Kopeček, L. (2000). Demokratická unie Slovenska – vznik, geneze a příčiny její “klinické smrti”. Středoevropské politické studie, 2(3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3833/5457
4

Lubomír Kopeček

 

Demokratická unie Slovenska

        vznik, geneze a příčiny její “klinické smrti”

 

V  turbulentně se vyvíjejícím slovenském systému politických stran dochází v polovině roku 2000 k další změně. Po náhlém vzestupu a pozvolném pádu populistického Smeru Roberta Fica, faktickém zániku Slovenské demokratické koalice (SDK), téměř úplném vymazání z povědomí voličů dvou menších stran, které SDK původně zakládaly – Strany zelených a sociálních demokratů (jejich preference se už řadu měsíců pohybují pod hranicí jednoho procenta), odchází z politické scény další subjekt, který v posledních šesti letech hrál nepřehlédnutelnou roli na slovenské politické scéně – Demokratická unie (DU). Právě vzhledem ke své nezanedbatelné politické relevanci si zaslouží krátké zhodnocení role, kterou na slovenské politické scéně hrál. Povětšinou se o této straně mluvilo jako o hlavním představiteli liberální politiky na slovenské politické scéně. Tento vžitý názor se tato stať snaží do jisté míry poopravit. Dalším cílem textu je potom provedení analýzy příčin zániku této strany.

 

1. Prehistorie a vznik Demokratické unie

Demokratická unie (celým názvem Demokratická unie Slovenska) vznikla 23. dubna 1994 na slučovacím sněmu dvou politických stran - Aliance demokratů Slovenské republiky a Alternativy politického realismu - jejichž členové se v různé době odštěpili od Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).[1] Prvním předsedou DU byl na tomto sněmu zvolen Jozef Moravčík. Aliance demokratů měla svůj prapočátek na přelomu let 1992/93, kdy vznikl spor mezi předsedou HZDS a premiérem Vladimírem Mečiarem  a místopředsedou HZDS a ministrem zahraničí Milanem Kňažkem. Konflikt, který vedle věcných neshod nabral i formu osobního sporu, skončil odchodem Kňažka nejenom z postu ministra, ale i z HZDS (březen 1993). Spolu z Kňažkem tehdy opustilo poslanecký klub HZDS sedm dalších poslanců, kteří  založili novou politickou stranu – Alianci demokratů. Proces politické eroze HZDS se tím ovšem nezastavil a o necelý rok později se celá situace v podstatě zopakovala. Kňažkův nástupce ve funkci ministra zahraničí Moravčík se postavil proti politickým metodám uplatňovaným předsedou strany, což vedlo ke stejnému výsledku jako v Kňažkově případu. Opět v únoru 1994 opouští HZDS skupina poslanců a zakládá vlastní politickou stranu - Alternativu politického realismu. [2]

Důvody, které konkrétně vedly k procesu štěpení v HZDS, jsou značně rozmanité. Od problému obsazení postu prezidenta republiky v březnu 1993, což byl bezprostřední impuls pro spor mezi Mečiarem a Kňažkem, až po otázky týkající se politické korupce, což bylo charakteristické pro spor Mečiar vesus Moravčík. Obecně se ale dá říci, že ústřední roli měly faktory, které v dané chvíli byly spíše v pozadí. Především ideová heterogennost HZDS, která byla v počátcích jeho existence velkou výhodou hnutí a umožnila mu získat v parlamentních volbách 1992 velkou podporu voličů, přestala brzy vyhovovat části stranické elity. Tato elita požadovala politickou profilaci hnutí. Dalším s tím souvisejícím faktorem byl autoritativní styl uplatňovaný předsedou strany, který v podstatě vylučoval prosazení osobních ambicí některých stranických představitelů. Ti se cítili Mečiarovým řízením strany příliš omezováni a poté co zjistili, že se jim nepodaří prosadit se v rámci strany, volili raději cestu odchodu.

