Strmiska, M. (2001). Polarizací k dynamickému pluralismu? Případ černohorského multipartismu. Středoevropské politické studie, 3(3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3871/5413
Støedoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 3, ROČNÍK III., LÉTO 2001, ISSN 1212-7817 - PART 3, VOLUME 3, SUMMER 2001, ISSN 1212-7817

 

POLARIZACÍ K DYNAMICKÉMU PLURALISMU?  PŘÍPAD ČERNOHORSKÉHO MULTIPARTISMU 

 

Maxmilián Strmiska

 

 

 

Vývoj stranicko-politické soustavy Černé Hory v devadesátých letech XX. století představuje  zajímavý předmět výzkumu postkomunistických stranicko-politických systémů nejen z hlediska rozboru procesů utváření  a přetváření stranicko-politické plurality, polarity a vzorců stranicko-politických interakcí ve zřetelně se proměňujícím postkomunistickém kontextu, nýbrž rovněž v rámci poněkud odlišné, v některých ohledech širší perspektivy favorizující analýzu  vazeb mezi národotvornými a/nebo státotvornými procesy a transformací politického systému, zahrnující   (re)strukturování  příslušné soustavy politických stran.  Tato stať představuje  příspěvek k interpretaci geneze stranického pluralismu v Černé Hoře se zvláštním zřetelem k vývoji jeho polarity, resp. konfigurace jeho hlavních i vedlejších pólů, zejména v období posledních pěti let. Při této příležitosti si tato stať rovněž klade za cíl poskytnout nové podněty k rozvíjení diskuse o strukturálních a konjunkturálních faktorech ovlivňujících profilování a konzolidaci postkomunistických multipartismů.

                                                                 *    *    *

Pro základní charakteristiku černohorské stranické soustavy v letech 1990 až 1996 jsou mimořádně důležité dva momenty. První z nich se vztahuje k semipluralitním a semikompetitivním rysům tohoto uspořádání. Jean Blondel  příznačně přiřadil tehdejší stranicko-politickou soustavu tzv. Nové Jugoslávie (SRJ) k systémům “dominantní strany v semipluralistickém kontextu” (dominant party in a semi-pluralistic context), či, jinak řečeno,  k  “systémům dominantní strany v semikompetitivním a částečně pluralistickém režimu” (system of dominant party in semi-competitive and partially pluralistic regime) (Blondel 1997: 13, 17-18). Je otázkou, nakolik tato Blondelova klasifikace vůbec brala v úvahu federální charakter “novojugoslávského” stranického uspořádání, včetně rozdílů mezi jeho srbskou a černohorskou součástí.  Podstatný je ovšem fakt, že pro celou tuto soustavu byl charakteristický moment semikompetivity (semi-competitiveness), který  znehodnocoval  prvky politického pluralismu. V Černé Hoře na počátku devadesátých let XX. století sice formálně existoval stranicko-politický pluralismus, který byl však impotentní. Tato impotence byla především impotencí opozičních sil, příliš slabých na to, aby ztělesňovaly věrohodnou, efektivní vládní alternativu (v nefalšovaně soutěživém prostředí) anebo aby si alespoň vynutily relevantní podíl na politické moci v rámci nějakého konsociačního modelu. Stranicko-politický  pluralismus v prostředí bez rotace vládní strany a - v širším smyslu - bez obměny politického establishmentu mohl mít pochopitelně jen omezený význam. Toto uspořádání vykazovalo rysy tzv. delegativní demokracie,  v níž politická soutěž a volební procedury slouží především k legitimaci režimu a výsadního postavení příslušného establismentu.  Tak tomu bylo v Černé Hoře až do roku 1997, kdy, svým způsobem náhle,  získala volební a politická soutěž nový smysl.

 

