Kopeček, L. (2000). Budoucnost slovenské křesťanské demokracie. Středoevropské politické studie, 2(1). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3814/5472
Kresanskodemokratické hnutie (KDH)

Lubomír Kopeček

 

Budoucnost slovenské křesťanské demokracie[1]

Zamyšlení nad vývojem Křesťanskodemokratického hnutí

 

Křesťanská demokracie na Slovensku po roce 1989

Politická scéna na Slovensku skýtá od listopadu 1989 nepřeberné množství stran a straniček. Nejedna z nich si přitom do názvu dala slovo křesťanská. Většina jich ale zůstala politicky naprosto bezvýznamná. (Příkladem může posloužit Slovenská ľudová strana, Strana křesťanské demokracie či Strana křesťansko-katolická.) Jako politicky relevantní se během těch více jak deseti let dokázaly prosadit pouze tři subjekty: Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), Maďarské křesťanskodemokratické hnutí (MKDH) a Křesťanskosociální unie (KSÚ), přičemž u toho posledního je nutno udělat velký otazník, protože tato strana nikdy nedokázala samostatně proniknout do parlamentu. Nicméně jistou a ne zcela zanedbatelnou roli KSÚ a její představitelé ve slovenské politice hráli, a proto bude pozornost v tomto textu věnováno i jí.

Faktem ovšem je, že na začátku roku 2000 z těchto tří výše zmíněných křesťanskodemokratických stran, si pouze jedna zachovala samostatnou existenci. Zbývající se sloučily s jinými subjekty, které ani z velkou dávkou fantazie už nelze zařadit do ideové rodiny křesťanskodemokratických stran. V souvislosti s aktuálními změnami na slovenské politické scéně se nelze ubránit určitým pochybnostem i co se týká osudu zatím posledního z nich - KDH.

 

 

Maďarské křesťanskodemokratické hnutí (MKDH)

Nejprve věnujme pozornost křesťansko-demokratické straně maďarské menšiny  - MKDH. Strana vznikla na zakládající konferenci 17. března 1990. Od svého vzniku až do roku 1998 působila v opozici.  Do voleb v letech 1990 a 1992 šla v koalici s politickým hnutím Spolužití. V roce 1990 získala tato koalice 8,7% a v roce 1992 7,4% hlasů (výsledky voleb do Slovenské národní rady - SNR). Před volbami v roce 1994 pak vytvořily MKDH a Spolužití spolu s Maďarskou občanskou stranou (MOS) seskupení nazvané Maďarská koalice (MK), které získalo 10,2% hlasů.  Forma koalice všem maďarským stranám vyhovovala. Umožňovala jim totiž zachovat si svoji vlastní identitu, která byla vzájemně výrazně odlišná a současně existence MK bránila tříštění hlasů maďarských voličů.

MKDH přitom postupně získávala v koalici čím dál větší vliv. Její podpora ze strany maďarských voličů podle průzkumů veřejného mínění se v průběhu let pomalu zvyšovala na úkor nacionalistického Spolužití (MOS zůstávala stranou s velmi malým ale stabilním potenciálem). Ovšem během let 1994 – 1998 se postupně zostřoval vztah Mečiarovy koaliční vlády a opozičních stran včetně maďarských. Pouhé čtyři měsíce před parlamentními volbami v roce 1998, pak vládní koalice prosadila v parlamentu kontroverzní novelu volebního zákona, která fakticky (vedle jiných pochybných ustanovení)  zbavila volební koalice jejich předchozích výhod. Novela stanovila, že na strany, které jsou součástí koalice, se pohlíží jako na ostatní politické strany, tedy jako kdyby podaly kandidátní listinu samostatně. To v praxi znamenalo, že kandidující strana (i v rámci koalice) musela dosáhnout 5% platných hlasů jako předpoklad vstupu do parlamentu. Tuto podmínku by patrně dokázala splnit pouze MKDH, ostatní dvě maďarské strany by se do parlamentu zřejmě nedostaly a hlasy pro ně odevzdané by propadly.

