Fiala, P., & Strmiska, M. (2001). Demokracie jako “organizovaná nejistota”? Příspěvek k diskusi o problému koexistence polyarchií a úpadkových soustav politických stran. Středoevropské politické studie, 3(3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3873/5415
Støedoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 3, ROČNÍK III., LÉTO 2001, ISSN 1212-7817 - PART 3, VOLUME 3, SUMMER 2001, ISSN 1212-7817

 

DEMOKRACIE JAKO “ORGANIZOVANÁ NEJISTOTA”?  PŘÍSPĚVEK K DISKUSI O PROBLÉMU KOEXISTENCE POLYARCHIÍ A ÚPADKOVÝCH SOUSTAV POLITICKÝCH STRAN 

 

Petr Fiala, Maxmilián Strmiska

 

 

Jsou silné politické strany esenciálním prvkem etablované, zavedené demokracie? Mohou pluralitní demokratické politické systémy vykazovat zároveň atomizovanou stranickou soustavu a bilanci soutěživého demokratického uspořádání? Jsou "silné" stranické systémy odrazem či produktem a zároveň nepostradatelným předpokladem fungující soudobé demokracie anebo může demokratické uspořádání  (ko)existovat  se slabým či dokonce neexistujícím stranickým systémem? To jsou otázky relevantní v širokém pásmu studií procesů demokratizace, demokratizaci v postkomunistických zemích nevyjímaje. V této souvislosti se nabízí řada zajímavých srovnání, zahrnujících jak více méně “standartní” předměty komparativního výzkumu vývoje stranické politiky v nových polyarchiích či quasipolyarchiích, tak rovněž -- přinejmenším ze středoevropského úhlu pohledu -- exotické  útvary. Je přitom pochopitelné, že nelze a priori předpokládat užitečnost jakýchkoli komparací zahrnujících současně “standartní” a exotické útvary, což ovšem naprosto neznamená, že by se badatelé měli takovýmto komparacím vyhýbat. Pomineme-li zde otázku  faktograficky a metodologicky velmi náročných “těsných” srovnávání politických stran a stranických soustav spjatých s evidentně různorodými kontexty,[1] lze říci, že relativně široké možnosti se nabízejí při volněji (a v jistém smyslu “účelově”) pojatých komparacích těchto fenoménů usilujících primárně o “testování” kapacity teoreticko-metodologických  konceptů a schémat., což platí i v případě  této krátké stati. Při této příležitosti nám jde především o stimulaci diskuse o koexistenci polyarchie se “slabými”, podrozvinutými či úpadkovými stranicko-politickými soustavami.     

 

Ben Reilly, jenž patří k předním badatelům zabývajícím se vnitropolitickým vývojem zemí Oceánie, věnoval pozornost exotickému, velmi pozoruhodnému a svým způsobem výjimečnému příkladu v řadě ohledů -- přinejmenším podle obvykle uplatňovaných kritérií -- zřetelně “podrozvinutého” stranicko-politického uspořádání ztělesňovaného stranickou soustavou státu Papua--Nová Guinea (cf. Reilly 1999; Reilly 2001). V multikulturním, fragmentovaném prostředí politické obce (pokud lze vůbec v dané souvislosti použít tohoto výrazu) Papuy--Nové Guiney (PNG) je efektivní stranická politika podle Reillyho názoru téměř vyloučena; žádná papuánská--novoguinejská politická strana nemá tak velkou voličskou podporu, aby mohla vládnout sama, přičemž multiplicita etnicko-kulturních skupin podlamuje jakékoli pokusy o utváření dlouhodobých multietnických koalic, resp. efektivních, reprodukovatelných multi- či interetnických koaličních formulí.

