Hloušek, V. (2002). Koncept konfliktních linií ve střední a jihovýchodní Evropě - tři roviny analýzy. Středoevropské politické studie, 4(2–3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3895/5370
ÈÍSLO 2, ROÈNÍK II

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2-3, ROČNÍK IV, JARO-LÉTO 2002, ISSN 1212-7817 - PART 2-3, VOLUME IV, SPRING-SUMMER 2002, ISSN 1212-7817

 

 

Koncept konfliktních linií ve střední a jihovýchodní Evropě - tři roviny analýzy

 

 

Vít Hloušek

 

 

Abstract

The article deals with research concept of cleavages and its usefulness in the Central and Eastern European area. The author argues that there is a possibility to exploit this research scheme in some ways and presents the idea of three-step analysis of cleavages in Central and Eastern European societies and party systems. The first step is to create the conceptual map of Central and Eastern Europe which could help to define decisive critical junctures. The second step is to find out and analyze cleavages in the first phase of democratization (the last quarter of the 19th century and the first decades of the 20th century). The third phase is to trace legacy of these cleavages after the 1989 and to analyze new cleavages of transformation. This approach could bring the proper theoretical framework for empirical research.

Key words

Cleavages, Central-Eastern Europe, Stein Rokkan, Conceptual Map

 

 

 

 

Srovnávací analýza stranických systémů států střední a východní Evropy představuje i ve fázi, kdy značná část předmětů zkoumání již prochází etapou konsolidace základních vzorců fungování (byť ne nutně zároveň konkrétních aktérů – jednotek stranických systémů) důležitou a zajímavou oblast v rámci komparativně orientované politologie. Celá řada fenoménů byla a je již zkoumána. Existují studie o vývoji stran a stranických systémů, o volebním chování atd. Existují kvantitativně a statisticky orientované práce, které se zabývají neustále se rozšiřujícími soubory dat a empirických údajů.

„Bohužel, to, co dělá statistický přístup teoreticky signifikantním, nemá nic společného ze statistikou.“ (Sartori 1970: 1037) Giovanni Sartori připomíná, že formulace metodologických (teoretických) konceptů musí mít přednost před statistickým zpracováváním dat v tom smyslu, že nejprve vytvoříme teoretický rámec a v něm pak dáváme smysl kvantitativním údajům (srov. Sartori 1970: 1036-1040). Určitý deficit je tedy stále možno spatřovat v oblasti teorie, v jejímž rámci by bylo možno tyto stranické systémy popisovat a interpretovat nejen v aktuálním dějinném kontextu, ale bylo by možno vytvářet také historická srovnání vývoje společností a politických systémů v éře masové politiky. Jinými slovy řečeno, absentuje teoretický rámec, v němž by byly základním způsobem vymezeny srovnávané skutečnosti (státy, společnosti a stranické systémy), který by zahrnul historický vývoj, sociální strukturu a politické odpovědi na tyto základní proměnné. V následujícím textu se pokusíme ukázat, že přes řadu problematických míst může být takový rámec vytvářen na principech, na nichž své analýzy o západní Evropě vytvářel norský politolog Stein Rokkan. Rokkanův přístup totiž – parafrázujeme-li Charlese Tillyho (Tilly 1994) - kombinoval časovou a prostorovou dimenzi jako faktory, v nichž vysvětloval politické procesy a prováděl komparativní výzkum napříč kulturami a národy, v nichž srovnával proměnné jako třídy, náboženské denominace a národní kultury. V rámci kategorizace konceptualizací podle míry abstrakce, kterou nabídl Sartori, se jedná v případě Rokkanovy analýzy konfliktních linií o univerzální konceptualizaci, respektive globální teorii. (Sartori 1970: 1044; k metodologii sociálněvědných výzkumů v mezinárodním rozměru obecně viz Elder 1976)

 

1. Koncept cleavages a jeho aplikovatelnost na střední a východní Evropu

 

Koncept konfliktních linií (cleavages), který Rokkan rozvinul (Lipset, Rokkan 1967; Rokkan 1999a; kritický pohled viz např. Himmelstrand 1986) pro země západní Evropy patří dnes již k privilegovaným přístupům při zkoumání dlouhodobých procesů utváření a způsobů fungování západoevropských stranických systémů. Poté, co se zhroutily režimy jedné strany ve střední a jihovýchodní Evropě a byly postupně nahrazovány multipartistickými uspořádáními, začala řada badatelů promýšlet možnost aplikace určitých konceptů konfliktních linií i na tyto případy. Přestože jsou pokusy rozšířit Rokkanovu teorii aplikací dalších případových studií z mimoevropského kontextu (srov. např. Markoff 1990), ukázalo se, že pouhé mechanické přebírání Rokkanova schématu nepřináší perspektivní výsledky a neumožňuje vysvětlit adekvátně procesy, které ve středo- a východoevropských stranických systémech a elektorátech probíhají. (srov. Hloušek 2000: 373-375)

Přesto není podle našeho soudu nutné rezignovat na některé aspekty původního Rokkanova konceptu cleavages. Je však nutno mít na paměti, že konkrétní komparativní analýza vývoje konfliktních linií a stranických soustav byla vypracována na základě empirického studia některých příkladů relativně uzavřeného vzorku zemí západní Evropy. Úkol, který před nás pokus o rokkanovskou analýzu středo- a východoevropských společností a případných konfliktních linií v nich působících staví, je obtížný v tom smyslu, že můžeme přijmout některá Rokkanovy základní východiska, která se týkají možnosti analýzy a komparace makrosociálních a makrohistorických procesů, ale konkrétní empirické analýzy a na jejich základě vypracované konceptuální rámce budeme muset vytvářet vlastně od začátku. Například není důvod nepřijmout rokkanovskou metodu nalézání dostatečně zobecňujících a přitom charakteristických a pro účely vytváření komparativního rámce nezbytných proměnných (variables), na jejichž základě lze načrtnout hlavní směry vývoje a provést základní typologii, ale i tyto proměnné samotné musejí být v kontextu areálu střední a jihovýchodní Evropy teprve předmětem zkoumání.

