Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2–3, ROČNÍK V., JARO–LÉTO 2003, ISSN 1212–7817 – PART 2–3, VOLUME 5, SPRING & SUMMER 2003, ISSN 1212–7817

 

REGIONÁLNÍ STRANY, TERITORIÁLNÍ ROZRŮZNĚNOST A STRANICKO-POLITICKÝ PLURALISMUS

 

Maxmilián Strmiska

 

Tato stať byla zpracována v rámci grantového projektu „Evropské regionální strany a stranické systémy“ (GA 407/02/1491).

 

Abstract: The paper  tries  to show that both individual identities and the respective properties of political parties, and the prevailing party interaction patterns and the types of party pluralism derived from them have or at least may have a great (direct or indirect) impact on the reproduction of the identity of a compounded (federal and and/or regionalized) territorial–political system and the respective sub–systems, and are a significant factor of their effective functioning and survival.

 

Keywords: regional parties; identity; compounded territorial and political systems; party pluralism.

 

Téma teritoriální rozrůzněnosti a stranicko-politického pluralismu je velmi komplexní,  plné metodologických úskalí a výzev. Je zjevné, že  toto téma může být pojato a pojednáno různými způsoby, jejichž efektivita a oprávněnost mohou být předmětem nekonečných sporů.  To jsem vzal v úvahu při zpracovávání této stati. Zvolil jsem při této příležitosti jednu konkrétní výzkumnou perspektivu, předpokládající jedno určité pojetí tématu, jemu odpovídající  hierarchizaci  aspektů tématu a rozvíjení jedné hlavní linie argumentace. Pochopitelně se jedná  pouze o jednu z možných perspektiv, jejíž volba má své výhody a nevýhody.

 

Moje ústřední pracovní hypotéza je založena na poměrně jednoduchých předpokladech. Předpokládám, že každý teritoriálně-politický systém musí mít nějakou svou  teritoriální a politickou identitu, odlišnou od identit jiných teritoriálně-politických systémů, a že musí být schopen tuto identitu přiměřeně vyjadřovat a reprodukovat. To představuje conditio sine qua non fungování a přetrvání politického systému. Bez vlastní identity nemůže přežít žádný politický systém  ani nezávislá politická obec. Podobně každá politická strana musí mít určitou politickou (politicko-organizační) identitu, jíž vyjadřuje a reprodukuje. Uvažujeme-li zde o demokratických pluralitních systémech, v nichž roli klíčových a do značné míry privilegovaných politických aktérů hrají politické strany, vyvstává zde přirozeně otázka po vztahu těchto identit, resp. po vztahu jednotlivých komponentů těchto identit. Tato otázka má zvláštní význam v kontextu federálních a regionalizovaných uspořádání, což vyplývá ze  specifických (druhově specifických) rysů jejich teritoriálně-politického charakteru.

 

Pochopitelně, je třeba vzít v úvahu, že federalismus, regionalismus, federální a regionalizovaná politická obec a politický systém mohou být definovány různě. Při této příležitosti vycházím z vymezení federálního a regionalizovaného uspořádání jako „složeného“ teritoriálně-politického systému  sdílené suverenity teritoriálně definovaných jednotek, přesněji řečeno jedné překlenující (federální, celostátní-supraregionální) a určitého počtu  regionálních jednotek. Lze říci, že jde o systém  vícevrstevné, víceúrovňové reprezentace a víceúrovňové vlády  kombinující prvky sdílené vlády a  regionální samosprávy  (cf. Brzinski 1999: 46). Jde tedy o teritoriálně-politický  systém zahrnující regionální (sub-federální) politické sub-systémy. Jedním z charakteristických rysů takového systému je koexistence různých – institucionalizovaných – teritoriálně-politických identit. Pojímáme-li  federální a regionalizované zřízení jako dynamický systém, nelze se spokojit s zkoumáním toho, jak je tato koexistence reflektována a regulována příslušným ústavním uspořádáním. Neméně důležité je analyzovat tento problém z hlediska identit a politických opcí, ztělesňovaných  privilegovanými politickými aktéry, tedy stranami – a následně pak z hlediska uplatnění těchto elementů v interakcích politických stran.

