Strmiska, M. (2003). Liga Severu: její postavení a role v italské stranicko–politické soustavě (1993–2002). Středoevropské politické studie, 5(1). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3933/5330
Liga Severu: „regionálně-populistický“ stranicko-politický fenomén a jeho interpretace „k in

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 1, ROČNÍK V, JARO 2003, ISSN 1212-7817 - PART 1, VOLUME V, SPRING 2003, ISSN 1212-7817

 

 

Liga Severu: její postavení a role  v italské stranicko–politické soustavě (1993–2002)

 

Maxmilián Strmiska

 

 

Tato stať byla zpracována v rámci grantového projektu GA 407/02/1491 „Evropské regionální strany a stranické systémy“.

 

 

Abstract:

Lega Nord (the Northern League) has been – for more than a decade –  a particular and, in a way, puzzling  political phenomenon. This paper seeks to analyse briefly the most important aspects of the position and performance of the Northern League in the new Italian party system. Two key  issues call for a sophisticated and theoretically–informed explanation. Firstly, there are difficulties in interpretation of the „antisystem“ properties of the League  and of the compatibility of these properties with the coalitional potential gained in the 1993/1994 and regained in the 2001. Secondly, a question arises, whether the League should and could be considered a genuine regional (and/or macro–regional) party pursuing an authentic regional strategy.

The Northern League has been a relevant actor within the Italian party arrangement – at least since the 1993. However, it must be reminded that it acquired the status of relevant party with a coalitional potential – at the national level – primarily due to the particular conditions created by the swift disintegration of the old party and political system. The genesis and manoeuvres of the League since the late 1994 have illustrated well the fact that, despite some electoral and political successes as a truly independent actor and as a minor “third” pole (especially in the period 1996–1998), in order to keep its relevancy the Northern League has had to subdue to the working logic of the party system, including the imperatives of alliance–making policies. The League succeeded in regaining of the coalitional potential, but the price was high: it lost the position of a minor pole within the Italian party arrangement.  Finally, the paper argues the Northern League has never been a „classic“ regional or ethno–regionalist party. Lega Nord could be described as a  non–state–wide populist formation designed,  since the beginning,  as an operational unit within a supra–regional (i.e. not just macro–regional) political landscape. It remains to be seen whether the League would be able, eventually, to undertake another „regional“ metamorphosis in a federalized Italy. 

Keywords:

Italy; regionalism; populism; party system; the Northern League.

 

 

 

 

 

Liga Severu ztělesňuje v řadě ohledů svérázný fenomén, jehož rozbor a hodnocení   představuje  – již od počátku devadesátých let XX. století – badatelskou výzvu, jež se neomezuje jen na odvětví politologie zabývající se výzkumem politických stran a hnutí. V tomto článku je pozornost věnována dvěma souborům otázek, vztahujícím se k interpretaci postavení a role Ligy Severu v italské stranicko–politické soustavě v období vymezeném lety 1993 a 2002/2003. V prvním případě jde  o posouzení „antisystémových“ prvků profilu a performance Ligy Severu a  problému kompatibility těchto prvků s relevancí uvedené stranicko–politické formace, resp. s jejím koaličním potenciálem; ve druhém případě jsme  konfrontováni s otázkou, zda lze vůbec – a pokud ano, pak v jakých ohledech – Ligu Severu považovat za autentickou regionální či „etnicko–regionální“ stranu a zda tedy je či není možné hodnotit roli Ligy Severu  ve stranickém systému podle měřítek obvykle uplatňovaných  pro aktivity „klasických“ regionálních formací. Odpověď na tyto otázky pochopitelně vyžaduje přiměřenou reflexi jednak vývoje vzorců ideově–politické legitimace a volební mobilizace, používaných Ligou Severu, jednak geneze volebního a „aliančního“ potenciálu této formace a jejích interakcí s dalšími stranami.  

 

Liga Severu představovala organizační vyústění  projektu velké aliance severoitalských autonomistických hnutí, jenž krystalizoval v průběhu osmdesátých let 20. století. Hlavním propagátorem a nakonec i vůdčím článkem v procesu utváření takového spojenectví  se stala Lombardská liga (Lega Lombarda, LL), přičemž klíčová role v tomto ohledu připadla osobně Umbertu Bossimu. V roce 1987 se  Lombardská liga dohodla s Benátskou ligou a Piemontským svazem na dlouhodobé politické spolupráci. Dalším krokem bylo utvoření širší formace, nejprve tzv. Aliance Severu v roce 1989 a následně Ligy Severu (Lega Nord, LN) roku 1991, jejímž jádrem se stala právě trojice Lombardská liga, Liga Severu a Autonomní Piemont (jenž v této roli nahradil Piemontský svaz). K Alianci Severu a posléze Lize Severu se připojila, či s ní úzce spolupracovala, další regionální uskupení (v Ligurii, Toskánsku, Emílii–Romagni). Liga Severu však nikdy nezahrnovala všechny severoitalské ligy (nemluvě o  tradičních regionálních–autonomistických stranách působících v Údolí Aosty, Tridentsku a Jižních Tyrolích), natož různé regionalistické formace operující ve střední Itálii. Řada menších regionalistických skupin dávala přednost samostatnému postupu (Lombardská alpská liga, Svobodný Piemont atd.). Mimo orbit Ligy Severu se pohybovaly a pohybují rovněž různé lombardské, benátské či piemontské disidentské skupiny někdejších ligistů, v jejichž čele nezřídka stanuli bývalí představitelé LN a spolupracovníci Umberta Bossiho.

