Šedo, J. (2002). Martin Bastl: Radikální levice v České republice. Devadesátá léta dvacátého století. Středoevropské politické studie, 4(2–3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3908/5383
ÈÍSLO 2, ROÈNÍK II

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2–3, ROČNÍK IV., JARO–LÉTO 2002, ISSN 1212–7817 – PART 2–3, VOLUME 4, SPRING & SUMMER 2002, ISSN 1212–7817

 

 

Martin Bastl:

Radikální levice v České republice. Devadesátá léta dvacátého století

Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2001

 

Jakub Šedo

 

 

 

Publikace se věnuje jednomu z témat, které je v současnosti předmětem řady diskusí. Přesto nebyla vývoji radikální levice v České republice v 90. letech doposud věnována shrnující monografie. V odborné produkci je možné nalézt několik článků zaměřených na konkrétní organizace či události, jinak je současná radikální levice především předmětem debat mimo politologickou obec. Proto lze autorovu snahu pouze uvítat. Kniha je rozdělena do šesti kapitol, třetí, čtvrtá a pátá kapitola, věnované jednotlivým organizacím, jsou dále děleny na podkapitoly. Nejrozsáhleji je pojednáváno téma anarchismu a jednotlivých anarchistických skupin v České republice, zaměříme-li se na konkrétní organizace, dostaly v knize největší prostor trockistické skupiny. To můžeme přičíst tomu, že trockistické organizace jsou vnitřně stabilnější než anarchistické, takže jejich historie v 90. letech je zpravidla delší. Bohužel méně prostoru je věnováno vztahům mezi složkami radikální levice a její současné podobě (6. kapitola), i když jednotlivé informace k tomuto tématu jsou do jisté míry obsaženy v předchozích kapitolách.

Úvod představuje obecné uvedení do tematiky, čtenář se v něm seznamuje s postavením radikální levice v České republice v obecné rovině. Autor prohlašuje za nejdůležitější význam radikální levice v současnosti její funkci alternativy k současnému politickému systému. V této pasáži by dle mého názoru měla být poněkud rozvedena myšlenka, že: „… nelze předem vyloučit vznik situace, která by umožnila, či přímo vyvolala významný nárůst podpory takovéto alternativě.“ Ačkoliv jsem si vědom autorovy neochoty pouštět se na tenký led spekulací, mohlo být v této pasáži alespoň naznačeno, o jakou situaci by se mělo jednat, jaký nárůst podpory radikálně levicové alternativě by bylo možno považovat za výrazný a jakým způsobem by mohl vnější pozorovatel tento nárůst zaregistrovat. Další část úvodu je věnována periodizaci vývoje radikální levice v 90. letech. Z metodologického hlediska je pak nesmírně významná pasáž, ve které autor vysvětluje důvody pro zařazení či naopak vyřazení některých subjektů z předmětu svého zkoumání. Jeho cílem je obhájit, proč do své práce zařadil pouze trockistické a anarchistické skupiny a proč mimo jeho pozornost zůstaly některé radikálně environmentalistické a další proudy, považované jinými autory také za součást radikálně levicového proudu. K identifikaci radikálně levicových skupin používá Martin Bastl tři kritéria, sebeidentifikaci skupin, jejich mimoparlamentní postavení a objektivní zařazení k radikální levici. Tato kritéria lze však napadnout jako zavádějící, především mezi nimi chybí jednoznačná hierarchie, která by byla bezpochyby velmi užitečná zvláště mezi kritérii subjektivní a objektivní identifikace, které mohou být u některých skupin ve vzájemném  protikladu. Významnou výhradu lze mít i k hypotézám, které chce autor ve své práci verifikovat. Jelikož v předchozí části úvodu vyřadil z předmětu zkoumání všechny proudy kromě anarchistického a trockistického, lze předpokládat, že pro něj nebude těžké obhájit v práci tezi, že na radikální levici jsou rozhodující anarchistický a trockistický proud. Na druhou stranu je ale z hlediska zkoumání tradic českého politického myšlení nutné vyzvednout závěrečnou část úvodu, ve které autor analyzuje příčiny, proč současná česká radikální levice jen minimálně navazuje na tradici českého anarchismu první poloviny 20. století.