 

Předpokládám tedy, že jednak individuální identity a s nimi spjaté vlastnosti politických stran, jednak  převažující vzorce interakcí stran a z nich odvozený typ stranického systému, mají značný (ať již přímý a/nebo nepřímý) dopad na reprodukci identity „složeného“  teritoriálně-politického systému a příslušných subsystémů a že tudíž významnou měrou ovlivňují jejich fungování a přetrvání. Tím jsou vlastně moje karty vyloženy na stůl. Zbývají ovšem ještě některá nepominutelná upřesnění.

 

Je třeba upřesnit, které rysy individuálních identit stran a jejich interakcí zaslouží v dané perspektivě největší pozornost. Jak je zřejmé, je nezbytné  rozlišení  celostátních  a substátních (regionálních) stran – a to primárně ve vztahu k identitě stran. To je velmi důležité zejména v případě substátních stran. Regionální stranu neurčuje  pouze její  regionální elektorát, substátní operační prostor (a/nebo modus operandi). nýbrž primárně její  zřetelně vyjádřená regionální identita a s ní spjatá regionální legitimace. Tato identita a legitimace předurčují – samozřejmě nikoli výlučně – roli strany ve stranickém systému.[1]  Musím rovněž poznamenat, že regionální filiálky federálních stran nepovažuji za plnohodnotné regionální strany: v daném kontextu rozhodujícím kritériem je, zda tyto formace sdílí anebo nesdílí s mateřskou federální stranou základní rysy své identity a od této identity odvozené zdroje politické legitimace. Nepopírám přitom, že například posouzení vazby mezi organizačními strukturami mateřských federálních stran a jejich regionálních filiálek (případně stran, jež z těchto filiálek vzešly) má svou důležitost. Ve zde preferované perspektivě se však nejedná o prvořadý problém. Zásadní rozdíl mezi plnohodnotnými regionálními stranami  a regionálními filiálkami celostátních stran spočívá v tom, že regionální strany  jsou strukturálně disponovány k tomu, aby mohly vystupovat jako nezávislé operační jednotky ve všech volebních arénách, jež se jim nabízejí. Zdůrazňuji slovo “mohly”. Je  již jinou otázkou jak a  v jakých arénách svých dispozic regionální strany využívají či naopak nevyužívají.

 

Je přitom jasné, že regionální strany mohou působit i v „nesložených“ teritoriálně-politických  systémech. V takovém případě je ovšem otázka po vztahu identity takové strany k identitě systému a po s touto identitou spjaté roli strany postavena jinak, vzhledem k absenci institucionalizovaných teritoriálně-politických subsystémů nemluvě o absenci s těmito subsystémy spjatých arén stranické soutěže  a kooperace, v nichž je identita stran vyjadřována a uplatňována.

 

Dalším krokem je rozlišení konfigurací  celostátních a regionálních stran. Jde o rozlišení těchto hlavních konfigurací:         

A. v celostátní aréně i v arénách regionálních působí – jako relevantní aktéři – pouze celostátní strany a/nebo jejich odnože;

B. v celostátní aréně i v arénách regionálních působí  pouze regionální strany či jejich aliance;

C. v celostátní aréně působí pouze celostátní,  v regionálních arénách pouze regionální strany;

D. v celostátní aréně i v arénách regionálních působí současně celostátní a regionální strany či jejich odnože.

 

Rozlišení těchto hlavních konfigurací nezahrnuje všechny myslitelné situace,  ale pro daný účel  (jako odrazový můstek pro další úvahy)  postačuje. Není zde například zahrnuta specifická, svým způsobem ”abnormální” konfigurace, kdy relevantní regionální strany působí pouze v celostátní (federální) aréně – a nikoli současně v regionálních arénách. Podobně zde není řečen problém ”smíšených” případů, když jednotlivé regionální arény vykazují různé, druhově odlišné stranické konfigurace.

