Holzer, J. (2003). Ruská politika a fenomén politické kultury. Středoevropské politické studie, 5(2–3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3947/5320
ku

1

 

RUSKÁ POLITIKA A FENOMÉN POLITICKÉ KULTURY

 

Jan Holzer

 

Abstract: Aim of this article is the presentation of author´s thoughts on the phenomenon of political culture in Russian Post-Soviet reality. Result of this attempt is description of historical changes of political culture of main political players in Russian society, from tsarist era to the contemporary situation. As partial topics of this article it´s possible to name the behaviour of the electors and the parties and their ability (willingness) to accept autonomous and original solutions, or to use traditional parochial methods.

 

Key words

Political culture, Civic Culture, Russian Federation, Russian Political Parties.

 

 

Téma politické kultury ruské politiky představuje jeden z vrcholů mytologizace teoretické i praktické recepce veřejně-politického života carského, sovětského i současného Ruska. Právě šablonovitě pojímaný fenomén údajně naturálně a neodvolatelně nízké ruské politické kultury je totiž používán jako důkaz všech nedokonalostí ruského veřejného prostoru a pochopitelně také aktérů, kteří se v něm pohybují. Jinými slovy tedy jako důkaz (jeho, jejich) tragické zaostalosti v porovnání jak se standardy západoevropskými, tak koneckonců i se středoevropskými.

Odpovídá ovšem tento předpoklad skutečnosti? Jsou opravdu schémata konstruovaná na parametrech a logice fungování politických procesů vyspělých demokracií tím nejvhodnějším (ve smyslu jediným možným) komparativním materiálem pro zisk skici o ruské politické aréně a jejích účastnících? Skici nutně kontrastní a evidentně normativně zabarvené? Musí nutně specifičnost a odlišnost odůvodňovat hierarchizaci a následné kazatelské poznámky? A nakonec - musí vůbec mít v této rovině pojem (politická) kultura nutně hodnotící rozměr a nebylo by lépe upřednostnit jeho obsahovou estetiku před axiologickou kvalitou?

Ostatně, Almondovo a Verbovo klasické vymezení tzv. politické kultury odkazuje navzdory své snaze o vytvoření objektivní analytické báze spíše k subjektivně vnímaným momentům a reflexím. Nabízí tak jen s obtížemi kvantifikovatelný a v řadě ohledů problematický rámec pro pevnější zachycení kultury veřejných projevů rozmanitých politických subjektů: počínaje jednotlivci, přes politicky činné skupiny a konče široce pojatými entitami kupříkladu typu národa. Viz již samotná definice pojmu „politická kultura“, předpokládající, že tento termín znamená souhrn individuálních i skupinových názorů, postojů a hodnot určité části politického systému, a že se jedná o syntézu „relativně trvalých morálních, etických a psychických vlastností a motivací jednotlivců, sociálních skupin, tříd, národností a národů, soubor hluboce zafixovaných politických poznatků, zkušeností, tradic a hodnot působících na politické myšlení a chování“. Naznačená komplikovanost takto orientovaného heuristického procesu přitom spočívá především v nesnadné operacionalizovatelnosti parametrů posuzovaného objektu z hlediska „kvalit” jeho jednání a v nebezpečí subjektivizace jak získávaných dat, tak jejich následného kritického zhodnocení.

Na druhé straně ani privátní, ba často spíše intuitivní recepce politické sféry a jejích kvalit nemusí brát své inspirace z absolutního vzduchoprázdna a může představovat víceméně přirozený odraz daných obecných nálad, nadějí a (dez)iluzí. V tomto smyslu zůstává již po desetiletí téma politické kultury výraznou součástí politologických bádání. Jejich průvodním jevem je ovšem, jak již bylo naznačeno, zjevně podstatná normativní složka, vytvářející mj. prostor pro pokárání, či naopak pochvalu příslušných posuzovaných objektů. A tudíž i pro přísné, či naopak tolerantní, v každém případě však hodnotící soudy a svou podstatou jen těžko apolitické náměty k případné „nápravě”. Pracovat s takto orientovanými tezemi tudíž představuje náročný a výsledkem nejistý metodologický postup.

I při vědomí uvedených skeptických postřehů se nicméně jeví jako zajímavé téma politické kultury neodložit stranou, zvláště pak z hlediska reálií postkomunistických zemí, konfrontovaných právě s komplikovaností procesu obnovování zdravých návyků a přirozených politických reflexů. Do zcela zvláštního světla se pak dané téma dostává v souvislosti s ruskou politickou praxí. A to především vzhledem k obecné skepsi, která stran výstupů každodenní praxe ruské politiky a naprosté většiny jejích aktérů, v čele s politickými stranami, z hlediska fenoménu politické kultury panuje. Ta přitom není založena „pouze” na víceméně banálních postřezích o negativních dopadech dědictví sovětské éry jako základním problému postkomunistické politické kultury současného Ruska. Byť totiž většina Rusů skutečně i v současnosti pojímá politiku, a tím pádem i politické strany, právě prizmatem komunismu, konkrétně pak zkušenostmi předcházející sedmdesátileté praxe KPSS, není argumentace na podporu parochiálně-podřízeneckých charakteristik ruské politické kultury postavena na čistě exkomunistické reflexi. Naopak, používaný důkazní materiál pracuje s celou řadou kulturně-filosofických a psychologických charakteristik, opírajících se o historické souvislosti jednotlivých etap budování ruského politického národa.

Na pozadí těchto poznámek je cílem tohoto textu jednak zamyšlení nad proměnami politické kultury Ruska v jednotlivých etapách jeho moderního vývoje,[1] jednak základní rozbor jednotlivých aspektů politické kultury aktérů pohybujících se na ruské politické scéně, především pak stranických subjektů, a modelů vnímání politických elit ruskými voliči. Z této báze by pak měl vyplynout i pokus o verifikaci, či naopak vyvrácení naznačeného předpokladu-stereotypu o neodvolatelně „nízké” politické kultuře ruské politiky.