Takto rozsáhlé ambice si tento text přirozeně neklade. Pole Rokkanových analýz a z nich plynoucích metodologických výzev je příliš široké, než aby mohlo být jednoduše komplexně zhodnoceno z hlediska aplikovatelnosti na areál střední a jihovýchodní Evropy. Cílem tohoto textu je naznačit možný směr výzkumu v oblasti cleavages v tomto areálu.

 

2. Dvojí pojetí cleavages v politologickém výzkumu a možnosti aplikace na středo- a východoevropský areál

 

Andrea Römmele (Römmele 1999: 4-7) rozeznává dva základní přístupy ke konceptu konfliktních linií. Jeden z nich je primárně sociální (či sociologický), druhý pak spíše politický (ve smyslu politologický). Sociální přístup vnímá konfliktní linie v zásadě jako sociální postoje a chování, které plynou z tradiční sociální stratifikace. Politický pohled potom vnímá konfliktní linie jako striktně politické postoje a chování. Rokkanův přístup je spíše přístupem sociálním. (srov. např. Flora 1999: 34-39) Obecně lze říci, že akceptování tohoto přístupu znamená, že nejprve je nutno identifikovat v dané společnosti její sociální rozvrstvení a rozrůznění, indikovat pole konfliktu mezi jednotlivými sektory dané společnosti a teprve poté zkoumat, jak se tyto fenomény odrážejí ve struktuře stranického spektra a ve struktuře zájmových organizací. Jako plnohodnotná konfliktní linie však může být i v tomto pojetí chápáno právě a jenom takové dělítko, které získá určitou organisovanou formu. Vědci, kteří preferují politický pohled na problematiku konfliktních linií, zkoumají především stabilní vzorce politické polarizace, v jejímž rámci určité části společnosti podporují určité politické strany. Není přitom až tak podstatné, zda tyto skupiny představují zároveň jasně odlišitelnou sociální skupinu. Ve srovnání se sociologickým přístupem tak lze říci, že „politický“ přístup obrátil perspektivu pohledu. Zatímco sociální přístup zkoumá danou problematiku v jistém smyslu „zdola“, politický přístup upřednostňuje pohled „shora“. Primární je pro něj rozvrstvení politických postojů, které je patrné z podoby stranického spektra. Místo detailní analýzy jednotlivých sociálních skupin pak operuje s volnějšími koncepty jako je například třídní rozdělení společnosti.

V zásadě je jasné, že použití „politického“ konceptu cleavages nečiní ani v námi zkoumaném areálu výraznější problémy. Jiná věc však je relativně malá vypovídací hodnota těchto výzkumů, protože striktně vzato nemusejí vypovídat nic o strukturaci voličské obce, respektive společnosti a navíc není jasné, zda se nejedná o jevy čistě konjunkturální povahy. Nadto i ve středo- a východoevropských společnostech probíhaly dlouhodobější procesy formování národů a formování moderní masové politiky a není důvod nepokusit se identifikovat případné cleavages zformované v těchto procesech a provést případně adekvátní komparaci a na jejím základě typologii, která by mohla v ideálním případě nést řadu podobných rysů s Rokkanovými schématy pro západoevropské země. Teoretická hypotéza, kterou se pokusíme v následujícím textu obhájit, vychází z prvků kontinuity i diskontinuity procesu vzniku a vývoje éry masové politiky v tomto areálu. Jak bude ukázáno, období reálně socialistického panství znamenalo výrazně diskontinuitní moment, v jehož rámci došlo k narušení dlouhodobých společenských struktur a sociopolitických vazeb. Proto také nemohlo z logiky věci působit něco jako freezing-effect a to je také důvodem naprostého selhání mechanistické aplikace rokkanovských modelů na země tohoto areálu. Z toho důvodu je možno v současné fázi demokratické masové politiky těchto zemí identifikovat prakticky pouze „politické“ konfliktní linie. Přesto však v první éře masové politiky, která minimálně ve střední Evropě proběhla od konce 19. století přibližně do poloviny 20. let 20. století, došlo k vytvoření stranických struktur ve společnostech, které již byly různým způsobem strukturovány. V této fázi výzkumu, domníváme se, má význam pokusit se nalézt vzorce (či zárodky vzorců) „sociologických“ cleavages, která mohou (ale nemusejí) mít některé shodné charakteristiky s těmi, jež pro země západní Evropy nabídnul Rokkan. S touto analýzou jsou spojeny otázky po kontinuitě mezi první (dočasnou a „nezralou“) a druhou (po roce 1989) fází demokratizace a vytváření masové (semi)kompetitivní politiky. Podle naší konceptuální hypotézy však ani tento krok nestačí. Analýzou konfliktních linií v éře masové demokratizující se (lépe než „demokratické“) politiky můžeme získat solidní sbírku case-studies jednotlivých zemí či společností, ale stále ještě nebudeme disponovat dostatečně širokou bází k vysvětlení procesů vytváření těchto konfliktních linií a nebudeme ani s to formulovat obecné proměnné, jejichž analýzou dospějeme nejen k vysvětlení historicko-kulturního a sociopolitického podloží procesů formování těchto cleavages. Bez těchto proměnných ovšem nebudeme schopni vytvořit na základě komparace jednotlivých case-studies adekvátní konceptuální rámec pro historicko-sociopolitickou typologii vývoje v tomto areálu. Pokusíme se dále postupovat jakoby proti proudu historického vývoje a blíže určit vstupní podmínky bádání na každé ze tří rovin analýzy konfliktních linií ve střední a jihovýchodní Evropě.

