduje striktně centrální řízení ekonomiky a totální znárodnění soukromého vlastnictví v rámci státního kolektivismu.

 

Komunisté - Pracující Ruska - Za Sovětský svaz (Kommunisty - Trudjaščajasja Rossija - Za Sovetskij Sojuz)

 

Blok se ustavil před parlamentními volbami 1995, v nichž takřka dosáhl 5% volební klauzule (zisk 4,53% hlasů) a skončil na 6. místě. Sestává z RKRP (V. Tjulkin), RPK (A. Krjučkov), TR (V. Grigorjev) a RKP-KPSS (A. Prigarin) a několika efemérních skupin. V parlamentních volbách 1999 získal již pouze 2,22% hlasů, na čemž se mj. odrazila pokračující fragmentace ruské ortodoxně komunistické scény. Blok má volební charakter, sdružuje se výhradně před volbami. Vzhledem k jeho stranickému složení u něj převládá leninsko-stalinistická ideová profilace.

 

Stalinský blok - Za SSSR (Stalinskij blok - Za Sovetskij Sojuz)

 

Za přímého předchůdce Stalinského bloku je možno považovat Frontu pracujícího lidu (Front trudjaščegosja narodu, FTR), kterou utvořily Anpilovovo TR, Svaz důstojníků a NBP (která však z koalice záhy vystoupila). Když se v lednu 1999 k bloku přidaly skupiny, které se rozešly s blokem Komunisté, Pracující Ruska - Za Sovětský svaz, a také Stalinův vnuk J. Džugašvilli (podnět k názvu), vznikla volební koalice pro parlamentní volby 1999.

Blok se v současnosti skládá z TR V. Anpilova, který je jeho lídrem, Svazu důstojníků S. Terechova, Národně patriotického svazu mládeže I. Maljarova a D. Mitinové a organizace Svaz G. Tichonova. K bloku patří i několik neoficiálních nezaregistrovaných skupin: KPSS (Lenina-Stalina) v čele s (opět) V. Anpilovem, společnost Stalin O. Begova, Bolševická platforma T. Chabarovové, VKPB N. Andrejevové a VKP(b) A. Lapina.

V předvolebním čase byl blok velmi aktivní: na jaře a v létě 1999 zorganizoval propagandistický pochod Za SSSR od Brestu po Kurily, který vedli V. Anpilov, S. Terechov a J. Džugašvilli, uskutečnil ustavující konferenci (22. 7. 1999, zaregistrován 1. 9. 1999), na níž schválil federální kandidátku, tvořenou řadou známých osobností ruské extrémní levice18 a vystupoval s ideou utvoření jednotné komunistické strany s centrální pozicí KPRF. Rezolutní odmítnutí ze strany KPRF a preference dalších komunistických stran spojit se do bloku Komunisté, Pracující Ruska - Za Sovětský svaz se ovšem “podepsaly” na zcela zanedbatelném volebním výsledku. Přesto blok jako čistě stalinistické uskupení setrvává u klasické rétoriky: prosazuje stalinské hodnoty a normy, sovětský systém a obnovu SSSR v hranicích z 80. let, státní ekonomiku i vlastnictví a svržení současného režimu a odsouzení jeho exponentů.

 

Svaz komunistických stran - Komunistická strana Sovětského svazu (Sojuz kommunističeskich partij - Kommunističeskaja partija Sovetskogo Sojuza, SKP-KPSS)

 

Usnesení o znovuvytvoření KPSS bylo přijato na XIV. sjezdu (březen 1993), obsaženo bylo v deklaraci O reorganizaci KPSS v SKP-KPSS. Sjezdu se účastnili zástupci stranických organizací většiny nástupnických států Sovětského svazu (Ázerbajdžánu, Běloruska, Estonska, Kazachstánu, Litvy, Lotyšska, Moldávie, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Ukrajiny, Uzbekistánu a také Podněstří a Jižní Osetie; Pašencev 1998: 177), kteří přijali stanovy a program a zvolili řídící orgány (předsedou se stal O. Šenin). Z ruských komunistických stran se plnoprávnými členy SKP staly KPRF a RKRP, poradní hlas má RPK. V Rusku ani v jiném státě bývalého SSSR ovšem není SKP zaregistrována. Vrcholným orgánem je stočlenná Rada.

