Mareš, M. (2000). Problematika menšin jako profilové téma pravicového extremismu v České republice. Středoevropské politické studie, 2(3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3826/5448
Problematika menšin jako profilové téma pravicového extremismu v Èeské republice

Problematika menšin jako profilové téma pravicového extremismu v České republice

 

Miroslav Mareš

 

Článek byl zpracován v rámci výzkumného záměru “Etnika, minority a marginalizované skupiny v ČR”, identifikační kód MSM142300001.

 

Po roce 1989 vzniklo v České republice pluralitní politické spektrum. Jeho etablovanou součástí se stala i extrémní pravice. Vymezení tohoto politického prostoru je však v českém prostředí (podobně jako v řadě dalších zemí) obtížné, protože kritéria pro posuzování extremismu nejsou jednoznačně stanovena. Označení určitého politického subjektu za extrémní či za extremistický je normativním hodnocením s negativními konotacemi (což většinou vyvolává ostře nesouhlasné reakce “označených”). Problémy způsobuje i mnohdy neoprávněné užívání pojmů neofašismus či neonacismus, protože pravicový extremismus je pojmem širším (Stöss 1999: 21). Řada krajně pravicových názorů je prezentována tak, aby nepřekračovala ústavně a právně konformní rámec. Protože hranice mezi demokracií a extremismem mnohdy není možné jednoznačně vymezit, používá se často pro krajní názory v “demokratickém rámci” označení radikalismus.

Potíže s definicí pravicového extremismu vyplývají i z toho, že se nejedná o ucelenou ideologii, s jejímž premisami a rozpory by se bylo možné kriticky zaobírat. Pravicoví extremisté spíše předkládají “konglomerát mýtů”, který se formuje do určité mentality a smýšlení. Názor pravicových extremistů na svět vychází podle Kurta Lenka v oblasti náhledu na člověka z nerovnosti lidí, ze schématu masa-elita a z něj plynoucího anti-egalitarismu, který vede k rasismu, v oblasti dějin jsou “etnizovány” sociální konflikty, je připuštěna identifikace s kolektivními subjekty jako jsou lid, národ a rasa, jsou přítomny dekadentní a konspirační teorie jako výraz strachu před vším cizím stejně jako mytologické výklady dějin., v oblasti politiky jsou vytvářeny konstrukce obrazů nepřítele podle modelu manicheismu, z toho vyplývá i permanentní akcionismus, vítáno je použití násilí jako rychlé a nejjednodušší řešení politických problémů. Pravicoví extremisté vycházejí ze dvou vzájemně podmíněných forem klamných představ – velikášství a stihomamu. Každá z nich má své typické atributy. U velikášství jsou to nacionalismus, rasismus, hrdinský mýtus, elitismus, etnocentrismus, etnopluralsimus, vůdcovský princip a “lidové společenství”, u stihomamu obraz nepřítele, teorie spiknutí, antisemitismus, dekadentní diagnózy, anti-intelektualismus, multikulturní oslabování, občanská válka, chaos i třídní boj.(Lenk 1998: 19).

Pravicový extremismus v současném společensko-politickém systému České republiky lze rozčlenit podle formy působení na:

a)      SPR-RSČ jako populisticko-extremistickou pravicovou stranu;

b)     krajně pravicové organizace různého ideového zaměření, snažící se o veřejné a pokud možno legální působení;

c)      militantní organizovanou scénu;

d)     neorganizované ultrapravicové skinheads;

e)   krajně pravicová nakladatelství a periodika (Mareš 2000: 2).

Jestliže budeme sledovat historický vývoj jednotlivých forem pravicového extremismu v polistopadovém období, potom je nutné konstatovat, že na počátku devadesátých let existovaly tři základny české ultrapravice – 1) republikáni vytvářející SPR-RSČ pod vedením Miroslava Sládka, 2) osoby navazující na “tradiční” českou krajní pravici (meziválečný fašismus či ultrakonzervativní katolicismus), popř. propagující teorii spiknutí a 3) skinheadská subkultura. Prakticky od počátku působení krajní pravice v českém stranicko-politickém systému docházelo k propojování činnosti všech tří základních proudů. Poté, co se SPR-RSČ stala pro řadu osob ze zbytku ultrapravice nepřijatelnou díky své příliš populistické až primitivní strategii, začaly vznikat organizace, které potencionálně hodlaly obsadit její místo ve stranicko-politickém systému. Tyto tendence posílil i neúspěch SPR-RSČ ve volbách v roce 1998, po kterých se o sjednocení relativně roztříštěné krajní pravice snaží především Vlastenecká fronta a Národní aliance (která však byla koncem března 2000 ministerstvem vnitra rozpuštěna). Přes existenci řady organizací je však celkový přímý politický význam české krajní pravice malý, nepřímo však negativně působí na “image” ČR především násilné útoky militantních skinheadů na cizince, přistěhovalce a příslušníky romského etnika.

