Hloušek, V. (2000). Stranický systém Estonska. Středoevropské politické studie, 2(2). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3821/5462
STRANICKÝ SYSTÉM ESTONSKA

 

STRANICKÝ SYSTÉM ESTONSKA

 

Vít Hloušek

 

Stranický systém Estonska představuje zajímavý objekt zkoumání politické vědy z několika důvodů. Zkoumání estonského stranického systému, k němuž chce následující text přispět, je velmi důležitým úkolem nejen z hlediska teorie stranických systémů, ale také z hlediska obecněji chápaného studia transformace (nejen) “postkomunistických” států. Právě na jeho vývoji lze sledovat, jakými peripetiemi prochází utváření pluralitního stranického systému v podmínkách, kdy nejde pouze o restauraci demokratických forem vlády, ale zejména o vytvoření moderní podoby nezávislého státu. Navíc jde o v případě Estonska o zemi, která není národnostně homogenní a která má doposud problémy se zahrnutím značného procenta rusofonní populace do svého politického systému jakožto aktivních participantů. Proto se v následující úvaze pokusíme představit nejen základní vývojové etapy estonského stranického systému a některé jeho základní strukturní rysy, ale pojednáme krátce rovněž problematiku neestonského obyvatelstva.

 

Ruská menšina v Estonsku

 

Před sovětskou okupací bylo možno Estonsko označit jako etnicky relativně homogenní stát. V roce 1934 bylo 88% obyvatel Estonska estonské národnosti. Nejsilnější menšinou byla menšina ruská, které v této době představovala 8,2% populace státu. (Samorodnij 1993:26) Podobně jako další menšiny - Němci, Židé, Švédové a Finové - byla i tato ruská populace v podstatě autochtonní. Národnostní menšiny obývaly především oblasti na východě Estonska. V roce 1945, kdy bylo Estonsko znovu plně okupováno sovětskými silami, došlo k odtržení těchto východních oblastí od Estonska a jejich připojení k Ruské socialistické federativní republice. Tímto krokem došlo k dočasné radikální etnické homogenisaci Estonska, neboť podíl etnicky estonského obyvatelstva stoupl na 97%. (Kirch, Kirch 1995:43)

Po roce 1945 došlo k dvojímu procesu, který zcela zásadním způsobem proměnil národnostní mapu Estonska. Jednak byla orgány sovětské moci zlikvidována nebo deportována z Estonska řada Estonců, jednak byl nastartován proces “importu” etnicky ruského obyvatelstva. Tento proces probíhal po celou dobu sovětského panství. Demografické charakteristiky etnicky estonské populace přitom nebyly pro odolávání rusifikaci příliš příznivé. Už ve 20. letech 20. století dosáhlo Estonsko negativního přírůstku obyvatel a míra porodnosti se u etnických Estonců v průběhu sovětské okupace ještě snižovala. (Priit, Loogma, Terk, Toomel 1995) Výsledkem byla skutečnost, že v roce 1989 tvořil podíl neestonského obyvatelstva Estonské socialistické republiky už 38,5%. V 90. letech sice tento podíl poněkud poklesl (v roce 1994 tvořili Estonci už 65% populace - Kirch, Kirch 1995:44; srov. Raun 1997:336), nicméně nelze očekávat jeho další radikální pokles.

Obyvatelé Estonska, kteří se do země dostali až po druhé světové válce v důsledku sovětské migrační politiky, vykazují v demografickém, profesním, vzdělanostním i sociálním chování zřetelně odlišné rysy než Estonci. Nedošlo nikdy k jejich promíchání s estonskou populací. Ruští imigranti pracují především v dělnických profesích, nebo jako techničtí pracovníci. Před získáním nezávislosti Estonska řada Rusů působila v ozbrojených silách. Tato skutečnost se projevila v první polovině 90. let, kdy životní úroveň neestonců poklesla více než u estonského obyvatelstva. V polovině 90. let se situace ale postupně vyrovnala a dnes už neexistují zásadní rozdíly mezi Estonci a neestonci například v mzdové oblasti. (Heidmets 1998) Oproti Estoncům disponují podstatně užší intelektuální elitou. (Priit, Loogma, Terk, Toomel 1995) Ruské obyvatelstvo Estonska je převážně urbánní (z 91,5%). 50% estonských Rusů žije přímo v Tallinu a dalších 25% v průmyslových centrech na severovýchodě Estonska, jako jsou Narva nebo Kohtla-Järve. (Samorodnij 1995:26)