V očekávání novely probíhaly v rámci MK rozsáhlé diskuse na téma, jak se s ní vypořádat. Zvažováno bylo několik variant, přičemž nakonec se realizoval návrh na vytvoření "spolkové" strany, v níž se ustavily dvě platformy: křesťansko-konzervativně-lidová a občansko liberální. Přestože MKDH bylo ze slučujících se stran nejsilnější (asi 300 základních organizací s přibližně 35 tisíci členy) a její dlouholetý předseda Béla Bugár se stal předsedou nové strany, lze dnes velmi těžko hovořit o Straně maďarské koalice (jak se nový subjekt oficiálně nazývá) jako o křesťanskodemokratické formaci. Její programová východiska jsou dnes jiná, a i když samozřejmě nová strana převzala mnoho z původního programu MKDH, velmi silně akcentuje i jiné prvky než jsou křesťanské a konzervativní hodnoty.[2]     

 

Charakteristika vývoje KDH do voleb 1992 a KSÚ

Bezesporu nejvýznamnějším křesťanskodemokratickým subjektem v polistopadové historii bylo KDH. Vzniklo 17. února 1990, kdy se sešel zakládající sněm hnutí v Nitře. Předsedou byl zvolen hlavní představitel slovenského katolického disentu Ján Čarnogurský. Už před tímto oficiálním založením strany vznikaly četné křesťanskodemokratické kluby a sněm byl jen vyvrcholením delšího úsilí od listopadu 1989. (Výzvu k zakládání křesťanskodemokratických klubů zveřejnil J. Čarnogurský s několika dalšími osobami už 30. listopadu 1989.) Oficiálně bylo hnutí zaregistrováno 23. 2. 1990.

Formující se KDH mohlo těžit z obrovské polistopadové autority katolické církve a z počáteční vysoké popularity svého předsedy. Před prvními volbami v červnu 1990 se podpora KDH blížila až 40% hlasů, nakonec ale hnutí skončilo "až" druhé s 19,2% (výsledek voleb do SNR). V komunálních volbách na podzim téhož roku obsadilo 27,4% mandátů v obecních zastupitelstvech, což bylo nejvíce ze všech stran. (Druhá VPN dostala jen 20,4%.)

KDH vstoupilo do federální i slovenské vlády a po odvolání Vladimíra Mečiara z funkce se stal J. Čarnogurský předsedou slovenské vlády. Dopad nepopulárních opatření, které tato vláda musela přijmout, ovšem silně poškodil prestiž KDH a vedl rovněž ke sporům uvnitř strany. V nich silně působil rovněž nacionální prvek, kdy Čarnogurského představa o budoucím uspořádání státu (blížila se konfederaci) se nesetkala s pochopením národně orientovaného křídla ve straně. To požadovalo podstatně radikálnější řešení. V březnu 1992 se od KDH toto radikální křídlo vedené Jánem Klepáčem odtrhlo a utvořilo samostatnou stranu, jež si dala název Slovenské křesťanskodemokratické hnutí (SKDH).

Svým programem se ovšem SKDH ukázalo jen jako konzervativnější a nacionalističtější obdoba KDH. Ve volbách v roce 1992 dosáhlo výsledku, který ji nezajistil účast v parlamentu (SNR - 3,1%). Přes sloučení se Stranou slobody a změnou názvu na Křesťansko sociální unii (KSÚ) neuspělo ani dalších volbách v roce 1994, kdy naopak dosáhlo ještě horšího výsledku než v roce 1992 (2,1%). Po tomto debaklu předseda strany J. Klepáč raději rezignoval a odešel pracovat do prezidentské kanceláře. Jeho příkladu  následovali i další členové, kteří přešli do jiných stran nejvíce do Slovenské národní strany  (SNS). KSÚ představovala v letech 1994 - 1998 subjekt, mající určitý význam pouze na komunální úrovni (měla obsazeno asi 70 míst starostů). Jako jediným východiskem se pro stranu ukázala po schválení novely volebního zákona fůze s nějakým silnějším subjektem, přičemž programově nejbližší se ukázala právě SNS. Na její kandidátce se představitelé KSÚ vrátili do slovenského parlamentu, ovšem výměnou za rozplynutí své strany v mnohem početnější SNS.

 

 

 

 

Situace v KDH v letech 1992 - 1999

KDH trvalo několik let, než se dokázalo z odchodu Klepáčova křídla vzpamatovat. Nicméně toto oslabení se dnes ve zpětné reflexi může jevit i jako pozitivum, protože to posílilo soudržnost hnutí. Navíc intelektuální ztráta, kterou KDH utrpělo, se ukázala jako nepříliš zásadní.

Ve volbách v roce 1992 KDH získalo pouze 8,88% hlasů, což znamenalo oproti roku 1990 tvrdý propad. KDH nesouhlasilo se způsobem rozdělení státu a jeho poslanci hlasovali proti vyhlášení svrchovanosti Slovenska a ústavě SR. KDH bylo v opozici proti Mečiarově druhé vládě a po jejím odvolání se podílelo v roce 1994 na činnosti tzv. Moravčíkovy vlády.