Druhý moment se týká některých rysů černohorského stranického uspořádání jako subsystému, nacházejícího se na politické periferii širšího (federálního) systému (cf. Sekelj 2000).  Nelze přehlédnout fakt, že černohorské stranické uspořádání  nebylo  (a doposud není)  stranickým systémem v nezávislé politické obci. V rámci “Nové Jugoslávie” představovala Černá Hora periferii. Narozdíl od Kosova a Vojvodiny se sice jednalo o svým způsobem  “privilegovanou” periferii (zejména s ohledem na formálně rovnocenné postavení Černé Hory vzhledem k Srbsku v rámci federace), ale to  na  faktické mocensko-politické nerovnosti a prvcích podřízenosti v jejím vztahu k srbskému centru  nic podstatného nezměnilo.  Jak se tento stav odrážel v povaze stranického uspořádání Černé Hory? Bylo by -- na první pohled -- logické definovat toto uspořádání jako subsystém. Věc však není tak jednoduchá. Některé rysy tohoto uspořádání je charakterizovaly jako subsystém, zatímco jiné nikoli. Při této příležitosti je užitečné rozlišit dvě roviny -- federální a republikovou (subfederální) -- fungování černohorského multipartismu. Rysy subsystémovosti byly  pochopitelně výraznější v rovině federální  volebně-politické soutěže, kde významnou roli hrála omezení vyplývající z malé populace (a tudíž elektorátu) Černé Hory, která nutně poněkud degradovala význam černohorského podprostoru federální volební soutěže,  s  výjimkou soutěže o křesla v horní komoře federálního jugoslávského parlamentu.  V daném kontextu je ovšem důležitější, že černohorská stranicko-politická scéna  nepředstavovala -- ani v rovině federální, ani v rovině subfederální -- zmenšenou kopii srbského multipartismu (cf. Allcock 1994). Odnože srbských (pansrbských, celosrbských) stran, pokud vůbec v Černé Hoře působily, se totiž nestaly protagonisty zdejší politické scény, což platilo  pro období 1990-1997 a v podstatě i pro následující léta.  Význam tohoto momentu se ovšem ozřejmil teprve tehdy, až došlo k otevřenému, nevratnému rozkolu uvnitř černohorské Demokratické strany socialistů (DPS), této postkomunistické “strany establishmentu”, sesterské strany Miloševićovy SPS, jejíž většinové “černohorské” křídlo přestalo být loajální vůči Bělehradu. Pak došlo k valorizaci právě těch endogenních rysů černohorské stranicko-politické soustavy, které ji charakterizovaly jako specifický stranický systém, zatímco prvky subsystémovosti spjaté s přetrvávajícím federálním  institucionálním uspořádáním  byly postupně potlačeny, byť nikoli úplně eliminovány. Černohorskou stranickou soustavu v letech 1990 až 1996 lze tedy stručně charakterizovat jako specifický případ provizorního, semistrukturovaného semikompetitivního pluralismu v delegativní demokracii (cf. Blondel 1997).

 

S jistým nezbytným zjednodušením bylo přitom možné v černohorském kontextu poloviny devadesátých let XX. století rozlišit pět stranicko-politických uskupení či táborů jež ovšem nelze -- především vzhledem k relativně nízké míře ideově-programové krystalizace -- považovat za rovnocenné ekvivalenty tzv. stranických rodin (party familiesfamilles spirituelles). První, mocensko-politicky  nejvýznamnější stranicko-politický tábor ztělesňovala dominantní Demokratická strana socialistů (DPS), jež představovala postkomunistickou “stranu establishmentu” s pozoruhodně vágním programem. Opoziční sektory reprezentoval jednak jednoznačně antikomunisticky, pročernohorsky a independentisticky orientovaný Liberální svaz Černé Hory (LSCG), jednak filosrbská nacionálně-populistická Národní strana (NS). LSCG a NS sice spolupracovaly a v roce 1996 dokonce vystoupily  společně ve volební alianci, avšak každá představovala odlišný stranický tábor. V některých aspektech zaujímala postavení obdobné těmto stranám (což se týká především některých aspektů pozice LSCG), rovněž Sociálně-demokratická strana (SDP), jež vznikla v roce 1993 sjednocením menších “sociálně-demokratických reformních” a “socialistických” stran, jíž by však v daném období bylo obtížné považovat za reprezentanta samostatného, vyhraněného stranicko-politického tábora.[S1]  Čtvrté stranicko-politické uskupení utvářely etnické či “nacionalistické”  strany reprezentující albánskou a muslimsko-bosňackou menšinu: především Demokratická unie Albánců (DUA), Demokratický svaz Černé Hory (DSCG) a Strana demokratické akce (SDA).  Pátý černohorský stranicko-politický tábor zprvu představoval jakousi zbytkovou kategorii, zahrnující pobočky celosrbských formací; záhy se ovšem tento tábor stal doménou černohorských odnoží ultranacionalistických srbských či pansrbských stran, především Srbské radikální strany (SRS) či jiných formací “radikální” či obdobné provenience (cf. Allcock 1991; Allcock 1994).

 

Je zřejmé, že ne všechny zmíněné stranicko-politické tábory  byly reprezentovány relevantními stranami. Analýza relevance černohorských stran byla ovšem poněkud problematická, vzhledem k tomu, že vládním potenciálem v daném období disponovala pouze DPS. DPS s převahou vyhrála všechny volby v letech 1990 až 1996 (v r. 1990 ještě jako Svaz komunistů Černé Hory, od r. 1992 pod  názvem Demokratická strana socialistů), takže ji bylo možné považovat za ultradominantní stranu. Kandidát DPS s převahou zvítězil také ve volbách prezidenta Černé Hory roku 1993.  DPS měla navíc možnost využívat volebního inženýrství  a přizpůsobovat si tak ve svůj prospěch “pravidla hry”. V těchto podmínkách relevance ostatních stran spočívala především v demonstrování opozičního či “vyděračského” potenciálu, popřípadě - v menší míře - v jejich působení jako podpůrné síly či potenciální náhrady (tedy nikoli nezbytně vyhraněné alternativy) vzhledem ke stávajícímu establishmentu. Za relevantní strany bylo možné pokládat LSCG, NS a snad ještě -- s výhradami -- SRS a SDP, přičemž zvláštní postavení zaujímaly strany reprezentující etnické minority. Ostatní strany v rámci institucionální politiky nezískaly významné postavení a v lepším případě pouze aspirovaly na roli relevantních politických aktérů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tabulka 1:  Stranicko-politické póly a nejdůležitější strany (1990--1996)