Otázka státního občanství byla nejprve řešena recepcí původního estonského zákona o státním občanství z roku 1938. Na základě tohoto zákona bylo nově konstituované státní občanství Estonska přiznáno 90% národnostně estonského obyvatelstva republiky, ale pouze 10% neestonských obyvatel. (Kirch, Kirch 1995:49) Otázku cizinců měl řešit zákon o cizincích z června 1993, který stanovil, že naprostá většina Rusů na estonské občanství nárok nemá, neboť nebyla občany Estonska před sovětskou okupací. President Meri však tento zákon zablokoval svým vetem. (Pospíšil 1998:207, Linz, Stepan 1996:420) Současná platná legislativa upravující státní občanství pochází z roku 1995. Získat estonské státní občanství znamená splnit řadu podmínek, z nichž nejvíce odporu mezi ruským obyvatelstvem Estonska vyvolává nutnost ovládnout estonský jazyk.

Ze zhruba půl milionu Rusů, kteří v současnosti v Estonsku žijí, má státní občanství pouze asi 100000 až 150000. Někteří Rusové mají ruské státní občanství, ale většina (asi 220000) nedisponuje v současnosti žádným státním občanstvím. (Georgieff 1999) V oblasti politických stran se tyto údaje projevují jednak tím, že volit mohou pouze státní občané (Rusové tak tvoří zhruba pětinu elektorátu) a navíc platí, že členy politických stran se mohou stát pouze estonští státní občané. (Järve 1995:24) Zejména na počátku 90. let působila faktická ztráta jakéhokoliv státního občanství řadě neestonců značné problémy ohledně občanské sebeidentifikace. Podle průzkumu, který se prováděl v září a říjnu 1993, se pouze 17% rusofonních respondentů označovalo ohledně občanství za Estonce, 8% se prohlásilo za Rusy, dalších 10% udalo jiné občanství. Alarmující byla skutečnost, že dva roky po rozpadu SSSR se 41% respondentů označilo jako sovětští občané. 23% dotazovaných si nebylo svým občanstvím jisto. (Linz, Stepan 1996:422)

Většina neestonců, kteří nemají ještě estonské občanství a je tak vyloučena z politické participace, reaguje na tuto skutečnost zvýšením míry politické pasivity až apatie. (srov. Linz, Stepan 1996:426-427)

 

Vývojové etapy estonského stranického systému

 

Estonsko prošlo na přelomu 80. a 90. let podobně jako ostatní pobaltské státy procesem politické i národnostní emancipace na Sovětském svazu. v polovině 80. let se estonská společnost dostala do situace, kdy byla skoro úspěšně rozptýlena v sovětském politickém systému. S vyjímkou kulturní oblasti byly všechny tradiční formy estonské sociální a politické symboliky destruovány. Jako reakce na tuto situaci proběhl ve druhé polovině dekády a počátkem 90. let proces určitého “národního probuzení”. (Srov. Ruutsoo 1995:169-172)

Prvotní etapou tohoto procesu bylo období od roku 1986 do podzimu 1988. S trochou nadsázky lze říci, že již v této fázi již začaly krystalisovat zárodky pozdějších politických stran. Podoba (před)politické aktivity v tomto období byla orientována na opatrnou kritiku brežněvovského systému a konkrétně se projevovala především vznikem řady ekologicky orientovaných občanských iniciativ. Toto probuzení politického života se však zatím odehrávalo striktně v intencích perestrojky. Druhá fáze, kterou vymezuje období podzim 1988 až jaro 1990 přinesla v estonském politickém hnutí kvalitativní změnu. Vznikem lidové fronty se vytvořila alternativní platforma, která měla již otevřeně politické ambice. Vítězství lidové fronty ve volbách znamenalo počátek skutečné demokratisace, ekonomických reforem a postupně také nastolování požadavku suverenity republiky, což vedlo k roztržce s moskevským centrem. Konečně poslední fáze, která trvala do srpna 1991, vedla prostřednictvím konfrontace s Moskvou k dosažení národní nezávislosti. (Švec a kol. 1996:255)