 

Je jasné, že pozornost je zapotřebí věnovat prostředí, v němž strany uplatňují své individuální identity. To je komplexní téma, jež zde mohu pojednat pouze  v drasticky zjednodušené podobě. Jako účelné se mi v této souvislosti jeví  rozlišení „složených“ systémů se silnou anebo naopak slabou překlenující teritoriálně-politickou identitou. Silná překlenující totožnost  předpokládá – mimo jiné -  dvě věci: a) jasnou hierarchii identit celostátního  systému a regionálních subsystémů (resp. hegemonii federální-supraregionální identity); b) absenci relevantních regionálních stran ve federální aréně volební soutěže (či nanejvýše jejich marginální a/nebo sporadickou přítomnost). Naopak, slabá překlenující identita je spjata se zřetelnou značnou nehomogennosti politického prostoru, projevující i na celostátní úrovni   přítomností či dokonce převahou relevantních substátních (regionálních či multiregionálních) stran. Z tohoto hlediska představují substátní strany  ”organizační ztělesnění” nehomogennosti  politického prostoru.

 

Na základě spojení rozlišení výše uvedených konfigurací stran a dimenze silné/slabé překlenující identity lze zkonstruovat schéma, pomáhající pochopit dynamiku vlastní jednotlivým typům stranických pluralismů ve „složených“ systémech – a to zejména s ohledem na ”šance pro úspěšnou reprodukci systému”, na pravděpodobnost výskytu závažných disruptivních důsledků ”normálních” interakcí operačních jednotek systému vzhledem k překlenující identitě a fungování teritorálně-politického systému.[2]

 

Tabulka č. 1: Šance úspěšné reprodukce kompetitivních „složených“ teritoriálně-politických systémů s různými konfiguracemi stran

Pozn.: šance pro úspěšnou reprodukci „složeného“ systému:  **** vysoká; ***střední;  **nízká; *velmi nízká. V úvahu je brán delší časový úsek; to znamená, že uvedené stranické konfigurace nejsou chápány jako ryze přechodné, provizorní.

 

Překlenující identita / Konfigurace stran	1. Silná	2. Slabá
A. pouze celostátní strany  a/nebo jejich odnože	****	****
B. pouze regionální strany a/nebo jejich odnože či aliance	(vysoce nepravděpodobná varianta)	*
C. v celostátní  aréně operují pouze celostátní strany; v regionálních arénách pouze  regionální strany	***	**
D. v celostátní aréně  celostátní i regionální strany; v regionálních arénách    pouze regionální strany	**	**
E. v celostátní aréně i  v regionálních arénách  jak celostátní, tak regionální strany či jejich odnože	***	**

 

 

Tabulka č. 2: Stranické konfigurace, vládnutelnost a tendence k identitární polarizaci

Pozn.: V úvahu jsou brány pouze kompetitivní „složené“ systémy . Označení A.1. atp. vychází z předcházející tabulky: tj. A.1. označuje soustavu utvářenou pouze celostátními stranami (či jejich odnožemi) v systému se silnou překlenující totožností.

 

Varianty konfigurace federálních a regionálních stran	Míra ohrožení vládnutelnosti	Tendence k identitární  (teritoriální a politické) polarizaci v interakcích politických stran
A.1.	Nízká	Velmi slabá nebo žádná
A.2	Nízká	Velmi slabá
B.1.	(vysoce nepravděpodobná varianta)	(vysoce nepravděpodobná varianta)
B.2.	Vysoká	Silná
C.1.	Nízká až  střední	Slabá
C.2.	Nízká až  střední	Slabá
D.1.	Střední	Silná
D.2.	Střední až vysoká	Silná
E.1.	Střední až vysoká	Silná
E.2.	Střední až vysoká	Silná

 

Soubory predispozic pro fungování „složených“ teritoriálně-politických systémů, spjaté s uvedenými  konfiguracemi celostátních a regionálních stran, stejně jako klíčové „systémové vlastnosti“ těchto konfigurací,  je  možné posuzovat z různých úhlů pohledu – nemusí jít jen o s nimi spjatá rizika pro vládnutelnost a o tendence k identitární polarizaci. V rámci zde preferovaného hlediska  mají ovšem právě tyto momenty největší význam. Z toho vycházejí i následující krátké doprovodné komentáře ke zmíněným typům  A až E.

