Strmiska, M. (2000). Bipolarita, “třetí strany” a utváření postkomunistického multipartismu v Bulharsku. Středoevropské politické studie, 2(2). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3822/5463
Bulharský systém politických stran (1990-1999)

Bipolarita, “třetí strany” a utváření postkomunistického multipartismu

v Bulharsku

(Teoreticko-metodologická poznámka)

Maxmilián Strmiska

 

 

V rámci zkoumání geneze stranicko-politických soustav v postkomunistických zemích střední, jihovýchodní a východní Evropy v devadesátých letech XX. století získalo studium utváření bulharského systému politických stran poměrně významné postavení. Lze konstatovat, že bulharský multipartimus se - byť s menším zpožděním - přiřadil k privilegovaným předmětům výzkumu jaké představovaly například postkomunistické pluralismy v Polsku, Maďarsku a Československu (resp. v České republice a na Slovensku).[1] Pozornost věnovaná bulharskému stranickému systému přitom nebyla dílem náhody ani projevem libovůle tranzitologů. Bulharský multipartismus totiž vykazoval - a do značné míry stále vykazuje - kromě spíše endemických zvláštností také některé nepřehlédnutelné rysy nesporně zajímavé a důležité z širšího hlediska konstrukce modelů utváření pluralitních soustav politických stran, rysy spjaté zejména s komplexním fenoménem bulharské postkomunistické stranicko-politické (bi)polarizace a jejích středně- a dlouhodobých systémotvorných důsledků. Tato teoreticko-metodologicky zaměřená stať představuje příspěvek k diskusi o těchto pozoruhodných aspektech bulharského postkomunistického multipartismu. Hlavní pozornost bude při této příležitosti věnována problematice souvislostí mezi bulharskou variantou dualismu hlavních pólů (Svazu demokratických sil a Bulharské socialistické strany), formátem stranicko-politické soustavy a systémotvorným působením “prodloužené” počáteční sociopolitické polarizace. V této souvislosti zde budou rovněž stručně pojednány některé dílčí otázky vztahující se k evoluci potenciálu a role “třetích stran” v současném bulharském kontextu.

* * *

Bulharská stranicko-politická soustava se po celá devadesátá léta XX. století vyznačovala relativně malým počtem relevantních stran a/nebo stranicko-politických aliancí, resp. operačních jednotek daného systému. V této souvislosti není bez zajímavosti fakt, že otázka klasifikace (vymezení formátu) bulharského stranicko-politického uspořádání po většinu zmíněného období představovala spíše vedlejší aspekt problému vysvětlení polarity a způsobu fungování této soustavy. Bulharská stranicko-politická soustava byla nejčastěji klasifikována jako omezený multipartismus (omezený pluralismus) či jako systém “dvou a půlté strany”;[2] samozřejmě ovšem jen pokud byl Svaz demokratických sil (SDS) - a eventuálně jakákoli další pro fungování, resp. profilování bulharského stranického systému více či méně významná předvolební aliance - považován za jednu operační jednotku (cf. Golosov 1999; Kanev 1996; Karasimeonov 1995a; Karasimeonov 1995b; Karasimeonov 1996a; Karasimeonov 1996b; Schliewenz 1997; Szajkowski 1994). Široké uplatnění praxe utváření předvolebních aliancí a stranicko-politických bloků pochopitelně poněkud znesnadňovalo zjištění počtu samostatně operujících, z hlediska fungování systému dlouhodobě relevantních stranicko-politických formací (disponujících přitom dostatečně vyhraněnou vlastní identitou, legitimačními a mobilizačními zdroji), stejně jako zjištění celkového počtu a charakteru tak či onak významných interakčních polí či proudů. Je však třeba upřesnit, že se nejednalo o okolnost komplikující rozlišení dvou hlavních stranicko-politických pólů, antikomunistického Svazu demokratických sil (SDS) a postkomunistické Bulharské socialistické strany (BSP); jako problematické se nicméně jevilo posouzení potenciálu “subsumovaných” interakčních polí a menších stranicko-politických aktérů zahrnutých v předvolebních aliancích - což byl případ zejména formací utvářejících SDS. Bylo by ovšem zároveň velmi předčasné bezvýhradně akceptovat nabízející se tezi, že právě výrazně ideologizovaný dualismus SDS a BSP představoval onen podstatný zjednodušující moment, podmiňující rozhodujícím způsobem charakter bulharské stranické soustavy a - mimo jiné - omezující její diferenciaci a fragmentaci. V úvahu je totiž třeba vzít okolnost, že systémotvorné působení dualismu SDS versus BSP zahrnovalo různé momenty a že kupříkladu ve vztahu k fenoménu diferenciace a fragmentace bulharské stranicko-politické soustavy platilo, že ji zmíněný dualismus svým způsobem omezoval - avšak nelze zároveň popřít, že také provokoval nové a nové vlny této diferenciace. Je tedy vhodné pokoušet se o souhrnný pohled na vývojové tendence, mechanismus fungování a způsob reprodukce bulharského systému politických stran, který by minimalizoval riziko předčasných závěrů a nedostatečně zdůvodněných simplifikací.

