Holzer, J. (2000). Jasný výsledek versus nejasná perspektiva – ruské prezidentské volby 2000. Středoevropské politické studie, 2(2). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3819/5460
rusk

JASNÝ VÝSLEDEK VERSUS NEJASNÁ PERSPEKTIVA

-

RUSKÉ PREZIDENTSKÉ VOLBY 2000

Jan Holzer

Na úvod

Cílem tohoto materiálu je (s oporou o počáteční teoretické a terminologické úvahy) nabídnout čtenáři informativní komentář prezidentských voleb, které proběhly v Ruské federaci v březnu roku 2000. Voleb, které měly dle původních předpokladů jednak přinést fatální politický souboj, za jistých okolností (a dle některých pozorovatelů) hrozící přerůst v přímý politický konflikt s nejasnými a netušenými dopady pro celý areál bývalého Sovětského svazu, jednak podat (to přinejmenším) zcela zásadní sdělení o směřování Ruska na prahu třetího tisíciletí.

Konstatujme snad metodologicky nesprávně, nicméně upřímně již na samotném počátku tohoto textu: vše je vlastně naopak, žádná “nemilosrdná” a do poslední chvíle otevřená bitva se nekonala, utkání se příliš nepovedlo, neb bylo v podstatě již předem rozhodnuto, a navíc je jeho výsledek statisticky zcela transparentní. A přesto, navzdory až nepřirozeně čitelnému a srozumitelnému rezultátu jaksi zůstávají rozpaky, pachuť, čeho jsme to byli vlastně svědky, a též nejistota, co tedy nyní bude. Ovšem překvapenost a udivenost, domnívám se, nejsou zcela na místě: nezapomínejme, jsme přece v Rusku.

1. Dilema definice - prezidentský či poloprezidentský systém?

Váha prezidentských voleb v jakémkoli politickém systému je přirozeně dána institucionální povahou dané soustavy, tedy příslušnou variantou formy vlády. Klasifikace ruského politického systému z hlediska modelové podoby uspořádání sítě federálních státních institucí ovšem překvapivě činí současné politické vědě jisté problémy. Ruskou konstitucí z roku 1993 kodifikované privilegované postavení prezidenta přitom nedává prostor k větším pochybnostem, zda se jedná o soustavu prezidentskou nebo parlamentní. Silná pozice ruského prezidenta, plynoucí jak z jeho přímé volby, tak ze zohlednění rozhodujícího kritéria při dělení mezi parlamentní a prezidentskou formou, totiž vztahu mezi exekutivou a legislativou, a v neposlední řadě z jeho kompetenčního rejstříku hovoří evidentně ve prospěch prezidencialismu. Za klíčovou lze pak označit skutečnost, že odpovědnost vlády v ruském politickém systému nespočívá v rukou parlamentního tělesa, nýbrž závisí na rozhodnutí prezidenta, který se může rozhodnout, zda nechá padnout vládu či parlament. Rozdělení státních mocí navíc není nikdy definitivního rázu, naopak je závislé na řadě faktorů (institucionálních, mocenských, legislativních apod.), přičemž právě zkoumaný ruský kontext naznačuje spíše tendenci k dalšímu posilování prezidentské části exekutivy.

Komplikace ovšem vznikají, pokud řešíme klasifikační dilema mezi soustavou čistě prezidentskou, nebo soustavou poloprezidentskou (neoprezidentskou, semiprezidentskou), jejíž modelový předobraz poskytuje francouzská Pátá republika. Obvyklé (prosté) typologické zařazení Ruské federace jako prezidentské republiky se totiž ve světle detailní systémové analýzy jeví jako ne zcela přesné. Oporu pro toto konstatování je nutno hledat ve formálním uspořádání jednotlivých institucí v rámci ruského státního mechanismu, především ve skutečnosti, že prezident Ruské federace není (přinejmenším formálně) přímo hlavou exekutivy a že v systému hraje nikoli nevýznamnou roli i post předsedy vlády, což odpovídá modelovému příkladu poloprezidentského systému.

Jako zásadní problematický bod potenciální opce pro poloprezidentskou variantu je však nutno uvést Duvergerovu systémovou podmínku této kombinace, totiž skutečnost, že kromě přímo voleného prezidenta poloprezidentská forma též předpokládá “přítomnost” ministerského předsedy, který “musí mít většinu v parlamentu” (Duverger 1980). Tato premisa klasifikaci ruského politického systému poněkud (či spíše dosti) komplikuje. V námi zkoumané soustavě je sice úspěšnost legislativních aktivit vlády závislá na příslušné podpoře v dolní komoře Federálního shromáždění - Státní dumě, nicméně stabilita vládního týmu a adekvátně i premiéra není na trvalé parlamentní majoritě přímo závislá. Pokud si uvědomíme personální metamorfózy ruských vlád v průběhu 90. let, pak se pouze J. Primakov pokusil vytvořit takovou vládní sestavu (“politickou vládu”), která by se na půdě Dumy těšila široké a stabilní podpoře fixního uskupení jednotlivých stranicko-politických sil, tedy nikoli pouze proprezidentského subjektu (Duleba - Hirman 1999: 126 - 131). Ve všech ostatních případech, a též z hlediska procedury dosazování nových osob na post předsedy vlády a vůbec s ohledem na “vysokou” personální politiku je již velmi zřetelný rozhodující vliv prezidenta B. Jelcina. Též systémová skutečnost, že rekrutace výrazných autonomních (a často s prezidentským táborem soupeřících) politických osobností z premiérského postu je podmíněna právě ziskem této pozice (a nikoli naopak) naznačuje závislost funkce předsedy vlády na prezidentské dominantě.

Celou debatu o prezidentském či poloprezidentském rámci ruské politiky 90. let je pak možno zevšeobecnit teoretickým poukazem na základní dilema, před kterým opakovaně stojí transformující se (a to nikoli pouze aktuálně postkomunistické) země; totiž zda aplikovat parlamentní či prezidentský model formy vlády. Rusko kopíruje tendenci, vysledovatelnou v nových demokraciích konce 80. a začátku 90. let, které při výstavbě vlastních politických systémů volí spíše prezidentskou formu reprezentativní demokracie, nežli formu parlamentní (Easter 1997: 187 an., Nichols 1998). Význam (a problematičnost) tohoto trendu ve východoevropském regionu spočívá v té skutečnosti, že právě pro transformační procesy přechodu od některého ze škály typů totalitních a polototalitních režimů k systémům plně demokratickým se dle transitologických studií jako vhodnější jeví spíše model parlamentní.