K  dvěma zakládajícím proudům DU se připojuje ještě jedna skupina a to lidé, kteří opustili na začátku roku 1994 Slovenskou národní stranu (SNS). V SNS totiž dochází ke sporu, který vykazuje jisté analogie s obdobnou situací v HZDS. Klíčovým problémem tu byla ideová orientace, kterou prosazoval předseda strany Ľudovít  Černák. Ten chtěl SNS z pozice extrémistické politické formace převést k umírněnějším postojům a vyhraněný nacionalismus zaměnit za pragmatičtější "národní" program. Vycházel ze situace, že po zániku československé federace SNS naplnila svůj hlavní cíl, tj. získání nezávislosti pro Slovensko, a nyní by mělo dojít ke změnám v jejím programu. Tato "liberálnizační" epizoda v historii SNS, ovšem skončila Černákovou porážkou a následným odchodem nejenom jeho, ale i celého s ním spjatého křídla. (Za Černákova nástupce Jána Sloty se strana opět vrátila k původnímu vyhraněnému nacionalistickému programu).

Černákovo křídlo zakládá stranu nazvanou Národnědemokratická strana – Nová alternativa. Národní demokraté šli do předčasných parlamentních voleb na podzim 1994 na kandidátce DU a v březnu 1995 se s unií sloučili. Ve volbách do slovenského parlamentu v roce 1994 DU získala 8,57% hlasů a 15 mandátů. Výsledek těchto voleb byl obecně hodnocen jako úspěch unie, především vzhledem k tomu, že vznikla teprve několik měsíců před volbami. V komunálních volbách v témže roce pak DU získala jen 417 mandátů v obecních zastupitelstvech (1,19%). Důvodem tohoto neúspěchu byla především slabě vybudovaná organizační struktura strany. Reprezentanti DU zasedali v přechodné Moravčíkově vládě, která působila od jara 1994 do parlamentních voleb na podzim 1994, po volbách se DU ocitla v opozici vůči nové vládě vedené HZDS.

Kde tkví příčiny úspěchu DU v parlamentních volbách 1994 a jejího relativně rychlého etablování v slovenském stranickém systému. V situaci, která na jaře 1994 na slovenské politické scéně panovala, se vedení DU rozhodlo vsadit na liberální hodnoty a liberální politický program. Osobnosti, které DU zakládaly, byly přitom velmi politicky různorodé. Jen namátkou je možno uvést např. Romana Kováče, jenž byl původně Mečiarovým favoritem na post slovenského prezidenta (viz výše spor Mečiar x Kňažko), přes bývalého ekologického aktivistu a významného činitele Veřejnosti proti násilí do voleb 1990 Jána Budaje, až po člověka s výrazně sociálnědemokratickou orientací Rudolfa Filkuse. Sázka na liberalismus se vcelku vyplatila a straně se podařilo získat nezanedbatelný voličský potenciál. Ovšem jak bude ukázáno dále, tato liberální orientace byla kombinována s prvky, které se u standardních západoevropských liberálních stran příliš nevyskytují.

 

2. Programatika a stranická ideologie DU [3]

Je zajímavé, že se DU po jistou dobu od svého vzniku prohlašovala za autentického pokračovatele původních programů HZDS a SNS. Odmítala ovšem autoritativní způsob rozhodování HZDS, který s tím byl spojený, stejně jako přehnaný nacionalismus SNS. Za programově sobě nejbližší stranu označovala  (před tím, než v polovině roku 1997 vznikla SDK) Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), nicméně díky své centristické orientaci, jak vedení unie rádo zdůrazňovalo, udržovala po určitou dobu  i úzké vztahy s levicovými stranami (sociálními demokraty a zelenými).

V programu DU se objevuje silný důraz na budování občanské společnosti (posílení samosprávy na všech úrovních, odstranění diskriminace žen, zřízení úřadu ombudsmana atd.), svobodu jednotlivce a ochranu soukromého vlastnictví. Jinak jsou zmíněny další v podstatě klasické liberální požadavky (zjednodušení administrativních postupů souvisejících s podnikáním, ochrana svobody trhu, omezení zásahů státu do ekonomiky aj.). Z ekonomických požadavků se mimo jiné objevují požadavky na snížení daní, snížení odvodů sociálního a zdravotního pojištění a zvýšenou podporu cestovnímu ruchu. Strana se hlásila k programu trvale udržitelného rozvoje.

