Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK III., PODZIM 2001, ISSN 1212–7817 – PART 4, VOLUME 3, AUTUMN 2001, ISSN 1212–7817

 POJETÍ  STRANICKO–POLITICKÝCH RODIN V POSTKOMUNISTICKÉM STŘEDOEVROPSKÉM A VÝCHODOEVROPSKÉM KONTEXTU  

Petr Fiala, Maxmilián Strmiska

Pojmy jako  "duchovní rodina",  rodina politických stran, stranicko–politický tábor  se v rámci výzkumu politických stran a stranických systémů uplatňují, v různých pojetích a souvislostech, postkomunistický kontext nevyjímaje (cf. Mudde 2000; Fiala, Strmiska 2001a; Fiala, Strmiska 2001b). Zvláštní případ nepochybně představuje aplikace těchto pojmů v prostředí poznamenaném výskytem prvků výrazné diskontinuity a ”přechodných útvarů” s proměnlivou a/nebo neurčitou totožností. Řadu výmluvných příkladů může v tomto ohledu  poskytnout studium  vývoje stranicko–politických fenoménů v post–autoritářských uspořádáních.

Tato stať představuje  dílčí, převážně teoreticko–metodologicky zaměřený příspěvek k diskusi o pojetí a aplikaci konceptu rodin politických stran v postkomunistickém středo– a východoevropském rámci.¹ Pokusíme se zde ukázat, proč je vymezení rodin politických stran v postkomunistickém kontextu velmi problematické (nejen  v empirické, nýbrž rovněž v teoreticko–metodologické rovině) a co lze od uplatnění tohoto pojmu vlastně očekávat.  Při této příležitosti  pak nabídneme  několik podnětů  k rozvíjení – podle našeho názoru velmi žádoucího – dynamického a v potřebné míře flexibilního přístupu k vymezení a typologii stranicko–politických rodin. Neusilujeme přitom o dosažení nějakých  definitivních, autoritativních závěrů. Naopak, jde nám spíše o ”otevření problému”, jež chápeme jako nezbytný předpoklad nepředpojaté diskuse o tomto složitém tématu.

Na úvod je třeba vyjasnit naši pozici ve vztahu ke dvěma klíčovým opcím. První dilema představuje volba mezi převážně statickým  anebo převážně dynamickým pojetím stranicko–politické rodiny, druhé pak možnost volby mezi nabízejícími se různými kulturně–teritoriálními rámci pojímání rodin politických stran. Při plném vědomí výhod a nevýhod, vyplývajících z  realizace jednotlivých opcí, se   přikláníme  k dynamickému  pojetí  stranicko–politických rodin –  a to  v kontinentálním–evropském rámci.   Tato metodologická opce samozřejmě vyžaduje stručný vysvětlující komentář, jež můžeme shrnout do tří bodů. Za prvé; statické pojetí ”duchovních” stranických rodin je naprosto nevhodné v situacích vyžadujících reflexi momentů ideově–politické i organizační diskontinuity a s touto diskontinuitou spjatých vývojových forem politického stranictví. Za druhé; aniž bychom chtěli propagovat nějaké ”konstruktivistické” pojetí stranických rodin, upřednostňujeme zde relativně otevřené pojetí stranických rodin jako společenství či souborů ideově si blízkých, spřízněných formací. Vazba mezi těmito formacemi ovšem nemusí být výlučně genetické či ”historické” povahy, nýbrž může se jednat též o novou  ”spřízněnost volbou”. Rovněž je zapotřebí připustit, že ideově–kulturní patrimonium, jež představuje konstitutivní prvek ”duchovních rodin”, není neměnné, nýbrž se vyvíjí (ve větší či menší míře) a může docela dobře zahrnout nové prvky, stejně jako může docházet ke ztrátě některých  tradiční elementů či k jejich zatlačení do pozadí. Jednotlivé stranické rodiny mohou vznikat a zanikat, jejich vnitřní složení se může měnit, hranice mezi nimi mohou být podrobovány revizím (pochopitelně však posouzení takových změn vyžaduje jistý časový odstup, takže v krátkodobé perspektivě by bylo možné vyvozovat ve vztahu k nim jen prozatímní závěry). Za třetí; volba celoevropského rámce implikuje, že nepovažujeme za vhodné a účelné konstruovat oddělená a přitom ”rovnocenná” subkontinentální schémata stranicko–politických rodin  pro západoevropské a východoevropské strany. Abychom však předešli možnému nedorozumění, je třeba včas zdůraznit, že neztotožňujeme doposud převažující  ”západoevropsky orientované”, de facto subkontinentální klasifikace či typologie stranických rodin s celoevropskými schématy, a tudíž ani  nepředpokládáme, že kategorie, jež obsahují, je možné  automaticky přenášet do jiného kontextu.