V červenci 1995 proběhl v Moskvě XXX. sjezd SKP-KPSS se 452 delegáty zastupujícími přibližně 1.400.000 komunistů sdružujících se ve 22 stranách a hnutích 14 bývalých svazových republik. Sjezdu se zúčastnilo i 520 hostů z 16 komunistických stran států celého světa (recipročně se zástupci SKP-KPSS účastní sjezdů komunistických stran nejen postsovětských republik, ale také Řecka, Turecka, Sýrie, KLDR, Iráku, Itálie či Maďarska; srovnej Pašencev 1998: 178). Delegáti sjezdu též přijali novou redakci programu a změny stanov.

Projevem činnosti SKP je tedy utváření republikových komunistických stran jako základních jednotek pro obnovení svazového státu a jediné celosvazové komunistické strany a přípravné kroky k uskutečnění Všeobecného sjezdu komunistů SSSR (Pašencev 1998: 178-179). SKP se jako důsledně internacionální organizace neúčastní voleb v žádném ze států, kde působí.

SKP se aktivně podílela na přípravě Kongresů národů SSSR (první se konal v září 1993 v Moskvě, druhý tamtéž v prosinci 1994 a třetí v březnu 1997 v Minsku). Na plénu Svazu byl v srpnu 1998 projednán projekt Smlouvy o svazovém státu, který byl odeslán hlavám nástupnických států SSSR. Smlouva měla být přijata na Shromáždění národů SSSR. SKP též podporoval aktivity běloruského presidenta A. Lukašenka ohledně utvoření svazku národů Ruské federace a Běloruska a odsoudil kampaň vedenou proti A. Lukašenkovi a běloruskému národu v ruských médiích.

SKP prosazuje návrat sovětského systému a SSSR jako svazu národů, jednotnou komunistickou stranu a řešení aktuálních problémů komunistického hnutí. Sdružuje převážně ortodoxně komunistické strany, které bojují proti soukromému vlastnictví, tržní ekonomice, parlamentarismu a principu dělby moci. V poslední době se SKP radikalizuje, kritizuje KPRF za oportunismus a uvažuje o jejím vyloučení ze svých struktur. Hlásá boj proti současnému režimu, třídní boj proti spekulativně kriminální buržoazii a zahraničnímu kapitálu (Pašencev 1998: 179), žádá integraci ekonomik bývalých států SSSR, utvoření společné armády a propaguje sovětský patriotismus. V protikladu s  řečeným se ovšem zavazuje respektovat ústavy a zákony republik, ve kterých působí.

Ruské komunistické v SKP-KPSS sdružené subjekty (KPRF, RKRP a RPK) nejsou primárně stalinistickými stranami, což komplikuje její ideovou charakteristiku. Odmítnutí označení za stalinistické uskupení je však přinejmenším z hlediska zahraniční, bezpečnostní a ekonomické politiky dosti problematické.

 

Ruský komunistický svaz (Roskomsojuz, RKS)

 

Proces utváření RKS začal brzy po vzniku nových komunistických stran. Dne 17. ledna 1992 se z iniciativy RPK uskutečnilo setkání představitelů RKRP, BP, VKPB, organizačního výboru Dělnické strany Ruska, sdružení Komunisté za práva občanů a RPK. Následovala další setkání, která vyvrcholila konferencí představitelů komunistických stran Ruska (8.-9. 8. 1992). Delegace RPK na ní v podstatě úspěšně podala návrh na sjednocení rozdrobeného komunistického hnutí, a to obnovením tzv. Roskomsovětu.

Koncentraci ruské exkomunistické levice právě kolem Roskomsovětu ovšem zkomplikovala revitalizace KPRF. V Roskomsovětu přijala účast pouze Leninská frakce v KPRF. Další secese nastala po rozpadu Svazu komunistů vzhledem k hledání kompromisu o způsobu zastoupení jeho “pohrobků” v Roskomsovětu: odmítnutí dohody znamenalo odchod skupiny S. Stepanova. Odcizení na levici přivodil i bojkot Roskomsvětu referenda o Ústavě a parlamentních voleb 1993, ke kterým se z KPRF připojily pouze její moskevská organizace a Leninská frakce (Pašencev 1998: 185-186).

