Holzer, J. (1999). Konstanty ve vývoji ruských liberálních stran. Středoevropské politické studie, 1(1). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3762/5139
rus

Konstanty ve vývoji ruských liberálních stran

 

Jan Holzer

 

 

Bylo by neobyčejně komplikované a navíc pravděpodobně marné hledat v ruském politickém slovníku více zprofanované a zneuctěné, ba nenáviděné až pohrdání budící slovo než liberalismus. Nejedná se sice o jedinou osobitost ruského politického pojmosloví, nicméně stěží lze přehlédnout výsadní problematičnost užívání tohoto substantiva v ruské politické terminologii. Jakoby se do tohoto pojmu soustředila všechna tragika osudů ruské společnosti tohoto století, běžnými měřítky těžko postižitelná. V čem tedy vlastně tkví onen naznačený “rezervovaný” přístup ruské politické scény k liberalismu jako ideologii, jaká byla a je role k liberalismu se hlásících seskupení a jejich reprezentantů v ruské politice, a je namístě hovořit o “bídě” ruského liberalismu, či existují nějaké “naděje”, perspektivy pro tento doktrinální proud? Z hlediska takto kladených otázek a s cílem hledání vnitřní logiky v tomto areálu probíhajících sociálně-politických procesů lze téma liberalismu a jeho “ruského” údělu nazvat klasickým.

Cílem tohoto textu je naznačení osudů liberální doktríny a ji reprezentujících subjektů na ruské stranicko-politické scéně. Zvolenou metodou je deskripce postavení liberálního tábora ve dvou základních (jediných vhodných) kapitolách geneze ruského politického systému, totiž (1) v letech 1905 - 1917, kdy se v carském Rusku lze setkat s prvními “zárodky parlamentarismu” (Švankmajer 1995: 286) a (2) po roce 1989, kdy se po více jak sedmdesáti letech sovětské moci vrací Rusko k parlamentní soustavě (chtělo by se napsat západního typu, ovšem jednalo by se o konstatování přinejmenším odvážné). Popis pozice, ideového zázemí, potenciálu, ambic i vnitřních rozporů liberálního proudu v obou epochách je vzhledem k omezenému prostoru redukován na komparaci dvou typických k liberalismu se hlásících, byť časově vzdálených stranických subjektů, a to tzv. konstitučně-demokratické strany (kadetů), reprezentanta liberálních idejí na bouřlivě se rozvíjející, nicméně pouze zvolna se konstituující stranické scéně po roce 1905, a hnutí Jabloko, aktuálně (v 90. létech) v rámci ruského stranického spektra třímajícího aureolu hlavního nositele liberálních myšlenek. Na základě srovnání těchto dvou stranických elementů se pak chceme pokusit o formulaci stanoviska k perspektivám potenciálu liberálních idejí na ruské stranicko-politické scéně.

Obdobné, časově poněkud “natažené” komparativní kompozice nejsou pro standardní politologické materiály, pojednávající o klasických systémech zaběhaných demokracií atlantského okruhu, příliš typické. V případě Ruska však máme co do činění se zemí, v níž byla geneze parlamentní soustavy a všech institucí ji reprezentujících fatálně přervána a nejedná se tedy o předmět studia nadaný přirozenou kontinuitou. Zdá se spíše naopak být metodologicky správným postupem vyjít z premisy diskontinuity XX. století a onu vztahovost a následnost hledat jinde, v jiném čase, v odlišném kontextu.

Vzniká přitom pochopitelně otázka, do jaké míry je vůbec možno uplatnit na tento “východní” datový materiál standardní terminologii a klasifikace politické vědy, vypracované a stabilizované na látce, poskytnuté genezí západních politických systémů v tomto století. Existuje vůbec metoda, umožňující aplikaci běžných teoretických postupů politických nauk na systém, který v podstatě nikdy nedospěl ke standardní politické situaci, i v dobách jistých nadějí permanentně balancoval na pokraji revolučního výbuchu a zdánlivě neposkytuje běžný datový materiál nutný ke standardní politologické analýze? Tento text, analyzující téma ruského liberalismu, se pokouší zohlednit i tento problém.

 

Ruská politika jako fenomén a ruská ideologicko-doktrinální scéna jako její integrální součást nejsou dětmi pouze XX. století. Již v předcházejícím století (pokud ne dříve) lze jmenovat početnou skupinu takřka výhradně opozičních osobností, z nichž se řada (P. V. Anněnkov, V. P. Botkin, A. V. Družinin, T. N. Granovskij, K. D. Kavelin a především A. I. Gercen, viz Offord 1985) hlásila k liberálním ideám.

Posuny na politické scéně druhé poloviny XIX. století, navzdory panujícímu zákazu politických spolků a organizací bouřlivý vývoj raně politických hnutí a následně i struktur, zvěstujících nevyhnutelnost radikálních změn (Chažděnije v narod, Narodnaja volja), se odrážely v měnící se atmosféře uvnitř ruské společnosti. Nezvykle silný vliv na (de)formovaní veřejného mínění měla akademická půda (viz např. studentské hnutí na universitách let 1899 – 1900), zcela mimořádnou roli, těžko srovnatelnou s jakýmkoli jiným příkladem, pak sehrála kulturní obec a její představitelé, především několik generací spisovatelů. Na konci století je pak Rusko konfrontováno s první organizačně pevnou politickou strukturou, totiž sociálně demokratickým hnutím, zklamaným minimální revolučností mas, zvláště rolnictva, a hledajícím ve stabilní stranické základně potenciál k novému revolučnímu rozmachu.

Tuto fázi geneze ruské politiky, orámovanou na jedné straně povstáním děkabristů v r. 1825 a na straně druhé prvními léty vlády Mikuláše II., tedy nelze klasifikovat jako periodu funkčního otevřeného politického systému, reprezentovaného standardními charakteristickými prvky. A to přes nesporné pozitivní posuny např. v ekonomické oblasti, konkrétně industrializační procesy 90. let, nastartované ministrem financí hrabětem S. Wittem a následnou hospodářskou konjunkturu, či již zmíněné názorové proměny v ruské veřejnosti.