Před parlamentními volbami v roce 1994 se pokusilo KDH spojit se s dalšími pravicovými subjekty, především s Demokratickou stranou (DS), Národnědemokratickou stranou a Stálou konferencí občanského institutu (SKOI). S výjimkou SKOI tato snaha ale neuspěla. DS se považovala za dostatečně silnou, aby šla do voleb samostatně. Národnědemokratická strana zase odmítla spolupracovat s lidmi ze SKOI.  (Národnědemokratickou stranu tvořili bývalí členové SNS a SKOI vznikla ze zbytků antimečiarovské Občanské demokratické unie, nástupce Veřejnosti proti násilí). KDH si ve volbách nepříliš výrazně zlepšilo svůj výsledek z roku 1992 - dosáhlo 10,18% hlasů. I tak se ale stalo po HZDS druhou nejsilnější politickou stranou se 17 křesly v parlamentu. V listopadu téhož roku pak získalo 19,69% mandátů v komunálních volbách do obecních zastupitelstvech a skončilo hned za HZDS jako nejúspěšnější stranou (22,78%).    

Po roce 1992 postupně pronikala do vedení hnutí mladší generace politiků nespojená s disentem. Usilovala o větší otevření KDH nejenom pro katolické voliče, ale i pro lidi se slabým či vůbec žádným vztahem ke katolické církvi. Přibližně od roku  1995 se tito lidé snažili přeměnit KDH v liberálně-konzervativní "lidovou" stranu. Nutno poznamenat, že tato snaha nebyla do vzniku Slovenské demokratické koalice (SDK) příliš úspěšná a okruh voličů KDH zůstal omezen na relativně úzkou  skupinu věřících katolíků.

I když se těmto politikům nepodařilo rozšířit voličskou základnu hnutí, postupně se tak zformovala uvnitř KDH "liberální" či "pragmatická" skupina, jejímiž hlavními představiteli byli místopředsedové strany Mikuláš Dzurinda a Ivan Šimko. Druhý proud v hnutí reprezentoval předseda strany J. Čarnogurský. Toto křídlo tzv. "idealistů" ve vedení hnutí (mimo něj k nim patřili ještě např. František Mikloško nebo Vladimír Palko) prosazovalo kontinuitní pokračování politiky KDH a důraz na původní program strany. Různý názor obou křídel se projevil i v otázce, jež nabývala na konci roku 1996 na významu, a to v problematice integrace pravicových stran, což byl základní předpoklad úspěchu v boji s HZDS. J. Čarnogurský prosazoval úzké styky s (Demokratickou stranou) DS a případně i s Demokratickou unií (DU) a vytvoření standardní předvolební koalice. M. Dzurinda naopak tvrdil, že KDH je sama schopna samostatně získat dostatečně silnou voličskou podporu (i na úkor programově blízkých stran)  a porazit ve volbách Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).

Vliv dzurindovského křídla v hnutí se plně ukázal na sněmu v listopadu 1996. M. Dzurinda zde kandidoval proti J. Čarnogurskému a přestože neuspěl, podpora více než třetiny delegátů signalizovala jeho silnou pozici v hnutí. Symbolické navíc bylo, že poprvé stál proti Čarnogurskému na sněmu protikandidát. Sněm potvrdil, že v KDH existují dvě křídla s různým pohledem na to, kam má strana směřovat.

Praktickým naplněním úsilí  KDH integrovat slovenskou opozici se stal podpis koaliční dohody s  DS a DU o založení Modré koalice (29. 10. 1996). I po tom ale přetrvávaly v KDH rozpory, jak má jít KDH do parlamentních voleb. Na začátku roku 1997 se místopředseda hnutí I. Šimko stal předsedou petičního výboru za přímou volbu prezidenta. KDH patřilo k hlavním organizátorům petiční akce a velmi aktivně se účastnilo rovněž kampaně předcházející referendu v květnu 1997 o přímé volbě prezidenta a vstupu do NATO. Po zmaření referenda se vedení strany  jednotně shodlo na potřebě prohloubit integraci opozice s cílem vyhrát budoucí volby a podílelo se na vzniku koalice SDK (členy bylo KDH, DU, DS, Strana zelených – SZS a Sociálnědemokratická strana Slovenska – SDSS). Nicméně zřetelné rozpory v hnutí přetrvávaly.