Poslední z výše uvedených tvrzení nabývá na důležitosti v kontextu dosavadních pokusů o aplikaci schémat západoevropské provenience ve středo– a východoevropském prostředí tím, že umožňuje lépe posoudit  heuristicky pozitivní a negativní stránky těchto pokusů. Nelze – v obecné rovině – prohlásit, že je a priori nelegitimní uplatňovat v postkomunistickém středo– a východoevropském rámci koncepty západoevropského původu, zejména jde–li o komparativní výzkum.  Zároveň je však zřejmé, že na středo– a východoevropské stranicko–politické fenomény nelze pohlížet jako na pouhé deriváty západoevropských protějšků.  Z toho vyplývá, že aplikace pojmů a schémat západoevropské provenience – v zásadě možná – má největší naději na úspěch tehdy, pokud jsou jednotlivé koncepty a modely  v potřebné míře ”odpojeny” od původních (západoevropských) vzorů. Teprve pak může  být adekvátně testována – v novém prostředí – jejich heuristická kapacita.

Několik metodologicky významných a  v různých ohledech zajímavých aspektů tohoto problému lze ilustrovat na klasifikaci východoevropských stranických  rodin, navržené Paulem G. Lewisem (Lewis 2000). Lewis vycházel z toho, že  identity východoevropských stran se přibližují totožnostem  západoevropských stranicko–politických formací  více, než se původně předpokládalo, což se netýká jen jednotlivých stran, nýbrž rovněž jejich uskupení (Lewis 2000: 50, 52, 54). Za východisko  mu posloužil – což není žádným překvapením –  von Beymeho model familles spirituelles, resp.  von Beymeho  identifikace ”ekvivalentních”  druhů či rodin politických stran, aplikovatelných ve východoevropském kontextu. Lewis ze souboru těchto ekvivalentních”  rodin  (jež vznikl modifikací původního schématu ”duchovních rodin”) vyloučil kategorii  tzv. strany–hnutí typu fórum (forums, movement–based parties; Forumsparteien), s tím, že jde o jiný druh organizace náležející podle jeho názoru spíše k předstranické fázi politického vývoje, než k soudobým stranickým rodinám (Lewis 2000: 52, 54). Výsledkem jeho modifikace von Beymeho modelu bylo schéma počítající se sedmi kategoriemi: a) nástupnické komunistické strany (communist successors); b) sociální demokraté (social democrats); c) liberálové a ”tržně orientovaní” konzervativci (liberals and market–oriented conservatives); d) ”etnické skupiny” (ethnic groups); e) agrárníci (agrarians); f) křesťanští demokraté/tradiční konzervativci (Christian democrats/traditional conservatives; resp. křesťanští demokraté/konzervativci – Lewis používá obou těchto označení); g) nacionalisté (nationalists) (Lewis 2000: 56).

Je třeba přiznat, že aplikace Lewisova schématu na středo– a východoevropské strany vzbuzuje velmi rozpačitý dojem. To je zapříčiněno – mimo jiné – Lewisovou neschopností odpovídajícím způsobem reflektovat dimenze relevantní pro posouzení příslušnosti stran k jednotlivým rodinám, přepjatou snahou  o docílení  klasifikace za každou cenu (Lewis například nepřipouští kategorii “ostatní”) a v neposlední řadě několika dílčími chybami, pramenícími z nedostatečné znalosti ideové orientace a/nebo původu  některých stran (např. makedonských a moldovských). 