Bulharský politolog G. Karasimeonov vyzvedl výrazné uplatnění prvků polarizace jako klíčový moment vývoje stranicko-politického uspořádání Bulharska na počátku devadesátých let XX. století a charakterizoval je jako konfrontační bipolární uspořádání velmi blízké proslulému Sartoriho modelu polarizovaného pluralismu.[3] Opožděná diferenciace stran a počáteční hegemonie (post)komunistů podle jeho názoru nejprve přispěly k utvoření bipolárního modelu mezistranických vztahů, poté následovala fáze relativního konsensu v souvislosti se schvalováním nové ústavy, pak ale převážila opět tendence ke konfrontaci a rozdělení do dvou nesmiřitelných bloků. Vzniklý stranicko-politický model byl přitom založen na několika antagonismech - ideologickém, generačním, socioprofesním, ale také “čistě oportunistickém” - které napomáhaly reprodukci stereotypů konfrontační politiky (Karasimeonov 1996b: 262-263; Karasimeonov 1995b: 580; Waller, Karasimeonov 1996: 140; cf. Kanev 1996: 180-181). Je zajímavé, že Karasimeonov tedy pojímal opožděnou diferenciaci bulharských politických stran jako jeden z předpokladů ustavení a reprodukce bipolárního “konfrontačního” uspořádání, nikoli - alespoň nikoli prvotně - jako přímý důsledek etablování se takového modelu (cf. Karasimeonov 1995a). Je přitom vcelku jasné, že v tomto případě jedno nevylučovalo druhé. Je ale zapotřebí rovněž zdůraznit, že interpretace opožděné diferenciace bulharských stran není jednoduchou záležitostí, protože musí brát v úvahu různé souvislosti a působení kombinací nestejnorodých faktorů, jež se navíc proměňovaly v různých fázích vývoje bulharské stranicko-politické soustavy.

Zmíněný fakt opožděné diferenciace bulharských stranicko-politických formací může být kupříkladu vysvětlován jako více méně přirozený jev vzešlý z “dědictví” minulého režimu, charakterizovaného jako patrimoniální komunismus (Kitschelt, Mansfeldová, Markowski, Tóka 1999). V rámci této perspektivy, zdůrazňující - mimo jiné - význam vzájemně se posilujících socioekonomických, kulturních a politických dělítek v prostředí favorizujícím nevýraznou, slabou stranicko-politickou programatickou krystalizaci či programatické strukturování (programmatic crystallization, programmatic structuring), lze pochopit zdánlivě paradoxní spojení primitivní bipolarizace s opožďujícím se procesem diferenciace uvnitř bulharské stranicko-politické soustavy, včetně problematické, konfliktní diferenciace (zejména v první polovině devadesátých let spjaté s často přehnaně dramaticky komentovaným “syndromem štěpení”) probíhající uvnitř jednotlivých stran a aliancí tuto soustavu utvářejících (cf. Kitschelt, Mansfeldová, Markowski, Tóka 1999: zvl. 200-204, 239-243). I když některé prvky charakterizující takové spojení byly rozeznatelné již na počátku formování postkomunistického bulharského multipartismu (v letech 1989 až 1990/1991), systémotvorný dopad vazby mezi primitivní bipolarizací a opožďující se stranicko-politickou diferenciací se v bulharském konextu ozřejmil v období 1991-1994, tedy v periodě mezi konáním druhých a třetích “svobodných” parlamentních voleb.[4] Podle mého názoru lze v této souvislosti - pochopitelně s jistým zjednodušením - za klíčové momenty zmíněného systémotvorného působení označit jednak favorizování Svazu demokratických sil a Bulharské socialistické strany (ideově-programově slabě rozvinutých a nepříliš koherentních formací s řadou vlastností spíše škodlivých z hlediska etablování a rozvoje pluralitního demokratického uspořádání) jako hlavních pólů, jednak znehodnocení politického potenciálu umírněných centristických stran a vůbec “středu” bulharské stranicko-politické soustavy.[5] Tento “střed” se stal vlastně jakousi politickou periferií a byl de facto ztotožněn se “třetími stranami” (cf. Todorov 1997; Gyuzelev 1997).[6]