 

* * *

 

V logice samotného Almondova a Verbova konceptu spočívá, že aplikace termínu politická kultura nemá zásadnějšího časového ohraničení než moderní érou. A tak již spojení „politická kultura Ruska carského, popř. sovětského“ má své opodstatnění a vyvolává řadu asociací svázaných s těmi nejzapeklitějšími stránkami ruské politiky. Neboť nejedna z interpretací ruské historie posledních dvou století je založena právě na předpokladu plné kontinuity předrevoluční carské a následné sovětské politické kultury, vycházející ze samotných hlubin ruských dějin a civilizace (srovnej např. White 1979).

Pro takto orientované náhledy je možno jako reprezentativní listinu údajně typických rysů jak dávné, tak sovětské a pohříchu i současné ruské politické kultury (mentality), označit např. výčet M. Galeottiho. Podle něj je (1) silně autoritativní a absolutistická, s absentujícími formálními omezeními moci, (2) postavená na mystické autoritě a opírající se o duchovní mandát (od Boha, marxismu-leninismu apod.), což způsobuje, že jakýkoli nesouhlas je vnímán jako nepřípustná hereze, ohrožující základy celé soustavy, a (3) identická s projevy státní moci, již charakterizuje hluboká, ba nepřekročitelná propast mezi vládci a ovládanými. Z těchto znaků pak plyne i autorova skepse nad reálnými právy (4) chudého a atomizovaného lidu, který se tlaku shora přirozeně brání; a to jednak hledáním útočiště v pospolitém životním stylu (což se odráží v silně zakořeněných korporativních parametrech ruských socioekonomických struktur), jednak pasivním až fatalistickým životním náhledem (Galeotti 1998: 19). Odkaz na „nejlepší” tradice ruské literatury má v tomto smyslu více než kulturologický akcent.

Tento takřka deterministický přístup, pracující s jakoby provždy daným a velmi zjednodušeně řečeno „asijským“ kódem ruského veřejného života, ovšem není přijímán všemi autory. Např. A. Solženicyn, identifikující jako podstatné znaky „starobylé ruské duše“ mj. otevřenost, hrdost, prostotu, snášenlivost, jakýsi zvláštní fatalismus, dále zřeknutí se honby za úspěchem či snahu neobviňovat jiné a hledat chyby u sebe, se domnívá, že většina těchto v jeho chápání pozitivních charakteristik byla právě bolševickou mocí narušena (Solženicyn 2002: 133-136). Problém přirozeně tkví již ve vlastním výčtu rysů ruské veřejně-politické sféry, který má (a ani nemůže nemít) u jednotlivých autorů emocemi zabarvený, subjektivní, ba ideologický podtext. Proto se např. pesimistická koncentrace některých autorů na vítězství bolševiků v roce 1917 jako klíčový bod moderních ruských dějin zdá být argumentem stvrzujícím věčnou kulturně-civilizační propast mezi Ruskem a západní Evropou. A naopak optimistické vidění vývoje Ruska ve XX. století, typické např. právě pro A. Solženicyna, spatřuje (či chce spatřovat) v sovětském komunismu z hlediska ruské historie spíše tragickou anomálii. Debata, který z těchto táborů má pravdu, a to stále více i na bázi současného směřování Ruska jelcinovského či putinovského, přirozeně stále pokračuje.

Lze ovšem, a pravděpodobně je to v tuto chvíli i namístě, sestoupit o stupeň níže od obecných kulturologických postřehů k analýze chování politických elit a jednotlivých politických aktérů. A zde je namístě přiznat, že již při srovnání každodenního chování politické honorace carského Ruska se soudobými standardy západoevropských soustav najdeme řadu odlišností; či lépe vyjádřeno opožděností.[2] I když pomineme situaci před rokem 1905, pak zjevná je orientace carských elit na centralistické, intervencionistické a kolektivistické postupy při oslovování mas. Toto konstatování se přitom týká nejen dvorních kruhů, ale i ostatních na scénu vstupujících veřejných aktérů; tedy včetně politických stran, liberálně orientované nevyjímaje. Odpovídalo to panujícímu modelu vlády: zbyrokratizovanému, centralizovanému a autoritativnímu, přitom silně personifikovanému a postrádajícímu funkční kontrolní mechanismy (popř. důvěru v jejich perspektivu). V tomto smyslu je nutno hovořit o klasickém parochiálním charakteru politické kultury předrevolučního Ruska, s typickou absolutní orientací veřejnosti na stát a jeho struktury a takřka naprostou absencí prvků individuální aktivity a odpovědnosti či ochoty k participaci.

Na druhé straně nelze zcela ignorovat změny, ke kterým v byť i jen krátkém období let 1905-1917 došlo. Jakkoli totiž zůstával hlavním iniciátorem velmi pozvolného (ale zaznamenatelného) procesu liberalizace sociopolitických a ekonomických podmínek soudobého Ruska především stát, či spíše pouze některé jeho struktury, ještě před první světovou válkou se začaly projevovat určité pozitivní trendy: viz např. pozoruhodný vzestup entuziasmu podnikatelských vrstev. Možná (očekávatelná) kladná role stranicko-politických aktérů, ať již majících parlamentní charakter, nebo se pohybujících mimo Dumu, byla ovšem v těchto tendencích pohříchu limitovaná jejich setrvávající orientací na maximální mobilizaci veřejnosti. Právě absolutizace cílů jednotlivých stranicko-politických strategií, jejich zaměření na světodějnost vlastních výstupů a paralelní silně přezíravý náhled k nápravě detailů každodenního života či běžným participačním postupům (viz např. povýšený vztah stranických elit k jevu voleb) tak představovaly největší překážky pro dynamičtější modernizaci a zkulturnění celého ruského politického sektoru.