Problematický je již sám fakt, že Lewis předkládá – a to bez jasného, uspokojujícího zdůvodnění –  dvojí přehled příslušnosti středo– a východoevropských stran ke stranických rodinám, vyznačující se jednak potenciálně matoucími terminologickými odlišnostmi, jednak tím, že některé strany jsou klasifikovány v prvním schématu jinak, než ve druhém. Z kontextu lze vyvodit, že tyto odlišnosti pravděpodobně vyplynuly z Lewisovy snahy (byť snahy  zjevně velice nedůsledné) v prvním přehledu  reflektovat  “původní” ideově–politickou orientaci         stran, často přímo či nepřímo spjatou s jejich vazbou k antikomunistické střechové formaci a/nebo k organizacím z komunistického a předkomunistického období (“historickým” nekomunistickým anebo komunistickým stranám), a v následujícím schématu pak klást větší důraz na sebevymezení stran, představující produkt jejích následujícího vývoje, zahrnujícího nezřídka přijetí nové či modifikace “staré” identity (Lewis 2000: 49–58).  Takový postup by byl přijatelný, ovšem jen pokud by respektoval vlastní (v daném případě nezřetelná) východiska a současně zahrnoval alespoň minimálně teoreticky podloženou analýzu vztahu mezi organizačně–politickou a ideovou “původní” totožností stran a – aktuálními či potenciálními –  změnami jejích ideově–programové krystalizace a sebeidentifikace. Ani jedna z těchto podmínek nebyla však v případě Lewisova schématu naplněna.

Výsledkem nemohlo být nic jiného, než konfůze. Lewisovo schéma příliš neprospělo pokusům o heuristicky efektivní rozlišení stranicko–politických rodin v postkomunistickém středo– a východoevropském kontextu, ba dokonce lze konstatovat, že v některých ohledech představuje odstrašující příklad.  Ilustrací budiž Lewisovo pojímání dvou stranických rodin, jež můžeme označit za velmi významné a – přinejmenším v Lewisově schématech – relativně početně zastoupené: postkomunistické a křesťansko–demokratické/konzervativní.

Do postkomunistické rodiny zařadil Lewis – ve středovýchodoevropském a pobaltském rámci (do něhož Ruská federace nebyla zahrnuta) – šest formací (Komunistickou stranu Čech a Moravy, KSČM, Maďarskou socialistickou stranu, MSZP, polský Svaz demokratické levice, SLD, slovenskou Stranu demokratické levice, SDL, slovinskou Spojenou kandidátku sociálních demokratů, ZLSD,  Demokratickou dělnickou stranu Litvy, LDDP), ve východoevropském a balkánském rámci pak deset formací  (Bulharskou socialistickou stranu, BSP; Sociálnědemokratický svaz Makedonie, SDSM; Demokratickou stranu socialistů Černé Hory, DPS; černohorskou Socialistickou národní stranu, SNP; chorvatskou Sociálnědemokratickou stranu, SDP; Stranu sociální demokracie v Rumunsku, PDSR; Socialistickou stranu Srbska, SPS; albánskou Socialistickou stranu, PSS; ukrajinskou Socialistickou stranu, SPU ; bosenskou koalici Sloga) a blíže nespecifikované běloruské, moldovské a ukrajinské “komunisty” (Lewis 2000: 57–58).  Takto konstruovaná stranická  “rodina”   ovšem   nemůže posloužit žádnému pozitivnímu heuristickému účelu.