 

Póly a strany / volby

1990-1992

1993-1995/1996

Hlavní stranicko-politický pól*

SKCG/DPS

DPS

Vedlejší póly

Svaz reformních sil*; NS

LSCG; NS; SRS

Etnické minipóly

Demokratická koalice*

 

Ostatní relevantní strany

 

SDP

Potenciální relevantní strany**

DS

 

* Jedná se o “složené” formace.

** V rámci této kategorie jsou posuzovány především strany s malým parlamentním zastoupením či výjimečně rovněž mimoparlamentní, v některých ohledech ovšem významné stranicko-politické formace.

 

Toto hodnocení potvrzuje i letmý pohled na výsledky voleb do černohorského parlamentu v letech 1990 až 1996 (viz též Tabulku č. 4 ).  V roce 1990 Svaz komunistů Černé Hory (SKCG; pozdější DPS) získal 83 mandátů (z celkových 125), Svaz reformních sil 17 mandátů, Demokratická koalice 13 a NS dvanáct křesel. Po parlamentních volbách roku 1992 kontrolovala DPS 46 mandátů (z celkových 85), zatímco zastoupení ostatních aktérů bylo zřetelně menší (NS disponovala 14, LSCG 13, SRSCG 8 a SDP 4 mandáty).  Volby do černohorského parlamentu v listopadu 1996 pak završily první etapu vývoje černohorského stranického pluralismu.  Demokratická strana socialistů -- alespoň zdánlivě -- obhájila postavení ultradominantní strany a opět dosáhla  “jednobarevné” absolutní parlamentní většiny: získala 45 mandátů (z celkových 71) a 51,24% hlasů.  LSCG a NS, byť utvořily volební alianci Národní shoda (Narodna Sloga), se nepodařilo výsadním postavením DPS otřást. Jejich alianční politika byla naopak voliči penalizována: Národní shoda obdržela pouze 19 mandátů a méně hlasů (25,57%), než obě zúčastněné strany dohromady v předcházejících parlamentních volbách v roce 1992. SDA získala tři a albánské strany DSCG a DUA  po dvou mandátech (cf. Parlamentarni izbori - retrospektiva izbora). 

 

Tuto situaci  od základu změnil rozkol uvnitř vládnoucí Demokratické strany socialistů v roce 1997.  Známky počínajícího rozštěpení DPS na pročernohorské pragmatické a na prosrbské pro-miloševićovské křídlo  byly patrné již v polovině devadesátých let XX. století, avšak teprve v souvislosti se zápasem o nominaci stranického kandidáta do prezidentských voleb v roce 1997 vyústilo toto vnitřní rozštěpení v otevřený rozkol. Vnitrostranický konflikt skončil vítězstvím pragmatického křídla, podporujícího kandidaturu Milo Đukanoviće. Jeho protivník Momir Bulatović byl se svými přívrženci donucen DPS opustit a posléze spolu s nimi vytvořil vlastní formaci, Socialistickou národní stranu (SNP). Đukanovićovo křídlo dokázalo na svou stranu získat dosavadní pročernohorskou a anti(post)komunistickou opozici a s její pomocí mohl nakonec Đukanović ve druhém kole prezidentských voleb nad Bulatovićem zvítězit. Došlo rovněž ke výrazným posunům v poměru sil v parlamentu.  Období svérázného přeskupování a měnění poměru sil, provázené fragmentací stran a jejich poslaneckých klubů, skončilo pak předčasnými parlamentními volbami,  tentokrát realizovanými podle proporčního systému, v květnu 1998. V těchto parlamentních volbách zvítězila koalice DPS, NS, SDP (Da živimo bolje) se  42 mandáty a 48,87% hlasů, zatímco SNP získala 29 křesel a 35,6% hlasů, LSCG pak 5 křesel (6,21% hlasů) a albánské strany DSCG a DUA po jednom mandátu (s 1,56%, resp. 1,1% hlasů) (cf. Parlamentarni izbori – Retrospektiva izbora).

 

 

Tabulka 2:  Konfigurace stranicko-politických pólů a nejdůležitějších stran (1996--1998)

 

Póly a strany / volby

Po volbách roku 1996

Po rozkolu v DPS

Po volbách roku 1998

Hlavní póly*

DPS

DPS; SNP

Da živimo bolje* (DPS + SDP + NS); SNP

Vedlejší póly

Narodna sloga* (LSCG + NS)

LSCG; NS

LSCG; 

Etnické minipóly

SDA; DUA; DSCG

DUA; DSCG

DUA; DSCG

Ostatní relevantní strany

SDP 

SDP

SDP

Potenciální relevantní strany**

 

SDA  a různé odštěpené formace

SDA

* Jedná se o “složené” formace, resp. předvolební aliance.

