Strmiska, M. (2001). Jonathan Hopkin: El Partido de la Transición. Ascenso y Caída de la Ucd. Středoevropské politické studie, 3(3). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3875/5416
Støedoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 3, ROČNÍK III., LÉTO 2001, ISSN 1212-7817 - PART 3, VOLUME 3, SUMMER 2001, ISSN 1212-7817

 

JONATHAN HOPKIN: EL PARTIDO DE LA TRANSICIÓN. ASCENSO Y CAÍDA DE LA UCD, ACENTO EDITORIAL, MADRID 2000, 316 STRAN 

 

Maxmilián Strmiska

 

 

Kniha anglického politologa Jonathana Hopkina věnovaná “vzestupu a pádu” španělského Svazu demokratického středu (orig. název: “Party Formation and Democratic Transition  in Spain. The Creation and Collapse of the Union of the Democratic Centre”; Macmillan Press, London 1999; tato recenze se vztahuje ke španělskému překladu, jež zpracovala Dolores Crispín), představuje zajímavý příspěvek ke studiu institucionalizace –  a eventuální deinstitucionalizace – centristických stranicko-politických formací v procesu demokratizace a utváření pluralitních politických systémů. Hopkinovým cílem bylo vypracovat teoreticky fundovanou interpretaci utváření, volebně-politické expanze a následujícího rozkladu Svazu demokratického středu (UCD). Tomuto cíli byla  rovněž přizpůsobena struktura knihy. Po stručném úvodu následuje teoreticko-metodologicky zaměřená kapitola, usilující o jakousi vstupní ilustraci Hopkinem zvolené strategii explanace geneze a “dekonstrukce” UCD. V následující druhé kapitule je analyzován vznik koalice Svazu demokratického středu, ve třetí kapitole pak vývoj organizační struktury UCD, přeměněného v politickou stranu. Čtvrtá kapitola je věnována popisu a rozboru procesu oslabování a úpadku dominantní vůdcovské pozice Adolfa Suáreze a posouzení s tímto procesem spjatých konfliktů a organizačních dysfunkcí. Pátá kapitola  se zabývá genezí “vnitřní opozice” v UCD. Šestá kapitola usiluje o vysvětlení kolapsu UCD s důrazem na explanaci motivů strategií a opcí realizovaných jednotlivými vnitrostranickým frakcemi a aktéry. V závěru pak Jonathan Hopkin jednak stručně shrnuje hlavní teze obsažené v předcházejících  kapitolách, jednak rozebírá a hodnotí možnosti aplikace teoretických modelů a schémat v případě “vzestupu a pádu” španělského Svazu demokratického středu  (a – pochopitelně – nejen v tomto případě), což se vztahuje především ke konceptům a modelům odvozeným z teorie racionální volby.

 