V srpnu 1997, pouhé dva měsíce po vzniku koalice, došlo v pracovním výboru SDK, ke sporu mezi představiteli obou křídel KDH I. Šimkem a V. Palkou. I. Šimko už předtím vystoupil s vizí přeměny koalice  v širokou "lidovou" stranu, která by do sebe vstřebala všechny členské strany. To se setkalo s odporem nejen v KDH, ale i u ostatních stran koalice. I. Šimko byl z pracovního výboru Předsednictvem KDH odvolán. (Bezprostředním důvodem neshody mezi I. Šimkem a V. Palkou byla otázka lídra koalice, kdy I. Šimko prosazoval oproti tehdejšímu názoru vedení KDH jmenování jen jedné osoby.) Dzurindův pokus získat členství ve výboru místo něj nevyšel.

V zápase o vedení strany se podařil na podzim 1997 předsedovi J. Čarnogurskému dobrý tah (alespoň tehdy to tak vypadalo). Na místo mluvčího SDK navrhl M. Dzurindu (!) a dokázal jeho kandidaturu prosadit. Zdánlivě se mu tak podařilo nasměrovat Dzurindovy ambice mimo KDH. M. Dzurinda na oplátku nekandidoval proti J. Čarnogurskému na sněmu KDH v listopadu 1997 a spokojil se s udržením funkce místopředsedy hnutí. Na sněmu se i přesto zcela jasně ukázala různost názorů na další směřování KDH a SDK. Na jedné straně Šimkova vize další vnitřní integrace SDK (opatrně podporovaná M. Dzurindou) na straně druhé názor předsedy hnutí, že je nutné zabránit rozplynutí KDH v SDK.[3]

Otázka formy spolupráce opozice získala vrcholnou důležitost z důvodu už výše zmiňované diskriminující novely volebního zákona. Právě v KDH došlo k největším sporům ze všech pěti stran SDK v otázce, jak se vyhnout jejím důsledkům, tj. především zavedení 5% klauzule pro každou stranu koalice. Zatímco dzurindovské křídlo prosazovalo vytvoření jednotné volební strany, Čarnogurského přívrženci se přikláněli spíše ke dvojkoalici KDH - DU nebo k samostatnému postupu strany ve volbách.

25. března 1998 Rada KDH po dlouhé diskusi odhlasovala těsnou většinou jednoho hlasu variantu volební strany. Volební strana znamenala, že jednotlivé strany delegovaly na kandidátku nově vytvořené strany nesoucí stejný název jako dosavadní koalice (SDK) své kandidáty na poslance, kteří se ovšem museli vzdát členství v  "mateřských” stranách. Dzurindovo křídlo pravděpodobně vidělo ve vytvoření jednotné volební strany zárodek budoucího slučovacího procesu, a proto toto řešení podporovalo. J. Čarnogurský a jeho přívrženci se přesně z téhož důvodu tohoto vývoje obávali, a proto se stavěli proti. J. Čarnogurský se nakonec na zaseání rady překvapivě ve velmi emotivním projevu, v němž jak řekl "proti svojmu presvedčeniu", vyslovil pro vytvoření volební strany. V následném hlasování právě o jeho hlas toto rozhodnutí prošlo. Lídrem SDK se stal dosavadní mluvčí M. Dzurinda. Předseda  J. Čarnogurský následně oznámil, že nebude kandidovat za SDK ve volbách. (Důvodem byl právě fakt, že by se musel vzdát členství v KDH).

Z pěti stran, které utvořily SDK, byla KDH nejsilnější ať co do počtu členů  - téměř 30 tisíc k 31. 12. 1998 - nebo volebních preferencí (trvale mírně nad 10%, v roce 1997 se dostavil vzestup k hranici 15%, v roce 1998 pokles zpět k 10%). Její poslanecký klub byl na rozdíl např. od opozičního klubu Společné volby (koalice Strany demokratické levice a tří menších levicových stran) velmi stabilní. Pouze jeden poslanec z něho byl během volebního období vyloučen, poté co (zřejmě omylem) hlasoval pro jeden z návrhů vládní koalice. Z hlediska relevance patřila KDH ve slovenském politickém systému ke středně velkým stranám. Měla propracovanou a hustou organizační strukturu na celém území Slovenska. Na kandidátce SDK měla KDH vyhrazeno 56 míst a 16 jejich kandidátů získalo poslanecký mandát.