Pokud jde o postavení a roli bulharských “třetích stran”, v rámci při této příležitosti uplatněné perspektivy jde v prvé řadě o to pochopit, že postavení těchto politických stran bylo podmíněno především působením specifické kombinace polarizace (resp. bipolarizace) stranicko-politických interakcí a heterogennosti “středu”. Polarizace v bulharském případě nevedla k etablování umírněného středového pólu jakožto pilíře režimu a jakožto privilegované opce pro umírněné voliče. Proto byly také tak sterilní pokusy vysvětlit charakteristické rysy bulharské stranicko-politické soustavy podle Sartoriho modelu polarizovaného pluralismu, neboť tento model předpokládá existenci středového “prosystémového” pólu. Případ bulharského postkomunistického multipartismu je ovšem zajímavý - mimo jiné - tím, že zde nechyběly pokusy o ustavení takového pólu a že ve prospěch těchto pokusů dokonce působily některé vývojové tendence, jež se ovšem nikdy nestaly převládajícími. Vezmeme-li v úvahu potenciální důsledky různých štěpení, postihujících zejména Svaz demokratických sil (a peripetie s těmito štěpeními úzce související komplikované vnitřní evoluce SDS v první polovině devadesátých let), za daných okolností nebyla nepředstavitelná situace, kdy by sociopolitická polarizace mohla do značné míry hrát ve prospěch “středu” jako rozhodující “třetí síly”, středu, který by však nesměl být nestejnorodým slepencem, nýbrž funkčním, dostatečně silným a věrohodným blokem ztělesňujícím centrum securitatis pro sektory umírněných voličů.[7] Nebylo konec konců ani vyloučeno, že by se takovým pólem mohl stát transformovaný Svaz demokratických sil, avšak tato alternativa byla záhy zmařena prohrou umírněných sektorů v boji o mocenské pozice uvnitř SDS. Prohra umírněných reformistů uvnitř SDS byla pak doprovozena nejprve úplnou prohrou umírněných centristů v parlamentních volbách roku 1991 a pak jejich dalším nepříliš výrazným volebním vystoupením v roce 1994. V roce 1991 se obětí bipolarizace volebně-politické soutěže staly - s výjimkou Hnutí za práva a svobody (DPS) - vlastně všechny “nové” i “staré” (historické) “třetí strany”, jež odmítly roli satelitů a postupovaly samostatně či utvořily vlastní malé aliance.[8] Relativní úspěch Hnutí za práva a svobody, jež ve vzniklém uspořádání “dvou a půlté strany” zaujalo strategickou pozici “mezi” dvěma nesmiřitelnými hlavními póly, lze vysvětlit především jeho specifickým “vybočujícím” postavením etnické strany, které v tehdejších podmínkách učinilo jeho voličsko-politický potenciál neredukovatelným z hlediska převažující kompetitivní dimenze, založené na vyhrocené politizaci režimního, resp. “dekomunizačního” rozporu.[9] Bulharská varianta soustavy “dvou a půlté strany” ovšem nepřežila dlouho; vzala za své již v parlamentních volbách v roce 1994, kdy se uzavřel předcházející cyklus konfrontační politiky a kdy se projevily důsledky eroze politického potenciálu SDS. G. Karasimeonov považoval příznačně pluralizaci stranického systému a částečné narušení bipolárního modelu za nejdůležitější výsledek těchto voleb (Karasimeonov 1995b: 584). Kromě BSP (dosáhnuvší se 43,5% hlasů absolutní parlamentní většiny)[10], SDS