Hopkin považuje “zrození a pád” Svazu demokratického středu, této vůdčí stranicko-politické síly rozhodujícího období demokratizace a počáteční konsolidace pluralitní demokracie ve Španělsku (1977-1982), za “jedno z velkých nerozřešených tajemství v dějinách západních demokracií” (Hopkin 2000: 18). V této souvislosti je přitom vcelku jedno, zda či do jaké míry  tento výrok představuje publicistickou nadsázku. Skutečností zůstává, že  studium expanze a kolapsu UCD představuje stále pro řadu badatelů fascinující výzvu, nyní zahrnující rovněž kritickou reflexi anebo napodobování prací na toto téma již publikovaných.  Nepřekvapuje proto okolnost, že Hopkinovo východisko je predeterminováno jasným odmítnutím plejády doposud rozšířených interpretací (např. Alonso Castrillo 1996; Heywood 1996) úpadku a zmizení UCD ze španělské stranicko-politické scény, zdůrazňujících  (jako naprosto klíčový moment) vnitřní nestejnorodost UCD, který se údajně nikdy nestal “skutečnou stranou”, nýbrž představoval provizorní reformní koalici, která   –  jakmile jednou více méně naplnila své poslání – byla odsouzena k zániku, resp. k sebezničení. V takové perspektivě zmizení UCD nepředstavovalo nic více, než prostou reorganizaci španělské politické elity. Hopkin zaujal zřetelně odlišné, v některých ohledech přímo protikladné stanovisko. Hlavní Hopkinovy teze, vztahující se k úpadku UCD (bez ohledu na název knihy je totiž středem zájmu právě kolaps, nikoli zrození či vzestup UCD), lze stručně a zjednodušeně vyjádřit takto: a) kolaps UCD nebyl absolutně nevyhnutelný; b) UCD na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let XX. století představoval stranu v relativně pokročilém stadiu institucionalizace; c) desintegraci a kolaps UCD nelze odpovídajícím způsobem vysvětlit pouhým obecným poukazem na změny proběhnuvší na španělské politické scéně, zejména pokud jde o  strukturu příležitostí dostupných relevantním stranicko-politickým aktérům (včetně frakcí operujících uvnitř UCD); d) vysvětlení pádu UCD je třeba založit především na analýze  strategických pobídek a příležitostí nabízejících se protagonistům UCD a jim dostupných politicko-organizačních zdrojů, se zvláštním zřetelem k nekooperativním opcím – “opciones de salida” (“exit options”) – ovšem s tou veledůležitou výhradou, že opce “výstupu” (“exit”/“salida”) nemusela (což v případě desintegrace UCD platilo, jakkoli se to může jevit paradoxní, pro většinu přímo zúčastněných aktérů) představovat subjektivně ani objektivně “optimizační” strategii (cf. Hopkin 2000: zejména šestá kapitola a závěr).

 

Pokud jde o analýzu procesu utvoření UCD, Hopkin, což je pro jeho postup příznačné, nijak zvlášť nezdůrazňuje heterogennost UCD jako koalice zahrnující ne méně než patnáct zakládajících stran (Nezávislá sociálně-demokratická strana; Sociálně-demokratická strana; Sociálně-demokratická federace; Španělský sociálně-demokratický svaz; Federace liberálních a demokratických stran; Liberální strana; Liberální pokroková strana; Lidová demokratická strana;  Křesťansko-demokratická strana; Lidová strana; Andaluzská sociálně-liberální strana; Extremadurská regionální akce; Demokratický svaz Murcie; Kanárský svaz; Nezávislá galicijská strana). Důležitější byl totiž z jeho hlediska podstatný rozdíl mezi  zjevně velmi omezeným potenciálem tohoto souhrnu malých stran s nerozvinutou organizační strukturou (a s minimálním sociálním zakořeněním) a poměrně značnými politickými a organizačními zdroji, které měl k dispozici Adolfo Suárez ve svém privilegovaném postavení jako vůdčí představitel tehdejší španělské exekutivní moci. Na UCD tedy podle Hopkinova názoru nelze pohlížet primárně jako na koalici stran, nýbrž spíše jako na asymetrický svazek mezi  malými, slabými stranami a Suárezem, který pouze potřeboval najít vhodný stranicko-politický nástroj k odstranění  svého “slabého místa”, totiž deficitu demokratické legitimace. Není přitom pochyb, že tento svazek přinesl zúčastněným aktérům značný prospěch a že představoval, jak se alespoň zprvu zdálo, volebně  a rovněž organizačně úspěšný model (cf. Hopkin 2000: druhá kapitola).  Koncentrace rozhodujících zdrojů v rukou Suáreze a jeho vlády také usnadnila nesnadný přerod koalice UCD v alespoň formálně jednotnou stejnojmennou politickou stranu v říjnu roku 1978, jejímž nejviditelnějším sjednocujícím prvkem zůstávalo Suárezovo vůdcovství. O skutečné homogenizaci strany se ovšem nedalo hovořit; tento fakt ovšem poněkud zastírala vysoká míra centralizace spjatá s dominantní pozicí Suáreze uvnitř strany. Svaz demokratického středu získával rysy souborné catch-all strany “Velkého středu”,  směšující různé ideologické tendence, nicméně postupně si vytvářející poměrně efektivní organizační infrastrukturu a rozsáhlou, byť pasivní členskou základnu (cf. Hopkin 2000: třetí kapitola).