Důležitou roli v programatice DU hrály sociální požadavky, přičemž některé body byly značně populistické viz např. v programu z února 1996 požadavek na trojnásobné zvýšení nominální a dvaapůlnásobné zvýšení reálné mzdy do roku 2005, snížení nezaměstnanosti pod 6%  do téhož roku, státní a obecní výstavba 80 000 nových bytů v horizontu 5 až 10 let. Velmi obsáhlý byl program v oblasti zdravotnictví, kdy DU navrhovala privatizaci většiny zdravotnických zařízení (nejlépe jejich zaměstnanci), se zachováním minimálního nutného státního zdravotnictví. DU chtěla zavést spoluúčast pacienta na hrazení zdravotních služeb. Obsáhlý byl i školský program, v němž hodlala zvýšit procento vysokoškolsky vzdělaných osob na 30% populace. DU se stavěla za postupnou profesionalizaci armády. Specifický byl program DU v oblasti bezpečnostní politiky. Velmi neobvyklý na liberální stranu byl požadavek o trestnosti užívání některých drog.[4] DU dále označila za nesprávné rozhodnutí Mečiarovy vlády zvýšit hranici škody pro kvalifikaci trestného činu (z tisíce korun na pět tisíc).

Unie plně podporovala vstup země do NATO a EU. V referendu o vstupu do NATO v květnu 1997 na první otázku ohledně vstupu do aliance doporučila hlasovat svým příznivcům kladně. Další dvě otázky, které se ptaly na souhlas s rozmístěním jaderných zbraní a umístění vojenských základen na slovenském území, doporučila ignorovat. Vztah ke komunistickému režimu byl u DU kritický, ale nebyla u ní natolik silná nesmiřitelnost vůči němu jako u KDH (to bylo dáno i předlistopadovým členstvím části politických špiček unie v komunistické straně).

V programových dokumentech se na více místech objevuje velmi silný důraz na obhajobu národních zájmů Slovenska, vlastenectví a patriotismus. To, jak  DU chápala např. národnostní politiku, mělo negativní dopad na její vztah k politické reprezentaci maďarské menšiny. Typickým příkladem bylo hlasování poslaneckého klubu DU pro vládní (pro menšiny nevýhodný) návrh zákona o státním jazyku v listopadu 1995, což vyvolalo ostře negativní reakci stran Maďarské koalice (MK).[5]

Ve vztahu k národnostním menšinám DU obecně prosazovala jejich integraci do slovenské společnosti s tím, že striktně odmítala jejich právo na územní autonomii. DU se občanským principem snažila nahradit případná kolektivní práva menšin. Výmluvně o tom svědčí název kapitoly programu DU věnované národnostním menšinám, který zní “Občané jako příslušníci národnostních menšin”.[6]

V době zintenzivnění spolupráce celé protimečiarovské opozice od konce roku 1996 DU svůj vztah k maďarské menšině a zvláště k její politické reprezentaci zmírnila a vícekrát projevila ochotu zajistit ochranu práv národnostních menšin. Opakovaně ovšem zdůrazňovala, že zakotvená ústavní práva menšin jsou dostatečná a je třeba pouze zabránit jejich narušování vládní politikou. Velké kontroverze vyvolal v září 1997 místopředseda DU Kňažko, když zveřejnil dvě verze připravovaného společného prohlášení SDK a MK. Porušil tak dohodu obou koalicí o informačním embargu o obsahu jednání.[7] Stručně přiblížená historie celé kauzy vypadala následovně. Původně připravovaný text prohlášení  DU navrhla zaměnit za nový kratší. Důvodem byla její obava, že by obsah delšího prohlášení mohl negativně působit na nacionálně naladěnou část slovenských voličů mezi nimiž měla strana nemálo příznivců.[8] Kňažko před novináři prohlásil, že pro DU je kratší text přijatelnější. Podobně se vyslovily i dvě menší levicové strany SDK zelení a sociální demokraté. KDH, Demokratická strana (DS) a MK naopak vyjádřily ochotu podepsat delší a konkrétnější text. Kňažkův čin vyvolal bouři nevole nejen u stran MK, ale i uvnitř SDK. KDH a DS obvinily DU, že nejednala férově a pokusila se získat politické body na jejich úkor. Napětí ve vztahu DU a MK potom brzdilo podepsání prohlášení až do začátku prosince 1997.