Jak již bylo naznačeno, za jakési protostranické formace lze v estonském případě považovat ekologicky orientované iniciativy z druhé poloviny 80. let. V prostředí těchto iniciativ se vytvářela významná součást pozdější reformní elity. Další součástí reformního proudu se staly skupiny reformních komunistů, kteří se v průběhu 80. let začali výrazně nacionalisovat. Reformistům se podařilo KS Estonska ovládnout. Tyto dvě skupiny se navíc personálně i okruhem aktivit prolínaly. Disent jako třetí skupina, z níž se rekrutovala transformační politická elita, byl v Estonsku relativně slabý a jeho vliv ve srovnání se státy střední Evropy byl marginální (srov. Raun 1997:341-342). Role disidentů byla ale důležitá v tom smyslu, že právě tito lidé byly od počátku nositeli radikálně nacionalistických a emancipačních postojů.

Prvotní konfigurace rodícího se stranického spektra na přelomu 80. a 90. let byla následující. Reformovaná KS Estonska představovala proreformní , ale rovněž ještě prosovětskou volbu. Teprve v březnu 1990 se KS Estonska formálně odtrhla od KSSS. Estonská lidová fronta (Eestimaa Rahvarinne), která se ustavila v říjnu 1988 v Tallinu, představovala široké proreformní hnutí typu fóra, které se teprve postupně propracovávalo k programu nezávislosti Estonska (tento požadavek přijala Lidová fronta až v květnu 1990). Postupně začaly svou činnost obnovovat předválečné politické strany a vznikaly i strany nové, které byly zpravidla od počátku vedeny politikou radikálního nacionalismu (jako vůbec první politická strana vznikla v roce 1988 na disidentském základě Estonská nezávislá národní strana). Stalinistickou oposici vůči reformám představoval v Estonsku Interfront, který byl definitivně zformován v březnu 1989 a byl podporován zejména etnicky ruským obyvatelstvem. (Švec a kol. 1996:256-260)

V období před volbami 1990 (v nichž ještě měli volební právo všichni obyvatelé Estonska a tedy i Rusové a ostatní neestonci) se v Estonsku vyhranily čtyři základní politické směry. Vedle bloku reformních komunistů Svobodné Estonsko (z něhož se později vyvinula Strana středu) to byla Lidová fronta. Z ní se sice už před volbami formálně odštěpilo několik menších stran, ale i tyto strany šly do voleb na společné kandidátce Lidové fronty. Nacionalistické strany, z nichž nejvýznamnější byla Estonská nezávislá národní strana, představovaly třetí skupinu. Tyto strany se příliš nesoustředily na volby do estonského sovětu, neboť iniciovaly vznik nového zastupitelského orgánu - Estonského kongresu (kongres i sovět poté participovaly na procesu přijímání nové ústavy), kolem něhož se organisačně formovaly. (Raun 1997:346-348) Čtvrtým blokem byl svaz Rovná práva, který zastupoval ruskou menšinu a opíral se o Interfront. (Sootla 1996:191-192). Lidová fronta se stala motorem dalšího vývoje. První svobodné volby v březnu 1990 vyhrála, přestože nezískala nadpoloviční většinu. Vedle ní získala parlamentní zastoupení i řada menších estonských stran. Blok kolem Interfrontu byl po těchto volbách nejslabší parlamentní frakcí.

Lidová fronta se rozpadla definitivně v lednu 1992, když už předtím procházela procesem odštěpování jednotlivých jejich frakcí. v období 1991 a 1992 vznikla buď procesem secese od Lidové fronty nebo jiným způsobem celá řada nových politických stran, které se prosadily ve volbách 1992.

