Stojarová, V. (2003). Albánská levice v současnosti: Vývoj nástupnických komunistických stran v Albánii. Středoevropské politické studie, 5(2–3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3948/5321
Albánie zaujímá v bývalém socialistickém bloku zvláštní pozici a její vnitřní vývoj je natolik specifický, že lze jen stěží přirovnat k vývoji jiného státu procházejícího tranzicí

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2, ROČNÍK V, LÉTO 2003, ISSN 1212-7817 - PART 2, VOLUME V, SUMMER 2003, ISSN 1212-7817

 

 

Albánská levice v současnosti

Vývoj nástupnických komunistických stran v Albánii

 

Věra Stýskalíková

 

 

Abstract

The article deals with the phenomenon of Albanian successors parties after the demise of Communism. Initially the evolution of the Albanian Labour Party is described. The fall of Hoxha´s regime led to the transformation of the main leading party and constitution of the new parties situated in the left of the political spectrum. The primary concern of the article is to analyze the successors communistic parties in Albania.

Key words

Albanian Party of Labour, Socialistic Party, Social Democratic Party, Communistic Party, Enver Hoxha

 

 

Albánie zaujímá v bývalém socialistickém bloku zvláštní pozici a její vnitřní vývoj je natolik specifický, že lze jen stěží přirovnat k vývoji jiného státu procházejícího politickou, ekonomickou a sociální tranzicí. Její specifičnost spočívá v několika faktorech: Albánská komunistická strana byla založena až v listopadu 1941 a s podporou jugoslávských komunistů se jí podařilo zorganizovat antifašistické hnutí, které ovládalo zemi již před koncem druhé světové války. Albánský komunistický režim byl nastolen zevnitř bez „sovětské pomoci“ a vztahy albánských komunistů s mezinárodním komunistickým hnutím byly na velmi malé úrovni. Tento fakt umožnil Enveru Hoxhovi vystavět autarkický režim, který ve své represi a teroru neměl na evropském kontinentu obdoby. (Jediná země, která lze v tomto ohledu přirovnat je do určité míry Rumunsko.) Hoxhovi se podařilo vybudovat kult osobnosti, na který v současné době navazují nástupnické strany Albánské strany práce, a jež je ve většině případů základem jejich ideologie a potažmo politického programu.

Absence demokratické zkušenosti z meziválečných let a faktická neexistence stranického systému se řadí k dalším specifikům Albánie. Nově vznikající strany neměli možnost navázat na historickou tradici a konstituovaly se na „zelené louce“ s přihlédnutím k vzorům v západní Evropě. Vzhledem k naprosté eliminaci opozice za Hoxhova režimu, minimální intelektuální základně obeznámené s demokratickými principy a oživení klanové společnosti založené na krevní mstě, se stranický systém nachází více než desetiletí po změně režimu v počátcích. Neméně významnou roli hraje i geostrategická důležitost Albánie v nestabilním regionu a početné albánské obyvatelstvo v okolních státech.

S pádem Hoxhova režimu došlo ke vzniku množství stran, z nichž většina nemá jednoduše definovanou ideologii a velice často dochází k jejich fragmentaci. Albánské politické scéně dominují dva hlavní aktéři: Demokratická strana a Socialistická strana. Po zmanipulovaných volbách do parlamentu a do místní samosprávy v roce 1996 kontrolovali demokraté všechny úrovně moci a Albánie se tak v podstatě stala jednostranickým systémem. Tento stav trval až do kolapsu albánského státu (1997) a následných voleb, které ukázaly, že Albánie dvoustranickým systémem zůstala.

Základní konfliktní linie relevantní pro voliče je dělení na strany starého režimu vs. nového režimu. Vzhledem ke specifičnosti albánského vývoje představovala starý režim až do kolapsu státu v roce 1997 Socialistická strana, která se s novým počátkem tranzice přemístila na pozici strany nového režimu. Naproti tomu vůdčí strana v letech 1992-1997, Demokratická strana, je v současnosti personifikována se „zkorumpovaným“ režimem, který oklamal voliče podporou pyramidových fondů. Od roku 1997 je Demokratická strana v opozici a bojkotuje politický vývoj jak na nejvyšší tak na lokální úrovni. S klesající podporou voličstva a narůstající opozicí ve vlastní straně přehodnotil předseda Demokratické strany Berisha v roce 2002 svůj postoj a přistoupil (víceméně) ke konstruktivnímu dialogu.

Tento text je věnován fenoménu nástupnických komunistických stran (srov. Hloušek, Kopeček 2002: 13) v nově se konstituujícím albánském politickém a stranickém systému. Vzhledem ke komplexnosti albánské tranzice bude v textu zachována  časová linie. Primárně se budeme zabývat reformovanou nástupnickou Socialistickou stranou, Komunistickou stranou Albánie a Sociálně demokratickou stranou, tedy stranami, které mají návaznost na Albánskou stranu práce. Je zřejmé, že charakter a dynamiku nových neokomunistických stran nelze vystihnout bez toho, abychom se zabývali vývojem Albánské strany práce a potažmo alespoň částečně nastínili politické procesy a vývoj stranického systému Albánie v devadesátých letech.

1.       Historický vývoj Albánské komunistické strany (Partia Kommuniste ë Shqipërisë - PKSH) resp. Albánské strany práce (Partia ë Punes ë Shqipërisë- PPSH)

 

Vzhledem k faktu, že komunistické hnutí mělo v meziválečné Albánii velmi malou podporu, odmítla Kominterna povolit založení komunistické strany v této zemi. Albánie byla tedy jedinou zemi ve východní Evropě, ve které byla založena komunistická strana až v průběhu druhé světové války přesněji v listopadu 1941. V průběhu jednoho roku od založení strany se jejímu vedení podařilo zorganizovat antifašistické Národně osvobozenecké hnutí, kterému se podařilo zkonsolidovat moc v celé Albánii již v roce 1944.