 

Význam přetrvávající ideologické nestejnorodosti se ozřejmil až po – pro UCD  úspěšných – parlamentních volbách v roce 1979, když se začal měnit  poměr sil mezi jednotlivými aktéry operujícími uvnitř Svazu demokratického středu a otevřel se prostor pro vleklé vnitrostranické konflikty. Samotné ideologické rozdíly a z nich vyplývající střety mezi jednotlivými křídly a skupinami v UCD by přitom podle Hopkinova názoru nebyly pro přetrvání, resp. úspěšnou reprodukci  této formace osudné, kdyby nebyly doprovázeny erozí politického potenciálu Adolfa Suáreze, který se navíc nevyhnul  závažným strategických chybám. Takovou chybou bylo zejména odstranění nejvýznamnějších  “baronů”, tj. předáků někdejších stran-zakladatelů UCD a poté vůdčích představitelů jednotlivých proudů v UCD, z vládního kabinetu (Rady ministrů). Tento krok, který měl patrně přispět k posílení autority a mocensko-organizačního potenciálu Suáreze a jeho přívrženců (loajalistů; suaristů), se záhy ukázal jako kontraproduktivní. Kolem nespokojených “baronů” se na parlamentní půdě začala formovat antisuárezovská vnitrostranická opozice (cf. Hopkin 2000: čtvrtá kapitola, zvl. 172-181), jež mohla nalézat a také skutečně získávala v následujících sporech se Suárezem (i mezi sebou navzájem)  spojence mimo UCD, což se přitom netýkalo jen jiných stranicko-politických formací (zejména Lidové aliance, AP, a Španělské dělnické socialistické strany, PSOE), nýbrž i vlivných zájmových skupin (především Španělské konfederace podnikatelských organizací, CEOE).  Přibližně dvě třetiny parlamentní frakce UCD se vymkly Suárezově kontrole, což bylo obzvláště nepříjemné vzhledem k okolnosti, že Suárezova vláda byla vládou menšinovou. Neúspěchy vládní politiky se po roce 1980 promítly ve zřetelném poklesu popularity Suáreze i UCD, což opakovaně ukazovaly průzkumy veřejného mínění.  Vnitrostranická krize vyústila v rozštěpení strany, jež se projevilo  především zformováním tzv. kritického hnutí a dalších parlamentních skupin či frakcí otevřeně nepřátelských vůči Suárezovi a jeho přívržencům. Hopkin považoval “kritické hnutí” jednak za vyjádření protestu (voz; voice) vůči specifickému stylu Suárezova vůdcovství a s tímto stylem spjatému “presidencialistickému modelu” organizace strany (Hopkin 2000: 195),  jednak za pokus dosáhnout politických cílů prostřednictvím institucionálních a organizačních změn – prozatím uvnitř UCD. V této situaci ovšem byla ovšem již zřetelná proměna horizontu, v jehož rámci byly formulovány strategie jednotlivých aktérů nespokojených se svou pozicí uvnitř UCD, a to ve smyslu vyhrocování protestu a poté postupné valorizace opcí “výstupu” (“opciones de salida”; “exit options”) (cf. Hopkin 2000: pátá kapitola, zvl. 208 a n.). 

 