Důvodem této preference ze strany politické teorie je především argument, podle nějž závislost a vzájemná propojenost jednotlivých prvků struktury v rámci parlamentní soustavy tenduje k minimalizaci nebezpečí revize daného vývoje (Stepan - Skach 1994: 54 - 55). Naopak v prezidentském systému lze vysledovat prvky, které v jistém smyslu mohou v jednotlivých transformujících se zemích zproblematizovat proces přechodu k demokratické státní formě. Patří mezi ně především právě existence silného prezidenta, tendujícího často (skrytě či otevřeně) k využití vlastní personální kapacity k získání nikoli pouze fixní, ale přímo dominantní pozice v celém politickém systému. A to lhostejno zda cestou ignorace klasických metod politického rozhodování a upřednostněním silových prvků v politické praxi, nebo na základě masivní voličské mobilizace, povětšinou v momentě prezidentských voleb, respektující sice standardní mechanismy, v podstatě ovšem svými rozměry marginalizující a následně periferizující až likvidující jakoukoli politickou oponenturu.

Fakt, že Ruská federace odmítla systém s převažujícími parlamentními znaky, je v této souvislosti možno označit za jeden z důsledků aktuálního stavu jednotlivých subsystémů (institucionálního, stranického, územně-správního, elektorátního apod.) aktuální ruské politické scény. V podstatných kritériích se přitom, jak již bylo řečeno, nevyděluje ze sumy transformujících se východoevropských zemí, naplnění institucionálních možností ruského (polo)prezidentského systému ovšem při srovnání se soustavami ukrajinskou či běloruskou odkazuje k odlišným reáliím a tendencím.

Konstatujme tedy prozatímní závěr, uvozující celý tento text a naše úvahy o roli prezidentských voleb pro ruský politický systém přelomu XX. a XXI. století, že rozhodnutí, zda se v případě současného ruského politického systému jedná o model prezidentský, či poloprezidentský, odkazuje k v podstatě metodologické preferenci; tedy zda upřednostnit buď čistě formální znaky ruské politické soustavy (pak by se jednalo o model poloprezidentský), nebo se snažit o zohlednění praktického tendování této soustavy, což by umožnilo přiklonit se k modelu prezidentskému. Pochybnosti o mimořádném a především fixním mocenském potenciálu a zázemí ruského prezidentství se každopádně ve světle shromážděných postřehů jeví jako nemístné.

2. Prezidentské volby 1996

Tyto snad zbytečně obšírné obecné úvahy pochopitelně nikterak neproblematizují již na počátku vznesený postřeh o zcela mimořádné roli prezidentských voleb (včetně přirozeně se nabízejícího srovnání s volebním kláním parlamentním) pro budoucí genezi ruského politického systému. Volba do nově vytvořené prezidentské funkce stála již v pozadí procesu vymanění se Ruska ze sovětského svazku a do značné míry též zpersonifikovala samotný moment zrodu nezávislého ruského státu v druhé polovině a na konci roku 1991. Právě osobnost Borise Jelcina, nástupce, ale především konkurenta Michaila Sergejeviče Gorbačova (postavy, která ztělesňovala předchozích 7 let vývoje SSSR), sehrála nejen klíčovou roli při “startovním” naznačení identity nového Ruska, ale především dominovala samotnému procesu naplnění této identity konkrétním obsahem.

A tak se prezidentské volby ze samé podstaty fungování tohoto systému (viz výše) jeví jako skutečně kruciální momenty geneze ruské politické soustavy, jako okamžiky, představující v plném smyslu slova dějinné křižovatky, rozhodující o dalším směřování země. Odtud i náš interes o poslední prezidentskou volbu a naše snaha o její porovnání s předcházejícími příklady. Vzhledem k “sovětským” reáliím prvních ruských prezidentských voleb se ovšem jako jediný vhodný moment pro možnou komparaci s volebním kláním z března 2000 jeví prezidentské volby, které se uskutečnily v druhé polovině června 1996.

Jednalo se o volby, o kterých můžeme konstatovat, že poskytly z různých hledisek (např. co do vlastního volebního systému, možných favoritů a vůbec účastnícího se “pelotonu”, voličského zájmu apod.) zásadní informaci, využitelnou i pro následující volební střety o prezidentský post. Jejich význam spočíval především v skutečnosti, že se jednalo o první faktický mocenský střet na ruské politické scéně, který vytvořil situaci, jedním z jejíž možných vyústění byla přímá personální proměna na nejvýznamnějším postu ruské institucionální struktury. Konec prvního volebního mandátu úřadujícího prezidenta B. Jelcina byl poznamenán řadou vnitropolitických peripetií, mezi nimiž především dominoval první čečenský konflikt. B. Jelcin se též nemohl spolehnout na zázemí proprezidentské strany, neboť subjekt, který v této roli vystupoval v parlamentních volbách v roce 1995, tedy uskupení Náš dům - Rusko (Naš dom - Rossija - NDR), reprezentant “nomenklaturního středu” (Belin - Orttung - Clem - Craumer 1997), i jeho vůdce Viktor Černomyrdin, v letech 1992 - 1996 předseda vlády RF a v jisté době potenciální pokračovatel “jelcinovské” prezidentské tradice, neprokázal dostatečnou (kýženou) elektorátní kapacitu, vytvářející zázemí k načasování dalších kroků prezidentské administrativy. Přesto se B. Jelcinovi nakonec podařilo zmobilizovat podstatnou část ruského elektorátu, odpoutat se od “politického suterénu” a nastartovat proces, na jehož konci bylo jeho vítězství ve druhém kole prezidentských voleb.

