Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2-3, ROČNÍK V., JARO-LÉTO 2003, ISSN 1212-7817 - PART 2-3, VOLUME 5, SPRING & SUMMER 2003, ISSN 1212-7817

LEONARDO CAPONI: LA SCOMMESSA PERDUTA. FATTI, PERSONAGGI, RETROSCENA, EDITORI RIUNITI, ROMA 2003, 112 STRAN 

Maxmilián Strmiska

Knihu italského publicisty a politika (bývalého senátora) Leonarda Caponiho “Prohraná sázka” představuje součást sektoru současné italské memoárové literatury, usilujícího  o reflexi vývoje jednotlivých italských politických stran a italské stranicko-politické scény se zvláštním zřetelem k událostem posledních deseti až patnácti let. V případě Caponiho knihy je pozornost věnována  osudům ortodoxního komunistického proudu, soustředěného kolem postavy Armanda Cossutty,  jehož blízkým spolupracovníkem Leonardo Caponi po řadu let byl. V podstatě se nejedná o nic jiného, než o volně pojatý, silně personalizovaný pohled na dějiny tohoto komunistického uskupení, jež bylo nejprve součástí Italské komunistické strany (PCI), poté se významnou měrou podílelo na utvoření Strany komunistické obnovy (PRC) a po rozkolu v PRC ustavilo vlastní formaci – Stranu italských komunistů (PdCI).

Zmíněné orientaci práce odpovídá i způsob výkladu a jeho rozčlenění do jednotlivých kapitol. Po Předmluvě, jíž napsala  Ersilia Salvato, jež je sama původcem jiné reflexe vývoje italských (post)komunistů, a autorově Prologu následuje  sedm  kapitol: “Kořeny”, “Boj uvnitř PCI”, “Spor Cossutta-Garavini”, “Proudy Obnovy”, “Vzpoura cossuttovců”, “Spor Cossutta-Bertinotti”, “Rozštěpení Italských komunistů”.  První dvě kapitoly  popisují vývoj ortodoxního proudu v rámci PCI. Kapitola “Kořeny”  je věnována deskripci úvodní fáze utváření “filosovětského” proudu v Italské komunistické straně  od počátku sedmdesátých do počátku osmdesátých let.  V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Caponi zde přináší velmi zajímavé informace  o dění  uvnitř strany vyznávající princip “demokratického centralismu” a zakazující frakční aktivity; proto byla organizační fysiognomie ortodoxního proudu dlouho nezřetelná a při budování sítě kontaktů byli jeho zakladatelé nucení uchylovat se ke konspirativním praktikám. V podstatě jediným na veřejnosti viditelným referenčním bodem tohoto uskupení bylo malé nakladatelství Aurora, založené roku 1978 a sídlící  v lombardském městě Varese.

Caponi rovněž upozornil na důležitou okolnost, že tento proud zprvu naprosto postrádal předáky “celonárodního” významu; Armando Cossutta se k formujícímu se ortodoxnímu křídlu připojil až v roce 1981 a zcela zjevným se tento fakt stal vlastně až v roce 1983.  Druhá kapitola je již věnována téměř výlučně Armandu Cossuttovi a má – což je příznačné – poněkud apologetický ráz. Zajímavý je autorův pohled na “politickou matrici” A. Cossutty, jíž  Caponi charakterizuje jakožto “typicky togliattiovskou s amendolovskými akcenty” (v podání Caponiho jde o orientaci – v rámci PCI a komunistického hnutí -  “levicovou ideologicky, pravicovou politicky”;  s. 35). Soustředění pozornosti na činnost tohoto  komunistického předáka bylo zcela přirozené, neboť   Armando Cossutta se stal protagonistou  a současně rozhodujícím profilujícím a sjednocujícím článkem ortodoxního proudu v Italské komunistické straně. Caponi chtěl také rozptýlit eventuální pochybnosti o tom, že se Cossuttovo křídlo, nesouhlasící s “novým kurzem” a s postupnou “sociáldemokratizací” PCI, předem samo a dobrovolně rozhodlo opustit řady Italské komunistické strany. Caponimu se odštěpení ortodoxních a/nebo radikálně levicově naladěných skupin (jež se – byť z různých důvodů – nechtěly vzdát komunistické identity; nejednalo se přitom pouze o cossuttovskou frakci) od mateřské strany jevilo jako v zásadě vynucený krok („komunisté nemohou setrvat ve straně, která již není komunistická“; s. 51 ).  Cossuttou samotným byl projekt  autonomní strany italských komunistů,  strany „opravdu neokomunistické“ (davvero neocomunista),  zprvu předkládán jako  strategicko-taktické „náhradní řešení“, zdůvodňované nemožností další existence (neo)komunistického směru uvnitř transformující se PCI (s. 41).