Z toho co bylo výše zmíněno o programatice i praktických krocích DU se dá vyvodit závěr, že DU představovala politickou formaci, která sice na jedné straně byla proatlanticky a proevropsky orientovaná a deklarovala obhajobu liberálních hodnot, na druhé straně lze ale u ní vysledovat zvýšený důraz na obhajobu národních zájmů Slováků, na řád a pořádek. (Vedle toho je možné zaregistrovat i překvapivě vysokou míru populismu, která ovšem v slovenských politických podmínkách není nijak mimořádná.) Příčinou "nadstandardní" národní orientace DU byl především původ části stranické elity, která si ze SNS (a do jisté míry i z HZDS) odnesla dědictví v podobě vyhraněné národní ideologie. V typologii politických stran se tak DU nedá jednoznačně zařadit k stranám "čistě" liberálním. Přesnější je ji klasifikovat jako stranu liberálně-národní.

 

3. Vývoj unie do parlamentních voleb 1998 a  integrační procesy v systému stran 

Ihned po parlamentních volbách 1994 se vyskytly pokusy ze strany nové vládní koalice zpochybnit legitimitu mandátů poslanců DU. Důvodem mělo být údajné zfalšování části podpisů na petičních listinách DU nutných k připuštění k parlametním volbám. Přestože nakonec celá věc vyzněla do ztracena, působila dlouho unii značné starosti.

Od založení probíhaly v unii četné konflikty. Jejich asi hlavní příčinou byla nadměrná kumulace mnoha ambiciózních osobností (např. členství tří bývalých ministrů zahraničí). Dezintegrační tendence uvnitř DU se nejvýrazněji projevily v roce 1997 odchodem dvou poslanců - Antona Hrnka a Rudolfa Filkuse. Zvláště odchod bývalého místopředsedy Filkuse unii dost zasáhl. Filkus vyčítal straně "lobbyisticko-intrikánské" principy a jako příčinu svého odchodu uvedl nenaplnění osobních ambicí. Oba poslanci po svém odchodu v parlamentu častěji podporovali vládu než opozici. 

DU byla rozhodným odpůrcem kroků Mečiarovy vlády. Ve srovnání s KDH a DS však zaujala mnohem rezervovanější postoj k integraci pravicových stran. Sice opakovaně vyzývala ke spojení opozice, nicméně byla mnohem opatrnější v úvahách, s kým jít společně do voleb. Přestože podepsala s KDH a DS na podzim 1996 dohodu o Modré koalici, ve straně byly až do zmařeného referenda v květnu 1997 silné hlasy prosazující volební koalici spíše se dvěma malými levicovými stranami - sociálními demokraty (SDSS) a zelenými (SZS). V březnu 1997 se konal sjezd DU v Piešťanoch, na němž se dosavadní předseda  Moravčík už neucházel o znovuzvolení. To mělo významný dopad na politiku strany, protože Moravčík se vyslovoval pro to, aby DU kandidovala ve volbách samostatně. Většina sněmu se přiklonila k variantě spojení s ostatními opozičními silami. Novým předsedou byl zvolen bývalý ministr zahraničí Eduard Kukan.

Otázku, s kým půjde DU do voleb, nakonec unie vyřešila ve prospěch koalice SDK. DU prosazovala na místo mluvčího SDK (tj. fakticky neformálního lídra koalice) svého předsedu Kukana, ale po té, co KDH přišla s kandidaturou svého místopředsedy Mikuláše Dzurindy, ustoupila.  Dzurinda byl pro DU přijatelný díky svým velmi dobrým vztahům k některým vedoucím funkcionářům a názorům, které v KDH reprezentoval (ideově měl v mnoha ohledech blízko k DU). Později DU podpořila nominaci Dzurindy na post oficiálního lídra SDK. V prosinci 1997 navrhovala DU jako společného kandidáta SDK na post prezidenta svého poslance Juraje Švece. Ke kandidatuře Švece však nedošlo. Souviselo to s medializováním informace, že Švec je údajně bývalým agentem StB.

Horkou otázkou první poloviny roku 1998 bylo, jak se zachovat v případě schválení diskriminační novely volebního zákona. Ta v podstatě zbavovala koalice jejich výhod (každá politická strana, i když se voleb účastnila v koalici musela dosáhnout minimálně 5% hranice odevzdaných hlasů). DU po rozsáhlé a bouřlivé vnitrostranické diskusi a přes odpor menších stran SDK i KDH dlouho prosazovala variantu dvoukoalice KDH - DU. Na kandidátce těchto dvou stran by byli i členové tří menších (DS, SZS, SDSS). V lednu 1998 místopředseda DU L. Černák na toto téma prohlásil:  "Osobně se přikláním ke koalici těch stran, které bezpečně překročí 5% hranici pro vstup do parlamentu, ke koalici KDH - DU s názvem SDK."[9] Nejhorlivějším zastáncem varianty dvoukoalice byl bývalý předseda Moravčík.