Tento “pohádkový příběh” (Votápek 1996: 31) měl pochopitelně svůj děj, měl svou zápletku, tragédii, krizi i rozuzlení (nikoli však happy end). Není cílem tohoto materiálu podrobně tyto volby analyzovat (srovnej lépe např. Maximov 1996; Votápek 1996; Ishiyama - Launer 1997; McFaul 1997 ad.), namístě je ovšem upozornění na ty body (skutečnosti), které mají adekvátní vypovídací hodnotu pro volební klání z jara 2000. Jedná se o tyto postřehy:

  1. v ruské politice je nutno počítat se zásadními proměnami voličské přízně jak z hlediska období bezprostředně předcházejícího volbám, tak v průběhu vlastní předvolební kampaně: jak již bylo naznačeno, prim na “houpačce” permanentních změn voličských preferencí ve vztahu k jednotlivým kandidátům hrál sám B. Jelcin, který se propracoval od minimální podpory 6 - 8 % až k výsledku 35,79 % v 1. kole a v 2. kole ke konečnému triumfu ziskem 54,39 %;
  2. zaznamenáníhodný je mimořádný a stabilní potenciál kandidáta KPRF Gennadije Zjuganova: již v 1. kole se umístil hned za B. Jelcinem (32,49 %) a postoupil do 2. kola, v němž získal podporu 40,73 % zúčastněných voličů. I když zůstává otázkou, do jaké míry je vlastně možno tato čísla hodnotit jako úspěch, neboť G. Zjuganov si vzhledem k předvolebním preferencím mohl činit naději dokonce na celkové vítězství a zisk prezidentského postu, zůstává faktem, že se kandidát komunistické strany může (v podstatě jako jediný z aktuálního ruského stranického spektra) opřít o zformovanou a fixní elektorátní podporu;
  3. třebaže není zcela vyloučen náhlý vzestup jednoho z kandidátů (viz specifický případ A. Lebedě), obecně lze konstatovat, že ruská politická scéna produkuje pouze omezený počet relevantních kandidátů: vedle uvedených dvou politiků pouze další tři kandidáti získali v prvním kole voleb 1996 více jak jedno procento (A. Lebeď - 14,73 %, G. Javlinskij - 7,45 %, V. Žirinovskij - 5,79 %). Mezi ostatními šesti jmény pak jistou raritu představuje celkově poslední (jedenáctý) A. Tulejev, kterému Ústřední volební komise zaregistrovala výsledek 0.00 %;
  4. pozornost je též nutno věnovat otázce tématické profilace předvolební kampaně: jako ostatně většina mocenských duelů v ruských podmínkách, ani prezidentské volby 1996 neměly své velké téma. Nestala se jím ani válka v Čečensku, B. Jelcinovi se pouze před druhým kolem v rámci souboje s G. Zjuganovem podařilo aktivizovat obavu voličů z možné (přitom co do pravděpodobnosti těžko posouditelné) restaurace sovětského režimu;
  5. jako pátý, a přitom zásadní bod tohoto výčtu charakteristických rysů volebního střetnutí roku 1996 přichází upozornění na mimořádnou mocenskou kapacitu “proprezidentského” tábora, kapacitu v mezivolebních periodách sice poněkud pasivní, nicméně v konkrétních konfliktních momentech pravidelně se obnovující a překvapivě spolehlivou. Dokladem tohoto konstatování budiž jak schopnost okolí B. Jelcina získat do druhého kola podporu A. Lebedě, tak rozhodnutí zabránit “konservativnímu” (především rétorickému a zahraničně-politickému) politickému obratu prezidentské linie či nalezení opory u tzv. Sedmičky, tedy představitelů finančních a průmyslových kruhů. Toto hodnocení možností proprezidentského tábora v rozhodujících momentech politických střetnutí na ruské politické scéně je pro analýzu prezidentských voleb roku 2000 takřka klíčové.

3. Prezidentské volby 2000

Březnové volby prezidenta Ruské federace se staly přirozeným završujícím momentem geneze ruského politického systému, procesu jeho konstituování v průběhu 90. let. Byly vyvolány uzavřením se druhého volebního mandátu muže, který po celé desetiletí ztělesňoval ruskou politiku, který jí vtiskl určitou tvář a podle kterého bude (je) celá tato éra zvána (Ševcova 1999), a zároveň přinesly vystřídání na prezidentském postu, vynesly do této funkce nového, svým způsobem tajemného muže a otevřely tak další kapitolu vývoje ruské společnosti. Jejich rozbor tudíž předpokládá jak alespoň stručné vyjádření se k předcházející dekádě a “panování” B. Jelcina, tak si vynucuje jistou předpověď o možném (pravděpodobném) směřování Ruska pod vedením V. Putina. Obě tato zadání přitom tvoří rub a líc jedné, a to dosti záhadné mince.

Původní termín prezidentských voleb roku 2000 byl stanoven na červen. Fakt, že se nakonec volby konaly již poslední březnovou neděli, konkrétně dne 26. března 2000, je možno označit za první z významných charakteristických a signifikantních rysů tohoto volebního střetnutí. Naznačuje totiž možnost prezidentského tábora vybrat si v souladu s ústavou onen maximálně výhodný moment pro personální střídání, pro předání moci, dosud soustředěné v rukou B. Jelcina, tomu “správnému” pokračovateli. Změně data voleb tudíž předcházel vlastně pro celé volební klání klíčový okamžik, totiž konečné rozhodnutí B. Jelcina (s bezpochyby výrazným vlivem jeho okolí), kdo se stane jeho nástupcem. Již samotné dilema personální výměny přitom do značné míry symbolizuje éru ruské politiky 90. let, představuje symptom, který dokonce získal v podobě tzv. proprezidentské strany svůj institucionální rozměr. Celá devadesátá léta v této otázce Kreml váhal, proměny přízně měly zásadní dopad na aktuální metamorfózy ruské politické soustavy, až se nakonec jako mimořádně vhodný kandidát v pravém smyslu slova zjevil Vladimir Putin. Soustředění se na něj jako na osobu, která ztělesní kontinuální přechod od “režimu Borise Jelcina” k “režimu Vladimira Putina”, vlastně odstartovalo (a urychlilo) celou volební proceduru.

3.1. Kandidáti

Atraktivita prezidentského postu a účasti ve vlastním volebním souboji způsobila, že k termínu uzavření seznamu kandidátů Ústřední volební komisí, stanoveném dle ústavy na 13. únor 2000 v 18.00, bylo zaregistrováno 29 kandidátů (viz příloha). Splnění ústavních podmínek, totiž sebrání pro podporu vlastní kandidatury minimálně půl milionu podpisů, přičemž na jeden subjekt federace nesmělo spadat více jak 7 % tohoto počtu, však následně seznam kandidátů “vyčistilo”. Přesto se pro tuto chvíli na kandidátskou sestavu podívejme v jejím původním stavu. Lze ji v zásadě rozdělit do pěti skupin:

