Svoboda, L. (2003). Názory TGM na ideu sjednocené Evropy. Středoevropské politické studie, 5(2–3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3949/5322
Vážené dámy, vážení Pánové

 

Názory TGM na ideu sjednocené Evropy

 

Libor Svoboda

 

Abstract: The article deals with the issue of the views of the politician and philosopher T. G. Masaryk with respect to perspectives and possibilities of European unification. From the very beginning of his political carrier, TGM was preoccupied with the question of the difficult position of small nations located in the wide belt between Western Europe and Eastern Europe, Scandinavia and the Balkans – nations under the control of Austro-Hungarian empire, Germany and Russia. Reflecting on the fate of these nations, Masaryk came to the conclusion that it was up to the allies to help them solve  their problems. From the beginning, Masaryk was critical of the German policies practised in this region. After coming to exile at the beginning of the First War he started his struggle for the dissolution of the Austro-Hungarian Empire and the restructuring of post-war Europe. He outlined his vision of post-war Middle Europe in his programmatic work “New Europe” in which he presented and defined basic conditions for the establishment of new federations. According to Masaryk it is a necessary precondition for the establishing of a federation that all nations be free.

During the first years after the war, Masaryk abandoned his federalisation plans and began – in response to the political situation at the time – proceed in a quite pragmatic way. In  1919 – 1923 he resolutely refused any federation or confederation plans for the Danube area. He returned to the idea of the possibility of united Middle Europe as late as the beginning of the 1930s. He also continued to be respected by the proponents of the idea of united Europe. The American playwright G.B. Shaw once said that he could imagine TGM as the head of the united Europe. The founder of  Paneurope, Coudenhove-Kalerghi, mentions in his memoirs that he proposed to Masaryk in an unequivocal language that he should become the George Washington of the United States of Europe. Masaryk refused the proposal saying that the time was not ripe yet. Not that he would like the idea of united Europe, but he was too much of a realist to believe that the idea could be realised in near future.

 

Key words: Masaryk, Central Europe, The Democratic Union of Central Europe, Richard Coudenhove-Kalerghi

 

 

Ve světle současných diskusí o budoucím uspořádání a charakteru sjednocené Evropy by nemělo zaniknout, že tato myšlenka není žádné novum a že u zrodu ideje evropského sjednocení nestáli pouze současní politici, nýbrž se jedná o myšlenku daleko starší. Za připomenutí stojí projekt „sjednocené“ Evropy českého krále Jiřího z Poděbrad z šedesátých let 15. století (Kocourek 2001: 21 – 27). Od sklonku 19. století se celá řada filosofů, politiků a intelektuálů pokoušela obraceli k veřejnosti i politickým elitám jednotlivých evropských zemí se svými představami evropské budoucnosti.

K nejvýznamnější průkopníkům těchto snů, hledíme–li z perspektivy prvé poloviny 20. století tak tuto ideu nemůžeme nazvat jinak, patřil, vedle mnoha intelektuálů, i známý rakouský myslitel Richard Coudenhove-Kalerghi. Nebyl sám, mezi politiky a mysliteli, kteří patřili k sympatizantům myšlenky evropského sjednocení lze v tomto období zařadit i TGM. Může se to zdát překvapující. Masaryk je znám a bohužel, bez hlubších znalostí jeho činnosti a díla i chápán a obecně označován, v určitých kruzích, jako ten, jenž se podílel na zničení mnohonárodnostní habsburské monarchie státního útvaru pojímaného mnohdy (opět v některých kruzích) jakožto předobraz budoucí sjednocené Evropy. Není cílem této krátké stati zabývat se těmito výhradami, chtěl bych zde načrtnout některé Masarykovy představy možného evropského, lépe řečeno středoevropského sjednocení (Radvanovský 2001: 53 – 58).

