Cichosz, M., & Kopeček, L. (2007). Církevní fond v Polsku a jeho kontroverzní historie a současnost: Příspěvek k problémům ve zprostředkování zájmů ve vztahu státu a církve v postkomunistickém prostoru. Středoevropské politické studie, 9(2–3), 151-161. Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/4377/6106
Složité hledání vhodného modelu financování církví v postkomunistickém prostoru – příklad polského Církevního fondu

Církevní fond v Polsku a jeho kontroverzní historie a současnost.

Příspěvek k problémům v zprostředkování zájmů ve vztahu státu a církve

v postkomunistickém prostoru

 

Marzena Cichosz, Lubomír Kopeček[1]

 

Tento text byl zpracován v rámci výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM0021622407).

 

Abstract:  This article deals with Church Found in the context of Church finance in Poland. Introduction describes close relationship between Polish identity and Catholicism in modern Polish history and specific position of Catholic Church inside communist Poland. Further part analyses role of Church Found as one of the instruments of Communist regime which were use again Catholic Church. Final part explores transformation of Church found after 1989 and discussion around its future.     

 

Key words: Poland, Catholic Church, Church Found, Communist Regime, Democracy.

 

Úvod

Komunistické režimy zanechaly ve střední Evropě v mnoha sférách obtížné dědictví. Jednou z nich byla i otázka vztahu státu a církve. Ve své snaze plně ovládnout veřejný prostor a podřídit si všechny společenské instituce nevynechaly ani křesťanské církve. Vedle přímých a často likvidačních útoků a nátlakových metod jako bylo zatýkání a věznění nepoddajných kněží, obsazování funkcí v církevní hierarchii v souladu se svými představami nebo vázání výkonu kněžského povolání na udělení státního souhlasu používaly komunisté vůči církvím i mnohé nepřímé prostředky. Jejich účinek byl ovšem často pro nezávislost církví stejně nebezpečný. Jednou z těch nejsofistikovanějších byla otázka financování církví. Komunistický stát je obvykle zbavil velké části jejich majetku. Drasticky tím omezil jejich ekonomickou autonomii. Náhradou sáhl k zavedení, nebo případně rozšíření už existujícího, státního financování církví.

Tento článek se zaměřuje na přiblížení jednoho takového případu - vzniku a působení státního Církevního fondu v Polsku (v polštině Fundusz kościelny). Pozornost je věnována jednak jeho historii v éře komunismu a dále transformaci jeho podoby po roce 1989 a ostrým diskusím, které fond dodnes v Polsku vyvolává. Tyto diskuse názorně ukazují, že ani téměř dvě desetiletí po zahájení systémové transformace „starých“ komunistických režimů není řada sporných otázek dořešena a to ani v zemi, kde se jedna církev – církev katolická – těší mimořádnému postavení a respektu. Kořeny tohoto postavení, stejně jako širší historický kontext vztahu státu a církve v polských podmínkách, jež jsou důležité pro pochopení kontextu existence Církevního fondu, budou předmětem následujícího stručného přiblížení.  

 

Splývání polské a katolické národní identity v polských moderních dějinách

Polsko je v dnešní Evropě vnímáno jako silně katolická země, kterou pouze minimálně zasáhla sekularizace. I když je samozřejmě otázkou, nakolik jde o realitu a nikoliv i o určitý stereotyp, nepochybně platí, že katolická církev se těší velké důvěře a přízni Poláků. Katolíci, z nichž značná část má k víře silný vztah, tvoří drtivou většinu populace země. Vyjádřeno čísly se ke katolické církvi hlásí přes 95 procent obyvatel Polska, což je v absolutních číslech přes 35 milionů věřících.[2] Seskupeni jsou v asi deseti tisíci farnostech. S velkým odstupem za katolickou církví následuje Polská pravoslavná autokefální církev, která má přes půl milionu věřících a třetí je Evangelicko-augšpurská církev s asi 85 tisíci věřícími. Z náboženských společenství jsou pak nejpočetnější jehovisté s asi 130 tisíci věřícími. Procento obyvatel nehlásících se k žádné církvi nebo náboženskému společenství je minimální (Kościoły i życie religijne w Polsce 2006).