Bez ohledu na skutečnost, že většina uvedených stran skutečně spadá do kategorie ex–komunistických či přímých nástupnických postkomunistických stran (avšak i v tomto ohledu jsou zde zřejmé výjimky či přinejmenším sporné případy, ztělesňované kupříkladu Stranou sociální demokracie v Rumunsku, PDSR), zde nemáme co do činění s v pravém slova smyslu homogenním souborem reprezentantů jednoho stranického tábora, vykazujících stejné vlastnosti.² Na to jsou identity těchto stran, jejich politická pozice a v neposlední řadě kontext, v němž operují,  příliš  rozrůzněny. Naprosto  nezbytná je tedy diferenciace těchto stran. Paradoxním rysem Lewisova pojetí postkomunistické rodiny přitom je, že  eliminovalo jím samým původně akceptované rozlišení „postkomunistických“ a „tradičních  komunistických“ stran (Lewis 2000: 52–54). Označení „postkomunistický“ se tak stalo nejednoznačným, neboť sloužilo jednak souhrnně k označení nástupnických (post)komunistických formací, jednak k označení určité podskupiny uvnitř souboru těchto formací. Tato podskupina  byla  vymezena – spíše nepřímo, v opozici vůči „tradičním“ komunistům a/nebo neokomunistům – akceptováním nové, sociálně demokratické či socialistické identity. Lewisovo pojetí postkomunistické stranicko–politické rodiny bylo  tedy od samého počátku konfrontováno s dilematem, zda akcentovat spíše „společné dědictví“ anebo rozdílnost ideově–programových opcí. Zdůraznění rozdílnosti identitární opce by přitom znamenalo definitivně se rozloučit s modelem široké postkomunistické rodiny, resp. vedlo by k její implozi na společenství „tradičních komunistů“, neokomunistů a nedostatečně „sociáldemokratizovaných“ ex–komunistických stran. V takovém případě by pak nezbývalo než vytvořit pro postkomunistické strany nacházející se v pokročilém stadiu „sociáldemokratizace“ zvláštní kategorii anebo je považovat za specifickou podskupinu přináležející v hlavních ohledech k sociálnědemokratické rodině. Alternativou – jíž nakonec zvolil P. G. Lewis – bylo  zdůraznění „společného dědictví“ jako klíčového prvku. Nedomníváme se, že se zde  jednalo o šťastnou, teoreticky i empiricky náležitě odůvodněnou volbu. Je třeba se totiž tázat, zda je možné ono „společné dědictví“, v případě postkomunistické stranické rodiny, považovat za vskutku funkční sdílené    ideově–kulturní patrimonium, které rozhodujícím způsobem podmiňuje ideově–programovou orientaci formací geneticky spadajících mezi postkomunistické strany. Tak tomu podle našeho názoru není – a to již z toho prostého důvodu, že nelze popřít zmíněnou rozdílnost identitárních opcí a jejich relevanci pro profilovaní jednotlivých postkomunistických stran.    Tímto konstatováním pochopitelně není nic uzavřeno, spíše naopak. Posuzování složité otázky pojetí postkomunistických stran se pouze posunuje do jiné roviny. 

Je zřejmé, že posuzujeme–li stupeň “sociáldemokratizace” postkomunistických stran  je třeba vzít v úvahu jednak to, že se jedná o kontinuum, jednak fakt, že tento proces byl a je ovlivňován – vzhledem k jeho účastníkům – různými exogenními i endogenními faktory.  Nelze nezmínit také okolnost, že posuzování procesu “sociáldemokratizace” bylo obvykle také výrazně zpolitizováno, což ztěžovalo jeho nepředpojatou evaluaci. Jeden z problémů provázejících tuto evaluaci spočívá v identifikování klíčových ideových prvků sociálnědemokratické transformace a jejich dopadu na akceptování nové identity strany elektorátem, ostatními stranami a – v neposlední řadě – sankcionováním nové identity přijetím příslušné strany do Socialistické internacionály. Nejde o to popřít, že úspěšně “sociáldemokratizované” strany radikálně změnily svou identitu a zřekly se komunistického ideově–kulturního patrimonia nebo alespoň jeho podstatné části. Problém spočívá v tom, že  k takovým zřeknutím v různé míře přistoupily i další (post)komunistické strany, které je přitom nespojovaly s jednoznačným přijetím strategie “sociáldemokratizace”. Vcelku však lze přijetí strategie “sociáldemokratizace” považovat za onu “volbu, co rozděluje”.

