Shakespearova „šílící doba z kloubů vymknutá“ by jako charakteristika onoho období po bratrské pomoci okupací na ostro nejspíš tak docela neobstála – na to je příliš opravdová, zatím co tehdy nastupující vývoj byl stále zřetelnější ideologickou parodií, kterou jsme chtěnechtě pociťovali jako otevřený výsměch heslu o vítězící pravdě, a tudíž paskvil na budoucnost; proto můj pokus o co nejpřesnější titulek tohoto dílu vzpomínání. Dodnes mám pocit, že se doba potácela – nevědouc, kam – právě oním pravěkým stylem příležitostných čtvernožců, neschopných důstojněji se vzepřít přirozené gravitaci; mimoto bylo stále častěji možné zaslechnout, že „je taková doba, kdy je hanba vystřízlivět“. (Při vší toleranci mám za to, že tento způsob náhradní emigrace je nespolehlivý a zdravotně, jakož i zejména finančně, velmi nevýhodný.)