Důležitá pro tuto současnou náboženskou realitu byly historické události spjaté se zánikem Polska jako státního útvaru na konci 18. století. Polské území bylo tehdy rozděleno mezi tři sousedící mocnosti – Rusko, Rakousko a Prusko, které se později stalo jádrem sjednoceného Německa. Katolická církev až do první světové války zůstala jedinou národní institucí existující ve všech třech částech - záborech. V ruském a pruském (německém) záboru představovaly katolicismus a katolická církev hlavní hráz před rusifikací, respektive germanizací. Sama církev se stala předmětem represivních útoků ze strany carských, respektive pruských úřadů (srov. Davies 1994: 266 – 289).[3]

V důsledku naznačeného vývoje došlo k silnému prolnutí katolické a polské národní identity. Velmi důležité pro vysoké náboženské zanícení byl také převážně agrární charakter většiny tehdejší polské společnosti, který brzdil vliv modernizačních a sekularizačních vlivů. Polsko tak prošlo z náboženského hlediska odlišnou cestou než velká část Evropy v 19. století.

Vývoj Polska ve 20. století dále přispěl k výjimečnému postavení římskokatolické církve. Po útoku nacistického Německa na Polsko v září 1939, čímž skončila krátká éra meziválečného polského státu, se ocitla v pozici významného bojovníka proti okupantům. Mnoho kněží bylo aktivní v hnutí odporu a řada z nich za to zaplatila životem. Za druhé světové války zahynulo 18 procent katolických kněží (včetně šesti biskupů) (Micewski 1994: 5). Opět se jednalo o faktor, jenž v poválečném období veřejnou autoritu katolické církve významně posílil.

Druhá světová válka a první poválečná léta rovněž přinesla etnickou homogenizaci Polska. V důsledku územních změn a přesunů obyvatel (vysídlení protestantských Němců, pravoslavných Ukrajinců atd.) se Polsko stalo zemí téměř bez národnostních menšin a minimalizoval se počet nekatolíků.

 

Kontroverze a proměny vztahu státu a církve v éře komunismu

V období tzv. lidového Polsko, tj. komunistického režimu, který v zemi existoval od druhé světové války do roku 1989, prošlo postavení katolické církve a její vnímání ze strany většiny společností dalším vývojem. Výchozí představou polských komunistů bylo v souladu s marxisticko-leninským „ideálem“ vytvoření laického státu, v němž postupně dochází k odumírání náboženství a církve hrají okrajovou roli a postupně zmizí jako přežitek minulosti. Tato vize se naplno začala naplno prosazovat v jejich politice po určitém přechodném období, které existovalo na konci druhé světové války a v prvních poválečných letech (tehdy vznikající komunistický režim teprve upevňoval své pozice a z taktických důvodů se snažil vyvarovat se konfliktů s katolickou církví). Od konce 40. let tak režim přechází do otevřené a agresivní ofenzívy vůči církvi. Na její neochotu k podřízení reaguje sérií represivních aktů. Mimo jiné bylo dekretem stanoveno oprávnění státu rozhodovat o obsazení všech funkcí v církvi, byly zlikvidovány nižší duchovní semináře a některé řádové noviciáty, došlo k uvěznění řady „neposlušných“ kněží a hlava polských katolíků kardinál Stefan Wyszyńský byl internován. Souběžně se projevila snaha omezit veřejný vliv církve v podobě zákazu výuky náboženství ve školách nebo odmítání souhlasu k stavbě nových kostelů a tendence rozložit její jednotu prostřednictvím podpory hnutí tzv. kněží „patriotů“ loajálních k režimu či preferováním křesťanského sdružení PAX hlásajícího představu kompatibility marxismu a křesťanství (Eisler 1992: 39 – 41; srov. Dudek – Pytel 1990; v české literatuře Kubát 2006: 128).