Úvodem je třeba připomenout, že Masaryk pojem „Střední Evropa“ neužíval a pokud ano, tak jen minimálně. Tvrzení, že se označení „Střední Evropa“ programově vyhýbal z důvodu svého nesouhlasu s německou politikou a německým pojetím Mitteleuropy, nebude zřejmě příliš vzdálené skutečnosti. V pracích, jež se této tématiky nejbezprostředněji dotýkají, tj. v knihách Světová revoluce  a Nová Evropa se pojem „Střední Evropa“ objevuje hlavně v souvislosti s jejich kritikou této politiky (Masaryk 1930; Masaryk 1994; Opat 1994: 109 – 117). V knize Nová Evropa hovoří Masaryk o Evropě centrální a chápe ji jako oblast nacházející se ve sféře německého politického a kulturního vlivu přičemž nikde přesně nevymezuje hranice tohoto regionu. Když psal o oblasti, kterou dnes chápeme jako Evropu střední nebo středovýchodní, označuje ji někdy jako tzv. „Mezievropu“ (srovnej Radvanovský 2001: 56), nutno dodat, že ani dnes neexistuje přesné geografické vymezení těchto pojmů a řada autorů se ve svých tvrzeních, co si pod těmito pojmy vlastně představují, dosti zásadně rozchází, a píše o ní jako o zvláštním pásmu „…menších a malých národů, rozprostírajících se mezi Západem a Východem, určitěji mezi Němci a Rusy…“ (Masaryk 1994: 82). Nešlo o žádný konjunkturalismus podmíněný konkrétními zájmy a konkrétní situací tak jak se vyvinula na konci první světové války. O osudy malých a nesamostatných národů nacházejících se v tomto pásu projevoval Masaryk trvalý zájem už od dob svého mládí a chápal jej ne jako problém úzce regionální, nýbrž jako problém celosvětový. Vedle Čechů, Poláků a Slováků do tohoto pásu zařadil řadu národů, od Norů a Švédů na severu Evropy až po balkánské Řeky, Albánce a Turky. Jen pro zajímavost lze zmínit, že měl pochybnosti v případě Kašubů a Ukrajinců. Ne snad proto, že by je řadil do východní Evropy, nebyl si však zcela jist, jedná–li se zvláštní národy (Masaryk 1994: 82). Dlouho věřil a velkou část své politické kariéry věnoval uskutečnění ideje, že problém malých národů lze řešit v rámci habsburské monarchie, která se po provedení vnitřních reforem přemění v demokratickou federaci rovnoprávných středoevropských národů.

Vypuknutí první světové války znamenalo definitivní konec těmto plánům. Po objektivním a reálném zhodnocení současné politické situace odchází TGM do emigrace, kde zahajuje boj za zničení Rakousko–Uherska a nové uspořádání poválečné Evropy. Právě osudy utiskovaných národů nacházejících se v onom pásmu mezi západem a východem Evropy vedly Masaryka k názoru, že je nutné zahájit novou úpravu politických poměrů v Evropě a je především na spojencích, aby se vyrovnali s tímto úkolem (Masaryk 1926: 8 – 28; Radvanovský 2001: 53)

I když jej politický vývoj v monarchii zklamal, přeci jen se mu zpočátku jen velmi těžko opouštěl starý politický plán federalizace Rakouska. Sám píše, že „…vypovězení války udělalo z politického problému problém svědomí…“ (Masaryk 1994: 56).

Svoji vizi poválečné střední Evropy nastínil ve svém programovém spisu „Nová Evropa“ v němž představil a vymezil základní podmínky vzniku budoucích federací. Podle Masaryka je nutnou podmínkou ke vzniku federace, aby všechny národy byly volné a svobodné. Jestliže vzniknou federace menších států, budou to federace svobodně založené, vzniklé z opravdové potřeby národů (Masaryk 1994: 102). Zdánlivý rozpor v tvrzení, že „…osamostatnění národů je podmínkou jejich federalizace vysvětlil tak, že „…osamostatnění menších a malých národů neprotiví se tendenci vývoje a stále užší a užší spojení mezinárodní…jednotlivci a národové mají přímo potřebu spojovat se s jinými a historie spěje k organizaci celého lidstva.“ (Masaryk 1994: 104) Jen svobodný národ se podle Masaryka může rozhodnout chce–li se stát členem federace či ne. Rakousko–Uhersko složené z devíti národů se nemůže stát skutečnou federací, jelikož je to stát jenž je typickou ukázkou organizovaného násilí vládnoucí menšiny nad většinou a pokračováním středověkého dynastického absolutismu (Masaryk 1994: 101 – 102).

Tato záležitost se netýkala jen Rakouska, ale i Německa, Ruska a Osmanské říše s jejich početnými a neplnoprávnými menšinami. Mnoho malých a nesamostatných národů obývajících rozsáhlý prostor táhnoucí se od Baltu až k Egejskému moři bylo podle Masaryka třeba osvobodit. Masaryk neviděl rozpor mezi národními zájmy a zájmy mezinárodního společenství. Národy východní a jihovýchodní Evropy se musí zbavit cizí nadvlády což, je předpokladem integrace celé, Evropy, jež k tomu ostatně i směřuje.

Po válce (když se již mohl na celou věc podívat s nadhledem a s odstupem času) napsal, že válka byla počátkem veliké rekonstrukce střední a východní Evropy (Masaryk 1930: 99). Počátkem dvacátých let modifikoval Masaryk i své původní představy z dob světové války. V knize Světová revoluce již nechce střední Evropu vymezovat pouze zeměpisně, ale i kulturně. V takovém případě spadají české země a Rakousko k západu a Rusko, Halič, Uhry a celý Balkán na východ (Masaryk 1930: 502). Zajímavé je, že do seznamu nezařadil Polsko zda tak učinil úmyslně či nikoli není známo.