V pozadí následného grandiózního úspěchu bolševické taktiky tedy, zdá se, nestál pouze údajný v historii zakotvený sklon ruské mentality k bezohlednosti, krutosti či agresivitě a zároveň fatalistickému přijímání těchto „bičů božích“. Tento sklon přitom má mít svůj původ v asijských (mongolských, tatarských atd.) vlivech, které v souvislostmi s nástupem moskevského centra převládly nad elementy proevropské prozápadní orientace, spojovanými v literatuře např. s kupeckými sociokulturními hodnotami Novgorodu či Tveru. Namístě je spíše zdůraznit z hlediska vývoje Ruska přirozenou nepřipravenost parochiálně orientovaných mas na masivní mobilizační postupy soudobých politických elit; a to jak vládnoucích, tak opozičních. Plody tak přinesla existence „dvojí Rusi“: na jedné straně Rusko elit, v daných reáliích silně nadreprezentované „nobility“, na straně druhé miliónové masy Rusů i jiných národů a národností, zjevně „podreprezentované neprivilegované sociální vrstvy“ (White 1979: 26), neovládající (navíc slabé) nástroje institucionální artikulace zájmů, a navíc i postrádající důvěru v možnost pozitivní změny.[3]

Významnou roli z hlediska revolučního výbuchu pak sehrála i atmosféra všeobecného kulturního zmaru, ba zániku evropské civilizace, zprostředkovávaná za Západu a následně rozvíjená soudobou ruskou filosofií (V. Solovjev, N. Fedorov ad.). Úniky k utopismu a kosmickým teoriím,[4] úzkost z krize, ba pocity zmaru a beznaděje jako výrazné psychologické aspekty soudobé éry, navíc umocněné válkou, každopádně nebyly v daném období výlučným znakem ruských reálií, ale měly celoevropský kontext.

V intencích předchozích poznámek se přechod od romanovského samoděržaví přes krátké období parlamentního konstitucionalismu k bolševické éře nutně nejeví jako „logická“, ne-li „výlučná“ ruská záležitost. Následný úspěch mohutného sovětského projektu byl umožněn spíše slabostí stávajících sociopolitických struktur než jejich zdánlivými kulturologickými charakteristikami, zcela v intencích leninské teze o Rusku jako „nejslabším článku řetězu“. A to navzdory některým paralelám, které vůči carské éře následně budovaný sovětský model nabídl: viz personifikaci politické moci, kde roli spasitele národa po carovi převzal vůdce revoluce V. I. Lenin, či zachované všemocnosti státu, po revoluci ovšem umocněné řízenou likvidací všech sociálních a institucionálních mezičlánků a legitimizujících zprostředkovatelů. Přechod k monopartismu a odstranění opozičních stran znamenaly pouze parciální projevy těchto změn. A tak ve srovnání s rychle se etablující sovětskou politickou praxí se náhle i zcela nedokonalé praktiky stranických subjektů v předchozí dvanáctileté konstituční éře zdály být z hlediska teorie demokracie nedostižným ideálem. Stran možnosti zakořenění funkčních a moderních mechanismů politické participace se tedy perioda let 1905-1917 ukázala jako extrémně krátká a pro stabilitu výstupů nedostatečná. Roli ruských politických stran je pak nutno vnímat jako velmi dvojznačnou: modernizační, ale zároveň destruující.

V reáliích sovětského Ruska (a v širším slova smyslu komunistického tábora) měl kupodivu sociovědní výzkum pojmu politická kultura relativně široké uplatnění. Sám G. A. Almond se vyjádřil v tom smyslu, že právě v komunistických společnostech se zkoumání napětí mezi ideálním konceptem politické kultury a vlastní politickou realitou jeví jako mimořádně vhodné; navíc předpokládal, že z případných proměn politického chování obyvatelstva lze předpovědět moment (trend) skutečné transformace celého systému.[5]

Pro analýzu politické kultury v komunistických zemích přitom G. A. Almond rozlišil její tři verze: „(1) oficiální či ideologickou politickou kulturu, specificky propojující vydělování a vměšování, (2) taktickou politickou kulturu neboli to, co je režim připraven tolerovat a na jejíž úspěšné naplnění spoléhá, a (3) skutečnou politickou kulturu, zachytitelnou jak z opozičních záznamů a přehledů, tak i z jiných typů výzkumu nebo dedukcí oficiálních médií či státních dokumentů“.[6] Takto naznačená existence paralelních polis uvnitř komunistických soustav, vzájemně se odlišujících jak hodnotovými žebříčky, tak i vlastními aktivitami na veřejné scéně i mimo ni, představovala jeden z nejtypičtějších projevů totalitních režimů. Takřka striktně je totiž odlišovala od autoritativních režimů, expandujících pouze do politického pole a každodenní nepolitické reálie víceméně ignorujících. Namístě je pak upozornění na sociologicky mimořádně zajímavou většinovou sféru, snažící se v podmínkách totalitního režimu o holé „přežití“, popřípadě, po opadu největších represí, o maximalizaci pohodlí vlastních životních, materiálních i nemateriálních podmínek. Pro většinu společnosti (počínaje inteligencí a konče rolnictvem) se tak postupně v totalitní soustavě, zvláště po zjevném neúspěchu mobilizačních akcí, více či méně očividném krachu vstupních utopických snů a nástupu stagnace, stává charakteristickým zřeknutí se (1) zásadnějších ideologických proklamací, přirozeně s výjimkou nevyhnutelných rituálů, i (2) komunikace a širších sympatií k opozici. Její aktivity totiž v jistém smyslu narušují dané status quo a ohrožují dosažené sociální niveau. Pocit bezpečí tichého kontraktu s režimem, nevyžadujícího přílišného úsilí a neslibujícího nic než „jistotu daného“, je tak výraznější než utopicky vnímaná naděje na osvobození se od komunistické moci; navíc za jistých okolností vyžadující i vlastní angažmá. Jak tvrdé jádro komunistické moci, tak i opoziční ostrůvky „pozitivní deviace“ se tak stávají z hlediska pochopení majoritních nálad daného společenství spíše menšinovými fenomény, svým způsobem extrémy s limitovanou výpovědní hodnotou pro vnímání vývoje po případné změně režimu a přechod k demokratičtějším poměrům.