Zmíněný problém má zvláštní význam pro posouzení toho, zda – z celoevropského hlediska – máme v případě postkomunistických stran co do činění s autentickým stranickým táborem či “duchovní rodinou”. Nabízí  se odpověď: prozatím nikoli. Taková odpověď se může zdát kuriózní a vyžaduje dodatečné vysvětlení. V této souvislosti jsou velmi důležité dva body. Za prvé: jak bylo již naznačeno, “sociáldemokratizované” (“transformované”, ”reformované”) postkomunistické formace žádnou autentickou rodinu či tábor neutvářejí a bylo by patrně vhodné  pokládat je za specifickou součást (snad i vyhraněnou podskupinu) sociálnědemokratického tábora; tento závěr lze přitom vztáhnout jak na ty “sociáldemokratizované” postkomunistické strany, jejichž nová identita a příslušnost byla uznána, tak na ty, které na takové uznání ještě čekají. Za druhé: ani zbývající (post)komunistické strany autentickou stranicko–politickou rodinu či tábor neutvářejí. Prozatím neutvářejí. Není totiž vyloučeno, že se toto uskupení jako nový či staronový stranický tábor re/profiluje. Tomuto uskupení však nyní chybí adekvátní,  mobilizačně a politicky dostatečně nosné ideově–politické patrimonium, takové, jaké bylo kdysi těsně spjato s Kominternou, leninismem či jeho variantami  a se Sovětským svazem (pro některé heterodoxní evropské komunisty pak s komunistickou Čínou a/nebo Albánií) jako příkladem leninistického režimu.  Je otázkou, zda stávající fragmenty leninistického dědictví a komunistických tradic mohou poskytnout dostatečnou bázi pro re/konstrukci neokomunistického či nějakého postleninistického radikálně socialistického stranického tábora (s výraznou účastí radikálně levicových stran kupříkladu trockistické provenience). Vyloučit to nelze. Prozatím tomu však tak není. Proces hledání nových či obnovování a   rehabilitace tradičních identit (post)komunistických stran v Evropě pokračuje (cf. Strmiska 2001b).

V případě  vymezení rodiny křesťanskodemokratických/konzervativních  stran ve středo– a východoevropském kontextu před námi vyvstává poněkud odlišná konfigurace problémů, než tomu bylo při zkoumání postkomunistických stran. Vyjdeme–li ad hoc  z Lewisova schématu, můžeme ilustrovat povahu těchto problémů již pouhým výčtem stran, jež Lewis zařadil do  křesťanskodemokratické/konzervativní rodiny;  ve středoevropském  kontextu:  KDU (KDU–ČSL), Maďarské demokratické fórum (MDF), Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), Volební akce Solidarita (AWS; resp. RSAWS; poněkud překvapivě Lewis v této souvislosti nezmínil Křesťansko–národní sjednocení, ZChN, ani Dohodu polských křesťanských demokratů, PPChD), Hnutí za obnovu Polska (ROP), v balkánském a východoevropském prostředí pak bulharský Svaz demokratických sil (SDS),  Demokratická konvence Rumunska (CDR) a moldovská Strana demokratických sil (PFD).³ Kromě specifického případu HZDS, které Lewis ostatně nejprve považoval za reprezentanta „nacionalistické, postkomunistické“ rodiny (Lewis 2000: 51), při této příležitosti vystupuje do popředí zjevná problematičnost posouzení ideově–programového profilu různých aliancí jakožto formací se „složenou“ identitou, a to především s ohledem na vzájemné vymezení liberálně/konzervativní a křesťanskodemokratické/konzervativní rodiny a srovnání profilu kupříkladu CDR či SDS s formacemi jako Slovenská demokratická koalice (SDK) nebo Demokratická konvence Moldovska (CDM), jež Lewis zahrnul do liberální/konzervativní rodiny.