Po volbách 1998 se (po faktickém vítězství opozice) stalo vnitrostranické pnutí v KDH jedním z určujících skutečností ovlivňujících stabilitu nejen SDK, ale celé vládní koalice. Vedle pokračujícího sporu "pragmatiků" s "idealisty" se uvnitř strany vynořila nová skupina z prostředí organizace mládeže KDH (oficiální označení Křesťanskodemokratická mládež Slovenska), která se hlásila k odkazu meziválečné HSĽS a svými názory v mnoha směrech neměla daleko ani k SNS. KDH - Ľudová strana, jak se platforma nazvala, ve svém programovém dokumentu z prosince 1998 mimo jiné uvádí, že hlavními úkoly dneška je nastolení pořádku a modernizace státu. Po porážce HZDS se podle ní zastáncem starých komunistických struktur (a tedy primárním nepřítelem KDH) stala SDĽ.[4] Představitelé platformy se dále vyslovili proti "rozpuštění" KDH v SDK. Fakticky tím podpořili názor předsedy strany Čarnogurského. Vznikem této platformy se zvýšily vnitřní třenice v KDH.

Po volbách se rovněž stala aktuální otázka členství zvolených poslanců SDK, kteří museli před volbami vystoupit z KDH. Na rozdíl od poslanců delegovaných do SDK za DU, DS, SZS a SDSS, kteří v SDK zůstali a jimž "mateřské" strany umožnily plnoprávné dvojí členství (tj. v SDK i v původní straně), se proti tomuto řešení zvedl v hnutí silný odpor. Už krátce po volbách vystoupilo několik bývalých křesťanských demokratů (poslanců) z SDK (V. Palko, F. Mikloško aj.) a opustilo v rámci SDK existující křesťanskodemokratickou platformu. Tito lidé ale zůstali v poslaneckém klubu SDK. Do začátku dubna 1999 pak vystoupilo z SDK celkem 8 z 16 poslanců křesťanskodemokratické platformy SDK. (Všech 8 se vrátilo do KDH.)

Sjezd KDH v dubnu 1999 akceptoval doporučení Rady KDH a změnou stanov umožnil zbylým zástupcům v křesťanskodemokratické platformě SDK tzv. omezené dvojité členství. Prakticky to znamenalo, že představitelé SDK mohli být zároveň členy mateřského KDH, ale neměli možnost zastávat funkce v rozhodovacích grémiích hnutí (předsednictvo, rada atd.) a ovlivňovat tím jeho politickou činnost. Sněm tak znamenal přelom v boji dvou křídel v KDH. M. Dzurinda a I. Šimko, kteří prosazovali plné dvojí členství po vzoru ostatních stran SDK, neuspěli, přestože se v závěrečném tajném hlasování pro jejich variantu vyslovilo 246 z 459 delegátů.  Pro   změnu stanov ale bylo zapotřebí dvoutřetinová většina a tu nedosáhli. (M. Dzurinda následně vyzval ty, kdo pro ni hlasovali, aby podpořili alespoň omezené dvojí členství.)

Dzurindovské křídlo tím, že se mu nepodařilo prosadit plnoprávné dvojité členství, přišlo o všechny důležité posty ve vedení hnutí. Místa místopředsedů převzali většinou Čarnogurského sympatizanti. Předsedou strany byl znovu zvolen J. Čarnogurský. Sněm tedy lze hodnotit jako vítězství Čarnogurského křídla ve vedení KDH. Nicméně faktem zůstává, že zároveň potvrdil stále trvající velký vliv "pragmatiků" mezi členy KDH.  

V následujících měsících se vztahy mezi Čarnogurského vedením KDH a M. Dzurindou, jehož jedinou stranickou základnou zůstala SDK se svou uzavřenou členskou základnou, postupně přiostřovali. M. Dzurinda a I. Šimko si sice později obnovili členství v KDH, nicméně na vyostřenosti vztahů se nic zásadního nezměnilo. Už od března 1999 se vlekl spor o rozdělení peněžitého státního příspěvku, který dostala SDK za hlasy obdržené ve volbách 1998. "Mateřské" strany požadovali, aby byla dodržena předvolební dohoda podle níž měly být peníze rozděleny mezi ně. Člen vedení SDK odpovědný za finance a přívrženec Gabriel Palacka oponoval s tím, že téměř celý státní příspěvek SDK byl už použit na uhrazení nákladů za volební kampaň. Dalším problémem se staly spory o zásadních otázkách projednávaných ve vládě, kdy si M. Dzurinda lépe rozuměl s některými levicovými ministry ze Strany demokratické levice nebo Strany občanského porozumění než s členy KDH a DS (J. Čarnogurský se stal v Dzurindově vládě ministrem spravedlnosti). 