 

3. Hledání konfliktních linií po roce 1989

 

Stein Rokkan a Seymour Martin Lipset svůj koncept konfliktních linií utvářeli s ohledem na jejich historickou genezi, na stabilizaci systémů těchto linií a dlouhodobých opozic v evropských politických obcích a po těchto analýzách následovala otázka vztahů mezi občany a stranami v éře masové politiky. (Lipset, Rokkan 1967: 1-3) V „postkomunistických“ stranických systémech a elektorátech je však potřeba postupovat jakoby odzadu. Vzhledem k tomu, že éra komunistického panství rozvrátila tradiční sociální vazby, stratifikace a společenské segmenty a podstatným způsobem homogenizovala populace v těchto zemích[1], vytratila se přirozená strukturace společnosti a společenská štěpení, která hrála roli rokkanovských konfliktních linií v procesu tvorby masové politiky v těchto zemí, byla překryta. Většina těchto států prošla nejen drastickým umělým procesem nivelizace sociálních a kulturně-politických rozdílů, ale někdy také etnickou homogenizací. Navíc v řadě reálně socialistických států prošla procesem industrializace a rozsáhlejší urbanizace až v éře komunistického režimu, což opět narušilo tradiční společenské struktury a kulturně-politické vzorce. V prostředí likvidace politické plurality pak byly rozrušeny i dlouhodobě budované struktury stranických systémů a vazby mezi stranami a „jejich“ sektory populace. Velmi jednoznačně se tento nedostatek kontinuity s érou (v mnoha případech pouze parciální) první fáze demokratizace projevil ve výsledcích obnovených historických stran. Ty z nich, kterým se podařilo etablovat se dlouhodobě jako relevantní politické síly, nečerpaly mobilizační sílu ani tak z historické tradice, jako spíše z jiných zdrojů.[2] Přesto i v „postkomunistických“ společnostech existují konfliktní linie, jejichž povaha však je spíše „politická“.

Domníváme se, že adekvátní analýza konfliktních linií v kontextu transformujících se zemí střední a jihovýchodní Evropy musí obsahovat dvě základní fáze. Prvkem číslo jedna je identifikace hlavních konfliktních témat, která dlouhodobě ovlivňují politickou diskusi v těchto státech, vůči kterým se vymezují politické strany a které tedy mohou tvořit potenciál pro „politicky“ pojaté konfliktní linie.

Druhým krokem je pak vysledovat vazby mezi těmito tzv. konfliktními liniemi transformace (k termínu viz Hloušek 2000: 374-380) a voličskou obcí. Pokud by existovaly dlouhodobé trendy opětovné strukturace (segmentace) společnosti, nelze v žádném případě vyloučit vývoj, v němž by se propojovaly konfliktní linie transformace, segmenty společnosti a odpovídající politické strany. Vzhledem k tomu, že i v západní Evropě došlo od konce 60. let minulého století k závažným změnám ve struktuře společnosti a došlo k fragmentaci původně relativně pevných segmentů, nelze očekávat, že by se tato segmentace a na jejím základě vzniklé identitárně-mobilizační vazby projevily podobně jako v západní Evropě do 60. let. Jednak nelze očekávat pevně strukturované a ohraničené společenské segmenty, jednak došlo k proměně vzorců fungování politických stran samotných. I ve střední a jihovýchodní Evropě lze totiž v mnoha ohledech pozorovat úpadek masového stranictví spjatého s masovými stranami[3] a spíše se zde rozvíjejí (byť někdy i v deformované podobě) mechanismy stranické organizace a napojení politických stran na stát a na elektorát, které jsou symptomatické pro kartelové strany. Význam identifikace konfliktních linií v postkomunistických stranických systémech tedy spočívá zejména v tom, že mohou velmi přesně mapovat hlavní osy stranického soupeření a tím vymezují i postojové a identifikační škály, na nichž se mohou vymezovat voliči.

V rámci takového výzkumu je pak možno zkoumat prvky kontinuity s předchozími fázemi demokratizace a masové politiky. Tyto analýzy jsou důležité z hlediska posouzení míry dlouhodobé relevance různých konfliktních linií. K tomu, abychom mohli provést taková zkoumání, musíme však nejprve disponovat konceptuálním rámcem, v němž budeme schopni identifikovat konfliktní linie, které určovaly politické soupeření a politické identity v éře první demokratizace.

 

4. Vytváření masové společnosti a demokratické politiky ve střední a východní Evropě a konfliktní linie

 

Obtížnost, která je při zkoumání první fáze demokratizace zcela zřetelná, spočívá v relativní zaostalosti ekonomického, politického i sociálního vývoje v oblasti střední a jihovýchodní Evropy v 19. století na v první polovině století 20. za západní částí kontinentu. Jak však připomíná Miroslav Hroch, není možno zjednodušovat otázku nerovnosti vývoje a jeho stupně na rozdíly mezi tempem ekonomického růstu mezi „Západem“ a „Východem“ s tím, že z tohoto rozdílu plynou všechny ostatní nerovnoměrnosti. Nerovnost ve výrobní sféře nijak automaticky nedeterminuje stupeň vývoje dosažený v jiných sférách. (Hroch 1996b: 22)

Schematizujeme-li postavení středo- a východoevropských společností z hlediska procesů prvotní demokratizace politiky a vytváření masové politické obce propojené sítí politických spolků a stran, je zřejmé, že ve všech třech klíčových nadnárodních útvarech (Habsburská monarchie, Rusko, Osmanská říše), v nichž se formovala politická zkušenost této etapy vývoje většiny národů v daném areálu, byla první (a v každém případě nezavršená) éra demokratizace před první světovou válkou velmi krátká, její projevy však byly v řadě ohledů poměrně intenzivní, což však nepřispívalo ke stabilitě této vlny. Události ruské revoluce 1905 (srov. Tilly 1997: 278) či bojů za všeobecné volební právo pro muže v Předlitavsku v témže roce patří k řadě příkladů tohoto tvrzení. V některých oblastech Balkánu a východní Evropy (ale třeba také v Uhrách) navíc faktická demokratizace ani neproběhla.

V jiných oblastech (Předlitavsko) naopak proběhla demokratizace poměrně rychle, alespoň z hlediska překonávání jednotlivých prahů demokratizace (k termínu viz Rokkan 1999a: 244-260). Detailní analýzy jednotlivých předlitavských společností by však ukázaly, že ne všechny národy byly stejně adaptabilní na takto rychlé změny. Řada společností v tomto areálu evidentně trpěla nedostatečnou rozvinutostí sociální struktury. Příčinou byl nejen převážně agrární charakter některých společností, ale také obecná absence sociální a politické elity, opožděný proces budování moderního národa včetně utváření jeho politických atributů (opožděný proces nation-building - srov. Hroch 1996a). Tato východiska spolu navzájem navíc úzce souvisela. Důsledkem pak byla nerozvinutá stranická soustava, kde nedocházelo k plnohodnotné strukturaci politické/voličské obce[4] a v důsledku toho ani ke strukturaci stranického spektra do více soutěžících proudů. Jednoznačně retardačně zde působil také určitý sdílený pocit periferiality politických elit středo- a východoevropských národů, které se často vnímaly jako závislé na centru, proti němuž bylo potřeba bojovat a vytvářely se tak pokud možno co nejširší (celonárodní) politická společenství, která byla teprve pozvolna segmentována do jednotlivých táborů.[5]

