Strmiska, M. (2000). Scott Mainwaring a teorie stranických systémů ve třetí vlně demokratizace (Několik podnětů pro diskusi). Středoevropské politické studie, 2(1). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3815/5473
Scott Mainwaring a teorie stranických systémù ve tøetí vlnì demokratizace

Scott Mainwaring a teorie stranických systémů ve třetí vlně demokratizace (Několik podnětů pro diskusi)

Maxmilián Strmiska

 

 

         Americký politolog Scott Mainwaring (University of Notre Dame) patří k těm badatelům, kteří se v devadesátých letech XX. století pokusili odpovědět na nové výzvy  spjaté se znatelným rozšířením a proměnou horizontu výzkumu pluralitních soustav politických stran. Mainwaringova snaha o revizi a inovaci doposud převažujících teoreticko-metodologických východisek a modelů výzkumu stranicko-politických systémů byla jasně patrná například v jeho příspěvcích ve sbornících Building Democratic Institutions. Party Systems in Latin America (Stanford University Press, Stanford 1995, red. Scott Mainwaring, Timothy R. Scully) a Presidentialism and Democracy in Latin America, Cambridge, New York 1997, red. Scott Mainwaring a Matthew Soberg Shugart), nemluvě o sérii dílčích studiích věnovaných především rozboru brazilského politického uspořádání a otázkám brazilského přechodu k demokracii. Ačkoli Mainwaring soustřeďoval své badatelské úsilí na latinskoamerickou problematiku, ve druhé polovině devadesátých let  bylo  patrné, že se stupňuje jeho úsilí o překonání “latinskoamerické perspektivy”. V této souvislosti se Mainwaring snažil propagovat východiska, navrhovat postupy a formulovat závěry aplikovatelné v širším rámci deskripce a explanace vývoje stranicko-politických uspořádání různorodého okruhu zemí, historicky příslušejících k   tzv. třetí vlně demokratizace. Jasným dokladem této tendence byla Mainwaringova studie  Party Systems in the Third Wave (Journal of Democracy, IX, n. 3, July 1998, s. 67-81) a také jeho prozatím poslední  rozsáhlá kniha - jíž lze považovat za Mainwaringovo magnum opus -  s názvem Rethinking  Party Systems in the Third Wave of Democratization. The Case of Brazil (Stanford University Press, Stanford, 1999).

         Tato krátká stať představuje příspěvek do diskuse o výzkumu stranicko-politických soustav “nových demokracií”. Nezahrnuje tudíž podrobné hodnocení zmíněného Mainwaringova magnum opus, ani neusiluje o důkladný rozbor jeho pojetí brazilských politických stran a systému politických stran. Jde zde pouze o několik úvah či lépe řečeno o stručný komentář, vztahující se především ke klíčovým závěrům a hypotézám, charakterizujícím Mainwaringův přístup ke zkoumání stranických soustav ze třetí vlny demokratizace, obsaženým v převážné míře jednak v první části Mainwaringovy knihy (Part I: Rethinking  Party Systems Theory), obzvláště ve  druhé kapitole této části (Reexamining Party Systems Theory in the Third Wave of Democratization), jednak v  závěru,  tedy v 11. kapitole Mainwaringovy knihy.[1]