Přesvědčit velmoci, aby podpořily malé národy nebylo snadné, ale Masarykovi se to povedlo. Již z předválečných let udržoval úzké osobní styky s řadou představitelů malých národů střední a východní Evropy a za války se mu podařilo v USA založit zvláštní organizaci sjednocující zájmy malých národů střední Evropy, tzv. „Demokratickou Unii Střední Evropy“ jejímž předsedou byl zvolen.[1]

Ovšem Unie již od počátku trpěla odlišnými představami jednotlivých členů. Od příprav na vytvoření skutečné federace po jakýsi debatní klub a zdá se, že ani sám Masaryk neměl zcela ujasněnou představu, co by vlastně unie měla dělat. Čím více se otevírala šance, že se řadě národům podaří vymanit z cizí nadvlády, tím více narážel Masaryk na projevy nacionalismu a šovinismu ze strany jednotlivých národních vůdců. Konec války a vznik národních států ukázal takové rozpory mezi nástupnickými státy, že se zdálo být jen pouhou utopií se o něco podobného, jako by byl vznik jakési federace, pokoušet. (Radvanovský 2001: 55) Richard Coudenhove-Kalergi ve svých pamětech vzpomíná, že mu Masaryk vyprávěl o svém neúspěšném projektu: vytvoření Spojených států východní Evropy o který usiloval spolu s Řekem Venizelosem a Rumunem Ionescem v průběhu pařížských mírových konferencí. Tento ambiciózní a (podle mého mínění) i nereálný plán měl zahrnovat státy od Finska po Řecko, ztroskotal však na nacionalismu jednotlivých národů (Coudenhove-Kalerghi 1966: 118 – 119).

V nově rozdělené Evropě nebylo místo pro vytvoření takového státního útvaru. Dá se říci, že krachem Demokratické Unie a událostmi během mírové konference skončil i zájem Masaryka o problematiku „širokého pásu malých národů“. Uvědomoval si, že politicky, kulturně a geograficky se jednalo a jedná o rozsáhlý a naprosto rozdílný prostor a že jen stěží budou některé národy nalézající se v tomto prostoru schopné a ochotné uznat existenci společných zájmů (Masaryk 1930: 504). Na místo ideálů, které uváděl ve svých spisech, nastoupila v praxi racionální politika vycházejí z reálného zhodnocení současné politické situace. Rozmach do severní Evropy a na Balkán nahradilo daleko důležitější budování vzájemných vztahů k bezprostředním sousedním národům a státům a ty zůstávaly, jak je všeobecně známo, dosti neutěšené. Stále živá sice zůstávala u některých politiků, intelektuálů a publicistů idea konfederace podunajských zemí, o níž se jako o možné alternativě vyslovoval i TGM jenž v zásadě neměl nic proti vzniku podobného útvaru, avšak až někdy v budoucnu až lidé nebo (chcete–li národy dospějí). Nejvážnější překážku viděl, mimo jiné, v maďarském revizionismu. Platformou, na níž by se mohla odehrávat integrace podunajského prostoru, se po určitý čas zdála být Malá dohoda, ale vývoj poválečné střední Evropy byl zcela opačný a směřoval k větší decentralizaci namísto sjednocení.

V prvních poválečných letech Masaryk opustil federalizační plány a začal, ve shodě s danou politickou situací, uvažovat a postupovat zcela pragmaticky. V letech 1919 – 1923 se zásadně a odmítavě vyjádřil o jakýchkoliv federačních nebo konfederačních plánech v podunajském prostoru. Jasně řekl, že (na rozdíl od Maďarů) si Československo nepřeje žádné Rakousko–Uhersko v nové formě. V memorandu slovenskému politikovi Vavro Šrobárovi prohlašuje: „..Pro nás je dostačující odstranění překážek v obchodu a dopravě.“ V rozhovoru se zahraničními novináři jasně prohlásil, že máme příliš velkou radost z našeho státu, než abychom mysleli na obnovení starých svazků (Szarka 1994: 49). Až počátkem třicátých let se znovu vrátil k ideji možného sjednocení střední Evropy. V rozhovoru s rakouským velvyslancem Markem v Topoľčiankách pronesl, že by pro naše státy a celou střední Evropu bylo nejlepší, kdy, by se Rakousko, Československo a Maďarsko znovu sjednotily a vytvořily svého druhu nové Rakousko–Uhersko (Opat 1994: 114).