Míra této zaostalosti a nerovnoměrnosti vývoje nebyla ve všech zemích stejná. Analýza konfliktních linií ve středo- a východoevropském areálu tedy vyžaduje pečlivé zvážení stupně a rychlosti modernizace sociální a politické struktury té které společnosti a rovněž vyžaduje určit podmínky, které k zaostávání vedly. Tím se zároveň mohou vymezit různé tendence v rámci populace, které mohly vést k vytváření jednotlivých morálně-kulturních milieu a táborové/sloupové struktury. Ve většině společností tohoto prostoru bude tedy zřejmě hrát velmi podstatnou roli specificky generovaná konfliktní linie centrum-periferie, plynoucí mimo jiné z rozporu mezi národotvornými a státotvornými aspiracemi těchto společností a převahou center mnohonárodnostních říší s privilegovaným etnikem (rakouští Němci, Maďaři, Rusové). Sama podoba vztahů center a periferií v tomto areálu však také musí být předmětem samostatného výzkumu.[6]

Procesy demokratizace a utváření masové politiky, které byly započaty v poslední čtvrtině 19. století, byly následovány po první světové válce další fází demokratizace, kdy se ve většině zemí, které vznikly na troskách mnohonárodnostních impérií, místní elity pokusily o fungování demokratických režimů s volnou soutěží politických stran. Většina z těchto režimů však nepřežila období první dekády po válce (Polsko, Litva, Království SHS/Jugoslávie atd.) a s výjimkou Československa žádný z těchto států nezůstal demokratickým ve druhé polovině 30. let (Rakousko, Lotyšsko, Estonsko atd.). Ani tato demokratizační fáze tedy nepřinesla v těchto společnostech stabilitu demokratických režimů. Hlavním důvodem, proč nebyly tyto demokratické režimy stabilní, byla právě komplexnost a ostrost konfliktních linií v tomto areálu. (srov. Luebbert 1987: 477-478) [7]

Podobně jako byl opožděn v zemích sledovaného areálu proces budování národa, byl opožděn proces budování státu (state-building) ve smyslu snahy o vytvoření homogenního národního státu. Ze skutečnosti pozdního završení procesu state-building plyne, že jako jednotky analýzy nemohou být ve všech historických obdobích používány pouze současné národy (viz odlišnosti vývoje Čech a Moravy, nebo dekompozice vývoje Polska po jeho rozdělení v letech 1772-1795). Kromě toho, že zohlednění v nezbytné míře rovněž subnacionální roviny komparace v určitých případech napomůže rozšířit počet srovnávaných případů a napomůže lépe vymezit jednotky výzkumu (viz heterogenita celé řady středo- a východoevropských státních útvarů v některých etapách jejich vývoje), bude zohlednění některých regionálních diferencí napomáhat také adekvátnějšímu zohlednění nerovnoměrného vývoje procesů modernizace a demokratizace. (Srov. Snyder 2001)

Ani po první světové válce nebylo možno většinu nově vzniklých státních útvarů ve střední a jihovýchodní Evropě označit za etnicky a kulturně homogenní národní státy.[8] Problémy vztahů (a z nich plynoucích specifických konfliktních linií) mezi centrem a periferií tak prakticky v žádném z těchto státních útvarů nezmizely, ale získaly nové dimense. Například český národ se stal fakticky nejdůležitějším státním národem v tehdejším Československu, zatímco sudetští Němci se z privilegovaného postavení ocitly v roli (politicky) periferní menšiny. Ostatní národnosti v Československu (včetně většiny Slováků) pociťovaly rovněž spíše periferní identitu vůči Čechům. K tomu se družily teritoriálně vymezené problémy center a periferií nejen v rámci celého státu, ale také v rámci jednotlivých regionů.

Národnostní a teritoriální složitost poměrů v meziválečné Evropě působila deformačně na utváření sociálních a politických struktur ve srovnání s Rokkanem užívanými schématy pro západní Evropu. Opět zde jasně vyplývá nutnost nové nepředpojaté analýzy a nikoliv mechanického přebírání již vytvořených schémat. Přesto však lze určitou afinitu předpokládat. Náš předpoklad zní, že v těch společnostech, v nichž skutečně proběhla elementární demokratizace a které se nacházely na relativně vysokém stupni industrializace a urbanizace, se utvořily obdobné modely konfliktních linií, jaké popsal Stein Rokkan v prostředí západní Evropy.[9]

 

5. Hledání proměnných diferencujících vývoj v ECE

 

Přijmeme-li Rokkanovo východisko v tom, že konfliktní linie se utvářely na pozadí dlouhodobého společenského vývoje a teprve ve fázi masové politiky některé z nich dostaly i svůj politický výraz v podobě existence politických stran, které se podél těchto konfliktních linií formovaly a vymezovaly, musíme i ve střední a jihovýchodní Evropě nalézt ony kritické zlomy (critical junctures), které produkovaly vytváření dlouhodobých opozic a společenských segmentací, na jejichž základě se projevovaly konfliktní linie. Tento úkol není jednoduchý, neboť vyžaduje vytvořit a aplikovat metodu, která skloubí potřebnou míru zjednodušení a schematizace s požadavkem na potřebnou míru vztažení na konkrétní příklady. V Rokkanových úvahách plnily tento účel jeho makromodely evropského vývoje, které našly zastřešující výraz v konceptuální mapě Evropy.