Všeobecný nesouhlas ostatních stran ale nakonec "donutil" DU připojit se k variantě volební strany, kdy reprezentanti jednotlivých koaličních stran vystoupili, ze svých původních stran a vstoupili do nově vytvořené politické strany, která nesla stejný název jako původní koalice. Předseda DU Kukan (na rozdíl třeba od předsedy křesťanských demokratů Čarnogurského) se rozhodl účastnit voleb za SDK a formálně z unie vystoupil. Následovali jej téměř všichni přední politici unie, s jedinou významnější výjimkou a tou byl Moravčík, který se stal úřadujícím předsedou strany.

Co do politické relevance byla v létě 1998 DU druhou největší stranou ze subjektů, které utvořily SDK (hned za KDH). Počet svých členů udávala cifrou 6 tisíc.[10] Strana v té době měla vybudovanou vcelku fungující celostátní organizační strukturu. Určitým problémem zůstávaly často ventilované názorové rozepře ve vedení strany, které občas vyvolávaly dojem, jakoby každý z čelných představitelů DU prováděl svou vlastní, na straně nezávislou politiku. Přes určité odstředivé tendence (viz výše odchody poslanců), ale strana zůstala jednotná. Její voličské preference oscilovaly mezi lety 1995 až 1997 zpravidla v rozmezí 6 - 10 procent. V červnu 1996 byla DU přijata za člena Liberální internacionály. Měla svoji vlastní mládežnickou organizaci (Mladá demokratická unie). Unie získala na volební kandidátce SDK do parlamentních voleb 1998 43 míst. Tito lidé vytvořili v rámci SDK liberální platformu. 12 z nich se stalo poslanci.

 

4. Krize strany po volbách 1998

Po volbách v roce 1998 se zformovala vláda vedená SDK, v níž zasedlo i několik politiků, kteří vyšli z DU (Černák, Kukan, Kňažko aj.). Další politici zaujali místa na nižších úrovních státní správy. Jak konstatuje slovenský politolog Grigorij Mesežnikov, v DU se v roce 1998 úvahy o další profilaci strany jako samostatného politického subjektu objevovaly mnohem méně než např. v KDH.[11] To byl důležitý signál, že zájem stranické elity (která nespěchala s návratem do unie) na přetrvání DU není příliš silný. Většina (de iure bývalých) politiků DU se od podzimu 1998 vyslovovala pro zachování SDK ve formě volební strany. Přitom už v té době začínalo být jasné, že v důsledku angažování se DU ve prospěch SDK se důležitá část elektorátu strany identifikovala s tímto novým subjektem. V únoru 1999 DU schválila zakotvení možnosti dvojího členství do svých stanov. Tím umožnila obnovení členství zvolených poslanců SDK, kteří museli vystoupit z DU. Poté se sice téměř všichni bývalý politici DU do unie formálně vrátili, ale to u většiny z nich nemělo vliv na změnu priorit, která u nich mezitím proběhla. Změna spočívala ve ztrátě zájmu na další existenci DU. Svoji další politickou kariéru spojili s SDK.

Na tuto situaci reagovala na počátku roku 1999 skupina lidí okolo místopředsedy unie Budaje, která deklarovala vytvoření platformy nazvané Liberálové 99. Platforma se označila za obhájce identity DU. Podle veřejných vyjádření svých představitelů byla proti možnému splynutí SDK a DU. Budaj prosazoval názor, že SDK by se měla vrátit do podoby původní koalice. S tímto postojem ovšem zůstal ve vedení unie prakticky osamocený. Zajímavé je, že právě u skupiny "liberálů"  nalezl podporu nový pokus Juraje Švece stát se slovenským prezidentem tentokrát v historicky prvních přímých prezidentských volbách v květnu 1999. Švec kandidoval i přesto, že celá vládní koalice se oficiálně zavázala podpořit předsedu vládní Strany občanského porozumění Rudolfa Schustera. Švecova kandidatura ovšem skončila fiaskem, protože získal v prvním kole voleb méně jak jedno procento hlasů (0,8%).