** V rámci této kategorie jsou posuzovány především strany s malým parlamentním zastoupením, eventuálně menší strany  vzniklé odštěpením z parlamentních stran či výjimečně rovněž mimoparlamentní, v některých ohledech ovšem významné stranicko-politické formace.

 

 

Restrukturace černohorské stranicko-politické scény proběhnuvší v letech 1997 až 1998 s sebou pochopitelně přinesla změny v postavení hlavních stran, zahrnující transformaci převažujících vzorců jejich interakcí a tudíž modelu fungování celé stranicko-politické soustavy. Jestliže v předcházejícím období se toto stranické uspořádání vyznačovalo existencí jediného hlavního pólu (DPS), nyní se zde etablovaly dva hlavní póly, DPS a SNP, ztělesňující základní politické opce v silně polarizovaném prostředí. Jak bylo již naznačeno, profilování DPS a SNP jakožto hlavních pólů  bylo primárně podmíněno především jejich rozdílným vztahem k bělehradskému Miloševićovu režimu, od čehož se odvíjely jejich další kontrapozice, včetně ve své podstatě nevyjednavatelného problému definování či redefinování identity černohorské politické obce a statutu Černé Hory jako státního útvaru. DPS se v závěru devadesátých let XX. století vymezovala jako demokratická prozápadní pročernohorská, multikulturně orientovaná strana se zvláštním “politickým a edukativním” posláním, zatímco SNP se profilovala jako protizápadní filosrbská postkomunistická, resp. neosocialistická strana “obyčejných lidí” (cf. elektronické materiály DPS: Program partije; Novi lik partije; ICG 2000a). Antagonistické prvky v jejich vztahu byly posilovány tím, že obě strany se snažily k upevnění svého politického vlivu používat identitární mobilizace a do popředí posunovaly v daném kontextu polarizující, nevyjednavatelná politická témata.

 

Demokratická strana socialistů, staronová strana vládních kruhů a pilíř černohorského establishmentu, ztratila po zmíněném rozkolu ultradominantní postavení, což se snažila kompenzovat posilováním svého relativně privilegovaného “středového” postavení. Tato strategie byla, alespoň krátkodobě, vcelku úspěšná.  Svého úhlavního nepřítele, SNP, se DPS pokoušela jako “antisystémovou sílu” politicky izolovat (docílením co nejširšího conventio ad excludendum) a pokud možno úplně diskvalifikovat jako zjevně “protičernohorskou” sílu.  K profilování DPS jako umírněného středu par excellence jí měly posloužit také útoky na LSCG jako “nezodpovědnou” independentistickou-nacionalistickou sílu, de facto napomáhající udržování vlivu Bělehradu v Černé Hoře. V  černohorském kontextu závěru devadesátých let  SNP se jevila jako převážně antisystémově orientovaná a do jisté míry “nezodpovědná” opozice, byť se radikálnost protivládní orientace jejich jednotlivých frakcí lišila a otázka primární loajality strany (vůči federálnímu bělehradskému centru anebo Černé Hoře) se stala předmětem vnitrostranických sporů. O klasické tripolární uspořádání podle Sartoriho modelu polarizovaného pluralismu  se však v tomto případě nejednalo, byť zde opravdu působily tři vyhraněné póly: DPS a SNP ztělesňovaly dva hlavní a LSCG vedlejší pól. Povaha polí či proudů interakcí DPS--SNP a DPS--LSCG  je ovšem velmi odlišná.  O skutečné, v systémové rovině významné  polarizaci lze hovořit pouze ve vztahu DPS--SNP, zatímco prvky polarizace ve vztahu DPS-LSCG jsou omezené a v podstatě účelově reprodukované. Ve vztahu k vládnoucí DPS není a nebyla LSCG  antisystémovou “nezodpovědnou” opozicí. Pozice DPS a LSCG jsou konec konců kompatibilní, což ukázalo jednak jejich spojenectví z léta a podzimu 1997, jednak postoj LSCG na přelomu let 2000/2001 a poté vývoj vztahů liberálů k DPS po parlamentních volbách roku 2001. Konflikt mezi nimi nebyl a není konfliktem “ideologicky vzdálených” stran, nýbrž konfliktem konkurentů v řadě ohledů si blízkých.   DPS měla  a má  velký zájem o faktické ovládnutí kulturně-politického patrimonia a mobilizačních zdrojů LSCG, zatímco liberálové - kteří se domnívali, že jim “zkorumpovaná” DPS do značné míry ukradla jejich původní roli demokratické občanské pročernohorské strany -  se snaží uchovat si svou nezávislost a vyhnout se vynucené kooperaci s DPS, jež by vedla k přijetí subalterní role slabšího partnera DPS. 