Problematická pozice české ultrapravice však nemá příčinu pouze v její vnitřní roztříštěnosti, ale i v působení navenek. Nedokázala dlouhodobě oslovit širší voličské vrstvy, což bylo způsobeno především její myšlenkovou a strategickou ubohostí. Německý politolog Klaus von Beyme uvedl, že tzv. radikální pravicový populismus v západní Evropě (který je voličsky úspěšný) vzniká především v zemích, v nichž se nová uskupení musí prosazovat proti etablovanému stranickému systému. Přestože konstatuje, že ve východní Evropě nelze nalézt podobné příklady, tvrdí, že nanejvýše v České republice  a v Maďarsku je stranicko-politický systém relativně konsolidovaný, a proto není náhodné, že se zde tento nový postmoderní radikální pravicový populismus profiloval nejjasněji (Beyme 1996: 432-433). V tomto směru je možné konstatovat, že volební úspěch SPR-RSČ v letech 1992 a 1996 spočíval především v tom, že se republikáni dokázali radikálně vymezit vůči ostatním politickým stranám, resp. vůči zbytku stranicko-politického systému. Avšak v pozici “protestní strany” nebyla SPR-RSČ jediná – velmi ostře (byť ne stejně primitivně a vulgárně jako SPR-RSČ) se proti vládní koalici v letech 1992-1998 profilovaly i ČSSD a KSČM. ČSSD se navíc vždy jevila jako kompetentnější k řešení problémů. V situaci, kdy byly před volbami v roce 1998 zveřejněny skandály související s údajným využíváním stranických peněz pro soukromou potřebu předsedy SPR-RSČ Sládka, byla celá dosavadní strategická linie republikánů zpochybněna.

Řadu témat, na nichž se česká ultrapravice snažila profilovat, využívaly i jiné politické proudy či strany – mimo již zmíněného odporu vůči tradičním stranám a využívání schématu my (“dobří”, kteří vyjadřují přání lidí) – oni (“zlí” tradiční politici, kterým jde jenom o sebe), které je charakteristické pro komunisty, dříve do jisté míry pro sociální demokraty a v poslední době i pro proud tzv. nepolitické politiky, se jedná např. o vyhraněné anti-němectví (na tomto poli se profiluje především KSČM a spřízněné “vlastenecko-slovanské” organizace), odpor proti NATO, EU a dalším mezinárodním organizacím  (kde rovněž existuje konkurence s ultrapravice s ultralevicí), vyhraněný antikomunismus (na němž se profiluje i část demokratické pravice), tvrdá protidrogová politika a tvrdý postup proti kriminálníkům (kde se prezentuje velmi vyhraněnými názory KDU-ČSL) apod.

Takřka “vyhrazeným polem” pro specifickou profilaci české krajní pravice se však stala problematika menšin (především etnických). V českém prostředí lze u části veřejnosti nalézt xenofobní i rasistické názory, které však nejsou reprezentovány majoritními demokratickými politickými silami. Proto se menšinám intenzivně věnují pravicoví extremisté a radikálové, což vyplývá jak z jejich subjektivních postojů, tak i ze snahy získat další sympatizanty, popř. voliče. V daném kontextu je nejpreferovanějším tématem problematická situace rómského etnika a její soužití s majoritní populací. Česká ultrapravice se dále (podobně jako v západní Evropě) vyslovuje proti přistěhovalcům, na základě rasistických východisek jsou realizovány verbální i fyzické útoky proti “barevným” cizincům, s tradičním ultrapravicovým antisemitismem souvisí i nenávistný postoj k příslušníkům nepočetné židovské komunity v ČR, koncem devadesátých let se v souvislosti s prosazováním zákonné úpravy manželství mezi osobami stejného pohlaví zintenzívnil i odpor proti homosexuálům (zde však opět pravicoví extremisté nejsou jediní, kdo vyslovují ostré odsudky vůči této skupině obyvatel).

Vůči všem výše zmíněným menšinám zaujímají pravicoví extremisté a radikálové negativní postoj. Způsob jeho vyjádření je však často maskován pouze do odporu proti zvýhodňování a “pozitivní diskriminaci” těchto menšin, takže nemusí vybočovat z demokratického rámce. Ne každé vyjádření příslušníka extrémistické pravice o menšinách je tedy nutně samo o sobě extremistické, je však třeba je vnímat v širším ideologickém a strategickém kontextu působení ultrapravice. Samozřejmě ale existuje i řada velmi militantních vyjádření směřujících proti menšinám, vycházejících z rasistických i neonacistických premis. Pojem “menšina” je však velmi široký – proto samozřejmě existuje řada menšin, k nimž se i pravicoví extremisté staví kladně, popř. neutrálně. Navíc sami v rámci společnosti tvoří menšinu, a subjektivně se často chápou jako oběti, které musí “trpět za svoji pravdu”.

Jak již bylo uvedeno výše, věnují čeští pravicoví extremisté největší “negativní pozornost” následujícím menšinám:

1)     rómské menšině;

2)     azylantům, imigrantům a dlouhodobě pobývajícím cizincům;

3)     židovské menšině;

4)     homosexuálům.