Dne 26. prosince 1993 se uskutečnila Konference vedoucích orgánů komunistických stran RF o řešení problémů komunistického hnutí. Účastnily se jí RKRP, RPK, Prigarinův Svaz komunistů (pozdější RKP), VKPB a Leninská frakce v KPRF a jako pozorovatel SKP-KPSS. Byly řešeny otázky strategie a principů komunistického hnutí, jeho tisku, míry konsolidace a též oslav 70. výročí úmrtí V. I. Lenina. Na konferenci bylo vyzvednuto, že se v procesu politického boje vlastně v Rusku utvořil svaz komunistických stran - Roskomsojuz. Bylo přijato usnesení o uskutečnění sjezdu komunistických stran. Následná Všeruská mezistranická konference komunistů (16.-17. 7. 1994), na které se podílely RKRP, RPK, VKPB, Svaz komunistů A. Prigarina a Leninská frakce v KPRF (vedení KPRF účast opět odmítlo), potvrdila stanovy RKS a přijala Všeobecnou ideově politickou pozici RKS (Pašencev 1998: 186; Stepien 1999: 125). RKS tak sdružil nejortodoxnější část ruského komunistického hnutí.

Vyjma VKPB, která je bojkotovala, se strany RKS zúčastnily parlamentních voleb 1995 v rámci bloku Komunisté - Pracující Rusko - Za SSSR. V roce 1996 byl učiněn návrh na ustavení bloku Hnutí komunistických a socialistických sil Ruska (Dviženije kommunističeskich i socialističeskich sil Rossii, DKSSR), konala se jeho ustavující konference a byly přijaty stanovy: blok se však vzhledem k víceméně malicherným sporům19 rozpadl dříve, než byl oficiálně ustaven. RKS existoval dál, ovšem i v něm se začaly projevovat vnitřní tenze: střet o centrum  oslav 80. výročí Říjnové revoluce v roce 1997 (RKRP pro St. Petěrburk, SKP-KPSS trval na Moskvě) RKS značně oslabil. Když následně začala RKRP tendovat k užší spolupráci s KPRF, pozice RKS se marginalizovala.

RKS je koalicí tzv. měkkého typu (Stepien 1999: 125), budovaná na základě kolektivního řízení při zachování stranické samostatnosti. Oficiální řídící struktury neexistují, RKS je tvořen jednotlivými organizacemi a skupinami. Předsedou je V. Tjulkin, místopředsedy A. Krjučkov a A. Prigarin (Stepien 1999: 124).

Programově představuje RKS ortodoxnější organizaci než SKP-KPSS. Žádá obnovu SSSR a sovětského systému, prosazuje povstání proti současnému antinárodnímu režimu autoritářské diktatury kriminální byrokracie a nadnárodního kapitálu a revoluční převzetí vlády dělnickou třídou a diktaturu proletariátu (Stepien 1999: 124-125). Vzhledem k účasti VKPB a VKP(B) má RKS více stalinistických rysů než SKP-KPSS. Ostatně, RKS se ke stalinismu hlásí i rétoricky a proto je možno ho považovat za leninsko-stalinistické sdružení.

 

V levé části politického spektra Ruské federace panuje v současnosti značně nepřehledná situace. Levicové, respektive krajně levicové síly jsou ve velké míře roztříštěné a nejednotné, a to i přesto, že neustále deklarují touhu po sjednocení v jedné komunistické straně, nejlépe v rámci dřívějšího SSSR (Luchterhandt 1998). Navíc - v podstatě všechny ortodoxní komunistické skupiny se vyznačují častými protimluvy ve svých programových tezích, z čehož plyne, že jejich deklaratorní texty nemají z hlediska odhalení skutečných cílů adekvátní vypovídající hodnotu.

Situaci přirozeně též komplikuje “pavučinová” (“střechová”, “deštníková”) strategie kapacitou mimořádně nadané KPRF, která znepřehledňuje daný stav jak v rovině organizační (tím, že přispívá ke spletitosti personálních, organizačních i finančních vazeb), tak i v rovině ideologické (tím, že v podstatě blokuje přirozený ideový růst a vývoj jednotlivých uskupení, jimž “rozděluje” doktrinální role dle okamžitých potřeb). Jakkoli se tak samotná KPRF přímo hlásí k odkazu J. Andropova a na mnohé z komunistické ideologie vzhledem k současné společensko-politické situaci rezignovala, pro její vnitřní totožnost a vazbu na elektorát zůstává přítomnost několika poslanců či menších frakcí v jejich řadách, které tíhnou k ortodoxnímu komunismu, velmi důležitá.