Albánští komunisté získali vzhledem ke svému postavení v protifašistickém odboji vyšší stupeň legitimity (stejně jako jugoslávští komunisté) než komunistické strany ve východní a střední Evropě, v nichž byl komunistický režim „dosazen“ Sovětským svazem. Již na počátku roku 1946 byla vyhlášena lidová republika a nově zvolený parlament vyhlásil ústavu, sepsanou dle jugoslávského vzoru. Enveru Hoxhovi, který byl současně předsedou PKSH, předsedou vlády, ministrem zahraničí a vrchním velitelem ozbrojených sil, se do konce roku 1946 podařilo eliminovat veškerou opozici s výjimkou malých skupin v severní Albánii. Na svém prvním kongresu v roce 1948 se Komunistická strana Albánie přejmenovala na Albánskou stranu práce.

Hoxha se opíral o několik základních pilířů, které zůstaly neměnné až do jeho smrti v roce 1985. Prvním z nich bylo udržení vládnoucí moci komunistické strany a ovládnutí veškerých aspektů života, zachování nezávislosti a teritoriální integrity Albánie, a modernizace Albánie dle stalinistického sovětského modelu. Po roztržce s Jugoslávií v letech 1947-1948 se Hoxha začal orientovat na Moskvu. Solidní bilaterální vztahy se Sovětským svazem byly zpřetrhány v souvislosti s destalinizací a jejím odmítnutím v Tiraně, z obav z domino efektu resp. možnosti následné deenverizace. Po roztržce s Moskvou navázal v roce 1961 Hoxha vztahy s komunistickou Čínou, které trvaly 17 roků a Tirana se stala po ekonomické stránce naprosto závislá na Pekingu.

V roce 1966 zahájila Albánie dle „čínského vzoru“ vlastní verzi kulturní revoluce, jež naprosto eliminovala veškerou opozici a mezi intelektuály a představovala snahu albánských elit k mobilizaci mas a vystavění státu na principech marxismu-leninismu . Tato snaha byla korunována ústavou z roku 1976, která potvrdila Albánskou stranu práce  jako jedinou vůdčí sílu ve státě, vyhlásila marxismus-leninismus jako oficiální státní ideologii, zakázala náboženství a podřídila armádu straně pod vedením Hoxhy. Eliminace jakékoliv opozice proti státní ideologii byla zajištěna tajnou státní policií Sigurimi.

Enver Hoxha byl několikrát za své období moci konfrontován s odpůrci režimu, či reformisty, kteří vždy podlehli v nerovném boji. Celé poválečné období je spojeno s jeho kultem osobnosti a specifickou cestou albánského socialismu, kterou předurčil. Odmítal revizionistické tendence komunistů v ostatních evropských zemích a čerpal z revolučního poslání marxismu-leninismu. „Západní buržoazie se netají se svým entusiasmem nad faktem, že evropští komunističtí revizionisté se přiřadili k sociálním demokratům a fašistům, aby napadli revoluci, marxismus-leninismus a komunismus všemi svými zbraněmi.“ (Hoxha 1980: 1) Albánský vládce přidal k marxismu, leninismu a stalinismu čtvrtou specifickou doktrínu– enverismus, která spolu s prvními třemi významným způsobem ovlivňuje albánské nástupnické komunistické strany.

2.       Proces liberalizace

 

Za svého nástupce si Enver Hoxha vybral svého žáka Ramize Aliu, který představoval naději na uvolnění a cestu k politickým, sociálním a ekonomickým reformám. Ramiz Alia tuto představu, kterou si vytvořilo mezinárodní společenství, nesplnil a uchyloval se pouze ke kosmetickým reformám zejména ve oblasti zahraniční politiky země. S pádem režimů ve východním bloku (1989) došlo i k určitému uvolnění poměrů v Albánii. Bylo obnoveno Ministerstvo spravedlnosti (zrušené v 60. letech) a nejvyšší vedení  oznámilo propuštění politických vězňů a otevření náboženských svatostánků.

V samotné PPSH došlo k rozkolům ohledně dalšího vedení a vývoje země. Stoupenci tvrdší a tradiční hoxhovské linie ve vedení strany, reprezentovaní dvěma ženami Nexhmijí Hoxhovou a Lenkou Çukovou, se přikláněli k osvědčeným represivním postupům. Druhá část vedení v čeůe s  Aliou, byli spíše pragmaticky orientovaní, a snažili o poněkud mírnější kurz. Ačkoliv Alia započal s reformami, odmítal, aby se Albánská strana práce vzdala svého monopolu moci.  Trval na tom, že Albánie zůstala imunní vůči tlakům, které umožnily v ostatních východoevropských zemích pád totalitních režimů, a obhajoval názor, že Albánie není připravena na demokracii (Biberaj 1999: 49).

Dvě události se staly nejsignifikantnějšími na cestě k politickému pluralismu a vzniku prvních nezávislých politických stran a hnutí: krize na ambasádách a žádost prominentního spisovatele komunistického režimu Ismail Kadare o politický azyl ve Francii[1]. Přestože Národní shromáždění přijalo nový zákon o volbách a začaly vznikat politické strany, nehodlala se PPSH vzdát svého monopolního postavení. V této době vzniklo  na pokyn člena Politbyra Xhelila Gjoniho a ministra obrany Mustaqiho Sdružení dobrovolných aktivistů Envera Hoxhy, jež se stalo zakládající platformou současných albánských komunistických stran.  Tato organizace byla založena v Beratu 12. února 1991 a měla za úkol zinscenovat coup d´etat. Jejím lídrem se stal pozdější předseda Komunistické strany Albánie Hysni Milloshi, který organizoval demonstrace za finanční podpory stranického vedení po celé Albánii. Tito Enveristé byli vyzbrojováni vojskem a používali i jeho dopravní prostředky k pohybu po zemi. V kontextu albánské otázky nelze opominout fakt, že zastánci této linie obviňovali kosovské Albánce z šíření politického pluralismu do Albánie. Přispívali k všeobecnému vyostření napětí a země se ocitla na prahu občanské války.