Rokkanova konceptuální mapa Evropy (Rokkan 1999b: 135-147; srov. Flora 1999: 76-91; Kommisrud 1996: 89-93; Mjøset 2000: 387-392) vznikla jako pokus zkombinovat výsledky jeho studia politické mobilizace a hledání obecných vzorců geopolitické a geoekonomické historie Evropy. Rokkan vycházel při tvorbě tohoto konceptu z úvahy, že není možno pochopit variace ve struktuře masové politiky bez historického studia podmínek raných procesů územní organizace Evropy a vytváření států. Jeho model Evropy (opět bohužel prakticky pouze severní a západní) sledoval proměnné v oblasti ekonomiky, geopolitiky a kultury a postupoval v šesti stupních historickým vývojem od středověku až k éře rapidní urbanizace, industrializace a sekularizace. Z tohoto základního modelu vývoje, který kombinoval sledování hlavních proměnných ekonomického, geopolitického a kulturního vývoje s časovou osou pak Rokkan vysvětloval variace v politických strukturách západoevropských společností po roce 1848. Vytvořil tak jakousi konceptuální matrici vývoje Evropy „Keltů, Latinů a Germánů“. Na základě tohoto makrohistorického modelu evropského vývoje pak vytvořil svůj „topologicko-typologický“ model – konceptuální mapu Evropy.

V této konceptuální mapě kombinuje Rokkan tři proměnné svého modelu evropského vývoje a vytváří na jejich základě tři stupnice:

 

Ekonomika

Síla a struktura sítě měst

Silná/slabá centra

 

 

Hustá nebo slabá síť měst

Území

Geopolitická pozice

Přímořské periferie

 

 

Přímořské imperiální národy

 

 

Evropa městských států

 

 

Vnitrozemské imperiální národy

 

 

Vnitrozemské nárazníkové útvary

Kultura

Výsledek reformace

Protestantská území

 

 

Nábožensky smíšená území

 

 

Katolická území

 

Konceptuální mapa Evropy řadí evropské státy a regiony na dvou osách. Osa „západ-východ“ kombinuje ekonomické[10] a teritoriální (geopolitické) kritérium, zatímco osa „sever-jih“ je určována kulturní proměnnou. Tato druhá osa diferencuje podmínky budování národa, zatímco osa „západ-východ“ podmínky budování státní struktury. Tato konceptuální mapa, jak připomíná Lars Mjøset, je opět pouhým weberovským ideálním typem, jehož relevance se projeví teprve při komparativně orientovaném výzkumu, kdy lze mapu použít jako obraz „sociální krajiny“, který napomáhá pochopení a vysvětlení kritických zlomů. Nejedná se o velkou společenskovědní teorii, ale o dobrou a použitelnou typologii. (Mjøset 2000: 391-392).

A právě takovou typologii bychom mohli využít při výzkumu kritických bodů vývoje ve střední a jihovýchodní Evropě, na jejichž základě bychom pak indikovaly výše naznačeným způsobem důležité konfliktní linie a zkoumaly jejich přenos do struktury politických stran v éře masové politiky. Jenže zřejmě budeme opět muset nejprve vytvořit novou konceptuální mapu – tentokrát střední a jihovýchodní Evropy. Nakolik přitom můžeme použít Rokkanův model? Lze nesporně vyjít ze základního rozlišení hlavních ekonomických, teritoriálních (geopolitických) a kulturních kritérií a mapovat tak předpoklady pro průběh procesů vytváření středo- a východoevropských národů a států (a to i při plném vědomí určité opožděnosti těchto procesů v některých společnostech tohoto areálu).

V teritoriálním rozměru bude představovat určitý problém polycentrická struktura střední a jihovýchodní Evropy. Nejenže z hlediska Rokkanem určené teritoriální (geopolitické) osy – pásu s hustou sítí měst (city-belt) – jsou všechna území tohoto areálu v periferním postavení, ale rovněž nelze hovořit o dokonalém překrývání politických, ekonomických a kulturních center. Rokkan v těchto případech hovoří o polycefalické struktuře center a právě tato skutečnost se hodí na většinu zemí námi zkoumaného areálu. Otázkou pak zůstává, v jaké míře zohlednit tuto skutečnost, jinými slovy, zda ke geopolitickému významu jednotlivých regionů středo- a východoevropského areálu přidat již v úvahách nad proměnnými vymezujícími teritoriální dimensi konceptuální mapy střední a jihovýchodní Evropy také dimensi ekonomickou či kulturní. Pokud bychom se rozhodli omezit se skutečně pouze na politická centra a geopolitické určení regionů, mohli bychom tuto dimensi konceptuální mapy „rýsovat“ mezi metropolitními centry středo- a východoevropských impérií.

Charles Tilly poukazuje na skutečnost (Tilly 1994; Tilly 1997: 44-52), že po roce 1750 Evropa produkovala konsolidované státy, které byly poměrně geograficky rozsáhlé, diferencované, spravovaly přímo různorodá teritoria a pokoušely se vnutit svým občanům nejen uniformní model fiskálního, monetárního, právního, legislativního a vojenského systému, ale také uniformní kulturní systém. Koercivní potenciál státu začal plnil daleko rozsáhlejší a intenzivnější roli v tomto procesu homogenizace. Tilly se obrací zejména k ukazatelům jako zavádění konskripční formy armády, konsolidace kapitálu ve vztahu ke státnímu ekonomickému a politickému centru atd. Zrodila se tak idea koherentního národního státu a podle Tillyho lze po roce 1750 hovořit v Evropě o éře států.[11] Tato snaha homogenizovat heterogenní říše byla patrná i ve střední a jihovýchodní Evropě (zřetelně v habsburské říši a ruském impériu, méně zřetelně v osmanské říši). Otázka zní, zda se to v tomto areálu podařilo. V tomto případě je odpověď jednoznačně negativní. Další - neméně složitou a s předchozí související – otázkou je, jak se vypořádat s prvotními pokusy o vytvoření států v tomto areálu ve středověku a novověku, které nakonec vesměs všechny zkrachovaly a tak většina středo- a východoevropských národů budovala svoji státnost až v průběhu 20. století (a tyto procesy nemusejí být zdaleka ukončeny – viz otázka faktické nezávislé černohorské či běloruské státnosti). Opět se zde vracíme k nejednoznačnosti interpretace podoby, příčin a důsledků opožděného procesu state-building ve střední a jihovýchodní Evropě.