Pro další vývoj UCD byl na přelomu let 1980-1981 velmi důležitý výsledek střetu mezi antisuárezovskou vnitrostranickou “koalicí pro změnu” (jež ovšem disponovala rovněž silnými “vnějšími” spojenci) a “koalicí pro konsolidaci”, vyslovující se pro zachování kontinuity vývoje a celkového profilu strany.  Tento střet, jenž charakterizoval II. kongres UCD (uskutečněný v Palma de Mallorca), byl navíc zdramatizován individuálním rozhodnutím Adolfa Suáreze vzdát se jak funkce premiéra vlády, tak předsedy strany. Kongres skončil vítězstvím “koalice pro konsolidaci”, která si zachovala kontrolu nad organizačním aparátem strany. V pozici předsedy vlády Suáreze nahradil Leopoldo Calvo Sotelo (který se později stal rovněž předsedou strany).   Tyto změny ovšem nepřinesly trvalé utlumení konfliktů, tím spíše, že “kritické hnutí” – pomineme-li fakt, že Suárez rezignoval na své funkce – nedosáhlo svého strategického cíle, tedy organizační transformace a konzervativní pravicové re-profilace UCD. “Kritickému hnutí” a tzv. umírněným (tj. konzervativcům) se nepodařilo ovládnout stranu a vypudit z ní suárezovské centristy a sociálně demokratické skupiny, jinak řečeno ukázalo se, že vypuzení těchto sil by nutně zahrnovalo destrukci celé strany. Hostilita jednotlivých křídel Svazu demokratického středu poté postupně narůstala po zamítnutí projektu parlamentního spojenectví UCD, navrhovaného konzervativními sektory – jako cesty k (pravicové) “přirozené většině” – s Lidovou aliancí (AP), a sérii konfliktních vládních rozhodnutí ohledně zákona o rozvodu a v oblastech školské, regionální, fiskální politiky cf. Hopkin 2000: šestá kapitola). Frakční konflikty uvnitř UCD v letech 1981-1982 přerostly ve veřejné konfrontace a denunciace jednotlivých předáků, doprovozené posléze vlnou individuálních i kolektivních dezercí představitelů UCD (ztělesňujících “opciones de salida”), což spolu s poklesem popularity strany i samotného Suáreze naznačovalo, že tato formace nebude s to obhájit své dosavadní postavení privilegovaného, hlavního “středového” pólu.

 

Výše uvedený závěr přitom není v rozporu s Hopkinovou tezí, že kolaps UCD nebyl absolutně nevyhnutelný. Hopkin totiž – což patří k nesporným kladům jeho pojetí desintegrace UCD  – neztotožnil otázku zachování Svazu demokratického středu jakožto relevantní strany s otázkou zachování jeho výjimečné pozice a role ústředního pólu španělské stranické soustavy anebo snad se zachováním či dokonalou obnovou UCD v jeho podobě z let 1979-1980. To již (před parlamentními volbami v roce 1982) nebylo možné. Nejprve dezerce (resp. “salida”/“exit”) sociálně demokratického sektoru na podzim roku 1981 (jediného aktéra, který odchodem z UCD a svým napojením na PSOE skutečně  dosáhl předsevzatých strategických cílů),  posléze pak konzervativních (ať již křesťansko-demokratických či liberálně-konzervativních) skupin nenávratně změnily vnitřní složení UCD. Zřejmý byl i úpadek kredibility UCD a výrazné oslabení jeho voličského zázemí. Nicméně UCD se stále nabízela nikoli nezanedbatelná šance “přežít” jako středně velká pivotální centristická strana, tím spíše, že dezerce se doposud v podstatě nedotkly řadové členské základny UCD a aparát strany byl stále akceschopný. Postupný odchod nespokojených frakcí paradoxně vedl k vytvoření podmínek pro efektivní homogenizaci strany jako “autentické strany středu, reformistické a progresistické” (cf. Hopkin 2000: 258 a n.). Tato možnost byla ovšem zmařena konfliktem odehrávajícím se v rámci zbytků někdejší “koalice pro konsolidaci” a Suarézových přívrženců, který vyvrcholil v červenci roku 1982 odchodem Suáreze a  s ním nejvíce spjatých sektorů  z UCD. Následovalo založení Suárezovy nové strany, Demokratického a sociálního středu (CDS). Oslabený UCD se strategicko-politicky impotentním vedením se pak v roce 1982 dočkal drastické  porážky v parlamentních volbách (UCD získal 6,7% hlasů a 11 mandátů; CDS 2,9% hlasů a dva mandáty) (cf. Hopkin 2000: 264, 268). Opce “výstupu” realizovaná Suárezem se přitom jevila jako rozhodující faktor kolapsu UCD a jako mimořádně ničivá volba rovněž z širšího hlediska dalšího možného přežití španělských centristů jako samostatné relevantní politické síly (cf. Hopkin 2000: 282-285). Paradoxně však  Hopkin nenabídl příliš uspokojivé vysvětlení této politicky “sebevražedné” opce –  a ostatně ani motivů předcházejícího jednání Adolfa Suáreze. Hopkin se v této souvislosti jednak přiklonil k interpretaci Richarda Gunthera (Gunther 1989), že Suárez dal prostě přednost vytvoření a kontrole vlastní strany před “optimizací”  potenciálu politického vlivu, jednak (což se ovšem může v daném kontextu poněkud nelogické) zdůraznil  “volný”, účelový vztah Suáreze k politickým stranám (Hopkin 2000: 286).