 

Liga Severu  v rané fázi svého vývoje převzala, resp. odvodila většinu prvků svého programu  z platformy Lombardské ligy. Jak Lombardskou ligu, tak Ligu Severu (přinejmenším v počáteční fázi jejího vývoje) bylo možné – v rozhodujících ohledech – klasifikovat jako „regionálně–populistické“ strany (Biorcio 1991; Biorcio 1997; Mannheimer 1991; Diani 1996; Diamanti 1995; Diamanti 1996). 

 

V případě „populistické dimenze“ je kontinuita profilu Ligu Severu a Lombardské ligy naprosto zjevná a téměř absolutní, byť je třeba vzít v této souvislosti úvahu změnu prostředí, v němž Liga Severu působila (před a po roce 1993). Připomeňme, že Lombardská liga příznačně odmítla dělení politických sil v Itálii na pravici a levici s tím, že takové rozlišování má jen malý význam a je dokonce zavádějící v oligarchickém systému, kde je všechna moc soustředěna v rukou politické elity, a kde je tudíž třeba rozlišovat především mezi „politiky“ a „občany“ („lidem“), nikoli mezi levicí a pravicí. Lombardská liga se prohlásila za lidové hnutí, jež bojuje proti „režimu stran“ a za obnovu fungujícího demokratického systému, sloužícího občanům. Trvalým populistickým rysem Lombarské ligy a poté Ligy Severu byla snaha představovat se jako jediný a výlučný nástroj k prosazení vůle lidu proti oligarchii a elitám různého druhu. Právě boj proti italskému „režimu stran“, ztělesňujícímu establishment, představoval velmi důležitý sjednocující moment politických aktivit  regionálních severoitalských lig, jenž je koneckonců charakterizoval jako protestní hnutí. Navíc bylo  zřejmé, že se v zásadě jedná o politické vyjádření protestu mocensky relativně  neprivilegovaných periferních společenství vůči centru, ztělesňovaného v prvé řadě právě „římskými“ (a tudíž bytostně centralistickými) politickými stranami.  Ačkoli autonomistické severoitalské ligy kritizovaly rozsáhlou korupci a nedostatky ve veřejné správě, trnem v oku jim byl především celostátní systém patronáže a klientely, vytvořený a využívaný vládními stranami, především křesťanskými demokraty a socialisty. Součástí tohoto systému bylo cílené a soustavné přerozdělování státních finančních prostředků ve prospěch chudších jihoitalských oblastí, motivované především úsilím o konsolidaci nepostradatelných provládních jihoitalských „voličských bank“. Italské vládní strany se  v osmdesátých letech a na počátku devadesátých let XX. století jevily stále více a více „meridionalizované“, závislé na jihoitalských systémech patronáže a klientely, jejichž spolehlivé fungování záviselo na udržení mocensko–politického statu quo a na zachování italské varianty sociálního státu. Útok severoitalských lig na římské mocenské centrum tedy nutně zahrnoval i útok na zmíněná uspořádání patronáže a klientely, a tedy i specifickou formu antimeridionalismu, protijižanské orientace. Antimeridionalismus severoitalských lig se přitom vztahoval jak  k roli Jihu jako voličské základny  a pilíře italského „režimu stran“, tak k přítomnosti přistěhovalců z jižních oblastí  v oblastech severních. Zvláštním momentem agitace Benátské ligy, Lombardské ligy, Piemontského svazu a poté Ligy Severu bylo vyjadřování otevřeného nepřátelství vůči „jižanům“ (tedy přistěhovalcům z jižní Itálie), spojené s generalizovanou vypjatou xenofobií, prvky etnické nevraživosti a nenávisti. Jihoitalští imigranti byli severoitalskými autonomisty považováni nejen za reprezentanty cizí a svým způsobem zaostalé periferie, nýbrž také za nežádoucí exponenty „římské koloniální moci“ uvnitř jejich vlastní, severoitalské periferie. Protijižanské výpady však nebyly vynalezeny ani uměle vyvolávány předáky autonomistických lig, neboť tito pouze využívali v tomto směru nálad a postojů v severoitalské veřejnosti již velmi rozšířených.

 

Poněkud složitější záležitostí je vysvětlení regionálního–regionalistického rozměru profilu Ligy Severu – a to především kvůli evidentním změnám konfigurace regionalistických, makroregionalistických a federalistických prvků platformy Ligy.

 