 

Ben Reilly konstatoval, že demokratické procedury nejenže ve specifickém prostředí Papuy-Nové Guiney přežily úskalí raných fází vývoje tohoto politického systému, nýbrž zároveň se -- podle několika různých ukazatelů --  v zásadě úspěšně rozvinuly. V tomto případě lze hovořit již o “tradici” svobodných a vysoce kompetitivních voleb s inkluzívní, vskutku  širokou participací. Obzvlášť je Reillym pozitivně hodnocena nepředvídatelnost výsledků volebního klání. Pokračující symbiózu demokracie s upadajícím, resp. nikdy se příliš nerozvinuvším systémem politických stran je podle Reillyho možné alespoň částečně vysvětlit odkazem na koncept demokracie jako "organizované nejistoty", propagovaný napříkladem Adamem Przeworským (cf. Przeworski 1991), "organizované nejistoty", v níž je aktuální volební vítěz budoucím poraženým, kde žádné výsledky nejsou definitivní, nýbrž nezbytně -- z povahy věci samé -- pouze dočasné a bytostně nejisté (cf. Reilly 1999).

 

V této perspektivě je Papua-Nová Guinea (PNG) tedy představena jako  jedna z mála relativně etablovaných demokracií (polyarchií) v rámci rozvojových, resp. podrozvinutých zemích, jako demokracie, jež přitom vykazuje fragmentovaný, atomizovaný, nerozvinutý  systém politických stran. Papua-Nová Guinea přitom vykazuje ne zcela zanedbatelnou tradici politického stranictví, jehož počátky jsou spjaty se závěrečnými fázemi koloniálního australského panství a s počátky “kontrolované” dekolonizace. Za nejstarší významnou politickou stranu lze považovat Pangu Pati, založenou roku 1967. Za relevantní strany (relevantní alespoň v některých fázích politického vývoje PNG lze považovat dále například Spojenou stranu (United Party), Lidovou pokrokovou stranu (People’s Progress Party), Lidové demokratické hnutí (People’s Democratic Movement), Stranu lidové akce (People’s Action Party) nebo stranicko-politické formace jako Melanézské spojenectví  (Melanesian Alliance), Liga pro národní rozvoj (League for National Advancement), Národní spojenectví (National Alliance), Papua Besena atp. Politické strany operující v rámci PNG však nikdy nezískaly stabilní, masovou bázi a byly schopny plnit pouze některé funkce politických stran v soutěživých pluralitních systémech. Na celostátní úrovni většinou tyto strany fungují jako parlamentní frakce, přičemž v mimoparlamentní sféře jsou jejich funkce a aktivity velmi omezené; strany zde fungují  spíše dočasně jako volební mašinérie. Podle Reillyho je pro organizační strukturu a mechanismy papuánských--novoguinejských politických stran příznačná slabá loajalita a disciplína členské základny. Tyto strany nicméně představují nástroj, umožňující při příležitosti voleb propojení mezi lokálními kandidáty (lokálně ztělesněnou volebně-politickou opcí) a  politickými předáky na supralokální “národní” scéně. Pro místní kandidáty může stále být  vazba k politické straně  důležitá, nakolik jim dodává potřebnou politickou legitimitu, jíž nelze v dostatečné míře čerpat z čistě lokálních zdrojů (cf. Reilly 1999). 

 