V ekonomické dimensi konceptuální mapy slouží Rokkanovi jako indikátor síť městských sídel, respektive její síla a hustota. Jednotlivé ekonomické a sociální procesy, z nichž se skládá obecný proces modernizace, jsou nejzřetelněji vidět v sociálním prostředí měst a také platí, že stav sociálního prostředí měst reflektuje celkovou rozvinutost nebo naopak zaostalost daného regionu. Střední a jihovýchodní Evropa leží jednoznačně stranou městského pásu (city-belt), který již od středověku vykazoval v rámci Evropy nejrozvinutější a nejhustší strukturu městského osídlení. Struktura měst ve střední Evropě má navíc odlišný charakter: síť urbánního osídlení je strukturována tak, že relativně větší význam mají malá města, naopak je zde patrný (ve srovnání se západní Evropou) menší význam měst střední velikosti, která by sloužila jako administrativní centra rurálních oblastí. (Klusáková 1996: 117-119) Ani v západní Evropě však nikdy nebyla městská síť zcela homogenní.[12] Naprosto zřejmé je to při pohledu na Rokkanovu konceptuální mapu Evropy, kde právě hustota sítě měst slouží jako jedna z hlavních proměnných utvářejících podobu této mapy. Navíc se význam jednotlivých regionů z hlediska urbanizace v průběhu historického vývoje proměňoval. (srov. Klusáková 1996: 123-124) Proto bude nutno diferencovat podobným způsobem areál střední a jihovýchodní Evropy. Z toho plyne, že pro konstrukci nějaké hypotetické konceptuální mapy ECE bude možno použít Rokkanovo kritérium sítě městského osídlení, ale nepůjde pouze o její hustotu, ale také o dlouhodobé funkce a strukturu měst, které byly v tomto areálu méně jednoznačné a uniformní než v oblasti city-belt (viz i již zmíněný polycefalický charakter středo- a východoevropských center).

Vzhledem k převážně agrárnímu charakteru většiny společností tohoto areálu bude nutno zohlednit zřejmě určitým způsobem při načrtávání ekonomické dimense konceptuální mapy i rozdíly ve způsobech, organizaci, sociální základně a efektivitě agrární produkce. S výjimkou nejvyspělejších regionů proběhla industrializace v tomto areálu v masovém měřítku prakticky až po nástupu komunistického panství po druhé světové válce. Její sociální a politické důsledky jsme již naznačili. Tato skutečnost a historická dominance agrární produkce a venkovského sociokulturního milieu však jednoznačně vede k závěru, že ve srovnání se západní Evropou musíme při úvahách o konceptuální mapě střední a jihovýchodní Evropy daleko zřetelněji brát v úvahu právě tyto proměnné a pokládat je za přinejmenším stejně významné jako faktory hustoty a síly urbánního osídlení.

Pravděpodobně nejsložitějším úkolem při pokusu o konstrukci konceptuální mapy střední a jihovýchodní Evropy bude vymezení proměnných kulturní dimense. Přestože na Západě občas převládá představa o uniformitě kulturního vývoje v této části Evropy, je to představy na hony vzdálená realitě. Obdobně jako Rokkan můžeme předpokládat výraznou roli náboženských rozdílů. Situace v námi zkoumaném areálu je však podstatně složitější. Již schisma roku 1054, které oddělilo římsko katolickou a východní církev, představuje první potenciální proměnnou, která diferencovala vývoj jednotlivých společností podle toho, zda se přiklonily ke katolické nebo ortodoxní variantě křesťanství. Německý historik Günther Vogler (1997: 297) tvrdí, že věroučné rozštěpení mezi katolickou a pravoslavnou vírou nepostavilo v potaz jednotu víry, ale pouze existovaly liturgické a dogmatické rozdíly. V rámci jednoho náboženství se však vyvinuly dvě církve. Již ve středověku se tak vytvořila hranice mezi katolickou (latinsko-římskou) a řecko-pravoslavnou Evropou, která svůj význam neztratila ani v průběhu novověku. Tato hranice by pak ale nesloužila v našem zkoumání ani tak k diferenciaci mezi Západem a Východem, ale k diferenciaci na střední a východní Evropu – dvě části námi vymezeného makroregionu. Situaci při konstruování náboženské proměnné ovšem komplikuje potenciálně ještě přítomnost islámského prvku (Osmanská říše) a zasažení střední Evropy a Pobaltí spory mezi reformací a protireformací.

V Osmanské říši nedocházelo k nucené náboženské homogenizaci, náboženské rozdíly plnily mj. určitou sociálně-politickou segregační funkci. Na většině území ruského impéria dominovala státní ortodoxní církev, ale v řadě regionů působily katolická, uniatská či protestantské církve (ovšem míra tolerance jejich činnosti se v konkrétních případech velmi lišily). Habsburská monarchie byla velmi ostře zasažena bojem mezi stoupenci reformace a protireformace a tyto konflikty se přenášely i „doprostřed“ jednotlivých (proto)národních společností. (Hroch 1996c: 42-43) Náboženské rozdíly mezi jednotlivými středo- a východoevropskými impérii (a – jak bylo naznačeno – i v rámci jejich jednotlivých součástí) generovaly také odlišné vztahy státu a církve a vytvářely tak prostor pro různě modifikované konfliktní linie tohoto druhu. (Srov. Kommisrud 1996: 96-99)

Pokud tedy stanovíme náboženské rozdělení v rámci střední a jihovýchodní Evropy jako další kritické zlomy, budeme opět muset při určování kulturní dimense konceptuální mapy střední a jihovýchodní Evropy kombinovat tyto zlomy složitějším způsobem, než tomu bylo v případě Evropy západní.

 

6. Směrem k interdisciplinárnímu výzkumu

 

Pokusili jsme se ukázat, že i na prostor střední a jihovýchodní Evropy je možno aplikovat obdobné metodologické postupy jako použil Stein Rokkan pro prostředí evropského Západu. Pokusili jsme se rovněž ukázat, že bude třeba při tomto směru výzkumu začít v mnoha oblastech jakoby od nuly a vytvářet tak adekvátní typologický rámec pro komparaci politických procesů v tomto areálu. Soustředili jsme se na problematiku stranických systémů a vymezení podmínek použitelnosti konceptu konfliktních linií ve střední a jihovýchodní Evropě. Pokusili jsme se nabídnout trojsložkový model analýzy konfliktních linií jako otevřený badatelský koncept a poukázat na některá úskalí spojená s jeho teoretickým i komparativním vymezením.