Za těchto podmínek není jednoduché reflektovat jakýkoli ideologicky podmíněný fenomén, ostatně stranický subjekt, jehož program by byl koncipován podle jediné komunistické doktríny, představuje v současných ruských reáliích zcela výjimečný úkaz. Vlastní stalinismus jako doktrinální varianta komunismu, která nestojí v přímém protikladu k ostatním komunistickým doktrínám, tedy v logické míře koexistuje s rétorikami, odvolávajícími se na leninismus, “brežněvismus”, ba i “andropovismus”. Řada ortodoxně komunistických stran a hnutí se tak hlásí k leninismu (popř. k marxismu-leninismu: RPK a RKP-KPSS), přítomny jsou také subjekty, které je možno nazvat leninsko-stalinistickými: Roskomsojuz, RKRP či TR. Čistě stalinistické skupiny pak zastupují především VKPB, VKP(b) a BP.

Mezi popisovanými subjekty nicméně není podstatných rozdílů. V tomto smyslu lze tedy stalinismus jako ideologický projev současné ruské stranické scény jen těžko definovat v podobě antiteze vůči např. leninismu (ale také, víceméně “kupodivu”, i vůči trockismu či maoismu). Zcela minimální (“politologicky klasifikační”) je pak rozdíl mezi stalinistickou stranou a leninsko-stalinistickou stranou, spočívající nikoli v cílech, nýbrž v názorech, jak těchto cílů dosahovat.

Ač se tedy určité stalinistické rysy v ruském stranickém spektru objevují (a to nejen u komunistických stran), je jeho politický význam a vliv na dění Ruska marginální. V podobě jakési politické nostalgie se stalinismus čas od času objevuje v mnohých sférách ruského společenského života, avšak organizovanost, politická činnost a faktická podpora obyvatelstva je u stalinismu minimální: po parlamentních volbách v roce 1999 ve Státní dumě nezasedá žádný zástupce ortodoxně komunistických stran,20 které se do Dumy neprobojovaly ani jako volební blok. I když tedy mají ortodoxně komunistické skupiny ve své programatice stalinistické rysy, čistě stalinistických stran existuje v Rusku minimum a jejich reálný vliv je v podstatě minimální.

 

 

Poznámky

 

1)

Předmětem tohoto textu není analýza osobnosti J. V. Stalina, odkázat lze na velmi širokou literaturu: Bullock (1995), Conquest (1991), Laquer (1990), Tucker (1995), Veber (1996), Volkogonov (1990).

2)

Jejich rolí bylo umocňovat u dělnictva třídní uvědomění, neboť na rozdíl od Marxe nevěřil Lenin v jeho dějinnou spontánnost.

3)

Stalin sám se prohlásil za strážce Leninova odkazu, v dubnu 1924 označil leninismus za nikoli pouhou verzi marxismu, nýbrž za marxismus samotný, a to období diktatury proletariátu.

4)

Tato r. 1924 vyhlášená doktrína byla v přímém rozporu s internacionalismem Stalinova stranického oponenta L. D. Trockého a jeho tzv. levé opozice (srovnej Trockij 1995). Stejně tak ale oddělila od většiny politbyra “pravicové” opozičníky N. Bucharina a N. Rykova.

5)

Tento jakýsi druh izolacionismu Stalinovi dlouho nevydržel (viz druhá světová válka).

6)

R. Medvedev tvrdí, že kořeny kultu osobnosti je třeba hledat nejen v carství, ale i v říjnové revoluci, která v krátkém čase zničila staleté stereotypy. Vůdcové (tak jako v každé revoluci) se stali pro lid polobohy (Medvedev 1990: 116).

7)

Který se později s komunistickým hnutím rozešel a přešel na monarchistické pozice.

8)

V Ruském komunistickém svazu (Roskomsojuz) ovšem přijala účast pouze Leninská frakce v KPRF, vedení KPRF působení v této organizaci odmítlo (Pašencev 1998: 23-24).

9)

Nyní poslanec za KPRF a lídr Hnutí za podporu armády a obranného průmyslu, známý svými antisemitskými postoji.

10)

Toto uskupení je tvořeno zpolitizovanými příznivci rockové skupiny Občanská obrana, kde je Letov sólistou.

11)

Původní název RPK byl Svaz komunistů (Sojuz kommunistov). Strana zaregistrována 9. 3. 1992.