  1. profesionální politici s celofederálním působností: A. Barkašov - náměstek předsedy nekomerčního partnerství Centrum slovanských bojových umění (Centr slavjanskich bojevych iskusstv); G. Javlinskij - předseda hnutí Jabloko; E. Pamfilova - lídr hnutí Za občanskou důstojnost (Za graždanskoje dostoinstvo), A. Pamfilov - předseda Ekologického hnutí Cedr (Ekologičeskoje dviženije Kedr); A. Podberezkin - předseda hnutí Duchovní dědictví (Duchovnoje nasledije); V. Putin - úřadující prezident a premiér RF; J. Treťjakov - předseda hnutí proti kriminalitě a korupci Naše právo (Naše pravo); L. Ubožko - předseda Konservativní strany Ruska (Konservativnaja partija Rossii); G. Zjuganov - lídr Komunistické strany Ruské federace (Kommunističeskaja partija Russkoj federacii - KPRF); V. Žirinovskij - lídr Liberálně-demokratické strany Ruska (Liberalno-demokratičeskaja partija Rossii - LDPR);
  2. profesionální politici s regionální působností: A. Aksentěv-Kikališvili - lídr Všeruské politické lidové strany (Vserossijskaja političeskaja partija naroda); A. Demin - vrchní ataman Svazu kozáckých sborů (Sojuz kazačjich formirovanij); L. Sarvazjan - předseda Strany národního kapitálu (Partija narodnogo kapitalja); K. Titov - gubernátor Samarské oblasti; A. Tulejev - gubernátor Kemerovské oblasti;
  3. osoby s jistým politickým renomé, ovšem bez fixního zázemí: S. Govoruchin - poslanec Státní dumy, filmový režisér, člen OVR; G. Chrustalev - asistent poslance Moskevské městské dumy, J. Savostjanov - šéf moskevského oddělení fondu prezidentských programů; J. Skuratov- funkce zbavený generální prokurátor RF;
  4. představitelé podnikatelských kruhů: T. Bazyleva - prezident koncernu Ekologie člověka (Ekologija čeloveka); Z. Byčkova-Zakirzjanova - generální ředitelka čeljabinského ZAO Edem; U. Džabrailov - podnikatel, poradce generálního ředitele OOO SP Inturist Radamer; N. Kozlov - právník TOO firmy Finlandia; A. Kuzin - prezident organizace Centrum antikrizových vedoucích (Centr antikrizisnych upravljajuščich); A. Lyčakov - generální ředitel ekologického centra Ozon; V. Němce-Petrovskij - podnikatel; I. S. Ogly Tagi-Zade - generální ředitel ZAO Tiskino;
  5. solitéři a “tajemné” bytosti: K. Božedomova - předsedkyně odboru pracujících v obchodě a službách Perspektiva (Perspektiva); J. Chramcov - lídr uskupení Satja Saji Fond vzdělání a rozvoje lidských hodnot (Satja Saji Fond obrazovanija i razvitija obščečelovečeskich cennostej).

Četnost kandidátů se nicméně nepromítla adekvátním způsobem do plurality možných skutečných adeptů prezidentského postu. Předvolební výzkumy těsně před vlastními volbami pak již registrovaly pouze 9 jmen, přičemž šance na úspěch ve vlastních volbách v podstatě od samotného počátku předvolební kampaně (navzdory nerealistickým přáním některých, především západních komentátorů) měli pouze dva kandidáti: V. Putin a G. Zjuganov. U ostatních, byť často známých osobností, nelze svým způsobem hovořit o ničem jiném než o marginalitě: G. Javlinskij se pohyboval kolem 3 %, V. Žirinovskij a A. Tulejev disponovali 2 % a čtveřice A. Barkašov, S. Govoruchin, E. Pamfilova a K. Titov někde kolem 1 % hlasů.

Takto “odbytý” výčet kandidátů a naznačení pohybu jejich preferencí z období před březnem 2000 by se však vyhnul mimořádně zajímavé a z hlediska samotných voleb významné okolnosti, totiž seznamu (a to nikoli právě krátkému) původních a veřejně deklarovaných uchazečů o prezidentský post, kteří se ovšem nakonec kandidatury vzdali a voleb se nezúčastnili.

Primariát v této “společnosti” patří Jevgeniji Primakovovi, který své rozhodnutí nekandidovat oznámil dne 4. února 2000, ačkoli dne 17. prosince 1999 svou kandidaturu oficiálně vyhlásil. Tento jeden z lídrů seskupení Vlast - Celé Rusko (Otěčestvo - Vsja Rossija, OVR), dle předvolebních ratingů stabilně třetí (ještě těsně před “abdikací” mu hodlalo odevzdat hlas 6 % dotázaných, což přitom již představovalo absolutní pokles zájmu) a v létě roku 1999 dokonce takřka hlavní favorit celých voleb, se podřídil rozhodnutí předsedy OVR Jurije Lužkova, který na základě výsledků prosincových parlamentních voleb roku 1999, v nichž se OVR ziskem 13,33 % hlasů umístilo na třetím místě, konstatoval, že OVR do prezidentského klání vlastního kandidáta nepostaví. V. Putin i G. Zjuganov tak ztratili oponenta, který skutečně mohl reprezentovat v ruských poměrech nový politický proud, pravděpodobně v intencích Primakovova premiérského období během roku 1998.

Druhou výraznou osobností, která figurovala na spisku potenciálních kandidátů, se kterými počítaly předvolební výzkumy veřejného mínění a která se náhle ještě před vlastními volbami oficiálně vzdala kandidatury (jmenovitě ve prospěch V. Putina), se stal Viktor Černomyrdin, předseda bloku Náš dům - Rusko (NDR), v letech 1992 - 1996 předseda vlády Ruské federace a v této periodě též předpokládaný nástupce B. Jelcina na prezidentském postu. Následná politická dráha však V. Černomyrdina zavedla do pozice zásadního odpůrce a kritika B. Jelcina a v tomto smyslu též soupeře kremelského kandidáta v prezidentských volbách. Tedy ovšem pouze do chvíle, kdy nečekaný neúspěch Černomyrdinova domovského uskupení NDR v prosincových parlamentních volbách (obdrželo pouze 1,19 % hlasů) a pochopitelně též naopak mimořádný vzestup prokremelského bloku Jednota zasignalizoval zásadní proměnu nálad ruské voličské obce a marnost naděje proti Kremlu stojících a na kritice režimu B. Jelcina se profilujících kandidátů na jakýkoli podstatnější úspěch ve vlastním prezidentském klání.