Úkol, který tento příspěvek pouze lehce načrtl a který jistě bude vyžadovat značnou míru diskusí, zpřesnění a oprav, je úkolem, který přesahuje hranice politické vědy a vyžaduje výrazné používání interdisciplinárního přístupu, v rámci něhož musejí být brány v úvahu vedle politologie a dalších věd i výsledky sociologického a zejména historického bádání. Už jen proto, že se takto orientovaný výzkum bude pohybovat mezi „dlouhým“ a „krátkým“ trváním, mezi „časem historika“ a „časem sociologa“. (Srov. Braudel 1999: 46-89) Pokud by však produktem takto orientovaných výzkumů bylo v konečném důsledku lepší porozumění politické a sociokulturní realitě dnešní střední a jihovýchodní Evropy, nejednalo by se o zbytečnou či marnou práci.

 

 

Použitá literatura:

BRAUDEL, Fernand (1999): Historia i trwanie. Warszawa: Czytelnik.

ELDER, Joseph W. (1976): Comparative Cross-National Methodology. Annual Review of Sociology, roč. 2, s. 209-230.

FLORA, Peter (1999): Introduction and Interpretation. In: Flora, Peter; Kuhnle, Stein; Urwin, Derek (eds.): State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press, s. 1-91.

HECHTER, Michael; BRUSTEIN, William (1980): Regional Models of Production and Patterns of State Formation in Western Europe. American Journal of Sociology, roč. 84, č. 5, s. 1061-1094.

HEIDENREICH, Martin (1998): The Changing System of European Cities and Regions. European Planing Studies, roč. 6, č. 3, s. 315-332 (elektronická verse).

HIMMELSTRAND, Ulf (1986): The Presence of Parsons and the Absence of Marx in Stein Rokkans Contribution to Political Sociology. Acta Sociologica, roč. 29, č. 3, s. 201-217.

HLOUŠEK, Vít (2000): Konfliktní linie v „postkomunistických“ systémech politických stran. Politologický časopis, roč. VII., č. 4, s. 373-395.

HOBSBAWM, Eric J. (2000): Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

HROCH, Miroslav (1996a): Can Nation-Forming Processes Be Used as a Criterion of Uneven Development? In: Hroch, Miroslav; Klusáková, Luďa (eds.): Criteria and Indicators of Backwardness. Essays on Uneven Development in European History. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 129-142.

HROCH, Miroslav (1996b): Criteria and Indicators of Uneven Development: Some Reflections on the Outcomes of the Workshop. In: Hroch, Miroslav; Klusáková, Luďa (eds.): Criteria and Indicators of Backwardness. Essays on Uneven Development in European History. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 11-26.

HROCH, Miroslav (1996c): V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století v komparativní perspektivě. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.

KLUSÁKOVÁ, Luďa (1996): Towns, Regions, and Social Change: Notes on the Criteria and Indicators of Uneven Development. In: Hroch, Miroslav; Klusáková, Luďa (eds.): Criteria and Indicators of Backwardness. Essays on Uneven Development in European History. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 115-127.

KOMMISRUD, Arne (1996): Long Terms Perspectives on Eastern European Uneveness and Backwardness in the Light of Stein Rokkans European Macro-Model. In: Hroch, Miroslav; Klusáková, Luďa (eds.): Criteria and Indicators of Backwardness. Essays on Uneven Development in European History. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 89-113.

KOPEČEK, Lubomír (2002): Aplikace rokkanovské teorie cleavages na české politické strany na počátku éry masové politiky. Středoevropské politické studie, roč. roč. IV, č. 2-3 (http://www.iips.cz/seps.html).

LIPSET, Seymour Martin; ROKKAN, Stein (1967): Cleavage Structures, Party Systems, and Voter Alignments: An Introduction. In: Lipset, S. M., Rokkan, S. (eds.): Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspective. New York – London: The Free Press , s. 1-64.

LUEBBERT, Gregory M. (1987): Social Foundations of Political Order in Interwar Europe. World Politics, roč. 39, č. 4, s. 449-478.

MARKOFF, John (1990): A Comparative Method. Historical Methods, roč. 23, č. 4, s. 177-182 (elektronická verse).

MJØSET, Lars (2000): Stein Rokkan’s Thick Comparisons. Acta Sociologica, roč. 43, č. 4, s. 381-397.

ROKKAN, Stein (1999a): Mass Politics. In: Flora, Peter; Kuhnle, Stein; Urwin, Derek (eds.): State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press, s. 225-340.

ROKKAN, Stein (1999b): State Formation and Nation-Building. In: Flora, Peter; Kuhnle, Stein; Urwin, Derek (eds.): State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press, s. 93-224.

RÖMMELE, Andrea (1999) A.: Cleavage Structures and Party Systems in East and Central Europe. In: Lawson, K.; Römmele, A.; Karasimeonov, G. (eds.): Cleavages, Parties, and Voters: Studies from Bulgaria, the Czech Republic, Hungary, Poland, and Romania. Westport: Praeger, s. 1-18.

SARTORI, Giovanni (1970): Concept Misformation in Comparative Politics. The American Political Science Review roč. 64, č. 4, s. 1033-1053.

Snyder, Richard (2001): Scaling Down. The Subnational Comparative Method. Studies in Comparative International Development, roč. 36, č. 1, s. 93-110 (elektronická verse).

TILLY, Charles (1997): Rewolucje europejskie 1492-1992. Warszawa: Wydawnictwo Krąg – Oficyna wydawnicza Volumen.

TILLY, Charles (1994): The Time of States. Social Research, roč. 61, č. 2, s. 269-296 (elektronická verse).

VOGLER, Günther (1997): „Europa“ an der Wende vom Mittelalter zur neuzeit. Ein unerledigtes Forschungsthema. In: Řezník, Miloš; Slezáková, Ivana (eds.): Nations-Identities. Historical Consciousness. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 289-307.

 

 

Poznámky

 


[1] Rozsah homogenizace v jednotlivých zemích nebyl srovnatelný. V  Polsku se udržel díky neúspěchu kolektivizace zemědělství specifický a početný segment společnosti - masa agrárního obyvatelstva. Naproti tomu např. česká společnost byla v průběhu 40.-80. let minulého století natolik etnicky a sociálně homogenizována, že o nějakém plynulém navázání na tradičně velmi komplexní strukturu české společnosti prostě nebylo možné hovořit.