Přirozeně takto popsané „idylické“ vývojové stadium bylo typické až pro zralý totalitarismus, respektive posttotalitní periodu, tedy v SSSR konkrétně pro 70. a 80. léta XX. století. Dříve, než se napětí mezi navenek dominujícími oficiálními normami a pravou realitou takto formalizovalo, byl monopol KPSS po půl století vynucován zcela bezohledně a drasticky. Stojí přitom za připomenutí, že vlastní politická kultura bolševické strany vznikala již před rokem 1917. Utopismus programových cílů levého křídla sociálně demokratické strany tehdy vědomě pracoval s některými tradičními elementy ruského „světonázoru“: uvést je nutno především mesianismus a soustředění na vnější symboliku. I rejstřík nástrojů k jejich dosažení měl jisté předobrazy, především v teroristických aktivitách ilegálních skupinek socialistů-revolucionářů. Novými ovšem byly (1) rozměr celé ideologické mise ruských bolševiků, překračující úzké „buržoazní“ a „dekadentní“ vnímání politické sféry a mající za úkol zažehnutí celosvětové proletářské revoluce a následné totální přebudování sociokulturních struktur ve jménu vstupu do závěrečné fáze dějin, i (2) naděje na brzké překonání stávající ruské mentality, považované bolševiky zvláště u rolnictva za zatvrzele reakční.

Pro neskrývané mobilizační úmysly této „strany nového typu“ se tak apolitická veřejnost carského Ruska, objasňující si novou politickou symboliku pomocí jí srozumitelných náboženských či sociálních pojmů, stala mimořádně tvárným materiálem. Zároveň se bolševikům zdařilo uskutečnit svůj projekt dříve, než si společnost stačila zvyknout na rejstřík politických rolí jednotlivých aktérů, především pak politických stran a veřejných institucí, a tedy snad i získat alespoň základní vztah k vlastnímu politickému systému. Významnou úlohu v tom přirozeně sehrál kontext válečného konfliktu. Míra podmíněnosti zdaru bolševické revoluce sedmnáctého roku tradičními charakteristikami carské politické kultury, jinými slovy soulad mezi „psychologií ruského národa“ před bolševiky a v jejich éře, nicméně zůstává mimořádně zajímavým rébusem. Ostatně, takto zaměřené sociovědní i publicistické diskuse neutichly ani přelomem 80. a 90. let XX. století a i dnes tvoří jeden ze základních kánonů studií Ruska.

Po převzetí moci nastoupila totální přeměna veškerých dosavadních sociálních a ekonomických struktur; zprvu mající spíše podobu taktických „dvou kroků vpřed a jednoho vzad“, záhy však (s vrcholem v 30. létech XX. století) přijímající celostní, strukturně-institucionální i kulturně-symbolický tvar. Pro bolševický stát se společnost stala pokusnou laboratoří, určenou k nejrozmanitějším experimentům. Jediným cílem bylo přitom co možná nejrychlejší naplnění reklamovaných revolučních cílů. Na tomto plátně se z lidského individua stal pouhý prostředek, tu využitelný, tu překážející. Jako efektivní způsob jeho maximální exploatace se jevilo zbavit ho jakýchkoli jistot; a to nikoli pouze ve smyslu garancí jeho obecných práv, nýbrž ve smyslu jeho naprostého vykořenění z dosavadních skupinových (včetně rodinných) vazeb. Tzv. sovětský občan, propagandisticky nejsvobodnější osoba na zeměkouli, byl ve skutečnosti tou nejbezbrannější hříčkou v rukou totálního státu a jeho struktur. Míra státní kontroly nad jednotlivci dosáhla v Sovětském svazu nebývalých rozměrů, srovnatelných pouze s některými dalšími totalitními režimy XX. století, nacistickým Německem či polpotovskou Kambodžou.

Jistou výjimku z této charakteristiky přirozeně představovala členská základna KPSS. Ovšem ani vlastnictví stranického průkazu negarantovalo bezpečí před represemi; v některých fázích se naopak aktivismus mohl obrátit proti straníkům.[7] A opačně: členství v KPSS nemuselo nutně znamenat absolutní loajalitu stranické linii, ale stávalo se stále více záležitostí privátní kalkulace. Maska konformity se postupně ukázala jako nejspolehlivější metoda privátního chování. Právě tradice strategie maximálně možné nenápadnosti a úniku z veřejného prostoru, tedy minimálního zájmu o individuální i kolektivní artikulaci zájmů, představuje dosud pro ruskou společnost (stejně jako pro další postkomunistické země) jeden ze základních problémů při přibližování se standardům občanské společnosti.

Sovětský model tedy zjevně postrádal takřka jakékoli civilní struktury pro vedení a moderování veřejné debaty jak v běžných, tak především v krizových momentech. Je tedy logické, že popsaná dualita sovětské společnosti, spočívající v existenci dvou vzájemně takřka nekomunikujících komunit, dominující menšinové a podřízené většinové, produkovala z hlediska amplitud takových jevů jako individuální aktivita, osobní šance vzdělanostní, kariérní či profesní v podstatě k nule se blížící hodnoty; nebo lépe vyjádřeno hodnoty, jejichž růst se odvíjel od ochoty podílet se na ideologických projektech oficiální moci. Skutečné nálady a potřeby veřejnosti, opravdové reálie každodenního „bytu“, nepředstavovaly pro sovětský stát jakkoli zajímavé proměnné.

Pokud tedy připustíme, že Rusko v letech 1905-1917 nesměle zvolilo směr překonávání parochiálního stádia teprve se vytvářejícího politického systému, pak sovětská perioda svou absolutní mobilizací nastolila režim poddanské (podřízenecké) politické kultury. Jeho základními charakteristikami byly pasivní vztah k politickému systému, vědomí formální autority vlády, pocity hierarchie a služby a distance od konkrétních mechanismů moci či úsilí o aktivní participaci. Vnější prezentace sovětského režimu či ohromující vlny ideologické mobilizace, tak typické především pro první fáze komunistických totalitních soustav, by v tomto smyslu neměly vnějšího pozorovatele oklamat.[8] Stejně jako slibná, náhle jakoby zdravě aktivistická a participační atmosféra gorbačovské perestrojky.