Popis jednotlivých organizací v následujících kapitolách a podkapitolách má v jádru podobnou strukturu, tj. autor uvádí, z jaké organizace a kdy daná skupina vznikla, zmiňuje osoby, které organizaci založily nebo zásadním způsobem ovlivnily její následující vývoj, načrtne program a poté chronologicky, případně tematicky, uvádí významné události či změny, ke kterým došlo ve vývoji organizace, tj. různá štěpení, slučování, spolupráce či spory s jinými organizacemi, důležité iniciativy dané skupiny, někdy zmiňuje i další programové teze, jejichž vznik se obvykle vztahuje k některé z událostí, které významně ovlivnily radikálně levicovou scénu (nálety NATO na Jugoslávii, zasedání MMF). Některé kapitoly jsou pak ještě rozšířeny o popis vývoje daného směru na mezinárodní úrovni, vývoje důležitých časopisů apod.

Druhá kapitola knihy je věnována Levé alternativě, subjektu, který měl klíčový význam pro utváření a počáteční rozvoj radikálně levicové scény v českých zemích na počátku 90. let minulého století (organizace, vnitřní debaty o taktice a strategii, navazování kontaktů se zahraničím, čímž mohly být předány naší radikální levici aktuální ideje ze Západní Evropy). Autor se věnuje krátkodobé existenci Levé alternativy a analyzuje příčiny a průběh jednotlivých vnitřních krizí, které otřásaly tímto subjektem a nakonec rozhodly o jeho zániku.

Třetí kapitola, věnovaná anarchismu, je rozdělena do sedmi podkapitol nazvaných podle jednotlivých anarchistických skupin. V prvních dvou podkapitolách se čtenář vedle organizací uvedených v názvu seznamuje i s vývojem radikální levice v jednotlivých fázích první poloviny 90. let, takže se někdy skupina, která je předmětem kapitoly, poněkud vytrácí, což je patrné především v podkapitole věnované Anarchistické federaci. První podkapitola je věnována Československému anarchistickému sdružení (ČAS) a vedle toho sleduje rozvoj anarchismu na počátku 90. let. Proto se v ní čtenář kromě ČAS seznamuje s celou řadou dalších skupin, které buď působily jen epizodně, nebo i při delší existenci zůstaly zcela marginální, závěr podkapitoly pak popisuje historii časopisu A-kontra. Podkapitola sleduje postupné rozšiřování okruhu otázek, ke kterým se anarchisté vyslovovali, některé z nich jsou dodnes v centru pozornosti radikální levice (antifašismus, ekologie), jiné již nejsou tolik zdůrazňovány. Určité rozvedení by si zasloužila pasáž věnovaná útlumu aktivit ČAS, nejsou uváděny příčiny, proč k němu došlo. Rovněž mohlo být vysvětleno, proč lze aktivity znovuoživeného ČAS v 2. polovině 90. let označit jako zanedbatelné. Druhá podkapitola, věnovaná Anarchistické federaci (AF), sleduje především vývoj radikální levice ve druhé čtvrtině 90. let, vnitřní rozpory, které se týkaly otázky spolupráce s KSČM, i různé  události, které důležitou měrou přispěly k vytvoření profilu radikální levice (střet na Letenské pláni v roce 1992). Samotná AF se z popisu poněkud vytrácí, což je ale pochopitelné vzhledem k charakteru této organizace, která představovala spíše „zastřešující“ subjekt pro několik menších skupin. Z celkového charakteru knihy se poněkud vymyká kvalitní programová analýza revolučního syndikalismu uváděná na s. 29 – 31. Jinak se totiž autor věnuje především konkrétním programovým dokumentům a s podrobnější obecnou analýzou určitého proudu se pak setkáváme bohužel až v kapitole věnované trockismu. K autorovu tvrzení o účasti na protifašistických demonstracích organizovaných radikální levicí, že: „z toho (nízké účasti stále stejných aktivistů) lze oprávněně usuzovat, že antifašistické téma slouží více ke sjednocování a navazování spolupráce v rámci radikální levice, nežli k získávání nových sympatizantů,“ se nabízí otázka, zda existuje nějaké jiné téma, které by k radikální levici a jejím aktivitám spíše přitahovalo sympatizanty.