a DPS se do parlamentu dostaly dvě další formace - pravostředově orientovaný Národní svaz (NS), tj. aliance “historických” bulharských stran založená na ose Demokratická strana (DP) - Bulharský zemědělský národní svaz (BZNS), a populistická strana Bulharský podnikatelský blok (BBB). Pod hranicí čtyř procent zůstala ambiciózní levicově-centristická sociálně-liberální aliance Demokratická alternativa pro republiku (DAR; získala 3,8% hlasů) (Karasimeonov 1995b: 582-583; Crampton 1995). Díky Národnímu svazu tedy sice dosáhli centristé, resp. jeden ze segmentů bulharských centristů, částečného úspěchu, ovšem volební porážka DAR zmrazila naděje na výraznou - a více či méně symetrickou - restrukturaci bulharské stranické soustavy, jež by vynesla do popředí umírněné “středové” formace. Projekt vytvoření středového pólu (jako hlavního a v pravém slova smyslu ústředního pólu) se jevil jako utopie; centristické síly mohly spíše doufat že se ve střednědobé perspektivě prosadí jako malé pivotální strany, plnící - v případě absence “jednobarevné”, homogenní vládní parlamentní většiny - delikátní úlohu mocensko-politického “jazýčku na vahách”. Eskalace ekonomické krize spolu s neuspokojivou performancí socialistického vládního kabinetu přivodily ovšem novou sociopolitickou polarizaci v zimě roku 1996/1997, jež vyústila v pád vlády BSP a v předčasné parlamentní volby, v nichž zvítězily Sjednocené demokratické síly (ODS), pravostředová “aliance aliancí” hegemonizovaná obrozeným Svazem demokratických sil. Kromě ODS a Bulharské socialistické strany (resp. jí vedené aliance Demokratická levice) parlamentní zastoupení získaly rovněž Sdružení za národní spásu (ONS; pozoruhodně nestejnorodé uskupení vytvořené kolem Hnutí za práva a svobody, Zelené strany, ZP, a Svazu nové volby, SNI), Koalice Evrolevice (Evrolevica) a Bulharský podnikatelský blok (BBB).[11] Nesporně se jednalo o novou stranicko-politickou konfiguraci, jejíž stabilita byla však poněkud sporná, neboť její ustavení ovlivnily konjunkturální faktory spjaté s předcházející polarizací (včetně mýtu “lednových barikád” a “nadstranického” anti(post)komunistického hnutí z počátku roku 1997). Soustředíme-li se v této souvislosti pouze na otázku bipolarity a vývoje bulharského stranicko-politického “středu”, pak do popředí vystupují dva z hlediska systémotvorného působení velmi důležité momenty. Za prvé, transformující se Svaz demokratických sil využil nového kola masové anti(post)komunistické mobilizace k obrození svého volebně-politického potenciálu a alianční kapacity,[12] přičemž nalezl v úspěšném projektu volebního bloku Sjednocené demokratické síly (zahrnujícího alianci Národní svaz) důležitý nástroj ke kontrole pravostředového sektoru bulharského stranicko-politického spektra.[13] Za druhé, relativní úspěch Evrolevice znamenal vytvoření nového sociálnědemokraticky orientovaného krystalizačního jádra v doposud centristy spíše “nevyužitém” prostoru levého středu, představujícího pro Bulharskou socialistickou stranu daleko větší hrozbu, než bulharská nekomunistická “historická” sociální demokracie (Bulharská sociálně demokratická strana, BSDP, či její různé odštěpy).