V semisvobodných volbách[2]  v roce 1991 nahrával PPSH fakt, že opozice neměla možnost se v tak krátkém časovém období zkonsolidovat. Nedostatek finančních prostředků spojený s malou úrovní infrastruktury a neustálým monopolem komunistické strany v médiích zapříčinily, že na základě  většinového systému získala PPSH 169, a největší opoziční Demokratická strana (Partia Demokratike e Shqipërisë - PDSH ) pouhých 75 mandátů z 250 míst v parlamentu (Kuvendi i Republikës së Shqipërisë). [3]

3. X. sjezd PPSH a reakce rigidního a reformistického křídla strany

 

Důležitým mezníkem pro následný vývoj levice ve formujícím se stranickém systému sehrál desátý sjezd Albánské strany práce, který se konal 10. června 1991. Strana se zřekla marxismu-leninismu a cíle vybudování komunistické společnosti, i svého názvu a přejmenovala se na Socialistickou stranu Albánie (Partia Socialiste e Shqipërisë–PSSH). Ve svém programu se přiřadila k principům evropských sociálně demokratických stran, distancovala se od bývalé Strany práce a snažila se nabudit dojem, že je od ní kvalitativně odlišná. Ačkoliv propagovala privatizaci, zasazovala se za uchování zemědělských družstev a uchování státní kontroly nad důležitými průmyslovými sektory. Vzhledem k citlivosti otázky odsouzení diktátorských praktik nezaujala strana v této věci jednotné stanovisko.

Rigidní představitelé stalinistického kurzu strany ohlásili již v červenci založení nové Komunistické strany Albánie (Partia Kommuniste ë Shqipërisë – PKSH), jejíž oficiální datum založení bylo stanoveno na 8. listopadu 1991, den padesátého výročí strany. Do čela byli zvoleni Hysni Mylloshi a konzervativní literární vědec Razi Brahimi. Během pobytu v Severní Koreji podepsal Hysni Mylloshi tzv. Pchjongjanské vysvětlení, které bylo základem strany stalinistického typu. PKSH se profilovala jako strana, jejímž cílem bylo propuštění prominentních osob bývalého režimu z vězení, dále kritikou vyzvednutí ostatků Envera Hoxhy a jejich následným pohřbením na nevýznamný hřbitov a označováním přijímání mezinárodní pomoci za submisi imperialismu. Ustavení takovéhoto subjektu napomáhalo vládnoucí Socialistické straně při transformaci v uskupení socialistického či sociálně demokratického typu a zlepšovalo její percepci u voličů.

Třetí stranou, která se rekrutovala z reformistického křídla bývalého vedení Albánské strany práce, je Sociálně demokratická strana Albánie (Partia Socialdemokrate e Shqipërisë –PSDSH),  jejímž předsedou se stal bývalý ministr školství (1987-1991) Skendër Gjinushi. Předseda strany byl známý v minulosti zejména jako představitel vyjednávání s demonstranty protestujícími proti režimu.

4.       Albánská levice v opozici (1992-1997)

 

S přijetím nového volebního zákona na počátku roku 1992 proběhly v Albánii první plně demokratické volby. Ze 169 stávajících poslanců postavila Socialistická strana pouze 12 do volebního klání. V předvolební kampani se socialisté snažili přesvědčit voliče o naprostém zpřetrhání vazeb s komunistickou minulostí a o budování nové strany demokratického typu. I přes tato stanoviska se jim nepodařilo zvítězit a získali pouze  38 mandátů (z toho 6 přímých a 32 na proporčním základě), zatímco Demokratická strana obdržela 92 mandátů ze 140 míst v parlamentu. Komunistické straně Albánie bylo odevzdáno 0,32 % platných hlasů, což odpovídalo voličskému potenciálu zhruba 5 000 osob. Sociální demokraté obdrželi 4,4 % hlasů, což představovalo po přepočtu 7 mandátů a stali se třetí největší stranou v Národním shromáždění.

Vzhledem ke složitosti kosovského problému, zvýšenému napětí a možnosti eskalace konfliktu do země, se většina stran snažila vyhnout v předvolebním klání těmto otázkám, ačkoliv jejich programy kosovskou otázku zmiňovaly. Socialisté obhajovali pozici národního usmíření a snažili se o užší kontakty s kosovsko elitou. Demokratická strana se od kosovského faktoru snažila distancovat i z důvodu propagace této otázky socialisty, ačkoliv měla v Kosovu své největší příznivce.[4]

Narozdíl od minulé vlády neměli demokraté nejmenší zájem na uchování komunistické strany, jejíž existence oslabovala cleavage starý režim (socialisté) vs. možnost transformace (demokraté). 17. července 1992 byl přijat zákon, který zakazoval existenci politických stran na enveristickém a stalinistickém základě. Zákaz PKSH vedl k jejímu odsunu do ilegality a rozštěpení na několik frakcí, pod vedením Hysni Mylloshiho, Razi Brahimiho, Kristaqe Moska. Poslední frakce se konstituovala v roce 1996 jako Obnovená strana práce, jejíž mluvčím se stal Sami Meta. Všechny tyto frakce disponovaly ilegálně vydávanými periodiky, ve kterých si vyměňovali názory a vzájemnou kritiku.