Právě ve vztahu křesťanskodemokratické/tradičně konzervativní rodiny k „sousedícím“ Lewisem vymezeným kategoriím liberálů/„tržně orientovaných“ konzervativců a nacionalistů spočívá zjevná slabina autorova pojetí a ukazuje se zde nedostatečnost kriterií, na nichž své schéma stranických rodin vystavěl. Otázkám spojeným s povahou křesťansky orientovaných subjektů se „složenou identititou“, stejně jako typologii a pozicí křesťansky orientovaných stran v zemích střední a východní Evropy jsme se nedávno podrobněji věnovali (Fiala, Strmiska 2001b); proto zde připomeneme jen část naší argumentace, která se váže k Lewisovu schématu a jeho problematickému pojetí křesťanskodemokratické/konzervativní rodiny.

Při úvahách o společné rodině, zahrnující podle Lewise tradičně konzervativní a křesťansko-demokratické subjekty, je vhodné upozornit na důležitý moment rozdílu v dispozicích k subsumování původně heterogenních - leč v zásadě slučitelných -  identitárních prvků a zdrojů ideově-politické legitimace křesťansky orientovaných stran ve čtyřicátých a v devadesátých letech XX. století. Výchozí situace postkomunistických křesťanskodemokratických a křesťansko-nacionálních stran byla totiž v některých podstatných aspektech méně výhodná, než tomu kdysi bylo u  křesťanské demokracie ze čtyřicátých a padesátých let. To platí především ve chvíli, připustíme-li, že - spíše než samotný fakt rychlosti vytvoření křesťansky orientovaného subjektu v nových podmínkách - je důležitější, kdo dříve dosáhl  efektivního (alespoň ve střednědobém měřítku) propojení zdrojů politické legitimace a volební mobilizace.

Připomeňme, že "klasické" křesťansko-demokratické strany se v západoevropském kontextu staly systémově relevantními aktéry (a více či méně volebně úspěšnými formacemi) buďto jako pivotální centristické strany anebo  jako souborná strana pravého středu (přičemž tyto dvě pozice se mohly i kombinovat). Dosažení pozice pivotální centristické strany bylo však pro křesťansky orientované strany operující v postkomunistickém kontextu krajně obtížné (pokud vůbec o něco takového usilovaly); což specifickým způsobem potvrdil například dosavadní vývoj KDU-ČSL. Hegemonizace oblasti pravého středu se ovšem ukazovala být neméně obtížným úkolem, mimo jiné proto, že jejím nezbytným předpokladem byla slabost liberálně-sekulárních stranicko-politických aktérů (a absence či slabost konzervativně-sekulárních stran). Jen za tohoto  předpokladu bylo totiž představitelné že - dříve či později - nutná  hierarchizace identit a zdrojů politické legitimace souborné strany pravého středu vyústí v upřednostnění křesťanskodemokratické či křesťansko-nacionální totožnosti.⁴ Zdá se, že podmínkou pro to, aby byly křesťansky orientované strany schopny stát se soubornou stranou pravého středu byla– vedle jistých obecných predispozic jednotlivých společností akceptovat subjekt s proklamovanou náboženskou identitou –diskreditace politické pravice, její částečná ostrakizace a marginalizace (např. vzhledem k její skutečné nebo domnělé inklinaci k fašismu či nacismu), která vytvořila otevřený prostor, jenž byl zaplněn nově vytvářenými nebo výrazně transformovanými křesťansky orientovanými formacemi. Tato situace, viditelná v Německu, Rakousku, ale částečně také v Itálii, se však nereprodukovala v postkomunistických zemích, kde na začátku devadesátých let nebyla v důsledku historických událostí politická pravice nacionální, konzervativní či liberální orientace (v jakékoli kombinaci) aktuálně oslabena. Křesťansky orientované strany se zde tedy – ani ty, jež měly díky své „složené“ identitě teoreticky výhodnější podmínky - nemohly stát „automaticky“ soubornou stranou pravého středu, ale musely o svou pozici svádět souboj s ostatními stranicko-politickými subjekty, které nebyly v historicko-politickém smyslu vůči křesťansky orientovaným stranám handicapovány. (Fiala, Strmiska 2001b: 283) Odtud lze také vysvětlit nejen změny v politické strategii, ale i opakovanou změnu interpretace vlastní identity, respektive rozdílný důraz na její jednotlivé prvky (ne-li, v některých případech, změnu identity samotné), které bylo u řady křesťansky orientovaných stran možno v průběhu devadesátých let minulého století pozorovat.  Kolísání mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně liberální tradicí stejně jako reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ideologické ose, nebylo totiž často dáno primárně historickými determinantami nebo sociologickými faktory (např. složení členské a voličské základny), ale jeho podstatnou příčinou byla právě úspěšnost nebo neúspěšnost jiných subjektů, které pro křesťansky orientované strany představovaly konkurenci. Některé prvky „složené“ identity křesťansky orientovaných stran v postkomunistických zemích jsou tedy také výsledkem interakcí v rámci stranicko-politických systémů a nejsou vysvětlitelné jen „vnitřními“ zdroji.