O radikální restrukturaci “středu” bulharské stranické soustavy, jež by zásadním způsobem změnila způsob jejího fungování, se však v souvislosti s volebními výsledky z roku 1997 a konec konců ani se zřetelem k vývoji tohoto uspořádání v dalších dvou letech nedalo hovořit. K určité valorizaci “středu” nepochybně došlo a to v souvislosti se zvýrazněním multipartistických rysů bulharského systému politických stran. Význam “středu” a potenciál středových formací poněkud vzrostl, avšak nikoli natolik, aby došlo k jasnému obratu ve prospěch malých centristických stran.

Podstatnou roli v tomto ohledu sehrála právě nestejnorodost a roztříštěnost bulharského stranicko-politického středu.[14] Radikální překonání důsledků této nestejnorodosti a roztříštěnosti se přitom - přinejmenším v krátkodobé perspektivě - nejeví jako možné a pravděpodobné. Tento moment nestejnorodosti a roztříštěnosti jednak prakticky vylučuje (pomineme-li možnost drastické proměny vnějších podmínek reprodukce bulharského stranického systému) zformování klasického středového stranicko-politického pólu, jednak ztěžuje efektivní “pokrytí” či kontrolu prostoru středu hlavními póly - což však zárověň představuje významnou výhodu usnadňující přežití malým centristickým stranám jakožto operačním jednotkám autonomním vůči hlavním pólům. Jak se zdá, ani bulharská varianta stranicko-politického dualismu (SDS versus BSP), jakkoli byla vskutku výrazně ovlivněna opakujícími se vlnami centrifugální (bi)polarizace, se nakonec nevyhnula problému efektivní “okupace” a/nebo kontroly prostoru “mezi” těmito dvěma hlavními formacemi, které jsou okolnostmi nuceny využívat alianční politiky a pokoušet se “pokrývat” středový prostor prostřednictvím aliancí, protože prostě nebyly a nejsou s to jej samy efektivně zaujmout, resp. ovládnout. Význam tohoto momentu “boje o střed” v současném bulharském kontextu nepochybně roste, a to - mimo jiné - díky tomu, že jsou postupně eliminovány či alespoň zmírňovány důsledky dřívějších vln centrifugální polarizace.

 

 

Literatura

 

Ágh, A. (1998a): Emerging Democracies in East Central Europe and the Balkans, Edward Elgar, Cheltenham.

Ágh, A. (1998b): The Politics of Central Europe, Sage, London 1998.

Ágh, A. (1998c): The End of the Beginning: the Partial Consolidation of East Central European Parties and Party Systems, in: Pennings, P., Lane J.-E. (red.): Comparing Party System Change, Routledge, London, s. 202-216.

Bell, J. D. (1997): Democratization and Political Participation in "Post-Communist" Bulgaria, in: Dawisha, K., Parrot, B. (red.) (1997): Politics, Power and Struggle for Democracy in South-East Europe, Cambridge University Press, Cambridge, s. 353-402.

Bell, J. (1999): The Radical Right in Bulgaria, in: Ramet, S. P. (red.): The Radical Right in Central and Eastern Europe, The Pennsylvania University Press, University Park, s. 233-254.

Berglund, S., Dellebrant, J. A. (red.) (1991): The New Democracies in Eastern Europe. Party Systems and Political Cleavages, Edward Elgar, Aldershot, Brookfield.

Breuning, M. Ishiyama, J. (1998): Ethnopolitics in the New Europe, Lynne Rienner, Boulder.

Crampton, R. J. (1995): The Bulgarian Election of December 1994, Electoral Studies, XIV, n. 2, June 1995, s. 236-240.

Dauerstaedt, M., Gerrits, A., Márkus, G. G. (1999): Troubled Transition. Social Democracy in East Central Europe, Friedrich Ebert Stiftung-Wiardi Beckman Stichting-Alfred Mozer Stichting, Bonn, Amsterdam.

Eminov, A. (1999): The Turks in Bulgaria: Post-1989 Developments, Nationalities Papers, XXVII, n. 1, March 1999, el. verze (s. 31-55).

Engelbrekt, K. (1993): Bulgaria’s Communists: Coming or Going?, RFE/RL Research Report, II, n. 21, 21 May 1993, s. 37-41.

Golosov, G. V. (1999): Partijnyje sistěmy Rossii i stran Vostočnoj Jevropy, Věs Mir Izdatělstvo, Moskva.

Grilli di Cortona, P. (1997): Da uno ai molti. Democratizzazione e rinascita dei partiti in Europa orientale, Il Mulino, Bologna.

Gyuzelev, B. (1997) : Everybody Loses Except One, (http://www.online.bg/politics/elect97/analys1.html).