V témže měsíci se v Banské Bystrici konal sněm DU, který zvolil novým předsedou poslance Ľubomíra Haracha. Tento sněm se v mnoha ohledech ukázal jako klíčový pro další budoucnost DU. Harach, jenž v minulosti nepatřil k úplné špičce DU, si teprve těsně před sněmem obnovil členství. Do té doby byl považován za jednoho z horlivých příznivců dalšího rozvoje SDK. Na sněmu vystoupil s programem, který byl zdánlivě zcela v rozporu s tím, co hlásal. Za jeden z nejdůležitějších úkolů označil přípravu DU "jako samostatného výrazného politického subjektu" na budoucí volby, v nichž by měla DU získat 16 – 20%.[12] Rozhodně také odmítl vplynutí DU do SDK. Harachovi se podařilo získat v sněmovním hlasování 115 hlasů. Za jeho protikandidáta Budaje hlasovalo 84 delegátů. Harachovi k vítězství dopomohla především účinná zákulisní politika, kdy se mu metodami, které hraničili s politickou korupcí podařilo "přesvědčit" dostatečný počet delegátů sněmu. Budaj obsadil pouze post místopředsedy unie. (Harach svoji pozici později ještě posílil, když zaujal post ministra hospodářství po odvolaném Ľudovítu Černákovi).

Následující měsíce ukázaly, že Harachovy sliby ohledně oživení DU nebyly míněny příliš vážně. Naopak se dá říci, že ve funkci předsedy se aktivně zapojil do postupné likvidace DU. V lednu 2000 podepisuje jedenáct předních politiků SDK v čele s Dzurindou (mezi nimi i několik politiků DU) politickou deklaraci ohlašující vznik nové strany – Slovenské křesťanské a demokratické unie (SDKÚ), která se označila za dědice SDK. Nová strana si vytkla za cíl "integrovat reformní síly".[13] Harach, který byl u zrodu deklarace přítomen (byť ji nepodepsal) zůstal vnějškově pasívní.   Vzápětí po ohlášení vzniku SDKÚ začíná odliv členů i celých místních organizací z DU do nové strany. 19. února 2000 se schází Republiková rada DU, která těsnou většinou hlasů doporučila sněmu strany sloučení s už zaregistrovanou SDKÚ. Proces samolikvidace strany se tak přes odpor značné části členské základny stal v podstatě nezvratný. Většina poslanců, jakož i všichni ministři za DU ve vládě, podpořila splynutí s SDK.  DU opustil i bývalý předseda Kukan, který byl jedním se signatářů zakladatelské politické deklarace SDKÚ. Ze stranické elity vůli zachovat DU jako samostatnou stranu vyjádřili pouze místopředsedové unie Budaj a Švec (bývalý předseda Moravčík, který měl podobné názory se stal v prosinci 1998 primátorem Bratislavy a do dění v unii přestal zasahovat). Jejich výzvy k odstoupení Haracha z předsednické funkce ovšem zůstaly bez odezvy.

6. května 2000 se sešel mimořádný sněm DU ve Zvolenu. Přívrženci zachování DU se už den před sněmem sešli a přijali prohlášení v němž z krize v unii obvinili předsedu Haracha a žádali jeho odstoupení z funkce. V průběhu sněmu ale místopředsedové Budaj a Švec zjistili, že se jim nepodaří získat většinu delegátů na svou stranu. Reagovali na to rezignací ze svých stranických funkcí a odchodem ze sněmu. Sněm potom potvrdil předsedu Haracha ve funkci a podpořil integraci s SDKÚ.[14] Podle letních průzkumů veřejného mínění voličské preference DU klesly téměř na nulu, když značná část jejich původních voličů odešla právě k SDKÚ.

16. července 2000 předsedové SDKÚ Dzurinda a DU Harach podepsali slučovací dohodu. Tu má na konci srpna potvrdit ještě mimořádný sněm DU, přičemž je velmi pravděpodobné, že se k ní vyjádří pozitivně. Budajem a Švecem avizovaný nový liberální subjekt, který by zaujal místo DU na politické scéně, má mizivou šanci, že by se dokázal prosadit. Není ovšem vyloučeno, že se oběma politikům podaří získat pro novou stranu určitou část členů DU. 