[2] ČSSD například v první fázi takřka automaticky počítala s tím, že jednoduše naváže na relativně silné historické úspěchy sociálně-demokratického hnutí. To se ukázalo jako zcela iluzorní a teprve příchod Miloše Zemana do čela strany (1993) znamenal obrat. ČSSD přitom netěžila ze své tradice, ale z toho, že KSČM nepředstavovala transformovanou komunistickou stranu (a nepřebralo tedy tradiční sociální demokracii její program a voliče) a že se postupně dostavovala únava voličů z vlády pravicové koalice.

[3] Přitom už catch-all model stran působil v prostředí oslabování tradičních společenských vazeb a zpětně toto oslabování urychloval.

[4] Pouze v rakouských zemích bylo možno hovořit již v této fázi o utvoření plnohodnotné sloupové struktury, v českých zemích existovaly jasně definovatelné sociopolitické tábory, ale v řadě zemí nedosáhla vertikální segmentace a táborová/sloupová integrace společnosti ani těchto stupňů.

[5] Vývoj českého stranického systému před rokem 1914 byl v tomto směru symptomatický. Zejména ve fázi do konce 19. století koexistovala řada pozdějších samostatně operujících politických proudů v rámci Národní strany, respektive Národní strany svobodomyslné. Obecně srov. Hroch 1996c: 106-107 a 122-127.

[6] K určení a charakteristice sociálních rozporů relevantních z hlediska národních hnutí srov. Hroch 1996c: 135-159. Hroch však zároveň poukazuje na skutečnost, že nelze automaticky konflikt centrum-periferie s národnostně motivovaným konfliktem ztotožňovat (Hroch 1996c: 147-150).

[7] I když Luebbertovy konkrétní závěry ohledně vztahu mezi sociální strukturou společnosti a politickým řádem v meziválečné Evropě rozhodně nesporné nejsou a stejně tak lze pochybovat, zda jím vymezené ideální typy meziválečných režimů (pluralitní demokracie, sociální demokracie, fašismus, tradiční diktatura) jsou konstruovány opravdu s dostatečným ohledem na historickou skutečnost a zda poté Luebbert řadí vždy adekvátní příklady ke svým ideálním typům.

[8] Zdánlivě zcela homogenní státy jako Rakousko a Maďarsko měly v jistém slova smyslu obdobné problémy, jako mnohonárodnostní formace typu Československa nebo Jugoslávie. Rakouské obyvatelstvo vesměs nebylo ochotno akceptovat nejen myšlenku autochtonní rakouské národnosti, ale ani samostatného státu. Maďarská společnost zase byla ostře kulturně fragmentovaná  a navíc velmi silně působil tzv. trianonský komplex, který vytvářel pocit národní křivdy plynoucí z drastického okleštění územní rozlohy státu oproti královským Uhrám a skutečnosti, že početné maďarské menšiny zůstaly mimo hranice nového státu.

[9] Ostatně, jeden z tradičně středoevropských případů (Rakousko) Rokkan do své analýzy přímo zahrnuje, jiné země (České země, Uhry, Polsko) uvádí ve své konceptuální mapě Evropy. Jak ukázal ve své studii Lubomír Kopeček (Kopeček 2002), je možno až do éry první československé republiky včetně pozorovat výraznou afinitu se západoevropským vývojem. Jenže právě země jako Rakousko či České země představují spíše výjimku než pravidlo v rámci námi zkoumaného areálu.

[10] Michael Hechter a William Brustein při své analýze formování státních útvarů v západní Evropě (Hechter-Brustein 1980) použily prakticky pouze kritérium ekonomické – rozdílné způsoby produkce v jednotlivých státech ve středověku. Rozlišovali feudální model, usedlý venkovský model (sedentary pastoral), model drobného obchodu (petty-commodity) a konečně zóny smíšené. Podle Hechtera a Brusteina měly tyto rozdíly ve středověké ekonomické struktuře za následek závažné rozdíly v sociální struktuře s tím, že feudální zóna byla ohledně ekonomické i politické organizace jednoznačně ve výhodě. V éře pozdního středověku pak ovlivnila podoba ekonomické (a odvozené sociopolitické) struktury i podobu a výsledek vytváření států v západní Evropě. Na Hechterově a Brusteinově studii je podnětný poukaz na nutnost nevázat se při vymezování základních jednotek komparativní analýzy pouze na státy a tedy docenění nutnosti zahrnout substátní a subnacionální regiony jako plnohodnotné prvky analýzy. Rovněž poukaz na faktickou diverzitu ekonomických a sociopolitických struktur středověké západní Evropy má pozitivní hodnotu. Co však na jejich přístupu přijmout nelze, je explicitní ekonomický determinismus a podcenění role kulturních faktorů.

[11] Jak však připomíná Miroslav Hroch, bylo kolem roku 1800 zformováno pouze sedm státních národů (tedy takových, které měly svoji identitu ve smyslu anglického nation): Francie, Španělsko, Nizozemí, Portugalsko, Velká Británie, Dánsko a Švédsko. (Hroch 1996c: 9; srov. Hobsbawm 2000: 47-77) Žádný z těchto útvarů se tedy nenacházel ve střední a jihovýchodní Evropě.

[12] Evropa má velmi regionalizovanou ekonomickou strukturu, což souvisí s nerovnoměrnou hustotou a podobou sítě měst. Nejbohatší regiony jsou koncentrovány v urbánních oblastech s vysokou hustotou osídlení, jejichž pás se táhne od jižní Anglie přes země Beneluxu a západní Německo do severní Itálie. Tyto regiony přitom hráli obdobnou roli minimálně od 13. století a měly určující význam pro evropský vývoj. Zhruba kolem roku 1600 se jádro těchto oblastí začalo přesouvat ze severní Itálie na sever. Struktura evropských měst a regionů nebyla nikdy zcela statická a proměňuje se částečně i v současnosti. Studie Martina Heidenreicha pro makroregion západní Evropy vymezuje osm typů regionů (metropolitní region, semiperiferní a periferní region s dominancí služeb – service regions, centrální, semiperiferní, periferní a kolabující průmyslový region a zemědělský region) a tvrdí, že přes různé strategie proměn periferních regionů je stále jádro (centrum) evropské industriální společnosti totožné z městským pásem z předindustriální epochy. (Heidenreich 1998).




Copyright (c) 2002 Vít Hloušek

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.