Třetí podkapitola, Anarchosyndikalistická iniciativa – Anarchosyndikalistická federace (ASI – ASF), představuje určitý přechod od dosavadního popisu jednotlivých fází vývoje anarchistické radikální levice k analýze věnované skupinám uvedeným v názvu dané podkapitoly. Podkapitola věnovaná Československé anarchistické federaci (ČSAF) se soustředí již převážně na ČSAF, její vznik, aktivity a program. Vzhledem k  aktivitám této organizace a jejímu propojení s autonomní scénou je část kapitoly věnována podrobnějšímu vymezení vztahu kulturně sociálního (autonomové) a politicko sociálního (anarchisté) anarchismu. V této kapitole autor rovněž zasahuje do polemiky k otázce aktivit (existence) militantních autonomů v České republice, přičemž přináší řadu argumentů dokládajících, že militantní autonomové v našich podmínkách doposud nepůsobili. Podkapitola Organizace revolučních socialistů – Solidarita (ORA-S) je již věnována výhradně této organizaci, důležitým bodům v jejím vývoji a základním programovým tezím, u kterých ale poněkud chybí vysvětlení, jakými kroky jich má být dosaženo, případně konstatování, že organizace konkrétní strategii vedoucí k prosazení svých cílů nemá. V šesté podkapitole, zaměřené na Federaci sociálních anarchistů (FSA), se autor nejvýrazněji věnuje vymezení skupiny proti ostatním, což, jak je patrné, plyne z vyhraněnějšího postoje této organizace vůči ostatním. V textu chybí jednoznačnější vysvětlení k pasáži, ve které autor konstatuje, že: „Cílem FSA je sociální, nikoli politická organizace…(tzn.) … že organizace ve své struktuře a zásadách přímo předjímá budoucí struktury, způsoby fungování a prvky svobodné komunistické společnosti.“ Pro čtenáře, který není přímo součástí těchto sociálních struktur, by bylo bezpochyby zajímavé, kdyby se alespoň přibližně dozvěděl, jak se tento fakt konkrétněji projevuje v praxi organizace. Naopak je možné vyzdvihnout autorův popis konečného cíle organizace, který je v případě FSA podán nejplastičtěji a nejkonkrétněji ze všech analyzovaných organizací, na rozdíl od některých jiných skupin zde čtenář nalezne i celkem propracovaný postup, kterým by mělo být stanovených cílů dosaženo (jakkoli by se o reálnosti a realizovatelnosti některých plánovaných kroků dalo pochybovat). Výhradu lze mít k použití slova „náš boj“ na s. 52. Jelikož se nejedná o přímou citaci materiálu FSA a i v předchozích pasážích mluví autor o FSA ve 3. osobě, působí tento výraz v daném odstavci jako pokus o agitaci ve prospěch FSA. Autorovy preference jsou rovněž až příliš patrné z pasáží věnovaných rozporům mezi anarchisty a trockisty, kde je autor jednoznačně na straně anarchistů. Dle názoru recenzenta by autor měl spíše přinést argumenty obou stran, jakkoli by byly z jeho pohledu (případně i pohledu čtenáře) argumenty jedné strany nedostačující. V závěru kapitoly by rovněž bylo vhodné přiblížit čtenáři autorem chválenou nakladatelskou činnost FSA konkrétními údaji, aby mohl získat jasnější představu o jejím rozsahu a významu. Určitým nedostatkem podkapitoly věnované Antifašistické akci (AFA) je, že autor de facto opakuje na s. 58 velmi podobnými slovy informace zmíněné na s. 56, jinak je tato podkapitola plně v duchu předchozích podkapitol, tj. věnuje se převážně aktivitám a programu skupiny, která je předmětem podkapitoly (s výjimkou závěrečné části podkapitoly, kde jsou zmíněny střety mezi neonacisty a anarchisty bez ohledu na vazbu účastníků k AFA).