O pokročilosti stádia rozkladu DU svědčí i způsob jakým došlo na začátku července k výměně na postu ministra zdravotnictví, který zastával člen DU. Po odvolání původního ministra zdravotnictví (důvody neměly souvislost s děním v unii) měla o novém ministru rozhodnout podle stanov Republiková rada DU, jako nejvyšší orgán rozhodující mezi sněmy. Předseda Harach navrhl na tento post Romana Kováče, který už z unie vystoupil. V rozporu se stanovami, pak jednání republikové rady nahradil rozesláním podpisové listiny jednotlivým členům rady. Odůvodněno to bylo časovou náročností a finanční nákladností svolání rady.[15] Protesty Budajova křídla, že strana porušuje základní principy, na kterých byla budována, na Kováčově jmenování nic nezměnily.

 

5. Závěr - "útěk od praporů"

Hlavní příčinou zániku DU byla ztráta zájmu téměř celé stranické elity na další existenci unie po parlamentních volbách 1998 a jejich reorientace na nový politický subjekt, kterým byla nejdříve SDK a později SDKÚ. V unii proběhl skutečný "útěk od praporů". Návrat části stranické elity před sjezdem strany v květnu 1999 se ukázal jenom jako manévr, jehož cílem bylo ovládnout řízení strany a dovést ji potom k rychlé likvidaci.

Zajímavé je v této souvislosti srovnání s ostatními stranami, které původně utvořily SDK. KDH, díky silné osobnosti předsedy Jána Čarnogurského, si dokázala udržet v kritickém období od podzimu 1998 do jara 2000 ideovou a organizační konzistentnost a přes velkou krizi, kterou prodělala má dnes velice slušné šance na pokračování své samostatné politické existence.[16] Vedení DS, díky okolnostem, které jsou dány spíš osobními důvody (nepříliš dobré vztahy k řadě čelných politiků DU a SDKÚ) a blízkými vztahy k Čarnogurského vedení KDH, o splynutí s novou Dzurindovou formací neuvažuje. Přestože DS má dnes slabou voličskou podporu, neproběhly v ní výraznější dezintegrační procesy a až na několik výjimek většina politiků strany trvá na zachování její samostatné existence. Zelení a sociální demokraté v současné době prodělávají krizi, nicméně zatím se nezdá, že by obě strany jako celek hodlaly vplynout do SDKÚ.[17] Z tohoto srovnání plyne fakt, že právě u členů DU se ukázala vazba na stranu relativně nejslabší z původních stran SDK. Nebylo to dáno jen kratší dobou existence strany, ale především heterogenností politických proudů, které ji zakládaly.

Zánik DU potvrzuje obecně přijímaný fakt o neukončenosti utváření slovenského stranického systému. Co se týká okamžitých praktických důsledků vplynutí DU do SDK, paradoxně to mimo jiné povede i k dalšímu štěpení ve stranickém systému. Ta část členů unie, která s fůzí nesouhlasí patrně založí novou stranu, což dále oslabí jednotu sil, které se před třemi lety sdružili v Slovenské demokratické koalici (už nyní existuje v parlamentním klubu SDK liberální frakce, kterou vytvořili poslanci Budaj a Švec).

 

Post scriptum

 

Tento komentář byl dokončen v polovině července 2000. Aktuálně je nutno dodat, že 26. srpna 2000 se v Žilině sešel mimořádný sněm DU, který odsouhlasil sloučení s SDKÚ. Nejvyšší orgán DU tak formálně rozhodl o ukončení existence strany.

 

Literatura a prameny:

Bútora, M./Hunčík,P. (ed.): Slovensko 1995 - Súhrnná správa o stave spoločnosti, Bratislava 1996

Bútora, M. (ed.): Slovensko 1996 - Súhrnná správa o stave spoločnosti a trendoch na rok 1997, Bratislava 1998

Bútora, M./Ivantyšyn, M. (ed.): Slovensko 1997 - Súhrnná správa o stave spoločnosti a trendoch na rok 1998, Bratislava 1999

Dančák, B. (ed.): Integrační pokusy ve středoevropském prostoru I., Brno 1998

Mesežnikov, G./Ivantyšyn, M. (ed.): Slovensko 1998 – 1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti, Bratislava 1999

Kopeček, L.: Konfliktní linie slovenské společnosti a Slovenská demokratická koalícia (diplomová práce), Brno 1999 

Pravda (ročníky 1999 - 2000)

Program DU "Občan na prvním místě", rok vydání 1996

Sme/Smena (ročníky 1997 - 2000)

Stanovy DU, rok vydání 1997, místo neuvedeno

Transformácia politického systému v Slovenskej republike a Českej republike I (sborník z konference), Detva 1994.