Hlavní příčiny, proč se v prostředí PNG nerozvinuly silné akceschopné politické strany a neustavil se v pravém slova smyslu institucionalizovaný stranický systém, jsou podle Reillyho tři: 1) extrémní etnicko-teritoriální fragmentace PNG; 2) paternalistický, "depolitizující" charakter koloniální australské správy; 3) absence dostatečně početné a schopné, nezávislé domorodé politické elity (Reilly 1999).  Ben Reilly se domníval, že sociopolitický segment, jež by bylo možné cum grano salis  za takovou elitu či její zárodek považovat, byl v rámci dekolonizace brzy kooptován do procesů ekonomicko-politického rozhodování; masová domorodá mobilizace -- ani identitární mobilizace --  tudíž nebyla nutná, přičemž po dosažení nezávislosti PNG vlastně zmizelo poslední “velké” smysluplné téma se všeobecným mobilizačním stranicko-politickým potenciálem. K tomu je ovšem zapotřebí dodat, že ačkoli tato tendence byla v rámci papuánsko--novoguinejské politiky téměř všudypřítomná, nebylo již na počátku vývoje samostatné papuánsko--novoguinejské politické obce  zřejmé, že se tato tendence stane zcela dominantní. Ještě na počátku osmdesátých let XX. století se politické strany operující v rámci PNG jevily jako relevantní  aktéři s poměrně slibnou budoucností. Teprve postupem doby se ukazovalo, že tomu tak není. Především se ozřejmil impakt personalistických momentů ve stranicko-politické sféře. Ve volebních kampaních převládal důraz na osobní kapacitu kandidáta, jeho etnickou a případně náboženskou příslušnost; další sociální momenty a ideologický profil jednotlivých kandidatur měly jen malý význam. Roztříštěnost elektorátu přitom bránila širšímu uplatnění například faktoru etnické příslušnosti na makroúrovni volebně-politické soutěže (cf. Reilly 1999; Reilly, Reynolds 1999). Vzorce volebního chování bylo možné sledovat jen na mikroúrovni volebně-politické soutěže; mimo tuto úroveň bylo obtížné je analyzovat a zobecnit. Snad jediné potenciálně významné cleavages na volebně-poltiické makroúrovni představovaly regionální rozdíly, resp.   regionální příslušnost kandidátů. V těchto podmínkách se vyvinula složitá struktura politická reprezentace. Obecně nízká identifikace voličů se stranami byla doprovozena vysokou mírou obměny zastupitelů-politiků, neváhajících v případě potřeby měnit svou stranickou příslušnost (fenomén party switching, party-hopping).  Tomu odpovídala charakter jednotlivých  poslaneckých frakcí (a tutíž i politických stran) i  “elastičnost” provládní parlamentní většiny a následně i stabilita jednotlivých vládních kabinetů (žádný papuánsko--novoguinejský vládní kabinet v éře od získání nezávislosti ještě “nepřežil” celé volební období). Soudržnost stran-parlamentních frakcí ovlivňovaly v prvé řadě osobní vazby a aliance, nikoli ideově-programová krystalizace. Politické strany, založené obvykle na jedné či dvou klíčových vůdčích osobách, nebyly za těchto okolností s to  hájit své postavení rozhodujících a svým způsobem privilegovaných politických aktérů, což se projevilo pozvolnou expanzí významu “nezávislých” (nestranických) kandidátů. Reilly příznačně ironicky konstatoval, že největší papuánsko--novoguinejská "strana" v posledních dvou volebních kláních byla tvořena právě “nezávislými”, kteří dohromady získaly více než 50% hlasů (viz Reilly 1999).

 

Stěží lze tedy popřít, že papuánsko--novoguinejská zastupitelská demokracie byla a je spjata s – podle Reillyho názoru -- “difůzní” a fragmentovanou soustavou politických stran, jíž nelze považovat za plnohodnotný, fungující kompetitivní stranicko-politický systém. Je přitom otázkou, nakolik je možné tvrdit, že rozvíjení demokracie šlo v papuánsko--novoguinejském případě ruku v ruce s postupující atrofií stranického systému (Reilly 1999) .  Jinou otázkou pak je, zda považovat tento velmi specifický stranicko-politický útvar pouze za ojedinělý produkt působení výjimečné kombinace strukturálních (včetně zmíněné extrémní etnicko-teritoriální fragmentace PNG) a konjunkturálních (včetně paternalistického, "depolitizujícího" charakteru koloniální australské správy a rovněž absence dostatečně akceschopné nezávislé ambiciózní domorodé politické elity) faktorů. Nemáme zde přitom primárně na mysli nabízející se možnosti srovnávání stranické soustavy a politické obce PNG s jinými nerozvinutými či úpadkovými stranicko-politickými útvary, spjatými zejména s “malými” insulárními státy (cf. Anckar & Anckar 2000), jako spíše otázku eventuálního propojení Reillyho interpretace vývoje demokracie a stranicko-politického uspořádání v papuánsko—novoguinejském případě s názory zpochybňujícími význam “silných” politických stran, systémů politických stran či obecně politického stranictví pro konsolidaci demokracie, popřípadě pro fungování soudobých demokratických systémů vůbec.[2] V případě pokusů o obecnější vyjádření vztahu mezi podobou stranicko-politického systému a demokratickými politickými systémy resp. jejích etablováním a rozvíjením, nelze postupovat tak, že je diferencovaně analyzována jen jedna strana tohoto vztahu (stranicko-politický systém), zatímco demokracie zůstane chápána bez dalšího rozlišení jen v rovině obecného pojmu. Pro dosažení smysluplné a vědecky relevantní výpovědi by bylo nezbytné zvažovat v této souvislosti také rozdíly mezi různými typy demokratických politických systémů, diference týkající se jejich vzniku, logiky jejich fungování, politicko-kulturních determinant apod. a teprve na základě tohoto rozlišení sledovat korelace k různým variantám stranicko-politických systémů.