Ideově-programové profilování souborných stran se složenou identitou, zahrnující více či méně výrazné křesťanskodemokratické či křesťansko-nacionální komponenty, představuje tedy obvykle poměrně složitý proces  ovlivňovaný z hlediska dané organizace  jak "vnějšími", tak i "vnitřními"faktory, včetně vývoje  vnitrostranických interakcí jejích jednotlivých komponentů. V rámci takového procesu je přijetí, odmítnutí či změna určitých prvků ideově-programové identity a s nimi spjatých vzorců politické legitimace závislé na vývoji konfigurací a funkčních rovnováh-equilibrií  probíhajícím současně v různých rovinách. (Fiala, Strmiska 2001b: 282-283) Je také důležité poznamenat, že v případě subjektů z postkomunistických zemí, jež jsou zařaditelné do rodin, které je možno považovat v současné západoevropské politice za úspěšné (což o křesťanskodemokratických stranách jistě platí), představuje v procesu ideově-programového formovaní  právě možnost přiřazení se k relevantnímu politickému proudu a potenciální satisfakce (ve formě uznání, materiálních i ideových statků apod.) často podstatný externí faktor, jenž je nutno do politologické analýzy také zahrnout.

                                                                           *   *   *

Studium utváření a reprodukce stranicko-politických rodin ve středo- a východoevropském kontextu   nabízí pole pro uplatnění různých modelů a přístupů. Námi zvolený způsob pojetí této problematiky  představuje pouze jednu z řady nabízejících se možností. Domníváme se přitom, že snaha o dynamické, otevřené pojetí stranických rodin jako společenství či souborů ideově si blízkých, spřízněných formací má v tomto kontextu své opravnění. Zdůrazňujeme, že vazba mezi těmito formacemi nemusí být výlučně genetické či ”historické” povahy, nýbrž že může se jednat též o novou  ”spřízněnost volbou”. Příkladem mohou být  křesťansky-orientované formace se „složenou“ identitou.  Profilující programová opce, jak vyplynulo z předcházejícího výkladu, ovšem nemusí vždy spojovat, nýbrž může i rozdělovat, jak o tom svědčí vývoj některých nástupnických (post)komunistických stran. Rozhodující kritériem pro posouzení příslušnosti politických stran k jednotlivým stranickým či „duchovním“ rodinám není podle našeho názoru „historický“ původ strany, zejména je-li posuzován jako izolovaný moment, nýbrž  ideově–programová orientace a sebeidentifikace strany ve spojení s vnitropolitickým a  mezinárodním uznáním této totožnosti. Historický původ strany má druhořadý význam, resp. jeho posouzení je důležité z hlediska toho, jak podmiňuje orientaci/totožnost příslušné a její uznání. „Rodinnou příslušnost“ politické strany je tedy vhodné posuzovat jako produkt interakcí, do něhož zasahují rozmanité kombinace činitelů, činitelů vůči příslušné straně endogenních i exogenních.

Poznámky