 

Typ A: V takovém uspořádání regionální diverzita nenalézá zřetelné ”identitární” ani organizační  ztělesnění  v rámci stranického systému. Myslitelná jsou pouze regionální specifika ve volebním chování. Identitární (teritoriálně-politická) polarizace ve stranických interakcích nemůže nastat. To plně platí pro variantu A.1. Varianta A.2. je méně přirozená, nicméně možná, přičemž sdílí většinu rysů s variantou A.1. Rozdíl spočívá v tom, že ve variantě A.2 je namístě očekávat alespoň jistou míru regionalizace filiálek celostátních stran.  

 

Typ B: Varianta B.1. je vysoce nepravděpodobná a svým způsobem absurdní, protože – mimo jiné – předpokládá situaci, kdy silná překlenující identita v rámci stranické politiky ”leží ladem” a strany nevyužívají zdroje s touto identitou spjaté.   Zato varianta B.2. je dobře představitelná.  V této variantě je vládnutelnost v daném systému velmi problematická a pravděpodobnost identitární polarizace relativně vysoká. Pokud se jedná o skutečně kompetitivní systém, jeho šance na přežití jsou velmi malé. Tyto šance se však zvyšují, pokud by se jednalo o vyhraněně konsociační uspořádání.  

 

Typ C: Jedná o nepříliš pravděpodobnou, leč v zásadě možnou koexistenci  oddělených stranických pluralismů. Klíčovým rysem je právě úplná oddělenost stranických pluralismů a arén stranické soutěže a kooperace.Tato oddělenost snižuje riziko pro zachování vládnutelnosti a omezuje prostor pro uplatnění identitární polarizace. Obě varianty (C.1. a C.2.) předpokládají – mimo jiné - velkou vzdálenost federální a regionální politické agendy, tak velkou, že se stranám nevyplatí adaptovat se na obě a jsou nuceny se specializovat.  

 

Typ D: V tomto případě jsou stranické systémy  na celostátní  a regionální úrovni propojeny, ale jen částečně a ”jednosměrně”.  Je přitom obtížné posoudit, jaké důvody mohou vést k dlouhodobé absenci federálních stran v regionální aréně a současně k přítomnosti regionálních stran ve federální aréně. To jistě není normální situace (viz severoirský případ).  Na rozdíl od typu C zmíněné částečné propojení arén zvyšuje riziko pro vládnutelnost a pravděpodobnost výskytu identitární polarizace. 

 

Typ E: Zde bychom mohli hovořit o ”umocněném pluralismu”, vyznačujícím se sklonem ke zmnožení  teritoriálních a politických dimenzí stranické soutěže a kooperace.  Toto zmnožení dimenzí s sebou přináší pestřejší stranické interakce a stranickou politiku vůbec, ovšem také vyšší riziko pro zachování vládnutelnosti a relativně vysokou pravděpodobnost výskytu identitární polarizace a s takovou polarizací spjatých konfliktů.

 

                                                                          *   *   *

 

Účelem tohoto teoreticko-metodologicky orientovaného příspěvku bylo ukázat, že jednak individuální identity a s nimi spjaté vlastnosti politických stran, jednak  převažující vzorce interakcí stran a z nich odvozený typ stranického systému mají či alespoň mohou mít značný (přímý a/nebo nepřímý) dopad na reprodukci identity „složeného“ (federálního, regionalizovaného) teritoriálně–politického systému a příslušných subsystémů a že tudíž významnou měrou ovlivňují jejich fungování a přetrvání. Aplikovatelnost nabídnutých schémat a modelů bude pochopitelně  třeba ověřit v rámci jednotlivých případových a/nebo komparativních studií.

 

 

Vybraná literatura

 

Beyme, Klaus von (1982): Parteien in westlichen Demokratien, R. Piper & Co Verlag, München.