Azylanti, imigranti a dlouhodobě pobývající cizinci jsou zahrnuti do jedné kategorie, protože v pojetí pravicových extremistů většinou splývají. V rámci této problematiky je potřeba konstatovat, že většinou jsou aktivity ultrapravice zaměřeny proti osobám jiné barvy pleti než bílé, popř. pocházejícím z odlišného kulturně-společenského prostředí (což svědčí o úzké návaznosti na rasismus). Krátkodobě pobývající cizinci sice do jisté míry tvoří menšinu, avšak relativně vzdálenou těm výše uvedeným, a proto je útoky na ně vhodné zkoumat v rámci širší dimenze rasismu pravicových extremistů  a jejich sklonu k násilí. Specifický je negativní postoj, který pravicoví extremisté zaujímají vůči těm osobám z majoritní populace, které se angažují ve prospěch menšin. Část pravicových extremistů “vlastenecko-slovanského” zaměření i Sládkovi republikáni vystupují občas proti německé menšině v České republice, především jsou však zaměřeni proti sudetoněmeckým organizacím v SRN. Z jejich strany byly odsuzovány mj. aktivity související s přípravou založení tzv. Demokratické strany Sudety v první polovině devadesátých let.

Negativní postoje pravicových extremistů v České republice k výše zmíněným menšinám vycházejí primárně z jejich “náhledu na svět”, v případě profilace v rámci romské a přistěhovalecké problematiky je podstatným důvodem pro některé aktivity i možnost oslovit  širší voličské vrstvy. Negativní postoje k židovské menšině mají mnohem menší šanci dosáhnout rozsáhlejšího pozitivního ohlasu, téma homosexuálů je sice přitažlivé mediálně, ale veřejnost je jako akutní nevnímá. Avšak ani soužití s Rómy či rasismus nejsou veřejností pojímány jako prioritní problémy. Např. podle výzkumu IVVM “Co řešit především – názory občanů” z roku 1998 vnímalo jako velmi naléhavé soužití s Rómy 13% dotázaných, uprchlíky u nás 17%, rasismus 22%, zatímco hospodářskou kriminalitu 82%, zdravotnictví 65%, sociální jistoty 60% atd. (IVVM 1998: 2). Označení určitého problému za naléhavý však nelze vnímat jako příklon k názorům krajní pravice, byť např. podle jednoho ze starších výzkumů IVVM s názory SPR-RSČ na romskou menšinu u nás souhlasilo 43% občanů (IVVM 1997: 3), přičemž její podpora coby nejsilnější ultrapravicové strany byla mnohem menší. Mnohdy velmi ostře formulovaná vyjádření exponentů pravicového extremismu na adresu některých menšin lze spíše chápat jako prostředek k “utužení vlastních řad”. Násilné akce militantní ultrapravice (tj. především skinheadů) vůči menšinám rovněž nemají pozitivní ohlas, avšak vytváří pocit “jednoty” u těch, kteří je realizují.

Aktivity ultrapravice ve vztahu k výše zmíněným menšinám zasahují nejenom do oblasti ideově-politické, ale i do oblasti bezpečnostní. Jsou výrazně medializovány (mnohdy bohužel způsobem, který neodpovídá jejich skutečnému významu) a dokonce ovlivňují i vnější “image” České republiky. Motivaci a způsobu odůvodňování postojů pravicových extremistů k vybraným menšinám je proto nutné věnovat důkladnou pozornost, mj. i s ohledem na nalezení účinných proti-strategií vůči jejich agitaci a propagandě.

 

 

 

Beyme, K. von (1996): Rechtsextremismus in Osteuropa. In Falter, J. W., Jaschke, H.-G., Winkler, J. R.: Rechtsextremismus. Ergebnisse und Perspektiven der Forschung. Politische Vierteljahresschrift Sonderheft 27/1996, Westdeutscher Verlag, Opladen, str. 423-442.

 

Institut pro výzkum veřejného mínění (1997): Extremistické strany a image SPR-RSČ (informace z výzkumu 97-01, ot. č. 40-43). Vedoucí výzkumu E. Rendlová, zpracoval J. Česal, IVVM, Praha.

 

Institut pro výzkum veřejného mínění (1998): Co řešit především – názory občanů (informace z výzkumu 98-05, ot.12a-r), Vedoucí výzkumu E. Rendlová zpracovala M. Rezková, IVVM, Praha. 

 

Lenk, K. (1998): Ideengeschistliche Dispositionen rechtsextremen Denkens. Aus Politik und Zeitgeschite, B 9-10/1998, str. 13-26.

 

Mareš, M (2000): Současné trendy ve vývoji pravicového extremismu v České republice. Analýzy a studie. Bulletin Ústavu strategických studií Masarykovy univerzity Brno, ročník 2, číslo 2, str. 2-9.

 

Stöss, R. (1999): Rechtsextremismus in vereinten Deutschland, Friedrich Ebert Stiftung, Bonn.

 



Copyright (c) 2000 Miroslav Mareš

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.