Postavou, která sehrála v těchto procesech výraznou, byť snad ne až zas tak nápadnou roli, byl starosta Moskvy Jurij Lužkov. I on ztělesňoval mocenskou opozici vůči Kremlu, mohl počítat se zázemím hnutí OVR, budovaným na bázi proprezidentského subjektu, mohl využít v ruském měřítku nesrovnatelného potenciálu ruské metropole, a přesto se nakonec vůbec na spisku kandidátů prezidentské funkce neobjevil, třebaže původně svou kandidaturu na přelomu září a října 1999 oznámil. Dne 2. února 2000 však prohlásil, že v nadcházejících volbách nehodlá sehrát úlohu oponenta Putinovy cesty k prezidentství a naznačil ochotu k “jakémukoli kompromisu”. Tím se na jedné straně vzdal možnosti reprezentovat protikremelský tábor, tedy plnit roli, do které se stylizoval po celé druhé období Jelcinova prezidentství, na straně druhé se pokusil otevřít si cestu k jistému profitu z předpokládatelného nástupu V. Putina na prezidentský post a počátku nové éry v ruské politice. Je tak možno konstatovat, že u J. Lužkova stejně jako u dalších kandidátů zvítězilo pragmatické zhodnocení jejich reálných šancí v prezidentském souboji a snaha posílit naději na jinou formu participace na budování nového politického uspořádání, které nutně nemusí kopírovat jelcinovskou podobu.

Komentář k četnému odstupování prezidentských kandidátů (a to těch nikoli bezvýznamných) z vlastního volebního klání nutí poukázat na dva aspekty fungování ruské politické scény. Za prvé na mimovolební rovinu rozhodovacích procesů uvnitř ruské politiky, totiž skutečnost, že analýza jednání aktérů mocenských konfliktů v rámci ruského politického spektra nemůže vycházet z čistě statistických rozborů a postřehů, ale musí registrovat a brát v úvahu (ve větší míře než ve stabilizovaných demokraciích) též procesy, mající své motivační zdroje a zázemí v mimosystémových podnětech a stimulech, odkazujících k přinejmenším zákulisním, ne-li otevřeně klientistickým strukturám. Toto konstatování v sobě neskrývá apriorní předsudek vůči soudobým ruským politickým reáliím, tváří v tvář “strategiím” jednotlivých participantů je však jednoduše nutno upozornit na skutečnost, že z hlediska fungování celé zkoumané soustavy se mimosystémové impulsy a motivace jeví jako významnější než “standardní” postupy, koncentrující se na samotný akt voleb. Z druhé strany je ovšem namístě přiznat, že též reakce voličské obce je při komparaci např. se západoevropskými zeměmi náchylnější k ovlivnění vnějšími podněty a popudy, nemajícími přitom nutně reálný a prověřený základ, a že tedy v jistém smyslu je možno chování politických elit označit za adekvátní a realistické.

Druhý aspekt se pak týká jiného mimořádného (ale v tomto případě systémového) jevu ruské politiky, totiž úzké informační vazby mezi parlamentními a prezidentskými volbami a role tzv. proprezidentské strany v ruském stranicko-politickém systému. Tento osobitý fenomén na jedné straně v námi zkoumané soustavě plní úlohu zdroje informace o možnostech a potenciálu prezidentského tábora, na straně druhé má (měl) za úkol “vyřešit” otázku podoby procesu personální výměny moci. Ztotožníme-li si ruskou politiku 90. let právě s procesem hledání “korunního prince” B. Jelcina (Lester 1995), pak hledání těžiště mocenského soupeření na ruské politické scéně odkazovalo spíše než k vlastním volbám právě k momentu rozhodnutí kremelské administrativy, který z “následovníků” se vydá do boje jako kandidát vládnoucí elity. Prezidentským volbám pak byla přisouzena role nikoli rozhodující, nýbrž spíše posvěcující (ne-li takřka inaugurační) ve smyslu uvedení kremelského kandidáta na “trůn”. Otázkou zůstává, do jakého světla tato konstatování metodologicky staví naši jakkoli upřímnou snahu o “analýzu” prezidentských voleb a hledání jejich vnitřní logiky.

Graf č. 1: Geneze volebních preferencí vybraných kandidátů

Pramen: www.Russia.Votes.org/Putin.htm

3.2. V. Putin versus G. Zjuganov

Vraťme se ovšem k výše jmenovaným dvěma soupeřům, dominantám celého volebního střetnutí. S oporou ve výzkumech veřejného mínění je možno jako první zaznamenáníhodný moment uvést trend podstatných proměn voličských preferencí v průběhu předvolebního období (nikoli pouze vlastní kampaně, která skončila o půlnoci na 25. březen 2000). Pochopitelně se toto konstatování týká především mimořádného vzestupu V. Putina jako kandidáta kremelského tábora. Bezprecedentní politická dráha reprezentanta kremelských kruhů si zaslouží pozornost hned z několika důvodů. Za prvé, v osobě V. Putina byla naplněna již vícekrát zmiňovaná idea realizovat přímé personální předání moci, kterou ve svých rukou soustředil v průběhu svých dvou prezidentských mandátů B. Jelcin. Tento záměr (pokud by byl uskutečněn), skrývající v sobě dle některých komentátorů ruské politické scény důkaz o ne zcela kompetitivní podstatě ruské politiky, se opravdu během posledních měsíců roku 1999 a prvních měsíců roku 2000 přeměnil v konkrétní kroky kremelské administrativy, počínaje dosazením V. Putina na post předsedy vlády Ruské federace (9. srpna 1999), pokračujíce vyhlášením parlamentních voleb (téhož dne), založením (24. září 1999) a masivní podporou hnutí Jednota (Jedinstvo) jako proprezidentského subjektu, dále přes vhodně naplánovaný termín odstoupení dosavadního prezidenta Jelcina (31. prosince 1999) a vrcholíce (nikoli konče) pověřením (v souladu s ruskou konstitucí) premiéra V. Putina výkonem prezidentských pravomocí do nových prezidentských voleb.

Během prvních dvou měsíců roku 2000 si pak V. Putin jako dočasně úřadující prezident RF upevňoval pozici, a to jak ve vnitropolitickém, tak v zahraničně-politickém kontextu. Přitom v podstatě nerealizoval žádnou klasickou předvolební kampaň a spolehl se čistě na potenciál, daný mu jednak jeho vazbami na B. Jelcina a Kreml, jednak jím realizovanými konkrétními výstupy ve funkci úřadujícího prezidenta (tedy kampaň vedená nikoli hesly, ale činy). V pozadí celé této strategie je nutno vidět implicitní Putinovu víru, že cesta k vítězství ve volbách vede přes přesvědčení milionů ruských voličů, že prezidentské volby jsou zbytečné, že se vlastně jedná o alternativy postrádající střetnutí, v podstatě jakýsi plebiscit o jediném možném a již předem určeném, navíc relativně uspokojivě se jevícím “vítězi”.