 

Ostatní relevantní černohorské strany nezískaly v závěru devadesátých let XX. století  jednoznačný statut pólů (ve smyslu více či méně permanentních vedlejších pólů). SDS a NS (NS ovšem jen dočasně), disponující koaličním potenciálem, přijaly roli slabších partnerů DPS. SNP si postupně vytvořila vlastní “jugoslávskou” alianci, v níž  z významnějších stran participovaly SNS (jejímž základem se stala Bojovićova skupina, odštěpená z NS) a SRS (cf. ICG 2000b). Zvláštní postavení nadále zaujímaly  strany etnických menšin, tj. především SDA, DSCG a DUA, nebereme-li zde v úvahu menší formace či frakce oddělené od těchto stran. Černohorská Strana demokratické akce (SDA), oslabená odštěpením disidentského křídla, ovšem ztratila  zastoupení v černohorském parlamentu a této  pozici musela čelit konkurenci dalších bosňackých stran. V konfliktu mezi DPS a SNP tyto etnické strany představovaly potenciální spojence DPS a SDP, které je přitom dokázaly připravit o část jejich elektorátu. Ostatní formace, jež na černohorské stranické scéně působily, se v tomto období nedokázaly výrazněji a/nebo trvale prosadit.[S2] 

 

Jak tyto změny ovlivnily složení a charakter černohorských stranicko-politických táborů? Lze říci, že pokračující polarizace černohorské politické scény, jejíž dynamika a charakter přitom nebyly podstatně ovlivněny pádem Miloševiće a změnou bělehradského režimu,   přispěla k určitému zjednodušení konfigurace stranicko-politických uskupení.   S jistým zjednodušením  je možné tvrdit, že Demokratická strana socialistů (DPS) spolu se Sociálně-demokratickou stranou (SDP) nyní ztělesňují “prozápadně” a pročernohorsky orientovaný sociálně-demokratický tábor. Pročernohorský, vyhraněně independentistický, liberální “prozápadní” tábor   reprezentuje nadále Liberální svaz Černé Hory (LSCG). K výrazným změnám, pomineme-li zřetelnou tendenci k pluralizaci, vyjádřenou zformováním nových či aktivizací starých, prozatím však volebně nepříliš úspěšných stran (např. Mezinárodní demokratické unie, IDU; Strany národní rovnoprávnosti, SNR; Strany demokratické prosperity, PDP), nedošlo ani v případě tábora reprezentujícího albánskou, resp.  muslimsko-bosňackou menšinu. Jinak je tomu ovšem v případě filosrbských nacionálně-populistických uskupení. Polarizace černohorské politické obce vytvořila podmínky pro (re)agregaci většiny či alespoň značné části takto orientovaných stran v jednom uskupení, popřípadě i v jedné souhrnné předvolební i povolební alianci. Předobrazem takového spojenectví se stala předvolební koalice Jugoslávie v lokálních volbách v Podgorici v červnu 2000 a jeho dalším, prozatím nejdůležitějším ztělesněním (v pozměněném federálním kontextu, tj. po pádu Miloševiće a po nastolení hegemonie DOS) posléze aliance Společně za Jugoslávii (Zajedno za Jugoslaviju) z jara roku 2001, obě utvořené kolem Socialistické národní strany (SNP) jakožto svého ústředního pilíře (cf. ICG 2000b; ICG 2001). Součástí tohoto tábora se stala rovněž -- po svém odchodu z vládní koalice -- Národní strana (NS), resp. její většinová frakce. Aliance Společně za Jugoslávii ovšem nezahrnula  všechny -- potenciálně více či méně významné -- prosrbské či alespoň profederální strany. Prozatím nelze odhadnout, nakolik tato agregace “projugoslávských” sil představuje trvalý jev a nakolik bude doprovozena odpovídajícími posuny v ideově-programové krystalizaci zúčastněných stran a případnou konvergencí jejich profilu.

 