Do jisté míry problematickou se může jevit čtvrtá kapitola knihy nazvaná Společné projekty, další organizace a platformy, ve které autor v pěti krátkých podkapitolách popisuje různé aktivity, které nemohl či nechtěl zařadit do jiných kapitol. Čtenář se tak může seznámit se třemi aktivitami, které by bylo možno zařadit mezi společné projekty (Street parties, Iniciativa proti ekonomické globalizaci, Food, not bombs), s jednou skupinou, kterou by bylo možno označit jako samostatnou organizaci (Feministická skupina 8. března) a s časopisem Konfrontace. Čtvrtá kapitola nabízí hned několik důležitých i provokativních otázek. Především popis Street parties naznačuje slabost „klasické“ radikální levice (anarchistů a trockistů) ve srovnání s ekoaktivisty a autonomní scénou. Z hlediska argumentace příznivé aktivitám radikální levice, autonomů a ekoaktivistů by bylo vhodné, kdyby bylo uvedeno konkrétní srovnání škod způsobených výtržnostmi během zasedání MMF v Praze v září 2001 s náklady vynaloženými na pořádání této akce, které byly dle autorova tvrzení výrazně vyšší.

Do jisté míry je problematické zařazení Feministické skupiny 8. března a Konfrontace do čtvrté kapitoly. V prvním případě se jedná o svébytnou skupinu anarchofeministické orientace, u které by se dalo uvažovat o jejím zařazení do kapitoly o anarchismu (vzhledem k množství anarchistických proudů není důvod pochybovat o tom, že anarchofeminismus je dostatečně svébytný proud, aby jeho organizace mohla být zmiňována vedle anarchosyndikalistických či anarchokomunistických organizací), v případě časopisu Konfrontace může čtenář dojít k závěru, že mu byla věnována samostatná podkapitola pouze z toho důvodu, že se „nehodil“ do žádné jiné podkapitoly (jiné časopisy jsou uváděny vždy v kapitole věnované skupině, z jejíhož okruhu vyšly nebo na něj byly navázány).

Pátá kapitola knihy, rozdělená dále do tří podkapitol, je věnována druhému z proudů radikální levice, které autor označil jako dominantní v našem prostředí, trockismu. V případě kapitoly o trockismu jsou všechny podkapitoly věnovány konkrétním trockistickým organizacím. První podkapitola je věnována Budoucnosti/CWI. Sledujeme v ní vývoj tohoto subjektu a především jeho úsilí o navázání spolupráce s různými oficiálními organizacemi, jejichž prostřednictvím chtěli trockisté posilovat svůj vliv a vytvořit masovou trockistickou organizaci, o což neúspěšně usilovala Budoucnost i ostatní trockistické skupiny během celých 90. let 20. století. Jako příklad aktivity, která neúspěšně aspirovala na funkci vytvoření jakési zastřešující iniciativy radikální levice, je v této podkapitole připomínána Charta mládeže. Druhá podkapitola je věnována Socialistické solidaritě (SocSol) a jí předcházejícím organizacím. V úvodu podkapitoly autor analyzuje ideologické rozdíly mezi Dělnickou demokracií a Budoucností, dále pak rozklad Dělnické demokracie a přechod části jejich členů na trockistické pozice pod názvem Revoluční solidarita, později SocSol. Popis programů a jednotlivých kroků ve vývoji SocSol je velmi přehledný, konzistentní a kontinuální, konkrétní cíle organizace se ale ztrácejí v obecných proklamacích.Poslední podkapitola je věnována Socialistické organizaci pracujících (SOP), vedle pasáží věnovaných vzniku a programu organizace je značná část této podkapitoly věnována ideovým rozporům uvnitř trockistického tábora (nejen na úrovni České republiky, ale především na úrovni mezinárodní), zmiňována je dále celá řada aktivit, které podobně jak tomu bylo v případě Budoucnosti a Charty mládeže měly přispět k realizaci prvního postupného cíle trockistů, tj. zvýraznění vlastního vlivu pomocí širší aktivity obracející se na členy jiných organizací, které nejsou primárně radikálně levicové.