Naopak G. Zjuganov se v tomto období pokoušel o maximální mobilizaci svých voličů, pro což neváhal absolvovat časově nejnáročnější (a s V. Putinem naprosto nesrovnatelnou) předvolební kampaň. Její pojetí do značné míry odráželo a kopírovalo model, který KPRF opakovaně použila v parlamentních volbách. Toto konstatování v sobě ovšem v jistém smyslu skrývá i limit tohoto “podniku”, totiž skutečnost, že komunistický kandidát se opětovně orientoval na v podstatě fixní výseč elektorátní scény, výseč sice mohutnou a stabilní, v každém případě však, s oporou ve výsledcích posledních parlamentních voleb v prosinci 1999, nikoli dostatečnou pro úspěch ve volbách prezidentských.

3.3. Scénáře a realita

V logice již výše zmiňované (oprávněné) koncentrace pozornosti komentátorů na pouze dva kandidáty prezidentského postu byly analyzovány v podstatě troje “scénáře” ruských prezidentských voleb. Hovořily o tom, že se (1) V. Putin stane vítězem již v prvním kole, nebo že se (2) V. Putin stane vítězem “až” v druhém kole, nebo (3) při zcela výjimečné konstelaci, že vítězství v druhém kole dosáhne G. Zjuganov. Podívejme se na tyto scénáře blíže.

  • vítězství V. Putina v 1. kole

Varianta, spočívající ve vítězství V. Putina hned v 1. kole se velmi dlouho jevila jako v podstatě jediná možná. Postupně se ovšem začaly objevovat pochybnosti, či přinejmenším byly vyčíslovány momenty, které by realizaci této varianty mohly objektivně zabránit. Připomínány byly především těsná vazba V. Putina na B. Jelcina a těžko předvídatelná reakce ruského voličstva, které by si mohlo propojit negativní “jelcinovské” konotace s Putinem, dále aktuální komplikovaná ekonomická a sociální situace Ruska a v neposlední řadě probíhající konflikt v Čečensku. V tomto smyslu stál V. Putin před otázkou, do jaké míry je pro něj výhodné zbavit se “cejchu” pokračovatele nejproblematičtějších momentů geneze Ruska druhé poloviny 90. let, přirozeně spjatých právě s Jelcinovým jménem.

V průběhu kampaně těsně nad hranicí 50 % se ustálivší popularita V. Putina pak otevírala prostor jednak pro spekulace o potenciálu “levého” tábora a o přesunech předvolebních sympatií odstoupivších kandidátů, jednak nabízela paralely s “osudem” J. Primakovem, jehož popularita dosahovala v květnu 1999 plných 48 %, aby následně na konci ledna 2000 spadla až na 3,9 %.

Též jednotlivé kroky V. Putina jako úřadujícího prezidenta nemusely vždy vyznít přijatelně pro dostatečně četnou část ruského elektorátu. Např. takřka koaliční propojení Jednoty s KPRF v lednu 2000 na půdě Státní dumy v souvislosti s volbou funkcionářů dolní komory mohlo být voliči vnímáno jako jisté zpochybnění vlastního prezidentského souboje (tedy jeho chápání jako duelu s komunistickým kandidátem) a buď potvrzení panující absence alternativ, nebo dostatečný důvod k příklonu k jiným kandidátům, např. G. Javlinskému. Z hlediska Putinovy strategie co se týče konkrétního vnímání protivníka lze ovšem konstatovat, že na rozdíl např. od Jelcinovy taktiky před druhým kolem v roce 1996 se rozhodl neopírat se o agresivní antikomunistickou rétoriku. S ohledem na liberálně naladěné voliče se mu zase díky již dřívějším kontaktům mezi Jednotou a Svazem pravicových sil podařilo zachovat si tvář potenciálního reformátora. Máme tak co do činění s potvrzením již výše zmiňované teze o všeobecné a průřezově politickým spektrem jdoucí přijatelnosti V. Putina jako kandidáta prezidentství.

  • vítězství V. Putina v 2. kole

V této variantě nešlo ani tak o podobu (poměr) vítězství V. Putina a druhého místa G. Zjuganova v 1. kole, jako to, kdo se umístí za nimi, na místě třetím, s jakým procentuálním výsledkem a s jakou předpovědí stran hlasování jeho voličů v druhém kole. Nejčastěji se objevující jména jako K. Titov, G. Javlinskij, V. Žirinovskij, A. Tulejev, S. Govoruchin či J. Skuratov reprezentovala vždy velmi odlišné modely chování elektorátu a přirozeně i potenciálně rozmanité přesuny hlasů před druhým kolem. Vítězství V. Putina v druhém kole se nicméně, navzdory nejkreativnějším variacím, jevilo jako takřka jisté.

  • vítězství G. Zjuganova v 2. kole

Tato, na první pohled mimořádně nepravděpodobná varianta, odrážela tzv. “tomský zázrak”, tedy z regionů pocházející příklad možného překročení “stínu minulosti” komunistického kandidáta. V Tomském jednomandátovém volebním obvodu zvítězil v prosincových parlamentních volbách Jegor Ligačov, osmdesátiletý veterán sovětské éry, bývalý člen ÚV KPSS. Jeho úspěch byl založen na strategii pověsti “kandidáta všech obyvatel Tomska”, fungující navzdory skutečnosti, že J. Ligačov figuroval na kandidátce KPRF. Tuto pověst J. Ligačov získal ostrou kritikou v Tomsku panujících pořádků, ztotožněných jím s jelcinovskou érou a stylizovaných do na první pohled heslovitých, ale skutečně funkčních frází o “prodejnosti moci” a “chudobě národa”. Odstranění prvního z těchto zel by přitom dle J. Ligačova mělo vést ke zmizení zla druhého. Využitelnost tohoto modelu chování regionálního komunistického kandidáta pro všenárodní prezidentské volby se jevila jako evidentní.

Druhý moment, svědčící o jistých šancích G. Zjuganova, měl též personální rozměr. Jako v komparaci s Putinovým propracovanější a reálnější se pozorovatelům jevil ekonomický program G. Zjuganova, výsledek práce ekonoma Sergeje Glazjeva, bývalého člena Gajdarova týmu a v Rusku i v zahraničí uznávaného národohospodáře. Jeho teze o ruské ekonomice, jejím aktuálním stavu a možných řešeních panující krize svědčí přinejmenším o existenci alternativního a přitom reálného programu, představujícího svou orientací na sociální aspekty transformace a varováními před liberálními výstřelky pro významnou část voličské obce přijatelný koncentrační bod.