            Scott Mainwaring. navrhl začlenit do komparativní analýzy stranických systémů studium rozdílnosti míry institucionalizace stranicko-politických uspořádání a zdůraznil, že slabě či méně institucionalizované (weakly institutionalized; less-institutionalized) stranické systémy se vyvíjejí a fungují odlišně ve srovnání s etablovanými, institucionalizovanými či více institucionalizovanými (more-institutionalized) stranickými systémy, což má dalekosáhlé důsledky pro fungování a “kvalitu” příslušného demokratického zřízení . Slabě institucionalizované stranické soustavy se podle jeho názoru vyznačují patrnou nestabilitou vzorců soutěže politických stran, slabým sociálním zakořeněním stran, poměrně nízkou legitimací stran (jakožto hlavních aktérů volební, resp. mocensko-politické soutěže) a celkovou slabostí organizačních struktur politických stran, zatímco více institucionalizované stranické systémy - z definice - ve všech čtyřech uvedených dimenzích vykazují vyšší stupeň  stranicko-politické  institucionalizovanosti a s ní spjaté stability.[2] Jak Mainwaring zdůraznil, nejde přitom pouze o inkorporaci méně institucionalizovaných stranických uspořádání do souboru předmětů výzkumu systémů politických stran, nýbrž  také o adekvátní přizpůsobení východisek a postupů při tomto výzkumu používaných. V této souvislosti S. Mainwaring  nastolil otázku revize teorie systémů politických stran, přičemž - kromě klíčového problému zkoumání institucionalizace - upozornil  jednak na  celkový úpadek heuristického potenciálu přístupů upřednostňujících při deskripci a vysvětlování geneze stranických systémů klasickou Rokkanovu a Lipsetovu koncepci cleavages (social-cleavage approach), spjatou s uplatněním perspektivy posuzování této geneze směrem “zdola nahoru”, jednak na potřebu - a v případě režimů ze  třetí vlny demokratizace naprostou nezbytnost - věnovat  náležitou pozornost kapacitě státních a politických elit formovat - či ve svém zájmu spíše deformovat - stranický systém “shora” (cf. Mainwaring 1999: 3-4, 21-25, 322 a n.).

          Omezený rozsah a charakter tohoto diskusního příspěvku mi neumožňuje analyzovat všechny aspekty Mainwaringem nastíněné revize teorie systémů politických stran - natož domýšlet všechny důsledky, jaké takto pojatá revize může mít. Soustředím se proto jen na komentář k nejdůležitějšímu a svým způsobem kritickému bodu Mainwaringovy argumentace, totiž k jeho pojetí institucionalizace stranicko-politického uspořádání  - samozřejmě v  souvislosti s jeho pojímáním systémů politických stran vůbec. S jistým - v daném kontextu ovšem  účelným a v podstatě nevyhnutelným - zjednodušením lze identifikovat tři základní problémy či okruhy problémů, jež jsou úzce spjaty s ústřední Mainwaringovou tezí.

        První komplex problémů představuje vazba mezi Mainwaringem vymezenými čtyřmi dimenzemi či aspekty institucionalizace stranické soustavy a  jejími systémovými vlastnostmi (systemic properties). Jde zde o to, zda jsou - či naopak nejsou - tyto dimenze totožné se systémovými vlastnostmi stranicko-politického uspořádání, zda mají přímý vztah k tomu, co toto uspořádání charakterizuje jako systém, přesněji řečeno jako systém určitého typu.[3]

   Druhý okruh problémů se vztahuje k míře rozdílnosti méně a více institucionalizovaných systémů politických stran - pokud jde o jejich systémové vlastnosti, resp. vnitrosystémovou charakteristiku . V tomto případě jde o odpověď na dvě otázky; za prvé - zda je méně institucionalizovaná soustava vůbec ještě systémem politických stran; za druhé - zda je možné a vhodné zkoumat  méně a více institucionalizovaná stranická uspořádání,  pokud se navzájem skutečně výrazně odlišují a pokud “fungují jinak”, v zásadě  stejným způsobem.

        A konečně třetí soubor problémů se vztahuje k povaze souvislosti mezi odlišnostmi fungování méně a více institucionalizovaných stranických soustav a odlištnostmi v performanci demokratických zřízení, jejichž jsou tyto soustavy součástí. Mainwaring zdůvodnil zkoumání míry institucionalizovanosti stranických systémů právě tím, že rozdíly v této míře mají signifikantní důsledky pro “kvalitu” příslušných demokratických systémů. Otázkou je, zda lze tento vztah vysvětlovat jako vazbu mezi příčinou a následkem a zda je Mainwaringem zvolená perspektiva pro explanaci tohoto vztahu skutečně tou nejvhodnější perspektivou.