Volby se konaly 20. 9. 1992 a znamenaly vítězství stran pravice a pravého středu. Nejsilnější zastoupení v nové zvoleném Parlamentu (Riigikogu) získal blok Vlast (Isamaa). Tato formace, která vznikla až v únoru 1992 jako koalice Křesťansko demokratické strany, Křesťansko demokratické unie, Konservativní strany a Republikánské strany, představovala jasně pravicovou proreformní opci. Stala se také jádrem centropravé koaliční vlády pod vedením Marta Laara, v níž zasedli ještě zástupci frakce Umírněných (složena z Estonské sociálně demokratické strany a Estonské venkovské strany středu), která vzešla z Lidové fronty a nacionalistické Estonské nezávislé národní strany. V oposici byla středová koalice Bezpečný dům tvořená Koaliční stranou a stranou důchodců, která byla druhou nejsilnější frakcí v parlamentu. Dále Strana středu, která vznikla v roce 1991 spojením reformních komunistů a některých frakcí Lidové fronty, po jejímž rozpadu se Straně středu podařilo fakticky monopolisovat image dědiců Lidové fronty. V oposici stála i radikálně nacionalistická koalice Estonští občané. Frakce Nezávislých royalistů byla sice formálně v oposici, ale v podstatě vládu svým hlasováním v parlamentu podporovala. (Sootla 1996:192-193; Raun 1997:350-351).

Laarova koalice disponovala v parlamentu pohodlnou většinou. Díky vysoké koaliční disciplině se jí dařilo neutralisovat oposici a nemusela tak dělat kompromisní kroky v oblasti ekonomické reformy. Nespokojenost občanů s určitým propadem ekonomické úrovně se však projevila už v místních volbách v roce 1993, které jednoznačně vyhrála oposice. Laarova vláda se rozpadla na podzim 1994, ale příčinou jejího rozpadu nebyla ekonomická situace, ale spory uvnitř frakce Vlast a Estonské nezávislé národní strany, které vyvrcholily štěpením obou formací na radikály a umírněné. Do voleb 1995 pak řídil zemi kabinet Andrese Taranda, který se skládal se zástupců stran Laarovy koalice (Raun 1997: 351). V období 1992-1995 musely estonské politické strany čelit řadě problémů. Obecným problémem byla velmi nízká členská základny stran. S tím souvisela i velmi rychlá ztráta důvěry občanů v politické strany. V prosinci 1992 byl proveden průzkum veřejného mínění, podle něhož pouze každý desátý Estonec a jen každý dvacátý obyvatel Estonska neestonského původu důvěřovali politickým stranám. Velmi nízká - a to i v kontextu ostatních reformujících se zemí - byla i míra identifikace s politickými stranami. V roce 1993 se v Estonsku s určitou stranou identifikovalo jen 13% občanů (17% Estonců a 7% neestonců), přičemž třeba v České republice to bylo ve srovnatelném období 36%. (Rosimannus 1995: 31-36) Určitou snahu o vnitřní stabilisaci stran “shora” představoval zákon o politických stranách z května 1994, který stanovil, že strany musí vykazovat minimálně 1000 členů, aby byly připuštěny k parlamentním volbám. Pro volby 1995 nicméně zákon neplatil takto striktně a účast politických stran v těchto volbách byla podmíněna počtem pouze 200 členů. Dalším prvkem, kterým tento zákon selektuje politické strany, je ustanovení, podle něhož straně, které se nepodaří dostat se ve dvou po sobě jdoucích volbách do parlamentu, bude odejmuta registrace. (Raun 1997:359)

Vliv zákona se projevil záhy zřejmou koncentrací stranického spektra. Relativně těsně před volbami 1995 vznikly dvě nové strany, které jsou doposud relevantní: Venkovská lidová strana a Reformní strana. Venkovská lidová strana vytvořila koaliční kandidátku s Koaliční stranou, ruské strany se před volbami spojily do koalice Náš domov je Estonsko. (Sootla 1996:199-200)

Ve volbách 5. 3. 1995 kandidovalo 16 stran a koalic. Volební účast dosáhla 68,9%, čímž dokonce o 0,9% předčila volební účast z roku 1992. Zastoupení v parlamentu získalo sedm formací. Obecně lze říci, že volby vyhrály strany levého středu. Koaliční strana získala v bloku s Venkovskou unií 41 mandátů, Reformní strana 19 křesel, nástupkyně Lidové fronty Strana středu 16, poněkud heterogenní koalice ruských stran Náš domov je Estonsko pak 6. Strany bývalé Laarovy koalice utrpěly evidentní porážku, když Umírnění získali 6 křesel a společná kandidátka Vlasti a Estonské nezávislé národní strany rovněž 6 (v prosinci 1995 se tyto dvě strany sloučily do Vlastenecké unie). Vládu sestavil Tiit Vähi z Koaliční strany, kromě této formace získala ministerské funkce Strana středu. Tato centrolevá koalice ale vydržela pouze do října 1995 kvůli skandálu, který postihl vůdce Strany středu Edgara Savisaara. Vähi poté sestavil nový kabinet složený ze zástupců Koaliční strany a Reformní strany, čímž vznikla centropravá vláda. (Raun 1997:351-353)