Ostrý atak na církev nicméně ještě před polovinou 50. let začal slábnout. Jednak se měnila celková politická situace (období režimní „oblevy“) a především se polským komunistům nepodařilo zlomit vliv církve ve společnosti. Jednalo se o důsledek už naznačené mimořádné autority a prestiže katolické církve. S cílem přispět ke konsolidaci společensko-politického neklidu, se komunisté pokusili v roce 1956 najít oboustranně přijatelný modus vivendi s církví. Církev díky tomu získala jistou garanci své autonomie, což byl přístup v tehdejších podmínkách komunistické střední a východní Evropy výjimečný. Souběžně s tím došlo k postupnému odstranění některých předchozích nepřátelských aktů vůči církvi, jako bylo zrušení dekretu o rozhodovacím právu státu při obsazování funkcí v církvi či návrat náboženství do škol. Vedení strany bylo dokonce ochotné tolerovat zvolení několika katolických intelektuálů do poslaneckých funkcí. Tato katolická poslanecká skupina na půdě parlamentu neformálně artikulovala názory blízké katolické církvi (srov. Friszke 1994: 184 – 223; Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 393 – 400; Kubát 2006: 128).

Vztahy státu a církve se v průběhu 60. let nevyvíjely zrovna idylicky, nicméně nedošlo k analogickému vyhrocení konfliktu jako na konci 40. a na začátku 50. let 20. století. V 70. letech vztah režimu k církvi dále zpragmatičtěl. Režim v tomto období ztrácel zdání jakékoliv legitimity a dobrý vztah k církvi s jejím obrovským veřejným vlivem se stával nutností. Církev se v tomto období stala oporou pro nejrůznější kritické hlasy vůči režimu. Katolická periodika a instituce poskytovaly prostor pro otevřenou diskusi mimo ně nepředstavitelnou.

Když se v roce 1978 stal Polák Karol Wojtyła papežem (Jan Pavel II.), vyvolalo to vlnu silného náboženského zapálení. To přimělo polské komunisty umožnit mu návštěvu rodné země. Jeho cesta do Polska v roce 1979 je v historiografii brána jako významný impuls, který změnil atmosféru v zemi a výrazně duchovně ovlivnil zformování opoziční Solidarity, jež vznikla několik měsíců po jeho návštěvě (Paczkowski 1996: 441 – 448). Na začátku 80. let katolická církev svou veřejnou autoritou zaštítila jednání mezi Solidaritou a komunistickým režimem a aktivně se na nich podílela v roli mediátora. Roli prostředníka pak hrála také v přechodu Polska k demokracii na konci 80. let 20. století (Micewski 1994: 67 – 86).

Shrneme-li éru komunismu v Polsku z hlediska vztahu státu a církve, můžeme konstatovat, že paradoxně pomohla k růstu autority katolické církve. Do nových demokratických podmínek po roce 1989 vstupovala s obrovským veřejným kreditem. Přes určité peripetie, kdy ne vždy dokázala naplnit (někdy přehnaná) očekávání o své úloze v demokratických poměrech, stále představuje jednu z nejdůvěryhodnějších institucí, které v Polsku existují. [4]

 

Vznik a působení Církevního fondu v éře komunistického Polska

Historie vzniku Církevního fondu je spjata s přiblíženým vyhroceným vztahem státu a katolické církve na přelomu 40. a 50. let 20. století. Fond byl vytvořen na základě zákona  z března 1950. Tento zákon znamenal zabavení značné části církevního nemovitého majetku a to především půdy. Vztahoval se nejenom na majetek katolické, ale i dalších církví. Přesný rozsah a hodnota zabaveného majetku nebyly nikdy přesně vyčísleny. Plynulo to ze skutečnosti, že neproběhla jeho inventarizace, přestože to zákon předpokládal. Velké hrubé odhady uvádějí, že tím katolická církev přišla přibližně o 130 až 150 tisíc hektarů půdy. Pro srovnání – před druhou světovou válkou patřilo katolické církvi přibližně 400 tisíc hektarů půdy. O nemalou část ovšem už přišla v důsledku „přesunu“ východní hranice Polska o několik set kilometrů na západ v roce 1945. Toto území zabral Sovětský svaz, přičemž církev za zabavený majetek žádnou náhradu nezískala (Pienążek 2004; srov. Szostkiewicz 2005). 