První zasedání Socialistické strany Albánie konané 10.-12. června 1992 se konalo v duchu prohraných voleb a přípravy na volby komunální. Předsedou strany byl zvolen Fatos Nano, místopředsedou Servet Pëllumbi a Namik Dokle druhým místopředsedou. V následných komunálních volbách slavili socialisté úspěch se ziskem 40,19 % hlasů oproti 43,25 % demokratů. Obsadili 417 (z 932) okresních úřadů, 281 (ze 645, mimo Tirany, jež má zvláštní status) městských úřadů a 1774 (ze 3795 – 46,75 % ) obecních úřadů. I přes  deklarativní odmítání nedokázali socialisté v této době zpřetrhat vazby na bývalou PPSH, což dokládají jejich nejvyšší představitelé, kteří figurovali v druhé či třetí linii bývalých komunistických kádrů. Ideologicky by se dala PSSH spíše přiřadit k levicovým socialistům dle italského vzoru, než k západním sociálním demokratům.[5]

Po zničující porážce v parlamentních volbách 1992 projevovali socialisté velmi slabý vztah k demokratickým principům a hodnotám. Využívali každou příležitost k diskreditaci vládnoucích demokratů a svými postoji významně brzdili demokratický proces. Vedení strany patřilo ke konzervativnímu křídlu Albánské strany práce a sám lídr měl velmi úzké vazby na bývalý režim.[6] Tato skupina militantních členů veřejně obhajovala minulost a praktiky Envera Hoxhy. Druhou frakci vytvořili pragmatičtí komunisté, kteří vstoupili do strany v osmdesátých letech, snažící se o pozitivní hodnocení bývalého režimu. Třetí skupinu představovala mladá generace, která se snažila zbavit zátěže minulosti a oprostit se od marxismu. Tato frakce měla ve straně minimální podporu.

Před volbami v roce 1996 se strana snažila upouštět od své antizápadní (obzvláště antiamerické) rétoriky. Vedení zdůrazňovalo nutnost setrvání na cestě tranzice v případě vítězství a pokračování v politických a hospodářských reformách. PSSH nebyla v roce 1996 natolik transformovaná, aby přesvědčila voliče a západní svět o svém rozchodu s komunistickou minulostí.

Ačkoliv se Sociálně demokratická strana podílela na koaliční vládě demokratů, stále častěji se spojovala s opozičními socialisty v přijímání důležitých transformačních zákonů. Spojenectví PSDSH a PDSH skončilo s referendem  v roce 1994 o přijetí Berishova návrhu ústavy, ve kterém se sociální demokraté spojili se socialisty do opozice proti  přijetí tohoto návrhu. Frakce v Sociálně demokratické straně, vedená Teodorem Laço, se obávala přílišného napojení na Socialistickou stranu, a vytvořila vlastní stranu – Sociálně demokratickou unii (Partia Bashkimi Socialdemokrat-PBSD).

Berishův autoritářský režim (srov. např. Beyme 1996: 166; Biberaj 1999: 350) se zbavoval svých odpůrců nejen z řad komunistů, ale i socialistů.[7] V některých případech paradoxně přispěl k jejich percepci ve společnosti jako albánských mučedníků (budoucí premiér Fatos Nano). Převzetím praktik bývalého komunistického režimu, snahou o prosazení prezidentského systému (návrh ústavy z roku 1994) si Berisha snažil pojistit trvale moc. Ačkoliv byli Albánci dle údajů Eurobarometru nejspokojenější z bývalého východního bloku s probíhajícími reformami, jistil si Berisha vítězství ve volbách v roce 1996 přijetím zákona o genocidě[8], posunutím volebního zákona směrem k více  většinovému systému a zmanipulováním voleb.

Ve volbách v roce 1996 se PSSH podařilo jako jediné levicové straně vstoupit do parlamentu se  ziskem 10 křesel zatímco vládnoucí demokraté získali 122 ze 140 mandátů. Socialistická strana na protest proti zmanipulování voleb zahájila bojkot parlamentu. Sociálně demokratická strana získala pouhé 1,5 % a Sociálně demokratická unie 2 % hlasů voličů, bez zisku mandátů. Místní volby v říjnu 1996 potvrdily vítězství demokratů a Berishova strana zvítězila v  90 % městských zastupitelstev.

5. Socialisté u moci (od roku 1997 do současnosti)

 

Po pádu pyramidových Ponzi schémat v roce 1997[9] a následném stavu anarchie se za přispění mezinárodního společenství konaly volby, které odstartovaly nový pokus o albánskou politickou a ekonomickou transformaci. Socialistická strana zvítězila se ziskem 101 mandátů, Sociálně demokratické straně připadlo 10 a Sociálně demokratické unii jedno křeslo ze 155 členného parlamentu.

S vítězstvím Socialistů  a totálním propadem Demokratické strany se zvětšila šance na legalizaci komunistů. Ze tří frakcí PKSH působících v ilegalitě vznikly tři nové strany: Komunistická strana Albánie (PKSH), Obnovená komunistická strana Albánie (PKSHR) a Nová albánská strana práce (PRPSH). Všechny tři strany byly povoleny Ministerstvem spravedlnosti v období mezi červnem a srpnem 1998. Ve svých programech se tyto tři nástupnické strany zásadně neliší. Nesdílí však stejný postoj vůči osobě Envera Hoxhy a roli Albánské strany práce za bývalého režimu. Osobní animozita lídrů těchto tří stran je znatelná i v reakcích na  krizi v Kosovu a přístupu k albánské otázce.