Autonomistické severoitalské ligy –– ať již Lombardská liga, Benátská liga či Piemontský svaz –– původně vyšly z představy jakési přirozeně a historicky dané „regionální vlasti“. Lombardie, Benátsko, Piemont, to byly jejich základní referenční body. Nikoli náhodou charakterizoval italský sociolog Ilvo Diamanti  ranou fázi vývoje autonomistických severoitalských lig (zhruba vymezenou lety 1983 až 1987) jako „etnoregionalismus“, pojímající region jako „národ“ a pohlížející na příslušný regionální územní celek nejen jako na přirozený operační prostor, nýbrž též jako na hlavní a naprosto nezastupitelný zdroj historické a kulturní identity (Diamanti 1995: 114; srv. Biorcio 1991: 34–82; Biorcio 1997). Ukázalo se však, že pouhá politizace regionální identity a  kultivace regionálního patriotismu nepostačuje k získání voličského potenciálu  relevantního stranicko–politického aktéra, a to koneckonců ani v samém regionálním rámci. Regionální totožnost se přitom ukazovala jako slabší, méně politicky a volebně vydatný zdroj  než lokální identity, a bylo tedy výhodné tyto  zdroje co nejvíce propojit v rámci úsilí o maximální valorizaci kulturně–jazykových odlišností a regionálních tradic a  profilování specifických zájmů jednotlivých regionálních společenství (Biorcio 1991; Biorcio 1997). Celkový význam  etnicko–jazykového momentu pro profilování  Lombardské ligy a Ligy Severu byl však velmi malý. Protože severoitalské ligy  nemohly – kvůli absenci strukturálních předpokladů –  symbolicky oddělit vlastní regionální společenství od  italského národa  poukazováním na odlišnost jazyka, bylo nutné zdůraznit historicko–kulturní rozdíly. Lombardská liga tvrdila, že lombardský lid má jen velmi málo společného s Itálií a Římem, přičemž v této souvislosti byly střídavě zdůrazňovány různé momenty, jako například jeho „středoevropská“ píle, počestnost a pracovitost, historické tradice městských komun a občanské samosprávy či dokonce přetrvávající „keltský substrát“.  Lombardská liga (a poté Liga Severu) se – což  bylo příznačné – považovala za specifické pokračování Lombardské ligy (respektive takzvané první a druhé Lombardské ligy) ze XII.  a XIII. století, jež v ozbrojeném konfliktu hájila zájmy severoitalských městských komun  proti štaufským císařům Fridrichovi I. Barbarossovi a Fridrichovi II. Do svého kulturně–politického patrimonia proto také zahrnula příslušné historické symboly, včetně  legendární postavy rytíře Alberta da Giussano jako ztělesnění hrdinného boje Lombarďanů proti cizí mocnosti (Strmiska 1999: 244–245).

 

Druhá fáze vývoje severoitalských lig (v letech 1987 až 1989/1990) se vyznačovala podle Ilva Diamantiho přechodem k neoregionalismu, pojímajícímu teritorium jako rámec pro formulaci společných  sociálně–ekonomických zájmů, zatímco Giancarlo Rovati hovořil v této souvislosti o přenesení důrazu z lokalistické etnicko–jazykové identity na lokalistickou ekonomicko–regionalistickou totožnost (Diamanti 1995: 114; Rovati 1993: 27). V podstatě se jednalo o jakési přechodné období, na jedné straně charakterizované rostoucím důrazem na sociálně–ekonomická a zejména fiskální témata, na straně druhé přípravou skutečného zlomu, spočívající v radikálním opuštění původních autonomisticko–regionálních platforem ve prospěch kvalitativně odlišné makroregionalistické a federalistické koncepce. Sám Umberto Bossi v této souvislosti hovořil o přechodu od  již překonaného a politicky sterilního „etnonacionalismu“ k „etnofederalismu“ (Biorcio 1997: 56). Alianci Severu a pak Lize Severu, jednoduše řečeno,  nešlo již o regionální autonomii, nýbrž o přeměnu –federalizaci – celého politického systému Itálie.

 

Následující fáze vývoje severoitalských autonomistických formací (v letech 1990–1995) je již bezprostředně spjata  s vytvořením Ligy Severu jakožto nositelky makroregionalisticko–federalistického projektu. S tím, jak postupoval proces upřesňování projektu institucionální reformy Itálie, požadované Ligou, zvýrazňoval se i federalistický charakter jejího programu. V této souvislosti byla na počátku devadesátých let konkretizována představa o rozdělení Itálie na tři „republiky“ (makroregiony): severní, střední, jižní a případně několik menších autonomních oblastí. Pro Lombardskou ligu a následně i Ligu Severu se přitom integrální federalismus stal globální doktrínou, východiskem pro řešení v podstatě všech nejdůležitějších problémů ekonomického, politického i sociálního charakteru. Federalizována byla i někdejší představa o „regionálních vlastech“. Bossi a další ligisté sice i dříve hovořili o „pádsko–alpské autonomii“, nyní však tato představa získala určitější obrysy i jméno: Padánie (Padania).   Padánie představovala v této fázi ještě nikoli v pravém slova smyslu národní entitu, nýbrž multiregionální společenství se stejnorodou kulturní bází. Tehdejší federalismus Ligy představoval rozpornou koncepci, připouštějící přinejmenším dvojí odlišnou interpretaci požadované institucionální transformace. Tato přeměna byla předkládána veřejnosti a potenciálním spojencům jako  v zásadě administrativní  reorganizace italského státu směrem ke „skutečné“ federaci anebo ke konfederaci Severu–Středu–Jihu. Uvnitř Ligy Severu bylo však patrné počínající rozpolcení na „federalistickou“ (makroregionalistickou) a „subnacionalistickou“ či „nacionalistickou“, potenciálně independentistickou „duši“ (Biorcio 1997: zvl. 57; Fassini 1999: 109).