Prakticky evergreenem se potom stala otázka transformace podoby SDK, kdy bylo naprosto jasné, že volební strana je provizorní varianta, která sice vyhovovala pro předvolební období, ale v situaci povolební je to velmi nešťastné řešení. KDH a DS se proto velmi vehementně domáhaly na předsedovi SDK, aby souhlasil s návratem k původní koalici pěti stran. Proti tomu stála už výše zmiňovaná koncepce transformace SDK v klasickou politickou stranu do níž by vplynuly původní "mateřské" strany. Příznivci této vize byli nejenom Dzurindovi stoupenci v KDH, ale i většina vedoucích špiček DU, které se časem s SDK plně ztotožnily .

Dalším důležitým faktorem zaostřujícím vzájemné vztahy se ukázal vývoj volebních preferencí, kdy agentury pro výzkum veřejného mínění do nabídky pro respondenty zařadily už od počátku roku 1999 vedle sebe SDK i "mateřské" strany. Výsledky průzkumů ukázaly, že existence SDK velmi výrazně oslabila vazbu voličů na "mateřské" strany právě v její prospěch. (Pouze KDH z "mateřských" stran v průzkumech těsně překračovala 5% hranici pro vstup do parlamentu.)   

Náznakem, že situace začíná eskalovat se stala shodou okolností opět finanční kauza. V říjnu 1999 vypukl skandál ohledně platů zaměstnanců aparátu KDH, když se zjistilo, že jsou placeni prostřednictvím soukromé firmy, která patří jednomu z členů předsednictva KDH. Následně vypukl další skandál, když se objevilo tvrzení, že tatáž firma měla lobbovat ve prospěch zahraničního vítěze tendru na veřejné osvětlení Bratislavy. Údajně desítky milionů takto získané se měly použít na financování nejenom KDH, ale i DU a DS. Vzápětí ministr vnitra za KDH – SDK Ladislav Pittner (považovaný do té doby za Čarnogurského stoupence) nařídil vyšetřování financování jenom KDH. Přitom obdobných finančních skandálů se předtím objevilo na slovenské politické scéně povícero, přičemž žádné vyšetřování, ať už to byli jejich aktéry HZDS, SNS či SDĽ, neproběhlo.

16. ledna 2000 vznikla na Úřadě vlády politická deklarace, kterou podepsalo jedenáct čelných politiků SDK (M. Dzurinda, E. Kukan, M. Kňažko, I. Šimko, L. Pittner aj.), a jež oznámila vznik nového subjektu – Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKÚ). Tato deklarace je mimořádně zajímavým dokumentem. Je určena voličům SDK a proklamuje, že SDKÚ je pokračovatelem tohoto subjektu. SDKÚ má být "unií politických proudů, směrů a osobností". Současně se v deklaraci útočí na KDH a DS. V dokumentu se přímo píše: "odmítáme rozbíjení SDK vytvářením pětičlenné koalice mateřských stran”.

M. Dzurinda sice oznámil, že nová strana formálně vznikne až před skončením funkčního období současné vlády v roce 2002, nicméně už za měsíc (18. února) byla nová strana zaregistrovaná a zahájila nábor členů. Současně se v ní začaly vytvářet první dvě platformy – křesťanskodemokratická a liberální. K nové straně přešla zhruba polovina poslanců a většina ministrů za SDK ve vládě.

   J. Čarnogurský v reakci na vznik nové strany prohlásil, že SDK zanikla, nicméně to se ukázalo jako předčasné, protože nakonec se prosadila vůle na formálním udržení její existence z důvodu závazků vůči koaličním partnerům ve vládě. J. Čarnogurský také požádal všechny členy nové strany, kteří dosud byli členy hnutí, aby KDH opustili. Vznik SDKÚ ukončil jednu etapu ve vývoji slovenské křesťanské demokracie. Zhodnocení jejích vyhlídek do budoucna se budeme věnovat v závěru této stati.

 

Programatika KDH

Nyní předkládaná stručná charakteristika programatiky a ideové orientace KDH odráží základní cíle a hodnoty, kterými se hnutí řídilo v předchozích deseti letech. Přes jistý evoluční vývoj, podstata zůstala nezměněna. V tomto nástinu nejsou akcentovány odlišné vize, které se objevily ve volebním programu SDK a k nimž se přihlásila nově vznikající SDKÚ.