Ani v období voleb 1995 nebylo možno považovat stranický systém Estonska za plně dotvořený a stabilisovaný. To však platilo nejen pro systém jako celek, ale také pro jednotlivé jeho články. Politické strany trpěly v této fázi několika základními problémy, které byly překážkou jejich dalšího organisačního posílení. Vedle enormní role silných politických osobností, která se projevila už v období předcházejícím a limitovala některé politické strany spíše na podpůrné organisace svých vůdců, šlo zejména o nedostatečné organisační zázemí v některých regionech Estonska. Obecně platilo, že v severovýchodním Estonsku byla členská základna a organisační síť politických stran silně nevyvinutá. (CSCE 1995) Silná role politických vůdců se projevila zejména v pravé části stranického spektra, které bylo ve volbách 1995 více fragmentováno než v roce 1992. (Raun 1997:355)

Poslední volby do Riigikogu se konaly 7. 3. 1999. Neformální předvolební kampaň ale fakticky odstartovala již ve druhé polovině roku 1998, kdy nastoupila menšinová vláda Marta Siimanna. Hlavním tématem předvolební kampaně se stala ekonomická a sociální problematika. Zatímco třeba v oblasti zahraniční politiky jsou všechny hlavní estonské politické strany jednotné (všeobecný souhlas se směřováním do EU a NATO), v ekonomické oblasti to neplatí. Strana středu například navrhovala ve své kampani nahradit plošnou daň z příjmu (26%) progresivním zdaněním, zatímco centropravý blok Sjednocená oposice (křesťansko demokratická Vlastenecká unie Marta Laara, liberální Reformní strana někdejšího guvernéra centrální banky Siima Kallase, populistická Lidová strana Toomase Hendrika Ilvese a centrolevá strana Umírnění Andrese Taranda) navrhly naopak daň z příjmu zcela zrušit. Zajímavé jsou různé předvolební bloky a koalice. Zatímco strany Sjednocené oposice kandidovaly na třech různých kandidátkách (Umírnění kandidovali společně s Lidovou stranou; tyto dvě formace se v květnu 1999 sloučily) přestože už 31. 12. 1998 podepsaly dohodu o spolupráci s tím, že po volbách hodlají vytvořit většinovou vládu, hlavní centrolevé strany (Strana středu Edgara Savisaara a Venkovská lidová strana Arnolda Rüütela kandidovaly) samostatně i přes úzkou spolupráci na dvou kandidátkách. Siimannova Koaliční strana měla na své kandidátce i zástupce Unie důchodců a rodin a Venkovské unie. Na předvolební koalici se nedokázaly dohodnout ani ruské strany, přestože jim tak reálně hrozilo nepřekročení 5% uzavírací klausule. Největší ruská strana Ruská strana v Estonsku se odmítla připojit ke koalici Sjednocené lidové strany a Sociálně demokratické dělnické strany (bývalá KS Estonska) a několika menších skupin. (Huang 1999a)

Průzkumy veřejného mínění ještě těsně před volbami předvídaly vítězství Strany středu a Venkovské lidové strany, které podle těchto prognóz měly být zřejmě schopny sestavit vládu. (Srov. Linnart, Kand 1999) Volby, jejichž volební účast “spadla” na pouhých 53%, opravdu vyhrála Strana středu (28 křesel), ale Rüütelova formace nesplnila očekávání (7). Druhá skončila Vlastenecká unie (18) následovaná Reformní stranou (18), Umírněnými (17), Koaliční stranou (7) a ruskou Sjednocenou lidovou stranou (6). Úspěch této ruské strany byl překvapením, neboť se počítalo spíše s tím, že se do parlamentu dostane konkurenční Ruská strana v Estonsku. Zajímavou skutečností bylo, že největší volební účast byla v oblastech na severovýchodě země, kde žije většina nově naturalisovaných občanů ruské národnosti. Tito voliči (cca 100 000, tedy pětina všech voličů) preferovali zejména Sjednocenou lidovou stranu a Stranu středu. (Huang 1999b)

Savisaar nebyl schopen sestavit většinovou vládní koalici a tak přešla iniciativa na centropravé strany. V otázce premiéra napomohl Laarovi v jeho aspiracích jednak dobrý výsledek jeho strany (přestože rozdíl mezi jeho a Reformní stranou činil jen 829 hlasů), ale také skutečnost, že šéf Reformní strany Kallas čelil obviněním z korupce. Do čela koaliční vlády Vlastenecké unie, Reformní strany a Umírněných se tedy postavil Mart Laar.