Jako jediná z těchto tří stran navazuje PKSH organizačně na strukturu Albánské strany práce resp. Komunistické strany práce a spoléhá se tak na již vybudovanou stabilní síť místních organizací. Počet členů se odhaduje na asi 10 000. PKSH je též jedinou exkomunistickou stranou, která měla své zastoupení v parlamentu po volbách v roce 1997 v osobě poslance Maksima Hasani. (Kandidoval za nezávislé a až po legalizaci strany veřejně proklamoval svou kmenovou příslušnost.) Její předseda Hysni Mylloshi v minulosti často kritizoval osobu Envera Hoxhy a propagoval poučení se z chyb Albánské strany práce a bývalého vedení. Založení druhých dvou neokomunistických stran přijímá s animozitou a označuje je jako práci buržoazie, která má za cíl oslabit komunistické hnutí (Lipsius 1998: 540). PKSH si udržuje stabilní vztahy se zahraničními komunistickými stranami, které ji finančně a ideologicky podporují. Příkladem může být iniciativa Hands off Albania, která odsuzuje imperialistický zásah mezinárodního společenství v Albánii v roce 1997 a okupaci země.

Ve vedení Obnovené komunistické strany Albánie se nacházejí bývalí Mylloshiho spolupracovníci Razi Brahimi a Kristaq Mosko. Druhé dvě ostatní strany označuje  jako frakce PKSHR. O osobě E. Hoxhy zaujímala pouze velmi decentní kritiku a ponejvíce ho označuje jako významnou národní postavu.

Nejradikálněji se vyznačuje Nová albánská strana práce, jejíž založení vyšlo z iniciativy Nexhemije Hoxha. Období socialismu označuje jako nejslavnější epochu Albánců a je vedena radikálními enveristy Muharem Xhafou a Agimem Xhekou. Nejdůležitějším cílem strany je vybudování socialistického společenství.

Mezi lídry těchto stran existuje nezměrná animozita a využívají každou příležitost k vzájemnému obviňování z revizionismu, imperialistické submisi, či odklonu od učení Envera Hoxhy. Shodují se víceméně na nálepce Berishova režimu jako fašistické diktatury, která uvrhla zemi do imperialistického jha, reformátora z devadesátých let Ramize Aliu označují jako renegáta a k Socialistické straně se staví velmi nepřívětivě, ačkoliv umožnila jejich vystoupení z ilegality.

Na konci roku 1998 se zformovala Jednotná komunistická strana Albánie, jejímž cílem byla unifikace komunistického hnutí. Zaměřila se na kritiku Hysni Mylloshiho, lídra strany s největší mezinárodní podporou komunistického hnutí. Její obhajoba zásahu NATO v Kosovu jako pomoc kosovským Albáncům vyvolala ostrou polemiku a nejrigidnější komunisté se odvolávali na spisy Envera Hoxhy a jeho přístup k albánské otázce: „Nemůžete se spoléhat na jeden imperialismus v boji proti druhému imperialismu… V případě útoku velmocí na Jugoslávii se albánský lid postaví za lid jugoslávský.“ (Hoxha 1978: 3) Albánské nástupnické komunistické strany se výrazně neprofilují ve stranickém systému a upřednostňují skrytou činnost napojenou na mezinárodní hnutí, která v pravý čas uskuteční revoluci s cílem nastolení socialistické společnosti. Je tedy velmi těžké získat jakékoliv informace o jejich činnosti a vývoji. Jejich politická podpora je minimální, což dokazuje absence zástupce komunistické strany v parlamentu.

Ve vedení Socialistické strany zůstali skalní komunisté v čele s Fatos Nanem, který usedl do křesla premiéra již v roce 1991. S vítězstvím Demokratické strany byl Nano uvězněn a po puči v roce 1997 se opět vyhoupl na post předsedy vlády, který si vybojoval i v roce 2002. Od roku 1997 si Socialistická strana udržuje vedoucí pozici. (Ve volbách v roce 2001 získala 73 křesel ve 140 členném parlamentu.) Strana je vnitřně rozpolcená, což se projevuje vnějškově i na častém střídání vlád, jež se dožívají průměrně jednoho roku.  Od roku 1997, ke kterému můžeme datovat nový počátek tranzice byla 6x sestavena nová vláda. (Pouhé výměny na ministerských postech nejsou započítány. Po volbách v roce 1997 byla sestavena vláda pod vedením Fatose Nana, který byl propuštěn z vězení; po krizi  v souvislosti se smrtí Azema Hajdariho[10] došlo v srpnu 1998 k sestavení nové vlády Pandeli Majka; rozkol v Socialistické straně vynesl na post předsedy nové vlády Ilyra Metu v říjnu 1998; po volbách v září 2001 byla sestavena vláda a premiérem se stal opět Ilyr Meta; boje ve vládnoucí Socialistické straně byly příčinou ustavení vlády v čele s Pandeli Majkem v březnu 2002 a následně pod vedením Fatose Nana v červnu téhož roku.)

Předvolební program PSSH v roce 2001 sliboval členství země v NATO a EU; hospodářský růst 7-9 %; privatizaci energetiky, telekomunikací, dopravy; odstranění nezaměstnanosti minimálně 15 000 osob ročně, bydlení pro 30% bezdomovců, získání pracovního povolení pro 10 000 Albánců ročně v Itálii a Řecku (Neke 2001: 333). S příchodem Ilyra Mety a Pandeli Majka došlo k omlazení strany a  objevila se naděje na úplnou transformaci ve stranu sociálně demokratického typu. Poté co Fatos Nano upustil od myšlenky kandidatury na prezidenta republiky, vrátil se k autoritářským a nedemokratickým praktikám uvnitř strany. Po vnitropolitických bojích ve straně získal křeslo předsedy PSSH a následně i křeslo předsedy vlády.