Církevní fond měl podle původního zákonného vymezení kompenzovat církvi ztracené příjmy a poskytovat duchovním určité materiální zabezpečení pro výkon jejich povolaní. Zákon předpokládal, že fond bude čerpat prostředky z výnosů ze zabaveného církevního majetku a státních dotací. Ovšem s ohledem na neexistenci přehledu, co vlastně bylo zabaveno, se jediným zdrojem příjmů fondu staly státní dotace.

V jaké podobě se projevovalo zneužívání fondu jako nástroje ekonomického nátlaku na církve? Velmi dobře to lze ukázat na první stanovy fondu z roku 1951. Ty mimo jiné ve svých cílech uváděly zvláštní důchodové zabezpečení duchovních ovšem, jak se v nich  pravilo, pouze těch „společensky zasloužilých“. Podobně předpokládaly financování zdravotního pojištění duchovních ovšem jen v „odůvodněných případech“. V praxi tak například u výdajů fondu za rok 1956 tvořila jejich největší část materiální pomoc „patriotickým“, tj. ke komunistickému režimu loajálním kněžím.

Fond nebyl (a dodnes není) samostatnou právní jednotkou. Bezprostředně po vzniku spadal pod samostatný Úřad pro náboženské záležitosti, později se ocitl ve struktuře ministerstva vnitra. Až do roku 1989 přitom nebylo jasné, kolik je reálně vynakládáno na podporu církví prostřednictvím fondu. V rámci rozpočtu ministerstva se tyto finance bez bližší specifikace nacházely či spíše skrývaly v „kolonce“ „různá činnost“ (Pienążek 2004).

 

Transformace Církevního fondu po roce 1989

 

Rokem 1989 nastal ve vztahu polského státu a katolické církve výrazný zlom, což se muselo dotklo i Církevního fondu. Přes svou kontroverzní historii zůstal zachován, ovšem s tím, že došlo k rozsáhlým úpravám jeho podoby. Asi nejdůležitější ve srovnání se situací před rokem 1989 byla změna poslání fondu vyjádřená v jeho nových stanovách (Statut Funduszu kościelnego z dnia 7 listopada 1991 r.). V souladu se současnou podobou svých cílů na sebe fond převzal roli toho, kdo hradí sociální a zdravotní pojištění duchovních. V této souvislosti je nutné pro kontext zmínit situaci před rokem 1989, kdy duchovní byli jednou z mála společenských skupin, které se nacházely mimo systém státního sociálního zabezpečení. Stavělo je to do problematické pozice, protože například nemohly využívat státních zdravotnických zařízení (srov. Krysa 2004). V nových poměrech převzal fond na svá bedra jednak placení zdravotního pojištění duchovních.[5] Týká se to nejenom kněží, mnichů a řádových sester ale například i studentů teologických fakult. Dále hradí sociální pojištění, u něhož se uplatňuje diferencovaná kategorizace (u některých skupin duchovních nekryje fond pojištění v plné výši[6]). V součtu se fond stará o pojištění více než 20 tisíc osob. Naproti tomu platy duchovních jsou hrazeny z jiných zdrojů, především jde o příjmy katolické církve z kostelních sbírek a výnosů z vlastního majetku – po roce 1989 došlo k restituci velké části komunisty zabaveného církevního majetku (podrobně níže).