Velmi cennou a bohužel poněkud krátkou je šestá kapitola nazvaná Vztahy mezi složkami radikální levice a její současná podoba. V ní jsou uváděny některé rozpory mezi anarchisty a trockisty, rozdíly v přístupu různých proudů k politickým stranám (především je zdrojem konfliktu otázka možné spolupráce s KSČM) a také rozpory mezi anarchisty ohledně otázky možné spolupráce s trockisty. Zmiňovány jsou především postoje FSA jako nejnesmiřitelnější odpůrkyně této myšlenky. Závěr této kapitoly je věnován shrnutí obecných poznatků. Autor vymezuje celkem 6 dominantních složek dnešní radikálně levicové scény, vedle tří trockistických organizací to jsou ČSAF, ORA-S a FSA, u ostatních konstatuje, že se neprosadily. Další část kapitoly je pak zaměřena na rozdíly ve strategii a taktice těchto organizací, méně pak na zásadní ideové rozdíly. Proto mohou některé spory čtenáři, který není do problematiky podrobně zasvěcen a který je každodenně neprožívá, připadat podobně zásadní, jako rozdíly, které tvořily nesmiřitelné nepřátele z Judejské lidové fronty, Lidové fronty Judeje, Všelidové fronty Judeje a dalších protiřímských odbojových organizací z filmu Život Briana.

Jistým problémem je na řadě míst knihy je poznámkový aparát. Některé důležité události (střet na Letenské pláni – s. 28 – 29) či programové a podobné dokumenty (patrné je to především v kapitole věnované FSA) jsou komentovány bez odkazu na zdroj, což ztěžuje čtenáři přístup k primárním informacím a činí jej do značné míry závislým na autorově pohledu na danou problematiku či dokument. Z hlediska celkové úpravy textu nacházíme chybu na s. 31, kde nastal problém s číslováním poznámek, jen minimálně se v textu vyskytují chyby, které jsou důsledkem překlepů, nebo nedostatků v redakční práci (s. 68 Poples místo Peoples a s. 107 chybí Č ve slově Česká).

Autorův jazyk je po stránce gramatické velmi dobrý, i když v některých místech se dopouští chyb při použití spojky či, před kterou vždy dává čárku, i když je v textu ve funkci spojky souřadící, tj. neměla by být oddělena čárkou. Kromě toho by bylo vhodné na s. 63 používat místo termínu docker slovo dokař. Kniha je napsána poutavě a přitom dostatečně přehledně, čtenáři jsou v ní podávány jasné a srozumitelné informace živým jazykem, který naštěstí nesklouzává k průhledně jednostranným komentářům, které bohužel jinak dominují publicistice věnované problému radikální levice.

Knihu Martina Bastla lze označit za velmi zajímavý a úspěšný pokus o popis vývoje radikální levice v 90. letech 20. století v České republice. Více důrazu mohlo být položeno na srovnávací část, poněkud nepřesvědčivě vyznívá především obhajoba myšlenky, že radikální levice může získat v blízké budoucnosti výrazně větší potenciál než má dnes. Přes tuto výhradu je nutno zdůraznit, že jde o jediný pokus o skutečně podrobnou analýzu problému, u kterého bude mimochodem velmi zajímavé sledovat, jaký bude mít ohlas u těch, kdo jsou předmětem výzkumu, a s jakými reakcemi se setká autor u jednotlivých organizací, především pak u těch, ke kterým se staví kriticky.



Copyright (c) 2002 Jakub Šedo

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.