Volební program DU (pro parlamentní volby 1994), rok a místo vydání neuvedeno

 

Poznámky:


[1]. DU byla zaregistrována 15. dubna 1994.  

[2]. Viz podrobně Urubek, T.: Slovenská republika, In:  Dančák, B.: Integrační pokusy ve středoevropském prostoru I., Brno 1998, s. 45 – 46.

[3]. Základním dokumenty použitými při programatické analýze je volební program DU z roku 1994 a především pak poměrně obsažný program z února 1996, jehož hlavním autorem je Ján Budaj. Program má název “Občan na prvním místě”. Pro volby 1998 DU zvláštní program nezpracovala.

[4]. Viz program DU “Občan na prvním místě” s. 44.

[5]. Zákon ve svých ustanoveních nařizoval používání státního jazyka ve všech sférách společenského života a neumožňoval používání menšinových jazyků v úředním styku. Zasahoval také v některých bodech do soukromé sféry, kde reguloval použití jazyků menšin. Mimo DU hlasovali pro zákon z opozičních politických stran ještě poslanci Strany demokratické levice. Podrobněji viz Dostál, O.: Menšiny, In: Bútora, M./Hunčík, P.: Slovensko 1995 - súhrnná správa o stave spoločnosti, Bratislava 1996, s. 55.

[6]. Viz program DU “Občan na prvním místě” s. 11- 12.

[7]. Jednání MK s tehdy ještě Modrou koalicí (DU, Křesťanskodemokratické hnutí, Demokratická strana) o společném prohlášení probíhala už od začátku roku 1997. Vznik SDK v polovině roku 1997 jednání pozdržel, protože se k textu dohody musely vyjádřit i orgány dvou dalších stran - zelených a sociální demokracie.

[8]. První, delší verze obsahovala poměrně podrobný výčet věcí, na kterých se obě strany shodly. Široce také popisovala požadavky obou koalicí v oblasti národnostní a menšinové problematiky. Počítala s revizí zákonů týkajících se územního a samosprávného členění země, výraznou decentralizací veřejné správy atd.  Druhá, velmi stručná verze byla jen obecnou deklarací, podle níž SDK a MK konstatují blízkost názorů v oblasti vnitřní a zahraniční politiky, společně hodlají rozvíjet demokracii a právní stát, upevňovat úlohu občanů při řízení věcí veřejných atd. Texty obou verzí společného vyhlášení viz Sme/ Smena 13. 9. 1997, s. 4.

[9]. Viz rozhovor s Ľ. Černákem Sme/Smena 20. 1. 1998, s. 2. 

[10]. Pro srovnání v roce 1995 měla podle G. Mesežnikova 2000 členů. Viz Mesežnikov, G.:Vnútropolitický vývoj a politická scéna v roku 1995, in: Bútora, M./Hunčík,P. (ed.): Slovensko 1995 ... c. d., s. 20.

[11]. Viz Mesežnikov, G.: Vnútropolitický vývoj a systém politických strán, In: Mesežnikov, G./Ivantyšyn, M. (ed.): Slovensko 1998 – 1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti, Bratislava 1999, s. 77.

[12].  Viz Sme/Smena 24. 5. 1999, s. 1. 

[13]. Viz Politická deklarace 11 zástupců SDK 

[14]. Budaj označil sněm za nelegitimní, protože o osudu DU rozhoduje přítomná většina stoupenců SDKÚ. Viz Pravda 9. 5. 2000, s. 1. 

[15]. Viz Sme/Smena 11. 7. 2000 s. 2

[16] Přes oznámený odchod předsedy Čarnogurského z čela strany má KDH asi největší problémy už za sebou.

[17]. Vzhledem k jednáním, které sociální demokraté vedou je pravděpodobnější jejich spojení se Stranou občanského porozumění. 



Copyright (c) 2000 Lubomír Kopeček

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.