Metamorfózám sovětského režimu počínaje rokem 1982 totiž nelze rozumět jako zásadní šanci na překonání dosavadních úchylek a návrat k prapůvodním ideám a tužbám pravého komunismu. Spíše se jednalo o poslední záchvěvy a záchranné křeče systému, který si uvědomil realitu vlastního naprostého nezdaru. A náhle se objevivší, do té doby neoficiální (ilegální) občanskou aktivitu přitom v tomto období není možno interpretovat jako příznak cílené, shora dirigované demokratizace politické kultury sovětského režimu, nýbrž naopak jako antisystémový projev, orientovaný proti tomuto režimu. Sociologicky již zpracované nálady perestrojkové sovětské společnosti (Bahry 1993, Rose 1995 ad.) naznačují, že únava jednotlivých společenských vrstev, přirozeně odlišně jak argumentujících, tak motivovaných, byla natolik hluboká, že takřka jakýkoli prostor pro možnost projevení vlastního názoru byl vyplněn v podstatě okamžitě. Nebývalý rozsah nadějí na reformy byl přitom způsoben šíří problémů, které komunistická moc buď nebyla schopna řešit, nebo je dokonce sama vytvářela.

Původně jednotně vnímaný podtext, tedy kritika systému, se nicméně záhy začal komplikovat postupně se odhalující pluralitou představ o dalším vývoji. Vzhledem k relativně rychlé reakci středních kádrů komunistické strany na nově se formující situaci a pochopení nutnosti podílet se na změnách jako jediném způsobu jejich případné kontroly se pak perestrojka nečekaně brzy přeměnila v demontáž celé soustavy. Obroda, či pro řadu osob i skupin v ruských reáliích výchozí zrod participační politické kultury tak paradoxně znamenaly nejen okamžitou pluralizaci nálad společnosti, ale i ztrátu jednotného nepřítele, vystavení se novým, dosud neznámým nebezpečenstvím a kontakt s překvapivými tématy (nacionalismus). Dosavadní azyl sovětského systému vystřídal postsovětský, pro řadu zúčastněných nejen nepochopitelný, ale především zcela nekulturní chaos.

 

* * *

 

Situace v postsovětském Rusku 90. let XX. století, respektive na začátku XXI. století, nese řadu známek přetrvávajícího dědictví sedmdesátileté komunistické epochy. Přesto podstatné kulturně-politické znaky ruské veřejné scény, především pak jevy jako vztah elit a mas, modely artikulace veřejného mínění, agregace a zprostředkování politických zájmů, volební chování, tvorba politických rozhodnutí či naplnění konkrétní politické vůle, to vše již získalo své osobité charakteristiky. Jinými slovy, lze hovořit o specifické politické kultuře postsovětské ruské politiky, formované především proměnlivou mírou schopnosti a ochoty jednotlivých jejích aktérů pohybovat se v daném (nedokonalém) institucionálním a legislativním rámci a (ne)dodržovat normy a kategorie vymezující politickou sféru (Judin 1998: 114-123). Politická kultura současného Ruska je tedy zjevně výsledkem moderního politického vývoje ruské společnosti; je ale zároveň i jeho aktivním činitelem, ovlivňujícím aktivity jednotlivých subjektů v daném systému.

Pro její definování jsou klíčovými panující institucionální a procedurální charakteristiky. Na prvním místě je nutno jmenovat nadále silnou, ba centrální pozici výkonné moci, navíc historicky typickou. Přežívá tak tradice výrazně personifikované a celou společnost zaštiťující moci, zosobněné v současnosti postavou prezidenta RF. Ten představuje nikoli pouhou hlavu státu, nýbrž přímo jeho symbol a budoucnost. Takto přijímaná role a naděje v ni vkládaná zabraňuje definovat současnou ruskou politickou kulturu jako aktivistickou a participativní, tedy charakterizovatelnou orientací subjektů na autonomní a tvůrčí postupy. Ani realističtější přístup, pracující s pojmem občanská politická kultura (civic culture) a identifikující ve společnosti mix přístupů, s dominujícím postavením aktivistické kultury, ovšem přítomností i tradičních, ba i parochiálních elementů, není prozatím pro ruskou veřejnost použitelný. Je tedy alespoň možno, s nepřehnaným optimismem, hovořit o trendu prohlubování aktivistických prvků?

Vedle naznačené privilegované pozice výkonné moci je namístě jako druhý zásadní faktor výrazně ovlivňující politickou kulturu Ruska označit překvapivě vysokou míru kompromisu, panující mezi současnými ruskými politickými elitami. Debata, zda se jedná z hlediska dalšího demokratizačního vývoje o pozitivní, či naopak negativní rys (srovnej Gelman 2002: 14-19)[9] přitom nadále probíhá. Panuje nicméně shoda, že zmíněné široké kooperativní nálady, ba v jistém smyslu pakt oportunisticky se chovajících elit, zabránily jednak reinstalaci komunistického či jiného nedemokratického režimu, jednak vytvořily atmosféru příznivou víceméně úspěšné a nesporně nutné konsolidaci centra a znemožnily tak fragmentární tendence některých aktérů.

Výsledkem naznačené existence stávajícího spíše nekonfliktního politického modelu „hry s nulovým součtem“ pak je, že veřejnost respektuje paternalismus elit, nepřekračuje dané mantinely a v mezivolebním období se chová spíše pasivně.[10] Momentem střetu se stávají až volby. Takto popsatelná situace je sice některými politology označována za spíše kvazidemokratickou (O´Donnell 1994, Zakaria 1997), na druhé straně není ve výraznějším rozporu s klasickou schumpeterovskou skepsí nad reálnou praxi moderních demokracií. Efektivita centralizovaného výkonu moci je zde jednoduše nadřazena systémové pluralitě.