Je  zřejmé, že nelze vyvozovat obecné závěry z jedné vskutku velmi specifické “případové studie”, tím spíše, že Reilly vlastně ani příliš neusiloval o propojení jím použité argumentace se schématy a modely, jež by takové generalizace eventuálně umožňovaly, a spokojil se v tomto směru vlastně jen s provokativními náznaky.  Ben Reilly nevyužil  kupříkladu ani zjevně se přímo nabízející příležitosti k diskusi o působení faktoru “kulturně vymezené resistence vůči politickému stranictví” (cf. Anckar & Anckar 2000), v jejímž rámci by bylo možné experimentovat s velmi zajímavými dílčími i relativně širokými komparacemi, samozřejmě za předpokladu přiměřeného respektování heterogennosti příslušných útvarů a kontextů do takových srovnávání zahrnutých. Podle našeho názoru je škoda, že  příležitosti k takovým komparacím byly doposud málo využívány, protože touto cestou lze -- aniž bychom jakkoli chtěli podceňovat doprovodná rizika -- podrobit náročnému “testování” heuristickou kapacitu politologických konceptů a modelů a  stimulovat jejich inovaci.

 

Literatura

 

Anckar,  Dag (1997): Dominating Smallness. Big Parties in Lilliput Systems, Party Politics, III, April 1997, n. 2: 243-263.

Anckar,  Dag, Anckar, Carsten (2000): Democracies Without Parties, Comparative Political Studies, XXXIII, March 2000, n. 2: 225-247.

Bratton, Michael, van den Walle, Michael (1997): Democratic Experiments in Africa, Cambridge University Press, Cambridge, New York.

Ellner, Steve (2001): Latin American Democracy in "Post-Consolidaton" Literature: Optimism and Pessimism, Latin American Politics and Society, XLIII, Issue 1, Spring 2001 (elektronická verze).

Fiala, Petr, Strmiska, Maxmilián (1997a): Teorie politických stran, Barrister & Principal,  Brno.

Fiala, Petr, Strmiska, Maxmilián (1997b): Insulární stranicko-politické systémy Karibiku. Příspěvek ke klasifikaci a typologii stranických systémů, Politologické studie - SPFFBU, T 1: 73-81.

Karvonen, Lauri, Anckar, Karsten  (2001): Party Systems and Consolidation of Democracy: A Comparative Study of the Thirld World,  XXIX Joint Sessions of Workshops, ECPR, Workshop: Parties, Party Systems and Democratic Consolidation in the Third World, 6-11 April 2001, Grenoble.

Mainwaring, Scott (1998b): Party Systems in the Third Wave, Journal of Democracy, IX, n. 3, July 1998: 67-81.

Mainwaring, Scott (1999): Rethinking  Party Systems in the Third Wave of Democratization. The Case of Brazil, Stanford University Press, Stanford.

Mainwaring, Scott, Scully, Timothy R. (1995): Introduction. Party Systems in Latin America, in: Mainwaring, Scott, Scully, Timothy R. (eds.): Building Democratic Institutions. Party Systems in Latin America,  Stanford University Press, Stanford: 1-34.

Mair, Peter (1997): Party System Change. Approaches and Interpretations, Clarendon Press, Oxford.

Mair, Peter (2000): Populist Democracy vs. Party Democracy, ECPR, Workshop: Competing Conceptions of Democracy, 14-19 April 2000, Copenhagen.