Zárodky ruského konstitucionalismu na začátku XX. století, podnícené spíše než přirozeností vnitropolitického vývoje neúspěchy carské zahraničně politické linie (rusko-japonská válka), v sobě následně zahrnovaly i prvopočátky stranické soustavy jako institucionálního vyjádření stávajících ideologických proměn. Opoždění ruské politické scény ve srovnání se západními modely (nikoli pouze anglosaskými či francouzským, ale též středoevropskými) přitom kopírovalo časový odstup i v jiných společenských substrukturách: vojenské, ekonomické či sociální. Proces poněkud překotné transformace ruské společnosti, nastartovaný v prvním desetiletí XX. století, byl logicky veden snahou vyrovnat se cizím vzorům a učinit podstatné kroky k nutné všeobecné modernizaci, příliš ovšem nerespektoval domácí okolnosti, zakořeněné tradice a široký rejstřík stereotypů ruské společnosti. Proto zůstal i přes některé překvapivé úspěchy limitován, přičemž rozdílnost přijetí nových trendů kopírovala kontext město versus venkov a evropská versus asijská část impéria.

Sílící tlak na liberální reformu politického systému, který ještě na začátku XX. století připomínal klasickou absolutní monarchii, v některých bodech takřka orientálního střihu, byl vyvažován odporem konservativně naladěných kruhů kolem panovníka. Výhrady (částečně střízlivé, částečně subjektivně laděné) některých armádních, šlechtických, byrokratických a církevních kruhů vůči aplikaci ideje parlamentarismu byly postaveny na dvou argumentech: jednak přílišné rozsáhlosti a etnické nesourodosti Ruska, jednak zdůraznění nebezpečí možné hegemonie liberálního a socialistického proudu a rozkladu jednotlivých institucích (včetně silových resortů), vedoucím k destabilizaci a odstranění monarchie a instalaci republikánského zřízení. Obava z chaosu se v tomto smyslu nezdála nijak fantasmagorická, zvláště s ohledem na první doktrinální fenomény, se kterými byla ruská politická praxe konfrontována, totiž anarchismus a terorismus.

Ideový a ideologický kvas, typický pro Rusko na přelomu století, tedy ještě neznamenal existenci standardní institucionálně-komponentní substruktury. Jako příklad může kromě stranické soustavy sloužit např. exekutiva, kde sice nominálně vláda a ministerstva existovala, ovšem v podstatě se jednalo o sbor carových rádců, jemu odpovědný a loajální. Hlavní státní institucí, v podstatě realizátorem státní linie, bylo ministerstvo vnitra, roli výkonných složek pak sehrávaly guberniální správa a tajná policie. Další přežívání tohoto systému, kritizovaného z nejrůznějších doktrinálních pozic, se stávalo nepřekonatelnou překážkou pro naplňování velmocenských ambic carského Ruska.

V takovéto situaci se po revolučních událostech roku 1905 a prvních konstitučních krocích carské administrativy včetně postupné legalizace stranictví (ve dnech 3. III., 19. VIII. a 30. X. 1905) do své první podoby rodí ruský politický a jako jeho substruktura stranický systém, v řadě ohledů navazující na tradice v ilegalitě, popřípadě v emigraci existujících prestranických struktur. Komponenty systému se logicky stávala výhradně exkluzivní seskupení, jen pomalu přecházející do fáze kádrových stran. Původ těchto subjektů nebyl zcela jednoznačný, vznik některých byl spojen s parlamentní půdou první dumy, jiné si zachovávaly (vzhledem ke svému proklamovanému radikalismu a programové opozičnosti) striktně mimoparlamentní a antisystémový charakter.

Program revoluce roku 1905, totiž transformaci carského absolutismu buď na plně republikánský systém či minimálně do podoby konstituční monarchie, a konkrétně instalaci Ústavodárného shromáždění a uspořádání všeobecných parlamentních voleb, lze nazvat liberálně-demokratickým. Také carský manifest z 30. října 1905 zaručoval některá občanská a politická práva včetně všeobecného hlasovacího či vytvoření dumy, nadané právem schvalovat zákony (s výjimkou rozpočtu), v listopadu 1905 následovalo zrušení cenzury a zaručení práv svobody slova, tisku, shromažďování a spolčování.

Přesto se ve Witteho vládě navzdory učiněným nabídkám liberálové neobjevili (blíže viz Jaskiewicz 1994). Z jejich pohledu se totiž nedalo mluvit o plné ústavnosti a na systém, v němž car zůstal autokratem, pohlíželi s jistým despektem. Kromě panovníka si v rámci bikamerální soustavy z hlediska legislativního výraznou úlohu zachovala i carem jmenovaná Státní rada, horní komora výrazně stavovského charakteru. Komplikovaně na pět let volená dolní komora (Státní duma) nedisponovala ani plnoprávnými kontrolními ani jmenovacími právy vůči vládě. Ty byly naopak v rukou cara stejně jako právo přímo parlament rozpouštět či činit samostatná rozhodnutí v době, kdy parlament nezasedal (Moorehead 1958: 59 - 60). Nuže z jednoho pohledu se v Rusku odehrála radikální reforma politických institucí, jiný náhled však odhaluje její praktickou limitaci, odrážející převahu konservativních kruhů.

Konstituování ruského stranického systému neslo veškeré rysy primární, ustavující fáze. Subjekty postupně zaplňující stranickou scénu zastupovaly jak nejrozmanitější ideové proudy, tak i relativně široký průřez sociálních kategorií obyvatelstva, přesto by bylo v ruském případě z hlediska konstituování standardního stranického spektra obtížné hovořit o rychlém naplnění osy pravice - střed - levice. Aplikace terminologie, ustavené na bázi anglosaského vnímání politických procesů, by totiž předpokládala alespoň minimální ukotvenost jednotlivých ideových proudů, což ruský příklad neposkytuje. Právě liberální tábor může posloužit jako klasický příklad problematičnosti automatického užívání “západního” pojmosloví. Bývá-li totiž liberalismus v klasických západních schématech řazen do středu, mezi konservatismus a socialismus, a to mj. s přihlédnutím na jedné straně k  důrazu na individualismus a privátní svobodu, na straně druhé k jistému radikalismu, kterým byl vždy nadán např. v souvislosti s přechody jednotlivých politických soustav od absolutistické k parlamentní variantě, pak v historiografii jsou ruští liberálové řazeni spíše na pravici, přičemž tzv. levici zde reprezentují eseři a rozmanitá křídla sociálních demokratů a tzv. střed trudovici (Švankmajer 1995: 287).