Politické působení Fatose Nana lze shrnout do dvou etap dle volebních období. Po volbách v roce 1997 se zaměřil na ostrakizaci členů Demokratické strany, kteří stáli ve vedení státu, a po volbách v roce 2001 se snažil eliminovat politické odpůrce uvnitř Socialistické strany. Na albánské politické scéně dominuje prvek absence demokratické zkušenosti a politické kultury, což je příčinou nevyzrálosti politického a stranického systému. Se setrváním Fatose Nana ve vedení strany je vcelku nepravděpodobná možnost transformace, oproštění se od komunistických kořenů a praktik bývalého režimu. Absence relevantních komunistických subjektů též straně neumožňuje výrazněji se profilovat posunem od levice ke středu.

V programu Sociálně demokratické strany, která je zastoupena v koaliční vládě, jsou obsaženy sociální cíle bez většího upřesnění. Strana do svých cílů zahrnula namísto členství v NATO a EU, vyřešení otázky Kosova. Strana se od svého založení významně posunula ze středové pozice nalevo a nabízí alternativu voličům Socialistické strany, kteří jsou nespokojeni se stávající vládní garniturou.

6. Závěr

 

V albánském prostředí, ve kterém absentuje demokratická zkušenost, ještě v roce 1998 existoval stav anarchie, bezvládí, a ve kterém došlo k naprostému kolapsu státnosti, lze jen velmi těžce hovořit o čitelném stranickém systému. Albánská společnost je nevyzrálá  s všeobsáhlou korupcí a normalitou nedemokratických praktik. Politické strany se jen velmi těžce vymezují na pravolevém spektru a jejich klasifikace dle ustálených politologických schémat je víceméně nemožná a zavádějící. Jejich politické programy nelze označit za standardní a vymezení politických cílů je víceméně nahodilé a bez koncepce. Tento fakt souvisí i s nevyzrálostí albánské elity, která měla minimální možnost studia politických demokratických systémů či ekonomie v zahraničí. Politická praxe je praktikována metodou pokus-omyl. Následující pokus o vymezení politických stran lze tedy chápat pouze jako orientační.

Vzhledem k naprosté eliminaci opozice za Hoxhova represivního režimu, má celá politická elita (nejenom levicová) návaznost a úzké vazby ke „kmenové“ Albánské straně práce. Většina současných lídrů nynějších politických formací tvořila vedoucí vládní garnituru minulého režimu. Z Albánské strany práce vzešly dva následnické proudy: neokomunistický a socialistický (sociálně demokratický).

Po 10. sjezdu Albánské strany práce se její tvrdé konzervativní křídlo odštěpilo a založilo Komunistickou stranu Albánie (PKSH), jež od roku 1992 působila v ilegalitě. Ideologie strany je odvozena od marxismu-leninismu, stalinismu a do určité míry enverismu. Její členové jsou velmi úzce napojeni na mezinárodní komunistické hnutí, které činnost strany významně podporuje. Strana přebrala i strukturu lokálních stranických organizací a voličskou obec. Po vítězství socialistů v roce 1997 vystoupila z ilegality. Její působení je známo pouze vymezené voličské obci a strana se významně neprofiluje na politické scéně. Její pozice je marginální a strana netvoří relevantní stranu ve stranickém systému Albánie. V albánských politických stranách hraje významnou roli animozita vedoucích představitelů stran, jež vede ke štěpení na frakce a vznik následnických stran. Společně s legalizací stran založených na komunistické ideologii vznikly i další dvě strany, které se od PKSH liší pouze v přístupu ke kritice osoby Envera Hoxhy. Rigidní křídlo neokomunistických stran zůstává nadále rozštěpené a jeho vývoj lze jen stěží predikovat.

Na socialistickém křídle vzešlém z bývalé Albánské strany práce se vymezily Socialistická strana Albánie a Sociálně demokratická strana Albánie. PSSH se zařadila již na počátku tranzice k relevantním politickým subjektům a od roku 1997 sestavuje vládu. Ačkoliv tvořila společně s PDSH páteř bipartistického systému, její státotvorná role je diskutabilní. Za Berishova režimu byla opoziční stranou, jež významným způsobem brzdila politické a ekonomické reformy. Strana je úzce spjata s osobou Fatose Nana, který má velmi úzké vztahy na minulý režim a jako předseda strany neponechal prostor k jakékoliv diskusi uvnitř stranické organizace v otázkách dalšího vývoje (např. až v roce 1996 souhlasil s odstraněním jména Karla Marxe z politického programu PSSH). Volby v roce 1997 neukázaly vítězství socialistů, nýbrž porážku Demokratické strany. PSSH se k moci dostala ne díky svému programu, nýbrž na základě důsledků působení předešlého Berishova režimu, který voliče přivedl pod hranici chudoby.

S příchodem k moci začal Fatos Nano s likvidací příznivců Demokratické strany ve všech státních sférách. Soudy, univerzity a média podřídil politické kontrole. V souvislosti se Socialistickou stranou Albánie nelze v žádném případě hovořit o úspěšné transformaci, ačkoliv se v politických programech významně přibližuje k socialistickým stranám západního typu. Její rozchod s marxistickou ideologií a výstavbou socialistického společenství není zcela jasný a zřetelně uchopitelný. I přesto, že strana propaguje vstup do západních demokratických organizací, nelze její transformaci označit za dokončenou. Brzká šance na konsolidaci strany zmizela odstraněním mladé generace lídrů (Ilyra Metu, Pandeli Majka) v roce 2002 a se současným autoritativním vedením Fatose Nana, lze jen stěží předpokládat její rychlou transformaci na stranu západního sociálně demokratického typu.

Sociálně demokratická strana je relevantní politická strana, jež se ze středové pozice pomalu přesouvá na levici a lze ji zařadit do socialistického proudu. Od poloviny devadesátých let soustavně volí s PSSH a od roku 1997 s ní vytvořila vládní koalici. Vzhledem k nespecifičnosti a nejasnosti svého politického programu oportunismu je však tato typologizace orientační.