Uvedené postřehy nicméně neznamenají úplnou rezignaci na prvky soutěživosti v daném, v našem případě ruském politickém systému. Hovořit v této souvislosti o „volebním samoděržaví“ (Ševcova 2001) se přece jen jeví jako značně přehnané. Především před volbami (ovšem zejména parlamentními, již méně pak prezidentskými) se v rámci kampaně odehrávají víceméně standardní srážky a souboje a volič má možnost si svobodně vybírat z velmi bohatého, ba až fragmentovaného rejstříku politických stran a hnutí. To vše se ovšem odehrává v podmínkách dosud (tedy před reálnými výstupy třetího volebního cyklu[11]) postrádajících zkušenost s mocenskou alternací a tudíž bez praktického prožitku s výměnou elit.

Tento absentující prožitek jednoho z nejdůležitějších projevů demokratického politického uspořádání má přirozeně zásadní dopad na charakter jevu participace v ruské společnosti. Pokud je dosud jako panující úzus většinou sociálních vrstev vnímána možnost silového řešení politických konfliktů (viz období let 1991-1993), pak se voliči jeví jako poněkud nadbytečné věnovat energii ideově-programovým nuancím mezi stranami, jejich koaličním strategiím či případně souladu s hodnotovým zázemím. Mnohem důležitějším se zdá být pochopení privátních psychických „pohnutek“ osob na nejvyšších postech. Tato podreprezentace „politických“ témat představuje jeden z nejvýznamnějších znaků současné ruské politické kultury.[12]

Tyto faktory jsou samozřejmě citlivě vnímány i jednotlivými stranickými subjekty. Slabost a nezakotvenost ruské stranické scény je tak mj. způsobována právě nedůvěrou stranických elit v efektivnost strategií, jež by byla orientována na čistě politická témata. Pokud tedy označíme za hlavní faktory ovlivňující chování voličů ve vztahu k politice a politickým stranám takové jevy jako (1) aktivní sebepotvrzování se na politické scéně, tedy reakce na dodržování hlásaných principů, (2) ideologickou orientaci strany, tedy vyjádření příslušného ideologicko-strategického směřování subjektu, dále (3) model organizační struktury, (4) schopnost nalézat efektivní politická řešení, (5) otevřený vztah k nepopulárním rozhodnutím či (6) dodržování programových prohlášení (Labkovskaja - Popov 1999: 354-364), pak pracujeme v ruském případě skutečně s velmi optimisticky orientovaným, ba až nepravděpodobným teoreticko-metodologickým náhledem. Mnohem větší roli při vytváření pocitu stability a efektivity u ruského elektorátu zjevně hraje subjektivní, ba emocionální (a tudíž též nestabilní) hodnocení dané strany.

Přesto přirozeně existují metody jak voliče oslovit. Pohříchu u naprosté většiny z  aktérů, včetně politických stran, se jedná o krajní postupy: buď o přehnanou až devótní podporu stávajících elit (viz linie proprezidentského subjektu Jediné Rusko), nebo naopak o jejich fundamentální, ba až populistickou a nerealistickou kritiku (levice). Zároveň tak přežívá sovětské vnímání politického protivníka jako zapřisáhlého nepřítele, přičemž arénou pro daný antagonismus zde není pouze stranicko-politická scéna, nýbrž celá společnost a její minulost, přítomnost i budoucnost. Zkušenost voliče s přehnanými kampaněmi a hesly či každodenními politickými půtkami např. na půdě parlamentu, zcela neadekvátními jejich následným minimálním výstupům, přirozeně posiluje odstup elektorátu od politického pole. To vše se odehrává v paradoxním, výše naznačeném rámci tichého paktu elit, což je interpretováno jako důkaz o osudové odtrženosti politických elit od každodenních strastí společnosti a definitivně to umocňuje deziluzi z politiky. Jedním z nejčastěji se nabízejících řešení pak bývá návrh na odstranění tohoto politického cirkusu.

 

Plně v intencích těchto poznámek je nicméně ruská stranicko-politická sféra i na začátku XXI. století zaplněna velmi bohatým rejstříkem nejrozmanitějších stran, hnutí a organizací. Panující systémový konsensus elit totiž není provázen shodou co se týče hodnotové orientace ruské společnosti, jinými slovy stran hledání nejlepší „státní ideologie“. Nepravděpodobnost mocenské alternace, i nadále v Rusku zjevná, tak ještě nemusí znamenat absenci naděje, byvší plně v souladu s ruskou mesianistickou tradicí spásy shůry. Řada ruských stranických subjektů tak svými aktivitami a slogany připomíná spíše reklamní agentury nebo náboženské sekty. Je navíc namístě připomenout, že současný volební systém dává jejich lídrům relativně solidní šanci na úspěch a následný poklidný profit. Jinými slovy, ruské politické strany se soustřeďují nikoli na každodenní politickou práci, ale spíše na vytváření vlastní krátkodobé image, povětšinou bez vztahu k dlouhodobější perspektivě. Odtud jejich slabost v programových otázkách, a naopak paralelní překvapivá kapacita např. v problematice firemního promotion.[13]

Nepřítomnost základních návyků v otázce korektního a přesto efektivního způsobu každodenního politického boje se tak jeví jako nejtypičtější znak současných ruských politických reálií. V souladu s konceptem G. A. Almonda a S. Verby je tedy nutno v ruské politice identifikovat více složek politické kultury, vytvářejících ovšem nikoli pouze značně rozmanitý, nýbrž především ne zcela integrální konglomerát privátních i skupinových statutových orientací, strategií a identifikací.[14] Rozeznat v něm lze jak hodnoty a postupy, které lze snad označit za tradiční místní, konkrétně mesianismus, chiliastickou přepjatost či fatalismus a víru v zásah shůry, tak již i elementy spjaté takřka výhradně s vývojem Ruska v poslední dekádě a orientací na exportované hodnoty západního světa: individualismus, svobodu, konsensus, orientaci na privátní profit.[15] Míra jejich podílu je přitom závislá na tom, se kterou sociální skupinou ruského obyvatelstva pracujeme. Více než profesní a vzdělanostní kritéria přitom hrají roli faktory věku a míry urbanizace. Jistými společnými prvky obou těchto tendencí jsou pak mytologizace velmocenské minulosti Ruska, a to jak carské, tak i sovětské, a fixace na vnější symboliku, ba její kult.