Vymezení ruské pravice je ovšem v tomto období ve skutečnosti mnohem širší. Byla reprezentována jednak konservativně laděnými seskupeními, ať již vypjatě nacionalistického a často antisemitského vyznění (Svaz archanděla Gabriela, Svaz ruského lidu, Svaz ruských občanů aj.) či zastánců dřívější podoby monarchie (Všeruský národní svaz), jednak jak již bylo řečeno po revoluci 1905 se formujícím proudem liberálním (Leontovič 1995). Vedle tzv. okťabristů (Svaz 17. října), reprezentantů části velkoburžoazie a statkářstva, programově ctících status quo dané carským manifestem, tedy konstituční monarchii v podobě kusého parlamentarismu, a tzv. progresistů, hájících program důsledných průmyslových reforem, je nutno na prvním místě jmenovat tzv. stranu kadetů.

Strana lidové svobody (též Konstituční demokratická strana či strana kadetů) byla oficiálně založena na ustavujícím sjezdu ve dnech 12. - 18.  října 1905. Organizačně i ideově navázala na liberální pokusy, které již na začátku století podnikala reformně naladěná šlechta a socialismus odmítající část intelektuálů v emigraci, např. společenství kolem od r. 1902 v Německu vydávaného časopisu Osvobození, jehož editorem byl P. B. Struve, či r. 1904 založený Svaz osvobození, který si za programový cíl stanovil svržení samoděržaví a sehrál jednu z rozhodujících rolí v přeměnách roku 1905. Byť na vlastním vzniku strany kadetů participovala i část statkářstva a opozičně naladěných středních městských vrstev (Fischer 1958; též www.yabloko.ru/Themes/History/kadety.html), lze rozhodující roli inteligence dokumentovat na složení prvního centrálního vedení strany, v němž z 55 členů bylo plných 44 intelektuálů a pouze 11 statkářů (ibidem).

Postavení strany kadetů ve Státní dumě a z ní plynoucí “hlas” tohoto subjektu ve společnosti procházely jistým vývojem. Je nutno si ovšem uvědomit, že Státní duma jako dolní parlamentní komora disponovala pouze omezenými právy. Jednak byl její podíl na zákonodárné činnosti limitován kompetencemi horní komory (Státní rady) a cara, jednak měla vláda možnost dumu obcházet či blokovat její návrhy, aniž by se její ministři dumě zodpovídali. Navíc se vzhledem ke značně nerovnému volebnímu systému, znevýhodňujícímu levicové stranické subjekty, rozhodli eseři a sociální demokraté bojkotovat první parlamentní volby, takže v případě první dumy nelze hovořit ani o reprezentativním orgánu. I z těchto důvodů se silné pozice v tzv. dumě národní naděje (funkční období květen - červenec 1906) a v dumě národního hněvu (březen - červen 1907), reflektující nemalý podíl konstitučních demokratů na událostech roku 1905, neodrazily v adekvátním vlivu na exekutivu. I v následujících parlamentních periodách (třetí, tzv. panská, listopad 1907 - červen 1912, a čtvrtá, prosinec 1912 - říjen 1917), kdy již kadeti hráli spíše marginální roli, tak vystupovali pouze v úloze konstruktivní hlavy liberální části opozice (Hosking 1973).

Ze 478 křesel první dumy právě kadeti vytvořili nejpočetnější frakci, 35 % získaných hlasů znamenalo plných 179 křesel, centrističtí trudovici na druhém místě obdrželi 21 %. Ve velmi neuspořádaných poměrech a vzhledem k absenci levice byl nicméně (paradoxně) liberální program kadetů vnímán jako nejradikálnější. Demokratizační požadavky, totiž zrušení horní komory, dosažení práva jmenovat ministry a vyslovit nedůvěru vládě, vyhlášení všeobecné amnestie a vyvlastnění velkých pozemků, vedly po třech měsících až k rozehnání dumy. Reakce kadetů a trudoviků, tzv. vyborgský manifest, snažící se vyvolat vzdor veřejnosti proti vládě odmítáním platby daní či nástupu vojenské služby zůstala bez širší odezvy (Moorehead 1958: 66).

Následná duma “národního hněvu” byla vzhledem k přítomnosti sociálních demokratů a eserů ještě radikálnější. Liberální proud byl zastoupen velmi solidně (kadeti - 19 %), ovšem po odhlasování rezoluce o nezákonných aktech policie a vlády byla duma v červnu 1907 opět rozpuštěna. Navíc permanentní opoziční atmosféra vedla carskou exekutivu k pozměnění volebního systému, a to znovu ve prospěch provládních, tudíž nelevicových proudů.

Za těchto okolností není překvapivé, že v “panské” dumě již kadetskou stranu reprezentovalo pouze 54 poslanců. V celkovém počtu 422 křesel dominovala pravice, především okťabristé (35 % = 154 poslanců), naopak obě křídla sociální demokracie získala dohromady pouhých 32 míst. Zkonservativnění a též kompetenční omezení dolní komory vedlo k jejímu bezproblémovému soužití s vládou (jedině tato duma vydržela celých pět let). Až v závěru jejího funkčního období, spjatém s tragickým koncem premiéra P. A. Stolypina, se objevila jistá “únava” a vláda v této fázi podporu parlamentu včetně klubu Svazu 17. října ztratila.

