Vol 4, No 1-2

Generace


Sociologie generací má svého nezpochybnitelného klasika – a téměř žádnou tradici. To je výhoda i nevýhoda, jak se to vezme. Karl Mannheim vytyčil před téměř osmdesáti lety základní osy výzkumného programu, jenž výslovně volá po empirickém otestování a implicitně po teoretickém rozvinutí i korekci. Obojího se mu dosud dostalo v míře, která daleko zaostává za tradicí sociologického výzkumu tříd, etnicit, religiozity, sociálního rodu a dalších strukturujících mechanismů sociálního prostředí. Jde o lákavou výzvu: pole zkoumání je otevřeno, dobře připraveno, a čeká na své plné analytické zúrodnění. V sociálních vědách najdeme málo tak atraktivních a zároveň opomíjených klasických témat, v nichž jde stále držet krok se vším podstatným, co bylo dosud napsáno. Přitáhne-li toto téma nakonec masivnější pozornost sociologů a socioložek, dojdou možná záhy k bodu, kdy bude třeba výrazněji zasáhnout do Mannheimova schématu, snad ho i opustit a nahradit jiným, přesnějším, nebo jej alespoň doplnit o stejně analyticky plodné alternativy. Bez soustavné a soustředěné práce – empirické i konceptuální – to ale nepůjde. Mannheimův text dodnes zůstává svěžím teoretickým programem, jenž může oslovit naši sociální zkušenost a analytickou představivost. To je jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli připravit dvojčíslo Sociálních studií na téma generace – a uvést jej právě překladem Mannheimova klasického příspěvku.

Obsah

Editorial

Editorial
Radim Marada
7–8

Studie

Karl Mannheim
11–44
Michael Corsten
45–65
Bernhard Giesen
67–78
Radim Marada
79–95
Marcel Mečiar
97–114
Dan Ryšavý
115–130
Dana Sýkorová
131–154
Walter R. Heinz, Helga Krüger
157–177
Jana Havlíková
179–200
Lucie Vidovićová, Eva Gregorová
201–217
Marie Přidalová
219–236
Michaela Pyšňáková
237–250