Ishiyama, J. T. , Breuning, M. (1998): Ethnopolitics in the New Europe, Lynne Rienner, Boulder.

Kanev, D. (1996): Bulgaria: “Left” and “Right” in the Emerging Party System, in: Matynia, E. (red.): Grappling with Democracy. Deliberations on Post-Communist Societies (1990-1995), SLON, Praha, s. 176-188.

Karasimeonov, G. (1995a): Differentiation Postponed: Party Pluralism in Bulgaria, in: Wightman, G. (red.): Party Formation in East-Central Europe. Post-communist politics in Czechoslovakia, Hungary, Poland and Bulgaria, Edward Elgar, Aldershot, Brookfield, s. 154-178.

Karasimeonov, G. (1995b): Parliamentary Elections of 1994 and the Development of the Bulgarian Party System, Party Politics, I, n. 4, s. 579-587.

Karasimeonov, G. (1996a): The Legislature in Post-Communist Bulgaria, in: Olson, D. M., Norton, Ph. (red.): The New Parliaments of Central and Eastern Europe, Frank Cass, London, s. 40-59.

Karasimeonov, G. (1996b): Bulgaria’s New Party System, in: Pridham, G., Lewis, P. G. (red.): Stabilising fragile democracies. Comparing new party systems in Southern and Eastern Europe, Routledge, London, New York, s. 254-265.

Kitschelt, H. (1995): Formation of Party Cleavages in Post-Communist Democracies: Theoretical Propositions, Party Politics, I, n. 4, October 1995, s. 447-472.

Kitschelt, H., Mansfeldová, Z., Markowski, R., Tóka, G. (1999): Post-Communist Party Systems. Competition, Representation, and Inter-Party Cooperation, Cambridge University Press, Cambridge.

Mahr, A., Nagle, J. (1995): Resurrection of the Successor Parties and Democratization in East-Central Europe, Communist and Post-Communist Studies, XXVIII, n. 4, s. 393-409.

Mainwaring, S. (1999): Rethinking Party Systems in the Third Wave of Democratization. The Case of Brazil, Stanford University Press, Stanford.

Olson, D. M.: Party Formation and Party System Consolidation in the New Democracies of

Central Europe, Political Studies, XLVI, n. 3 - Special Issue, 1998, s. 432-464.

Schliewenz, B. (1997): Das Parteiensystem Bulgariens, in: Segert, D., Stoss, R., Niedermayer, O. (red.): Parteiensysteme in postkommunistischen Gessellschaften Osteuropas, Westdeutscher Verlag, Opladen, s. 237-263.

Szajkowski, B. (1991): Bulgaria, in: Szajkowski, B. (red.): New Political Parties of Eastern Europe and the Soviet Union, Longman, Harlow, s. 19-52.

Szajkowski, B. (1994): Bulgaria, in: Szajkowski, B. (red.): Political Parties of Eastern Europe, Russia and the Successor States, Longman, Harlow, s. 91-133.

Todorov, A. (1997): Political parties and voting patterns, (http://www.online.bg/politics/elect97/analys2.htm).

Tzvetkov, P. S. (1992): The Politics of Transition in Bulgaria: Back To the Future?, Problems of Communism, n. 3, May-June 1992, s. 34-43.

Waller, M. (1995): Adaptation of the Former Communist Parties of East-Central Europe. A Case of Social-democratization?, Party Politics, I, n. 4, October 1995, s. 473-490.

Waller, M., Karasimeonov, G. (1996): Party Organization in Post-Communist Bulgaria, in: Lewis, P. G. (red.): Party Structure and Organization in East-Central Europe, Edward Elgar, Cheltenham, Brookfield, s. 134-162.


[1] K tomuto  závěru vybízí pohled na  tematické, resp. geograficko-politologické zaměření okruhu reprezentativních sborníků či souhrnných prací věnovaných genezi  postkomunistických stranicko-politických pluralismů publikovaných v této dekádě  (viz např. Ágh  1998a; Ágh 1998b; Dawisha, Parrot  1997; Grilli di Cortona 1997; Golosov 1999; Lewis 1996; Kitschelt, Mansfeldová,  Markowski, Tóka 1999; Matynia 1996; Olson, Norton 1996; Pridham, Lewis 1996; Segert, Stöss,  Niedermayer 1997; Wightman 1995).