Deskripce aktivit čtvrté dumy je komplikována skutečností, že její éra již byla poznamenána první světovou válkou, jíž se Rusko Mikuláše II. zúčastnilo na straně Trojdohody. Car vzhledem k válečnému stavu z počátku dumu navzdory převaze konservativně a nacionalisticky orientovaných sil (nacionalisté - 27 %, okťabristé - 22 %) ignoroval. Až po prohře s Němci v Haliči a ztrátě Polska v září 1915 byla carovi vnucena podpora nově vytvořené proreformní koalice (Progresivní blok), disponující hlasy 240 z 402 poslanců a opírající se kromě liberálních a reformně levicových klubů uvnitř dumy také o různá mimoparlamentní seskupení (Rada obrany, Ústřední dělnická skupina, Ústřední vojensko-průmyslový výbor či Všeruský svaz zemstev a samospráv - tzv. Zemgor). Navíc byly z podnětu předsedy Ústředního vojenskoprůmyslového výboru v Petrohradě okťabristy A. Gučkova zprostředkovávány kontakty na umírněnou levici, především menševiky.

Jednotlivé body programu koalice, tedy vytvoření vlády “veřejné důvěry”, změnu metod vládnutí, amnestii přečinů politického a náboženského charakteru, likvidaci omezování víry, obnovu odborů, zrušení pronásledování dělnických funkcionářů či přípravu decentralizačních legislativních opatření, stejně jako pozornost, kterou byla koalice ochotna věnovat národnostním otázkám (navrhována byla autonomie Polska, odstranění konfliktů s Finskem, ukončení perzekučních opatření proti ukrajinskému hnutí a řešení židovské otázky), lze nazvat liberálními.

Aktivity Progresivního bloku dospěly na podzim 1916 nejprve k myšlence převratu proti vládě monarchisty B. Stűrmera, následně k požadavku rozchodu s carismem a vytvoření nové vlády s odpovědností parlamentu. Důkazem vlivu liberálů na politickou situaci bylo parlamentní vystoupení nejvýraznější postavy kadetů historika P. N. Miljukova (nejdříve poslanec třetí a čtvrté dumy a následně ministr zahraničí v první sestavě tzv. Prozatímní vlády; viz www.yabloko.ru/Themes/History/milyukov.html; též Putna - Zadražilová 1994: 85 - 87), především slavná řeč Hloupost nebo zrada (1. XI. 1916), v níž obvinil carevnu, že vědomě či nevědomě prostřednictvím Rasputina předává informace Němcům. V tomto období se ovšem strategie liberálních kruhů v jistém smyslu rozštěpila: jeden proud, jehož reprezentantem byl např. nový premiér A. F. Trepov (odvolán však již v prosinci 1916) se snažil o návrat ke stolypinské linii, proud druhý se hlásil k radikálnímu řešení, nevylučujícímu revoluci (viz skupina Koljubakin - Někrasov - Čcheidze).

Zvláště komplikovaná je pak terminologie únorové revoluce roku 1917. Konec monarchie či vytvoření Prozatímní vlády pochopitelně znamenaly realizaci dalších kroků liberálního programu, navíc za kadetské asistence přímo ve vládním týmu, ovšem o dominaci liberálního proudu se v tomto období již nedá mluvit. Snad nejlépe lze tuto periodu charakterizovat probíhajícím střetnutím Miljukov versus Kerenskij, tedy konfliktem liberalismus vyznávajícího ministra zahraničí a k socialismu se hlásícího premiéra. Oba se považovali za hlavní postavy revolučních změn (Švankmajer 1995: 302), ovšem charakter událostí roku 1917, především pak potřeba ovládání mas, do této role vyzdvihl (pro něj nakonec tragicky) A. F. Kerenského. Místo partnerství se tak mezi liberálními a reformně socialistickými silami prohloubila propast, která část kadetů dovedla až k podpoře ideje vojenského převratu (Kornilovova aféra).

Prozatímní vláda však již nepředstavovala jediné mocenské centrum Ruska, významným a nakonec triumfujícím protihráčem jí byl petrohradský sovět v čele s menševikem N. S. Čcheidzem, jehož aktivity se zcela míjely s původním liberálně-demokratickým programem vlády, nejvíce pak v otázce setrvání Ruska ve válečném konfliktu. Vládě a liberálním silám se tak již nezdařilo realizovat plánované kroky, např. pozemkovou reformu, nemohly se opírat ani o parlament, ani o stranické struktury. Liberalismus se ocitá v konfliktu jak s monarchistickými kruhy, které mu neodpustily participaci na dekonstrukci monarchie, tak s revolučně naladěnou levicí, chápající změny první poloviny roku 1917 pouze jako předzvěst “definitivního řešení”.

Po odstoupení kadetských ministrů (15. VII.) z vlády kvůli rozporu v otázce případné autonomie Ukrajiny  již liberálové a konkrétně kadeti nehrají v událostech podzimu 1917 v podstatě žádnou roli, v listopadových volbách do tzv. Ústavodárného shromáždění, na dlouhou dobu posledním záchvěvu parlamentarismu na ruské půdě, získali pouhých 17 mandátů (ze 707). Navíc jeho první zasedání dne 19. ledna 1918 rozehnali bolševici. Strana kadetů je následně postavena mimo zákon.

Vzhledem k limitované participaci kadetů na politickém dění Ruska desátých let se tak jako vhodnější jeví dokumentovat liberalismus strany spíše na vlastním programu, jehož teoretickým vzorem se stal konstitučně monarchistický systém gladstoneovské Anglie. Jednotlivé programové body (přijaté na ustavujícím sjezdu) byly rozděleny do následujících osmi skupin: (1) základní občanská práva, (2) státní soustava, (3) místní správa a autonomie, (4) soudy, (5) finanční a ekonomická politika, (6) agrární legislativa, (7) pracovní legislativa a (8) otázka osvěty. Program žádal nenásilnou demokratizaci ruského politického systému cestou postupných reforem, zavedení standardních stránek parlamentního života včetně odpovědnosti vlády před dumou, širokého pojetí občanských práv, odstranění policejní zvůle, zvýšení vzdělanosti lidu, v agrární otázce pak vyvlastnění statkářské půdy za náhradu. Sociální program pak mj. obsahoval požadavek osmihodinového pracovního dne či okamžitou aplikaci standardních evropských norem pracovního zákonodárství (viz www.yabloko.ru/Themes/History/kdprogr.html). V tomto smyslu lze program konstitučních demokratů nazvat standardní reflexí obdobných kroků liberálních politických sil v počátečních periodách vývoje západních modelů (blíže viz Laski 1962 či Neill 1953).