 

Konfliktní linie a polarisace v estonském stranickém spektru

 

Stranické spektrum Estonska prošlo v uplynulých letech poměrně složitým vývojem. Od počátku tohoto vývoje šlo o silně polarisovanou soustavu. Prvotní polarisace na konci 80. let se vytvářela na etnické ose Estonci kontra Rusové. (Ruutsoo 1995:171) Klíčovost a mobilisační síla této konfliktní linie byla násobena skutečností, že (podobně jako v dalších pobaltských státech) jednotlivé strany této konfliktní linie splývaly s krajními pozicemi konfliktní linie demokratisace kontra sovětský režim. Prvotní podoba estonského stranického spektra se tedy konstituovala do polohy tří základních pólů, kdy proruský a zároveň prosovětský pól představovala místní varianta Interfrontu. Opačné postavení zaujímal blok estonských nacionalistických stran. Ve středu stranického spektra byla Lidová fronta, jejíž relativní umírněnost a zároveň programová heterogenita jí umožňovala vytvářet alternativu vůči oběma krajním pólům a integrovat zastánce opatrnějších reforem jak z etnicky estonské, tak ruské populace. Tato taktika Lidové frontě umožnila hrát na počátku transformace roli centrálně umístěného hlavního pólu, přičemž toto postavení si Lidová fronta udržela až do svého rozpadu před volbami 1992.

Přestože i po volbách 1992 a 1995 bylo estonské stranické spektrum značně polarisované, změnil se charakter a příčiny této polarisace. Na jedné straně došlo k erozi širokého umírněného hnutí ve středu (Lidová fronta), čímž se prostor středu uvolnil pro soupeření více subjektů. Důležitou skutečností rovněž bylo relativní oslabení ruské karty. Nová úprava státního občanství, která eliminovala velkou většinu rusofonního obyvatelstva jako politicky aktivní občany, znamenala faktické oslabení konfliktní linie Estonci kontra Rusové. Tento konflikt se ale do jisté míry přesunul dovnitř národnostně estonských politických stran, které vykazovaly různý stupeň ochoty zahrnout rusofonní obyvatelstvo do estonské politiky cestou úpravy jejich státního občanství. Obecně lze říci, že strany, které se deklarovaly jako středové nebo levostředové, byly v této otázce přístupnější kompromisnímu řešení, naopak pravice podporovala v otázce státního občanství pro Rusy nekompromisní hájení stávajících zákonů.

Tím se dostáváme k otázce významu pravolevého dělení. Podobně jako například v Lotyšsku působil i v Estonsku určitý postsovětský odpor k deklarativně levicové politice. I ty politické strany, které evidentně stály v levé části stranického spektra (s vyjímkou marginální exkomunistické Demokratické strany práce), odmítaly být počítány k levici a řadily se raději k politickému středu. Pouze nemnoho politických stran bylo navíc obecně schopno ztělesňovat jasně definovanou ideologickou pozici (proto například po volbách 1995 by byla na základě pouhé programové analýzy teoreticky představitelná jakákoli koaliční kombinace stran). (Raun 1997:360-361) Přestože po roce 1995 došlo k určitému zpřesnění ideologické pozice jednotlivých politických stran, určitá míra “ideologického zmatku” přetrvává. Výsledkem je, že při vytváření vzorců interakcí mezi stranami hraje jejich ideologické vymezení pouze pomocnou roli. Jako nejlepší příklad tohoto tvrzení může sloužit nedávné sloučení Umírněných a populistické pravicové Lidové strany v květnu 1999. Umírnění, kteří vznikli 1996 sloučením Sociálně demokratické strany a Venkovské strany středu a spojili tak neexkomunistické sociální demokraty a sociální liberály do strany levého středu, která se stala členkou socialistické internacionály. Lidová strana vznikla z odštěpeneckých skupin Vlasti, které se sloučily s Rolnickou stranou Toomase Ilvese, šlo o jasně pravicovou stranu. Nově vzniklá strana (1999) se nadále nazývá Umírnění a podržela si členství v Socialistické internacionále. Ilves na tom osobně vydělal křeslem ve vládě. Někteří komentátoři mluví v této souvislosti o “pravicových socialistech”. (Huang 1999c)