Brzinski, Joanne Bay (1999): Changing Forms of Federalism and Party Electoral Strategies: Belgium and the European Union, Publius, XXIX, Issue 1, Winter 1999: 45–70.

Brzinski, Joanne Bay, Lancaster, Thomas D. (1999): Federalism and Compounded Representation: Key Concepts and Project Overview, Publius, XXIX, Issue 1, Winter 1999: 1–17.

Caciagli, Mario (2003): Regioni d’Europa. Devoluzioni, regionalismi, integrazione europea, Mulino, Bologna.

Diani, Mario (1996): Linking mobilization frames and political opportunities: Insights from regional populism in Italy, American Sociological Review, LXI, Issue 6, December 1996: 1053–1069.

Eagles, Munroe  H. (2002): Political Geography and the Study of Regionalism, in: Young, Lisa, Archer, Keith (red.): Regionalism and Party Politics in Canada, Oxford University Press, Don Mills: 9–23.

Flint, Colin (1998): Forming Electorates, Forging Space, American Behavioral Scientist, XLI, Issue 9, June 1998: 1282-1303.
Keating, Michael (1999):  Asymmetrical Government: Multinational States in an Integrating Europe, Publius, XXIX, Issue 1, Winter 1999: 71–86.

Pallares, Francesc, Montero José Ramón, Llera, Francisco J. (1997): Non State–Wide Parties in Spain: An Attitudinal Study of Nationalism and Regionalism, Publius, XXVII, Issue 4, Fall 1997: 135–169.

Rokkan, Stein (1999): Cleavages and Their Political Translation, in: Flora, Peter et al. (red.): State Formation Nation–Building and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford University Press, Oxford,: 278 – 302.

Stewart,  Marianne C., Clarke, Harold D.  (1998): The Dynamics of Party Identification in Federal Systems: The Canadian Case, American Journal of Political Science, XLII, Issue 1, January 1998:

97–116.

Strmiska, Maxmilián (1997):  Regionalization, Regional Parties and Party Systems in Spain and in Italy, Studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis, T 1: 55–66.

Strmiska, Maxmilián (1999):  Regionalisation and Politics of Alliances: Regional Parties and Federal Party System in India, 1989-1998, Sociální Studia, Issue 4: 43–56.

Strmiska, Maxmilián (2000):  Rise and Fall of Moravian Regional Parties, Central European Political Studies Review (http://www.iips.cz/cisla/texty/clanky/moravian400.html).

Strmiska, Maxmilián (2003a): Liga Severu: její postavení a role v italské stranicko–politické soustavě (1993–2002),  Středoevropské politické studie, V, č. 1, zima 2003 (http://www.iips.cz/seps.html).

Strmiska, Maxmilián (2003b): Katalánské politické strany. Katalánské strany a regionální stranicko-politický systém v letech 1977-2002, AP (Anton Pasienka), Brno. Tossutti, Livianna (2002): Regionalism in an Age of Globalization, in: Young, Lisa, Archer, Keith (red.): Regionalism and Party Politics in Canada, Oxford University Press, Don Mills: 222–241.

Wolinetz, Steven B. (1999):  Let It All Hang Out: Hiding and Displaying Diversity in the Canadian and American Party Systems And its Implications for a Future EU Party System, in:  ”Multi–level Party Systems: Europeanisation and the Reshaping of National Political Representation”, European University Institute, Florence, 16–18 December, 1999.   

[1]Poznámky:

Tento závěr lze aplikovat i na celostátní (federální či „celonárodní“) strany, a to zejména v případě neúspěšných celostátních stran (tj.,  stran s celostátní-supraregionální identitou ale s výrazně  regionalizovanou voličskou základnou.  Dokud si takové strany zachovávají zřetelně neregionální či supraregionální  totožnost, nejde o skutečné regionální strany.  

[2] „Složené“ teritoriálně-politické systémy  jsou zde posuzovány jakožto kompetitivní soustavy. Posouzení fungování a reprodukce „složených“ systémů s převahou konsociačních mechanismů by vyžadovalo poněkud odlišný přístup.