Hodnocení podílu ruského liberalismu na “ruském konstitučním experimentu” (Hosking 1973) prvních dvou desetiletí tohoto století je tedy obojaké. S návazností na rané liberální tendence v ruské společnosti tento doktrinální proud významnou měrou participoval jak na revolučních událostech roku 1905, tak na následujících proměnách ruského politického systému. Počáteční potenciál k liberalismu se hlásících stranických subjektů, především pak strany konstitučních demokratů, dokumentovatelný rolí této strany v prvních dvou dumách v letech 1906 - 1907, se však postupně vytrácel. Konflikt liberalismus versus konservatismus, určující charakter ruské politiky do roku 1907, byl záhy vystřídán dichotomií konservatismus versus socialismus, v němž se liberalismu dostalo poněkud středové a amorfní a tudíž záhy marginální pozice. Dilema strategické reorientace liberální strany včetně kadetů v podstatě nevyřešily, což mimo jiné znamenalo ztrátu primárního vlivu na politickou scénu Ruska v těch nejkrizovějších okamžicích. Ruský liberalismus druhého desetiletí XX. století již není tón udávající doktrínou, spíše kopíruje události, což se zvláště významně potvrdilo v revolučním roce 1917. Minimální schopnost liberalismu odolat tlaku především socialismus vyznávajících subjektů tak nahrává stanovisku, zpochybňujícímu smysluplnost a vitalitu tohoto ideologického schématu v rámci ruské politické scény. V následující sovětské éře se pochopitelně výraz liberál stává pejorativem, asociací těch pro bolševickou moc nejnebezpečnějších tendencí.

 

Ani čas “věčných impérií” však není bezkonečný. Reformní strategie perestrojky, nastartovaná v roce 1985 generálním tajemníkem KSSS M. S. Gorbačovem, původně neměla překročit vnitrostranickou úroveň. Záhy se ovšem jako nezbytné ukázalo rozšíření transformačního procesu do v krizi se nacházející hospodářské sféry, přičemž tento krok velmi rychle vedl k definitivnímu konci monopolního dozoru komunistických struktur nad sovětskou společností. Proces politické liberalizace a demokratizace v SSSR zasáhl s nebývalou razancí i další dimenze (zahraničně politickou, národnostní), znamenal “konec nehybnosti” v zemích střední a východní Evropy a vedl k rozpadu celého komunistického bloku. Liberalismus jako sociálně-politická doktrína sehrál v tomto transformačním období velmi výraznou úlohu. V jeho oživení byla některými kruhy spatřována naděje co se týče dalšího vývoje Ruska, jeho případného “pozápadnění” a snad i návratu k normálu.

První kroky, znamenající demontáž komunistické soustavy na přelomu 80. a 90. let, se koncentrovaly na obnovení jevu pluralismu ve všech sférách života ruské společnosti. Tyto procesy byly ovšem paralelně provázeny mimořádně vitálními decentralizačními tendencemi v rámci dožívajícího Svazu, liberalizační proměny Ruska se tudíž dostávaly do jisté konfrontace se snahou Moskvy o udržení vlivu i za hranicemi RSFSR. Přesto politický systém Ruska již na začátku 90. let disponoval většinou základních rysů demokratické státní formy.

Transformace se pochopitelně zásadním způsobem dotkla i stranického systému. Kolaps soustavy jedné strany (Gill 1994: 14) byl způsoben jednak vnitřními rozkladnými procesy uvnitř samotné komunistické strany, jednak (následně) tlakem zevnitř, především pak dekretem prezidenta B. Jelcina (23. VIII. 1991) o zákazu činnosti komunistické strany na území Ruské federace. Předpokladem nastartování trendů, vedoucích ke vzniku pluralitního multipartistického systému, reprezentujícího skutečně pestrou ideologickou škálu, tak byla existence seskupení - reprezentantů taktiky primárních liberalizačních kroků (Wyman - White - Miller - Heywood 1995: 536). Mimořádnou roli v těchto procesech hrála garnitura politiků, kteří již v období perestrojky působili ve významných pozicích, aniž by jejich závislost na osobě M. S. Gorbačova byla taková, aby se nemohli i v pozměněné situaci podílet na politických proměnách Ruska.

Poprvé byl mocenský monopol KSSS narušen založením tzv. meziposlanecké skupiny (29. - 30. VII. 1989), v níž se angažovali mj. J. Afanasjev, B. Jelcin, A. Sacharov a B. Stankevič. Program skupiny obsahoval např. požadavky uznání práva na soukromé vlastnictví, decentralizace státní moci a suverenity jednotlivých republik a heslo “půda rolníkům”, tedy v podstatě klasický liberální rejstřík. V roce 1990 se pak ještě v rámci KSSS vytvořil tzv. Demokratický blok, požadující vnitřní stranickou reformu a následně i důslednou transformaci celého státního ústrojí. Reprezentanty tohoto (z doktrinálního hlediska spíše sociálně demokratického než liberálního) seskupení byli mj. J. Afanasjev, B. N. Ivanov, B. Jelcin a N. Travkin.

První mimokomunistickou opoziční alternativou vůči KSSS bylo hnutí Demokratické Rusko. V jeho programu se kromě z hlediska historie Ruska zcela převratného požadavku realizace ideje “stát pro lid” objevilo též upřednostnění sociálně orientovaného tržního hospodářství a premisa suverenity RSFSR. Z tohoto politického hnutí se záhy konstituovala Demokratická strana Ruska, která kromě standardních demokratizačních požadavků přichází s myšlenkou nutnosti nové ústavy. Stranu bylo možno spojit s takovými jmény jako N. Travkin, G. Kasparov či G. Burbulis.