Nestabilita a nevyzrálost albánského politického systému velmi ztěžuje jakoukoliv předpověď vývoje neustáleného albánského stranického systému, potažmo albánské levice. Lze předpokládat, že albánské komunistické strany, reprezentující krajní levici, zůstanou alespoň po nejbližší období fragmentovány. V dlouhodobé perspektivě lze v případě omezení osobních animozit  a uvědomění si  marginalizace strany očekávat jejich sjednocení. Kompletní transformace Socialistické strany není možná bez výměny jejího vedení. V případě, že se Fatos Nano rozhodne kandidovat na prezidentskou funkci v prezidentských volbách v roce 2006 (za předpokladu, že se neuskuteční  předčasné volby,  odstoupí ze svých stranických funkcí bez následníka podobného typu, lze očekávat omlazení stranického vedení a naději v  úplnou  transformaci strany.

 

Použité prameny a literatura

 

BIBERAJ, E. (1999): Albania in Transition. The Rocky Road to Democracy, Oxford, Westview Press.

 

DAWISHA K., PARROT B. (1997): Politics, power and the struggle for democracy in South-East Europe, Cambridge University Press UK.

 

FIALA P., HOLZER J., STRMISKA M. a kol. (2002): Politické strany ve střední  a východní Evropě. Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích, Brno, MPÚ.

 

FIALA, P., STRMISKA M. (1998): Teorie politických stran, Barrister & Principal, Brno.

 

HOXHA, E. (1980): Eurocommunism is anti-comunism, THE ISTITUTE OF MARXIST – LENINIST STUDIES AT THE CC OF THE PLA. http://www.marxists.org/reference/archive/hoxha/works/euroco/env2-1.htm

 

HOXHA, E. (1978): Imperialism and revolution, Tirana, http://www.marxists.org/reference/archive/hoxha/works/imp_rev/toc.htm

 

HOPPE, H.-J. (1993): Das Profil der neuen politischen Elite Albaniens, Köln, Bundesinstitut für ostwissenschaftliche und internationale Studien.

 

HRADEČNÝ, P. (1972): Albánie v letech 1918-1948 : příspěvek k problematice hospodářsko-společenského a politického vývoje země v nejnovějším období, disertační práce, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Brno.

 

NOVÁK, M.(1997): Systémy politických stran, Sociologické nakladatelství, Praha.

 

Časopisecké zdroje:

 

Gostentschnigg, K.: Die Pyramiden –Affäre Albaniens. Verlauf, Folgen, und Lösungen, Südosteuropa, 47 Jhg., 3-4/1998, S. 117-.127.

 

KIM L.: The Free Press in the New Albania. Südosteuropa, 43Jhg.,9-10/1994, S. 570-575.

 

LIPSIUS, S.: Kommunistische Parteien in Albanien und Kosovo –Vorbild Enver Hoxha?, Südosteuropa, 47 Jhg., 10-11/1998, S. 534-546.

 

SCHMIDT-NEKE, M.: Albanien vor einer neuen Wende? Der Verfassungsreferendum und seine Konsequenzen. Südosteuropa, 44 Jhg.,1-2/1995, S. 65-88.

 

SCHMIDT-NEKE, M.: Die Normalität als Ereignis: die Parlamentswahlen in Albanien 2001, Südosteuropa, 50 Jhg., 7-9/2001, S. 324-345.

 

SCHMIDT-NEKE, M.: Regierungswechsel in Albanien: die Rückkehr der Krise, Südosteuropa, 47 Jhg., 10-11/1998, S. 516-533.

 

SCHMIDT-NEKE, M.: Die albanischen Parlamentswahlen vom 26. Mai 1996: Geburtsstunde eines autoritäten Systems? Südosteuropa, 45 Jhg., 8/1996, S. 567-588.

 

SCHMIDT, F.: Generationskonflikte in Albaniens großen Parteien, Südosteuropa, 49 Jhg., 1-2/2000, S. 32-50.

 

Internetové zdroje:

 

Albania – Law on Major Constitutional Provisions 1991, http://www. oefre.unibe.ch/law/icl/al00000_.html

 

Albanian Constitution 1998, http://www.ipls.org/services/kusht/intro.html

 

Albanian Institut for International Studies (2002): Albania- A Weak Democracy a Weak State, Report on the State of Democracy in Albania, www.aiis-albania.org

 

The Centre for Peace in the Balkans, http://balkanpeace.org

 

East European Constitutional Review, http://www. law.nyu.edu/dece

 

PETTIFER J.: The Albanian Election 2001: Legitimacy, Stability and the OCSE, Conflict Studies Research Centre, G82, http://www.ppc.pims.org/csrc

 

RAMA S.S.: Failed Transition, Elite Fragmentation and the Parliamentary Elections of June 29, 1997, International Journal of Albanian Studies, http://www.albanian.com/IJAS

 

Dr. SMITH M.A.(2000) : Albania 1999-2000, Conflict Studies Research Centre, G82, http://www.ppc.pims.org/csrc

 

 

 

Poznámky

 


[1] Krize na ambasádách byla vyvolána umožněním emigrace rodině Popaj, která žila na italské ambasádě od roku 1985. Po zveřejnění této zprávy začali Albánci obléhat čtvrť se zastupitelskými úřady a domáhat se udělení politického azylu.  Ismail Kadare je nejznámější albánský spisovatel, který byl svým způsobem velmi loajální režimu. Jeho žádost o azyl tedy albánskou veřejnost šokovala.

[2] Politické strany neměly stejné podmínky v předvolební kampani, jelikož Albánská strana práce měla kontrolu nad všemi médii a disponovala většími volebními možnostmi, založenými na dlouholeté tradici kontrole veškerého života v Albánii. Albánská veřejnost se obávala postihu ze strany tajné policie Sigurimi v případě protirežimní volby. V průběhu voleb došlo též k falšování výsledků.