Pokud jde o posouzení nejnovějšího vývoje černohorské stranické soustavy, zahrnující dění od konce roku 2000 do předčasných parlamentních voleb v dubnu 2001, je zřejmé, že vzhledem k nedostatku časového odstupu a zvláštnostem vývoje černohorské politiky, nepostrádajícího dramatické momenty, je možné dospět pouze k prozatímním závěrům. Obecně lze říci, že prudce se rozvinuvší dualismus DPS a SNP a s ním spjaté radikální zvýšení politické kompetivity dodalo nové impulsy procesu diferenciace a programatické krystalizace politických stran a otevřelo dveře  dynamické evoluci stranického pluralismu v Černé Hoře. Bylo by ovšem předčasné hovořit o konzolidaci a/nebo skutečném “zrání” černohorského stranického systému, především proto, že je obtížné odhadnout všechny  střednědobé a dlouhodobé konsekvence pokračující politické polarizace. Tato polarizace se zjevně týká charakteru a směřování celé politické obce, nikoli pouze stranického systému,  což velmi zvyšuje vulnerabilitu celého politického uspořádání. V úvahu je pochopitelně třeba vzít rovněž vývoj uvnitř jednotlivých černohorských politických stran a prvky kontinuity či diskontinuity ve vzorcích jejich interakcí.  V této souvislosti jde především o  přechod  Národní strany (resp. její většinové frakce)[S3] od vládního pročernohorského uskupení k opozičnímu  projugoslávskému táboru a o rozkol uvnitř Socialistické národní strany (SNP), jež s sebou přinesl vytvoření Národní socialistické strany (NSS), vedené Momirem Bulatovićem, ztělesňující dalšího uchazeče o roli vedlejšího projugoslávského populistického pólu. Je zřejmé, že rozbor a interpretace výsledků a především střednědobých  důsledků předčasných dubnových parlamentních voleb roku 2001 bude vyžadovat pečlivou reflexi nejen změn v poměru sil hlavních uskupení (tj. koalic Vítězství náleží Černé Hoře, resp. Společně za Jugoslávii) nýbrž celkové povolební mocensko-politické situace. Eventuální systémotvorný efekt těchto změn  bude však možné odpovídajícím způsobem posoudit teprve s větším časovým odstupem.

 

 

 

Tabulka 3:  Konfigurace stranicko-politických pólů a nejdůležitějších stran (2000--2001)

 

Póly a strany / volby

jaro-léto 2000 (lokální volby)  

Počátkem roku 2001

Po volbách roku 2001

Hlavní póly

Da živimo bolje*  (DPS + SDP + NS); Jugoslavija* (SNP etc. ***)

DPS; SNP

Pobjeda je Crne Gore* (DPS + SDP); Zajedno za Jugoslaviju* (SNP + NS + SNS)

Vedlejší póly

LSCG

LSCG; NSS;

LSCG; NS

Etnické minipóly

Za Malesiju*  (DUA + DSCG)

DUA; DSCG

DUA; DSCG

Ostatní relevantní strany

 

SDP

 

Potenciální relevantní strany**

SDA; Srpska sloga*;

SDA; SRS; Narodna sloga  a různé odstěpené formace

NSS; Bošnjačko-muslimanska koalicija* (SDA + IDU + SNR); SRS; Narodna sloga

* Jedná se o “složené” formace, resp. předvolební aliance.

** V rámci této kategorie jsou posuzovány především strany s malým parlamentním zastoupením, eventuálně menší strany  vzniklé odštěpením z parlamentních stran či výjimečně rovněž mimoparlamentní, v některých ohledech ovšem významné stranicko-politické formace.

*** Koalice Jugoslavija-Momir Bulatović kromě SNP zahrnovala  například Jugoslávskou levici , Srbskou národní stranu, Srbskou radikální stranu, Radikální stranu "Nikola Pašić" a dvě menší filokomunistická a filojugoslávská hnutí.

Poznámka: v souvislosti s lokálními volbami v červnu 2000 byla v úvahu vzata -- v daném kontextu nejdůležitější -- konfigurace předvolebních koalic v Podgorici, nikoli v dalších černohorských městech.

 

Tabulka 4:  Přehled výsledků parlamentních černohorských voleb: počet mandátů získaných  jednotlivými  stranami a koalicemi  (1990 až 2001)

 

Strany a aliance / volby

1990  

1992

1996

1998

2001

DPS (SKCG)

83

46

45

 

 

SRS (Svaz reformních sil)

17

 

 

 

 

NS

12

14

 

 

 

DK (Demokratická koalice)

13

 

 

 

 

LSCG

 

13

 

5

6

SDPR

 

4

 

 

 

SRS

 

8

 

 

 

Narodna sloga

 

 

19

 

 

SDA

 

 

3

 

 

DUA (DUSH)

 

 

2

1

1

DSCG

 

 

2

1

1

Da živimo bolje

 

 

 

42

 

SNP

 

 

 

29

 

Pobjeda je Crne Gore

 

 

 

 

36

Zajedno za Jugoslaviju

 

 

 

 

33

 

 

 

Literatura a prameny

 

Ágh, A. (1998a): Emerging Democracies in East Central Europe and the Balkans, Edward Elgar, Cheltenham, Northampton.

Ágh, A. (1998b): The Politics of Central Europe, Sage, London.

AIM - Alternativna Informativna Mreza (http://www.aimpress.ch/), 1994-2001.

Allcock, J. B. (1991): Yugoslavia, in: Szajkowski, B. (ed.): New Political Parties of Eastern Europe and the Soviet Union, Longman, Harlow: 293-368.

Allcock, J. B. (1994): Yugoslavia. Montenegro , in: Szajkowski, B. (ed.): Political Parties of Eastern Europe, Russia and the Successor States, Longman, Harlow: 655-661.

Blondel, J. (1997): Party Systems in Eastern Europe and the Former Soviet Union, in: Holmes, L. T.,  Roszkowski, W.: Changing Rules. Polish Political and Economic Transformation in Comparative Perspective, Institute of Political Studies/Polish Academy of Sciences, Warsaw: 11-24.