Tento rozpor  se plně projevil až v letech 1994–1995. Vyhraněně nacionalistické prvky pak začaly převažovat v platformě Ligy Severu  v průběhu roku 1996, kdy lze hovořit o částečně úspěšném přerodu  federalistické a makroregionalistické  formace v nacionalistické a potenciálně separatistické hnutí.Opravdovým milníkem v procesu nacionalizace Ligy Severu se staly masové manifestace kolem řeky Pádu ve dnech 13. až 15. září 1996. Jejich emocionální a symbolický dopad byl mimořádně silný a překonával v tomto ohledu účinek „političtějších“ aktů jako  vyhlašování nezávislosti „Republiky Severu“, zakládání (pseudo)institucí  virtuálního samostatného státu atp.  Sakralizace Pádu a Padánie  představovala důležitý moment profilování padánského nacionalismu jako „nového občanského náboženství“ (Biorcio 1997: 201). Padánie již nebyla pouze multiregionálním společenstvím, nýbrž stala se symbolickou entitou dávající smysl celému ligistickému hnutí. Italský  „Sever” (či „Padánie“) jako homogenní politická (historicko–politická) entita ovšem neexistoval, neexistuje a s největší pravděpodobností ani nemůže být vytvořen. Exaltace řeky Pádu jakožto sjednocujícího symbolu a politicky efektivní uplatnění konceptu Padánie bylo umožněno identitárním vakuem a slabostí italského národního vědomí. Pád a Padánie – jako efektivní metafora –  nepředstavovaly  nic více, než  jedinou možnou syntézu subalpských partikularismů (Rumiz 2001: 82, 87).

Těsná vazba Ligy Severu na projekt Padánie se projevila v roce 1997 i v úpravě oficiálního názvu hnutí na „Ligu  Severu za nezávislost Padánie“. Politická artikulace projektu Padánie se však  nadále jevila jako problematická, protože jednak nebyly jasné hranice Padánie, jednak se ukazovalo, že ligistické hnutí přece jen dokonale nevstřebalo obrat k projektu nezávislé Padánie a že stále ještě významná část přívrženců LN dává přednost nikoli nezávislé Padánii „v Evropě“, nýbrž spíše samosprávné Padánii „ve federalizované Itálii“ (Biorcio 1997: zvl. 202). Pozice této skupiny byly v závěru devadesátých let posíleny nejprve v důsledku postupného oslabení  mobilizačního efektu nacionalisticko–separatistických provokací (jež se projevilo i ve  zjevné erozi voličského potenciálu) a poté díky okolnostmi vynucené snaze Ligy o opětovné začlenění se do systému volebních aliancí. Za ono začlenění a za prolomení své izolace musela ovšem Liga zaplatit umrtvením značné části nacionalistických momentů své platformy, resp. jejich překrytím federalistickými prvky.   

Jak vyplývá z předcházejícího výkladu, platforma Ligy Severu byla založena na souboru různorodých prvků, jejichž konfigurace a význam podléhaly větším či menším změnám. Tato okolnost nutí k opatrnosti při posuzování ideově–programového profilu Ligy – přičemž samozřejmostí je rozlišení jednotlivých fází vývoje této formace.

To se týká i posouzení „antisystémovosti“ Ligy Severu. „Antisystémovostí“ v kontextu tohoto článku rozumím jednak určitý komplex vlastností politické strany, jednak s tímto komplexem vlastností spjaté postavení a roli dané strany v příslušném stranickém systému a širším politickém uspořádání, přičemž za klíčový moment této „antisystémovosti“ lze považovat záměrné delegitimující působení namířené proti danému politickému systému. Součástí tohoto působení je snaha o destrukci vzorců politické legitimace, vlastních danému systému a „prosystémovým“ aktérům. „Antisystémovost“ je ovšem výsledkem procesu (či spíše procesů, jež mohou mít různé příčiny a dynamiku a jež ani nemusí být vzájemně podmíněny) vysloveně interaktivní povahy, a tedy nemůže být přiměřeně posouzena „jednosměrně“, například jen ve vztahu k platformě  a k – izolovaně pojatým – aktivitám „antisystémové“ či pouze z „antisystémovosti“ podezřelé strany. Je vhodné rovněž připomenout, že do kategorie „antisystémových“ stran mohou spadat druhově odlišné strany, jež se mohou různit  co do „stupně“ i co do jednotlivých aspektů své „antisystémovosti“ (srv. například Sartoriho rozlišování extrémistických, extrémních a izolovaných antisystémových stran; Sartori 2001: 79–80).

Lombardskou ligu a ranou Ligu Severu (do podzimu roku 1993) lze klasifikovat jako antisystémové strany – v tom smyslu „antisystémovosti“, jak byla výše vymezena. Obě tyto formace splňovaly uvedenou klíčovou podmínku – totiž záměrné delegitimující působení vůči politickému systému organicky propojené s jejich profilem a sebeidentifikací (srv. Diani  1996: zvl. 1057).