Politickou kulturu Ruské federace a jejích politických aktérů, na prvním místě pak politických stran a hnutí, tudíž kategoricky zařadit nelze. Při zjevném smíšení rozmanitých vzorců politického chování, od zcela parochiálních až po aktivistické přístupy, je možno hovořit nanejvýše o trendech, a to jen s omezenou pravděpodobností. Optimistický náhled by se pak zaměřil na narůstající míru aktivní participace, požadavků a očekávání na straně vstupů a v neposlední řadě i racionality jednání ruského elektorátu (Golosov 2002: 43-64; Jargomskaja 2002: 65-84 ad.).[16] Naopak pesimista zdůrazní přetrvávající prvky pasivity, nezájmu, nedůvěry, ba rezignace na veřejné pole. Kterákoli z těchto tendencí bude buď stvrzena, či naopak vyvrácena třetím elektorátním cyklem, ke kterému se Rusko aktuálně chystá. Politické strany mohou v těchto trendech sehrát jak pozitivní, tak i negativní roli; ovšem přiznejme otevřeně, že nejpravděpodobnější je, že zůstanou spíše pasivními objekty než aktivními subjekty změn.

 

* * *

 

V samotném závěru je pak namístě vyjádřit se k prvotní otázce: má stereotyp o naturálně „nízké” kultuře ruské politiky reálné kořeny, nebo se spíše jedná o zjednodušenou a pohodlnou fikci? Nuže, především se lze domnívat, že Rusko není nutně odsouzeno k vykupitelské úloze kultury nesoucí na svých bedrech všechny civilizační hříchy; byť mesianistické interpretace o jeho dějinné předurčenosti ke spáse světa a Moskvě jako třetím Římu (přičemž „čtvrtého nebude“) nejsou ani dnes na Rusi neobvyklé. Stejně tak není ruský národ původcem všech ran, které přineslo XX. století. Tyto zjednodušené a nebezpečné interpretace nesou řadu příznaků šablonovitého, ba zakomplexovaného myšlení. Ruská politická kultura má sice přirozeně své osobité charakteristiky, ale její proměny od počátku XX. století v zásadě kopírovaly, byť se zjevným zpožděním, směřování veřejného prostoru i v jiných zemích. Fatální epizoda s bolševickou revolucí a následná epocha komunismu pak znamenaly surové přetržení tohoto vývoje a vícegenerační panování nedemokratického modelu, postrádajícího jakoukoli zdravou politickou zkušenost. Přesto alespoň některé přirozené politické reflexy přežily (kupodivu) i tuto zkoušku.

A tak i ruské civilizaci není většina politických návyků o nic více cizí (či vlastní) než jiným entitám. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se po pádu komunismu otevřený veřejný prostor velmi záhy zaplnil celou paletou nejrozmanitějších politických aktérů. Jejich chování sice nese řadu známek předchozí totalitní zkušenosti, jedná se ovšem o nikoli překvapivý, ale naopak pochopitelný a normativní hodnocení nevyžadující jev. A to jak z pohledu elit, tak i širších mas. Navíc v porovnání s většinou ostatních postsovětských republik (s výjimkou Pobaltí) je ruský vývoj, navíc zjevně v rozporu s převažujícím duchem prognóz počátku minulé dekády, nejen překvapivě rychlý, ale i prostý zásadnějších výkyvů.

Vzhledem k tomu, že nelze ani „vyměnit“ voliče, ani jim říkat, jak se mají v momentu volby zachovat (tedy pokud jsou respektována základní demokratická pravidla[17]), je tedy nutno fakt, že postsovětská politika bude ještě delší dobu definována právě rezidui minulosti, přijmout. Jakýkoli krok vpřed je přitom nutno vnímat pozitivně, naopak paušální odsouzení či netrpělivost se mohou projevit silně regresivně. Míra pochopení či naopak kritičnosti je přirozeně otázkou každodenního citlivého posouzení. Navození atmosféry, která bude mít většinu znaků občanské politické kultury, se v každém případě v Rusku, stejně jako v ostatních zemích bývalého sovětského tábora, jeví být otázkou dlouhodobou, pravděpodobně generační.

 