Dan (http://www.dan.cg.yu/).

Demokratska Partija Socijalista (http://www.dps.cg.yu/).

Grilli di Cortona, P. (1998): Partiti e istituzioni in Europa centro-orientale. Quali influenze reciproche?, in: Bartole, S., Grilli di Cortona, P. (eds.): Transizioni e consolidamento democratico nell'Europa Centro-Orientale. Élites, istituzioni e partiti, G. Giappichelli Editore, Torino: 1-19.

ICG - International Crisis Group (2000a): Montenegro's Socialist People's Party: A Loyal Opposition?, ICG   28 April 2000 (http://www.intl-crisis-group.org/).

ICG - International Crisis Group (2000b):  Montenegro's Local Elections: Testing the National Temperature,   ICG, 26 May 2000 (http://www.intl-crisis-group.org/).

ICG - International Crisis Group (2001): Montenegro: Time To Decide. Pre-Election Briefing, ICG, 18 April 2001 (http://www.intl-crisis-group.org/projects/showreport.cfm?reportid=279).

Ishiyama, J. T.: Strange Bedfellows (1998): Explaining Political Cooperation Between Communist Successor Parties and Nationalists in Eastern Europe, Nations and Nationalism, IV, Part 1, January 1998: 61-85.

Izbori 2000 - Pobjeda (http://www.pobjeda.co.yu/rubrike/izbori/rubizbori.htm).

Izbori 2001 - Pobjeda (http://www.pobjeda.co.yu/rubrike/izbori2001/rubizbori2001.htm).

Kitschelt, H., Mansfeldová, Z., Markowski, R., Tóka, G. (1999): Post-Communist Party Systems. Competition, Representation, and Inter-Party Cooperation, Cambridge University Press, Cambridge.

Liberalni Savez Crne Gore (http://www.lscg.crnagora.com/).

Mair, P. (1997): Party System Change. Approaches and Interpretations, Clarendon Press, Oxford.

Merkel, W., Croissant, A.: Formale und informale Institutionen in defekten Demokratien, Politische Vierteljahresschrift, XLI, H. 1, März 2000: 3-30.

Miller, N. J. (1997): A Failed Transition: the Case of Serbia, in: Dawisha, K., Parrot, B. (eds.): Politics, Power and Struggle for Democracy in South-East Europe, Cambridge University Press, Cambridge:  146-188.

Monitor (http://www.monitor.cg.yu/).

Nations in Transit 1998: Yugoslavia, 1999 (http://freedomhouse.org/nit98/yugo.html).

Parlamentarni izbori Crna Gora (http://www.izbori.cg.yu/).

Parlamentarni izbori – Retrospektiva izbora (http://www.izbori.cg.yu/retropektiva/retrospektiva.htm).

Pribičevic, O. (1999): Changing Fortunes of the Serbian Radical Right, in: Ramet, S. (ed.): The Radical Right in Central and Eastern Europe Since 1989, The Pennsylvania University State University Press, University Park: 193-211.

Sartori, G. (1976): Parties and party systems. A framework for analysis, Cambridge University Press, Cambridge.

Sartori, G. (1998): Ingegneria costituzionale comparata, il Mulino, Bologna

Sekelj, L. (2000): Parties and Elections: The Federal Republic of Yugoslavia - Change without Transformation, Europe - Asia Studies, LII, n. 1, January 2000, el. verze (start page: 57).

Skupština Republike Crne Gore (HTTP://WWW.SKUPSTINA.CG.YU/).

Socijaldemokratska partija Crne Gore (http://www.sdp.cg.yu/).

Strmiska, Maxmilián (1998): Póly, polarita a utváření středo- a východoevropských multipartismů, Politologický časopis, V, č. 4, pp. 347-365.

Strmiska, M (1999): Ethno-Territorial Identities and the Making of Regional Party  Arrangement: The Case of Voivodina - An Introductory Analysis, Středoevropské politické studie, I, č. 1 (http://www.iips.cz/seps.html).

Vijesti (http://www.vijesti.cg.yu/).

Waller, M. (1995): Adaptation of the Former Communist Parties of East-Central Europe. A Case of Social-democratization?, Party Politics, I, n. 4, October 1995: 473-490.

Waller, M. (1996): Party inheritances and party identities, in: Pridham, G., Lewis, P. G. (red.): Stabilising fragile democracies. Comparing new party systems in Southern and Eastern Europe, Routledge, London, New York: 23-43.

 

 

 

Zkratky názvů vybraných černohorských politických stran

 

DPS (Demokratická strana socialistů); DSCG (Demokratický svaz v Černé Hoře); DUA (Demokratická unie Albánců); LSCG (Liberální svaz Černé Hory); NS (Národní strana); NSS (Národní socialistická strana); SDA (Strana demokratické akce); SDP (Sociálně-demokratická strana); SNP (Socialistická národní strana); SNS (Srbská národní strana); SRS (Srbská radikální strana).