Hrazení sociálního a zdravotního pojištění představuje od konce 90. let drtivou většinu (80 až 90 procent) výdajů fondu. Na další cíle předpokládané stanovami – přes postupný růst jeho rozpočtu – proto zbývá poměrně málo prostředků. Spíše jen pro představu je možné zmínit, že Církevní fond má podporovat charitativní, osvětově-výchovnou a pečovatelsko-výchovnou činnost církví, iniciativy spojené s potíráním sociálně patologických jevů a spolupráci státních orgánů s církvemi a dalšími náboženskými společenstvími v těchto sférách. Konkrétně jde například o příspěvky na provoz léčebně-pečovatelských institucí, domů sociální péče, domů pro přestárlé a pro osamělé matky, ubytoven a jídelen pro bezdomovce atp. Rovněž se má podílet na obnově a revitalizaci sakrálních objektů. Jedná se o opravy církevních objektů (střech, stropů, stěn, elektroinstalace atd.) nikoliv vnitřního vybavení (obrazů, fresek, varhan apod.).  

Fond v současnosti funguje v rámci Odboru náboženských vyznaní a etnických menšin Ministerstva vnitra a veřejné správy. Výkonným orgánem fondu je ředitel tohoto odboru a jeho zástupce. V souladu se stávajícími stanovami mají církve a náboženské společenství možnost jmenovat své zástupce do fondu jako poradní osoby pro nakládání s finančními prostředky.    

Nejvíce pochopitelně čerpá z fondu katolická církev – obvykle mezi 80 a 90 procenty - a po ní Polská pravoslavná autokefální církev - zpravidla mezi 5 až 10 procenty. Podíl čerpání dalších církví a náboženských společenství v celkovém součtu většinou nepřekračuje 5 procent. Ovšem vzhledem k malému počtu jejich členů nejde rozhodně o zanedbatelné částky (Pieniążek 2004).

Jediným zdrojem odkud fond čerpá finanční prostředky jsou dnes stejně jako před rokem 1989 státní dotace. Od roku 1990 je jejich každoroční výška stanovena v zákoně o státním rozpočtu. V průběhu času státní dotace rostla a ekvivalentně k tomu se zvyšoval rozpočet fondu. V roce 1990 získal fond z rozpočtu státu dotaci ve výši 20 milionů zlotých (asi 150 milionů korun), v roce 1998 to bylo více než 28 milionů zlotých (asi 210 milionů korun), v roce 2000 to už bylo 67 milionů zlotých (asi 500 milionů korun) a v roce 2004 přes 78 milionů zlotých (necelých 600 milionů korun). Pro představu v roce 2004 tato částka odpovídala 0,04 procentům výdajů polského státního rozpočtu (Przychody i wydatki Funduszu Kościelnego 1990 – 2004).

 

Diskuse o zrušení Církevního fondu

Jak bylo výše naznačeno, mimo hrazení sociálního a zdravotního pojištění duchovních fond své poslání příliš neplní. Přispívá to k tomu, že katolická církev neprojevuje velkou spokojenost s jeho podobou a fungováním. Někteří její představitelé jej v nedávné minulosti označovali za relikt komunistické éry, který by mohl být při změně politické situace znovu zneužit proti církvi (Krysa 2004).[7]

Katolická církev se nicméně postavila proti snaze zrušit fond bez jakékoliv náhrady. Původcem této iniciativy, která se objevila ve veřejném diskursu v roce 2004, byla skupina levicových senátorů (členů horní komory polského parlamentu). Jejich hlavním argumentem bylo, že v důsledku restituce církevního majetku, ztratil fond své opodstatnění. Už v květnu 1989, tj. v době přechodu Polska k demokracii, bylo v zákoně o vztazích státu a katolické církve zakotveno, že církev má nárok na navrácení zabaveného majetku.[8] V praxi pak postupně došlo k vrácení jeho značné části, do roku 2004 se jednalo o více než 56 tisíc hektarů půdy a 415 budov (Pieniążek 2004). Katolická církev i díky tomu dnes disponuje rozsáhlým majetkem. Jeho celková hodnota je ovšem nejasná, protože církevních právnických osob je velký počet a centrální evidence jejich majetku neexistuje. Podobně se na základě dalších zákonů vracel majetek i nekatolickým církvím a náboženským společenstvím.