           Pokud jde o první zmíněný problémový okruh, je třeba připomenout, že Mainwaringovo vymezení systému politických stran (A system is a combination of interrelated parts that interact in a patterned way to form a complex whole. A party system, then, is the set of parties that interact in a patterned ways; Mainwaring 1999: 24), nepředstavuje nic víc než variaci obvyklé definice  která za jádro systému považuje vzorce interakcí operačních jednotek (politických stran), jež jej utvářejí. Vůči tomu nelze mít nejmenší námitky. Problém však spočívá v tom, že k těmto vzorcům interakcí mají Mainwaringem postulované čtyři dimenze institucionalizace příliš různý - zřetelně kvalitativně odlišný - vztah. Zatímco první z těchto rozměrů či aspektů, (ne)stabilita vzorců soutěže politických stran,  má - pochopitelně - přímý vztah ke vzorcům interakcí politických stran a k systémovým vlastnostem daného stranického uspořádání, u ostatních třech dimenzí (slabé sociální zakořenění stran. nízká legitimace stran,  slabost a nerozvinutost jejich organizačních struktur) tomu tak není; v jejich případě jde spíše o nepřímou vazbu. Bylo by patrně lepší tyto tři dimenze posuzovat v rámci predispozic (či inputs, “vstupů”) pro fungování systému. Nelze však - přinejmenším ne bez rizika velmi negativních důsledků - směšovat způsob fungování systému s jeho inputs, systémové vlastnosti s predispozicemi pro fungování a reprodukci stranicko-politických uspořádání, alespoň nikoli v perspektivě dané výše uvedenou definicí systému politických stran. Alternativou by byla aplikace jiné definice systému politických stran, se všemi eventuálními výhodami a nevýhodami z takové změny vyplývajícími. Konfúznost východisek nemůže než přivodit konfúznost výsledků. To platilo i v Mainwaringově případě.

           Také Mainwaringova argumentace při výkladu vazby mezi rozdílností méně a více institucionalizovaných systémů politických stran a jejich “systémovostí” (viz výše nastíněný druhý komplex otázek) je velmi pozoruhodná. Při této příležitosti se Mainwaring musel vyrovnat s problémem, zda jeho koncepty méně a více institucionalizovaného stranického uspořádání jsou totožné - či obdobné - s pojmy fluidní a strukturované stranické soustavy, jež používal Giovanni Sartori (cf. Sartori 1976). Mainwaring si jasně uvědomil, že Sartoriho fluidní stranická soustava je vlastně - v sartoriovské perspektivě - ne-systémem (non-system), že stranickým systémem sensu stricto jsou pouze strukturované systémy politických stran. Jestliže Sartori z toho vyvodil přirozeně se nabízející závěr, že je nutné fluidní stranické soustavy (ne-systémy) a strukturované stranické soustavy vzhledem k jejich bytostné odlišnosti zkoumat odděleně, pro Mainwaringa byla tato pozice zcela nepřijatelná, protože její akceptování by zcela zničilo jím preferovanou komparativní perspektivu, v níž mohou být společně zkoumány méně institucionalizovaná (de facto fluidní; cf. Mainwaring 1999: 27) a více  institucionalizovaná  (a tudíž strukturovaná ) stranická uspořádání.[4]  Přesněji řečeno šlo zde o záchranu  komparativní perspektivy v níž nejenže mohou být společně zkoumány méně a více  institucionalizované stranické soustavy, nýbrž v níž by takové společné zkoumání bylo skutečně heuristicky plodné a mělo smysl. Mainwaringovo postavení nebylo příliš záviděníhodné, neboť se nemohl vzdát své výchozí teze o výrazné odlišnosti méně a více  institucionalizovaných stranických soustav, ovšem následně byl nucen tvrdit, že tato odlišnost není zase tak výrazná a zásadní, aby z nich činila útvary různého druhu, jež by bylo zapotřebí zkoumat různým způsobem a odděleně. Toto dilema se Scott Mainwaring pokusil vyřešit tvrzením, že se v tomto případě nejedná o dichotomii systémů a ne-systémů, nýbrž o kontinuum různou měrou institucionalizovaných uspořádání, jež ovšem splňují základní požadavky “systémovosti” (Mainwaring 1999: 24-25 a n.). 