Literatura

  • Bahry, D. (1993): Society Transformed? Rethinking the Social Roots of Pereistroika, Slavic Review, Vol 52, Fall, No 3, s. 512-554.
  • Droste, D. (2001): Politische Kultur und politische Parteien in der Russischen Foederation, Hochům, Projekt-Verlag.
  • Gelman, V. (2002): Vtoroj elektoralnyj cikl i transformacija političeskogo režima v Rossii, in: Gelman, V. - Golosov, G. - Meleškina, E. (eds., 2002): Vtoroj elektoralnyj cikl v Rossii, Moskva, Ves mir, s. 10-42.
  • Golosov, V. (2002): Političeskije partii i nezavisimyje kandidaty na dumskich vyborach, in: Gelman, V. - Golosov, G. - Meleškina, E. (eds., 2002): Vtoroj elektoralnyj cikl v Rossii, Moskva, Ves mir, s. 43-64.
  • Gorškov, M. K. (2000): Rossijskoje obščestvo v uslovijach transformacii (sociologičeskij analiz), Moskva, ROSSPEN.
  • Gudimenko, D. V. (1994): Političeskaja kultura Rossii:vprejemstvennosť epoch, Političeskije issledovanija, No 2, Mart-April, s. 156-164.
  • Jargomskaja, N. B. (2002): Effekty izbiratelnoj sistemy i elektoralnyje strategii na dumskich vyborach, in: Gelman, V. - Golosov, G. - Meleškina, E. (eds., 2002): Vtoroj elektoralnyj cikl v Rossii, Moskva, Ves mir, s. 65-84.
  • Judin, J. (1998): Političeskije partii i pravo v sovremennom gosudarstve, Moskva, INFRA-M.
  • Kamenec, A. V. - Onufrienko, G. F. - Šubakov, A. G. (1997): Političeskaja kultura Rossii. Učebnoje posobije dlja vsech, Moskva, Izd. BRANDES.
  • Karcov, A. (ed., 2002): Konservatizm i liberalizm: istorija i sovremennyje koncepcii, St. Petěrburk, Izd-vo St. Petěrburskogo univ-a.
  • Mčedlov, M. P. (ed., 2003): Rossijskaja civilizacija, Moskva, Akademičeskij projekt.
  • Labkovskaja, J. B. - Popov, A. V. (1999): Politické strany v představách občanů. Vstříc volbám do Státní dumy v roce 1999, Politologický časopis, roč. VI., č. 4, s. 354-364.
  • Lukin, A. (1999): Political Culture of Russian ,Democracts´, Oxford, Oxford UP.
  • Nazarov, M. M. (1998): Političeskaja kultura Rossijskogo obščestva 1991-1995 gg.: opyt sociologičeskogo issledovanija, Moskva, Editorial URSS.
  • O´Donnell, G. (1994): Delegative Democracy, Journal of Democracy, Vol 5, No 1, s. 55-69.
  • O´Donnell, G. - Schmitter, P. C. (1986): Transitions from Authoritarian Rule: Tentative Conclusions about Uncertain Democracies, Baltimore and London, Johns Hopkins UP.
  • Rose, R. (1995): New Russian Barometer IV. Survey Results, Studies in Public Policy 250, Centre for the Study of Public Policy, Glasgow.
  • Sidorina, T. J. (2001): Krizis XX veka. Prognozy russkich myslitelej, Moskva, Goss-yj univ-et – Vysšaja škola ekonomiki.
  • Solženicyn, A. (2002): Rossija v obvale, Moskva, Russkij puť.
  • Ševcova, L. (2001): Vybornoje samoderžavije při Putine: perspektivy i problemy evoljucii političeskogo režima, Brifink Moskovskogo centra Karnegi, No 1, s. 1-4.
  • White, S. (1979): Political Culture and Soviet Politics, London, Basingstoke.
  • Zakaria, F. (1997): The Rise of Illiberal Democracy, Foreign Affairs, November/December, s. 22-43.

 


[1]Poznámky:

Slovy D. V. Gudimenka pohybu mezi třemi ruskými ideálně-typickými režimy: „stagnací, katastrofální neefektivitou a katastrofální efektivitou“ (Gudimenko 1994: 158).

[2] Ovšem zde se opět vrací otázka vhodnosti porovnávaného materiálu. V komparaci kupříkladu s britskou politickou kulturou se romanovské Rusko jeví jako zaostalá končina. Ovšem jeho porovnání např. s vilémovským Německem by již nabídlo řadu podobností, ne-li shod.

[3] Solženicyn dokonce hovoří o existenci dvou různých „národů“.

[4] Srovnej Sidorina (2001: 11-30).

[5] Viz Almond, G. A. (1983): Communism and Political Culture Theory, Comparative Politics, No 1, January, s. 127-138; dle Droste (2001: 55). Je namístě upozornit, že tento metodologický optimismus nesdílela celá politologická komunita; řada autorů (A. Brown, J. F. Hough, R. L. Tokes aj.) označovala směšování západoevropské terminologie se slovníkem totalitních režimů za nepatřičné.

[6] Ibidem: Almond (1983: 131), dle Droste (2001: 57).

[7] Nikoli řídká interpretace toho postřehu ve smyslu chápání právě členů KPSS jako nejtragičtějších obětí represí (či ve stranickém žargonu tzv. úchylek) např. stalinské éry 30. let je ovšem více než nesmyslná; je vulgární.

[8] Toto konstatování přitom nemá za cíl zpochybnit existenci skutečného a hlubokého budovatelského přesvědčení a revolučně-bolševického entuziasmu některých skupin uvnitř sovětské společnosti.

[9] G. O´Donnell a P. C. Schmitter otevřeně hovoří o „pohybu k demokracii nedemokratickými prostředky“ (1986: 38).

[10] Takovéto konsensuální ovzduší přirozeně panuje pouze za předpokladu, že se elitám daří dostatečným způsobem sanovat (či alespoň vytvářet onen dojem) každodenní potřeby mas.

[11] V ruské politologické terminologii používáno pro označení časového souladu parlamentních a prezidentských voleb. Druhý volební cyklus proběhl od prosince 1999 (parlamentní volby) do března 2000 (prezidentské volby), třetí by měl nastat mezi prosincem 2003 a jarem 2004.

[12] Koneckonců, již v XIX. století ruský myslitel P. Čaadajev předpověděl tuto jinakost, když charakterizoval pravoslaví jako „duchovní“ formu křesťanství, odlišující se výrazně od „politické“ formy křesťanství, tedy katolicismu. Srovnej Sidorina (2001: 20-21).

[13] A tak se lze mnohem spíše na ruské stranické scéně setkat s kampaněmi zaměřenými na desavuování soupeře v reklamě či mediích než s programově vyprofilovanou a předvídatelně se chovající stranou.

[14] Nemluvě o faktu mimořádně různorodé a nesourodé, ba v řadě případů až protichůdné kulturně-civilizační identity jednotlivých ruských regionů, rozprostírajících se od evropských oblastí přes středoasijské příhraničí až po dálněvýchodní teritoria. Očekávat v této spleti byť i jen základní společný jmenovatel je více než optimistické.

[15] Hodnotou, která z klasických západních hodnot snad nejvíce absentuje, je tolerance.

[16] Jedná se přitom o novinku v ruské politice. Dosud byl vždy nositelem modernizace a liberalizace výlučně ruský stát, popřípadě samotné elity. Srovnej Karcov (2002: 10).

[17] Snaha zvláště některých intelektuálních kruhů „naučit“ veřejnosti v nových demokraciích „pravé“ svobodě je jedním z nejnebezpečnějších způsobů, jak opět upadnout do nesvobody.



Copyright (c) 2003 Jan Holzer

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.