Složitější je posouzení „antisystémovosti“ Ligy Severu v období po roce 1993.  V situaci rychlým tempem postupujícího rozkladu starého stranického systému a dosavadního establishmentu Liga Severu  představovala politickou sílu, nezkompromitovanou participací na výkonu moci v rámci „starého režimu“. Akutní morálně–politická krize velmi usnadnila expanzi všech „nových“ stranicko–politických formací, samozřejmě včetně Ligy. Otázkou bylo, jak dokáže Liga Severu těchto příznivých podmínek využít. První zřetelná známka kvalitativní proměny postavení LN se objevila ještě na podzim roku 1993 v souvislosti s volbami starostů velkých italských měst, když  Liga Severu – v těch oblastech, kde již získala voličskou základnu –  začala hrát roli nepostradatelné součásti bariéry vůči hrozící expanzi postkomunistické levice. Z periferního protestního – „revolučního“ a „lidového“ – hnutí se Liga náhle stala žádanou součástí  pseudo–antikomunistické aliance nově se formující „strany pořádku“. Vzhledem k rychlosti a dramatičnosti této proměny nepostrádala vzniklá situace paradoxní a místy přímo groteskní rysy. Vnitřní charakteristické rysy Ligy Severu totiž této nové roli ze značné části neodpovídaly, což muselo dříve či později vést ke konfliktu. Je však třeba dodat, že přechod k novému politickému uspořádání, jenž v Itálii probíhal, byl poznamenán řadou abnormálních a svým způsobem kuriózních rysů, mezi nimiž rozpor mezi původním charakterem a novou politickou úlohou Ligy Severu nijak zvláště nevynikal. Vyvrcholení této fáze proměny postavení a role Ligy Severu v utvářející se nové stranické soustavě představovalo volební spojenectví s Berlusconiho hnutím Vzhůru Itálie a  přímá účast v Berlusconiho vládě v roce 1994. Liga tak získala koaliční potenciál a „vládní legitimaci“.

Podle mého názoru, navzdory odchodu z Berlusconiho vlády (jenž vyvolal pád této vlády)  koaliční potenciál Liga Severu v následujícím zhruba patnáctiměsíčním období neztratila a   nestala se ani izolovanou, vůči novému režimu „odcizenou“ stranou. Přes odštěpení části své parlamentní reprezentace si Liga zachovala statut relevantní strany a značnou manévrovací kapacitu – přičemž  v podmínkách existence přechodných menšinových vládních kabinetů. Se Lize Severu dokonce nabízela příležitost stát se pivotální stranou  nového stranicko–politického uspořádání nebo se o zaujetí takového strategicky výhodného postavení alespoň pokusit. To by však z hlediska volebního přežití byla riskantní opce, vezmeme–li v úvahu jednak pokračující trend bipolarizace italské stranické soustavy, jednak neslučitelnost řady původních vlastností Ligy s profilem umírněné prorežimní strany s velkou koaliční kompatibilitou a flexibilitou, který  úloha pivotální strany vyžadovala.   Umberto Bossi, vůdce Ligy Severu, jejíž charakter   charismaticko–autoritářské  strany byl nyní zvýrazněn, prokázal pozoruhodně vyvinutý politický instinkt, když zvolil taktiku stupňování různých provokací,  oživování federalisticko–secesionistického tématu a populistické delegitimace všech ostatních aktérů –  tedy taktiku antisystémovou.

Liga, radikalizovaná a galvanizovaná útočnou separatistickou rétorikou, byla připravena na předčasné parlamentní volby (konané 21. dubna 1996) za daných podmínek vynikajícím způsobem a dosáhla překvapivě dobrého výsledku (celkem 59 poslaneckých mandátů;  10 % hlasů v proporční části). I v období po volbách se Liga chovala jako antisystémová strana, profilující se – v prvé řadě – pokračujícími  separatistickými provokacemi, spjatými s prohlášeními nezávislosti, ustavováním parlamentu a prozatímní vlády Padánie, pořádáním vlastních padánských parlamentních voleb, referenda o secesi  atp. Toto jednání v podstatě vyloučilo eventuální valorizaci postavení Ligy jakožto potenciální pivotální formace, jež zároveň představuje nezávislý „třetí“, vedlejší pól italské stranicko–politické soustavy. Je ovšem třeba připomenout, že tehdejší specifický způsob chování Ligy Severu nelze vysvětlovat pouze poukazem na její charakter  „nezodpovědné opozice“, pěstující si svůj „vyděračský potenciál“, ať se kolem děje cokoli.

Liga Severu nepředstavovala klasickou antisystémovou stranu, na niž by se vztahovala všeobecná „dohoda o vyloučení“. Pokud se Liga této pozici v uvedeném období (1996–1999) přiblížila, pak především jen a díky vlastním rozhodnutím. Jaký tedy byl účel antisystémového chování    Ligy Severu? Na tuto otázku lze odpovědět tak, že se jednalo o součást Bossiho „sebezáchovné“ strategie mající za cíl uchování a konsolidaci volebního základny  Ligy.  Pro pochopení důvodů a souvislostí upřednostnění této strategie je nezbytná alespoň stručná reflexe vývoje voličského potenciálu Ligy v letech 1992 až 2001. 

Jak bylo již výše naznačeno,  severoitalské ligy  (Benátská liga, Lombardská liga, Piemontský svaz atd.) nepředstavovaly relevantní strany, což se týkalo nejen úrovně národní volebně politické soutěže (tedy celostátního rámce), nýbrž – s určitými výhradami – rovněž roviny regionálních voleb. Omezený a regionálně ohraničený voličský potenciál s sebou přinášel jen  náznak „vyděračského“ potenciálu, nemluvě o potenciálu koaličním. Až Liga Severu dosáhla v parlamentních volbách 5. dubna 1992 volebního průlomu (získala 8,6% hlasů). V parlamentních volbách 27. března 1994 – uskutečněných podle nového „smíšeného“ volebního systému – Liga dosáhla v proporční části voleb 8,3% hlasů. Díky úspěchům alianční kandidátky se nicméně stala nejsilnější parlamentní stranou se 117 křesly ve Sněmovně poslanců. To byla anomálie, jež neměla dlouhého trvání (skončila rozchodem s Berlusconim a rozštěpením parlamentní reprezentace Ligy v prosinci 1994). Již volby do evropského parlamentu v roce 1994 i regionální volby v roce 1995 svědčily o tendenci k mírné erozi voličské základny Ligy (Liga v obou případech zaznamenala pokles pod hranici 7% hlasů).