12)

Reprezentuje regiony, kde má RPK nejsilnější postavení: Moskva, moskevská oblast, St. Petěrburk, Udmur, Čeljabinsk, Jaroslavl, Novosibirsk, Rostov na Donu, Tula, Rjazaň, Volgograd, Kurgansk a Jekatěrinburg (Pašencev 1998: 124).

13)

11% členů tvoří pracující, 57% vysokoškoláci, 6% zaměstnanci bezpečnostních složek a 17% důchodci. Střední věk členů je 44 let.

14)

Vojenská strategie, kdy napadený stát reaguje na agresi minimálně stejnými prostředky, ne-li účinnějšími než agresor.

15)

Číslování sjezdů bylo přijato od “antikomunistického převratu” v KPSS, to znamená od XIX. sjezdu r. 1952 (Stepien 1999: 93).

16)

Personifikace ruské stranické scény je jedním z jejích základních znaků (Holzer 1999: 367). Naprostá většina rozkolů nejen v levé části spektra nastala kvůli osobním animozitám lídrů jednotlivých skupin: viz např. “metody” V. Anpilova, hlavního strůjce rozkolů jak v TR, tak v RKRP.

17)

Viz www.duma.ru, nebo www.elections.ru.

18)

1. V. Anpilov, 2. S. Těrechov, 3. J. Džugašvilli, 4. G. Tichonov, 5. I. Maljarov, 6. O. Baklanov, 7. D. Mitinová atd. Viz www.elections.ru.

19)

RPK, RKP-KPSS, Svaz důstojníků a Hnutí za obranu dětí požadovaly název Sovětská vlast, RKRP byla proti.

20)

Výjimku (a proto opakovaně označenou za pozoruhodnou) představuje několik poslanců KPRF (např. A. Makašov, V. Iljuchin), tíhnoucích k ortodoxní formě komunismu, kteří se sdružují v organizaci Hnutí za podporu armády a obranného průmyslu.

 

 

 


     Použité prameny a literatura

Alan, J. (1990): Stalinovo dědictví, Sociologický časopis, roč. X., č. 1, s. 2-5.

Barygin, I. N. (ed., 1999): Političeskije partii, dviženija i organizacii sovremennoj Rossii na rubeže vekov. 1999 g. Analitičeskij spravočnik, Moskva, Izd-vo Michajlova.

Berezovskij, V. N. - Krotov, N. J. - Červjakov, V. V. (1991): Rossija: partii, associjacii, sojuzy, kluby, Moskva, Izdatělstvo Pan-Press.

Bratkiewicz, J. (1998): Rosyjscy nacjonalisci w latach 1992-1996: od detradycjonalizacji do retradycjonalizacji, Warszawa, ISP PAN.

Bullock, A. (1995): Hitler a Stalin - paralelní životopisy, Plzeň, Mustang.

Conquest, R. (1991): Stalin - the Breaker of Nations.

Ganuck, G. (1997): Parteien und Nationalismus in Russland, Frankfurt, Peter Lang Verlag.

Gill, G. (1994): The Collapse of a Single-Party System: the Disintegration of the Communist Party of the Soviet Union, Cambridge, Cambridge UP.

Holzer, J. (1999a): Předehra k dramatu, Politologický časopis, roč. VI, č. 4, s. 367-377.

Holzer, J. (1999b): Ruský nacionalismus: Pokus o klasifikaci v současné situaci, in: Dančák, B. – Fiala, P. (eds., 1999): Nacionalistické politické strany v Evropě, Brno, MPÚ, s. 168-178.

Holzer, J. (ed., 2000a): Komunistické strany v postsovětských stranicko-politických soustavách, Brno, MPÚ.

Holzer, J. (2000b): Příznaky tradice: Volby do Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace, Politologický časopis, roč. VII, č. 1, s. 30-51.

Ishiyama, J. (1996b): The Sickle or the Rose? Previous Regime Types and the Evolution of the Ex-Communist Parties in Post-Communist Politics, Comparative Political Studies, Vol 30, No 3, s. 299-330.

Hosking, G. A. - Aves, J. - Duncan, P. F. S. (1992): The Road to Post-Communism. Independent Political Movements in the Soviet Union 1985 - 1991, London - New York.

Ishiyama, J. T. (1996a): Red Phoenix? The Communist Party in Post-Soviet Russian Politics, Party Politics, Vol 2, No 2, Summer, s. 147-175.