Jinými slovy, G. Zjuganov z hlediska předvolební kampaně a pravděpodobných variant vývoje volební situace potvrzoval, že v rámci ruské politiky reprezentuje velmi mocný proud, představující v podstatě jedinou možnou alternativu vůči prezidentskému táboru. Na rozdíl od ostatních kandidátů prezidentského klání G. Zjuganov ztělesňoval pro V. Putina skutečnou a nebezpečnou výzvu.

Ať již se možné varianty výsledků voleb jevily v průběhu předvolební kampaně jakékoli, jako správný se nakonec ukázal scénář č. 1. V. Putin již v prvním kole, které se uskutečnilo v neděli 26. března 2000 za organizace přibližně 94 500 místních volebních komisí, obdržel při takřka sedmdesátiprocentní volební účasti (byť těsnou) nadpoloviční většinu všech odevzdaných hlasů a tím byl zvolen, po dvou předcházejících obdobích B. Jelcina, historicky druhým prezidentem Ruské federace.

Nelze přitom pominout skutečnost, že vlastní statistika voleb 1999 v jistém smyslu připomíná výsledky prezidentských voleb z roku 1991. A to nejen (byť snad trochu vzdáleně) v rovině matematické, ale též z hlediska soupeření vítězného kandidáta (Jelcin - Putin) s adeptem, majícím zázemí v komunistické straně (Ryžkov - Zjuganov). Komentář této skutečnosti by však pravděpodobně překročil únosnou míru odborného textu a vstoupil by na spekulativní půdu mediální tvořivosti.

V každém případě se splnily nejčastější předpoklady komentátorů ruské politické scény; březnovými prezidentskými volbami došlo ke svým způsobem řízenému a promyšlenému předání prezidentské moci z rukou člověka, který ztělesňoval Rusko při jeho přechodu od sovětského dědictví k plné samostatnosti v 90. letech, do rukou člověka, jehož úkolem je vést Rusko při vstupu do nového tisíciletí. Takovouto “výměnu” moci, tající v sobě až intimně privátní informaci, nelze okomentovat jinak než jako cosi skutečně v evropských poměrech výjimečného, jako důkaz o osobitém a ne zcela soutěživém rázu ruského politiky, jako potvrzení její až svébytné a nikoli nutně vždy pochopitelné tradice. Jako cosi, co nutí kteréhokoli pozorovatele při reflexi dnešního Ruska uvažovat v poněkud jiných kategoriích, akcentovat ne zcela standardní momenty a brát v úvahu detaily, nad kterými by v jiných případech mávnul rukou.

Tabulka č. 1: Výsledky ruských prezidentských voleb 2000 (první kolo)

Pořadí

Jméno

Procenta (%)

1.

V. Putin

52,77

2.

G. Zjuganov

29,28

3.

G. Javlinskij

5,82

4.

A. Tulejev

3,01

5.

V. Žirinovskij

2,70

6.

K. Titov

1,49

7.

E. Pamfilova

1,02

8.

S. Govoruchin

0,44

9.

J. Skuratov

0,43

10.

A. Podberezkin

0,14

11.

A. Džabrailov

0,08

 

proti všem

1,89

Pramen: www.izbircom.ru/2217/kandid/index.shtml.

3.4. Volební účast

Z hlediska voličské účasti nevystoupily prezidentské volby roku 2000 ze standardních čísel. Celková (federální) účast z možných přibližně 108 milionů oprávněných ruských voličů dosáhla 68,94 %, pro srovnání v roce 1996 byla účast 69,82 %. Tuto statistiku je pak možno též srovnat s volební účastí při ruských parlamentních volbách, kterou prezidentské volby o několik procentních bodů tradičně předstihují.

Jako zajímavější je ovšem nutno označit volební účast v jednotlivých ruských regionech. Ta totiž v některých případech dosáhla relativně překvapivých hodnot, a to jak z hlediska komparace s rokem 1996, tak z hlediska samotné výše: např. v Republice Dagestán se zvýšila o takřka 15 % (z 69,21 % v roce 1996 na 83,66 % v letošním roce), v Ingušské republice pak dokonce dosáhla čísla 92,82 % (v roce 1996 to bylo 70,24 %). Tato čísla jednak zcela překračují jinak vyváženou hladinu volební účasti v ostatních regionech, která se pohybuje kolem 70 %, jednak zaujmou uvedeným nárůstem, navíc se týkajícím dvou vzhledem ke kavkazskému (čečenskému) konfliktu relativně sledovaných regionů, v nichž již delší dobu nepanují z hlediska klasických občanských politických práv zcela standardní poměry. V této souvislosti je též namístě připomenout, že prezidentské volby se nakonec odehrály i v samotném Čečensku, za účasti 75,70 % z přibližně 460 tisíc oprávněných voličů. Prozatímní, neboť přímým empirickým zkoumáním nepodložené ohodnocení volební přítomnosti v uvedených regionech zní, že státní administrativa disponuje určitými, opatrně řečeno motivačními mechanismy, majícími na účast voličů při volebním aktu přinejmenším pozitivní dopad.

4. Na závěr

Velmi přirozený tohoto materiálu poskytla zpráva ČTK ze dne 7. května 2000, hovořící o tom, že právě tohoto dne se dosud “úřadující” prezident Vladimir Vladimirovič Putin oficiálně ujal své funkce tím, že složil na půdě Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace prezidentský slib. Skončilo tak dočasné ruské interregnum, trvající od novoroční demise prezidenta Borise Jelcina. Z možných obsahových rovin použitého termínu interregnum se však vystříhejme možné konotaci s pojmem bezvládí, tedy ve smyslu zmateného až chaotického čekání na nového prezidenta, éry, umožňující excesy vůči panujícímu statu quo. Právě naopak; rychlá, ústavu respektující, destabilizaci nepřipouštějící, a v této souvislosti též výsostně mocenská a silová výměna na prezidentském postu jeví se být tou nejvýraznější a nejpodstatnější informací, kterou březnové prezidentské volby v Ruské federaci přinesly. Informací, jež představuje zásadní výpověď o současném Rusku, o podstatě fungování jeho politického systému, o aktérech tamních politických procesů, jejich preferencích, dilematech a především o možnostech a dispozicích, vytvářejících mantinely pro jejich konkrétní působení na ruskou politickou scénu, a koneckonců informací, která nabízí klíčovou pramennou bázi pro pochopení směřování Ruska na začátku dalšího století. Jen ten nový prezident, ten nám tu “perspektivu” kazí...