    KDH se vymezuje jako pravostředová křesťanskodemokratická konzervativní strana. Po listopadu 1989 bylo založeno na dvou tradicích: slovenském politickém katolicismu a současně na myšlenkách poválečné západoevropské křesťanské demokracie, jejímiž otci byli Adenauer a de Gasperi. Jinak řečeno, KDH se orientovalo na západoevropský model trhu a demokracie a zároveň se v něm projevovala určitá tendence k vyzdvihování domácích slovenských kulturních a politických hodnot. Tato dvojí zakotvenost KDH se objevuje i v představě o místě Slovenska v Evropě. Známé se staly výroky předsedy Čarnogurského, zpochybňující nutnost členství Slovenska v NATO. Nicméně strana jako celek tyto výroky odmítala a v politických vyhlášeních se stavěla za členství země v alianci. V referendu o vstupu SR do NATO v květnu 1997 doporučilo hnutí voličům na první otázku ("Jste pro vstup SR do NATO?"), aby odpověděli kladně. Druhou a třetí otázku ("Jste pro rozmístění jaderných zbraní na území SR?" a "Jste pro umístění vojenských základen na území SR"?) považovalo za nevhodně a zmatečně formulované a doporučilo na ně neodpovídat. V této souvislosti je zajímavé, že ve volebním programu z roku 1994 je jen obecná formulace o podpoře takové vojensko-politické orientace, která umožní získat bezpečnostní garance v Evropě a evropských bezpečnostních strukturách. Dovedeno do důsledků program nevylučoval např. neutralitu země.

Předseda J. Čarnogurský se rovněž velmi tvrdě vyjadřoval o liberalismu, který označil za stejně nebezpečnou filozofii jako komunismus.[5] Je možné konstatovat, že tento názor měl ve straně značnou podporu. KDH má dodnes velmi kritický vztah k období před rokem 1989 a velmi silně se v něm projevuje antikomunismus. KDH výrazně akcentuje zájmy katolické církve a prosazuje některé její tradiční požadavky. Jako příkladem může posloužit (neúspěšné) předložení velmi tvrdého antiinterupčního zákona na začátku roku 1992, kdy bylo KDH ve vládě.[6]

V ekonomické oblasti se hnutí hlásí k sociálnímu tržnímu hospodářství. V době působení třetí Mečiarovy vlády označovalo za potřebné co nejrychleji odstranit všechny negativní důsledky její činnosti. Navrhovalo zkontrolovat dodržování zákonů v průběhu  privatizace, protiprávně nabyté podniky vrátit do rukou státu a znovu zprivatizovat. Celý proces privatizace pak měl být postaven pod veřejnou kontrolu. KDH dále chtělo snížit přímé daně, otevřít zemi zahraničnímu kapitálu, přehodnotit strukturu státních výdajů a diverzifikovat energetickou závislost země na Rusku. K dalším prioritám v sociálně-ekonomické oblasti pak patřila postupná liberalizace nájemného, podpora výstavby bytů, zvýšení ochrany majitelů bytů a vytvoření trhu s půdou.

V právní oblasti chtělo odstranit rozpornost právních norem a dosáhnout plného respektování vlády zákona. V programu KDH je položen velký důraz na rodinu, kdy se požaduje, aby výchova malých dětí byla zrovnoprávněna se zaměstnáním a podporovaly se rekvalifikační programy pro ženy po mateřské dovolené.

 

Závěr

Jak bylo výše popsáno vystřídalo se na slovenské politické scéně v uplynulém desetiletí několik politických formací, které lze označit za strany opírající se primárně o křesťanské a konzervativní hodnoty. Byly zhodnoceny  MKDH a KSÚ a z důvodu významu pro celý stranický systém byl obšírně analyzován vývoj KDH. Co se týká nového subjektu (SDKÚ), který se na Slovensku nyní začíná profilovat, je nutno říci, že přestože se mezi jeho prvními programovými východisky objevil na předním místě i důraz na křesťanství, je problematické, zda novou stranu bude možno označit za křesťanskodemokratický subjekt. Mnohé nasvědčuje tomu, že nová strana bude mít velmi široké programové rozpětí (přechod řady politiků z liberální DU, sociální demokracie a jiných stran). Možná se tak spíše bude vnějškově podobat jinému širokospektrálnímu subjektu na slovenské politické scéně – HZDS, než křesťanskodemokratické straně. Otázkou ovšem potom je, zda už u vzniku SDKÚ nevznikají zárodky jejího pozdějšího štěpení.         

KDH nyní prožívá asi největší krizi ve své historii. Paradoxně k ní přispěl velký úspěch SDK ve volbách 1998, na němž se KDH výrazně podílelo. Krize je mnohem nebezpečnější než ta v roce 1992, jež vyústila v oddělení SKDH. KDH totiž přišla vznikem SDKÚ o řadu populárních politiků. Dzurindou nabízená alternativa navíc vypadá alespoň na první pohled velmi lákavě a jak prozrazují první průzkumy veřejného mínění získala si nezanedbatelnou podporu mezi voliči SDK.