Přes výše uvedené výhrady lze v současné době tvrdit, že socioekonomická konfliktní linie je při posuzování polarity, polarisace a zdrojů polarisace estonského stranického spektra nejdůležitější.

Socioekonomická konfliktní linie se totiž projevuje nejen v modelech soutěže a kooperace různých sektorů estonského stranického systému, ale nalézá své vyjádření v různých skupinách populace Estonska, přičemž částečně integruje i konfliktní linii město - venkov. Antagonismus patrný mezi městy a venkovem je v současném Estonsku motivován primárně rozdíly v socioekonomickou postavení. Ve venkovských oblastech, kde žije zhruba 30% obyvatel Estonska, nedošlo k zásadnímu zlepšení ekonomické situace, které lze díky reformám pozorovat ve městech (tato skutečnost také vysvětluje přetrvávání relativně silné agrární strany). Dalším velkým antagonismem je generační konflikt, který spočívá v tom, že mladí daleko více profitují na ekonomické transformaci. Ve volbách 1995 rurální populace a důchodci masivně volili proti stranám Laarovy koalice. Co se týče jednotlivých zájmových skupin a jejich vlivu na politiku, zdá se, že největší vliv mají urbánní vedoucí podnikatelé a vedoucí pracovníci, kteří se realisují politicky zejména v Koaliční a Reformní straně. (Raun 1997:364-365)

Vrátíme-li se k otázce polarisace v současném estonském stranickém spektru, musíme konstatovat, že zůstala poměrně vysoká. Hlavním zdrojem polarisace je soupeření mezi dvěma bloky. Jeden z nich je představován současnou vládní koalicí, druhý zejména Stranou středu a jejími menšími partnery. Strana středu a strany současné vládní koalice v tomto smyslu představují dva hlavní póly estonského stranického systému (i když bychom mohli diskutovat o tom, zda Umírnění nejsou spíše samostatným vedlejším pólem, což by platilo v případě, že by se jejich podpora politiky současné vlády ukázala být pouze konjunkturální). Centrálně umístěný vedlejším pólem je pak Koaliční strana. Ne zcela zřetelné je postavení Venkovské lidové strany. Tato formace navázala dosti úzkou kooperaci se Stranou středu. Přesto představuje spíše samostatný vedlejší periferně orientovaný pól (nalevo od Strany středu), jehož ideologická distinkce od ostatních pólů je dána agrárním myšlenkovým i voličským zázemím této strany. Ještě spornější je postavení ruských formací. Kdyby působily coby jeden volební blok, představovaly by evidentně vedlejší pól umístěný mimo hlavní pravolevou osu polarisace. Řevnivost mezi hlavními ruskými stranami ale znamená značné oslabení jejich vlivu v politice a tím i značně ztěžuje těmto formacím možnost hrát roli plnohodnotného vedlejšího pólu.

S trochou opatrnosti je tedy možno stranickou soustavu Estonska na sklonku 90. let možno označit jako quadro- až pentapolární polarisovasný stranický systém, v němž je dominující socioekonomická konfliktní linie transformace.

 

Hlavní současné strany v Estonsku a jejich představitelé:

 

Estonská koaliční strana (Eesti Koonderakond - KE), Mart Siiman

Estonská reformní strana (Eesti Reformierakond - RE), Siim Kallas

Estonská sjednocená lidová strana (Eestimaa Ühendatud Rahvapartei - EÜRP)

Estonská strana středu (Eeati Keskerakond - K), Edgar Savisaar

Estonská venkovská lidová strana (Eesti Maarahva Erakond - EME), Arnold Rüütel

Ruská strana v Estonsku (Vene Erakond Eestis - VEE), Nikolaj Masparov

Umírnění (Möödukad - M), Andres Tarand

Vlastenecká unie (Isamaaliit - I), Mart Laar

 

Použité prameny a literatura:

 

CSCE (1995): Report on the March 5, 1995 Parliamentary Elections in Estonia and the Status of Non Citizens. (http://www.house.gov/csce/1estonia95.html).