 

[2] Systém “dvou a půlté strany” lze považovat za variantu formátu omezeného multipartismu (omezeného pluralismu). V této souvislosti je však třeba připomenout, že se jedná o modely různé provenience - původně příslušející k různým schématům (Blondelovu, resp. Sartoriho) - které se bezezbytku nepřekrývají.  Formát omezeného multipartismu (vyznačujícího se přítomností tří až pěti relevantních stran) zahrnuje širší okruh konfigurací relevantních politických stran než koncept systému  “dvou a půlté strany”; přičemž  Blondelův model systému  “dvou a půlté strany” zase zahrnuje momenty nejen formátu, nýbrž - přinejmenším implicitně - rovněž typu stranicko-politické soustavy. Vztah mezi modely systému  “dvou a půlté strany” a umírněného multipartismu (sartoriovského “umírněného pluralismu”) lze přitom považovat za poněkud komplikovanější obdobu vztahu mezi systémem  “dvou a půlté strany” a omezeným multipartismem. 

[3] Toto Karasimeonovo pojetí bulharské soustavy politických stran se v zásadě shodovalo například s názorem A. Ágha, že rané postkomunistické stranické soustavy představovaly variantu polarizovaného pluralismu (cf. Karasimeonov 1996b: zvl. 262-263; Ágh 1998b: 101). Podobně se též bulharský politolog D. Kanev domníval, že bulharský politický život vykazuje typické rysy toho uspořádání, jež Sartori nazývá polarizovaným pluralismem (Kanev 1996: 180-181).  Je ovšem nutno dodat, že v bulharském případě  se jednalo o primitivní , “nezralou” formu polarizovaného stranicko-politického uspořádání, které se v řadě důležitých ohledů výrazně lišilo od Sartoriho modelu polarizovaného pluralismu. Nelze se ubránit dojmu. že přirovnávání postkomunistické bulharské stranické soustavy k polarizovanému pluralismu mohlo být v řadě případů založeno na nedostatečné znalosti Sartoriho typologie a na neporozumění konceptu polarizovaného pluralismu.

[4] Ostatně teprve v této periodě začalo mít smysl hovořit o opožděné či opožďující se stranicko-politické diferenciaci v Bulharsku.

[5] Bulharská socialistická strana byla obecně považována za velmi málo “reformovanou”, nepříliš úspěšně či nanejvýš polovičatě “sociáldemokratizovanou” postkomunistickou stranu, zachovávající si svůj potenciál především díky odolným organizačním strukturám a systémům patronáže-klientely. Hodnocení Svazu demokratických sil jakožto “složené” souborné formace (jejíž struktura i jednotlivé komponenty se navíc měnily) bylo složitější; SDS však obvykle - přinejmenším do roku 1997/1998 - také nebyl pokládán za příkladnou “demokratickou” či “demokracii oddanou” organizaci, k čemuž nemalou měrou přispěly odpuzující rysy politických aktivit jeho - nakonec v první polovině devadesátých let většinového - radikálně antikomunistického “tmavomodrého” proudu. Není bez zajímavosti, že kupříkladu Attila Ágh  (pro období kolem roku 1994) považoval SDS za zřetelně nacionalisticko-tradicionalistickou stranu (clearly nationalist-traditionalist party) a k celkovému postupu demokratizace v Bulharsku se vyjadřoval velmi kriticky:  “This was a typical Balkan blind alley of development when both large parties as contenders for power proved to be, in fact, successor parties of the former regime and were unable to reform themselves and their country.” (Ágh 1998b: 182-183). V jiné své práci Ágh  ovšem nabídl poněkud mírnější hodnocení  (cf. Ágh 1998a: 244-251).

[6] Okruh bulharských “třetích stran” byl pochopitelně širší než sféra “středu” a zahrnoval i strany a odštěpené frakce, jež  není možné považovat za v pravém slova smyslu “středové”, centristické a/nebo středově umístěné formace.  Nejdůležitější “třetí strany” - ponecháme-li stranou etnickou stranu DPS, jež ovšem také v některých ohledech vykazovala centristickou orientaci - ovšem více méně spadaly do kategorie “středových” formací.