Následujících pět kapitol se zabývá genezí Strany komunistické obnovy až do jejího rozkolu v roce 1998, jenž vyústil v odtržení cossuttovské frakce a v následné založení Strany italských komunistů. Ve středu Caponiho pozornosti se nacházejí procesy spjaté s utvářením a přetvářením “dominantní koalice” předáků v této pozoruhodné stranicko-politické formaci, pochopitelně včetně jejich osobních vztahů, sporů a spleti intrik. Ucelenou interpretaci vývoje Strany komunistické obnovy Leonardo Caponi sice nenabídl, ovšem určitou “hlavní linii” v jeho výkladu vysledovat lze. Caponi správně zdůraznil, že Strana komunistické obnovy v počátcích své existence představovala velmi heterogenní útvar, přičemž spojujícím článkem skupin, jež tuto stranu založily či se k ní připojily, bylo odmítnutí “sociáldemokratizace” PCI.

Funkčnost takového spojujícího článku byla ovšem omezená a bylo zcela pochopitelné a předvídatelné, že proces postupného profilování PRC povede k ostrým vnitřním konfliktům. Tyto konflikty, které skutečně záhy propukly, se ovšem lišily nejen svým  charakterem a dynamikou, nýbrž především svými důsledky – jakkoli se většina z nich při povrchním pohledu jevila jako boj jednotlivých předáků a jejich přívrženců o rozhodující funkce a  o kontrolu politické linie strany. Kupříkladu spor Armanda Cossutty a Sergia Garaviniho (formálně nejvyššího představitele PRC) z konce roku 1991 (ukončený Garaviniho porážkou a jeho odchodem z PRC), bez ohledu na svou dramatičnost,  neměl zásadní význam pro identitu a soudržnost Strany komunistické obnovy (s. 52-58). Zcela jinak tomu však bylo v případě konfliktu mezi A. Cossuttou (předsedou strany) a Faustem Bertinottim (tajemníkem), který vyvrcholil v roce 1996 v době vládní krize, zapříčiněné Bertinottiho rozhodnutím nechat padnout vládní kabinet Romana Prodiho. Caponi tento střet pojal jako finální stadium sporů o orientaci Strany komunistické obnovy, periodicky propukajících od roku 1993, v nichž se jednalo o rozřešení klíčové otázky, zda v rámci PRC nabude převahy „reformistický“ proud, navazující na togliattiovskou komunistickou tradici, nebo zda budou profil a politiku strany určovat přívrženci radikální, „maximalistické“ linie (nezřídka čerpající z odkazu italské Nové levice ze sklonku šedesátých a ze sedmdesátých let), pociťující vůči togliattiovské tradici a stylu politiky s ní spjatému silnou averzi (s. 65-66, 80. 83 a n.). V říjnu 1996 skončilo ve Straně komunistické obnovy období specifické „diarchie“ (Cossuta-Bertinotti), jež  představovalo období plodné koexistence „reformistického“ a „maximalistického“ proudu zajišťující  - dle názoru Caponiho – za daných podmínek největší možnou volební a politickou expanzi PRC (s. 83-86). Vítězství „maximalistického“ proudu, ztělesňovaného Bertinottim, bylo umožněno tím, že Cossutta ztratil kontrolu nad relevantní částí ortodoxního proudu, konkrétně nad skupinou, vedenou Guidem Cappellonim (s. 88-91). Tato „vyhraněně komunistická“ ortodoxní skupina  postupně nabyla rysů samostatné frakce, reprezentované časopisem L’Ernesto (jako název příznačně posloužilo křestní jméno Che Guevary). Cappelloniho skupina se postupně odcizila Cossuttovi, přičemž klíčovou roli zde sehrála skutečnost, že Cossutta předtím nepodporoval snahy jejích reprezentantů o získání  významných funkcí v organizační struktuře strany. V kritickém okamžiku se tato skupina přidala  k Bertinottimu, byť kulturně-politicky měla jednoznačně blíže ke Cossuttovi. O rozštěpení Strany komunistické obnovy se rozhodlo ve dnech 6. a 7. 10. 1996. Cossutta na svou stranu získal většinu poslanců a senátorů PRC,  ovšem většina členské základny i elektorátu  zůstala loajální vůči Bertinottimu a Straně komunistické obnovy. Cossuttovo křídlo pak – jak bylo již řečeno – založilo vlastní formaci, Stranu italských komunistů (PdCI). 