           Jakkoli lze vcelku sympatizovat s Mainwaringovou kritikou restriktivního pojetí (strukturovaných) systémů politických stran a s jeho snahou po rozšíření okruhu privilegovaných předmětů politologického zkoumání pluralitních stranických systémů (cf. Fiala a Strmiska 1998: 140-141), zároveň je třeba poznamenat, že Mainwaringova argumentace vzbuzuje značné rozpaky. Především není jasné, proč si Mainwaring jako klíčový argument v daném kontextu zvolil zdůraznění “systémového” charakteru právě stranické soustavy Kolumbie a stranických uspořádání v Brazílii v letech 1946-1964 a 1966-1979 (Mainwaring 1999:  24-25). Ani jedno z těchto uspořádání historicky nepatří, resp. nepatřilo ke třetí vlně demokratizace a tudíž odkazy tohoto typu nelze bezprostředně použít ve prospěch rozšíření obzoru výzkumu stranických soustav o stranicko-politické útvary zmíněné fáze demokratizace.  To je ale  konec konců tolerovatelný nedostatek. Co je ovšem naprosto šokující je fakt, že Mainwaring považoval vůbec za možné v této souvislosti poukazovat na “systémový” charakter brazilskou vojenskou diktaturou stvořeného a manipulovaného dvoustranického uspořádání z let 1966-1979.  Tento případ  nemá téměř nic společného s “demokratizací” a stejně tak je jasné, že brazilskou semidiktaturu či demokraturu (democradura) - ať již s její stranickou soustavou či bez ní - nelze zaměňovat s kompetitivním demokratickým politickým uspořádáním. Z Mainwaringova hlediska je ovšem rozhodující, že zde existovaly vzorce interakcí v soutěži politických stran, že počet stran a strany samé byly patřičně stabilní, že se volební potenciál stran sice měnil, avšak nikoli dramaticky, že strany získávaly voličskou podporu od rozlišitelné, uspořádané sociální základny (Mainwaring 1999:  25).  Téměř groteskně v této souvislosti působí zjištění, že tato brazilská karikatura dvoustranického systému by při uplatnění Mainwaringem vytčených kritérií institucionalizace - přinejmenším v některých ohledech - mohla dopadnout lépe než jiná  (skutečně kompetitivní)  pluralitní stranická uspořádání a že zjištěné rozdíly by se mohly pak stát východiskem rádoby metodologicky progresívních úvah o impaktu těchto rozdílů na “kvalitu demokracie”. K tomu  není mnoho co dodat.

            Mainwaring takto nechtěně přispěl k rehabilitaci sartoriovského restriktivního pojetí strukturovaných stranických systémů, neboť bez ohledu na svým způsobem nepříjemná a potenciálně kontraproduktvní omezení  s tímto pojetím spjatá všechny jeho nevýhody zcela blednou při konfrontaci s “možnostmi” nabízenými Mainwaringovou revizí teorie systémů politických stran.           