[3] Od změn v roce 1990 došlo k několika změnám volebního systému (1991,1992,1996,1997,2001). V současné době se očekává přijetí nového volebního zákona, který by měl přinést větší proporcionalitu volebních výsledků. Ve volbách v roce 1991 zaplnilo jedenáct politických stran 1 074 kandidátek na 250 míst v jednokomorovém Národním shromáždění při použití většinového volebního systému. 4. 2. 1992 byl přijat nový volební zákon, který rozdělil zemi na 100 volebních okrsků. 100 mandátů mělo být rozděleno většinovým systémem v jednomandátových volebních okrscích, ostatní mandáty na bázi poměrného zastoupení. V jednomandátových volebních okrscích se stal vítězem ten, kdo získal buď v prvním kole víc jak 50 % hlasů, nebo nejvíce hlasů v druhém kole. Strany, které vyplnily kandidátky v minimálně 33 volebních okrscích a minimálně 9 administrativních okrscích, splňující 4 % volební práh, mohli obdržet dodatečná místa v parlamentu, minimálně 40. Parlament by měl mít minimálně 140 mandátů, ale počet dodatečných mandátů může být rozšířen, aby byla zaručena proporcionalita. Strany, založené na etnickém základě byly zakázány. Po tlaku mezinárodního společenství, se Omonia přejmenovala na Unii pro lidská práva, která byla otevřená všem Albáncům, ale v podstatě reprezentovala pouze řeckou menšinu. Všechny strany kromě Demokratické strany se snažily před volbami v roce 1996 o změnu volebního zákona směrem k více proporčnímu systému. Jelikož Demokratická Strana měla majoritu v parlamentu, byl přijat volební zákon, který ještě více posiloval většinový systém. Jednomandátové obvody vzrostly z původních 100 na 115, zatímco počet proporčních mandátů klesl ze 40 na 25. Rozdělení proporčních mandátů upřednostňovalo strany, které získaly většinu ve 115 jednomandátových obvodech. Změny byly též namířeny proti malým stranám, které se chtěly spojit do aliancí: každá strana v alianci musela dosáhnout 4% celkových hlasů, aby obdržela přesahující mandáty. Nový volební zákon dal do rukou prezidenta určení hranic volebních obvodů. Po krizi v roce 1997 vedl speciální konvoj OBSE v čele s Franzem Vranitzkym předvolební debaty o změně volebního zákona. Nový volební zákon stanovil 115 křesel dle většinového systému a 40 dle proporčního systému. Volby v roce 2001 přinesly i změnu volebního zákona. Pro účely voleb je území Albánie rozděleno do 100 jednomandátových volebních obvodů, přičemž jejich hranice nesmí být změněny v posledních 6 měsících mandátu parlamentu. Komise pro stanovení hranic volebních okrsků je svolána každých 5 roků (počínaje 1. 8. 2002), aby přehodnotila stávající hranice volebních obvodů. 100 křesel je voleno většinovým systémem jednomandátových volebních obvodů, 40 křesel v parlamentu proporčním systémem za předpokladu, že strana získala alespoň 2,5%  a koalice minimálně 4%. V případě, že kandidát nezíská v jednomandátových volebních obvodech absolutní většinu, koná se za dva týdny druhé kolo, ve kterém je třeba získat většinu prostou. Parlament je volen na čtyřleté volební období.

[4] Ibrahim Rugova či Adam Demaçi veřejně podporovali PDSH, ačkoliv toto úsilí mělo spíš negativní percepci v okruhu Berishy.

[5] Italská vláda Bettino Craxiho též otevřeně podporovala Socialistickou stranu a projevovala znepokojení nad podporou demokratů USA. Craxi přijal čestné členství v PSSH a do určité míry legitimizoval stranu v socialistické podobě.

[6] Fatos Nano pracoval v Institutu Marxismu-leninismu, vedeném Nexhmijí Hoxhovou, v letech 1991-92 předsedal tehdejší vládě a naprosto odmítal demokratický pluralismus. Stejně tak Servet Pëllumbi, který ještě v roce 1991 označil západní snahy o zavedení politického pluralismu v Albánii jako politický terorismus proti marxismu-leninismu.

[7] Po dlouhých debatách byla obviněna a odsouzena Nexhmije Hoxha, Ramiz Alia a další prominenti minulého režimu. Rozsudky byly vyneseny na základě obvinění z korupce a zneužívání moci. Vdova po diktátorovi obdržela nejdelší rozsudek –11 roků a na svobodu se dostala až v roce 1997, na rozdíl od ostatních, kteří profitovali z nového trestního zákoníku a byli propuštěni v roce 1995. Lídr socialistů Fatos Nano byl v červnu obviněn, že za svého krátkého působení ve vládě zpronevěřil 8 milionu dolarů. Hon na čarodějnice pokračoval odsouzením bývalého premiéra Vilsona Ahmetiho (zneužití moci), ředitele Národní banky Ilyra Hotiho a dalších.

[8] Zákon o genocidě a zločinech proti lidskosti spáchané v Albánii za komunistické vlády pro politické, ideologické, či náboženské motivy, přijatý parlamentem v září 1995, zakazoval prominentům bývalého režimu a spolupracovníkům Sigurimi zastávat veřejné funkce až do roku 2002.

[9] Pyramidové fondy byly podporované vládou a slibovaly obrovskou návratnost investic. Obyvatelé Albánie rozprodali veškerý svůj majetek a s vizí rychlého bohatství do těchto fondů investovali.

[10] Azem Hajdari byl zavražděn neznámým střelcem 12. 9. 1998. U příležitosti jeho pohřbu se přívrženci Demokratické strany pokusili o státní převrat, vtrhli do vládních budov a televize a na čas je okupovali.



Copyright (c) 2003 Věra Stojarová

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.