Vznik SDKÚ nicméně neznamená pro KDH (ale i DS) takovou hrozbu jako třeba pro DU nebo zelené a sociální demokraty. KDH zůstává stále významný voličský a členský potenciál a navíc nemá takové problémy s krizí identity jako DU. V této straně zůstal zřejmě jediný (!) významnější člen vedení (Ján Budaj), který je ochoten DU jako samostatnou politickou stranu zachovat. KDH naproti tomu zůstává osvědčená a desetiletou historií vyzkoušená vazba voličů a členů strany na osobnost předsedy strany J. Čarnogurského. Navíc v  blízké budoucnosti je reálné utvoření předvolební koalice KDH a DS.  Díky tomu všemu je více než pravděpodobné, že KDH přetrvá i v budoucnu jako relevantní politická strana na slovenské politické scéně. Je ovšem důležité, že jejím hlavním konkurentem v boji o voliče bude právě SDKÚ.

 

 

Literatura a prameny:

Mesežnikov, G.: Vnútropolitický vývoj a politická scéna v roku 1995, in: Bútora, M./Hunčík,P. (ed.): Slovensko 1995 – Súhrnná správa o stave spoločnosti, nadácia Sándora Maraiho, Bratislava 1996, s. 20

Mesežnikov, G: Vnútropolitický vývoj a politická scéna, in: Bútora, M. (ed.): Slovensko 1996 - Súhrnná správa o stave spoločnosti a trendoch na rok 1997 , Inštitút pre verejné otázky, Bratislava 1997, s. 30 – 31

Mesežnikov, G.: Vnútropolitický vývoj a systém politických stran, in Bútora, M./Ivantyšyn, M. (ed.): Slovensko 1997 - Súhrnná správa o stave spoločnosti a trendoch na rok 1998, Bratislava 1998, s. 71 – 75.

E. Sándor: Politické strany maďarskej národnostnej menšiny vo voľbách 1998, in: Bútora, M:/Mesežnikov, G./Bútorová, Z. (ed.): Slovenské voľby ´98. Kto? Prečo? Jako?, Inštitút pre verejné otázky, Bratislava 1999, s. 51 – 59. 

 

 

Stanovy a programové dokumenty KDH,  SDK a SDKÚ

 

Periodika:

Pravda (ročníky 1998 – 2000)

Sme/Smena (ročníky 1995 – 1999)

Národná obroda (ročník 1999)

Domino fórum (on-line ročníky 1999 – 2000)

Nový čas (1992)

 

Internetové adresy:

http://www.sdk.sk

http://www.kdh.sk

 

 


[1]. Tento článek byl dopsán na konci února 2000 a nemůže proto zahrnout případné změny, ke kterým došlo v KDH na březnovém sněmu strany. Stejně tak bohužel nemůže reflektovat dynamický vývoj na slovenské politické scéně. Proto je nutno brát jeho závěry jako předběžné.

[2]. Asi nejlepší analýzou vytváření SMK je stať E. Sándor: Politické strany maďarskej národnostnej menšiny vo voľbách 1998, in: Bútora, M:/Mesežnikov, G./Bútorová, Z. (ed.): Slovenské voľby ´98. Kto? Prečo? Jako?, Inštitút pre verejné otázky, Bratislava 1999, s. 51 – 59. 

[3]. Z důležitých událostí sněmu stojí dále za zaznamenání fakt,  že se nepodařilo prosadit zavedení institutu "primárek" pro nominování kandidátů na funkci poslanců.

[4]. Viz Manifest iniciatívy KDH - ĽS (Sme/Smena 9. 12. 1998, s. 4). Hlavními představiteli platformy jsou poslanec KDH P. Muránský a předseda mládežnické organizace KDH P. Stach. 

[5]. Viz např. rozhovor s ním v Novém Času 16. 10. 1992, s. 2.  Lze ale říci, že proklamativní odpor k liberalismu nezabránil Čarnogurskému spolupracovat s DU, která se označovala za liberální stranu.

[6]. Západoevropské křesťanskodemokratické strany jsou při prosazování zákonů týkajících se umělého přerušení těhotenství velmi opatrné a nejednou dávají svým poslancům volnost rozhodování při hlasování o těchto otázkách. V programech KDH od roku 1994 je na tyto otázky kladen menší důraz. To ale neznamená, že obhajoba specifických křesťanských zájmů vypadla z cílů hnutí.



Copyright (c) 2000 Lubomír Kopeček

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.