V tomto kontextu vyniká výše zmíněný mimořádný úspěch Ligy Severu v parlamentních volbách 21. dubna 1996 (10% hlasů) – dosažený vlastními silami a díky strategii „sami proti všem“. Lze tedy konstatovat, že průvodní  (sebe)izolace a jistá ghettizace Ligy, představující cenu za antisystémové jednání,  se jevily jako do značné míry výhodné a především dobrovolné rozhodnutí, související  se snahou Ligy Severu o segmentaci, resp. zesloupovatění (verzuiling) vlastního elektorátu. 

Liga Severu se tedy zachovala jako relevantní – a zdůrazněme, že na dvou hlavních aliancích (pólech) nezávislý –  politický aktér díky strategii a chování antisystémového, protestního charakteru. Problém však spočíval v tom, že ani zdroje volební mobilizace, spjaté s touto strategií, nebyly nevyčerpatelné. To se ukázalo ve volbách do Evropského parlamentu v roce 1999 (Liga zaznamenala pokles na úrovneň 4,5% hlasů) i v regionálních volbách roku 2000 (5% hlasů; Liga Severu byla v těchto volbách již součástí pravostředových regionálních aliancí) (Galli 2001: 431–433). Liga Severu, postrádající viditelných politických úspěchů a zaznamenávající novou vlnu vnitřních rozkolů a štěpení,  se v závěru devadesátých let XX. století  začala obávat důsledků pokračující izolace a  hledala cestu k úniku z již nevýhodné pozice, kterou nakonec nalezla v dohodě s Berlusconim a  jeho spojenci. Odtud vedla cesta k ustavení Domu svobod, koalice zvítězivší v parlamentních volbách roku 2001, a k participaci Ligy Severu v Berlusconiho vládě. Třebaže Bossi dokázal nakonec zdůvodnit „smíření“ s Berlusconim (zejména nutností prosadit federalistickou reformu a čelit „multikulturalistické“ levici; srv. Bossi 2000; Bossi 2001; Bossi 2002), spojenectví s Berlusconim  musela Liga Severu přinést velkou oběť – ztratila své postavení nezávislého „třetího“ pólu, což potvrdila ponižující porážka Ligy v proporční části voleb do Sněmovny poslanců (Liga zůstala pod bariérou  4% hlasů a tudíž nezískala žádný „proporční“ poslanecký mandát) (Chiaramonte 2002: 191; srv. ITANES 2001: 16, 24).

K tomu lze pouze dodat, že Liga Severu byla nakonec nucena podřídit se  ústřednímu bipolárnímu vzorci  fungování stranicko–politické soutěže a kooperace, včetně z tohoto vzorce vyplývajících imperativů  utváření širokých volebních aliancí. Během tohoto procesu vzala za své i její „antisystémovost“, resp. přežívající prvky „antisystémovosti“ byly neutralizovány či uvedeny do kvalitativně odlišných, nových souvislostí, v nichž přestaly (alespoň prozatím) rozhodující měrou určovat pozici Ligy Severu v italském  systému politických stran.

Na závěr zbývá položit si ještě jednu otázku, totiž zda lze Ligu Severu považovat za klasickou regionální (či etnicko–regionální) autonomistickou stranu. Podle mého názoru Liga Severu –  se svým makro–regionálním charakterem, některými  rysy národotvorného hnutí a   vyhraněně populistickým profilem – spadá do širšího rámce regionálních (substátních) formací, avšak o „klasickou“ a/nebo „autentickou“ regionální autonomistickou stranu se nejedná.  Ač se to může zdát překvapivé, v případě Ligy Severu nehrála a nehraje rovina regionální politiky a regionálního institucionálně–politického zázemí rozhodující roli. Nelze si nepovšimnout, že ani volební expanze Ligy Severu v první polovině devadesátých let XX. století, ani předcházející dílčí úspěchy jednotlivých severoitalských lig nijak zvláště nepřispěly k utváření distinktivních (od celostátního modelu jednoznačně odlišených) regionálních stranických systémů v severní Itálii. Tehdejší struktura politických příležitostí   favorizovala opuštění úzce regionalistické platformy jako politicky méně výhodné  (podle logiky stranické soutěže v italském celostátním, národním měřítku). Tomu odpovídala makroregionalisticko–federalistická transformace původního projektu Lombardské ligy a poté přijetí „padánského projektu“ Ligou Severu. Těžiště aktivity Ligy Severu se  nacházelo jednoznačně ve sféře národní, nikoli regionální politiky. Nemůže tedy překvapit, že Liga Severu dosahovala  zřetelně lepších výsledků v parlamentních národních (v letech 1994 a 1996; přičemž její výsledky roku 2001 již z tohoto hlediska nejsou tak ilustrativní), než v regionálních volbách (v letech 1995 a 2000).