Všechna tato seskupení, hájící programově i prakticky demokratizační procesy a stojící v čele společenského tlaku na překonání dědictví komunistické éry, se v různém stupni hlásila k liberálním hodnotám. Zároveň je však, jak je též vidno byť jen z letmého přehledu jejich programových preferencí, dosti komplikované klasifikovat je jako čistě liberální. Dominace konfliktu mezi na jedné straně liberálním a na straně druhé sociálně-demokratickým proudem, odehrávajícího se na ruské politické scéně na začátku 90. let (Dzarasov 1994), přitom neměla mít příliš dlouhého trvání, neboť se záhy objevuje zcela nový fenomén, ostatně velmi typický pro všechny postkomunistické země, totiž nacionalismus ve všech svých rozmanitých podobách (Bratkiewicz 1998: 30 a n.).

Přesto v tomto období ideje liberalismu zcela osudovým způsobem pozměnili tvář Ruska. Vedle již zmíněných proměn v politické sféře se totiž substantiva liberalismus a liberál a adjektivum liberální stala synonymy pro probíhající změny ekonomické a sociální. Pravděpodobně v žádné jiné rovině života ruské společnosti se s takovou razancí nestřetly tradice východně byzantijská, ctící maximálně dominantní hospodářskou roli státu, a tradice západní, založená naopak na minimální roli státu v této oblasti. V návaznosti na decentralizační procesy perestrojkové éry byla v listopadu 1991 nastartována transformace ruské ekonomiky aplikací principů tržního hospodářství, počínaje demontáží příkazové soustavy, zavedením liberalizace cen, uvolněním zahraničního obchodu, nastartováním procesu privatizace a rozvojem finanční a bankovní soustavy (Zieliňski 1995: 15 - 18). Slovo liberalismus se (i vzhledem k řadě konfliktních až krizových momentů, viz např. střet o tzv. měnovou reformu v létě r. 1993 či skutečnosti, že se liberalizace nedotkla všech odvětví - viz palivoenergetický komplex) v Rusku apriorně propojilo s ekonomickou reformou a jejími iniciátory a realizátory, především pak týmem kolem premiéra J. Gajdara (až do jeho odvolání v prosinci 1992) a dále G. Burbulise, B. Němcova a M. Poltoranina (Medvedev 1998: 84 a n.). Toto konstatování si pak svou váhu zachovává i pro naši analýzu reflexe liberalismu ve stranickém spektru.

Před prvním velkým volebním kláním jen velmi zvolna se konstituujícího ruského stranického systému, totiž parlamentními volbami roku 1993, byla politická scéna nominálně seznámena s většinou ideologických schémat, reprezentujících standardní západní doktrinální paletu, z hlediska politické praxe však v této “výmarské” fázi (Starovoitova 1993, Janov 1995) ještě dozníval vliv konfliktů let 1991 - 1993. Ve volbách navíc byla dle Jelcinova výnosu účast subjektů, které se podílely na srpnovém puči, nebo které takové strany či hnutí přijaly do svého středu, zakázána, čímž byla ze hry vyloučena některá radikální seskupení (např. tzv. Fronta národní spásy). Též omezení administrativního rázu způsobila, že se voleb nakonec zúčastnilo pouze 13 subjektů, což ve značné míře přinutilo dezorientovaného voliče řídit se spíše na základě subjektivní reflexe posledního vývoje. Zdeformované volební výsledky pak vyloučily hodnocení nově vzniklé stranické struktury jako stabilní a zformované (Krejčí 1994: 9 a n.; též Lentini 1995).

Již v těchto volbách se k liberálnímu programu se hlásícím subjektům přes optimistická očekávání příliš nepodařilo voličsky zhodnotit vlastní podíl na předcházejících celospolečenských přeměnách. Překvapivým vítězem v poměrně volené části Dumy se stala nacionalistická Liberálně-demokratická strana V. Žirinovského (22,79 % hlasů znamenalo 59 křesel). Až na druhém místě, před Komunistickou stranou Ruské federace (12,35 %) a Ruskými ženami (8,10 %), se umístilo liberální seskupení Volba Ruska J. Gajdara (15,38 %). Pouze šesté místo, dokonce za filokomunistickou Agrární stranou (7,90 %), zaujal se 7,83 % hlasů blok Jabloko, reprezentovaný trojicí vůdců Javlinskij - Boldyrev - Lukin (Krejčí 1994: 9).

Vzhledem k podpoře kremelské administrativy favorizovaný subjekt - Volba Rusko - nakonec vytvořil nejsilnější poslaneckou frakci, ovšem pouze díky výsledkům v druhé, většinové části voleb (76 křesel Jabloka oproti celkově 64 mandátům “liberálních demokratů”; blíže k ruskému volebnímu systému viz White - Rose - McAllister 1997), ovšem skutečným vítězem voleb byla bezesporu Žirinovského LDSR (Bratkiewicz 1998: 36). Jakkoli problematickou a jednostrannou se zdá být interpretace volebního výsledku jako jednoznačného protestu občanů proti ekonomické reformě (Medvedev 1998: 161 - 165), lze konstatovat, že po jisté, především mocenské dominaci liberálních sil na přelomu 80. a 90. let při transformačních procesech uvnitř ruské společnosti již parlamentní volby roku 1993 naznačily skomírající voličský potenciál takto orientovaných stranických uskupení. Matoucí název “vítězného” subjektu na tomto konstatování nic nemění.

Jisté konsolidace, či spíše přehlednosti, stěží však definitivní podoby se ruská stranická scéna dočkala až na základě následujícího volebního zápasu v roce 1995. Liberální tábor v předcházející dvouleté mezivolební periodě neprošel žádoucím procesem sjednocení, zůstal roztříštěn a v podstatě ztrácel vliv na politické dění, což dosvědčily i vlastní výsledky. Nejsilnějším subjektem ruské stranické scény se stala Komunistická strana Ruské federace G. Zjuganova (22,31 %), následována Liberálně-demokratickou stranou Ruska V. Žirinovského (11,18 %) a blokem Náš dům Rusko V. Černomyrdina (10,13 %). Liberální hnutí Jabloko G. Javlinského bylo s 6,89 % posledním subjektem, kterému se podařilo proniknout na parlamentní půdu. Mezi komunistickou, nacionalistickou a sociálně demokratickou “přesilou” pouze Jabloko zastupovalo liberální proud, proud evidentně minoritní (Belin - Orttung - Clem - Craumer 1997).