Iniciátoři návrhu na zrušení Církevního fondu rovněž argumentovali faktem, že ústava a zákon o vztazích státu a katolické církve, předpokládá oddělení církví od státu. Církevní fond to podle jejich názoru narušuje.

Návrh byl částí veřejnosti vnímán jako antiklerikální útok bývalých komunistů na církve. Většina navrhujících senátorů byla totiž členy Svazu demokratické levice, který má svůj původ v bývalé komunistické straně. Z obavy před negativní reakcí veřejnosti návrh proto nepodpořila dokonce ani tehdejší levicová vláda Svazu demokratické levice (a další malé levicové strany Unie práce) vedená Leszkem Millerem. Podobně se k němu postavila nová vláda Marka Belky, která Millerův kabinet vystřídala v polovině roku 2004.[9]

Proti zrušení Církevního fondu se aktivně postavila nejenom katolická církev, ale i většina polské pravice (v té době působící v opozici) a vyslovili se proti němu i někteří specialisté na danou problematiku. Ve veřejné diskusi byla jako argument proti zrušení fondu použita skutečnost, že katolická církev získala zpět pouze část majetku a zrušení fondu bez ekvivalentní náhrady by ji výrazně poškodilo. Zvláště nebezpečné by bylo pro menší nekatolické církve s minimálním majetkem a malým počtem členů, u nichž by mohlo dojít k ohrožení jejich samotné existence (srov. k této diskusi; Stopka 2004; Borecki 2004; Szostkiewicz 2005). Návrh levicových senátorů nakonec neprošel dolní komorou polského parlamentu (Sejmem) a diskuse o celé záležitosti se od konce roku 2005 utlumila.

 

Závěr

Vedle Církevního fondu existuje v současném Polsku řada dalších metod financování církví z veřejných zdrojů. Bez nároku na vyčerpávající výčet je možné zmínit, že polský stát financuje na základě zákona o vztazích státu a katolické církve z května 1989, konkordátu s Papežskou stolicí z roku 1993 a dalších právních předpisů církevní školství a to včetně Katolické univerzity v Lublinu a Papežské teologické akademie v Krakově.[10] Ze zdrojů místních samospráv či státu je financována výuka náboženství ve veřejných školách. Ze státního rozpočtu jsou dále financováni například i kaplani vojenských jednotek. Katolická církev rovněž požívá poměrně velkých daňových úlev. Kněží nemusí platit daň z příjmu a místo ní platí poměrně nízkou paušální platbu. Dále existují rozsáhlé daňové úlevy pro církevní právnické osoby nebo firmy provádějící hospodářskou činnost, v nichž mají tyto církevní osoby podíl. V praxi tak církevní instituce provozují nejrůznější nekomerční a polokomerční zařízení a aktivity jako je pronájem nemovitostí, činnost církevních knihkupectví, vydavatelství, tiskáren nebo rádií.[11] Důležitým zdrojem příjmů katolické církve jsou i četné jednorázové dary ze strany státu a místních samospráv.

Řada z položek v tomto dlouhém výčtu představuje pro katolickou církev svým významem mnohem důležitější zdroj příjmů než finanční toky z Církevního fondu. Na rozdíl od nich jsou ovšem mnohem méně „na očích“ veřejnosti. Většinou se nejedná o metody přímého a pravidelného financování, ale o metody nepřímého či jednorázového financování. Mnohdy ani nelze přesně odhadnout, jaký z nich má církev příjem (typicky daňové úlevy). Spolu s kontroverzní historií Církevního fondu to přispívá k tomu, že se právě on stal nejdiskutovanější formou církevního financování v současném Polsku.   

Není náhodou, že právě v době největší polemiky okolo jeho osudu v letech 2004 a 2005 se vynořil návrh na jeho nahrazení církevní daní po vzoru Německa. Základem by mělo být dobrovolné odvádění daně ve prospěch daňovým poplatníkem vybrané církve nebo náboženského společenství. V praxi ovšem s utlumením diskuse okolo fondu tento nápad zase víceméně zapadl a nezdá se, že by v blízké budoucnosti existovala velká šance na jeho realizaci.[12]

 

Literatura a prameny 

Pozn.: všechny internetové zdroje ověřeny k 15. únoru 2007.