Ze srovnání jednotlivých výsledků Ligy v „regionálních výsecích“ národních parlamentních voleb vyplývá, že Liga dosáhla nejlepšího výsledku v Benátsku roku 1996 (29,8% hlasů; ve volebním obvodu Benátsko 2 dokonce 32,8% hlasů) a druhého nejlepšího v Lombardii ve stejném roce (24,8% hlasů; rekordních 35,8% hlasů získala ve volebním obdobu Lombardie 2). Maximální zisky Ligy Severu v regionálních volbách v Benátsku a v Lombardii ovšem za touto úrovní voličské přízně zaostávaly – a v lepším případě oscilovaly kolem hodnoty 17% až 18% hlasů (v případě Lombardie i Benátska, přičemž výsledky v případě dalších regionů s řádným statutem byly ještě výrazně slabší; srv. D’Amore 2000: 150; Tarchi 1998: 153). V regionálních volbách roku 2000 představoval pro Ligu patrně vrchol jejích možností zisk 15,5% hlasů v Lombardii; ovšem ani v Lombardii, ani v žádném jiném  z regionů s řádným statutem Liga nepředstavovala nejsilnější jednotlivou stranu (srv. D’Amore 2000). Trend výrazného oslabení volebního potenciálu Ligy Severu potvrzuje i letmý pohled na výsledky Bossiho formace ve dvou klíčových „volebních baštách“ Ligy  v parlamentních volbách 13. května 2001 (v proporční části voleb do Sněmovny poslanců): ve volebním  obvodu Lombardie 2 Liga Severu získala 17,8% hlasů (ve srovnání s 35,8% v roce 1996), v obvodu Benátsko 2 pak 11,2% hlasů (což znamenalo dramatický pád z úrovně 32,8% hlasů dosažené v roce 1996) (srv. La Repubblica 2001).

Jak je zřejmé, uvedená  srovnání mohou mít jen omezený dosah a platnost, neboť různící se počet hlasů pro Ligu Severu v jednotlivých regionálních volbách v letech 1995 a 2000 (uspořádaných navíc dle různých volebních pravidel) ve srovnání s výsledky Ligy Severu v parlamentních volbách z let 1994,  1996 a koneckonců i z roku 2001 lze vysvětlovat poukazem na měnící se postavení a roli Ligy,  poměr stranických sil a sestavy aliancí na italské politické scéně atd. Ale i když přihlédneme k těmto momentům a k odlišnostem konfigurace formací účastnících se voleb na různých úrovních (národní, regionální, komunální) v jednotlivých regionech, onen nepoměr – patrný především v období do parlamentních voleb v květnu 2001 – byl přesto příliš velký, než aby se dal uspokojivě vysvětlit víceméně náhodnou souhrou působení různých činitelů. Je třeba vážně počítat i s hypotézou, že slabší výsledky Ligy v regionálních volbách nebyly vůbec náhodné a že přímo souvisely s charakterem Ligy Severu jakožto formace disponované spíše k vyjadřování populistického protestu (byť regionální či makroregionální provenience) na celostátní, nikoli strictu senso regionální úrovni. Tomu ostatně víceméně odpovídala rovněž nevýrazná a v řadě aspektů druhořadá či  subalterní role Ligy, pokud šlo o uplatňování koaličního potenciálu v regionálním kontextu.  Jedná se o moment, jenž nutně poněkud omezoval a omezuje „systémotvorné“ působení LN  v regionálním a do jisté míry i v makroregionálním severoitalském stranicko–politickém prostoru

Liga Severu není klasickou regionální autonomistickou stranou a nechová se jako formace tohoto druhu. Liga Severu v sobě slučuje  rysy populistického a etnicko–teritoriálního protestního hnutí, přičemž nelze jednoznačně vyloučit, že by rysy „autentické“ regionální či makroregionální strany  mohla v budoucnu získat. Je zapotřebí počkat na výsledky probíhajícího procesu další regionalizace, resp. federalizace italského institucionálně-politického uspořádání, který s sebou může přinést takovou valorizaci regionálního institucionálně–politického zázemí, jež by pro Ligu Severu, resp. pro její regionální odnože mohla učinit přitažlivou perspektivu nové regionální metamorfózy, zahrnující přenesení těžiště činnosti Ligy do sféry regionální politiky. Proměna tohoto druhu, pokud by byla úspěšná, by mohla  částečně  kompenzovat ztrátu  postavení nezávislého vedlejšího stranicko–politického pólu v celostátním měřítku.

Další vývoj Ligy Severu je však obtížné předvídat, tím spíše, že tato formace prokazovala – alespoň doposud –  pozoruhodnou „vůli přežít“ a schopnost strategické inovace i taktické flexibility, spjatou, jak jsem se snažil ukázat,  s používáním různorodých legitimačních a mobilizačních zdrojů.

 

 

Vybraná literatura a prameny

 

Allievi, Stefano (1992): Le parole della Lega. Il movimento politico che vuole un’altra Italia,Garzanti, Milano.

Biorcio, Roberto (1991): La Lega come attore politico: dal federalismo al populismo regionalista, in: Mannheimer, Renato (ed.): La Lega Lombarda, Feltrinelli, Milano: 1991: 34–82.

Biorcio,  Roberto (1997): La Padania promessa, Il Saggiatore, Milano.