Ishiyama, J. T. (1998): Red versus Expert: Candidate Recruitment and Communist Party Adaptation in Post-Soviet Politics, Party Politics, Vol 4, No 3, July, s. 297-318.

Ishiyama, J. T. (1999): The Communist Successor parties and Party Organizational Development in  Post-communist Politics, Political Research Quaterly, Vol 51, Issue 1, March, s. 87-112.

Kislicyn, S. A. - Krikunov, V. I. – Kurajev, V. D. (1999): Gennadij Zjuganov, Krasnodar, Izd-vo ”Fler-1”.

Kitschelt, H. – Mansfeldova, Z. – Markowski, R. - Toka, G. (1999): Post-Communist Party Systems. Competition, Representation, and Inter party Cooperation, Cambridge, Cambridge UP.

Kodin, M. I. (1998): Obščestvenno-političeskije ob´jedinenija i formirovanije političeskoj elity v Rossii (1990 - 1997), Moskva, Fond sodějstvija razvitiju sociaĺnych i političeskich nauk.

Laquer, W. (1990): Stalin - the Glasnost Revelations.

Loewenhardt, J. (ed., 1998): Party Politics in Post-Communist Russia, London - Portland, Frank Cass.

Luchterhandt, G. (1993): Die politischen Parteien in neuen Russland: Dokumente und Kommentare, Bremen, Edition Themmen.

Luchterhandt, G. (1998): Russlands neue Linke: Kommunistische und sozialistische Organisationen ausserhalb der KRPF, Bremen, Universität Bremen.

McAllister, I. - White, S. (1995): Democracy, Political Parties, and Party Formation in Postcommunist Russia, Party Politics, Vol 1, No 1, s. 49-72.

Medvedev, R. (1990): Stalin a stalinizmus - historické črty, Bratislava, Obzor.

Nolden, H.-W. (1991): Parteien in Russland, Kőln, Deutscher Instituts-Verlag.

Pashentsev, Y. N. (1999): The left parties of Russia, on-line text.

Pašencev, E. N. (1998): Opozicionnyje partii i dviženija sovremennoj Rossii, Moskva, Izdatělstvo  Informpečať ITRK RSPP.

Pipes, R. (1998): Dějiny ruské revoluce, Praha, Argo.

(1999): Političeskie partii, dviženija i organizacii sovremennoj Rossii na rubeže vekov: Analitičeskij spravočnik, St. Petěrburg, Akademija političeskoj nauky.

Pribylovski, V. (1992): Dictionary of political parties and organizations in Russia, Moscow, Center for Strategic and International Studies.

(1993): Russkije nacional-patriotičeskije, etnokratičeskije i pravo-radikalnyje organizacii, Moskva, Panorama.

Rybkin, I. (1994): Gosudartvenaja duma - pjataja popytka, Moskva, Znanie.

Schneider, E. (1993): Russland auf Demokratisierungkurs?: Neue Parteien, Bewegungen und Gewerkschaften in Russland, Ukraine und Weissrussland, Kőln, Bund-Verl.

Solženicyn, A. (1990): Souostroví Gulag I.-III., Praha, OK Centrum.

Stepien, A. (ed., 1999): Wspólczesna Rosja, Lódž, Uniwersytet Lódzki - Instytut studiów miedzynarodowych.

Tejchman, M. (1992): Říše zla J. V. Stalina, Praha, Ústav dějin střední a východní Evropy ČSAV.

Trockij, L. D. (1995): Zrazená revoluce. Co je SSSR a kam spěje?, Brno.

Tucker, R. (1995): Stalin, Liberec, Dialog.

Veber, V. (1996): Stalin – stručný životopis, Praha, Karolinum.

Volkogonov, D. (1990): Triumf a tragédia - Politický portrét J. V. Stalina I.-II., Bratislava, Spektrum.

Zevelev, A. I. - Šelochajev, V. V. - Sviridenko, J. P. - Tjumukin, S. V. – Sorokin, A. K. (eds., 2000): Političeskije partii Rossii: istorija i sovremennosť, Moskva, ROSSPEN.

Komunistická strana Ruské federace.

(http://www.kprf.ru)

Ruská politika.

(http://www.polit.ru)

Ruské politické strany.

(http://www.nns.ru/parties/parties.html)

Ruské volby.

(http://www.elections.ru)

Státní duma.

(http://www.duma.ru)

 

 

 

 



Copyright (c) 2001 Jan Holzer, Tomáš Šmíd

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.