 

EUROPEAN FORUM (1998): The Political Landscape of Estonia (http://www.europeanforum.bot-consult.se/cup/estonia/parties.htm).

 

GEORGIEFF, A. (1999): Ethnic Russian Voters May Play Key Role. In: Estonian Parliamentary Elections (http://www.rferl.org/nca/special/estonianelections).

 

HEIDMETS, M. (1998): Estonia’s Changing Minority Paradigm. In: Terk, E. (ed.): Estonian Human Development Report 1998 (http://www.ciesin.ee/undp/hhdr98/en/2.4.html).

 

HUANG, M. (1999b): And The Winner Is... Central Europe Review, č. 24 (http://www.ce-review.org/authorarchives/amber_archive/amber24_3old.html).

 

HUANG, M. (1999a): Elections for the Millenium. Central Europe Review, č. 18 (http://www.ce-review.org/authorarchives/amber_archive/amber18old.html).

 

HUANG, M. (1999c): Right-wing Socialists. Central Europe Review, č. 37 (http://www.ce-review.org/authorarchives/amber_archive/amber37old.html).

 

JÄRVE, P. (1995): Transition to Democracy. In: Park, A.; Ruutsoo, R. (eds.): "Visions and Policies: Estonia's Path to Independence and Beyond, 1987-1993" (= Nationalities Papers č. 1), s. 19-27.

 

KIRCH, M.; KIRCH, A. (1995): Ethnic Relations: Estonians And Non-Estonians. In: Park, A.; Ruutsoo, R. (eds.): "Visions and Policies: Estonia's Path to Independence and Beyond, 1987-1993" (= Nationalities Papers č. 1), s. 19-27.

 

LINNART, M.; KAND, V. (1999): Estonia: Third Parliamentary Poll since 1991 Determines Future Coalition. In: Estonian Parliamentary Elections (http://www.rferl.org/nca/special/estonianelections).

 

LINZ, J. J.; STEPAN, A. (1996): Problems of Democratic Transition And Consolidation. Southern Europe, South America, And Post-communist Europe. Baltimore-London.

 

POSPÍŠIL, I. (1998): Ruská menšina v Pobaltí: “etnické čistky” či náprava “minulých nespravedlností”? Politologický časopis, č. 2, s. 204-209.

 

PRIIT, J.; LOOGMA, K.; TERK, E.; TOOMEL, K. (1995): Estonian Human Development Report 1995 (http://www.ciesin.ee/undp/nhdr).

 

RAUN, T. U. (1997): Democratization And Political Development in Estonia, 1987-96. In: Dawisha, K.; Parrot, B. (eds.): The Consolidation of Democracy in East-Central Europe (= Democratization And Authoritarianism in Postcommunist Societes: 1). Cambridge-New York-Melbourne, s. 334-374.

 

ROSIMANNUS, R. (1995): Political Parties: Identity and Identification. In: Park, A.; Ruutsoo, R. (eds.): "Visions and Policies: Estonia's Path to Independence and Beyond, 1987-1993" (= Nationalities Papers č. 1), s. 29-41.

 

RUUTSOO, R. (1995): The Perception of Historical Identity And Restoration of Estonian National Independence. In: Park, A.; Ruutsoo, R. (eds.): "Visions and Policies: Estonia's Path to Independence and Beyond, 1987-1993" (= Nationalities Papers č. 1), s. 167-179.

 

SAMORODNIJ, O. (1993): “Ruská otázka” v Estonsku. Střední Evropa, č. 31, s. 25-31.

 

SOOTLA, G. (1996): The Consolidation of Democracy in Estonia: Causes and Consequences of Party Splintering. In: Matynie, E. (ed.): Grappling with Democracy. Deliberations on Post-Communist Societies (1990-1995). Praha, s. 189-202.

 

ŠVEC, L.; MACURA, V.; ŠTOL, P. (1996): Dějiny pobaltských zemí. Praha.

1




Copyright (c) 2000 Vít Hloušek

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.