Vytvoření jakékoliv federace či konfederace středoevropských států v meziválečném období nebylo reálné. Nástupnické státy si s sebou nesly ohromnou zátěž minulosti a nevyřešené problémy, které stály u jejich zrodu, znemožňovaly (Těšínsko) navázání normálních kontaktů, natož úvahy o vzniku nějaké formy federace. Na vytvoření federace je třeba minimálně dvou subjektů a na politické mapě střední Evropy v té době nebyl ani jeden stát, jehož politická reprezentace by projevila odvahu a přikročila k vážným jednáním s politickou reprezentací druhého státu ohledně budoucí federace. Nebyla to jen chyba politiků, zůstává otázkou, nakolik bylo obyvatelstvo zemí jako Československo, Polsko, Maďarsko, Rakousko atd. ochotno smířit se s ústupky vůči sousedům nebo vlastním menšinám a podpořit vznik nového státního uskupení, byť na federativním základě. Troufám si tvrdit, že i Masaryk si plně uvědomoval chiméričnost podobných představ. Plány na vytvoření velkého soustátí v naší části evropského kontinentu u něho padly definitivně koncem války a pokud se již objevily náznaky možné revize jeho názorů, byly vždy podmíněné nějakým „kdyby“ nebo „až“. K myšlence sjednocené Evropy nebo podunajského prostoru se sice čas od času vracel, zejména v rozhovorech ze zahraničními novináři, avšak v tomto případě se jednalo spíše o slova myslitele nežli o slova politika.

I přes to, že jeho přínos k federalizačním ideám byl v této době v podstatě pouze symbolický a Masaryk již nikdy nepředstoupil před domácí i světovou veřejností s jakýmkoliv federalizačním programem, stále si uchovával respekt u zastánců myšlenky sjednocené Evropy. Anglický dramatik Shaw prohlásil, že si na místě člověka, který by stál v čele sjednocené Evropy, dovede představit TGM. Zakladatel Panevropy Coudenhove-Kalerghi ve svých pamětech uvádí, že dal Masarykovi jednoznačnou nabídku, aby se stal Georgem Washingtonem Spojených států evropských. Nabídka se nesetkala s úspěchem, Masaryk ji odmítl se slovy, že ještě nenastal čas (Coudenhove-Kalerghi 1966: 119; srov.  Samson 1993: 61). Ne že by mu byla myšlenka sjednocené Evropy cizí. Byl však příliš velkým realistou, než aby věřil, v její brzké uskutečnění.

 

Prameny a literatura:

Coudenhove-Kalerghi, R: Mein Leben für Europa, Köln, 1966.

Kovtun J.: Masarykův triumf, Praha 1991.

Kocourek, L.: Cultus pacis Jiřího z Poděbrad – pozdněstředověký projekt sjednocené Evropy. In: Voráček, E., (ed.), T. G. Masaryk, idea demokracie a současné evropanství. 2. díl Sborníku mezinárodní vědecké konference konané v Praze 2. – 4. března 2000, Praha 2001, s. 21 – 27.

Masaryk, T. G.: Nová Evropa, Brno 1994.

Masaryk, T. G.: Světová revoluce. Za války a ve válce 1914-1918, Praha 1930.

Masaryk, T. G.: Problém malých národů v evropské krizi, Praha 1926.

Opat J.: Střední Evropa v Masarykově myšlení nejen po roce 1918. In: T. G. Masaryk a střední Evropa, vyd. Masarykova univerzita v Brně1994, s. 109 – 117.

Radvanovský, Z. : T. G. Masaryk a idea sjednocené Evropy. In: Voráček, E., (ed.), T. G. Masaryk, idea demokracie a současné evropanství. 2. díl Sborníku mezinárodní vědecké konference konané v Praze 2. – 4. března 2000, Praha 2001, s. 53 – 59. 

Samson, I.: T. G. M. a Nová Európa. Geopolitický portrét T. G. Masaryka. In: Masarykův sborník VIII. Ústav T. G. Masaryka, Praha 1993, s. 59 - 64.

Szarka, L.: Zmeny v národnostnej politike T. G. Masaryka po roku 1918. In: T. G. Masaryk a střední Evropa, vyd. Masarykova univerzita v Brně 1994, s. 43 – 50.

Zahradníček T.: Jak vyhrát cizí válku. Češi, Poláci a Ukrajinci 1914 – 1918, Praha 2000


[1]Poznámky:

 Ke vzniku a působení  Demokratické Unie Střední Evropy viz i Kovtun 1991: 493 – 496, 559 – 561, 621. Srov. i velice dobrá práce Tomáše Zahradníčka (Zahradníček 2000: 142 – 146, 208 – 211).



Copyright (c) 2003 Libor Svoboda

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.