Bossi, Umberto (2000): Intervento del Segretario Federale, On. Umberto Bossi, Seduta Venezia 17 settembre 2000, in: I discorsi di Umberto Bossi, Lega Nord  Per l'Indipendenza della Padania (http://www.leganord.org/a_2_discorsi_venezia_1709200.htm).

Bossi, Umberto (2001): Intervento del Segretario Federale, On. Umberto Bossi, Pontida 17 giugno 2001, in: I discorsi di Umberto Bossi, Lega Nord  Per l'Indipendenza della Padania

(http://www.leganord.org/a_2_discorsi_pontida_17062001.htm).

Bossi, Umberto (2002): Intervento del Segretario Federale, On. Umberto Bossi, Congresso Ordinario Lega Nord 1–2–3 Marzo 2002, in: I discorsi di Umberto Bossi, Lega Nord  Per l'Indipendenza della Padania (http://www.leganord.org/a_2_discorsi_congressoord_2002.htm).

Cavatorta, Francesco (2001): The role of the Northern League in transforming the Italian political system: from economic federalism to ethnic politics and back, Contemporary Politics, VII, Issue 1, March 2001: 27–40.

D’Amore, Ciro (2000): I risultati elettorali tra partiti e poli, in: Chiararamonte, Alessandro, D’Alimontem Roberto (ed.): Il maggioritario regionale. Le elezioni del 16 aprile 2000, il Mulino, Bologna: 131–156.

Diamanti, Ilvo (1995): La Lega. Geografia, storia e sociologia di un nuovo soggetto politico, Donzelli, Roma, 2. rozšířené vydání.

Diamanti, Ilvo (1996): Il male del Nord. Lega, localismo, secessione, Donzelli, Roma.

Diani, Mario (1996): Linking mobilization frames and political opportunities: Insights from regional populism in Italy, American Sociological Review, LXI, Issue 6, December 1996: 1053–1069.

Di Virgilio, Aldo (1996): Le alleanze  elettorali. Identità  partitiche e logiche coalizionali, Rivista italiana di scienza politica, XXVI, n. 3, Dicembre 1996: 519–584.

Di Virgilio, Aldo (2002): L’offerta elettorale: la politica delle alleanze  si istituzionalizza, in: D’Alimonte, Roberto, Bartolini, Stefano (red.): Maggioritario finalmente? La transizione elettorale 1994–2001, il Mulino, Bologna: 79–130.

Fassini, Morena (1999): La vera storia della Lega Nord „Federalismo e Libertà“ dalle origini ad oggi, Lega Nord  (http://www.leganord.org/frames/politica.htm).

Galli, Roberto (2001): I partiti politici italiani (1943/2000), Rizzoli, Milano.

Giordano, Benito (1999): A Place Called Padania?: The Lega Nord and the Political Representation of Northern Italy, European Urban & Regional Studies, VI, Issue 3, July 1999: 215–230.

Chiaramonte, Alessandro (2002): Il voto proporzionale: verso la nazionalizzazione della competizione?, in: D’Alimonte, Roberto, Bartolini, Stefano (red.): Maggioritario finalmente? La transizione elettorale 1994–2001, il Mulino, Bologna: 163–198.

Ignazi, Piero (1997): I partiti italiani, Il Mulino, Bologna.

ITANES (2001): Perche ha vinto il centrodestra, il Mulino, Bologna.

La Repubblica (2001): Speciale Elezioni 2001 (http://www.repubblica.it/speciale/elezioni2001/camera.html).

Melchionda, Enrico (2002): L’alternanza prevista. La competizione nei collegi uninominali , in: Pasquino,Gianfranco (ed.): Dall’Ulivo al governo Berlusconi. Le elezioni del 13 maggio 2001 e il sistema politico italiano, il Mulino, Bologna: 23–105.

Pappalardo, Adriano (2002): Il sistema italiano fra bipolarismo e destrutturazione, in: Pasquino, Gianfranco (red.): Dall’Ulivo al governo Berlusconi. Le elezioni del 13 maggio 2001 e il sistema politico italiano, il Mulino, Bologna: 199–237.

Rovati, Giancarlo (1993): Le Leghe del Nord tra movimento e partito, in: Mazzette, Antonietta, Rovati, Giancarlo (ed.): La protesta dei "forti". Leghe del Nord e Partito Sardo d'Azione, FrancoAngeli, Milano:  15–74.

Rumiz, Paolo (2001):  La secessione leggera. Dove nasce la rabbia del profondo Nord, Feltrinelli, Milano.

Sartori, Giovanni (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků, Sociologické nakladatelství, Praha.

Savelli, Giulio (1992): Che cosa vuole la Lega, Longanesi, Milano.

Strmiska, Maxmilián (1995): Italské politické strany (1945–1994), Masarykova Univerzita, Brno.

Strmiska, Maxmilián (1998): Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, CDK, Brno.

Strmiska, Maxmilián (1999): Centrum, periferie a národotvorný proces, in: Barša, Pavel,

Strmiska, Maxmilián: Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva, CDK, Brno: 173–254.

Strmiska, Maxmilián (2000): Studie k utváření italského multipartismu (1994–1999). Enigma “středu” a bipolarita, Politologický časopis, VII, č. 2: 109–130.

Tarchi, Marco (1998): The Lega Nord, in: De Winter, Lieven, Türsan, Huri (red.): Regionalist Parties in Western Europe, Routledge, London: 143–157.

 



Copyright (c) 2003 Maxmilián Strmiska

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.