Hnutí Jabloko (název byl vybrán konfrontačně vůči názvům stran Žirinovského a Gajdara) tedy od poloviny 90. let představuje nejvýznamnějšího reprezentanta ruského liberalismu. Bylo založeno v srpnu 1993 na základě propojení tří politických stran: Republikánské strany Ruské federace, Sociálně-demokratické strany Ruské federace a Ruského křesťansko-demokratického svazu - Nové demokracie. Nejvýznamnější secesi v historii hnutí vyvolal rozkol uvnitř bývalých republikánů. Skupina v čele s V. Lysenkem (v květnu 1994 vyloučen z poslanecké frakce), která si ponechala původní stranický název, se odmítla dále ztotožňovat se stranickou ideovou linií a hnutí opustila. Jistou dvojkolejnost, umožněnou ovšem vnitřními řády hnutí, pak představuje existence platformy Demokratická alternativa V. Šostakoviče a I. Jakovenka, vytvořené po 2. sjezdu hnutí na podzim roku 1994 (Luchterhandt 1998: 4 a n.).

Od počátku stojí v čele hnutí G. A. Javlinskij, nejpopulárnější ruský liberální politik, prezidentský adept ve volbách roku 1996 (7,4 % hlasů a 4. místo) a pravděpodobný kandidát pro volby nadcházející (průzkumy veřejného mínění mu přisuzují přibližně desetiprocentní podporu). Mezi významné tváře hnutí patří i J. Boldyrev a V. Lukin, v druhé polovině srpna 1999 se Jabloku přiblížil i odvolaný premiér S. Stěpašin.

Program hnutí, v historickém kontextu odkazující na stranu kadetů, lze nazvat liberálním v ruském smyslu tohoto slova. Hnutí v duchu své prozápadní orientace podporuje pokračování ekonomických reforem, ovšem ve smyslu sociálně a ekologicky orientovaného hospodářství a nikoli monopolistických a mafií kontrolovaných komplexů, s paralelní výraznou sociální, kulturní a vzdělávací rolí státu. Proto je Jabloko opatrné co se týče podpory ultraliberálních a tudíž marginálních seskupení typu Pravého bloku J. Gajdara a B. Němcova vzhledem k jejich mimořádné neoblibě a v obavě z přenesení negativních konotací na vlastní subjekt. Ve vztahu k prezidentu Jelcinovi hraje Jabloko roli konstruktivní opozice, kritizuje současnou ruskou ústavu a především přílišné prezidentské pravomoci, snaží se o širší, všelidovou podporu probíhajících změn a jejich “lidskou tvář”, o realizaci idejí občanské společnosti a právního státu. V zahraničně politické oblasti program hovoří o racionální politice vůči bývalým sovětským republikám, postrádající velkoruské komplexy, a důstojném chování velmoci, nekomplikující světový pořádek. Tomu má v budoucnu napomoci i bojeschopná a v politickým sporech nezneužívaná armáda (www.yabloko.ru/Union/gdy.html).

Výsledky ruských parlamentních a v podstatě i prezidentských voleb a vývoj ruského stranicko-politického systému v druhé polovině 90. let tak odhalují redukující se potenciál liberálního proudu. Jakoby se opakoval scénář první ruské konstituční periody let 1906 - 1917, kdy se po mohutném rozmachu a nepřehlédnutelné participaci liberálních subjektů na prvních demokratizačních krocích nového systému kapacita liberálně naladěného tábora záhy vyčerpala, aby v následujících revolučních událostech sehrál pouze úlohu statisty. Zdá se že paralelně osmdesát let starých událostem lze i v současnosti konstatovat obdobně skeptický závěr - ruský liberalismus nedisponuje prostředky ovlivňovat v budoucnu významnějším způsobem vývoj tamní politické scény, což pro ni může znamenat nepředvídatelné následky.

 

Uvedená deskripce osudů liberálních sil ve dvou významných (jediných) konstitučně-parlamentních periodách geneze ruského politického systému opravňuje k některým, s jistou opatrností raději prozatímním závěrům.

  1. Z hlediska terminologického je především nutné vyjádřit se ke konotacím slova liberalismus v ruském politickém slovníku. Lze konstatovat, že v tomto prostředí znamená liberální především prozápadní (Gill 1995: 334), a to nesporně v tradici klasického sporu zapadnici versus slavjanofilové, dělícího ruskou inteligenci již od XVIII. století. Třebaže se nejedná o jedinou dichotomii, umožňující klasifikaci ruského myšlení, je možno o tomto kritériu hovořit jako o mimořádně transparentním, neboť na rozdíl od jiných vodítek (např. racionalismus a iracionalismus, viz Schapiro 1967) zastupuje čistě ruský fenomén. Reprezentanti ruského liberalismu, ať již z přelomu XIX. a XX. století, či jejich současní následovníci, jsou politickou scénou a voličskou obcí vnímáni především jako zástupci prozápadní a tudíž neruské, ba antiruské civilizačně-kulturní tradice. Odtud jejich limitovaná, ale spíše a přesněji minimální báze, problematizující dosažení znatelnějšího volebního úspěchu.
  2. I z tohoto důvodu je v námi zkoumaném případě ruského liberalismu vůbec složité hovořit o liberalismu klasickém. Ruský liberalismus je specifický a těžko srovnatelný se západními, především anglosaskými podobami. Je logicky limitován vývojem carského impéria a ve XX. století bolševického systému, tradicemi ruské kultury, rolí pravoslavné církve, panujícími sociálně-ekonomickými okolnostmi, již vymezenými mantinely svébytné vazby stát versus společnost a z toho všeho vyplývající opakující se negativní, rizika signalizující zkušeností s přijetím liberálních myšlenek v nejširších sociálních vrstvách. V tomto smyslu ovšem nepředstavuje Rusko nic výjimečného, obdobný postřeh platí též pro středomořský či středoevropský, popřípadě balkánský okruh. Platnost Weberovy poučky o podmíněnosti obecně kapitalismu a tím pádem i liberalismu nutnou přítomností některých kulturně civilizačních rysů se zdá být potvrzena. Pro Rusko pak literatura spíše hledá důvody, proč se právě takovou cestou vydat nemožno (Medvedev 1998: 12 - 70).
  3. S ohledem na progres liberálních stran na ruské politické scéně lze na základě komparace dvou konstitučních period, totiž let 1905 - 1917 a 1991 - 1999, dospět k následujícímu konstatování. Je možno pozorovat jistý cyklus úspěšnosti liberálních myšlenek na ruské politické scéně; počáteční kulminace, spojená s radikální událostí (revoluce 1905, konec komunismu a rozpad SSSR), je záhy vystřídána regresí, vývojem, majícím zjevně sestupnou tendenci, mířící až k marginalitě. Na ruské stranické scéně se sice v obou obdobích objevily subjekty, hlásající liberální program, ovšem jejich výchozí relativně potentní pozice, dokumentovatelné jejich rolemi v počátečních fázích demokratizačních změn a snad ještě, byť jen s komplikacemi komentovatelnými, úspěchy v prvních volbách (ovšem ne zcela standardních - viz volební systém v letech 1905 a 1907 preferující nelevicová seskupení, či nestandardní okolnosti voleb r. 1993), byly záhy konfrontovány s citelnými nezdary, ba odchodem na politický okraj. Minimální role kadetů v roce 1917, či reálně hodnocené možnosti Jabloka před prezidentskými a parlamentními volbami periody 1999 - 2000 jsou toho důkazem. Důkazem skutečnosti, že liberalismus na ruské půdě představuje spíše exkluzivní záležitost, že čas od času se objevující úspěch liberálních idejí pouze reflektuje momentální mocenskou restrukturalizaci a že hledání opravdu potentního ideologického proudu v rámci ruské politické scény odkazuje do odlišných, neliberálních vod.