[7] Na extrémní různorodost stran, usilujících o ztělesnění “třetí síly” v bulharské stranicko-politické soustavě, upozornil A. Todorov, který - kromě efemérních uskupení - rozlišoval mezi šesti “permanentními a relativně stabilními politickými rodinami” (permanent and relatively stable political families) “třetích stran”, ztělesňovaných Hnutím za práva a svobody (DPS), agrárními stranami (různými frakcemi Bulharského zemědělského národního svazu, BZNS), sociálními demokraty (reprezentovaných “historickými” - BSDP aj. - i novými formacemi jako DAR či Evrolevice; fakticky tato kategorie zahrnovala i levostředové sociálně-liberální strany), monarchisty, populistickým Bulharským podnikatelským blokem (BBB) a (neo)komunisty. Občas bývali k této šestici přiřazováni i zelení (Todorov 1997). 

[8] Srv. přehled volebních výsledků jakož i evoluce bulharských stran a aliancí (z počátku devadesátých let), jež zpracoval B. Szajkowski (Szajkowski 1991; Szajkowski 1994).

[9] K vývoji DPS, de facto etnické strany reprezentující islámskou, turecko-bulharskou minoritu (bulharská ústava zakazuje existenci formálně etnických stran) viz např. práce A. Eminova či J. T. Ishiyamy  (Eminov 1999; Breuning, Ishiyama 1998).

[10] BSP dominovala předvolební alianci zahrnující rovněž Politický klub Ekoglasnost a Bulharský zemědělský národní svaz (BZNS) - přesněji řečeno frakci BZNS - “A. Stambolijski”.

[11] ODS získaly 52,2% hlasů a 137 mandátů (z celkových 240), DL 22,1% hlasů a 58 křesel, ONS 7,6% hlasů a 19 křesel, Evrolevice 5,5% hlasů a 14 mandátů, BBB 4,9% hlasů a 12 křesel. Srv. Bulgaria - Last Elections. Parline Database (http://www.ipu.org/parline-e/reports/2045_E.htm).

[12] Jak zdůraznil bulharský politolog Georgi Karasimeonov na semináři “International Influences on Democratization in East Central Europe” (Praha, 17-3-2000), generační obměna proběhnuvší uvnitř elity SDS byla nezbytnou podmínkou transformace SDS (ve druhé polovině devadesátých let XX. století), resp. otevřela cestu k jeho přetvoření z heterogenní antikomunistické koalice v soubornou  stranu pravého středu.

[13] Spojenci SDS (pokoušejícího se profilovat jako catch-all křesťansko-demokratická strana) se staly Demokratická strana (DP) a dvě frakce BZNS, dále BSDP a Vnitromakedonská revoluční organizace-Bulharské národní hnutí (VMRO-BND) (cf. Todorov 1997). Kromě VMRO-BND bylo možné všechny tyto strany považovat za centristické formace. VMRO-BND se profilovala jako nacionalistická konzervativní “nová pravice”. Srv. ideově-programové příspěvky v časopisu Nie (http://members.tripod.com/~NIE_MONTHLY).

[14] Takový závěr lze stěží zpochybnit -  ovšem zároveň je zapotřebí nezbytné minimální dávky opatrnosti při pojímání tohoto “středu”, který prostě nemůže být vymezen jen negativně, jako stranicko-politický prostor “mezi” hlavními póly či jako okruh stranicko-politických formací nepříslušejících ani  k SDS ani k BSP; to by totiž znamenalo vymezit jej primárně  (a - v horším případě - výlučně) jako zbytkový (a tudíž inherentně nestejnorodý) prostor či jako zbytkové, přídavné formace. Tento střed je třeba definovat - kromě onoho “zbytkového” aspektu - také jako prostor, doménu umírněných sil. Problematičnost interpretace potenciálu a role bulharského stranicko-politického “středu” spočívá v tom, že v různých analýzách a komentářích se tyto různé aspekty “středu” a “středovosti” mísily, což vedlo ke zbytečným  nedorozuměním.

 



Copyright (c) 2000 Maxmilián Strmiska

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.