           Výše uvedené tvrzení předznamenává posouzení již nastíněného třetího okruhu problémů, totiž  významu a charakteru souvislosti mezi odlišnostmi fungování méně a více institucionalizovaných stranických soustav a odlištnostmi v “kvalitě” demokratických uspořádání, k nimž  dané soustavy přísluší. Domnívám se, že nebylo  vhodné tvrdit, jak však činil Mainwaring, že rozdíly v  míře institucionalizace stranických systémů mají signifikantní důsledky pro “kvalitu” daných demokratických zřízení, aniž byla  provedena alespoň elementární, racionálními argumenty podpořená diferenciace  jednotlivých sfér utváření, fungování a reprodukce stranicko-politického systému. Teprve na základě takové diferenciace by bylo možné adekvátně posuzovat vztah mezi jednotlivými momenty fungování (a celkovou performancí) systému politických stran a fungováním a reprodukcí příslušného širšího politického uspořádání - přičemž  tento vztah je třeba posuzovat  oběma směry. Jestliže lze konstatovat, že  míra institucionalizace a povaha stranických systémů ovlivňuje charakter daných demokratických uspořádání, stejně dobře lze tvrdit, že  charakter širšího demokratického politického systému má významné důsledky pro  příslušnou stranickou soustavu, včetně způsobu jejího fungování a systémových vlastností. Proti těmto obecným tvrzením lze stěží mít zásadní námitky; problém spočívá v tom, že jejich heuristická hodnota je velmi omezená. Klíčová je v tomto ohledu právě diferenciace mezi inputs, outputs a vlastním “jádrem” (vzorci interakcí) systému politických stran. Paradoxním  rysem Mainwaringova výzkumu brazilského systému politických stran (či lépe řečeno několika historicky po sobě následujících brazilských stranicko-politických uspořádání)  je, že Scott Mainwaring si tyto rozdíly uvědomoval a bral na ně ohled, ovšem více méně pouze v rovině empirické analýzy, zatímco v jím zkonstruovaném teoretickém schématu tyto rozdíly - bohužel - žádoucím způsobem reflektovány nebyly.

          Tomu se však nelze zase příliš divit, protože takovou reflexi by Mainwaringovo teoretické schéma - a to hned  v zárodku - prostě nepřežilo.  Kdyby totiž byl analyzován vztah politických systémů k systémům politických stran z hlediska inputs, které politický systém stranické soustavě poskytuje, ukázala by se v plné nahotě - kontinuum nekontinuum - různorodost (a to různorodost nikoli v přeneseném, nýbrž v pravém slova smyslu) systémů politických stran. Tuto různorodost nelze ztrácet ze zřetele, protože je to často právě ona, jež pomáhá vysvětlit různý charakter stranických soustav, včetně rozdílné míry jejich institucionalizovanosti a - v neposlední řadě - včetně  působení a uplatnění různých outputs  vzešlých ze stranické soustavy vzhledem k širšímu politickému uspořádání a zpětné vazby mezi nimi. Eventuální negativní důsledky outputs slabě institucionalizované stranické soustavy pro povahu a “kvalitu” příslušného demokratického uspořádání nemusí být  primárně způsobeny  specifickými stranickými interakcemi, charakterizujícími daný stranický systém, nýbrž rozhodující a prvotní roli v tomto ohledu mohou hrát inputs postytované tímto širším uspořádáním stranické soustavě.  V takovém případě lze snadno skončit tím, že budeme “vysvětlovat”  nežádoucí performanci demokratického zřízení  nežádoucími outputs stranického systému, jež byly ovšem determinovány nežádoucími  inputs, které samo toto zřízení poskytlo svému stranickému systému. Proto je - přinejmenším z analytického hlediska - nutné rozlišování různých vazeb mezi jednotlivými momenty fungování stranických systémů a politických uspořádání, včetně náležité diferenciace kontextů, v nichž tyto systémy operují.  Není prostě možné  zkoumat důsledně stejným způsobem stranické systémy, působí-li tyto v příliš odlišných kontextech, poskytujících jim příliš různé “vstupy”.

       Je-li tomu tak, pak je ovšem  ještě obtížnější, ne-li přímo nemožné, důsledně obhajovat heuristickou výhodnost  Mainwaringova přístupu v porovnání  se Sartoriho metodologickou opcí separátního posuzování různorodých (fluidních anebo strukturovaných) stranicko-politických útvarů. V rámci sartoriovské perspektivy je například naprosto zřejmé, že - a především proč - nemá smysl zkoumat zmíněný brazilský (pseudo)bipartismus z let 1966-1979  stejným způsobem, jako třebas současný bipartismus v USA.  V rámci Mainwaringova schématu toto zřejmé naprosto není. Obávám se, že si lze jen stěží představit horší vysvědčení  pro ambiciózní heuristickou konstrukci usilující o revizi teorie systémů politických stran.