 

Borecki, Paweł (2004): Opinia prawna o projekcie ustawy o zniesieniu Funduszu Kościelnego – převzato z http://ie.senat.gov.pl/k5/dok/opinia/2004/0005.htm

CBOS (2007): Opinie o działalności instytucji publicznych – převzato z http://www.cbos.pl/SPISKOM.POL/2007/K_017_07.PDF

Czohara, Andrzej (2003): Fundusz Kościelny. Ministerstwo Spraw Wewnętrznych i Administracji. Departament Wyznań i Mniejszości Narodowych, Warszawa – převzato z http://bip.mswia.gov.pl

Davies, Norman (1994): Boże igrzysko. Historia Polski. Kraków: Znak.

Dudek, Antoni – Pytel, Grzegorz (1990): Bolesław Piasecki. Próba biografii politycznej. Londyn: Aneks.

Eisler, Jerzy (1992): Zarys dziejów politycznych Polski. Warszawa: BWG.

Kościoły i życie religijne w Polsce (2006) – převzato z http://www.poland.gov.pl

Kubát, Michal (2006): Vývoj a proměny státního zřízení Polska ve 20. století. Praha: Dokořán.

Krysa, Piotr: Taca na lewicę. Katolicki Przewodnik, č. 34, 2004.

Micewski, Andrzej (1994): Kościół – państwo 1945 – 1989. Warszawa: Wydawnictwo Szkolne i Pedagogiczne.

Paczkowski, Andrzej (1996): Pół wieku dziejów Polski 1939 – 1989. Warszawa: PWN.

Pieniążek, Andrzej (2004): Informacja w sprawie Funduszu Kościelnego. Ministerstwo Spraw Wewnętrznych i Administracji. Departament Wyznań i Mniejszości Narodowych, Warszawa převzato z http://www.racjonalista.pl

Przychody i wydatki Funduszu Kościelnego (1990 - 2004) – převzato z http://www.racjonalista.pl/xpliki/fundusz.pdf

Statut Funduszu Kościelnego z dnia 7 listopada 1991 r. – převz. Załącznik do Uchwały Rady Ministrów z 7 listopada 1991 r. w sprawie Statutu Funduszu Kościelnego (M. P. nr 39 poz. 279).

Stopka, Artur (2004): Stracił wszystko, odzyskał niewiele. Gość Niedzielny, č. 37.

Szostkiewicz, Adam (2005): Fundusz czy podatek. Polityka, č. 40.

Ustawa z dnia 17 maja 1989 o stosunku Państwa do Kościoła Katolickiego w Rzeczypospolitej Polskiej (Dz. U. z 1989 r. Nr 29 poz. 154).

Ustawa z dnia 5 kwietnia 2006 r. o finansowaniu Papieskiego Wydziału Teologicznego w Warszawie z budżetu państwa (Dz.U. z 2006 r. Nr 94, poz. 648).

Ustawa z dnia 5 kwietnia 2006 r. o finansowaniu Papieskiego Wydziału Teologicznego we Wrocławiu z budżetu państwa (Dz.U. z 2006 r. nr 94 poz. 649).

Ustawa z dnia 5 kwietnia 2006 r. o finansowaniu Wyższej Szkoły Filozoficzno-Pedagogicznej „Ignatianum“ w Krakowie z budżetu państwa (Dz.U. z 2006 r. nr 94 poz. 650).

Vykoukal, Jiří – Litera, Bohuslav – Tejchman, Miroslav (2000): Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944 – 1989. Praha: Libri.

 

 

 

 


[1] Marzena Cichosz přednáší na Institutu politologie Vratislavské univerzity, ulice Koszarowa 3, 51-149 Wrocław (Polsko), e-mail: masha7@wp.pl Lubomír Kopeček působí na Katedře politologie a Institutu pro srovnávací politologický výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno (ČR), e-mail: kopecek@fss.muni.cz

 

[2] Vedle římských katolíků jsou do tohoto počtu počítáni ještě byzantsko-ukrajinští, arménští a neouniatští katolíci, kteří ovšem jsou jen minimálně početní.