Przeworski, Adam (1975):  Institutionalization of Voting Patterns, or is Mobilization the Source of Decay?, The American Political Science Review, LXIX, Issue 1, March 1975: 49-67 (elektronická verze).

Przeworski, Adam (1991): Democracy and the Market: Political and Economic Reforms in Eastern Europe and Latin America, Cambridge University Press, Cambridge.

Randall, Vicky, Svåsand, Lars  (2001): Political Parties and Democratic Consolidation in Africa,  XXIX Joint Sessions of Workshops, ECPR, Workshop: Parties, Party Systems and Democratic Consolidation in the Third World, 6-11 April 2001, Grenoble.

Reilly, Ben (1999): Party Politics in Papua New Guinea: A Deviant Case?, Pacific Affairs, LXXII, n. 2, Summer 1999: 225-246 (elektronická verze).

Reilly, Ben (2000): The Africanisation of the South Pacific, Australian Journal of International Affairs, LIV, Issue 3, November 2000: 261-268 (elektronická verze).

Reilly, Ben (2001): Democracy, Ethnic Fragmentation, and Internal Conflict, International Security, XXV, Issue 3, Winter 2000/2001: 162-185 (elektronická verze).

Reilly, Ben, Reynolds, Andrew (1999; dat. rovněž 2000): Electoral Systems and Conflict in Divided Societies, CBSSE, The National Academy Press, elektronická verze, (Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.).

Roberts, Kenneth M. (2000): Party-Society Linkages and the Transformation of Democratic Representation in Latin America, příspěvek na konferenci Threats to Democracy in Latin America, University of British Columbia, Vancouver, November 3-4, 2000. (http://www.iir.ubc.ca/pwiasconferences/threatstodemocracy/roberts2.pdf)

Schedler, Andreas (1995): Under- and Overinstitutionalization: Some Ideal Typical Propositions Concerning New and Old Party Systems, Working Paper 213 - March 1995, The Helen Kellogg Institute for International Studies Working Paper Series, University of Notre Dame, Notre Dame.

Strmiska, Maxmilián (1998):Stranicko-politické soustavy antilských demokracií, in: Strmiska, M. (red): Politické strany a stranické systémy v mimoevropských zemích I., MPÚ MU, Brno:  66-84.

Tóka, Gábor (1997): Political Parties in East Central Europe, in: Diamond, Larry, Plattner, Marc F., Chu, Yun-Han (eds.): Consolidating the Third Wave Democracies, Johns Hopkins University Press, Baltimore: 93-134.

 

 

 

 


[1] Rozdílnost charakteristických rysů demokratizace a rozdílnosti širšího kontextu pochopitelně v těchto případech komplikují jakékoli pokusy o “těsnou” komparaci a kladou vskutku extrémní nároky na vysvětlování korelací různých (často navíc zřetelně různorodých) strukturálních a konjunkturálních faktorů, včetně jejich kombinací.

[2] Za relativně mírné vyjádření tohoto trendu lze pokládat například názor Gábora Tóky, že konzolidace postkomunistických středoevropských demokracií nebyla nutně závislá na stabilizaci stranických systémů  (v tom smyslu, že ji předcházela),  přičemž strany mohou obecně přispívat spíše ke kvalitě, než ke konzolidaci demokracie (cf. Tóka 1997). Steve Ellner ve své bilanci “post-konzolidační” literatury (vztahující se k latinskoamerické realitě) konstatoval (Ellner 2001): "In general, political scientists are more skeptical than in the past about central role played by parties in the defense and consolidation of democracy in Latin America. (...) In contrast, Diamond and Hartlyn, and Linz extol strong, institutionalized political parties and consider them instrumental in the successful implementation of market reforms. Nevertheless, the editors are more reserved in their praise of strong party systems than they were in the  book’s first edition." Pro ilustraci připojujeme rovněž  ještě jedno radikálnější tvrzení: "Overall, however, one is struck by the failure of party system characteristics to explain variations in democratic consolidation." (Karvonen, Anckar 2001: 18).

 



Copyright (c) 2001 Petr Fiala, Maxmilián Strmiska

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.