 

 

Literatura:

 

Belin, L. - Orttung, R. W. - Clem, R. S. - Craumer, P. R. (1997): The Russian Parliamentary Elections of 1995: The Battle for the Duma, London, M. E. Sharpe.

Dzarasov, S. S. (1994): Rossijskij púť: liberalizm ili social-demokratizm, Moskva, RGGU.

Fischer, G. (1958): Russian Liberalism: From Gentry to Intelligentsia, Cambridge, Mass.

Gill, G. (1994): The Collapse of a Single-Party System: the Disintegration of the Communist Party of the Soviet Union, Cambridge, Cambridge UP.

Gill, G. (1995): Liberalization and Democratization in the Soviet Union and Russia,  Democratization, vol 2, No 3, Autumn, s. 313 - 336.

Hosking, G. A. (1973): The Russian Constitutional Experiment. Government and Duma 1907 - 1914, Cambridge, Cambridge UP.

Janov, A. L. (1995): Posle Jelcina. “Vejmarskaja” Rossia, Moskva.

Jaskiewicz, L. (1994): Sergiusz Witte. Biografia polityczna, Warszawa.

Kozarzewski, P. (ed.) (1994): Zmiany ustrojowe w Rosji postradzieckiej: aspekty polityczne, Warszawa, Wyd. Instytutu Studiów Politycznych Polskiej Akademii Nauk.

Krejčí, O. (1994): Volby v Rusku, Mezinárodní politika, č. 1.

Laski, H. J. (1962): The Rise of European Liberalism: An Essay in Interpretation, London.

Lentini, P. (ed.) (1995): Elections and Political Order in Russia: The Implications of the 1993. Elections to the Federal Assembly, Budapest, CEU.

Leontovič, V. V. (1995): Istorija liberalizma v Rossii 1762 - 1914, Moskva, Russkij puť.

Luchterhandt, G. (1993): Die politischen Parteien in neuen Russland: Dokumente und Kommentare, Bremen, Edition Themmen.

Luchterhandt, G. (1998): Fűnf Jahre Jabloko, Bremen, Universität Bremen.

Maximov, A. (ed.) (1996): Maximov´s Companion to the 1995 Russian Parliamentary Elections: Election Results, Facts and Figures, London: Maximov.

McAllister, J. - White, S. (1995): Democracy, Political Parties and Party Formation in Postcommunist Russia,  Party Politics, Vol. 1, No. 1, s. 49 - 72.

Medvedev, R. (1998): Kapitalizm v Rosiji?, Moskva, Prava čeloveka.

Moorehead, A. (1958): The Russian Revolution, New York, Harper&Brothers Publishers.

Neill, T. P. (1953): The Rise and Decline of Liberalism, Milwaukee, Wisc.

Offord, D. (1985): Portraits of early Russian Liberals, Cambridge, Cambridge UP.

Rybkin, I. (1994): Gosudarstvennaja duma - pjataja popytka, Moskva, Znanie.

Sakwa, R. (1993): Russian Politics and Society, London, Routledge.

Schapiro, L. (1967): Rationalism and Nationalism in Russian Nineteenth-Century Political Thought, New Haven, Conn.

Selochajev, V. V. (1994): Političeskaja istorija Rossiji v partijach i licach, Moskva, Terra.

Starovoitova, G. (1993): Weimar Russia?, Journal of Democracy, vol 4, No 3, July, pp. 106 - 109

Švankmajer, M. a kol. (1995): Dějiny Ruska, Praha, LN.

White, S. - Rose, R. - McAllister, I. (1997): How Russia Votes, Chatham, NJ, Chatham House Publishers.

White, S. - Wyman, M. - Kryshtanovskaya, O. (1995): Parties and Politics in Post-Communist Russia,  Communist and Post-Communist Studies, vol 28, No 2, June, pp. 183 - 202

Wyman, M. - White, S. - Miller, B. - Heywood, P. (1995): The Place of “Party” in Post-Communist Europe, Party Politics, Vol 1, No 4, s. 535 - 548.

Zieliňski, E. (1995): Wspolczesna Rosja. Studium polityczno-ustrojowe, Warszawa, Elipsa.

 

 

Elektronické prameny:

 

  • www.russitoday.com
  • www.yabloko.ru

 



Copyright (c) 1999 Jan Holzer

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution-NonCommercial 4.0 International License.