Vývoj PRC a PdCI po roce 1996 již Caponi přímo nepopisuje (pouze formou útržkovitých poznámek). Leonardo Caponi  (jako jeden z tehdejších nejbližších spolupracovníků Armanda Cossutty) se podílel na ustavení Strany italských komunistů, ovšem později tuto stranu opustil – na protest proti  „stylu řízení“ a fungování PdCI, založenému na absolutní loajalitě vůči Cossuttovi. Tento krok ostatně Caponimu umožnil získat alespoň minimální odstup od popisovaných událostí a – v neposlední řadě – ovlivnil celkovou perspektivu, v níž autor posuzoval vývoj a roli Strany komunistické obnovy.

V tomto kontextu lze také pochopit, proč Caponi  dal své knize název „Prohraná sázka“. Vlastně se jednalo o dvě „sázky“, jež přišly vniveč. Když se rozhodovalo o odchodu Cossuttova proudu a dalších víceméně ortodoxních skupin z PCI (přetvářené v Demokratickou stranu levice), představitelé levicových směrů, jež se rozhodli setrvat v transformované PCI – v Demokratické straně levice – tak učinili se zdůvodněním, že nemá smysl zakládat „čistou komunistickou“, leč  „extrémistickou tříprocentní“ stranu.  Zakladatelé PRC se však domnívali, že experiment „komunistické obnovy“ vyústí ve zformování „desetiprocentní“ strany. Tomuto cíli se skutečně přiblížili v letech 1994 až 1996, další vývoj jim však za pravdu nedal a Strana komunistické obnovy (nemluvě o Straně italských komunistů) je po roce 1996 zřetelně bližší modelu „tříprocentní“, než „desetiprocentní“ strany. To představovalo první „prohranou sázku“ – ta druhá „sázka“ byla sice poněkud jiného druhu, ovšem ještě závažnější. Strana komunistické obnovy se měla stát formací sjednocující ortodoxní (ve vztahu k ideově-politickému patrimoniu PCI) i heterodoxní komunistická uskupení (z okruhu bývalé Nové levice a extrémní levice). „Sázka“ na koexistenci různorodých komunistických skupin v jedné straně ale – jak Caponi zdůrazňuje, kvůli pluralitě kulturních podkladů a zájmů – nakonec nevyšla (s. 107-109).

Otázku, zda je v soudobých italských podmínkách vůbec možné ustavit „jedinou velkou stranu levice“, zahrnující „různé totožnosti“ a přitom dostatečně soudržnou, ponechal Caponi úmyslně otevřenou. V závěrečné kapitole pouze poznamenal, že něco takového by se mohlo odehrát jen v případě, že by levicové proudy en bloc opustily Levicové demokraty (DS; nástupnickou formaci Demokratické strany levice a tudíž i PCI), což by přivodilo rekompozici celé italské levice a levého středu – rekompozici s neodhadnutelnými důsledky.  Realizace takového projektu se však Caponimu jevila prozatím (text knihy autor dokončil, jak uvádí v Prologu, počátkem května 2001; od té doby ovšem zaznamenaly pozice,  potenciál i perspektiva levicových skupin v DS nepochybně významné změny) jako nereálná a málo pravděpodobná (s. 107).