[3] Odlišná byla situace v rakouském záboru (Haliči), kde se naopak katolicismus těšil ochraně a podpoře státních úřadů. Rakouský zábor získal v poslední třetině 19. století jistou míru autonomie, což napomohlo oživení polského národního života. To se ukázalo velmi důležité pro obnovu polské nezávislosti za první světové války.  

[4] Dokonce i na začátku roku 2007, kdy Polskem otřásaly lustrační skandály několika představitelů katolické církve včetně varšavského metropolity Stanisława Wielguse, důvěřovalo katolické církvi stále 59 % respondentů. Pro srovnání o rok dříve to bylo 63 % procent, přičemž důvěryhodnost katolické církve v dlouhodobějším horizontu se měnila jen mírně (například v únoru 2004 to bylo 62 %, v únoru 2005 64 % atp.). Výzkumy agentury CBOS (2007).

 

[5] Od roku 1998 je to v plné výši, původně to byla jen část.

[6] U členů řádů a misionářů hradí fond sociální pojištění celé, u ostatních z 80 procent (Czohara 2003).  

[7] O řadu nemovitostí původní vlastníci  – fary, kláštery atd. – nepožádaly z důvodu toho, že v průběhu času přestaly existovat nebo s ohledem na jejich současné využívání (sociální služby, školy atp.) neusilovaly o jejich vrácení. Samotný způsob vracení majetku vyvolal velké kontroverze. Nerozhodovaly o něm soudy, ale zvláštní (a dodnes formálně existující) majetková komise tvořená církevními představiteli a delegovanými zástupci státu. Její rozhodnutí bylo konečné a nebylo možné se proti němu odvolat k soudu. Některé subjekty, které získaly v minulosti bývalý církevní majetek a v důsledku rozhodnutí komise o něj zase přišly, se ovšem cítily poškozené. Výsledkem byly žaloby směřující k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který jim už v některých případech dal za pravdu (řada podobných záležitostí dodnes není uzavřená).   

[8] Článek 60 Ustawy z dnia 17 maja 1989 o stosunku Państwa do Kościoła Katolickiego w Rzeczypospolitej Polskiej (Dz. U. z 1989 r. Nr 29 poz. 154).

[9] Belkova vláda, která byla u moci až do parlamentních voleb na podzim 2005, byla v Sejmu podporována Svazem demokratické levice, od něj odštěpenou Sociální demokracií Polské republiky, Unií práce a některými nezávislými poslanci.

[10] Pro představu je možné doplnit, že za éry vlád vedených vůči katolické církvi velmi vstřícným Právem a spravedlností po roce 2005 se tento výčet výrazně rozšířil. Například v roce 2006 k nim přibyla Vysoká škola filozoficko-pedagogická „Ignatianum“ v Krakově, Papežská teologická fakulta ve Vratislavy a Papežská teologická fakulta ve Varšavě.

[11] Některé podnikavější církevní instituce postupují čistě komerčně. Například Krakovská arcidiecéze mimo jiné provozuje tři hotely v centru turisticky atraktivního Krakova.

[12] V této souvislosti je možné pro zajímavost zmínit, že od roku 2004 mají fyzické osoby možnost při placení daně z příjmu poukázat jedno procento daně ve prospěch veřejně prospěšných organizací (nejenom církví). V praxi ovšem tuto možnost prozatím využívá jen minimum daňových poplatníků. Demotivujícím faktorem je minimální výše takto poukázané sumy. Katolická Caritas, která je jednou z nejúspěšnějších organizací získávajících peníze z tohoto zdroje, tímto způsobem doplňuje svůj rozpočet „pouze“ o několik milionů zlotých ročně.  



Copyright (c) 2007 Marzena Cichosz, Lubomír Kopeček

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.