 

Výsledný dojem z této Hopkinovy argumentace je poněkud rozpačitý. Na této bázi nelze uspokojivě vysvětlit klíčový rozkol v UCD odehrávající se na jaře a v létě roku 1982   (jenž ostatně Hopkin ani důkladněji nepopisuje), což kontrastuje s tím,  jak velký – v pravém slova smyslu klíčový – význam mu současně připisuje. Nelze se tedy divit, že se zde vynořují pochybnosti o koherenci a celkové heuristické kapacitě Hopkinem použitého teoreticko-metodologického modelu. Ukázalo se totiž, že Jonathan Hopkin – mimo jiné – není s to efektivně analyzovat a vysvětlit opci “výstupu” realizovanou Suárezem stejným způsobem, resp. za použití stejných prostředků, jako opce jiných “dezertérů”. Tento moment jej také  – jak se zdá – vedl k tomu, že celý svůj výklad uzavřel poznámkou radikálně relativizující jím samým použitou strategii explanace, založenou na využití schémat odvozených z teorie racionální volby.

 

Hopkinovu monografii lze považovat za zajímavý –  a přinejmenším zčásti zdařilý – pokus o teoreticky fundovanou interpretaci vzestupu a kolapsu UCD, který může poskytnout řadu užitečných podnětů pro studium vývoje centristických stranicko-politických formací  v procesu utváření a rané konsolidace pluralitních demokratických systémů.

 

 

 

Bibliografie

 

Alonso-Castrillo, S. (1996): La apuesta del centro. Historia de la UCD, Alianza Editorial, Madrid.

Attard, E. (1983): Vida y muerte de UCD, Editorial Planeta, Barcelona.

Caciagli, M. (1986): Elecciones y partidos en la transición española, CIS, Madrid.

Caciagli, M. (1989): La parábola de la Unión de Centro Democrático, in: Blas, Cotarelo, Tezanos (red.): La transición  democrática española Sistema, Madrid: 389-432.

De Esteban, J., Guerra, L. L. (1982): Los partidos políticos en la España actual, Planeta/Istituto de Estudios Económicos, Barcelona.

Gunther, R. (1985):  Un analisis preliminar de las alteraciones producidas en 1982 en el sistema español de partidos (1), Revista de Estudios Políticos, n. e., n. 45, mayo-junio 1985: 7-41.

Gunther, R. (1986:  El hundimiento de UCD, in: Linz, J. a další (red.): Crisis y cambio: electores y partidos en la España de los años ochenta, Centro de Estudios Constitucionales, Madrid: 433-493.

Gunther, R. (1989): Electoral Laws, Party Systems, and Elites: The Case of Spain, The American Political Science Review, LXXXIII, n. 3, September 1989: 835-858.

Gunther, R., Sani, G., Shabad, G. (1988): Spain After Franco. The Making of a Competitive Party System, University of California Pres, Berkeley.

Heywood, P. (1996): The Emergence of New Party Systems and Transitions to Democracy. Spain in Comparative Perspective, in: Pridham, G., Lewis, P. G. (red.): Stabilising fragile democracies. Comparing new party systems in Southern and Eastern Europe, Routledge, London, New York, s. 145-166.

Hopkin, J. (1999): Spain: Political Parties  in a Young Democracy, in: Broughton, D., Donovan, M. (red.): Changing Party Systems in Western Europe, Pinter, London, New York: 207-231.

Hopkin, J. (2000): El partido de la transición. Ascenso y caída de la UCD, Acento Editorial, Madrid.

Hunneus, C. (1985): La Unión de Centro Democrático y la transición a la democracia en España, CIS, Madrid.

Ramirez, M. (1991): Sistema de Partidos en España (1931-1990), Centro de Estudios Constitucionales, Madrid.

 

 



Copyright (c) 2001 Maxmilián Strmiska

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.