            Bylo by jistě možné nabídnout zde daleko podrobnější rozbor Mainwaringova pojetí systému politických stran a jejich institucionalizace.  Domnívám se ovšem, že to co bylo řečeno výše postačuje k tomu, aby bylo možné učinit si racionálními argumenty podložený a přitom vyhraněný úsudek o heuristické užitečnosti při této příležitosti diskutovaných tezí Scotta Mainwaringa a o výsledcích jeho úsilí o revizi  teorie  stranicko-politických systémů.

 

 

 

 

Literatura:

Dix, R. (1992): Democratization and the Institutionalization of Latin American Political Parties, Comparative Political Studies, XXIV, n. 4, January 1992, el. verze.

Fiala, P., Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran, CDK, Brno.

Mainwaring, S. (1998): Party Systems in the Third Wave, Journal of Democracy, IX, n. 3, July 1998, s. 67-81.

Mainwaring, S. (1999): Rethinking  Party Systems in the Third Wave of Democratization. The Case of Brazil, Stanford University Press, Stanford.

Mainwaring, S., Scully, T. R. (1995): Introduction. Party Systems in Latin America, in: Mainwaring, S., Scully, T. R. (red.): Building Democratic Institutions. Party Systems in Latin America, Stanford University Press, Stanford 1995, s. 1-34.

Roberts, K. M., Wibbels, E. (1999):  Party Systems and Electoral Volatility in Latin America: A Test of Economic, Institutional, and Structural Explanations, The American Political Science Review, XCIII, September 1999, n. 3, (s. 575-590) el. verze.

Sartori, G. (1976): Parties and Party Systems. A Framework for Analysis, Cambridge University Press, Cambridge.

Sartori, G. (1998): Ingegneria costituzionale comparata, il Mulino, Bologna, 3. vyd.

Strmiska, M. (1999): Fragmentace a polarita v latinskoamerických systémech politických stran, Politologický časopis, VI, č. 1, s. 4-30.

 


[1]Tento komentář a při této příležitosti uplatněná argumentace do jisté míry  navazuje na úvodní pasáže článku  Fragmentace a polarita v latinskoamerických systémech politických stran (Strmiska, M.; Politologický časopis, VI, 1999, č. 1, s. 4-30), jež byly věnovány kritickému rozboru pojetí systémů politických stran podle S. Mainwaringa a T. R. Scullyho (cf. Mainwaring and Scully 1995).

[2] S určitým zjednodušením lze tvrdit, že čtyři dimenze institucionalizace stranických systémů v podání S. Mainwaringa představují  modifikaci základních momentů či dimenzí institucionalizace politických systémů (koherence - komplexnost - autonomie - adaptabilita), vytčených S. Huntingtonem, s nimiž pracovali i další badatelé věnující se studiu latinskoamerických politických stran a systémů politických stran, jako kupříkladu Robert Dix (cf. Dix 1992).

[3] V této souvislosti se nabízí zajímavá úvaha na téma vztahu mezi Mainwaringem vytčenými dimenzemi institucionalizace stranických systémů a šířeji pojatými dimenzemi institucionalizace politických systémů - či vůbec organizací jako takových  (srv. již zmíněnou čtveřici: koherence - komplexnost - autonomie - adaptabilita). Zdá se, že v daném případě vyplynula problematičnost Mainwaringova přístupu ke studiu a poměřování institucionalizace systémů  právě z jeho vcelku chvályhodné snahy o operacionalizaci konceptů vztahujících se k institucionalizaci politických systémů (organizací), snahy, která ovšem - mimo jiné - nevzala dostatečně v úvahu specifické rysy systémů politických stran.

[4] V této souvislosti je pozoruhodné, že Mainwaring se vzdal dříve používaného konceptu “chaotických”, nedostatečně institucionalizovaných systémů politických stran (inchoate party systems), který dříve používal (cf. Mainwaring and Scully 1995; Strmiska 1999). Koncept “chaotičnosti” se zjevně příliš nehodil při zdůvodňování potřeby a vhodnosti společného zkoumání méně a více institucionalizovaných stranických soustav.



Copyright (c) 2000 Maxmilián Strmiska

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.