 

Literatura:

  • Baglaj, M. V. (1999): Konstitucijonnoje pravo Rossijskoj federacii, Moskva, NORMA - INFRA
  • Belin, L. - Orttung, R. W. - Clem, R. S. - Craumer, P. R. (1997): The Russian Parliamentary Elections of 1995: the Battle for the Duma, London, M. E. Sharpe
  • Burns, J. (1965): Presidential Government, Boston, Houghton Mifflin Company
  • Duleba, A. - Hirman, K. (1999): Rusko na konci Jelcinovej éry, Bratislava, Archa
  • Duverger, M. (1980): A New Political System Model: Semi-Presidential Government, European Journal of Political Science, No 8, June 1980.
  • Easter, G. M. (1997): Preference for Presidentialism: Post-Communist Regime Change in Russia and the NIS, World Politics, Vol 49, No 2, January 1997, pp. 184 - 211.
  • Holzer, J. (2000): Příznaky tradice. Parlamentní volby do Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace, 19. prosince 1999, Politologický časopis, 1/2000, s. 30 - 51.
  • Ishiyama, J. T. - Launer, M. K. (1997): Russian Electoral Politics and the Search for National Identity, Argumentation & Advocacy, Fall 1997, Vol 34, Issue 2, pp. 90 - 110. (www.ehostvgw13.epnet.com/fulltext.asp?resultSetId=000000310)
  • Lester, J. (1995): Modern Tsars and Princes the Struggle for Hegemony in Russia, London, Verso
  • Magdziak-Miszewska, A. (ed.): Rosja 2000. Koniec i poczatek epoki?, Warszawa, Centrum stosunkow miedzinarodowych 2000
  • Maximov, A. (1996, ed.): Maximov´s Companion to the 1996 Russian Presidential Elections: Elections Results. Facts and Figures, London, Maximov
  • McFaul, M. (1997): Russia´s 1996 Presidential Elections. The End of polarized Politics, Stanford, Hoover Institutions Press
  • Nichols, T. M. (1998): The Logic of Russian Presidentialism: Institutions and Democracy in Postcommunism, Pittsburgh, PA
  • Stepan, A. - Skach, C. (1994): Ústavní rámce a demokratická konsolidace: Parlamentní versus presidentská demokracie, Politologický časopis, 1/1994, s. 47 - 63.
  • Ševcova, L. (1999): Režim Borisa Jelcina, Moskva, Moskovskij centr Karnegi
  • Taras, R. (1997, ed.): Postcommunist Presidents, Cambridge, Cambridge UP
  • Votápek, V. (1996): Prezidentské volby - Rusko 1996, Politologická revue, 2/1996, s. 31 - 52.
  • Wight, V. (1989): The government and politics in France, London, Unwin Hyman Ltd.

Elektronické materiály:

  • Belin, L. (2000): Early Presidential Campaign Secures Duma Majority for Putin, Russian Election Report, No 8, January 2000 - www.rferl.org/elections/russia99report/2000/01/08-070100.html
  • Elections in Russia - www.agora.stm.it/elections/election/russia.htm
  • Narodnyje statistiki Novostej - www.nns.ru/Elect-2000/
  • O vyborach prezidenta Rossijskoj federacii - text federálního zákona o prezidentských volbách - www.fci.ru/zákon/prez/zak_prez.htm
  • Presidential Election. Most Frequently Asked Questions and Answers - www.ifes.org/eguide/otherinfo/russia2.htm
  • Rapid Rise of Vladimir Putin - www.Russia.Votes.org/Putin.htm
  • VCIOM na Polit - www.polit.ru/documents/177679.html
  • Výběry z masmédií - www.fci.ru/expres-info/smi/PRES0902-10htm
  • Vybory Prezidenta RF 2000 - FIC - www.izbircom.ru/2217/kandi/index.shtml

 

Příloha - Seznam pro prezidentské volby zaregistrovaných kandidátů

  1. Anzori Aksentěv-Kikališvili - lídr Všeruské politické strany národa
  2. Tamara Bazyleva - prezident koncernu Ekologie člověka
  3. Alexandr Barkašov - náměstek předsedy nekomerčního partnerství Centrum slovanských bojových umění
  4. Klavdija Božedomova - předsedkyně odboru pracujících v obchodě a službách Perspektiva
  5. Zufra Byčkova-Zakirzjanova - generální ředitelka čeljabinského ZAO Edem
  6. Stanislav Govoruchin - poslanec Státní dumy, filmový režisér, člen OVR
  7. Alexandr Demin - vrchní ataman Svazu kozáckých sborů
  8. Umar Alijevič Džabrailov - podnikatel, poradce generálního ředitele OOO SP Inturist RadAmer
  9. Vladimir Volfovič Žirinovskij - lídr LDPR
  10. Gennadij Andrejevič Zjuganov - lídr KPRF
  11. Nikolaj Kozlov - právník TOO firmy Finlandia
  12. Alexandr Kuzin - prezident organizace Centrum antikrizových vedoucích
  13. Alexandr Lyčakov - generální ředitel ekologického centra Ozon
  14. Valerij Němce-Petrovskij - podnikatel
  15. Ella Alexandrovna Pamfilova - lídr hnutí Za občanskou důstojnost
  16. Anatolij Pamfilov - předseda Ekologického hnutí Cedr
  17. Alexej Ivanovič Podberezkin - předseda Všeruského společensko-politického hnutí Duchovní dědictví (Duchovnoje nasledije)
  18. Vladimir Vladimirovič Putin - úřadující prezident a předseda vlády RF
  19. Jevgenij Savostjanov - šéf moskevského oddělení fondu prezidentských programů
  20. Leon Sarvazjan - předseda Strany národního kapitálu
  21. Jurij Iljič Skuratov- funkce zbavený generální prokurátor RF
  22. Ismail Sulejman Ogly Tagi-Zade - generální ředitel ZAO Tiskino
  23. Konstantin Alexejevič Titov - gubernátor Samarské oblasti
  24. Jevgenij Tretjakov - předseda hnutí proti kriminalitě a korupci Naše právo
  25. Aman Tulejev - gubernátor Kemerovské oblasti, člen Rady federace Federálního shromáždění RF
  26. Lev Ubožko - předseda Konservativní strany Ruska
  27. Jurij Chramcov - lídr uskupení Satja Saji Fond vzdělání a rozvoje lidských hodnot
  28. German Chrustalev - asistent poslance Moskevské městské dumy
  29. Grigorij Alexejevič Javlinskij - lídr Jabloka


Copyright (c) 2000 Jan Holzer

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.