 

Poznámky

 

11. V tomto ohledu je vhodné přihlédnout k dalšímu vývoji SDP, zejména v závěru devadesátých let, kdy se SDP stala nejbližším partnerem a svým způsobem satelitem nyní již pročernohorsky a “prozápadně” orientované DPS.

 

2.1 V Černé Hoře je registrováno šedesát stran, z nichž sedm formací pravidelně získávalo (samostatně či díky aliancím) parlamentní zastoupení (DPS, SDP, LSCG, NS, SNP, DUA, DSCG) a bylo tudíž považováno za relevantní strany. Určitý politický význam je připisován ještě dalším přibližně  deseti až dvanácti stranám, včetně formací jako je například NSS, Národní shoda (Narodna sloga), SDA, IDU (Mezinárodní demokratická unie), SNS (tuto formaci je nyní ovšem třeba přiřadit spíše k výše uvedené “privilegované sedmičce”), Srbská radikální strana-Vojislav Šešelj (SRS-Vojislav Šešelj), Srbská národní radikální strana (SNRS), Srbská demokratická strana (SDSCG) a několik menších (post)komunistických stran či hnutí.

 

3.1 Kvůli omezením daným rozsahem a zaměřením této stati zde není možné podrobněji popsat různými štěpeními poznamenaný vývoj Národní strany (NS) po roce 1996. Při této příležitosti pouze připomínám, že NS v řadě aspektů zaujímala specifické postavení “mezi” pročernohorským a projugoslávským blokem, i když ji nebylo pravděpodobně možné v žádné fázi jejího vývoje považovat za typickou umírněnou, centristicky orientovanou a středově umístěnou stranu. V tomto kontextu lze přechod jádra NS (na přelomu let 2000 a 2001) k opozičnímu, projugoslávskému táboru pojímat i jako opakování volby, jež již předtím učinily jiné skupiny, odštěpené z NS. To ale neznamená, že by všechny skupiny a frakce, zastoupené ve druhé polovině devadesátých let v NS, preferovaly a nakonec nevyhnutelně realizovaly tuto volbu. V této souvislosti lze poukázat například na snahu Novaka Kilibardy, někdejšího vůdčího představitele NS, o zformování nové multietnické “občanské” strany (pod názvem Národní shoda; Narodna sloga), v zásadních otázkách podporující vládní koalici. Cf. U Crnoj Gory do sada registrovano 60 stranaka, Vijesti, 28-2-2001.

 


[S1]1 V tomto ohledu je vhodné přihlédnout k dalšímu vývoji SDP, zejména v závěru devadesátých let, kdy se SDP stala nejbližším partnerem a svým způsobem satelitem nyní již pročernohorsky a “prozápadně” orientované DPS.

[S2]1 V Černé Hoře je registrováno šedesát stran, z nichž sedm formací pravidelně získávalo (samostatně či díky aliancím) parlamentní zastoupení (DPS, SDP, LSCG, NS, SNP, DUA, DSCG) a bylo tudíž považováno za relevantní strany. Určitý politický význam je připisován ještě dalším přibližně  deseti až dvanácti stranám, včetně formací jako je například NSS, Národní shoda (Narodna sloga), SDA, IDU (Mezinárodní demokratická unie), SNS (tuto formaci je nyní ovšem třeba přiřadit spíše k výše uvedené “privilegované sedmičce”), Srbská radikální strana-Vojislav Šešelj (SRS-Vojislav Šešelj), Srbská národní radikální strana (SNRS), Srbská demokratická strana (SDSCG) a několik menších (post)komunistických stran či hnutí.

[S3]1 Kvůli omezením daným rozsahem a zaměřením této stati zde není možné podrobněji popsat různými štěpeními poznamenaný vývoj Národní strany (NS) po roce 1996. Při této příležitosti pouze připomínám, že NS v řadě aspektů zaujímala specifické postavení “mezi” pročernohorským a projugoslávským blokem, i když ji nebylo pravděpodobně možné v žádné fázi jejího vývoje považovat za typickou umírněnou, centristicky orientovanou a středově umístěnou stranu. V tomto kontextu lze přechod jádra NS (na přelomu let 2000 a 2001) k opozičnímu, projugoslávskému táboru pojímat i jako opakování volby, jež již předtím učinily jiné skupiny, odštěpené z NS. To ale neznamená, že by všechny skupiny a frakce, zastoupené ve druhé polovině devadesátých let v NS, preferovaly a nakonec nevyhnutelně realizovaly tuto volbu. V této souvislosti lze poukázat například na snahu Novaka Kilibardy, někdejšího vůdčího představitele NS, o zformování nové multietnické “občanské” strany (pod názvem Národní shoda; Narodna sloga), v zásadních otázkách podporující vládní koalici. Cf. U Crnoj Gory do sada registrovano 60 stranaka, Vijesti, 28-2-2001.



Copyright (c) 2001 Maxmilián Strmiska

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.